Ženy ve stínu Přemyslovců – díl 6.<br> Ctižádostivá Judita Durynská, stavitelka mostu.
Svatava
Jako první z žen pocházejících z rodu Přemyslovců, které „sloužily“ zahraniční politice svých otců a bratrů, musíme zmínit šlechtičnu, která zůstala téměř zapomenuta – Vladislavovu sestru
Svatavu.
Svatava (v Německu byla známa jako Luitgarda), dcera Richinzy z Bergu a Vladislava I., která dostala jméno po své babičce-královně, byla v červenci roku 1124, tedy ještě za vlády svého otce, provdána za bavorského šlechtice Friedricha z Bogenu. Její osud však vůbec nebyl šťastný. Pravděpodobně však již v prosinci následujícího roku bezdětná zemřela.
Další Přemyslovnou, provdanou do ciziny, byla sestřenice Vladislava II.,
__
Marie__ – dcera Soběslava I. a Adléty Maďarské. Marii čekal - jak jinak - rovněž politický sňatek – stala se manželkou rakouského markrabího Leopolda IV., řečeného Štědrý, z rodu Babenbergů. Podle německého historika Wellera byla svatba
__
Marie__ dojednána o Svatodušních svátcích roku 1138 v Bamberku. Soběslav tu měl žádat německého Konráda III. (vládl od roku 1138) o udělení Čech v léno pro svého syna Vladislava (+ 1165). Oplátkou český kníže uznal Konráda jako krále. Sňatek Soběslavovy dcery s Konrádovým nevlastním bratrem pak měl tuto dohodu stvrdit.
Marii bylo tehdy zhruba 15 let, její manžel byl asi o patnáct let starší. Po Soběslavově smrti však Konrád svůj slib nedodržel – v roce 1140 uznal na českém trůně jako Soběslavova nástupce nikoli jeho syna, ale synovce Vladislava (+1174). Situace v Čechách se tím poněkud vyhrotila – ze synů Soběslava I. (tedy Soběslavovců) a Vladislava I. (tedy Vladislavovců) se stali na dlouhá léta nepřátelé a soupeři v boji o český trůn.
Také toto manželství však zůstalo bezdětné.
__
Marie__ se navíc stala brzy vdovou – markrabí Leopold zemřel již v říjnu 1141. Později se
__
Marie__ stala manželkou korutanského vévody Hermanna a zemřela někdy po roce 1172.
Gertruda Babenberská
Avšak kontakty mezi Přemyslovci a Babenbergy tímto nešťastným osudem přerušeny nebyly. Naopak, již v roce 1140 se oba rody spojily ještě jedním sňatkem – tentokrát však nevěsta neodjížděla z Čech do ciziny, ale naopak – německá šlechtična, dvacetiletá Gertruda, mladší sestra Leopolda, se stala manželkou nástupce českého trůnu, Vladislava II., jenž se ujal vlády hned po smrti svého strýce Soběslava.
Gertruda představoval pro třicetiletého českého knížete skutečně výhodnou partii. Nejenže byla po matce vnučkou císaře Jindřicha IV. (+ 1106), ale navíc byla nevlastní sestrou krále Konráda III. Gertrudina matka Agnes z Weiblingenu totiž byla v prvním manželství provdána za švábského vévodu Friedricha I., a z tohoto manželství se narodil budoucí král Konrád III. Z druhého manželství Agnes s rakouským markrabětem Leopoldem III. pak přišli na svět mimo jiné zmiňovaný Leopold IV. (manžel
__
Marie__) a právě Gertruda (mimochodem Gertrudina sestra Agnes byla provdána za polského Vladislava II. Vyhnance., jednoho ze čtyř synů Boleslava III. Křivoústého). Její matka Agnes byla na svou dobu neskutečně plodná a silná žena – během svých dvou manželství přivedla na svět minimálně 16 dětí!
