Kacíři

[Stanislav]

Kataři

Katarismus bylo hnutí s gnostickými prvky, které vzniklo kolem poloviny 10. století. To existovalo ve velké části západní Evropy, ale jeho domov byl v kraji Languedoc a okolních oblastech jižní Francie.
Jméno katar nejpravděpodobněji pocházelo z řeckého catharos, “čistí”.

Podle slov církevních duchovních byl kraj Languedoc "nakažen" kacířstvím albigenských, "páchnoucí leprou jihu". A navzdory tomu, že stoupenci tohoto kacířství byli v podstatě nenásilní, představovali vážné ohrožení římské autority; ve skutečnosti nejvážnější ohrožení, které Řím zažil až do doby, kdy o tři sta let později zahájilo učení Martina Luthera reformaci. Kolem roku 1200 se zdálo velice reálné, že by toto kacířství mohlo v Languedocu nahradit římský katolicismus jako dominantní podobu křesanství. V té době se již rozšiřovalo i do dalších částí Evropy, především do městských center v Německu, Flandrech a Champagne.
Kacíři byli známi pod širokou škálou jmen. V roce 1165 je odsoudil církevní koncil v languedockém městě Albi. Sad proto se jim často říkalo také albigenští. Jindy byli označováni jako kataři nebo cathares, cathari. V Itálii je často nazývali patarines. Občas byli také ocejchováni či stigmatizováni jmény mnohem dřívějších kacířství – ariánští, marcionitští či manichejští.( K těm se snad dostanem jindy)
Téměř všechny informace o kacířích jsou z pramenů církevní inkvizice. Vytvořit si o nich představu z těchto zdrojů je stejné, jako se pokoušet vytvořit si představu o českých disidentech ze záznamů STB. Není tedy vlastně možné říci, co skutečně tvořilo "katarskou víru". Proto další řádky také tak berte.
Kacíři, o nichž je řeč, tvořili množství různorodých sekt – často pod vedením nezávislého vůdce „parfaits“, jehož stoupenci přijali jeho jméno. A zatímco tyto sekty mohly věřit určitým společným zásadám, v jednotlivostech se asi radikálně lišily.
Kataři odmítali katolickou církev a popírali platnost veškeré církevní hierarchie a katolické kněze jako předem určené prostředníky mezi člověkem a Bohem. Místo "víry" přijímané z druhé ruky trvali kataři na bezprostředním a osobním poznání, náboženské či mystické zkušenosti získané přímo. Tato zkušenost byla nazývána "gnosis", podle řeckého výrazu pro "poznání", které mělo pro katary přednost před všemi vyznáními a dogmaty. Vzhledem k důrazu na přímý osobní kontakt s Bohem se tak stali kněží, biskupové a ostatní duchovní představitelé přebytečnými.
Podle jejich názoru se od stvoření světa neustále odehrávala věčná válka mezi dvěma neslučitelnými principy – světlem a temnotou, duchem a hmotou, dobrem a zlem. Proto věřili v existenci dvou bohů s víceméně srovnatelným postavením. Jeden z těchto bohů – "dobrý" – byl zcela nehmotný, bytost nebo princip čistého ducha, neposkvrněný nákazou hmoty. To byl bůh lásky. Ale lásku považovali za zcela neslučitelnou s mocí. Hmotné stvoření – svět sám o sobě – byl, jednoduše řečeno, dílem "uchvatitelského boha", boha zla – kterého kataři také nazývali "Rex Mundi", "Král světa", či „Roma“.
Pokusím se tyto myšlenky vysvětlit na příkladu. I v učení katolické církve je určitá myšlenka dualismu. Je to protiklad Bůh - ďábel. A teď si představte, že ďábel není padlý anděl ale bůh naprosto rovnocený tomu Bohu, jakého si my pod tímto pojmem představujeme. Mezi oběma Bohy panuje neustálý boj. Svět stvořil ďábel a proto je na světě tolik zlého. A každý člověk může svými medtacemi (myšlenkami) pomáhat tomu dobrému Bohu v boji a zároveň se zušechovat (dostávat se mezi zasvěcené) a připravovat si lepší půdu pro svou další existenci v příštím pobytu na tomto světě. Kataři nevěřili na vzkříšení ale spíše na něco, čemu dnes říkáme reinkarnace.

