Zpět

Jan Parricida Habsburský

Popis:
Neúspěšný kandidát na český trůn, vrah římského krále, příslušník panovnického rodu.

Jan Habsburský nebo někdy také řečený Rakouský byl synem rakouského vévody Rudolfa II. Habsburského a Anežky Přemyslovny, dcery Přemysla Otakara II.

Krátce, jako jediný syn Rudolfa II., vyrůstal v rodových državách švýcarského kantonu Aargau, kdysi součástí Švábska, dnes s Německem jen sousedící. Právě v této zvlněné krajině úrodných údolí, rozprostírajících se mezi Alpami a Jurou, mladý Jan nějakou dobu prožil. Tam bylo i jejich rodové sídlo - hrad Habichtsburg neboli Habsburg. Jméno hradu lze podle jedné legendy vykládat jako Jestřábí hrad, anebo také od slova Hab, Haw jako brod přes řeku, který byl chráněn hradem.

Krátce po narození, roku 1290, zemřel jeho otec a po matčině brzké smrti († 1296) zůstal nadobro na výchově u svého strýce, českého krále Václava II.
Tam žil až do svých 14 let, neboť roku 1304 byl poslán ke dvoru svého dalšího strýce, Albrechta Habsburského, bratra jeho otce.
Pobyt u Albrechta však pravděpodobně příliš radosti mladému Janovi nepřinesl. Římský král se navíc netajil tím, že habsburská panství nehodlá nijak rozmělňovat, a tak Jan ani po několikerých prosbách, kdy se dožadoval svého legitimního dědického nároku na podíl po otci a věnné statky matčiny, nijak nepochodil.
Když roku 1305 zemřel jeho strýc Václav II., který pravděpodobně pro svého synovce počítal s míšeňským dědictvím, a rok nato byl navíc zákeřně zavražděn i jeho bratranec Václav III., byl v podstatě zbaven veškeré podpory v rámci své rodiny.
Jako člen panovnického rodu měl nejvyšší čas na vlastní podíl a nástup do čela řízení nějakého územního celku. Hořkost v něm podněcoval i sám jeho strýc, tím jak jeho statky, na které měl dědický nárok, zastavoval na prostředky pro získání Čech a také Míšeňska, kde byl Jan krátce roku 1305 markrabětem.
Pro toto byl Jan Habsburský od lidu nazýván knížetem bezzemkem (Herzog Ohneland, Sonderland).

Po vymření vládnoucích Přemyslovců (1306), jeho blízké rodiny, se pokusil kandidovat na český trůn, k němuž měl svým příbuzenstvím předpoklady. Nebyl ale nikdo, kdo by se za něj postavil a tak se vratká kandidatura točila především kolem manžela jeho sestřenice (Jindřicha Korutanského) a neodbytně chtivého strýce (Albrechta Habsburského), který se snažil na český trůn prosadit své syny, kteří k tomu neměli nejmenšího oprávnění.
Formálně byl před rokem 1307 i spolusprávcem rodových držav, ale nároků na matčiny vdovské statky (kolem Lenzburgu a Badennu), které spravovali Albrechtovi pověřenci, se nedovolal.
Dokonce mu r. 1308 bylo odepřeno jeho dědictví i přes podporu štrasburského biskupa Jana.
Albrecht na Janovo naléhání buď nereagoval nebo se na něj podrážděně obořoval.

Stalo se tedy, co nejspíše nevyhnutně muselo...
Když se Jan Habsburský po několika letech nedomohl žádného dovolání a jeho právoplatné dědické nároky po rodičích byly úmyslně zadržovány a navíc ztratil celou nejbližší rodinu a tím i svůj domov, dále neměl už co ztratit a proto „učinil spravedlnosti zadost“, alespoň v rámci svých možností...
Vztáhnul ruku na svého strýce, jakožto původce svého bezpráví a jeho vraždou se následně zapsal do dějin historie. Odtud také pochází jeho osudově nesmazatelné přízvisko Parricida, což lze z italštiny (přesněji z latiny) přeložit jako otcovrah případně vrah příbuzných.

