Erazim Kohák: Domov a dálava

[Ježek]

Kulturní totožnost a obecné lidství v českém myšlení
Filosofia 2009

Pro větší přehlednost svoji recensi rozdělím na více částí (zřejmě na 2), v této proberu úvod (Myšlenka filosofie, myšlení národa) a první čtyři kapitoly: V záři (a stínu) kalicha, Rozum a romance národa, Na hraně moderny a První filosof: T.G. Masaryk.

E. Kohák nejdříve píše o smyslu české totožnosti - o souboru otázek, známých jako "česká otázka" - ten se podle něj neustále mění - minulosti je třeba rozumět prismatem současnosti (což je podle něj spíše náhled TGM než. J. Pekaře) - nesouhlasím ani s jedním. Minulost je třeba posuzovat především minulostí samou a Masaryk minulost posuzoval svým "nečasovým" konstruktem - pod náhledem věčnosti (sub specie aeternatis).
Česká otázka podle Koháka v současné době není problémem, ani řešena mimo okruh intelektuálů. To se mění pouze při krisových okamžicích. V současné době probíhá ekonomisace společnosti - np. spisovatel je redukován na badatele nebo baviče.
Člověk je redukován na homo aeconomica - což Kohák označuje jako tělo bez duše, bez lásky, štědrosti, nákup je smyslem jeho života. Ekonomisace sama začíná narážet na své limity, je jím třeba vymýšlení nepřátel - "teroristů, darebáckých států" - Kohák dost ostře kritisuje vyvážení "demokratického kapitalismu" na pásech tanků. Takto pojatá ekonomisace podle J. Patočky duchovně vyprazdňuje. Co je podle Koháka řešením? Na jedné straně široce pojatá ekonomie (ne láska k přírodě nebo efektivní čerpání zdrojů), ale sombiósa nebo integrita (celá Země jako jeden organismus). za druhé: "Ekonomika potřebuje ustoupit etice. Potřebuje si klást otázku smyslu naší totožnosti, abychom mohli určit, co je v životě a dějinách důležité a co až zanedbatelně okrajové."
Dále řeší, proč se tak stalo: Duch doby (to je možná až moc jednoduché řešení). Podle něj existují "lidé slova a činu" - np. Hus, Komenský, TGM a další. Ti obrozují národní totožnost, modifikují českou otázku (k obrazu svému). Vládnoucí režimy se snažily je získat na svoji stranu - až do normalisace. V nepříznivém trendu pokračovala Klausova vláda (je jmenována).
Následuje definice národa - sdílí vzpomínky, reálie (jazyk a území) a budoucnost. Ke všem třem bodům by podle mne šlo něco vytknout, nejvíce ke druhému. Pokleslý nacionalismus vede podle Koháka k národnímu státu. Národ podle něj vzniká z přerodu raba v občana.

Svůj historický výklad začíná autor husitstvím - což pojmenovává jako spory o počátky moderních dějin - jsme potomky husitů? Za obrození bylo toto oporou: „Nešlo o dějiny, šlo o přítomnost. Tak místo rozporuplné minulosti vznikl jednoznačný politický mýtus: Jsme Husův lid. Náš novodobý národ, utlačovaný katolickým Rakouskem, se zrodil z husitské tradice. Že na konci devatenáctého století to byl z veliké většiny národ stejně katolický, jako naše rakouská říše, o tom jsme raději nemluvili."
Autor tento přístup obrozenců (jako opačný pól uvádí 90. léta, kdyby se na husitství protěžované komunismem nejraději zapomnělo) kritisuje a snaží se pochopit husitství z hlediska své doby.

