Zikmund Lucemburský – císař ve stínu husitů (IV. díl – Na konci se silami)

Marek Zelenka
České dějiny
„Konec korunuje dílo.“ Ovidius

V září 1431 zahájil Zikmund cestu do Itálie, aby zde přijal z rukou papeže císařský diadém, symbol absolutní nadvlády nad křesťanským Západem. Římská jízda byla nevšední a výjimečnou událostí středověké Evropy. A také nebezpečnou, neboť řada římských králů během ní v minulosti ohrozila své státnické dílo, a jsou dokonce případy, kdy je stála i život. Poslední úspěšně vykonaná římská jízda se odehrála v letech 1354 – 1355 a úspěšně jí absolvoval Zikmundův otec Karel IV. Od té doby nikdo císařské koruny nedosáhl. Václav IV. se k římské jízdě nikdy neodhodlal a Ruprecht Falcký při ní utrpěl v roce 1402 velké i ostudné politické fiasko, které silně podlomilo jeho postavení v Říši. V době zahájení římské jízdy byl Zikmund již úctyhodný kmet. Ve svých třiašedesáti letech sváděl svůj poslední boj, který nemohl vyhrát, a to se svým stářím. Jeho mysl však fungovala stále skvěle. I v tomto věku byl velmi pohotový a paměť mu sloužila lépe než mnohým jeho o mnoho desítek let mladším vrstevníkům. Ani za této situace neztrácel svůj životní optimismus, a to i přesto, že jej začaly silně omezovat různé zdravotní neduhy. Značně prošedivělý muž s ustupujícími vlasy na vysokém čele už těžko zvládal náročné a dlouhé cesty. Jeho tělo nesoužily jen běžné zdravotní problémy stáří, ale stále častěji i vážné onemocnění kloubů, tj. dna, jíž trpěli ke stáří všichni členové lucemburské dynastie. Nepřekvapí pro to, že se Zikmund před odjezdem přichystal i na možnost své smrti. Svého zetě Albrechta Habsburského proto pověřil spravováním svých zemí a odevzdal mu do opatrovnictví mimo jiné i české korunovační klenoty. Pokud by se Zikmund skutečně z výpravy nevrátil, mohl tak Albrecht snadněji vznést nárok na český trůn. Začátek výpravy probíhal velmi nadějně a nad míru uspokojivě. Dne 25. listopadu 1431 byl v Miláně korunován lombardským králem a stal se tak formálně vladařem nad severní Itálií. Milánská korunovace byla nezbytným a obvyklým předstupněm pro přijetí císařské koruny. K ní měl Zikmund velmi blízko, avšak nový papež Evžen IV., který se ujal svého úřadu v březnu 1431, byl velkým odpůrcem myšlenky konciliarismu. Koncil svolaný do Basileji ještě jeho předchůdcem Martinem V. proto v prosinci téhož roku zrušil a nařídil přenést do italské Boloni. Část kardinálů a biskupů se ovšem papeži vzepřela a koncil v Basileji nakonec přece jen zahájila. Evžen IV. se ocitl následně pod velkým tlakem a musel dokonce opustit Řím. Koncil však nařídil svolat pro změnu do Ferrary a nakonec Florencie. Oba koncily později skutečně probíhaly paralelně a přinesly další církevní rozkol, který se dotkl i českých zemí. Vždyť to, co přiznal basilejský koncil husitům, papežové nikdy formálně neschválili, pouze mlčky akceptovali.

Zikmund se tak ocitl mezi dvěma mlýnskými kameny. Na jedné straně byl podporovatelem koncilu v Basileji, od něhož se úzce odvíjelo úspěšné vyřešení české otázky. Vždyť už v květnu 1432 uzavřeli zástupci koncilu s husity v Chebu dějinnou smlouvu o podmínkách účasti v Basileji, jež vešla do historie jako „Soudce chebský". Avšak na straně druhé se Zikmund nemohl odvrátit od papeže, protože jedině na něm záviselo, kdy proběhne císařská korunovace v Římě. Byla to situace zdánlivě neřešitelná, ale Zikmund si uměl poradit. Už v lednu 1432 vstoupil do hry jako prostředník mezi basilejským koncilem a papežem. Jeho hlavním cílem bylo vyjednat kompromisní dohodu, která by mu umožnila dosáhnout císařské koruny a zároveň zabránila rozpuštění pro něj tolik důležitého koncilu. Jednání s koncilem i papežem byla však vleklá a složitá. Hlavní úlohu v jednáních měl Zikmundův zkušený a schopný kancléř Kašpar Šlik, původem chebský Němec, který byl dokonce teprve nedávno povýšen mezi šlechtice. Dohodu se nakonec podařilo nalézt, avšak Zikmund ztratil dobrého půl druhého roku svého již kvapem ubíhajícího času. Během této doby pobýval Zikmund postupně ve městech Piacenza a Parma, kam dorazil v březnu 1432, a také v Lucce, kde se zdržel až do července. Nakonec nalezl útočiště v Sieně. Tady vyčkával na vrcholný okamžik svého života. Císařem byl samotným Evženem IV. korunován 31. května 1433 v bazilice sv. Petra v Římě, a to za účasti jen malého počtu hostů. Z českých zemí zde byli jen jednotlivci, a to ještě ani ne bůhvíjak společensky významní. Co se týče říšských knížat, tak Zikmunda nedoprovázel během římské jízdy ani jediný, ačkoli to bylo jejich povinností. Korunovace to proto nebyla nijak důstojná a de facto k ní přistoupily obě strany jako k vynucenému a formálnímu aktu. V očích Evropy však stanul Zikmund na vrcholu světského žebříčku a zařadil se definitivně mezi velké a uznávané panovnické osobnosti středověku. Do značné míry tímto okamžikem také vystoupil z otcova dlouhého stínu. Co naplat, že na chřadnoucího panovníka už nebyl hezký pohled. Říká se, že při korunovaci museli bolestmi sužovaného vladaře dokonce podpírat lidé z jeho doprovodu, aby neupadl či dokonce neomdlel. Na celé římské jízdě je také kuriózní to, že jí neabsolvovala Zikmundova choť Barbora. Stejně jako v roce 1420 při české korunovaci, tak ani roku 1433 Barbora nestála po Zikmundově boku v nejdůležitějším okamžiku jeho života. Jestliže u české korunovace lze absenci Barbory vysvětlit tím, že se vlastně konala uprostřed válečného tažení, pak u císařské z roku 1433 pro to neexistuje vysvětlení. Vlastně ano: manželé si tehdy byli již zcela cizí.