Bohužel, Gertruda silný kořínek po své matce – jak uvidíme – nepodědila. Ale nepředbíhejme. Již roku 1142 se dostala mladá česká kněžna do svízelné situace. Na jaře vypuklo proti jejímu muži povstání organizované Konrádem II. Znojemským. Pražský hrad, v němž se nacházela Gertruda spolu se svým švagrem Děpoltem, (jemuž kníže svěřil ochranu Prahy i své ženy), byl obležen povstalci. Sám Vladislav spěchal do říše za svým královským švagrem pro pomoc. Gertruda prožívala určitě velmi horké chvilky. V té době byl již nejspíše na světě její maličký syn Bedřich a je velmi pravděpodobné, že kněžna byla opět těhotná. Konrád Znojemský se svými lidmi Pražský hrad sice vážně poškodil, (vyhořel tehdy jak sv. Vít, tak klášter sv. Jiří), ale dobýt ho nedokázal. Mezitím Vladislav s německým vojskem překročil hranice svého knížectví, a když se zvěst o jeho příchodu dostala do Prahy, vzbouřenci se rozhodli raději ustoupit zpět na Moravu. Gertruda Vladislavovi porodila celkem čtyři děti – Bedřicha, Anežku, Svatopluka a Vojtěcha (Adalberta). Podle historiků to byla právě Gertruda, kdo Vladislava inspiroval k tomu, že za svého života podporoval příchod nových pokrokových mnišských řádů – premonstrátů a cisterciáků – do Čech, pro něž vybudoval řadu nových klášterů – např. Strahov, Plasy či Litomyšl. Ke cti jí budiž také připsáno, že se v roce 1144 podílela na vzniku ženské premonstrátské kanonie v Doksanech. Zažila ještě přípravy českého knížete na II. křížovou výpravu i jeho neslavný návrat s troskami armády v roce 1148. O dva roky později Gertruda zhruba ve věku 30 let zemřela.
(na obr. krypta kláštera v Doksanech)
__
Marie__ Srbská
Jak už bylo řečeno, byla v době nástupu Vladislava II. na český trůn správa Moravy rozdělena mezi dva údělníky – bratrance Konráda II. Znojemského a Vratislava Brněnského. Do olomouckého údělu byl z ruského exilu povolán Ota III. (Dětleb). Nevěsty těchto mužů přišly na Moravu ze slovanského prostředí.
Manželkou mocného Konráda (+ po 1161) byla
__
Marie__, dcera Štěpána Uroše I. Srbského. Její sestra Ilona (Helena) byla uherskou královnou – manželkou Bely II. Svatba
__
Marie__ a Konráda se konala ještě za panování Soběslava I. – v červnu 1134 přímo ve Znojmě. Podobizna této urozené paní se dokonce dochovala do dnešních dnů – najdeme ji ve znojemské rotundě. Podle odborníků se jedná o nejstarší realistický ženský portrét na českomoravském území. Konrád s Marií přivedli na svět dva potomky – syna Konráda Otu a dceru Helenu. (Helena se později – kolem roku 1163 – stala manželkou polského knížete Kazimíra II. Spravedlivého.)
Durancie
Ota III. Olomoucký si z Ruska přivedl
Durancii z rodu Rurikovců. Manželkou brněnského Vratislava byla již od roku 1132 jakási blíže neznámá ruská šlechtična, podle soudobých kronikářů prý krásnější než řecká Helena…
Judita Durynská
V roce 1153 se vdovec Vladislav II. oženil podruhé. Knížecí rádce, biskup Daniel, mu jako nevěstu doporučil
__ Juditu__ – sestru durynského lantkraběte Ludvíka II. Železného. Nebyla však jedinou šlechtičnou z tohoto rodu, která se do Čech vdala. Její starší sestra Cecílie se totiž už předtím stala manželkou Oldřicha, syna Soběslava I., tedy představitele s Vladislavem znepřátelené větve Přemyslovců. Když se v roce 1152 ujal vlády v říši Fridrich Barbarossa, nabyla Cecílie pro Oldřicha na ceně – vždyť byla příbuznou nového krále! Její bratr Ludvík Železný totiž neměl za manželku nikoho jiného, než Barbarossovu nevlastní sestru
__ Juditu__. Oldřich se proto v květnu roku 1152 neváhal u Barbarossy přihlásit s nárokem na český trůn, avšak neuspěl a spokojil se s údělem ve východních Čechách.