Klíčem k pochopení doby je víra. Víra se stává. Dělá život z dvojrozměrného trojrozměrným, není třeba ji sdílet, ale chápat.
K pojetí víry v té době další citát:
„dialog pokračuje v celých dějinách Církve dialogem mezi prorockým hlasem reformátorů a konzervujícím hlasem církevního establishmentu. Jejich dialog se nejednou vyhrotil až na ostří kordů. Přesto je třeba obou. Bez kněžské pevnosti by se zvěst o vítězné pravdě a lásce rozplynula jako dým, jak tomu v dějinách opětovně bývá. Bez prorockého zapálení by Církev sice mohla pevně stát, ale neměla by co zvěstovat. I s tím máme svoji zkušenost a i o tom řekl Ježíš své.“Úkolem církve bylo ale čelit zlu, ne se s ním smířit a pevně stát, to bylo jedním z důležitých motivů Husitství samotné ale dle mého soudu vidí až moc dialekticky jednoduše - jako spor vysoké šlechty a církve s zemanstvem, měsťanstvem a poddanými.
Pluralita – největší výdobytek. To umožnilo zapojení se do celoevropského dění a vznik národa v moderním smyslu. Na začátku 17. století existuje seběvědomý moderní český národ, stavovské povstání není prosazování protestantismu, ale obrana plurality proti centralismu. Po porážce povstání „normalisace“, ale není to finis Bohemiae.
Po napsání tohoto je jasné, že i přes veškeré výhrady vidí Kohák v husitství počátky moderních dějin a moderního národa. Moderní český národ já vidím až kolem poloviny 19. století s přímými kořeny v osvícenství a samozřejmě s odkazy také v husitství. Druhá námitka v této kapitole se týká dřívější definice vzniku národa jako přerodu raba v občana - v tomto husitství velkou změnu nepřineslo - narozdíl od osvícenství.

Dál se věnuje epoše od osvícenství. Toleranční patent nevkřísil jiné víry, husitství se stalo legendou, ne živou vírou. Národ nemohl být obnoven, ale znovu vytvořen z střípků vzpomínek a osvícenských idey. České obrození je populisticky demokratické a má (na rozdíl o Polska a Maďarska) i sociální cítění (egalitářské) – jinde se bojovalo za privilegia – proti jiným národům (Slováci, Rumuni), což se projevovalo po válce (Horty, Piłsudski). S tím také nesouhlasím (kromě druhého moderního českého národu - české obrození bylo namířeno proti Němcům, kteří nebyli za první republiky (dle Koháka egalitářského státu) bráni za zcela rovné etnikum. V Polsku za autoritativního režimu maršála P. naopak nefungovala demokracie, ale menšiny se těšily dobrým podmínkám, o levici, střed a minority se opírala vláda.

V čele obrození tak byli především sedláci a jejich potomci, kteří nebojovali ve jménu odvěkých práv, ale ve jménu rozumu. Potřeba překlenutí rozporů osvícenství a romantismu vedlo k vzniku české otázka. Kohák ji datuje od Hávlíčkovy kritiky Tylova Posledního Čecha (1844). Odpověď na tyto otázky nemohla nabídnout víra (jako u Polska). Nebyli jsme už evangelíky, ale ani ne úplně katolíky. K husitství jsme se upínali (1. rep.) protože bylo spojené s "prvním národem". Rozpory mezi konservativním zachováním řeči a kultury se snahou o pokrok se projevovala v 20. století. Masarykův osvícenský humanismus byl v rozporu s nacionalismem lidových vrstev, které ho podporovaly. Nebyla to ale aplikace křesťanského humanismu? (otázka je moje, ne autora knihy)

V Čechách se paradoxně positivismus stal filosofií humanitní demokracie a moderny. S positivismem byla spojená optimistická vise budoucnosti, kterou ve světě zničila 1. sv. Válka, u nás vydržela do r. 1938 (mihla se v Pražském jaru a sametové revoluci) neboť jejím zosobněním a garantem byl TGM. „až v letech po sovětské okupaci a znovu po definitivní rozpadu Československa se z Masaryka pozvolna stal sádrový světec pro milovníky starožitností s pramalými znalostmi a ještě menším porozuměním pro jeho myšlení a význam.“
V tomto okamžiku se Kohák věnuje interpretaci filosofie TGM: Masarykův pokrok musí být nejenom technologický, ale i sociální (a/-) morální. „Budování společnosti vyspělých jedinců a jejich soužití ve svobodě a vzájemné úctě. Velikým významem demokracie mu je růst občanské společnosti, soužití ve svobodě a odpovědnosti. Anachonicky řečeno NGOismus znamená pro Masaryka vyvrcholení demokracie. „ochota většiny vzít v potaz potřeby menšiny a začlenit je do řešení“. Svět u Masaryka není zlý, ale může se jím stát (tohle jsem já nikdy v té filosofii nikdy nezaregistroval).

Dvojí pojetí demokracie, mezi kterými TGM nejasně rozlišoval – humanismus x populistická vláda lidu. Demokracie nesmí přijít o lidovost (nezájem o volby, volby extremistů) - dodává Kohák případ z dneška jako současnou aplikaci učení TGM.

Svět není zlý, ale může se jím stát (tohle jsem nikdy v filosofii nikdy nezaregistroval).

