Dějiny od roku 1378 do roku 1526 (definitivní nástup Habsburků). Poslední Lucemburkové (Václav IV. a Zikmund), husitství, Habsburkové, Jiří z Poděbrad a Jagellonci. Světové dějiny v 15. a 16. století.
Ježek píše:... jaký byl za Karla - to je možná nejslavnější naše období (nebo 13. století, v úvahu by přicházela doba Jiřího nebo polské dynastie, ale země byla vyčerpaná)
Souhlasím, tam by superlativ seděl lépe. Pokud překročíme hranici středověku, tak by v úvahu přicházelo ještě předbělohorské období v druhé polovině 16. století, které se vyznačovalo až na válku s Turky zdánlivou prosperitou. Jenže i ke každému z tebou jmenovaných období by se stín našel. Třeba konkrétně tohle...
slavicekvac píše:
Karel IV je podle mne otcem husitské revoluce. Neskutečné a nesmyslné nahromadění majetku v církvi vyvolalo oprávněnou reakci. Mnohoobročnictví je nesmutnější ilustrací této věci.
...je dobrý postřeh, který se moc v potaz nebere.
Z čehož vyplývá, že nějaký univerzální klíč k hledání "nejslavnějšího období" není. Vždy jde o relativní pojem ovlivněný mírou subjekce toho, kdo jej pronáší.
Ježek píše:
Jenže, nebylo to, že se Karel IV. opíral právě o církev zárukou stability království? Václav se opíral o nižší šlechtu a jaké to mělo důsledky víme.
Nevím jestli zrovna stabilitou, ale díky opoře v církvi měl Karel vynikající rádce, finanční toky a plnou podporu papežské kurie ke své evropské politice.
Napo_Leon píše:Souhlasím, tam by superlativ seděl lépe. Pokud překročíme hranici středověku, tak by v úvahu přicházelo ještě předbělohorské období v druhé polovině 16. století, které se vyznačovalo až na válku s Turky zdánlivou prosperitou.
Tady bych nesouhlasil - hospodářské podvázání moci měst, krise Jednoty bratrské a obecně rozpory mezi konfesemi.
Napo_Leon píše:Z čehož vyplývá, že nějaký univerzální klíč k hledání "nejslavnějšího období" není. Vždy jde o relativní pojem ovlivněný mírou subjekce toho, kdo jej pronáší.
To ale neznamená, že se o tom nemůžeme bavit
Historia to relacja, większością kłamliwa, ze zdarzeń, większością nieistotnych, zdawana nam przez historyków, większością durniów.
Ježek píše:To ale neznamená, že se o tom nemůžeme bavit
Určitě
Pokud budeme brát husitství v celém jeho "vrcholném" kontextu, pak do něj musíme zařadit i dva nesporné klady, které výrazně ovlivnily české dějiny, a to Jiříka z Poděbrad a Kutnohorský náboženský mír z roku 1485, který udělal definitivní tečku za občanskou válkou táhnoucí se s přestávkami od roku 1419.
A mám tu ještě jeden konfesně- politický problém, spojený s Holštejny. Vok V. z Holštejna stál původně na katolické straně, pak přešel k radikálním husitům (to by nebylo nic neobvyklého).
9.9. 1434 pečetí landfríd, který přijímá Albrechta Habsburského za vládce země. Zároveň ale posílá na prosincový sjezd táboritů list, ve kterém slibuje podporovat závěry sjezdu, hájit Boží pravdy a pomáhat táboritům. Nevylučují se obě usnesení?
Historia to relacja, większością kłamliwa, ze zdarzeń, większością nieistotnych, zdawana nam przez historyków, większością durniów.
Ježek píše:A mám tu ještě jeden konfesně- politický problém, spojený s Holštejny. Vok V. z Holštejna stál původně na katolické straně, pak přešel k radikálním husitům (to by nebylo nic neobvyklého).
