Adam Brémský: Činy biskupů hamburského kostela

[Ingolf]

Adam Brémský: Činy biskupů hamburského kostela; Velká kronika evropského Severu. Argo, Praha 2009. - https://argo.cz/knihy/ciny-biskupu-hamburskeho-kostela/

Začnu titulem a podtitulem knihy, protože je v cítit nich rozpor, který se vine celou knihou. Na jedné straně je to kronika hambursko-brémského arcibiskupství, tedy jednoho církevního okrsku v čerstvě pokřtěné zemi, na druhé straně toto misijní arcibiskupství v podstatě nemá hranice. Hamburk mohl vysílat misionáře po celém evropském severu, takže Adamova kronika sahá od Ameriky, kterou objevili Vikingové, až po Rus a dokonce Bulharsko, protože tento celý východ zahrnuje do Slavanie. Podle Adama žádali po Hamburku kazatele Islanďané i Gróňáné, arcibiskup Adalbert dosazoval biskupy na Orkneje.
Tohle současně obecně ukazuje, jak misijní /arci-)biskupství může mít veliké hranice, ale vágní reálný dosah. Hamburk si mohl dělat nároky klidně na christianizaci Indiánů, kdyby dovedl konvertovat všechny Vikingy, ale v reálu musel i Hamburk uznat, že vojenská síla Vikingů je větší než vliv misionářů, když Dánové roku 845 vypálili samotný Hamburk, takže se arcibiskupství muselo přestěhovat do Brém.
Vikingové v té době začali postupné útoky dále na jih. Nejdříve napadli dnešní Nizozemí, kde vypálili obchodní centrum Dorestad, pak pokračovali do Francie, kde proti toku Seiny ohrožovali Paříž, pak pluli dál na jih Francie a ojedinělé útoky proběhly ve Středozemním moři. Adam si té vojenské síly pohanů byl vědom, ale vzal to po svém. Vikingům nebyli schopni odolávat králové, ale ve stejné době kráčeli po Dánsku a Švédsku misionáři a dobývali zemi pro Krista.., Adam v podstatě ukazuje převahu duchovní moci nad světskou.
---
Adamova církevní instituce vznikla spojením Hamburku a Brém. Brémy byly starší, byly založeny r. 805 spolu s dalšími biskupstvími v Sasku ihned po skončení saských válek Karla Velikého. hamburské biskupství bylo založeno r. 831, hned r. 832 povýšeno na misijní arcibiskupství. Prvním arcibiskupem byl svatý Ansgar (česky Oskar; 832-863), jinak první misionář ve Švédsku. Legenda o sv. Ansgarovi vyšla nedávno v češtině - https://www.academia.cz/knihy?id=2534 .
Roku 845 byl vypálen Hamburk a současně umírá brémský biskup Leuderik, takže stolec je neobsazen. Arcibiskupství se tedy stěhuje do Brém a v letech 848-849 jsou Brémy rozhodnutím Ludvíka Němce vřazeny pod Hamburk, což potvrdí r. 864 papež Mikuláš. Převod Brém provázely problémy, protože do té doby spadaly pod arcibiskupství kolínské, které se Brém přirozeně vzdát nechtělo.
---
Rozpor mezi přízemní realitou a velikášskými sny podává Adam na příkladu hamburského arcibiskupa Adalberta (1043-1072). Adalbert patřil v říši tak mezi středně významné činitele, patřil k rádcům Jindřicha III. a spolu s kolínským arcibiskupem Annem byl regentem za nezletilého Jindřicha IV. Adalbert měl veliké plány, chtěl mít pod Hamburkem celkem 12 biskupství, aby se pak Hamburk mohl nazývat metropolitním. Adam to kritizuje, vidí v tom touhu po moci. takovým symbolem může být Adalbertova praxe v Brémách, kde nechal rozbourat hradby, aby měl materiál na nový kostel. Kostel nestál, ale kvůli dírám v hradbách poničili město lupiči. Kvůli velikášství padlo i to, co už fungovalo.