Z pohledu římskokatolické církve se kataři dopouštěli závažného kacířství tím, že považovali hmotné stvoření světa, za skutečné zlo, a tím nutně tvrdili, že Bůh, jehož "Slovo" stvořilo "na počátku" svět, byl uchvatitel, onen "Král světa".
Dalším jejich kacířstvím byl postoj k samotnému Ježíšovi. Protože byla hmota svou podstatou zlá, kataři popírali, že Ježíš mohl mít hmotnou povahu, lidskou podobu v těle, a nadále zůstávat synem Božím. A tak jej někteří kataři považovali za zcela nehmotného, za "přelud", za entitu čistého ducha, který samozřejmě nemohl být ukřižován. Většina katarů jej však považovala za proroka, který se nijak neodlišoval od jiných lidí – za smrtelnou bytost. Prostě člověka, který byl Bohem lásky osvícen (poučen) a kvůli svému hlásání lásky (pravé víry) zemřel na kříži. Jeho učení mělo lidi přivést ke skutečnému Bohu, kterého onen prorok zvaný Kristus, pro přiblížení lidskému chápání nazýval Otcem. Kataři sami Boha lásky nazývali Amorem. AMOR z jejich pohledu byl bůh lásky a ducha; a ROMA byl bůh zla a hmoty. V ukřižování nebylo zkrátka nic mystického, nic nadpřirozeného, nic božského a proto kataři odmítali kříž jako symbol.
Navzdory těmto jemným, složitým, abstraktním a pro mysl moderního člověka asi nepochopitelným teologickým pojmům, nebyla asi většina katarů ve svém vyznání přehnaně fanatická. Místo kněží měli své učitele kterým říkali „parfaits“. Byli to většinou vzdělaní lidé (nejčastěji šlechtici ve vyšším věku), kteří měli ve své skupině řídit jakýsi kolektivní rozhovor (dnes bychom mohli říci kolektivní meditaci) o náboženských otázkách. Po dobu jejich existence se také jejich víra neustále vyvíjela a sjednocovala.
Jakkoli byla jejich teologie nesrozumitelná, kataři byli asi nesmírně hloubaví lidé a uměli přesvědčovat.
Když Řím obvinil tyto kacíře z "nepřirozených sexuálních praktik", byla tím míněna zejména sodomie. Je velmi pravděpodobné, že v tom měla katolická církev pravdu. V tom byli asi podobni našim Adamitům.
Jelikož odsuzovali kostely, vykonávali své obřady a bohoslužby obvykle pod širým nebem nebo v jakékoli bezprostředně dostupné budově – stodole, domě či nějakém obecním domě.
Byli přísnými vegetariány, i když měli dovoleno jíst ryby.
Nesměli běžně nosit zbraně a směli se jen bránit. Svou víru nesměli násilím rozšiřovat.

V roce 1145, se svatý Bernard vydal na cestu do Languedocu, aby kázal proti kacířům. Když dorazil na místo, kacíři jej zděsili méně než chování a úplatkářství kněží vlastní církve. Sv. Bernard o katarech napsal:
"Žádná kázání nejsou křesanštější než jejich, a jejich morální zásady jsou čisté."

14. ledna 1208 byl v Languedocu zavražděn jeden z papežských legátů, Pierre de Castelnau. I když se nikdy neprokázalo, že na jeho smrti měli kataři nějaký podíl, Řím neváhal a obvinil je. Papež Inocenc III. okamžitě nařídil křížovou výpravu. Ačkoliv po celé předchozí století docházelo k občasnému pronásledování těchto kacířů, nyní církev oprvdu zasáhla. Katarství mělo být vymýceno jednou provždy. A také bylo.
Průběh této křížové výpravy (která trvala několik desítek let) je dost znám a i to, že se ke katarům během těchto bitev přihlásilo i dost křižáků.
Během tohoto křížového tažení, docházelo k strašným ukrutnostem. Myslím, že můžeme mluvit o genocidě v tomto kraji.
Například ve městě Béziers bylo zmasakrováno 15 000 mužů, žen a dětí – mnozí z nich dokonce v úkrytu kostela. Když se velitel křižáků ptal papežova zástupce, jak má rozlišit kacíře od pravověrných, odpověď zněla: "Zabte je všechny. Bůh už si je roztřídí." Tento citát je sice velice rozšířen, může však být smyšlený.
A perlička na konec . Posledním hradem katarů, který se bránil, byl Montségur, kde měli prý ukryt svůj poklad. Ten se , stejně jako poklad Templářů, nikdy nenašel. A pochopitelně existuje i spousta pověstí o tom, jak se poklad z hradu dostal a jsou stejně napínavé jako pověsti o ukrytí pokladu Templářů.
Ale někde jsem četl, že ten poklad nebyl ani ve zlatě, penězích či něčem podobném. Bylo to prý něco mnohem cenějšího - Svatý grál? nějaké staré svitky? Nevím.

[Ježek]

Dodat tomu litaraturu a obrázky a máme článek na stránky ...

[acoma]

Papežovu výzvu francouzská šlechta vyslechla ráda - nabídla se tak legální možnost obohatit se o jihofrancouzské statky. Monfort se na jihu opravdu napakoval...

[acoma]

Kataři

Opat odvětil „ Upalte je všechny, Bůh už si je roztřídí“.

Omlouvám se, ale mám dojem, že tenhle výrok se vztahuje k obléhání města Béziers v r. 1209 a měl je říct vrchní velitel křižáckého vojska Arnold Amalrich. Výsledkem byla neuvěřitelná jatka. Bylo pobito cca 20 tisíc Béziéřanů bez ohledu na věk, pohlaví a vyznání...

[Stanislav]

Ascoma napsala:

Omlouvám se, ale mám dojem, že tenhle výrok se vztahuje k obléhání města Béziers v r. 1209 a měl je říct vrchní velitel křižáckého vojska Arnold Amalrich. Výsledkem byla neuvěřitelná jatka. Bylo pobito cca 20 tisíc Béziéřanů bez ohledu na věk, pohlaví a vyznání...

Jejej, já to skutečně popletl. Už to opravuji. A je to dast známý výrok. Akorát, že mám v podkladech to číslo nižší - 15 000. Ale zato tam je uváděno, že část byla zabita dokonce v kostele.
Ascomo moc děkuji za upozornění.