9.9. 1434 pečetí landfríd, který přijímá Albrechta Habsburského za vládce země. Zároveň ale posílá na prosincový sjezd táboritů list, ve kterém slibuje podporovat závěry sjezdu, hájit Boží pravdy a pomáhat táboritům. Nevylučují se obě usnesení?
No, navrhnu řešení sám. Buď názorová a morální nestálost pána z Holštejna a nebo počítal s tím, že táborité uznají Albrechta a ten nebude bránit existenci jejich vyznání. Jiná možnost mne nenapadá.
Historia to relacja, większością kłamliwa, ze zdarzeń, większością nieistotnych, zdawana nam przez historyków, większością durniów.
Jestli můžu vstoupit do debaty, tak si nejprve upravme fakta...
Ježek píše:
9.9. 1434 pečetí landfríd, který přijímá Albrechta Habsburského za vládce země.
Rok 1434 prosím ne, tehdy ještě žil Zikmund a otázka nástupnictví se řešila výlučně s jeho účastí. Albrecht byl v té době někde ve Vídni a lovil kance...
Ježek píše:
9.9. 1434 pečetí landfríd, který přijímá Albrechta Habsburského za vládce země.
Rok 1434 prosím ne, tehdy ještě žil Zikmund a otázka nástupnictví se řešila výlučně s jeho účastí. Albrecht byl v té době někde ve Vídni a lovil kance...
Ano, 9.9. 1434 je v Brně uzavřen landfríd, kde moravská šlechta (páni z Holštejna jsou moravská šlechta) uznává Albrechta pánem své země. O nástupnictví jsem nic nepsal.
Takže tuhle odbočku můžeme přeskočit a bavit se přímo o tom Holštejnovi.
Historia to relacja, większością kłamliwa, ze zdarzeń, większością nieistotnych, zdawana nam przez historyków, większością durniów.
Napo_Leon píše:Vylučuje se to, to je zřejmé. Ovšem otázka stojí tak, jestli to bylo tehdy i dnes tak vzácné jednání. Domnívám se, že nebylo. Tady šla víra stranou.
Kdyby šla víra stranou, tak se ten člověk smíří s vládou katolického pána a tím to končí. Neposílá hlavní oposiční skupině list, který se dá lehce vyložit jako nabídka vojenské pomoci.
Historia to relacja, większością kłamliwa, ze zdarzeń, większością nieistotnych, zdawana nam przez historyków, większością durniów.
Pak je to obojaké jednání! Nebo spíše si chtěl zajistit klid s Albrechtem a nechat si otevřená vrátka pro případ, že se pád polních vojsk ukáže jako trvalý.
Anonymní účet zcela jasně poukazuje na schopnost či ochotu za určitých podmínek (které předem sice nepředvídám ale na něž se připravuji) jednat (psát) tak, jak bych si jako člen s jasně prokazatelnou identitou nemohl dovolit...
K tématu tohohle vlákna, něco málinko tuším o husitství a popravdě jsem zde neslyšel zaznít podle mého soudu zásadní věc. Tou je podle mě oddělení husitství jako reformního fenoménu s neoddiskutovatelným přínosem nejen k náboženským dějinám etc etc. A druhé části uchopení pojmu husitství ve smyslu chápání této dějinné etapy jako sice vojensky úspěšné (no ubránili se sice mnohokrát přesile, ale její příchod do Čech si odlišně konstruovanými názory na společnost, morálku i vlastnictví obecně vlastně částečně způsobili sami) ale, nemohu si pomoci, v podstatě v dalších aspektech společenského života velmi devastující etapě.