Zikmund Lucemburský, pozdější malba Albrechta Dürera (cca 1509–1516), zdroj: Wikipedia

Jak už to bývalo pravidlem, nezapomněl Zikmund sváteční událost okomentovat svým bonmotem. Papeži ještě před korunovací údajně řekl až nezvykle upřímná slova: „Tři jsou, přesvatý otče, věci, ve kterých se lišíme, a tři, v nichž se shodujeme. Ty ráno spíš, já před úsvitem vstávám, ty vodu piješ, já víno, ty před ženami prcháš, já je naopak pronásleduji. Ale shodneme se v tom, že ty rozhazuješ z církevní pokladnice, mne se peníze nedrží, ty máš špatné ruce, já nohy, ty ničíš církev, a já Říši." Je nesporné, že císařská korunovace byla nejen završením jedné z posledních Zikmundových životních etap, ale také opětovným probuzením jeho vášně pro vrcholnou politiku. Dodala mu sílu a chuť vrhnout se na poslední velký nevyřešený problém, který jej ještě sužoval, a to husitskou otázku. Zikmundova císařská korunovace nezaznamenala v Čechách prakticky žádný ohlas a jen velmi málo českých politiků znalo souvislosti i okolnosti, za kterých se stal skutečný dědic státnického nadání Karla IV. císařem. Je to velká ironie, protože jestliže se česká veřejnost tehdy soustředila výhradně na nedávno skončená veřejná slyšení husitského poselstva v Basileji a jejich dopady na další vývoj revoluce, Zikmund myslel na České království téměř ustavičně. Necelý týden po své korunovaci zaslal v červnu 1433 do Čech až nezvykle optimistický a pokorný list, ve kterém vyslovil radost nad přijetím husitského poselstva v Basileji. Oprávněně v takovém kroku viděl naději, že: „…všeckny věci k chvále boží a k upokojení té země a k zvelebení koruny České k dobrému konci přijdú." Zároveň jej potěšila zpráva o tom, že basilejský koncil vyslal do Prahy své vlastní zástupce, kteří měli pokračovat v zahájených rozhovorech a disputacích o husitském programu. K tomu dodává, že když mu o tom přišla zpráva, neskrýval svou radost, neboť: „…nikdy nám v mnohých létech tak milý a veselý den nepřišel, neb jsme toho, jakožto dědic a přirozený pán té země, vždy žádali a o to ustavně stáli a pracovali." Není pochyb o tom, že v danou chvíli myslel Zikmund svá slova vážně a obsah listu nebyl jen obvyklým rétorickým cvičením, nýbrž osobním vyznáním panovníka v závěru života, který se ještě toužil dožít ukončení vleklých husitských válek a upokojení rodné země.

Po své římské korunovaci se Zikmund již nemusel příliš ohlížet na papeže, jehož ponechal v prudkých sporech s kardinály a basilejským koncilem. Bez otálení tak zamířil do Basileje, kam dorazil už v říjnu 1433. K údivu všech přítomných se osobně zapojil do jednání ještě v cestovním oděvu! Času již Zikmund ztratil dost, teď bylo načase začít jednat a získat i vládu v Čechách. Více než spory koncilu s Evženem IV. jej proto zajímaly podrobnosti ohledně přijetí husitského poselstva na jaře 1433. Z neúspěchu prvního kola jednání husitů a koncilu se však nemusel dlouho rmoutit, protože v prosinci 1433 už hlásili basilejští diplomaté z Prahy, že se jim podařilo nalézt obecnou shodu mezi umírněnými kališníky a katolíky, tj. kompaktáta. Ve stejný měsíc dorazila do Basileje také zpráva, že Evžen IV., jehož zaskočila jednoznačná podpora novopečeného císaře koncilu, uznal legitimnost tohoto reformního synodu. Zikmund to tak opět dokázal. Znovu zažehnal rozklad dalšího z reformních koncilů, s nímž tentokrát úzce svázal i svou další budoucnost v Čechách. Jeho vliv na další dění v Basileji i Čechách tak byl velmi výrazný, protože církevní otcové vděčili Zikmundovi za to, že je v jejich sporu s papežem podržel, a proto byli ochotni nalézt kompromisní i brzkou dohodu s husity. V Čechách naopak počítali umírnění kališníci i katolíci s tím, že se problém se vzdorujícími radikály podaří vyřešit v nejbližší době, a poté už nebude stát nic v cestě tomu, aby se uzavřela dohoda s koncilem i Zikmundem. I nad problémem radikálů se Zikmund často a dlouho zamýšlel. Hodlal totiž nabídnout zkušeným a zdatným husitským veteránům polních vojsk stálý plat i uplatnění v Uhrách v bojích s Turky. Budoucnost ukázala, že to nebyla žádná utopie, neboť řada husitských bojovníků později skutečně zamířila do Uher a někteří se dokonce rádi připojili k protitureckým tažením. Než však mohl Zikmund radikálům cokoli nabídnout, vyřešil se v květnu 1434 v bitvě u Lipan problém sám. Koalice katolíků, umírněných husitů i některých bývalých radikálů zlomila polním vojskům vaz. Husitský radikalismus tak zmizel ze scény – nikoli však navždy – a Zikmundovi se konečně otevřela cesta na český trůn. O bitvě u Lipan se Zikmund dozvěděl v Ulmu. V Říši vytrval i v dalších měsících, jen se přesunul do Řezna, aby byl blíže českým hranicím. V srpnu 1434 tak proběhla v Řezně první jednání mezi Zikmundem a představiteli české strany, tj. lipanskými vítězi. Domníval-li se Zikmund, že jednání budou už jen formalitou, hluboce se zmýlil. Revoluční dění totiž nepřineslo jen náboženské změny v české společnosti, ale též hluboké a nezvratné procesy politického, hospodářského, sociálního i národnostního rázu. Do všeho navíc zasahoval basilejský koncil, na jehož konečné dobrozdání ve věcech víry se muselo čekalo.

