Novověk

Kateřina z Ludanic (*1.1565/1567-†22.6.1601) byla poslední příslušnicí rodu pánů z Ludanic

NOVÁ TVÁŘ OCEÁNSKÉ EVROPY Nové objevy, z nich vycházející dovoz bohatství v podobě drahých kovů ceněného zboží, vedly k přesunu center politiky nebo obchodu ke státům sousedících s Atlantikem. Úpadek zažilo Středozemní moře, odkud původně vycházely impulsy k prvním zámořským pokusům, úpadek zažilo Baltské moře včetně dopadu na obchodní spolek Hanzy.

Smlouva z Tordesillas rozdělila svět na dvě domnělé poloviny mezi Španělsko a Portugalsko. Nad jednáními a smlouvou převzal patronát papež, protože měl eminentní zájem na usmíření dvou významných katolických států. Papežův postoj byl prosazován spíše vahou jeho autority, než že by byla právně uznávána jeho světská moc nad novými končinami. S vyhrocující se roztržkou mezi katolickou církví a protestantskými zeměmi se protestanti začali cítit čím dál méně vázáni dodržováním papežských nařízení, což se v zahraniční politice týkalo i smlouvy z Tordesillas.

Neznámé vody oceánu obývaly v myslích Evropanů fantastické obludy a zázračné ostrovy s tvory na pomezí zvířat a lidí. Za všechny tajemná Thule, nejsevernější ostrov, ke kterému v Atlantiku doplul řecký mořeplavec Pýtheas, nebo Přeludný ostrov v kronice Gerarda z Walesu, který se zčistajasna vynořil a potápěl, dokud na něj podle rady moudrého kmeta nevystřelili zapálený šíp. V oceánu měly ležet Ostrovy blažených, které přímořští Keltové ztotožňovali se svým Avalonem. Starověké i středověké námořníky hnala touha najít tradiční legendární ostrovy jako Atlantidu nebo Lemurii.

Dominikánský mnich Jakub de Voragine sepsal ve 13. století sborník legend s názvem Zlatá legenda. Jedna legenda vypráví o nehezkém obrovi podobnému Goliášovi, kterému rodiče dali jméno Reprobus - Odmítnutý. Silný a pyšný Reprobus hledal ve světě nejmocnějšího vládce, vstoupil do služeb jakéhosi krále, který ale ukázal svou slabost, když se roztřásl před zjevením ďábla. Reprobus tedy vyhledal ďábla a sloužil mu zlem. I ďábel však ukázal slabost, když prchal před křížem, které do země vyrylo malé dítě. Reprobus se tedy rozhodl vyhledat a sloužit Kristu. Jeden poustevník mu poradil, ať přenáší lidi přes silný proud řeky, ať tam spláchne svou vinu. Obr se ujal práce s radostí, přenášel lidi i po dvou. Jedné noci vyslyšel prosbu malého dítěte. Oproti jiným dnům šla cesta ztuha, dítě se zdálo nadmíru těžké. Však se mu na břehu zjevilo jako Kristus, který nese na svých bedrech hříchy světa, proto se zdá tak těžké... Obr tak získal nové jméno - Přenašeč Krista, řecky Christo-phoros, česky Kryštof.

Učebnicové pojetí uvádí počátek novověku rokem 1492. Určit takové přesné datum nebo akt pro začátek nové epochy je samozřejmě spektakulární a umělé. Stejně kontroverzní ale může být i dělení epoch na starověk, středověk a novověk. Odráží myšlení italských humanistů, kteří spatřovali starý věk v antice, temný a tmářský věk ve středním, přechodném věku, a světlé zítřky ve svém, novém věku. A takové dělení přijímá i celá západní civilizace, ačkoli by se pro její jednotlivá území teoreticky dalo vymyslet třeba jiné dělení a třeba i přesnější. Irelevantní může být takové dělení pro jiné světadíly. Indiáni přistáním Kolumba nevkročili rázem do novověku, žili v něčem, co odpovídá někdejšímu evropskému pravěku nebo v případě indiánských civilizací evropskému starověku.