Od ničení uměleckých skvostů, životů celých rodin apod. až po určité znásilnění morálky. Pro mě jsou husité (ne však myšlenky Jana Husa, kterého si vážím) a jejich způsob prosazování svobody slova a názoru, v podstatě lidé, kteří jako první v celostátním (?), řekněme celonárodním měřítku u nás předvedli, že když s něčím nesouhlasím a nehodlám respektovat něco, co má mnoho (zcela evidentně) vad a nedostatků, mohu vzít do svých rukou zbraň a vraždit a vypalovat a ještě čekat, že celá Evropa se bude na to dívat sa založenýma rukama..
Prostě něco jiného je snažit se přesvědčovat, diskutovat, ovlivňovat svými názory, osobním příkladem apod. a něco jiného je se zbraní v ruce někoho zabít pro odlišný postoj k životu..to není morální v jakékoli době...že se to dělo je jiná věc a že to bylo do jisté míry "normální" v odlišné době je též věc jiná. Desítky možná stovky upálených a umučených prostých řeholníků a zničené kostely a kláštery hovoří za vše. O hospodářském propadu následných let ani nemluvě. Plus to co již bylo řečeno o těžkostech J. z Poděbrad o bhajobě tohoto druhu státního zřízení a jisté následné izolaci.
Tím nechci husitství obecně hodit přes palubu, ale mám za to že (pro mě osobně) klady versus zápory husitské revoluce ..... 40% x 60%.
Dříve jsem tu narážel na kališnickou šlechtu, která vykrvácela na straně Zikmunda pod Vyšehradem. Při bližším sledování politiky Zikmunda v červenci 1420 během první křížové výpravy proti husitům. Zikmund oblehl Prahu (téměř neprodyšně), ale nepodnikl generální útok (podle pozdějších svědectví měl neshody se "štábem" výpravy). Už od 8. července Zikmund vyjednával s husitskou Prahou, prostředníky byli právě kališničtí šlechtici, kteří uznávali Zikmunda, ale nevzdávali se své víry, Zikmund i tito šlechtici chtěli vyřešit celou situaci smírně. Kompromis v otázce 4 pražských artikulů nabízel papežský legát Fernando. Jednání neuspěla (i kvůli vlivu táborských radikálů v tehdejší Praze), další vývoj nemusím složitě připomínat.
Historia to relacja, większością kłamliwa, ze zdarzeń, większością nieistotnych, zdawana nam przez historyków, większością durniów.
Nesouhlasím s tezí, že za Karla IV. došlo k nějakému velkému růstu majetku církve. Řekl bych, že to není ničím podložené. Karel toho moc nezaložil a už vůbec nerozdával pozemkový majetek. To bylo v podstatě hotovo už za posledních Přemyslovců. Pravdou je, že se o církevní představitele opíral jako o částečnou protiváhu vysoké šlechty.
Problém mnohoobročnictví je také složitý. Obecně to bylo bez papežského souhlasu zakázáno. Jenže pokud panovník využíval církevní hodnostáře jako své rádce, vyslance a úředníky, museli být v jeho dosahu a své církevní obročí měli od panovníka hlavně jako zdroj příjmů, který vládce nic nestál. A jejich církevní povinnosti pak plnil jeho náhradník. Pro lepší zajištění někteří získali obročí více. Papežové pro zvýšení svých příjmů byli ochotni prodávat dispens a tuto praxi legalizovat.
Tak se zajímavá myšlenka panovníků mít zadarmo k dispozici vzdělané a světaznalé úředníky zvrtla a vedla k poklesu prestiže církve a úpadku morálky...
I jinak odpudivá praxe prodávání odpustků vznikla původně z "ušlechtilejších" pohnutek. Když církevní představitelé lákali bojovníky do prvních křížových výprav, slibovali jim mj. odpuštění hříchů. Jenže byla tu i velká skupina obyvatelstva, která se ze zdravotních, věkových či jiných důvodů výprav účastnit nemohla. Bylo jim tedy umožněno najmout, zaplatit a vystrojit náhradníka, který bude bojovat za ně.
Nakonec se organizace výprav chopila přímo církev a začala tyto prostředky vybírat sama.