[Ježek]

Myslel jsem, že druhá část bude podobně podnětná jako ta první, ale nestalo se. tak tedy kapitoly Masarykova republika, Mezi nepřijatelným a nevyhnutelným, Druhý filosof: Jan Patočkam, Šedé nic a zelený horizont, Myšlení národa (závěr):

Na počátku 1. rep. bylo podle Koháka několik možností – Humanismus TGM, národní myšlenka blízká Jiráskovi, moralita E. Rádla. Zvítězila, ke smůle menšin a v důsledku i toho republiky národní myšlenka, „národní hrdost či pýcha, která se oháněla poněkud zkreslenou představou husitského dědictví“. Moralista Rádl naopak napadal směs Masarykova humanismu, lidového nacionalismu bohatě okrášleného pseudohusitskou symbolikou, ale bez většího úspěchu.

Po r. 1938 ideály TGM nic nenahradilo. Kohák dále řeší podporu komunistů, u nich voliči viděli pokračování sociálního programu nezkompromitovanými stranami. Překvapivě jako možnou protiváhu vidí ČSNS, ale ti nedokázali mobilisovat lidi a vytvořit intelektuální zázemí.
Komunismus neuspěl, byl prodchnut kulturou Středomoří, který k nám zasahoval skrz Habsburky, kde se nerespektuje niže postavený, "české lokajství" podle Masaryka. Češi se vymanily z věku naděje, skansenu 19. století a dostali se do věku desiluse a beznaděje, do 20. st. Jako řešení před r. 1968 viděl filosofii Kosíka.

To se ale nestalo a jedním z nejvýznamějších myslitelů se stal Jan Patočka. Patočkova filosofie nabízela vzdor = zachování lidské důstojnosti, morální integrity.

Po listopadu se ukázalo, že selhala velká vyprávění a zbylo NIC. V politice se místo budování demokracie budoval kapitalismus, ale ukazuje se, že pokrok má své meze (ekologie).
Udržitelný rozvoj je podle Koháka protimluv, jako východisko z NIC a postmoderny nabízí systémovou ekologii (paradigma odpovědnosti), což na mezinárodním zastává Al Gore. Nezbytné je omezení potřeb. Chudí ničí přírodu z rozmaru, bohatí ze sobectví, proto je třeba sociální nivelisace. Toto řešení by se nemělo zatěžovat přílišnou filosofií.

Závěr se podobá většině knih s podobnou tematikou: Nemáme se dobře, ale je naděje. Strach má autor z toho, aby globální konsum nezničil naši společnost, zde je budoucnost na bedrech mladé generace

[Ježek]

Zkoušel jsem najít nějakou definici moderního národa, sáhnul jsem pro základní publikaci Nations and nationalism od Ernesta Gellnera (vyšlo také česky). Ten jako základní epochy (společnosti) uvádí agrární a industriální společnost. V agrární společnosti existují víceméně uzavřené skupiny, kde neexistuje výrazná sociální, profesní (syn ševce bude zase švec) ani geografická mobilita, výuka je zajišťována v rámci skupiny (syna ševce naučí být ševcem jeho otec). Nad tím vším je panovník, čili vazby jsou svislé, je jasná hierarchie. Je nízká úroveň dělby práce (division of labour). Skupina, která má vzdělání je úzká (klérus) S industralisací se vše mění - společnost se stává mobilní ve všech směrech - není problém cestovat za prací na jiné kontinenty, není problém měnit zaměstnání, není problém vydělat velké jmění. Z racionalisací se zvětšuje dělba práce, zlepšuje a mění se úroveň vzdělání. Tehdy vzniká nacionalismus, národy jako pojítko společnosti, která už nemá tradiční pospolité vazby v rámci vesnice, jako pojivo doby vymknuté z kloubů.

Gellner tam uvádí 8000 jazyků z nichž mohly vzniknout národy, povedlo se to jen 800, z nichž jen okolo 200 má svůj stát.

Národ sleduje 3 cíle: moc (vytvoření vlastního státu, který by zaujímal teritorium obývané národem), stejnou kulturu a centrální (vlastní) vyučování.

Pokud podmínkou nacionalismu a moderního národu je pokročilejší fáse industrialisace, tak v případě českého národa husitství není rozhodujícím mezníkem, ani v případě, kdy bychom zcela souhlasili s vyšší produktivitou protestantů, tak jak tvrdil Weber.