Na řadu tedy přišla diplomacie a obratný biskup Daniel „nalezl“ mezi příbuznými Barbarossy další vhodnou nevěstu –
„téměř nadlidsky sličnou“
__ Juditu__. Tato durynská šlechtična se narodila asi mezi lety 1130-1135 (byla tedy zhruba o 20 let mladší než Vladislav) a vyrůstala na rodovém hradě Wartburgu. Jejím otcem byl lantkrabě Ludvík I., matkou Hedvika z Gudensbergu, dcera hraběte Gisa IV.
Sňatek se uskutečnil asi v roce 1153. Dva roky po svatbě se narodil Vladislavovi další syn – Juditin prvorozený – Přemysl Otakar (jeho nejstaršímu nevlastnímu bratru Bedřichovi bylo v té době už 14 let). Na svět pak přišly ještě tři další děti – syn Vladislav a dcery Anežka a Richza. Judita byla nejen krásná, ale na svou dobu i velmi vzdělaná žena (pravděpodobně vzdělanější než její manžel) – ovládala prý latinu slovem i písmem. Nepochybně byla i velice ctižádostivá. Podle historika Josefa Žemličky si pěstovala dvůr s vlastními hodnostáři, z nichž je jménem známý její nejvyšší komorník Sezema.
(na obr. kresebná rekonstrukce Juditiny lebky)
V lednu roku 1158 obdržel Vladislav II. od Fridricha Barbarossy (za své služby a příslib účasti na tažení proti Milánu) královský titul. Spolu s Vladislavem byla nejspíše korunována i jeho manželka Judita. Její korunovace sice není písemně doložena, ale v pramenech se o ní hovoří jako o královně.
V létě téhož roku se pak české oddíly vedené Vladislavem účastnily plánované vojenské akce proti Milánu. Vedly si zde velmi úspěšně (vyznamenaly se v bojích u Brescie), Milán však dobyt nebyl. V roce 1161 se tažení do Itálie opakovalo – tentokrát českým vojákům velel už Vladislavův prvorozený syn Bedřich se strýcem Děpoltem. Ani tato vojenská akce však Barbarossovi nepřinesla očekávaný výsledek. Teprve při třetím tažení počátkem roku 1162 konečně Milán padl a český král Vladislav II. se domů vrátil s velkou slávou – byl odměněn 1000 hřivnami stříbra a zlata a také novým erbem – stříbrným lvem v červeném poli, který vystřídal dosud Přemyslovci užívanou černou orlici na stříbrném štítu. Tyto okolnosti a zejména skutečnost, že v roce 1157 strhla velká povodeň dřevěný most, který stával v blízkosti starého vltavského brodu pod Pražským hradem, (snad někde v místě dnešního Mánesova mostu), daly podnět k zahájení velkolepé stavby, jejíž iniciátorkou měla být podle pramenů právě královna Judita. Král Vladislav i biskup Daniel zajisté museli v Itálii obdivovat krásu a především funkčnost kamenných mostů, jejichž používání bylo zvykem právě na jihu Evropy, nikoli však v Evropě střední. Zde stály pouhé dva kamenné mosty – ve Würzburgu a v Řezně. Ten, jehož stavba započala pravděpodobně právě v 60. letech 12. století v Praze, měl však svou velikostí oba zastínit.
(na obr. poloha Juditina mostu)
Pravděpodobně italský stavitel, jehož si královna Judita na tuto pozoruhodnou stavbu najala, navrhl 514 m dlouhý a téměř 7 m široký most, podepřený 27 oblouky (řezenský měřil 310 m a měl pouze 16 oblouků). Stavěn byl přibližně v těch místech, kde se dnes nachází most Karlův, jen trochu severněji. Stavba, která tu vznikla (údajně za pouhé tři roky), byla ve své době skutečně špičkovou architekturou a v poměrech tehdejší střední Evropy musela působit opravdu nevídaným a velmi reprezentativním dojmem. Vozovka mostu byla dlážděná, uložená v pískovém loži, pečlivě vyspárovaná. Most měl ledolamy a bytelné kamenné roubení. V řece bylo dvacet pilířů, dalších pět bylo na přilehlých březích. Měl dvě věže a patrně také sochařskou výzdobu. Je velice pravděpodobné, že byl postaven právě na počest korunovace českého královského páru.