Takže původně emancipační myšlenka se zvrhla postupně v jarmareční prodávání odpustků. Světští panovníci tomu nebránili, neboť dostávali z odpustků vybraných na jejich území podíl. Jenže většinu peněz si ponechala Svatá stolice a používala je pro všemožné účely, ne pro to, na co tato praxe vznikla.
Takže se nelze divit kritice, mj. z Husovy strany.
Rubáš z Hrádku píše:I jinak odpudivá praxe prodávání odpustků vznikla původně z "ušlechtilejších" pohnutek. Když církevní představitelé lákali bojovníky do prvních křížových výprav, slibovali jim mj. odpuštění hříchů. Jenže byla tu i velká skupina obyvatelstva, která se ze zdravotních, věkových či jiných důvodů výprav účastnit nemohla. Bylo jim tedy umožněno najmout, zaplatit a vystrojit náhradníka, který bude bojovat za ně.
Nakonec se organizace výprav chopila přímo církev a začala tyto prostředky vybírat sama.
Takže původně emancipační myšlenka se zvrhla postupně v jarmareční prodávání odpustků. Světští panovníci tomu nebránili, neboť dostávali z odpustků vybraných na jejich území podíl. Jenže většinu peněz si ponechala Svatá stolice a používala je pro všemožné účely, ne pro to, na co tato praxe vznikla.
Takže se nelze divit kritice, mj. z Husovy strany.
Velmi přesné. Jen tam je zásadní problém. NIKDY církev neslibovala odpuštění hříchů náhradou za křížovou výpravu, peníze nebo cokoliv. Prostě NIKDY. Vždy šlo o odpustky, neboli náprava, náhradu za důsledky hříchu. Nikoliv jeho odpuštění. To je prostě omyl zvláště rozšířený v českých poměrech, kdy kořen slov je stejný, ale význam je zásadně jiný. Nejlepší je číst to latinsky - odpustky indulgentia, odpuštění dimissio. Něco jako časný trest, pokání, náhrada škody, občanskoprávní vyrovnání atd, jak bychom řekli dnes. Ale ODPUŠTĚNÍ je mezi člověkem a Bohem, a nikdy nebylo za cokoliv jiného, než vyznání a lítost, snahu o nápravu u hříšníka.
Takže vše o čem píšeš jsou jen a jen indulgentia, nikoliv dimisio. Odpustky a ne odpuštění.
slavicekvac píše:
Velmi přesné. Jen tam je zásadní problém. NIKDY církev neslibovala odpuštění hříchů náhradou za křížovou výpravu, peníze nebo cokoliv. Prostě NIKDY. Vždy šlo o odpustky, neboli náprava, náhradu za důsledky hříchu. Nikoliv jeho odpuštění. To je prostě omyl zvláště rozšířený v českých poměrech, kdy kořen slov je stejný, ale význam je zásadně jiný. Nejlepší je číst to latinsky - odpustky indulgentia, odpuštění dimissio. Něco jako časný trest, pokání, náhrada škody, občanskoprávní vyrovnání atd, jak bychom řekli dnes. Ale ODPUŠTĚNÍ je mezi člověkem a Bohem, a nikdy nebylo za cokoliv jiného, než vyznání a lítost, snahu o nápravu u hříšníka.
Takže vše o čem píšeš jsou jen a jen indulgentia, nikoliv dimisio. Odpustky a ne odpuštění.
Můžeš tedy prosím popsat, v čem to tedy spočívalo?
slavicekvac píše:
Velmi přesné. Jen tam je zásadní problém. NIKDY církev neslibovala odpuštění hříchů náhradou za křížovou výpravu, peníze nebo cokoliv. Prostě NIKDY. Vždy šlo o odpustky, neboli náprava, náhradu za důsledky hříchu. Nikoliv jeho odpuštění. To je prostě omyl zvláště rozšířený v českých poměrech, kdy kořen slov je stejný, ale význam je zásadně jiný. Nejlepší je číst to latinsky - odpustky indulgentia, odpuštění dimissio. Něco jako časný trest, pokání, náhrada škody, občanskoprávní vyrovnání atd, jak bychom řekli dnes. Ale ODPUŠTĚNÍ je mezi člověkem a Bohem, a nikdy nebylo za cokoliv jiného, než vyznání a lítost, snahu o nápravu u hříšníka.