Bitva u Lipan, Věnceslav Černý, zdroj: Wikipedia

Jednání tak musela být přeložena v létě 1435 do Brna, kam Zikmund dorazil z Uher se značným zpožděním až v červenci. Opět se zde ukázalo, že Zikmund byl ochoten přistoupit na téměř vše, co mu česká strana nabízela. Částečně to myslel upřímně, ale v některých bodech záměrně klamal, jen aby už mohl vjet do bran Prahy. Zisk českého trůnu už pro něj v danou chvíli příliš neznamenal, neboť on sám cítil, že se jeho život počítá už jen na pouhé roky, možná jen měsíce. V usednutí na otcův trůn však spatřoval symbolické završení vlastního osudu a historické zadostiučinění po mnoha letech hořkých porážek a neúspěchů. Představitelé koncilu ale jednání úmyslně protahovali a sabotovali. Chtěli totiž pohnout českou stranu k co největším ústupkům ve věcech víry. To už nevydržel sám Zikmund, který se před udivenými přítomnými po mnoha dnech jalových jednání rozkřikl z plných plic: „U Boha živého! Jsou lidé, kteří nepřejí, abych já vešel ve své dědictví! Ale já vejdu v ně, a proto zemřu vždy jako dobrý katolík! Což pak jest ten sbor Basilejský? Co vykonal dobrého? Chtěl by leda obmezovati a rušiti moc papežovu i císařovu? Nedovede-li ani upokojiti Čechův, bude po něm tolik jako po jiných sborech!" Na konci života už se Zikmund nemusel tolik zabývat dopady svých slov a činů jako doposud, a tak v Brně de facto řekl to, co si zřejmě myslel již dávno: že reformní synody se jen dohadují o maličkostech a hrají si na středobod světa, zatímco pro církev i věřící vykonávají jen velmi málo, či zhola nic. A tak se ani v Brně ještě nenalezla konečná podoba narovnání husitů s církví a Zikmundem. Na přelomu let 1435/1436 se proto jednalo ještě jednou, a to ve Stoličném Bělehradě, neboť Zikmundův zdravotní stav již nebyl příliš dobrý, a tak hrozilo, že by se na další jednání za hranicemi buď vůbec nevypravil, nebo by se na něj muselo čekat celé týdny jako před časem v Brně. V červnu 1436 se však Zikmund vydal i s celým svým dvorem do Jihlavy, kde se odehrálo poslední dějství velkého zápasu. Kompaktáta zde byla za osobní účasti císaře prohlášena za hlavní zákon země, jenž zrovnoprávnil v Čechách a na Moravě přijímání pod jednou i pod obojí způsobou, a uznal v omezené míře i zbylé čtyři artikuly pražské. Češi byli navíc formálně zbaveni pohany kacířství a uvedeni zpět do rodiny křesťanských států Evropy.

Stvrzení kompaktát, jež ovšem nikdy neuznala papežská kurie, bylo základní podmínkou toho, aby mohl být Zikmund přijat za českého krále. Zikmund musel ovšem přistoupit na výsledky revoluce, tj. na prvním místě uznat vzrostlou moc stavů, zejména královských měst, výrazné omezení panovnické moci a faktický zábor církevního majetku. Všechny tyto podmínky si nechali hlavní aktéři revoluce od Zikmunda pečlivě stvrdit. Tím, že Zikmund tyto podmínky bezvýhradně přijal a akceptoval, proměnil husitskou revoluci v revoluci vítězně završenou, na což se dodnes poněkud zapomíná. Přistoupil i na to, že se vzdá zasahování do církevního vývoje v Čechách, a to dokonce i přes odpor koncilu. Jeho privilegia následně potvrdila kališnický charakter Prahy i dalších českých měst. Zároveň uznal za pražského arcibiskupa Jana Rokycanu, a to i přesto, že jej církev i nadále vehementně odmítala. Zikmund byl ryzí pragmatik, a tak de facto bez odporu souhlasil s novými poměry ve své rodné zemi, neboť si byl dobře vědom toho, kdo se stal vítězem vpravdě historického zápasu. Osobně se sice s některými požadavky vítězů příliš neshodoval, někde dokonce i vyloženě rozcházel, ale nehodlal protestovat. Alespoň ne ihned. Husité proto nakonec získali od Zikmunda mnohem více, než od něj požadovali v roce 1419. Za českého krále byl Zikmund oficiálně přijat až 14. srpna 1436, neboť musel dopravit do Jihlavy korunovační klenoty i celý korunní archiv. Ještě v témže měsíci vjel Zikmund do bran rozjásané Prahy, která mu přichystala velkolepé uvítání hodné právoplatného krále.1 První dny byly vyplněny radovánkami i prezentací Zikmunda v plném královském majestátu. Obnovit královskou autoritu bylo totiž věcí prvořadou, a přitom velmi náročnou, jelikož téměř celá jedna generace Čechů vyrostla v království bez krále a Zikmunda nejspíše nikdy ještě ani neviděla. Svým sídlem byl Zikmund nucen učinit Králův dvůr na Starém Městě pražském, který stál v místech dnešního Obecního domu. Sídlil zde totiž i Václav IV., a tak je jaksi logické, že Pražský hrad byl tehdy v dosti neutěšeném stavu a císařské milosti by jistě nedokázal poskytnout vhodné zázemí ani pohodlí. Byl to jeden z mála příkladů toho, že si obnova Prahy jakožto císařské rezidence vyžádá mnoho času, energie a také peněz. Ani jednoho se však již Zikmundovi nedostávalo. V Praze se ovšem zabydlel a nehodlal se odsud jen tak stěhovat. Ostatně neměl ani důvod, obzvláště, když Starému i Novému Městu potvrdil jejich privilegia a svobody, a tak se mohl spolehnout na podporu Pražanů. Městské rady ovšem obměnil tak, aby zde nebylo mnoho těch, kteří se podíleli na správě města během revoluce.

