Jen na úvod zdůrazním, že listinou rozumíme právní sdělení, nejedná se tedy o účty, verše, atd. Obecně se listiny dělí na originály, kopie, opisy a falza. Originálních vyhotovení mohlo být i více – pak měly vždy naprosto shodný obsah.
Kopie byla vyhotovena dodatečně (většinou na žádost adresáta) a aby měla stejnou právní hodnotu jako originál, musela být koroborována (ověřena - především pečetí) původním vyhotovitelem, nebo jeho přímým nástupcem, případně veřejným notářem (požadavkem tedy bylo mít k vyhotovení kopie i originál).
Opis je obecně přepisem obsahu listiny do knih (městských, register, kopiářů, formulářových sbírek). Je to nejčastěji z důvodů zpětné kontroly vydavatele i adresáta, u měst však městské knihy nahrazovaly klasické šlechtické listiny – co se tedy zaneslo do městské knihy, mělo pro město stejný právní význam.
Falzum je listinou, která nebyl vyhotovena se souhlasem či vědomím majitele. Může mít ovšem všechny náležitosti, tj. i peče (pak se jedná o falzum, které vyhotovila kancelář bez vědomí svého pána – to se například traduje k Václavu III.), nebo byl původní text pozměněn (něco se vyškrábalo, něco se dopsalo, nebo vynechalo), nebo byla vyhotovena úplně nová listina a přivěsila se na ni původní peče z jiné listiny. Je to velmi zjednodušené a obecné, ale pro první orientaci by to mělo stačit
Pozor! To že se jedná o pravou listinu vždy neznamená, že její obsah je pravdivý. Nebývalo vzácné, že vítěz si legalizoval nastolené poměry jako tradiční, dané již privilegiem – to by totiž legalizovalo jeho předchozí protiprávní činnost (např. neuznání starobylých šlechtických práv panovníkem, potvrzení právního nároku na trůn falešným odkazem, atd.). Naopak falzum může nést pravdivé údaje (listina by pak měla podpořit oprávněné ale zneuznané nároky, pro něž se z nějakého důvodu nedochovalo privilegium – např. bylo záměrně zničeno).
Pro snazší orientaci v listinách, budete-li je hledat: každá země si uspořádává jejich sbírku, eviduje je a zpracovává. Pro veřejnost je pak i zpřístupňuje formou edic (viz. výše). Edice vycházejí v jednotlivých řadách a jsou řazeny lokálně a časově. Tj. Čechy mají CDB (Codex diplomaticus et episcopalis regni Bohemie), Morava má CDM, Říše zase MGH, atd. další dělení je pak věcné - Katalog královských listin, Privilegia venkovských měst královských, Městské knihy, atd. Edice by měly být k dispozici ve všech státních vědeckých knihovnách (SVK), v menších vám je na přání objednají z větších.
Panovnická privilegia se nemusela vyhotovovat ve dvou provedeních (pro příjemce a pro zhotovitele), ale bylo běžné je zapisovat do register a kopiářů (kancelář která listinu z rozkazu panovníka vyhotovuje ji opíše do vlastní knihy register - přesné znění, datum, atd. - kvůli potřebě ověřování) a kancelář příjemce ji navíc zapsala do své knihy kopiářů (nejenom evidence, ale i obsah). Toto další zapisování a obecně rozvětvená agenda se po celou dobu vrcholného středověku omezovala prakticky jenom na velké kanceláře, tj. papežskou, královské, arcibiskupské a biskupské. U šlechty se kanceláře prakticky neobjevovaly (i když i zde jsou vyjímky) a písemnosti jim obvykle zpravovali jejich sekretáři. Přesto je další evidence privilegií dána logickou potřebou, protože listina je dokladem právního aktu. Proto je přímo v listině obsaženo kdo a komu se k čemu zavazuje, jaké jsou sankce za porušení tohoto závazku (příkazu, odkazu, atd.), kdo je svědkem tohoto právního počinu (svědci obvykle přivěšují své pečetě), kdy a kde byla listina vydána (veřejně pečetěna) a jakým způsobem je koroborována - pečetěna. Tyto údaje zároveň zvyšují ochranu listiny, protože když je v jejím obsahu uvedeno, že ji jako svědci pečetí konkrétní pánové a jejich peče na listině chybí, nebo neodpovídá peče vydavatele (v listině je: koroborujeme pečetí svou majestátní a sekretní - přitom je tam fyzicky jenom sekretní peče), je to důvod prohlásit listinu za neplatnou a její právní obsah tak zpochybnit.
V citaci listiny je její umístění a číslo signatury a v popisu pak nejenom stručný obsah, ale i zmíněné údaje, včetně pečeti a způsobu její koroborace. Bez těchto údajů je informace o tom, že někdo z takové listiny čerpal jako z pramene velmi nevěrohodná, pokud ji totiž dotyčný skutečně neměl v ruce, nebo neměl k dispozici její edici, pak jenom spekuluje (viz naše debata o inkvizici v souvislosti s Richenzou).
Konečně si v tom můj blonďatý mozeček udělá jasno. 
Často se stávalo, že měla šlechta majetek pouze v zástavě a když třeba po doživotní zástavě mělo dojít k navrácení državy, potomci se s tím velice těžko smiřovali...
Vždy Ty by´s to měla vědět líp než kdokoli... 