Jan Parricida-Habsburský se spojil třemi švýcarsko-švábskými šlechtici (Rudolf z Balmu, Rudolf z Wartu, Walter z Eschenbachu), kteří byli Albrechtovou politikou také územně ohrožováni a společně králi usilovali o život. Podobně mluví i české kroniky (Weitmillova a Fr.Pražského): “...atentát s Janem udělal rytíř, jemuž (Albrecht) způsobil mnoho zlého..“
Zbraslavská kronika k tomu píše, že “Albrecht, král římský...byv zavražděn v krajinách švábských, na místě, kde se cítil nejbezpečnějším..byl..zabit od toho, s nímž sladké pokrmy jídal...“
Příležitostí spiklenců se stala 1. května 1308 cesta Albrechta Habsburského naproti své choti Alžbětě, vracející se z Basileje. U vesnice Windisch, nedaleko rodného hradu Habsburgu, bylo potřeba na cestě z Badenu do Brucku, přeplavit řeku Reussu.
Jejich úkladu příznivě nahrávalo to, že se jim na řece podařilo oddělit krále od jeho nepočetné družiny, kde na druhém břehu již čekal zmíněný Rudolf z Wartu, který posměšně na krále pokřikoval: “...Jak dlouho ještě s sebou budeme vozit tuhle živou mrtvolu...?“
Pak se na nic netušícího, neozbrojeného krále vrhli s meči a dýkami. Zbytek družiny se ke králi dostal příliš pozdě na to, aby mu pomohli a tak Albrecht zemřel na místě činu v náručí štrasburského biskupa.
Atentátníci už mezitím byli pryč v bezpečí svých hradů...

“Král zaradoval se radostí velmi velkou...“ popisuje kronika zbraslavská spontánní reakci Jindřicha Korutanského, když se dozvěděl o smrti svého politického soka z něhož měl hrůzu. Pulkavova kronika mluví o Božím zásahu ve prospěch Čech: “Římský král (Albrecht) zamýšlel přijít příští léto do Čech s mnohými lidmi způsobit Čechům veliké škodlivé křivdy. Avšak z dopuštění božího byl předstižen smrtí a zabit zmíněným Janem...“
Ovšem tatáž kronika na jiném místě zachází ještě dále, kde přejímá citát z kroniky Kosmovy: „...a tak se splnilo proroctví prvního českého knížete Přemysla (Oráče), který totiž pravil:´..Až zajde můj mužský rod, vnuk pomstí děda.´“
Nejinak se k tomu postavila soudobá kronika takřečeného Dalimila, který tento čin hodnotil téměř oslavně už proto, že pokládal Albrechta za strůjce vraždy mladého Václava III.- “Když se Albrecht přes Rýn plavil, v jedné chvilce ušlechtilý Ješek svého strýce zabil. Tím českého krále, ujce bratra svého pomstil a zem úkladného vraha zbavil.“
Oproti štýrským kronikám, které Albrechta oslavovaly, se české nikterak netajili nevůlí k němu.

Albrechtova vražda přinesla prospěch ale i spoustě jiné německo-rakouské šlechtě, markrabím a biskupům. A nakonec i samotnému Jindřichu VII. Lucemburskému, kterému uprázdnila místo k říšskému trůnu...
Albrechtovi synové chtěli vrahy svého otce dopadnout a přísně potrestat, ovšem i toto pátrání, ač zcela určitých osob, dopadlo stejně laxně, jako v případě mladého Václava III.

Jan Parricida utekl před pomstou Albrechtových synů do italské Pisy. Potrestání tak závažného činu ovšem nemohlo neuniknout jen tak bez povšimnutí. Roku 1309 byl Jindřichem VII. místo popravy uvržen do říšské klatby s doživotním vězením v Pise. Trest to byl však spíše symbolický, jelikož se Jan neocitnul v žádném žaláři, ale přijal úlohu mnicha v klášteře, nejspíše s naprosto volným pohybem. Vzhledem k jeho přečinu to byl také nejmírnější trest, jaký vůbec mohl být uložen a navíc tento akt pro veřejnost splňoval alespoň jakési zadostiučinění ve věci práva a spravedlnosti.
O pár let později, roku 1312, se Jan v Pise osobně setkal s Jindřichem VII., kde měl před něj Jan Parricida údajně předstoupit jako kajícník v rouchu augustiniánského mnicha.

Ač se Janovy údaje dat narození i úmrtí mírně liší, zemřel nejspíše před Vánoci r. 1313 ve věku 23 let.

pxs

(počítadlo běží od 29.8.07)