Skutečná Zikmundova vláda nad Českým královstvím byla však velmi krátká. Král během ní převážně hledal cestu ke shodě a také spolupráci s těmi silami, jež ho v minulosti dlouhodobě neuznávaly za panovníka. V lednu 1437 tak uzavřel dohodu s Táborem a povýšil jej dokonce na královské město. Stejně proběhlo i jeho usmíření s Hradcem Králové, který přistoupil ke kompaktátům a uznal legitimnost Zikmundova majestátu v březnu 1437. Poddala se i řada bývalých husitských radikálů, jež Zikmund zčásti skutečně přesunul na turecké bojiště. Tím zemi vydatně ulevil, jelikož vyčerpané království nemohlo živit několik tisíc vojenských profesionálů, jejichž jedinou kvalifikací bylo válečné umění, kterého se nehodlali dobrovolně vzdát. Nakonec proti Zikmundovi zůstal v izolovaném odboji jen hejtman Jan Roháč z Dubé, který se na svém hradě Sion bránil zemské hotovosti mezi květnem a zářím 1437. Z Prahy navíc Lucemburk ovlivňoval i nadále dění v celé střední Evropě, a to především v Říši. Teprve nyní se naplno ukázalo, jak byl zisk českého trůnu přímo klíčovou podmínkou Zikmundovy úspěšné vlády v Německu. Bohužel usedl na český trůn až v době, kdy už nemohl dotáhnout k úspěšnému konci celou řadu reforem, jež v Říši zamýšlel. Poté, co byl Zikmund v roce 1411 zvolen římským králem, rozeslal už v lednu 1412 z Budína do celé Říše oběžník se sumářem hlavních problémů, které chtěl řešit. Uvědomoval si totiž, že je celé soustátí za několik předešlých desetiletí slabých vládců de facto rozvráceno a samotná autorita římského krále silně poklesla. Problémů k řešení byla celá řada, avšak prostředků k jejich odstranění se prakticky nedostávalo.2 Příjmy královské pokladny klesly ze všech teritorií Říše na velmi tristních 13.000 zlatých ročně, a to dokázalo stěží pokrýt nároky na samotný dvůr nového římského krále. Ten navíc musel věnovat čas a péči Uhrám a po roce 1419 i českým zemím, takže více než tři čtvrtiny své říšské vlády strávil mimo teritorium Svaté říše římské. Největším problémem Říše byl její dualismus, kdy se ústřední moc dělila mezi panovníka a jednotlivá knížata, která se snažila upevnit si vlastní moc ve svých říšských teritoriích. Římskému králi kromě toho chyběla výrazná opora v efektivním a loajálním byrokratickém aparátu. Hlavní sídlo panovníka de facto neexistovalo, i když Zikmund po celou svou vládu vydatně nadržoval Norimberku. Toto město mu bylo totiž stálou oporou a geograficky se nacházelo na velmi příhodné poloze, jíž bylo snadné dosáhnout z Uher i Čech. V roce 1424 dokonce nařídil převést do Norimberku říšské korunovační klenoty, aby je zdejší městská rada opatrovala a střežila. Velkým problémem se ukázala i absence společné právní normy, což vyvolávalo nejistotu a také konflikty, a to především mezi říšskými městy a knížaty.

Zikmund se proto od počátku své říšské vlády zaměřil i přes minimální prostředky na reformu v oblasti ústřední správy, soudnictví, finančnictví a také vojenství, neboť jako panovník byl mimo jiné i garantem míru. Komplexní reformní program však mohl představit až v roce 1434, kdy spolu s pozvánkou na říšský sněm do Řezna rozeslal i propozice k říšské reformě. K ní už mu však nezbyly síly a čas. Zikmundovo postavení v Říši bylo v prvních letech velmi slabé. Pozice nového krále se podařilo stabilizovat až v době konání kostnického koncilu, aby v první polovině 20. let 15. století – jistě i pod vlivem těžkostí, jež Zikmund prožíval v Čechách – opět oslabily, přičemž tentokrát hrozilo Ryšavci i sesazení. Zikmund si velmi dobře uvědomoval, že není v Říši příliš oblíbený.3 I s ohledem na fakt, že postrádal mocenskou základnu přímo na říšském teritoriu, si musel cílevědomě budovat okruh spojenců. Ten postupně narůstal. K Habsburkům, kteří byli jeho trvalou oporou, přidal postupně rod Hohenzollernů, jemuž udělil Braniborsko i s kurfiřtským hlasem, a také Wettinů, jimž pomohl v roce 1423 k vládě v tehdy uprázdněném Sasko-wittenberském vévodství. Díky tomu vzniklo po spojení Míšně a Saska mocné saké kurfiřtství v přibližné rozloze dnešního Saska s centrem v Drážďanech. V přímém sousedství Českého království tak vzniklo nové soustátí, jež pomáhalo mimo jiné Zikmundovi v boji s husity, čehož byla dokladem výprava z roku 1426. Ta byla však doslova rozmetána v bitvě u Ústí nad Labem. Na východě Říše tak měl Zikmund posléze dostatek spojenců, což korespondovalo se stavem na západě. Zde totiž porýnští kurfiřti proti Zikmundovi dlouhodobě intrikovali. Avšak obratný politik Zikmundova formátu dokázal nebezpečné koalice a spojenectví rozbíjet a utlumovat v aktivitě tím, že mezi knížata vrážel klín, poštvával je proti sobě navzájem, či si přímo kupoval jejich loajalitu. To mu později umožnilo zaměřit se na stabilizaci královských příjmů. Za pomoci svého schopného pokladníka Konráda z Weinsbergu vnesl pořádek do říšských financí a podstatně zvětšil své příjmy z říšských měst, od Židů a z poplatků královské kanceláři i soudům. Zároveň důsledně vymáhal daňové nedoplatky a pokoušel se získat zpět nevýhodně či dokonce protiprávně zastavený královský majetek. Kromě toho, a to představuje skutečnou kuriozitu a dokládá to mimo jiné Zikmundovu vychytralost, zavedl velký Lucemburk do říšské praxe novum: zpoplatnil udělování lén, potvrzování a rozšiřování privilegií či jen pouhé polepšování erbů. Také pronajímal úřady. Avšak to vše byla jen krátkodobá výhra, která pominula se Zikmundovou smrtí. Zikmund tak odkazoval svým nástupcům stejnou královskou bídu, jakou také roku 1411 i převzal. Neuskutečnila se ani jím plánovaná měnová reforma. Fiskální reforma totiž jednoznačně a tvrdě narážela na problém politické rozdrobenosti a chybějící výkonné říšské správy.