Takže vše o čem píšeš jsou jen a jen indulgentia, nikoliv dimisio. Odpustky a ne odpuštění.
Můžeš tedy prosím popsat, v čem to tedy spočívalo?
Neumím to popsat lépe než jsem napsal. Prostě vždy šlo jen a jen o odpustky, nikoliv o odpuštění hříchů. To je výhradně věcí zpovědi, svátosti smíření, kde je podmínkou odpuštění - dimissio: ústní vyznání knězi, lítost nad spáchaným hříchem a upřímná snaha o nápravu. Jestliže cokoliv z toho je u hříšníka falešné, není mu odpuštěno, ačkoliv třeba kněz odpuštění vysloví. Kněz ukládá nějakou povinnost pro pokání hříšníka, mezi ti také patří náhrada škody. Kde není možná ( například pomluva se nahrazuje obtížně ), tam se má hříšník snažit o odpustky, čili náhradu nějakým prospěšným činem. Může to být pouť, například do Svaté země, kterou někteří kajícníci měli uloženou pěšky, někteří dokonce zpřísnili své pokání po kolenou. Což se nahrazovalo v baroku tzv. svatými schody ( Králíky, Rumburk ) Náhrada toho mohla být i finanční a tam byl kořen neřádstva ve středověku. Jak ve vypořádání, tak v příjmu, který klidně mohl zbalit duchovní... To bylo předmětem oprávněné kritiky Husovy. Ale ani Hus nikdy neřekl, že církev kupuje odpuštění. Vždy to byly odpustky - indulgentia.
Dočetl jsem zvláštní článek o husitství. Jmenuje se "Husitství - sociální bouře schovaná za náboženství". Autor je samozřejmě anonymní. Můžu uvést jen to, že pochází z webu Odkryté pravdy.cz. Citace:
" Husitským hnutím nazýváme významné období Evropských dějin, při kterém došlo v zemích Koruny České ke zformování mohutného povstání těžce pracujícího lidu proti bohatým, kde se vraždilo pod záminkou náboženského extrémizmu. Zvláštní učení kazatele Jana Husa bylo inspirací mohutnému počtu pracujícího lidu k sjednocení ve zbrani.
Rozhodující myšlenka husitů že: "Poddaní mají autority poslouchat, avšak jen tehdy, pokud jejich rozhodnutí nestojí proti Boží vůli" bez pochybností předpokládala, že husitské ideály jsou tak moc na výši, že přesně odpovídají Boží vůli.
Husité se uvedli v sebeklam, že jejich nápady musí být přirozeně i Boží vůle a že tedy svým konáním ovládají Boha. Že jsou Boží Bojovníci za Svatou pravdu, tedy stejné důvody, jako mají všechny ostatní projevy fanaticky náboženských masakrů. Různým filozofováním husičtí (kališničtí) kazatelé ve žhavé rétorice přesvědčili sebe i pracující lid, že společně "jistě musejí mít pravdu" a že jejich jednání tudíž musí být správné.