Na malostranské straně dosud stojí původní vstupní věž Juditina mostu (je to ta nižší z obou). Byla ozdobena plastikou, na níž je nejspíše vyobrazen okamžik, kdy Fridrich Barbarossa uděluje Vladislavovi královský titul. Torza mostu dodnes najdeme v domech čp. 77, 78, 82 a 85 v ulici U lužického semináře – včetně původní dlažby a zábradlí. Původní oblouk se také zachoval pod zahrádkou bývalého křížovnického kláštera. Juditin most byl patrně dokončen v roce 1172 a stál až do února 1342, kdy jej strhla ničivá povodeň. Svou „stavitelku“ tedy reprezentoval dlouhých 170 let. Výjimečnosti Juditina díla si byl vědom i její současník (a vlastně i vrstevník), kanovník a kronikář Vincencius Pražský, který napsal:
„A ejhle, skutky Vaše, drahá naše Judito, nejslavnější a nejjasnější královno Čech, ukazují, jak jste moudrá, šlechetná a horlivá. Ať o jiném pomlčíme, co nade vše jest, císařské dílo pražského mostu hlásá. Neboť co nikdo z knížat ani vévod ani králů až do dob Vaší vlády ani provésti, ba ani vymysliti nemohl a nedovedl, to Vámi, slavnou paní naší, ve třech letech jest vykonáno.“
Ctižádostivá Judita, která se nebála zasahovat do vnitropolitických záležitostí, popouzela proti sobě představitele domácí katolické církve. V roce 1169 si totiž dovolila rozhodnout o obsazení biskupského stolce, uprázdněného smrtí jejího poradce a přítele Daniela. Nejprve na něm usadila svého příbuzného Gotpolda, ten však brzy zemřel, a proto královna vybrala jako jeho nástupce dalšího z řad svých příbuzných – jakéhosi Sasa Fridricha.
Judita byla v té době také aktérkou jedné (poněkud dramatické až skandální) příhody, o které vypráví ve své kronice Přibík Pulkava. Vladislavův syn z prvního manželství, Svatopluk, kterému už dlouho ležel v žaludku jakýsi králův předák Vojslav, napadl tohoto muže v době královy nepřítomnosti, v okamžiku, kdy zrovna hovořil s královnou. Zaútočil na něj dýkou a přestože prý Judita Vojslava bránila, smrtelně ho zranil. Při potyčce prý byla dokonce poraněna na rukou i sama Judita. Když se Vladislav vrátil do královského paláce, potrestal svého syna tím, že jej vyhnal ze země.
Judita také založila ženský klášter benediktinek v Teplicích, podřízený přímo pražskému klášteru u sv. Jiří. Ten teplický byl zasvěcen patronu léčivých vod, Janu Křtiteli.
Koncem roku 1172 se český král Vladislav II. odhodlal k poněkud neobvyklému kroku. Bez ohledu na platný stařešinský řád, podle nějž by ho měl na českém stolci vystřídat nejstarší člen Přemyslovského rodu (což byl v té době Soběslav II., jehož Vladislav ne náhodou dlouhá léta věznil na Přimdě), se rozhodl rezignovat na svou funkci a českým panovníkem ustanovil svého prvorozeného syna Bedřicha. Vladislav se evidentně domníval, že Barbarossa, jemuž dlouhá léta český král oddaně sloužil, Bedřicha na českém trůně uzná. Jenže v tom se starý král přepočítal. Jak známo, přízeň mocných je vrtkavá a Barbarossa se nechal snadno přesvědčit Soběslavovcem Oldřichem, jenž pobýval na jeho dvoře jako vyhnanec, že Bedřich na trůn nemá nárok. Své pravděpodobně udělal i fakt, že Vladislav svůj vztah s Barbarossou přecenil – Bedřicha stanovil svým nástupcem, aniž by to s císařem předem náležitě projednal.