Z tohoto důvodu Zikmund usiloval vytvořit unii říšských měst a rytířstva, jakožto protiváhu moci kurfiřtů a knížat. V roce 1422 dokonce dovolil rytířům spolčování na obranu svých práv. Vznikla tak například švábská Liga štítu sv. Jiří, která se stala významným mocenským faktorem a Zikmundovým spojencem. Zikmund však zamýšlel jít ještě dále. Hodlal totiž spojit jednotlivá regionální seskupení do federace spravované říšským vikářem, jehož by jmenoval sám panovník. Kurfiřti ale pochopili, že by se realizace takového záměru obrátila proti nim samotným, a tak v roce 1424 vytvořili v Bingenu unii, jíž střídavě předsedal jeden z nich. Tento silný a nezávislý mocenský blok nejenže soustavně a opakovaně hrozil Zikmundovi sesazením, ale torpédoval i jeho reformní snahy. A tak Zikmundovy reformy skončily z větší části neúspěchem, což však nic nemění na skutečnosti, že byl vskutku posledním středověkým římským králem a císařem, jemuž se dařilo za podmínek velmi nepříznivých uplatňovat královskou autoritu na celém území Svaté říše římské. Jeho návrhy reforem navíc nebyly smeteny ze stolu, nýbrž se později staly inspirací a podnětem k vytvoření významného reformního návrhu z roku 1439. Z hluboké úcty jeho iniciátorů k osobě posledního Lucemburka na římském trůně a jeho obdivuhodnému úsilí o reformu Říše byl pojmenován více než výstižně jako „Reformatio Sigismundi". Jen to vzácný doklad úcty, jíž se Zikmund těšil u té části říšské veřejnosti, která vnímala, že byl do značné míry poslední, kdo ještě vrátil lesk Svaté říši římské a alespoň částečně navázal na státnický odkaz Karla IV. Zikmund to také byl, kdo začal po své císařské korunovaci užívat pečeť s dvouhlavým orlem, jehož prokazatelně používal jako první císař Svaté říše římské. Po něm pečeť s tímto znakem převzali i všichni jeho nástupci v Říši. Původ tohoto znaku – respektive polepšeného, neboť římští králové užívali už od 13. století jednohlavého orla – je dodnes poněkud nejasný. Někteří historikové se domnívají, že si jej Zikmund „vypůjčil" od byzantských císařů a jejím přisvojením po roce 1433 chtěl Západu demonstrovat nadřazenost svého císařského titulu nad skomírajícími a slábnoucími císaři z východu.

Ani v Praze v letech 1436 – 1437 nepřestával Zikmund snít o tom, že se mu podaří předat Říši svým nástupcům, když už ne v dobrém, pak alespoň v konsolidovaném stavu. Kromě říšské politiky však Zikmund intenzivně sledoval i dění v dalších koutech Evropy. Podařilo se mu tak ještě zhatit záměr Jagellonců, aby byly jeho vnučky Alžběta a Anna, dcery Albrechta Habsburského, zasnoubeny s polským králem Vladislavem III. a jeho bratrem Kazimírem. Poláci totiž hodlali využít očekávaného vymření Lucemburků po meči k tomu, aby získali vládu v Čechách i Uhrách. Zikmund ovšem nehodlal tolerovat ohrožení dědických nároků svého zetě Albrechta, a proto se snažil za každou cenu urovnat české poměry i dění za hranicemi tak, aby to vyhovovalo co nejvíce zájmům Habsburků. Do Zikmundova zorného pole se dostávala i otázka Lucemburska. Bývalé hrabství, Karlem IV. povýšené na vévodství, se ocitlo po roce 1378 na periférii zájmu dynastie. Jaká to neúcta této generace Lucemburků směrem ke kolébce svého rodu. Po smrti vévody Václava přešlo Lucembursko postupně na Václava IV. a poté Jošta. A právě Jošt to byl, kdo vévodství v roce 1402 zastavil bratrovi francouzského krále Karla VI. Ludvíku Orleánskému. Tím de facto Lucemburkové ztratili přímý vliv na další osud Lucemburska. Avšak Václav IV. dohodl v roce 1409 sňatek své - a také Zikmundovi - neteře Elišky Zhořelecké s Antonínem Brabantským, bratrem burgundského vévody Jana, který kdysi tak neslavně dopadl u Nikopole. Potomci z tohoto svazku měli mít nárok na vládu v Lucembursku, přičemž v rovině teoretické i odvozený nárok na český trůn. Je tedy pochopitelné, že Zikmund s obavami sledoval další Eliščin osud, protože pokud by se dočkala mužského potomstva, došlo by k ohrožení dědických nároků Habsburků. Avšak Antonín Brabantský padl v roce 1415 v bitvě u Azincourtu. Tehdy se Zikmund vložil do celé záležitosti, o to ochotněji, že po smrti Jošta na něj přešlo právo k Lucembursku. Aby si pojistil loajalitu své neteře a zároveň zabránil brabantským vládcům v anexi Lucemburska, dohodl sňatek Elišky a bavorského vévody Jana, bývalého lutyšského biskupa a hraběte Holandu, Zélandu a Henegavska. Smrt si ovšem přišla v roce 1425 i pro Jana, kterého navíc v Lucembursku nepřijali. Jelikož Eliška byla od mládí zvyklá na královský komfort, neboť po smrti svého otce Jana Zhořeleckého vyrůstala v Praze u strýce Václava, prodala ve finanční tísni práva na Lucembursko burgundským vévodům, a to hned dvakrát. Ještě takřka na smrtelné posteli se snažil Zikmund zabránit ztrátě Lucemburska, avšak marně. Toto vévodství se k české Koruně už nikdy nevrátilo, ačkoli se o to pokoušel v 15. století nejeden český král.

