Král (panovník)

Panovník byl již ve starověku chápán jako osoba stojící mezi nebem a zemí, prostředník mezi smrtelníky a bohy (Bohem) – Kristus je často na středověkých iluminacích zobrazován jako trůnící král, křesťanští králové jsou připodobňováni k starozákonním vládcům (Karel Veliký je druhým Davidem). Díky své ne zcela pozemské podstatě panovník oplývá řadou nadpřirozených schopností - francouzští králové například dokáží dotykem vyléčit krtici (dětská choroba). Mladý vládce je moudrý jako stařec (zde se projevuje stáří, šediny, jako symbol životních zkušeností a především moudrosti). Zde můžeme připomenout proměnu Vladislava II., který je před svým nástupem líčen jako lehkovážný mladík (byl jedním z prvních doložených defraudantů v české historii), okamžikem převzetí vlády se z něj v očích kronikáře stává rozumný kníže (to si naopak nemyslela většina šlechty a ostatních Přemyslovců). Zrození panovníka (nebo příchod do země – Václav II.) jako nadpřirozené bytosti doprovázejí jevy, které středověký člověk chápe jako nadpřirozené (komety, hvězdy, duhy apod.). Vládcovu nadpřirozenost, sakrálno, uznávala (a pomáhala vytvářet i udržovat) i církev, která panovníkům nechávala místo v hierarchickém vidění světa.

Zapojením krále do Božího záměru vládce mnohé získával – např. vztáhnout na něj ruku znamenalo zločin svatokrádeže - neznamená to ovšem, že král měl být všemocný. V mnoha traktátech církevních autorů se vyskytuje postava „dobrého krále", zároveň v kronikách se jejich autoři snaží oslavovat své oblíbené panovníky a stylizovat jako „dobré krále". Dobrý král se měl řídit Božím zákonem, chránit církev, spravedlivě (byl nejvyšším soudcem) vládnout svému lidu (trestat provinilce, ale i dokázat odpouštět) a udržovat mír.

Přesto, že vládce využíval takovéto ideologie k ideálnímu stavu, kterým by mu byla jedinovláda, nemohl (ani to nebylo možné) vládnout sám, musel se obklopovat vlastním dvorem, svými hodnostáři (u nás se ustálily po vzoru Říše 4 nejdůležitější: komoří, maršálek, stolník a podčeší , později k nim přibyl ještě podkomoří). Panovník především musel být přijat šlechtickou representací země, pokud jí nebyl rovnou volen (volbu z jediného kandidáta nepovažuji za volbu). Musel si proto šlechtu různě předcházet (dary), vládnout s ní v konsensu. Buď jak buď byl její mocí omezován prakticky po celý středověk, absolutistické monarchie patří daleko více do novověku.

Panovníci si snažili zajistit co nejvíce moci pro sebe nebo své následníky – nechávali volit i korunovat své syny vládci ještě za svého života (s různou úspěšností), ve franské říši otec dělil své panství mezi své syny, to ovšem vedlo jen k rozbrojům a snižování vážnosti panovníků (v důsledku k nástupu nové dynastie).

To úzce souvisí s nástupem nového krále – musel splňovat určité podmínky (věk, správná dynastie, držba klíčového místa), nejčastěji byl zvolen (jindy rozhodlo vítězství v boji a porážka oponenta) a přijat zemskou representací, korunován (korunovace je předkřesťanského charakteru) a pomazán svatým křižmem (tradici pomazání církevním hodnostářem převzal Pipin, aby smyl nařčení z uzurpace franského trůnu).

Panovníka reprezentovalo několik atributů – kromě obvyklé koruny a žezla to byl také posvátný meč a také svaté kopí (v českých dějinách ho získal Vratislav I. ), které se většinou nosilo na čele slavnostních královských průvodů.

Jedním z vnějších forem panovnické reprezentace bylo pořádání rytířských turnajů. Pořádány byly většinou při slavnostních příležitostech jako byly korunovace, sňatky členů panovnické dynastie, na počest významných cizích návštěv. V Čechách se tato móda objevuje poprvé za Václava I. (přichází z Německa, podle Dalimila turnaje k nám přinesl Ojíř z Frídberka). Rozkvět zaznamenávají turnaje za Přemysla a Václava II. a především za Jana Lucemburského, ovšem jen do roku 1321, kdy je český král těžce zraněn (a snad naráží na odpor české šlechty k turnajům, stanovisko alespoň části šlechty podává Dalimil) a od té doby se účastní s větší vervou turnajů v cizině. Karel IV. zorganizuje za své vlády turnaj jeden (1347), Václav IV. se raději baví lovem. Husitské války neumožňují konání turnajů, Jiří z Poděbrad jako spořivý panovník a kališník turnajům neholduje. Zikmund, Albrecht a Ladislav Pohrobek se turnajům nebrání, naopak, jejich vlády jsou ovšem velmi krátké. Druhé zlaté období (po éře Jana Lucemburského) turnajová klání zažívají za vlády Jagellonců. Rytířství a s ním spojené turnaje doznívají v 16. století.

K výsadám panovníků, které byly využívány často jako politický nástroj (odměnění věrných šlechticů, ale i ukázání vlastního majestátu), patřilo pasování nových rytířů. Kromě stejných okamžiků, při kterých byly přádány turnaje tj. korunovace i svatby, se hromadná pasování konala v předvečer bitev (ke zvýšení morálky) a po bitvách (zde jako ocenění statečnosti).

V Čechách první pasování prováděl Václav I. Jeho syn Přemysl II. před bitvou u Kressenbrunu měl pasovat na rytíře 118 válečníků, při příležitosti svatby své neteře Kunhuty s Bélou, synem uherského krále, měl tentýž Přemyslovec pasovat 4 markrabata, jednoho ze slezských vévodů a nespočet hrabat a jiných šlechticů. Václav II. při příležitosti své korunovace českým králem měl rytířským pásem opásat na 240 rytířů z různých zemí.

Forem vnější reprezentace bylo ale mnohem více – královo rezidenční město, jeho dvůr, kancelář (dá se říci, že i kaple), ceremoniály a slavnosti ku příležitosti zemských nebo celokřesťanských svátků…

Použitá literatura:

ANTONÍN, Robert: Panovník ve světle českých legend a kronik 10. – 13. století. In: REITINGER, Lukáš - WIHODA, Martin ed.:Proměna středovýchodní Evropy raného a vrcholného středověku. Brno 2010.

BÍLÝ, Jiří: Trojí lid. Panovníci a jejich lid v evropském středověku. Praha 2000.

DALEWSKI, Zbigniew: Wladza, przestrzeń, ceremonial. Miejsce i uroczystość inauguracji wladzy w Polsce średniowiecznej do końca XIV w. Warszawa 1996.

CHARVÁTOVÁ, Kateřina: Václav II. Vyšehrad, Praha 2007.

JAN, Libor: Přemysl Otakar II. – rytíř a válečník, IN: JAN, Libor – KACETL, Jiří Edd.: Pocta králi, Matice Moravská, Brno – Znojmo 2010.

LeGOFF, Jacques, SCHMIDT, Jean – Claude: Encyklopedie středověku. Praha 2002.

MACEK, Josef: České středověká šlechta. Argo, Praha 1996.

ZELENKA, Jan: Vývoj přemyslovského dvora do 12. století. IN: ZELENKA, Jan, DVOŘÁČKOVÁ – MALÁ, Dana: Dvory a Rezidence ve středověku, Praha 2008.

Diskuse: Moc panovníka, Sňatková politika, Cizinci na trůnech.