Čtyři artikuly pražské, jakési "programové prohlášení" husitů, ospravedlňující masakry
Společným programem husitů se staly čtyři artikuly pražské. To, co požadovaly se pravými jmény nazývalo takto:
přijímání z kalicha (pod obojí způsobou), tedy speciální formu iniciačního rituálu
všeobecné povolení kázání jejich pojetí slova Božího jejich vlastními odborníky, s vyloučením názorů lidí, natož nějakých "proroků", které nemohli ovládat.
zabavení majetku a světské moci ostatním náboženským organizacím (zde myšlena konkurečncí Katolické Církevní Organizace), sami si ovšem ponechali moc poslat na smrt statisíce lidí a zmrzačit ekonomicky českou zemi na pár staletí
trestání smrtelných hříchů bez rozdílu postavení hříšníků podle jejich vlastního výkladu Bible a práva, uskutečňovanou pomocí jejich výkonné moci vynucované vojenskou silou.
(v encyklopediích naleznete velmi zidealizované a tendenční znění pražských artikul. Například na české wikipedii jsou artikuly podány s manipulativním PŘEDPOKLADEM, že husité MĚLI JISTĚ PRAVDU, což má vést čtenáře k dojmu, že husitství bylo dobré a že jeho porážka byla velká škoda.)
Myslelo se, že již přišel konec světa, nebo neporazitelná absolutistická Ježíšoříše, kde budou žít jen bezhříšní nadlidé bez svobody vlastního názoru (Chiliasmus)
Následovníci učení Jana Husa se v často beznadějné ekonomické situaci upnuli na nereálné představy o lepším pozemském světě, kterého chtěli dosáhnout vyvražděním veškerých nepřátel a legitimních vládců. Co přesně mělo nastat poté husity nebylo plánováno.
Navzdory velkým vojenským úspěchům nemělo hnutí žádný potenciál k vytvoření funkční společnosti, neboť bylo založeno jen na neuskutečnitelných iluzích. Možná většina lidí, kteří podlehli iluzi husitství, stejně žila ze dne na den s myšlenkou na lepší život ve slibovaném Nebi.
Duchovní poselství husitství
Duchovní poselství husitství nebylo ŽÁDNÉ pro lidi církve Bohem povolaných kněží (žijících po odchodu Ježíše v nyní probíhajícím tisíciletém Božím království na zemi). Jednalo se jen o rozsáhlé krveprolití a masakr, ve kterém se bojovalo (ve jménu populární symboliky s biblickými motivy) o prostým lidem zbožňované rituály Církevních Organizací.
Dodnes je však zachováváno poselství náboženské a k odkazu různých náboženských nápadů se hlásí různé Církevní Organizace, i když se vlastně jedná o odkazy na náboženské běsnění a kruté zabíjení.
Bojová síla husitství spočívala ve využití zloby pracujícího lidu k bohatým
Chudých bylo tolik, že bylo možné dosáhnout v boji buď vyrovnaného stavu, nebo dokonce husitská strana mohla přečíslit nepřátelské vojenské jednotky. Vedení interních Církevních Organizací také lidi snadno motivovalo k sebevražednému boji, což proti morálce zaplacených žoldnéřů představovalo výhodu.
Fenomén husitské revoluce byl umožněn snadnou dostupností vojenských technologií
Celé husitské hnutí bylo umožněno faktem, že veškeré vojenské technologie dokázala vyrobit i ta nejzaostalejší společenská vrstva. Obyčejný cep s kovovými trny tvořil jen zlomek ceny drahoceného meče pečlivě připravovaného rytíře - šlechtice. Přesto, zvláště byl-li obsluhován zemědělcem s obrovskou praxí, byl nepochybně účinější než drahý meč a plechové brnění pro něj nepředstavovalo adekvátní obranu.
Rovněž všemožné katapulty a posléze i palné zbraně byly husity nejenom hojně využívány, ale dokonce i bojově zdokonaleny. Do dnešních dnů velká část zbraní české armády přejímá husitská jména zbraní (např. tarasnice, houfnice) a některá jména husity vyvinutých zbraní byla převzata celosvětově (např. pistole).