Ztráta Lucemburska Zikmunda jistě bolela, ale nemohl jí zabránit. Byl to příznačný symptom neodvratného konce lucemburské dynastie. O to více se Zikmund zaměřoval na dění v Čechách, protože si uvědomoval, jak tíživé břemeno odkazuje Albrechtovi. Odmítal proto nejen husitské radikály, kteří se v průběhu podzimu 1437 začali opět mobilizovat, ale také katolické aktivisty, jež by nejraději zničili výsledky vítězné husitské revoluce. Naopak podporoval umírněné kališníky a katolíky, v jejichž spolupráci viděl jedinou možnost společného soužití lidu dvojí víry na teritoriu jednoho království. Paradoxem zůstává, že nebýt náboženského chladu v Zikmundově srdci, těžko by mohl pomýšlet jakýkoli český vladař na ideu nadkonfesijní celozemské politiky za situace, kdy inkoust na basilejských kompaktátech nestihl ještě ani zaschnout. I v tomto se Zikmund projevil jako skutečný státník a vizionář. Nelze ani opomíjet jeho obdivuhodné úsilí o zklidnění vnitropolitických poměrů v Čechách, v čemž byl poměrně úspěšný. Už v lednu 1437 došlo z iniciativy Zikmunda k obnovení činnosti zemského soudu, a to takřka v plném rozsahu. Byl to mimořádný krok, neboť zemský soud během husitských válek fakticky nezasedal, což vytvářelo v celé zemi velkou právní nejistotu a provizorium. A jak už to v historii zpravidla bývá, využívali někteří těchto provizorií k nekalé činnosti a bezpráví. Obnova činnosti zemského soudu byla úzce svázána s pravidelným svoláváním samotných zemských sněmů. Za Zikmundova předsednictví se sešly hned dva poměrně početně navštívené zemské sněmy, a to v lednu a květnu 1437. Byl to nezbytný předpoklad k celkovému zklidnění ještě před časem rozbouřeného království. K vzájemnému usmíření dynastie a Čechů přispěla i okázalá korunovace Barbory Celské českou královnou, jež se odehrála 11. února 1437 v katedrále sv. Víta na Pražském hradě. Jednalo se o jeden z mnoha okamžiků, kdy mohl panovník předstoupit před svůj lid v plném královském majestátu a veřejně tak deklarovat, že skončila doba anarchie a nejistoty. Žel bohu však tyto události nevedly ke zlepšení situace v zemi, kde musel panovník směřovat v neúnavné mravenčí práci k vzájemnému porozumění a tlumení vášní. To však vyžadovalo vládce plného sil a životní pohody, a takovým už Zikmund nebyl. Naopak! Začal se na něm stále více podepisovat jeho zhoršující se zdravotní stav.

V červenci a srpnu 1437 ještě Zikmund odcestoval na svůj poslední říšský sněm, který se s ohledem na jeho stáří a velkou únavu konal netradičně v Chebu. Po návratu do Prahy se však začal kdysi tak nezdolný a energický vladař téměř ztrácet před očima. Ubral prudce na váze, sám se již nedokázal prakticky pohybovat a trpěl bolestmi nohou. Přidaly se k tomu pravděpodobně i jiné choroby, jež tehdy již otevřeně přešly do aktivního stádia. Dvorní lékaři dokonce museli přistoupit k tomu, aby Zikmundovi amputovali palec na noze a téměř celou mu ji rozřízli, což svědčí o gangréně. Vzhledem k tehdejšímu stavu medicíny je téměř jisté, že takový zákrok Zikmundovi nejenže neulevil od bolesti, ale ještě více přispěl k jeho rychlému konci. Není tedy divu, že úměrně s tím, jak se každým dnem viditelně zhoršovalo Zikmundovo zdraví, upadal kdysi tento vitální monarcha do stavů deprese a podrážděnosti. Jen tak si lze vysvětlit prudkou změnu chování v jeho posledních několika málo měsících života. Státnická moudrost ustoupila do pozadí a přednost dostávaly haštěřivost, pomstychtivost a touha oplatit nezdolné i většinově husitské zemi léta utrpěného příkoří. Zikmund se tak postupně dostal do sporů nejen s Janem Rokycanou, jenž dokonce opustil Prahu a odešel do Hradce Králové, ale také s východočeskými kališnickými pány. Ti králi vyčítali, že přestává respektovat jihlavské dohody. Na podzim 1437 se proto proti císaři, který byl již evidentně na konci s dechem, zformovala nebezpečná koalice sdružující jeho české odpůrce, polské Jagellonce a překvapivě i manželkou Barborou Celskou, jež se nechala zlákat polskými agenty k myšlence vzniku jagellonské střední Evropy.4 Sám Zikmund přilil olej do ohně, když v září 1437 nařídil exemplární popravu bývalého Žižkova přítele Jana Roháče z Dubé a jeho spolubojovníků.5 Poprava se nekonala v Praze na Staroměstském náměstí, jak se můžeme ještě dnes dočíst u některých autorů, nýbrž před branami Prahy za Horskou bránou na tradičním popravišti. Celé brutální divadlo záměrně parodovalo obřad pasování na rytíře, čímž dal Zikmund jasně najevo, že se vysmívá hrdinství a zásadovosti starých husitských hejtmanů. Ani těsně před smrtí tak Zikmund neprojevil královskou velkorysost a v popravě Jana Roháče se zpětně mstil Žižkovi i všem těm, kvůli nimž musel na český trůn čekat tak dlouho. Tím si však nadobro znepřátelil Čechy. V listopadu proto opouštěl Prahu s tím, že se sem již nikdy nevrátí.