---
Adam píše o celém evropském Severu, zmiňuje i severní pól, ale nikde není náznaku, že by sám cestoval. Informace sbíral z různých zdrojů, ty aktuální i od dánského krále Svena Estridsena (1047-1076). Adam píše geograficky velice rozmáchle, ale sám, fyzicky, skládá tento velkolepý obraz ve své pracovně a ve své vlastní hlavě.
Obeznámenost s antickou literaturou se ale Adamovi hodila, aby s její pomocí vysvětlil místní jevy. Tak při popisu oblastí za polárním kruhem píše, že v létě tam dva týdny slunce nezapadá a v zimě dva týdny nevyjde. Zatímco pohané nevědí, proč tomu tak je, tak Adam tvrdí, že je to způsobeno kulatostí Země. Adam podle všeho převzal tezi o kulaté Zemi z pera antických vědců.

Řecký mořeplavec Pýtheas jednou plul ze Středozemního moře do Atlantiku a nejdál na severu objevil zemi zvanou Thule. Neví se, co to mohlo být, možná Island, a Adam to také ztotožňuje (s. 218). Jinde přebírá názor antického autora Martiana Capelly, že jantar vzniká na Elektridách v sousedství Orknejí.
---
Přínos - ohledně spolehlivosti datování apod. kronika moc spolehlivá není. Adam někde spojí víc událostí v jednu, jinde rozdělí jednu osobu ve dvě atd. Tak v jednom přípisku čteme, že r. 973 umřel v Čechách svatý Václav, což je ve skutečnosti spojení vraždy Václava s datem, kdy bylo založeno pražské biskupství. První dvě knihy z celkových čtyř jsou takovouto převážně kompilací, z toho první kniha vychází nejvíce z legendy o sv. Ansgarovi.

Víc přínosnější než ve vytěžování archivů je Adam tam, kde reprodukuje svoje informátory, nejvíce dánského krále Svena Estridsena. Celá čtvrtá kniha je věnována popisu severských zemí a obživy jejich obyvatel. To je pro mě významná kapitola, protože nehostinné severské podmínky více než jinde determinují jak osídlení, tak i dějiny. Třeba Norsko ve vikinské době mělo centrum ve středu země v oblasti Trondelagu. Odtud bylo možno plout přímo do oceánu, tady vzniklo norské arcibiskupství v Nidarosu. Když pak ze západní Evropy vyšla vrcholně středověká kolonizační vlna, která zasídlovala dostupné zemědělské oblasti, tak zasáhla okrajově i jižní Norsko, kde se dá jakž takž ještě něco pěstovat. Tahle kolonizace byla tak silná, že přenesla centrum Norska ze středu na jih a centrem Norska je od té doby Oslo.

Adam patří mezi čtyři kronikáře, kteří zanechali informace o Polabských Slovanech. U těch severních dává přesný výčet i jejich hranice, ty šly většinou podél řek. U severních Polabanů soustředěných v lutickém kmenovém svazu uvádí spolu s Dětmarem z Merseburku svatyni v kraji Ratarů. Dětmar ji situuje na hradiště Riedegost, Adam ji nazývá Retra a hlavního boha jménem Radegast. Je nápadné, že jednou je Riedegost hradiště a podruhé Radegast bůh, o vysvětlení se můžeme jen dohadovat a jen to smutně ukazuje, jak jsou znalosti o Polabanech i slovanské mytologii torzovité.
Jinde Adam věnuje dvě kapitoly pohanské vikinské svatyni ve švédské Uppsale a tento popis je unikátní, jinde se o ní takto detailně nepíše (maximálně se zmíní její existence).
Ze čtvrté knihy Adam pozitivně zmiňuje Prusy, protože zachraňují trosečníky nebo námořníky pronásledované piráty. A to i přesto, že zná osud svatého Vojtěcha zavražděného právě Prusy.