[acoma]

Ascoma napsala:

Omlouvám se, ale mám dojem, že tenhle výrok se vztahuje k obléhání města Béziers v r. 1209 a měl je říct vrchní velitel křižáckého vojska Arnold Amalrich. Výsledkem byla neuvěřitelná jatka. Bylo pobito cca 20 tisíc Béziéřanů bez ohledu na věk, pohlaví a vyznání...

Jejej, já to skutečně popletl. Už to opravuji. A je to dast známý výrok. Akorát, že mám v podkladech to číslo nižší - 15 000. Ale zato tam je uváděno, že část byla zabita dokonce v kostele.
Ascomo moc děkuji za upozornění.

Já už toho popletla. S tím kostelem máš pravdu. Prej se tam zavřeli a mysleli si, že se tak zachrání a prd...

[Stanislav]

Ascomo, napsal jsem tam, že podle mého názoru došlo v Languedocu ke genocidě. Myslíš, že to mám nechat nebo je to přehnané. Někde jsem četl, že byly vyhlazeny celé vesnice a malá města.

[acoma]

Podle mýho to tak bylo, takže s genocidou souhlasím. Křižáci podepření souhlasem papeže a francouzského krále vyhladili celou okcitánskou kulturu. Poslední potomky vládnoucích rodů provdali a oženili dle svého a pak po jejich smrti získali celé jižní území. Zkrátka sviňárna podepřená řečma o víře.

[acoma]

Kataři

Opat odvětil „ Upalte je všechny, Bůh už si je roztřídí“.

Omlouvám se, ale mám dojem, že tenhle výrok se vztahuje k obléhání města Béziers v r. 1209 a měl je říct vrchní velitel křižáckého vojska Arnold Amalrich. Výsledkem byla neuvěřitelná jatka. Bylo pobito cca 20 tisíc Béziéřanů bez ohledu na věk, pohlaví a vyznání...

A někde píšou, že opat. Tak si asi můžeme vybrat.

[Stanislav]

Valdenští

Roku 1075 vydal Řehoř VII. (papežem 1073-1083) Dictatus papae (neboli Papežský diktát). Definuje v něm nový vztah světské i státní moci. Světskou moc podle jeho představ má panovník z milosti Boží a nemá v církvi žádné privilegované postavení. Řehoř tvrdil, že světský vladař je jako křesan podřízen církvi a zavázán k poslušnosti.
Proslulé Řehořovy zásady z roku 1075 nekompromisně nárokují, že papež je nejvyšší hlava křesanstva, že je postaven nad všechny krále a císaře, které může dokonce v určitých případech sesazovat. V otázkách investitury církevních představitelů samozřejmě Řehoř odmítl vměšování světské moci.
Západní církev se stala právě díky reformě Řehoře VII. rozhodující politickou silou Svaté říše římské. On zinstitucionalizoval církev, potlačil volitelnost biskupů, omezil účast laiků na správě církve, kterou centralizoval, podpořil hierarchickou nadvládu a sám si nárokoval absolutní moc.

Papežovy reformy tedy usilovaly o získání moci (v ideálním případě moci absolutní) a a z toho plynoucí výhody, mimo jiné i bohatství a majetek.
Přes odpor světských panovníků se mu skutečně podařilo moc upevnit, rozšířit a katolicku církev centralizovat.

Pro získání vysokých církevních úřadů již nebylo potřeba žít příkladným životem (být jakýmsi vzorem pro ostatní), stačilo dobré místo narození, peníze a známosti. Také začali tito hodnostáři dávat okázale najevo svoji moc a své bohatství. I nadále sice kázali vodu, ale nestyděli se za to, že pijí víno.

Od 12. století vystupují různé osobnosti, které požadují, aby se církev vzdala světského panování a sama chudá hlásala chudého Krista. Z těchto snah vyrůstají i dvě nejznámější reformní hnutí: františkánský řád a valdenští. Pro obě tato hnutí je bohatství církve a její světské panování nepřijatelné. Liší se však v tom, že zatímco františkánský řád se nakonec podrobil papežským regulím, valdénští zůstali v radikálním odporu a byli považováni za kacíře.

Petr Valdes (narození neznámé, úmrtí kolem roku 1206, též Valdus, Valdo) byl původně bohatý lyonský obchodník. Dokonce patřil k primasům města. Nechal si na vlastní náklady přeložit část Písma svatého do lidové řeči,aby si ho lépe osvojil. Studoval Evangelia a nabýval přesvědčení, že věrohodnost evangelického kázání je spjata s chudobou. Valdes si uvědomil, že církev opomíjí zvěstovat evangelium, v němž sdělující slovo a čin tvoří nedílný celek.
V r. 1176 vypukl v Lyonu hladomor. Valdes údajně poskytoval jídlo chudým. V r. 1177, kdy hladomor vrcholil se postaral o rodinu (manželku a dvě dcery) a zbytek svého majektu rozdal chudým a vyšel kázat do ulic.
Podmanilo ho to, jak Ježíš posílal své učedníky kázat a nařídil jim, aby si nebrali nic na cestu. Jeho vzorem bylo také kázání na Hoře: „Blahoslavení jsou chudí v duchu, nebo jejich je království nebeské“. Laická odvaha Valdesova a jeho druhů kázat (ti jej začali doprovázet) byla důvodem počáteční nedůvěry církve k této skupině.