Zamířil do Uher, aby ještě před smrtí, k níž mělo dle jeho přání dojít v jím tolik milované zemi, zajistil hladké předání uherské koruny Albrechtovi. Obával se totiž – a plným právem, jak ukázala blízká budoucnost – že Turci využijí střídání na uherském trůně k tomu, aby podnikli další nebezpečný vpád do Uher. Do země, kde vládl plného půl století, však již nedorazil. Jeho tělo bylo tak zesláblé, že celou cestu z Prahy musel absolvovat na speciálních nosítkách zavěšených mezi dvěma koňmi vpředu a vzadu. I přes velké bolesti se snažil na veřejnosti usmívat a dával si ještě nasadit vavřínový věnec na hlavu jako symbol vítězství a nezdolné vůle vykonat vše, co si předsevzal. Po krátkém zastavení ve Vlašimi a několikadenním pobytu v Telči se Zikmundův dvůr musel zastavit ve Znojmě. Bylo zřejmé, že nastává poslední dějství. Zikmund byl tehdy už jen kost a kůže, jak popisují očití svědci. Musel také dostávat léky utišující bolest. Až do posledních okamžiků života však vnímal dění kolem sebe. V předvečer své smrti si k sobě nechal povolat přítomné české a uherské pány, které se slzami v očích a zdviženýma rukama úpěnlivě prosil, aby se postarali o Albrechtovo snadné převzetí dědictví v Čechách a Uhrách. Zikmund odešel z tohoto světa tak, jak se na osobnost jeho formátu slušelo. Ani tváří v tvář smrti nerezignoval. Nechal se obléci do císařského roucha, nasadit si na hlavu korunu císařů a usadit se na královském trůně. Ještě si vyslechl mši, načež přikázal, aby byl oblečen do pohřebního roucha. Sedě na svém trůnu pak jen vyčkával neodvratný konec. Smrt si pro něj přišla navečer 9. prosince 1437 ve zdech starého přemyslovského hradu ve Znojmě. Dožil se devětašedesáti let, nejdéle ze všech Lucemburků. Podle své vůle byl pohřben ve Velkém Varadíně v dnešním Rumunsku. Jeho smrtí vymřeli Lucemburkové po meči. Římský, český a uherský trůn náhle osiřel, avšak ne na dlouho. Albrecht byl skutečně přijat a zvolen jak v Čechách, tak i Uhrách, přičemž dosáhl i římského trůnu. Z tohoto úspěchu se však nemohl dlouho radovat. Zemřel již v říjnu 1439. Ani jeho syn Ladislav, který se narodil jako pohrobek, a jenž měl po své matce Alžbětě, jediné Zikmundově dceři, v žilách lucemburskou krev, nemohl navázat na odkaz posledního Lucemburka. Smrt si pro něj přišla v roce 1457. Díky Jiříkovi z Poděbrad, Matyášovi Korvínovi a Jagelloncům tak mohli na Zikmundův odkaz středoevropské monarchie, jež účinně čelí islámské hrozbě a poskytuje ochranu svým národům, důsledně navázat až Habsburkové po roce 1526. To už byl Zikmund jen vzdálenou vzpomínkou překrytou nánosem pozdějších mýtů. Tehdy již žil Zikmund v historické paměti svým druhým životem, který trvá dodnes.

Snažili jsme se vylíčit život a vládu tohoto pozoruhodného a kontroverzního panovníka, který tak výrazným způsobem zasáhl do národních i evropských dějin. Je nepochybné, že Zikmund byl osobností evropského formátu, která se snažila důsledně navázat na státnické dílo Karla IV., a to do značné míry úspěšně. Vedle řady nesmrtelných a důležitých Zikmundových úspěchů – namátkou odstranění papežského schizmatu, zastavení expanze Osmanské říše do nitra Evropy nebo zisk císařské koruny – se však tyčí i mnohé prohry a neúspěchy. Byl si toho vědom i sám Zikmund, který prokázal, že se dokáže poučit z neúspěchů a postupovat systematicky i s rozvahou. Postupně se tak proměnil v politika schopného převzít odpovědnost, učinit kompromisy a odhadnout budoucí vývoj. V tomto ohledu neměl ve své době na evropském kolbišti sobě rovného. Na druhou stranu si příliš nebral servítky při uskutečňování svých záměrů a dopustil se i mnohých krutostí a zákeřností, jež se zdály nemorální a odsouzeníhodné i současníkům. Doba byla však taková a uspět v ní mohl pouze vladař energický, rozhodný a důsledný. Tím Zikmund byl. Je dějinným paradoxem, že svými schopnostmi a cílevědomostí Zikmund převyšoval ostatní členy lucemburské dynastie. Avšak než mohl vystoupit z jejich stínu, nachýlilo se již kyvadlo dějin na stranu jiných středoevropských dynastií – Jagellonců a Habsburků. Snad i vědomí, že zánik dynastie v mužské linii je nevyhnutelný, včetně toho, že k vládě v Uhrách a Říši byl předurčen, kdežto v Čechách oprávněn, vedly Zikmunda k tomu, že se po roce 1419 dopustil ve vztahu ke své rodné české zemi hned několika fatálních pochybení, jimiž si znemožnil ujmout se svého právoplatného dědictví. V boji s husity Zikmund neuspěl, stejně tak jako zbytek Evropy. Nakonec to však byl on, kdo inicioval a ve světské rovině posvětil dějinný kompromis husitů s církví. Svým univerzálním císařským a královským majestátem pak z větší části také legitimizoval prudké celospolečenské změny v českých zemích, jež přinesla husitská revoluce. Na rozdíl od Karla IV. však nebylo Zikmundovi dáno, aby se usmířil se zeměmi Koruny české, jelikož rozdíly byly až příliš zjevné. Neslavný konec Zikmundovy české vlády jako by v symbolické rovině jen podtrhl, že Zikmund byl více politikem Evropy než českých zemí. I proto bude česká veřejnost zřejmě vždy nahlížet na Zikmunda především českou optikou, díky čemuž se jí bude jevit poslední Lucemburk na českém trůně jako kontroverzní panovník bez hlubšího vztahu k Čechám. Jestliže si Zikmund jako český král zasluhuje minimálně pochopení a objektivní nadhled, pak jako vladař pozdně středověké Evropy naopak jednoznačně uznání a hluboký respekt.

Použitá literatura:

BARTL, Július, a kol. Prvý cisár na uhorskom tróne: Slovensko v čase polstoročnej vlády uhorského, českého, lombardského a nemeckého kráľa a rímského císara Žigmunda Luxemburského, syna Karola IV. Bratislava: Literárne informačné centrum, 2001. 375 s.

BAUM, Wilhelm. Císař Zikmund: Kostnice, Hus a války proti Turkům. Praha: Mladá fronta, 1996. 405 s.

BOBKOVÁ, Lenka; ŠMAHEL, František, a kol. Lucemburkové: česká koruna uprostřed Evropy. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2012. 886 s.

BOBKOVÁ, Lenka; VELIČKA, Tomáš. Jan Zhořelecký. Třetí syn Karla IV. Praha: Casablanca, 2017. 408 s.

ČORNEJ, Petr. Velké dějiny zemí Koruny české V. 1402–1437. Praha: Paseka, 2000. 790 s.

DRŠKA, Václav. Zikmund Lucemburský: liška na trůně. Praha: Epocha, 1996. 87 s.

