Bitva s katastrofálními následky pro křesťanství v Zámoří se odehrála 3 - 4. července 1187. Křesťanská vojska vedl jeruzalémský král Guy de Lusignan. Jednotlivé conrois křesťanského vojska vedli ti, kteří je shromáždili, Raymond z Tripolisu, Reynald de Chatillon, Balian z Ibelinu, Reginald de Sidon, Gauthier Garnier z Cesarei, templáře vedl Gérard de Ridefort, ale není známo kdo vedl řád johanitů, jejichž velmistr padl u Cressonských pramenů. Vojska saracénů vedl Saladin. Jeho armáda u Hattínu byla rozdělena na tři skupiny - útočné velel Taqi ad-Din, levému obrannému Muzaffa ad-Din Gokbori (vítěz od Cressonských pramenů se synem Saladina, jménem Al-Afdal) a Saladin vedl střed.
Worringen, který je už dnes součástí Kolína nad Rýnem, se stal na konci 13. století dějištěm velké krvavé bitvy, ve které zahynula celá jedna generace Lucemburků. Předmětem sporu byl nárok na vévodství Limburk. 1282 zemřel vévoda Waleran IV. z Limburku. V roce 1283 pak zemřela i jeho dcera a jediná dědička, bezdětná Irmgard. Vévodství tak přešlo na jejího manžela Reinalda z Geldernu (Guelders) se souhlasem Rudolfa Habsburského. Vévodství mělo výhodnou polohu na obchodní cestě z Brugg do Kolína nad Rýnem a brzo se o území začali zajímat místní feudálové v čele s mocným vévodou Janem I. z Brabantu a neméně mocným kolínským arcibiskupem Siegfriedem z Westerburgu. Nárok si také mohl dělat hrabě Adolf z Bergu. Adolf prodal svůj nárok vévodovi z Brabantu, který chtěl rozšířit své panství. Mezi roky 1283 až 1288 došlo k prvním konfrontacím. Reinald nemohl dlouho odolávat a také si našel mocnějšího ochránce v hraběti Jindřichu Lucemburském. Podporoval ho také Adolf Nassavský, Walram z Valkenburgu a flanderský hrabě Guy de Dampierre. Na stranu Jana I. z Brabantu se přidala hrabata z Kleves, Jülichu, Loonu, Teklenburgu. Přidal se také lutyšský biskup Jan Flanderský a také Floris V. z Hollandu. Početné koalice mocných feudálů byly vytvořeny a vše bylo připraveno k velké vojenské konfrontaci.
Bitvou u Tagliacozzo vrcholil pokus šestnáctiletého Konradina a ghibellinů obnovit vládu Štaufů v jižní Itálii. Proti nim stál vítěz od Beneventa sicilský král Karel z Anjou podporovaný guelfy a papežem Klementem IV. Ke konečné srážce dvou soupeřů o trůn došlo u Tagliacozza v srpnu 1268 v kraji Abruzzi v provincii L´Aquila.
V rokoch 1241 – 1242 bolo celé Uhorsko a teda aj Slovensko dejiskom veľkého vpádu Tatárov. O pripravovanom vpáde Tatárov sa vedelo dlho vopred. Kráľ Belo IV. vyhlásil generálnu celokrajinskú hotovosť, ktorá sa však schádzala pomaly a neochotne. Sila Tatárov sa sčasti podceňovala a neochota veľmožov vyplývala z averzie voči Belovi IV. , ktorý po nástupe na trón veľmi prísne revidoval štedré dotácie svojho otca a konfiškoval majetky. Tatári pod vedením Batu chána vtrhli do krajiny začiatkom marca cez Verecký priesmyk. Záseky podpálili a pomerne malé vojsko pod vedením palatína Dionýza, ktoré malo zadržať alebo spomaliť ich postup úplne zničili. Už v polovici marca sa objavili pustošiace tatárske oddiely v okolí Vacova, ktorý dobyli, vypálili a ustúpili na východ. Belo IV. sa so zhromaždeným vojskom vydal na východ v ústrety Tatárom, pričom dúfal, že sa k nemu postupne pripoja ďalšie oddiely.
Syn Jana Bezzemka, anglický král Jindřich III., proslul jako slabý panovník, který nedokázal čelit šlechtické opozici – jejím snahám o získání většího podílu na moci.