Lyonský arcibiskup Guichard byl ochoten přiznat Valdesovi a druhům právo na chudobu pouze jako zvláštnost jejich skupiny, váhal jim přiznat právo na kazatelskou činnost. Jako představený kat.církve lyonský arcibiskup Valdesovi kázání nepovolil.
Když Valdes a druhové neuspěli u arcibiskupa, zkusili to na 3. Latheránském koncilu (1179) v Římě. Ten však měl jiné starosti, bylo zapotřebí se vypořádat s jihofrancouzským kacířstvím katarů. A tak se žádosti Lionských poutníků vůbec nevěnoval. Tento koncil v lyonštích chudých kacíře neviděl, ale nebral je vážně. Jen je varoval před kacířstvím a odkázal k příslušným biskupům. Tedy znovu ke Guichardovi.

Valdes kázal dál, bez ohledu na výhrady a varování. Způsob, kterým se zbavil majetku, si mohla církev vykládat jako přijetí mnišského závazku k chudobě. Valdes však nebyl mnichem. Rozhodl se pro chudobu, aby jeho kázání bylo věrohodné. Valdes a jeho druzi obcházeli města a vesnice a kázali. Jejich chudoba dávala kázáním punc upřímnosti a opravdovosti. Jeho věhlas se neustále šíři a získával si stále více sympatizantů. Rostoucí ohlas valdenských u lidu se měnil v jakousi skrytou stávku proti platným formám církevního a hospodářského života.

Církev se rozhodla v Lyonu zasáhnout.
Papežský legát Jindřich Marcy z Clairvaux svolal roku 1180 do Lyonu shromáždění duchovenstva. Jindřich se snažil vměstnat valdenské do jakési řehole soustředěné ke slibu chudoby (viz dole františkáni); chtěl zabránit, aby evangelijní rady doporučující chudobu se staly výzvou pro celou církev. Aby to dokázal rozhodl sněm v Lyonu zavázat Valdese ke katolickému vyznání. Valdesovo vyznání víry předem prý zpracoval sám Jindřich Marcy.

Toto vyznání je z našeho dnešního pohledu hrou se slovíčky.
Valdes musel přiznat, že věří, že ti, kdož setrvají (ve víře - moje pozn.) a nevzdají se majetku, mohou být spaseni. A že jeho rozhodnutí pro chudobu je odpovědí na Kristovu radu, nikoli na jeho příkaz.

Nyní bylo tedy dosaženo jakéhosi dočasného příměří.
Biskup Guichard už byl v té době velmi stár a toto příměří uvítal. Jednak chtěl mít zřejmě klid a navíc znal Valdese z dřívějška, jako horlivého křesana.
Nástupce lyonského arcibiskupa však znovu zakázal všem valdenským kázat a vykládat Písmo. Ti neuposlechli a tak je s pomocí světské moci z Lyonu vypudil.

V roce 1184 se konal ve Veroně koncil, na kterém byli valdenští exkomunikováni, protože si neoprávněně přisvojili právo kázat. Valdesovi žáci jsou pokládáni za nepřátele křesanstva, jehož obě moci – duchovní a světská – se spojili k jejich vyhlazení.
Fzické vyhlazování valdenských už nebudu popisovat. To si asi umíte představit - byli to prostě kacíři a účel posvětil prostředky. Snad jen poznámku. Valdénské se nepodařilo vyhladit. V příštích staletích vždy čas od času jakoby ožilo toto hnutí a v různých místech evropy vznikali znovu komunity, které se hlásili k odkazu Petra Valdese. Měli jsme je i u nás. Npř. němečtí Valdenští, kteří byli vyhnáni z Braniborska se usadili na Lanškrounsku a na Severní Moravě. A v řadách Jednoty našli bratrské přijetí.

Poslední roky Valdese jsou neurčité. Datum jeho smrti a místo bezpečně zjistit nelze.Po své smrti se těšil úctě zejména u Lyonských chudých . Nebyl asi násilně usmrcen, akta inkvizičních procesů zaznamenávala smrt i méně významných osobností.


Bernard z Fontcaude- správce jednoho premonstrátského opatství - shrnul co bylo Vadenským vytýkáno :
- radikálně odmítají poslušnost organizované církvi, její hierarchické posloupnosti
- tvrdí, že nikdo nemá právo bránit jim kázat, naopak by se z toho měla kat.církev radovat
- zužují křes. učení jen na to, co je podstatné (zjednodušují jej)
- nepřimlouvají se za zesnulé, o spasení se podle nich rozhoduje na zemi, a to způsobem života
- nedůvěřují v kostely, modlí se doma
- dovololují ženám, aby se podílely na kazatelské činnosti
- Kristova doporučení chápou jako příkazy platné pro celou církev ( zde je to o té chudobě, což byl asi největší prohřešek valdenských- moje pozn.)

K valdenským se před koncem 12. stol. začínají přidávat italská bratrstva – budoucí Lombardští chudí. Ale to už je zase jiný příběh.