Vývoj husitstství, směřující k jeho konci
Husitství mělo ve svém počátku nádech velkého idealismu, který se neurčitě pohyboval mezi extrémy superlásky, maximální netolerance k jiným názorům, sexuální perverzi až k utopickému humanismu. Nevědělo se, zda se má husita chovat důstojně, nebo drancovat. Zda má mít jednu manželku, nebo zda všechny ženy patří všem. Proto vznikaly různé kompromisy a samostatné názorové skupiny. Z praktických důvodů se používalo to, co momentálně přinášelo výhodu, tedy drancování bylo povoleno u bohatých, protože tam bylo co brát. Dalo se to vysvětlit tak, že bohatým majetek nepatří, protože jsou nepřátelé.
Jistý čas bylo čistě VOJENSKOU silou dosaženo velkého vlivu husitství na rozsáhnou část střední Evropy. V této fázi ale byla rebelská myšlenka husitství vyčerpána, neboť při takovém územním vlivu by husité museli začít vládnout a sami by vytvořili vládnoucí bohatou vrstvu, proti které půvdodně prosí vojáci bojovali.
Myšlenkové rozpory husitství vedly k tomu, že se časem proměnilo až v téměř kočovné loupežnictví a jakákoliv organizovaná činnost se rozpadla bez valného efektu. Původní uspořádání vlád se vrátilo do svých pozic a hlavní Církevní Organizace se ujaly své moci v ovládání lidí.
Hlavní omyly husitského hnutí
Husitští kazatelé manipulovali lid tím, že jsou jediní pravdiví vykladači Bible a že jsou tudíž boží bojovníci. Z praxe vidíme, že zase nebyli. Používání iluze božské předurčenosti k vedení války je běžné.
Lidé obecně uvěřili vedoucím, že už je blízko Konec Světa, a že tudíž už nemá smysl nic plánovat kromě vybudování "svatých měst" s biblickými jmény. Lidé chtěli převzít úlohu Boha a vnutit mu svůj vlastní postup.
Lidé ve snaze zajistit si lepší život v Nebi hledali "hodnotnější rituály", které by jim vstupenku do blaženého života v Nebi zajistily.
Lidé v iluzi, že si vydělají vstupenku do blaženého Nebe vraždili ostatní, v domění, že to dělají pro Boha a že ten je za to odmění.
Lidé si mysleli, že úplně všichni musí sdílet jejich iluze a ten, kdo je nesdílí, je jednoduše nepřítel vhodný k zabití.
Chyběl plán co dál, až bude zabita většina nepřátel. Poté by se husitští velitelé sami proměnili na šlechtu, kazatelé na ostrou Církevní Organizaci a vše by začalo nanovo s jinými vlajkami.
Pozitivní aspekty husitství v tělesném rozumu
Při chápání husitství pomocí tělesného rozumu lze najít velký podpůrný význam pro občany českých zemí při povzbuzování národní HRDOSTI (velice podobné sportovní reprezentaci). Husitství bylo několikráte používáno k nabuzení pýchy Čechů na jejich vojenské tradice a významné úspěchy. Negativní jevy, které husitství přinášelo především, jsou záměrně ignorovány a tudíž nezmiňovány.
Husitství bylo v mnoha rysech shodné či velmi podobné s Fašismem, mělo by být tudíž společensky korigováno používání a uctívání husitských symbolů
Projevy úcty k husitství a používání husitských symbolů by mělo být správně zakázáno. Štít zapomění a díky neexistenci fotografie a filmu v husitské době se zde také uplatňuje poučka: "co oči nevidí, srdce nebolí". Proto ty statisíce podřezaných a týraných lidí už nemohou podávat vizuální svědectví o krutovládě a masakrech husitů, nýbrž hovoří k nám jen zidealizované a propagandou vylepšené NÁZORY A OBRAZY, které vlády České země používaly k povzbuzení hrdosti na Českou státnost.
Husitství bylo nábožensko-fanaticky vedený masakr, na lidské i náboženské úrovni srovnatelný s jinými nábožensky motivovanými masakry, které přišly z Východu. "