Následující události třiašedesátiletého krále nadobro zlomily. Na příkaz Barbarossy musel být Soběslav propuštěn z vězení a poté byl Vladislav s Bedřichem předvolán před císaře. Fridrich Barbarossa Bedřicha po pouhých devíti měsících panování vlády zbavil a místo něj jmenoval českým panovníkem Oldřicha (který byl, jak už jsme si řekli, s Barbarossou příbuzný přes svoji manželku Cecílii Durynskou, sestru královny Judity). Oldřich se však vládnutí dobrovolně vzdal ve prospěch staršího Soběslava II.
Královna Judita mezitím opustila Čechy a uchýlila se ke svým příbuzným, na rodový statek do Meerane v Durynsku. Zklamaný Vladislav ji tam krátce na to – v říjnu 1173 – následoval. Nevyplnily se tak jeho plány, podle nichž chtěl dožít ve své rezidenci ve Strahovském klášteře. Již 18. ledna 1174 v Durynsku zemřel. Pohřben byl nejprve v Míšni, teprve později byly jeho ostatky převezeny do Strahovského kláštera.
Jak dlouho a kde pak ještě královna Judita žila, se s jistotou neví. Leccos by však mohla napovědět skutečnost, že byla po smrti pochována v teplickém klášteře, který sama založila. Byla uložena v pohřební kapli baziliky, tváří k oltáři. Kostra spočívala na zádech, pod hlavou měla opukový kámen. Bohužel, z královniných pozůstatků zbyla pouze lebka. Zbytek se „kamsi“ ztratil…
Zajímavé jsou ale výsledky antropologického zkoumání její lebky, provedené Emanuelem Vlčkem. Uznávaný antropolog totiž určil Juditin dožitý věk poměrně vysoko – na 75-80 let. Je tedy pravděpodobné, že zemřela kolem roku 1210 nebo později, tedy za vlády svého syna Přemysla Otakara I. Je možné, že stařičká královna Judita strávila konec svého života v Čechách, snad v teplickém klášteře, kde si mohla užívat léčivých účinků zdejších termálních pramenů. Mohla tedy mít snad i příležitost ještě se projít po „svém“ mostě.
Podívejme se ale ještě na Juditiny nástupkyně, které ji vystřídaly v roli „první dámy“ české země.
Eliška Polská
Manželkou Bedřichova nástupce, nového českého knížete Soběslava II., se stala polská šlechtična Eliška (Elisabeth) z rodu Piastů, dcera knížete Měška III. z jeho prvního manželství s Elisabethou Maďarskou, dcerou krále Bély II.
Jenže českou kněžnou – stala se jí zhruba ve svých 19 letech – dlouho nebyla. V roce 1178 se vyhrotil konflikt mezi Soběslavem II. a moravskými údělnými knížaty, a v důsledku toho se její manžel dočkal zrady svých předáků. Český kníže byl nucen se ukrýt na jakémsi hradě jménem Skála. Eliška ho tam však nedoprovázela – padla totiž do zajetí poté, co se sesazený Bedřich, do té doby pobývající na dvoře Fridricha Barbarossy, zmocnil Pražského hradu i české kněžny. Jarloch tuto událost zapsal stručně:
„Tak se zmocniv Prahy, jakož i manželky Soběslavovy, dosáhl panství nad celými Čechami.“
Soběslav koncem roku 1179 utekl do ciziny a již 29. ledna 1180 zemřel. Mladá vdova se krátce na to znovu provdala – tentokrát za lužického markrabího z rodu Wettinů, Konráda, s nímž pak měla 3 děti. Zemřela v roce 1209.
Alžběta Uherská
Na pozici české kněžny se tak opět z emigrace vrátila Alžběta (Elisabeth) Uherská. Jaké to je, být první ženou v zemi, si vyzkoušela již v roce 1172. Pocit moci si však (jak už víme) užívala pouhých devět měsíců. Alžběta byla podle všeho velice schopná a energická žena, ovšem – a to je nutné podotknout – na rozdíl od svého manžela, který proslul spíše svou neschopností.