A na závěr zase jednu zajímavost:
František z Assisi byl také ovlivněn evangeliem stal se chudým a začal kázat. Postupně se ale Římu podařilo to, co u jiných skupin chudých nikoli – totiž klerikalizovat (a glorifikovat) kazatele, a vměstnat toto učení do jedné řehole kat. církve - Františkánů.
Ano, podoba v jednání Valdese a Františka jsou nápadné. Leč František svoje aktivity zakládal na naprosté oddanosti vládě církve, nikdy nepopřel autoritu kněžstva. Valdes a František chápli rozdílně evangelijní poslušnost. A teď si sám dovolím jednu kacířskou myšlenku : Stačilo, aby měl Petr Valdes méně víry v Evangelia a trochu ohebnější hřbet a možná jsme už měli dalšího svatého.

[Borso]

Pro Stanislava !

Opravdu moc zajímavé a poutavé, přečetl jsem to jedním dechem - jen houš a větší kapky.

[Stanislav]

Habáni

Teď se chronologicky posunu o několik století dál, abych už konečně uvedl jedny velmi zvláštní kacíře (zde spíše odpadlíky), moravské (kteří se na Mravu neustále vraceli) a dokonce i se svou zvláštní kulturou. Byli to Habáni.
Habáni byla jakási zvláštní moravská odnož Novokřtěnců, nebo jiným slovem Anabaptistů.

V roce 1522 se v Curychu sešli tři duchovní Hulderich Zwingli, Conrad Grebel a Felix Manz spolu s několika dalšími lidmi aby diskutovali o současném náboženství. Tyto schůzky se později několikrát opakovaly i když už bez Huldericha Zwinglia. Ale přibyli jiní Jiří Blaurock a později i Thomas Müntzer , Jakub Hutter a další. Z těchto rozprav vznikly návrhy na reformu katolické církve které předložili roku 1525 curyšskému koncilu k posouzení. Na tomto koncilu už s nimi Hulderich Zwingli diskutoval řekněme jako oponent. Koncil rozhodl, že návrhy jsou příliš radikální a byli odmítnuti.

Oč tedy šlo, jaké byly ty návrhy:
- Křest až ve věku, kdy si člověk uvědomuje význam tohoto aktu
- Dobrovolnost víry
- Současnou církev přebudovat do podoby jakou měla církev po smrti Ježíše Krista. Podle jejich názoru žila církev v přebytku a rozmařile a oni chtěli církev puristickou.
- Odmítání složit jakoukoliv přísahu. A už náboženskou, či světskou.
- Kázat může každý, kdo se cítil momentálně osvícen Duchem svatým, nikoliv pouze kněz

I když byli odmítnuti, získávali stále více přívrženců. Dne 21. ledna 1525 se Conrad Grebel, Felix Manz a Jiří Blaurock, navzájem pokřtili a tento den chápeme jako den vzniku hnutí Novokřtěnců.

No a co mohlo následovat , zásah moci světské a církevní.
Felix Manz byl popraven v lednu 1527 v Curychu utopením , stal se tak prvním novokřtěneckým mučedníkem. Další členové anabaptistického hnutí byli upáleni na hranici. Navzdory perzekuci ale začalo toto nové reformační hnutí velmi rychle narůstat.

A začalo vypovídání přívrženců tohoto nového hnutí ze země . Zejména po roce 1536, kdy jménem tohoto hnutí řádili fanatici až neuvěřitelně v obsazeném Münsteru. Někde se skutečně z té víry stal obyčejný fanatismus.

Ale mnohem dříve (snad již v roce 1526 či 1527) se několik skupin Anabaptistů usadilo v zemích Koruny české. Sami se nazívali hutterité ( podle Jakuba Huttera). Ale my je známe pod lidovým označením Habáni ( Moraváci byli zřejmě vždy vtipným národem, i když se tvrdí, že je to od hebrejského slova - synové).
Zde bylo přeci jenom mnohem tolerantnější ovzduší než v Německu, Švýcarsku či Rakousku. Myslím, že u nás nebyl ani jeden Habán upálen. Čas od času byli ale vypovídáni i z našich zemí. Roku 1528 se konalo první vypovězení habánů z Čech a Moravy, avšak na Moravě nebylo respektováno. Roku 1535 jsou vypovězeni i z Moravy ale po roce se vrátili, pak byli znovu vypovězeni a část odešla na Slovensko a část přežívala v úkrytech, ale znovu se vrátili na Moravu. Dá se přesto říci, že až do Bílé hory byli jaksi tolerováni a jejich víra respektována. Po Bílé hoře ale doba tolerance končí. V roce 1622 byli habáni ze země z náboženských důvodů nemilosrdně vypovězeni. Bez jakéhokoliv majetku museli do jednoho měsíce Moravu opustit.

U nás se Habáni proslavili svou pílí, pracovitostí a dovedností. Zejména Habánská keramika je známá dodnes, ale vynikali prý i jako vinaři (jak jinak na Moravě), kováři, tesaři a kameníci. Měli prý i svou kulturu a zvyky, které si zachovali i v moravském prostředí.

Jejich duchovní vůdce měl však život mnohem pohnutější. V roce 1534 ho sbor Habánů v Hustopečích povolal za svého pastora a toto společenství se pod jeho vedením brzy stalo střediskem moravského anabaptismu. To ale trvalo krátce. Zatčen byl 1.prosince 1535 a odvezen do Innsbrucku, kde byl mučen a pak 25.února 1536 zaživa upálen.