DRŠKA, Václav; PICKOVÁ, Dana. Dějiny středověké Evropy. Praha: Aleš Skřivan ml., 2004. 364 s.

DVOŘÁKOVÁ, Daniela. Barbora Celjská. Čierna kráľovná. Životný príbeh uhorskej, rímsko-nemeckej a českej kráľovnej [1392 - 1451]. [s.l.]: Vydavateľstvo Rak, 2014. 304 s.

FRIEDL, Jiří; JUREK, Tomasz; ŘEZNÍK, Miloš; WIHODA, Martin. Dějiny Polska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2017. 690 s.

CHLUP, Vladimír. Západ. Kronika naší kultury. Olomouc: chlup.net 2017. 1238 s.

KAVKA, František. Poslední Lucemburk na českém trůně. Králem uprostřed revoluce. Praha: Mladá fronta, 1998. 290 s.

KONTLER, László. Dějiny Maďarska. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 613 s.

KOPIČKOVÁ, Božena. Česká královna Žofie. Ve znamená kalicha a kříže. Praha: Vyšehrad, 2018. 336 s.

MEZNÍK, Jaroslav. Lucemburská Morava 1310 - 1423. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001. 562 s.

PRAŽÁK, Richard. Dějiny Uher a Maďarska v datech. Praha: Libri, 2010. 536 s.

RAPP, Francis. Svatá říše římská národa německého. Od Oty Velikého po Karla V. Praha; Litomyšl: Paseka, 2007. 316 s.

RYANTOVÁ, Marie; VOREL, Petr. Čeští králové. Praha; Litomyšl: Paseka, 2008. 592 s.

ŠMAHEL, František. Husitská revoluce. 3. Kronika válečných let. Praha: Karolinum, 1996. 420 s.

ŠTĚPÁN, Václav. Moravský markrabě Jošt (1354 - 1411). Brno: Matice moravská, 2002. 828 s.

BŘEZOVÉ, Vavřinec z. Husitská kronika; Píseň o vítězství u Domažlic. Praha: Svoboda, 1979. 427 s.

VESELÝ, Zdeněk. Dějiny českého státu v dokumentech. Aktualizované 3. vyd. Praha: Professional Publishing, 2012, s. 882.

  1. Nejpodrobněji se Zikmundovou českou vládou let 1436 – 1437 zabýval v minulosti KAVKA,František. Poslední Lucemburk na českém trůně. Králem uprostřed revoluce. Praha: Mladá fronta, 1998. 290 s. Zde je věnován značný prostor i Zikmundovu zápasu o český trůn po roce 1419. ↩︎

  2. Dějinami Svaté říše římské se čeští historikové v minulosti příliš nezabývali, obzvláště v případech, kdy se přímo nedotýkaly českých zemí. Shrnutí dějin Říše nabízí kniha RAPP, Francis. Svatá říše římská národa německého. Od Oty Velikého po Karla V. Praha; Litomyšl: Paseka, 2007. 316 s., ve které se autor věnuje také Lucemburkům na římském trůně. ↩︎

  3. Platí to de facto dodnes, protože německá historiografie není příliš nakloněna lucemburské epoše. Není to způsobeno jen tím, že Němci tradičně zazlívali Lucemburkům jejich velkou angažovanost ve východní Evropě, a tak se cítili být vždy tak trochu odstrčeni a zanedbáváni. Mnohem větší roli hraje německý pohled na dějiny Říše. Ti se totiž ne zcela bezdůvodně domnívají, že vrchol a rozkvět Svaté říše římské nastal v 11. až 13. století, kdy na římském trůně seděli velcí vládci toužící po císařském univerzalismu respektovaném po celé Evropě. Doba 14. a 15. století je tak podle německých historiků víceméně epochou pomalého smrákání nad slávou a prestiží kdysi tak mocného impéria. I dnes se proto pohlíží na Zikmunda jako na osobnost velmi kontroverzní, proradnou a lstivou – v tom německý pohled koresponduje s tím českým – který se věnoval více Uhrám a Čechám než Říši, jíž přísahal přivést k novému rozkvětu. ↩︎

  4. Je pozoruhodné, nakolik rychle si dokázala královna Barbora získat sympatie, a především spojenectví v nejvyšších patrech české aristokracie. Je prokázáno, že se stýkala a také spolčovala s pány jako byl Hynce Ptáček z Pirkštejna, Aleš Holický ze Šternberka či Oldřich z Rožmberka. Dnešní stav bádání je takový, že nahlíží na vážnou manželskou roztržku mezi Zikmundem a Barborou jako na výslednici intrik Albrechta Habsburského, který se dostal do prudkého sporu s celým rodem Celských ohledně hrabství Gorice. Albrecht to také byl, kdo dal nakonec Barboru vzápětí po Zikmundově smrti zatknout a internovat, a to i přesto, že se dříve přičítal tento skutek samotnému Zikmundovi. Na svobodu se Barbora dostala až poté, co se vzdala části svého majetku v Uhrách. Po krátkém pobytu v polském exilu se vrátila do Čech, kde se rozhodla zůstat. Uchýlila se na své vdovské majetky v Mělníku. Postupně si zvykla na české prostředí, a dokonce se naučila česky. Poslední léta se údajně věnovala alchymii. Zemřela 11. července 1451 a pohřbena byla v katedrále sv. Víta na Pražském hradě. Do říše smyšlenek a pomluv lze spolehlivě odkázat fámy o bezbožné a chlípné ženě, jak jí později vylíčil ve svém díle Piccolomini, známý to odpůrce rodu Celských. ↩︎

  5. Roháčův odboj na hradě Sión byl v minulosti velmi přeceňován a především glorifikován. Ve skutečnosti zasáhl Zikmund proti Roháčovi především proto, že chtěl vyslat domácí veřejnosti jasný signál: narušení zemského míru bude trestáno bez milosti a se vší přísností. V dobovém kontextu se Roháč bezesporu provinil a stal se zemským škůdcem, avšak přesně toto byly okamžiky, kdy se Zikmund mohl ukázat jako vladař mající slitování a velkorysost. Namísto toho, aby král učinil veřejně tlustou čáru za minulostí a udělením milosti známé a respektované osobě deklaroval, že nastává doba smíření, se však vydal cestou pomsty. ↩︎