Celá třetí kniha je věnována funkčnímu období hamburského arcibiskupa Adalberta, kterého Adam zažil osobně. Adam ho chválí za práci mezi pohany, resp. polokřesťanskými zeměmi. Jinak ale kárá Adalberta za touhu po moci, která ho nakonec zničila. Tahle kapitola není legendou, která někoho glorifikuje, ale nabízí dobrý materiál pro psychology. Adalbert hledal oporu pro své cíle u královského dvora, čímž ale zanedbával práci v arcibiskupství. ke konci života se mu všechno hroutilo a místo dobrých rádců se obklopil pochlebníky, kteří ho v zajetém sebevražedném směru podporovali, protože jim za to kynula odměna.
Adalbert pocházel z urozené rodiny a dával to najevo. Pýchu odhodil po jednom snu, kde viděl předešlé hamburské arcibiskupy, jak slouží mši, ale Adalberta mezi sebe nepustí, protože jako neurození pro něho nejsou dost dobří. Adalbert sháněl statky uvnitř Saska, což ho znepřátelilo se saskými vévody z rodu Billungů. Adalbert se uměl pohybovat v prostředí královského dvora. Uměl jakožto urozený pořádat hostiny, přijímat posly a patřičně je obdarovat, což mu na zájmových územích jeho misijní práce přinášelo na charizmatu. Adam ale současně píše, že na konci hostin bylo zvykem hostiteli tleskat a vůbec hlučet, což se Adalbertovi nelíbilo, takže dával pokyny zpěvákům, aby zazpívali něco náboženského. Když je hosté stejně překřičeli, Adalbert je vyhodil. Úplně světské ty hostiny být neměly..

---
Zajímal by mě překlad ještě jedné kroniky, a to dánského Saxa Gramatica. V předmluvě ho zmiňuje Libuše Hrabová s tím, že patří jako Kosmas nebo Dlugosz mezi tzv. národní kroniky, které formovaly ideu jedné dynastie vládnoucí jednomu lidu (a protože Adam takto národní není, nedosahoval takové popularity u jednotlivých národů). Saxo totiž v rámci dánské minulosti sahá do vnitřních zdrojů, a to až do mýtických počátků, resp. dávné dánské "dějiny" mají být reprodukcí indoevropských mýtů do dějů lidských.

***

K významu Magdeburku -
Hamburský arcibiskup Adaldag (v úřadu 937-988) táhl s Otou I. do Říma. V Římě byl bez Otova souhlasu zvolen papež Benedikt V. (březen-červen 965), takže byl Otou také sesazen a internován právě v Hamburku pod dohledem Adaldaga. Benedikt byl muž vzdělaný a vážený, a tak i v Hamburku požíval úcty. Dalším hamburským arcibiskupem po Adaldagovi byl Libentius (988-1013), který přišel z Říma právě v Benediktově doprovodu.

Nejvýznamnějším založeným arcibiskupstvím té doby byl Magdeburk určený primárně pro misie ke Slovanům. V Magdeburku tak studoval sv. Vojtěch, který přijal jméno zdejšího prvního arcibiskupa Adalberta. Adalbert Magdeburský sám jel na teologickou disputaci až do Kyjeva.
Pod Magdeburk spadala biskupství na území polabských Slovanů, tedy Míšeň, Žíč (Zeitz), Merseburk, Branibor a Havelberk a na počátku také Stargard, který Ota I. záhy převedl pod Hamburk. Stargard znamená "Starý hrad", do němčiny přeloženo jako Oldenburg. Dnes je město severně od Lübecku (do něho se pak biskupství přestěhovalo) a jmenuje se Oldenburg in Holstein (není to Oldenburg západně od Brém). Stargard fungoval jako centrum christianizace slovanských Obodritů, křesťanská byla i obodritská knížecí dynastie.

Arcibiskup Adalbert Hamburský se mnoho času pohyboval u královského dvora. Podle Adama potřeboval královskou přízeň pro realizaci svých plánů, jinde pro ochranu proti saským vévodům z rodu Billungů, se kterými měl majetkové a jiné spory; Billungové Adalberta podezírali, že byl vyslán jako špeh, aby o nich krále informoval. Adalbert tak absolvoval římskou jízdu Jindřicha III. r. 1046, kdy byl korunován na císaře.
Ohledně misií Adalbert dosadil podle Adama celkem 20 biskupů od Švédska přes Dánsko a Norsko až na Orkneje. Kazatele měli po Adalbertovi žádat Islanďané a Gróňané. Islanďany měl Adalbert přímo obrátit na víru, což je ale nesmysl, Islanďané se pro konverzi rozhodli sami na sněmu roku 1000.