Dnes žijí Habáni (Hutterité) hlavně v Kanadě a Americe.

No a zase perličku nakonec :
Podle výkladu Michala Novotného byli Habáni opravdu mimořádně velcí a z jejich jména opravdu vzniklo pojmenovaní vysokých lidí, dlouhánů, čahounů. Dokonce tvrdí , že Habáni k nám přišli z Tirol.

[Stanislav]

K Valdenským přidám ještě výtah z publikace L. Domečka: Valdenští v jihovýchodních Čechách; Tábor, Richard Hrdlička 1921. A naprosto bez mého komentáře :

• Pokud jde o valdenské, už v roce 1318 vyzývají papežské přípisy mimo jiné dva jihočeské pány, aby neopomenuli účinně podpořit inkvizici. O nějakých dvacet let později bylo již zjištěno, že například celá obec Velký Bednárec na statcích Oldřicha III. z Hradce je prakticky valdenská s třemi příznačnými výjimkami - katolíky zůstali rychtář, lazebník a obecní pastýř.
• Byla odhalena souvislost valdenského hnutí s Hradcem Králové a dokonce jeho tajné pražské ohnisko. Zdá se, že mnozí z těchto kacířů pronikli do země po hlavních cestách, kudy vedl obchod se suknem. Valdenští z okolí Jindřichova Hradce byli pak znovu pronásledováni roku 1338. Pronásledování u nich vyvolalo tak silný odpor, že nakonec přešli v otevřenou vzpouru.
• První pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic zřídil v Praze v podobném duchu stálý inkviziční soud, přičemž zvláštní pozornost byla věnováná českému jihu. Mělo být zabráněno šíření kacířských názorů do píseckého a bechyňského kraje, ale ve druhé polovině sedmdesátých let 14. století se s valdenskými v tomto kraji setkáváme znovu, a to v okolí Kozího hrádku (jedná se o tři německy mluvící lidi původem z Velkého Bednárce). Koneckonců valdenství pronikalo i na Moravu, například v Opavě byla ve stejné době prý zjištěna celá ulice valdenstvím nakažených německých kolonistů.
• Vztahy valdenských k husitům byly vždy předmětem zvídavé pozornosti. Jedni se klonili k názoru, který rozšířil Enea Silvio Piccolomini svou Českou historií - podle něho byl husitský radikalismus vlastně důsledkem valdenských vlivů. Druzí naopak vyzdvihovali původní a domácí povahu husitství.
• Jakoubek se s valdenskou myšlenkou seznámil nejspíše prostřednictvím německých drážďanských mistrů, kteří přijeli do pohostinné Prahy roku 1411, když byli vypuzeni z Drážďan. Byl jim poskytnut útulek i nové působiště v domě českého univerzitního národa U Černé růže Na Příkopě. Díky cestovatelské podnikavosti lidí od Černé růže se nejspíše Petr Payne vnukl Mikulášovi z Drážďan odvážný plán dohody mezi husity a německými valdenskými. Payne se ovšem již dříve ztotožnil s valdenskými zásadami, odmítl například složit obvyklou přísahu už při své imatrikulaci na oxfordské univerzitě.
• Projevy česko-valdenské solidarity je znám Jan Amos Komenský, který, podobně jako John Milton, reagoval na piemontské vraždění valdenských na jaře roku 1655 pod taktovkou savojského vévody Karla Emanuela II.

[Stanislav]

Uvedu úryvek z knihy F.M.Bartoše - Vznik Táborství a Valdštenští.

-V roce 1315 bylo v Rakousku upáleno během jednoho procesu 130 Valdenských.Jeden z jejich apoštolů, jda na smrt, tvrdil, že v Čechách a na Moravě je jich nesčíslně a že všechny je nezahubí.
-V roce 1340 byla proti českým kacířům (valdenským a katarům) provedena křížová výprava tak rázně, že v okolí Jindřichova Hradce a Landštejna pak bylo velmi málo těch, kdo zbyli pro práce v zemědělství, v řemeslech a jiných živnostech. Noví pracovníci museli být dováženi a prováděna znovu kolonizace. Oldřich z Hradce využil této kruciády na vypořádání se svými odpůrci.Ještě v r.1341 vymáhá papež inkvizotorovi podporu a nová vězení, ano, opakuje tutéž žádost ještě v r.1346.

Někde jsem četl, že těch kacířů bylo usmrceno u nás na 1000. To se mi zdá přehnané.

Nevíte něco o této křížové výpravě (zřejmě lokální)? Papežův list o vyhlášení této výpravy jsem našel ale nemohu najít žádné další podrobnosti.

[Jiří Motyčka]

...Nevíte něco o této křížové výpravě (zřejmě lokální)?...

Těch informací je fakt žalostně málo a jsou velice kusé. Hlavně co se týče rozsahu této kruciáty. Byla vyhlášena papežem a jejím duchovním vůdcem byl poslední papežem dosazený inkvizitor v českých zemích jistý Havel z Hradce, který zde působil v rozmezí let 1335-1348. Světským vůdcem křižáckého tažení byl pak již zmiňovaný Oldřich z Hradce. A toto je text originálu papežské buly pro Ulrico de Jinřichův Hradec v PDF formátu.

Valdenské učení se však přesto dále šířilo. Valdenští se na Jindřichohradecku usadili mj. v a okolí Kardašovy Řečice, Jarošova nad Nežárkou, Bednárečku, Bednárce, Kunžaku, Strmilova, Nové i České Olešné, Dačic, etc. V těchto obcích později nacházelo uplatnění a dílo mistra Jana Husa, který se k nim však nikdy nehlásil. Že valdenství u nás zcela nevymizelo, je dáno především značným vlivem husitství, které bylo tolerantní k těmto heretickým společenstvím. Valdenští měli také velký vliv na učení Petra Chelčického a tudíž je nasnadě, že právě ve „valdenských“ obcích se později objevovaly první skupiny hlásící se k učení Jednoty bratrské ...

[Stanislav]

Arianismus

Areios ( 256 - 336) byl křesanský kněz a kazatel v alexandrijské čtvrti Baukalis. Od Areiova jména se odvozuje název arianismus jako jeden z heretických směrů 4. století.

Po dobu prvního tisíciletí křesanské historie představovalo nejnebezpečnější hrozbu pro ortodoxní křesanskou doktrínu Ariovo kacířství. Arius se kolem roku 318 stal presbyterem v Alexandrii. Někdy kolem tohoto roku se dostal do teologického sporu s alexandrijským biskupem Alexandrem o povaze vztahu Syna k Otci. Alexandros z Alexandrie Areiovo učení označil za herezi, Areia a jeho stoupence vyloučil z alexandrijské církve zveřejnil nejdůležitejší teze jejich nauky.

-„Bůh nebyl vždy Otcem, ale bylo, kdy Bůh Otcem nebyl. Boží Slovo nebylo vždy, ale vzniklo z ničeho. Jsoucí Bůh učinil z nejsoucího toho, který nebyl. Proto také bylo, kdy Syn nebyl. Byl totiž stvořen a učiněn.“
-„(Slovo) není Otci co do usie podobno, není skutečným Slovem a skutečnou Moudrostí, nebo nesdílí tutéž přirozenost s Otcem; náleží ke stvořeným věcem a jen v přeneseném smyslu se nazývá ‚slovem‘ a ‚moudrostí‘, protože i ono vzniklo ve vlastním Božím Slově a v Boží Moudrosti, v níž Bůh učinil veškerenstvo i jeho.“
-„Takové Slovo může podstoupit změnu, tak jako vše, co je nadáno Slovem. Je cizí, odlišné a oddělené od Boží usie a Otec je pro Syna neviditelný. Slovo Otce dokonale a přesně nepoznává ani jej dokonale nemůže vidět. Syn totiž nezná ani svou usii, jaká je. Byl totiž učiněn kvůli nám, aby nás Bůh stvořil skrze něho jako svým nástrojem; nevznikl by, kdyby nás Bůh nechtěl učinit.“
-„Boží Slovo může podstoupit změnu, tak jako se změnil Ïábel. A oni měli odvahu říct: Ano může. Má totiž přirozenost, která umožňuje změnu, protože vznikl a byl stvořen“.

Ariuv spor s ortodoxním křesanstvím je pro nás , už asi hodně nesrozumitelný. Jednoduše by se dal vyjádřit asi takto – Ježíš byl úplným smrtelníkem, nebyl rozhodně v žádném smyslu božským a nebyl ani nikým jiným než Bohem vyvoleným učitelem.
Arius tedy postuloval jediného všemohoucího a nejvyššího Boha – Boha, který se znovu nenarodil v těle, nebyl ponížen a usmrcen rukama těch, které sám stvořil.
Roku 325 svolal císař Konstantin I. koncil do maloasijského města Nikaie, tzv. nikajský koncil. Zde byla Ariova nauka odmítnuta a označena za herezi.
Areios byl poslán do exilu. Od té doby až do své smrti Areios usiloval o rehabilitaci a opětovné přijetí do alexandrijské církve. Roku 335 byl Areios císařským výnosem rehabilitován, podle některých dokonce vyjádřil svůj souhlas s tím, že podepíše Nikájské vyznání. Avšak dříve než byl v Konstantinopoli přijat zpět do společenství církve, náhle zemřel.

Zdá se, že císař Konstantin s ním vždy sympatizoval a jeho náklonnost se ke konci jeho života dále stupňovala. Po jeho smrti se jeho syn a nástupce Konstantin II. stal nepokrytým ariánem; a pod jeho záštitou byly svolány koncily, které zas pro změnu poslaly vůdce ortodoxní církve do vyhnanství. Kolem roku 360 arianismus ve skutečnosti nahradil římské křesanství. A i když byl v roce 381 znovu oficiálně odsouzen, nadále lákal a získával stoupence. V 5. století bylo Ariánství tak rozšířeno, že byla většina biskupství v křesanském světě buď ariánská, nebo neobsazená.
Arianismus nebyl nepřátelský vůči judaismu, nebyl ani nepřátelský k islámu, který se v 7. století šířil zcela lavinovitě. Ariánský pohled na Ježíše se vcelku shodoval s postojem koránu. Ježíš je v koránu zmiňován ne méně než pětatřicetkrát pod mnoha působivými označeními – včetně "posla Božího" a "Mesiáše". V žádném případě se ovšem nepovažuje za nikoho víc než za smrtelného proroka, předchůdce Mohameda a mluvčího jednoho nejvyššího Boha.

Mezi neoddanější přívržence arianismu patřili Gótové, kteří k němu konvertovali od pohanství ve 4. století.A to Zásluhou biskupa Wulfily ,který mezi nimi úspěšně šířil ariánské křesanství. Svévové, Langobardi, Alanové, Vandalové, Burgundové a Ostrogóti – ti všichni byli ariáni. Totéž platilo o Vizigótech, kteří v roce 480 vydrancovali Řím, ale uchránili přitom křesanské kostely.
Pod vizigótskou záštitou se arianismus stal dominantní formou křesanství ve Španělsku, Pyrenejích a v nynější jižní Francii.

Uvádí se, že Frankové přestoupili ke katolictví po roce 498 (496), kdy byl pokřtěn Chlodvík I., Vizigóti na Pyrenejském poloostrově křtem krále Rekkareda v roce 587. Nejdéle vydržel u germánských kmenů, snad až do roku 700.

No a zvláštnost na závěr :
Biskup Wulfila nejen křtil, ale přeložil i Bibli z řečtiny do gótštiny. Za tím účelem sestavil gótskou abecedu. Byl tedy pro Góty tím , čím pro nás mnohem později Cyril.

[Jiří Motyčka]

...Ariuv spor s ortodoxním křesanstvím je pro nás , už asi hodně nesrozumitelný...

Tak se ho pojďme pokusit drobet rozšifrovat.

Základem ariánství je neuznání Trojjedinosti Boha právě tím, že popírá božskou podstatu Syna božího, Ježíše Krista. Aby bylo jednoznačné, že ariáni nezůstali ve svém učení či názoru na půli cesty, Syna člověka neuznávali ani jako „poloboha“. Ariáni i gnostici měli problém podobně jako ateisti se zdánlivým paradoxem monotheismu (kterým křesanství bezpochyby je) a křesanskou naukou o největším fundamentu této víry, totiž o Trojici (Bůh Otec, Bůh Syn a Duch svatý). Bylo to však nepochopení, možná nechtěné Trojjediné podstaty Boha. Jak tento zdánlivý paradox vysvětlit? Je to složitý teologický problém, ale zkusme se na něj podíval pokud možno „jednoduše“. Trojice nevyjadřuje a priori umělé spojení tří „božských subjektů“ v jeden, ale spíše jakési tři podoby jednoho Boha. Velice krásně to lze přirovnat např. k vodě (H2O), která má také 3 skupenství, tj. podoby jedné postaty: voda, led a sníh.

Popřením Trojice se dostávají ariáni, jak jsem už uvedl, na „pozice“ gnosticizmu, tj. směru, který odmítá víru v Boha s tím, že Bůh je ale poznatelný jakýmsi vlastním a nezprostředkovaným duchovním zážitkem, kterým lze také dospět ke spáse. Přesto ariány nelze zařadit mezi gnostiky, nebo gnostici na rozdíl od ariánů jsou ochotni přiznat božskou podstatu i smrtelnému člověku...

[Bertoldus, frater Templi]

O tom in kvizičním řízení v jižních Čechách ve 40. letech 14. století vydal prameny Alexander Patschowsky, dá se to najít přes net.

[Ježek]

Jaké můžeme najít podmínky pro vznik heretických skupin v raném středověku a na počátku vrcholného?

- rozšíření farní sítě - lepší znalost Bible
- rozvoj obchodu - bohatství v rozporu s Biblí
- rozvoj měst, který má za následek větší dostupnost vzdělání, lepší znalost Bible
- církev, která se dokáže odloučit z materiální závislosti na panovníkovi, začíná na svých majetcích podnikat a tvoří zisk (a stává se nezávislou politickou silou)

Je to tak? Ještě něco?

[Michal]

Koukám že v arianismu máte pěkný hokej, podle mě je to naprosto srozumitelné.
Vždy je to úplně jasné. Na počátku byl Bůh, přesnějí neprojevené Božství v latentním stavu, neboli Nic! První projev, chcete-li pohnutka se stává Otcem a začíná tvořit, tvoří Syna. Slovo neboli Syn nemůže být podobno Otci, nebo je pouhou iluzí, jako všechno stvořené, ale oba jsou stejné podstaty. Iluze může libovolně měnit tvary, jako všechno stvořené.
Křesanské učení o Trojici není nic jiného, než postup tvoření, nic víc nic míň. To jen křesané sai pod tím něco představují a pletou si navzájem hlavy.
Všechno je Bůh!!!! A projevený nebo neprojevený. Je to jako hladina, rybníka, která se z klidné stává rozčeřenou.
Ve skutečnosti žádná Trojice není, je to jen projevení forem v Božské hře zvané Tvoření.
Arianismus je odlišný zcela jednoznačně od nebo Gnosticismu, či Katarství, které jsou slepé větve, nebo vycházejí z dvojnosti - Dobrý a Zlý Otec, to je opět zjevný omyl, typický pro křesany a jejich různé odnože.

Arius tedy s největší pravděpodobností poznal Pravdu a podle toho i učil.