Ctižádostivostí Alžběta dokonce předčila i svou tchýni
__ Juditu__, na jejímž durynském sídle se po sesazení Bedřicha zdržovala. Těžko říci, do jaké míry ji Judita ovlivnila, každopádně v ní měla Alžběta vzor emancipované ženy, vysoce postavené šlechtičny, která se nebojí aktivně zasahovat do politických událostí své země.
Alžběta to dotáhla ještě dál – nejenže se podílela na vládě svého muže, ale když bylo potřeba, vzala státnické záležitosti pevně do svých rukou. A nebála se ani vojenských střetů.
Alžběta se narodila kolem roku 1150 na uherském královském dvoře, Eufrozině Kyjevské (dceři Mstislava I.), manželce krále Gejzy II. z rodu Arpádovců. Po svatbě (která se uskutečnila zřejmě kolem roku 1163 – tehdy Bedřichův otec Vladislav II. zasahoval do sporů o uherský trůn ve prospěch Alžbětina bratra, Štěpána III.) žila se svým manželem v Olomouci. Svému choti prý porodila celkem šest dětí, jménem ale známe pouze tři dcery – Sofii, Ludmilu a Helenu.
V roce 1177 se Bedřichovi a Alžbětě naskytla nová příležitost k návratu na český trůn. Bedřich, který v té době pobýval na Barbarossově dvoře, získal od německého císaře Čechy v léno (samozřejmě, že za to musel Bedřich zaplatit). V Praze se nový kníže objevil začátkem podzimu 1178 a, (jak bylo řečeno), zmocnil se Pražského hradu. Krátce na to sem za ním přijela i Alžběta, která do té doby pobývala v Altenburgu.
Bedřich své ženě jistě velmi důvěřoval a určitě si byl vědom jejích osobních i „profesionálních“ kvalit. Svědčí o tom fakt, že jí svěřil správu Čech, a sám už o Vánocích spěchal na dvorský sněm do Wűrzburgu, kam byl císařem pozván. Bedřich schopnosti své ženy nepřecenil. Během dramatických událostí v lednu 1179 mu Alžběta dokázala, jaký poklad v ní má.
Sotva totiž Bedřich vytáhl paty ze země, rozhodl se od vlády odstavený Soběslav opět zmocnit Prahy. Avšak neuspěl. Alžběta nejenže knížecí sídlo uhájila, ale ještě stihla včas Bedřicha varovat, když se vracel do Čech. Došlo sice ke krvavým bojům 23. ledna u Loděnice, z nichž vítězně vyšel Soběslav (prchající Bedřich se prý zastavil až v Prčicích), avšak o čtyři dny později se karta obrátila a nemalou zásluhu na tom měla právě Alžběta. Ta totiž udržovala kontakt jak se svým mužem, tak s moravským Konrádem III. Otou, který se rozhodl Bedřicha podpořit.
Před rozhodující bitvou, která měla být svedena 27. ledna, se prý Alžběta modlila k Bohu, jemuž slíbila že
„propůjčí-li vítězství jejímu muži, postaví kostel na témže bojišti“. Střetnutí mezi oddíly Soběslava a Bedřicha, probíhající na dohled od Pražského hradu, se však zpočátku pro Alžbětina chotě příliš příznivě nevyvíjelo. K rozhodujícímu obratu ale došlo poté, co na místo dorazily posily z Moravy – Konrád Ota (bývalý Soběslavův spojenec) svůj slib splnil a pomohl Bedřichovi usadit se na českém trůně.
Také Alžběta dostála svému slovu – na místě dodnes zvaném Na Bojišti nechala vystavět kostel zasvěcený sv. Janu Evangelistovi. Jarloch k oné události uštěpačně poznamenal, že od té doby s Bedřichem Alžběta
„šťastně panovala“. A skutečně – na Bedřichových listinách se často vyskytuje Alžbětina pečeť, nebo je na nich přímo uvedeno, že k příslušnému rozhodnutí došlo na radu, nebo za spoluúčasti české kněžny.
Panování Alžběty a Bedřicha však příliš úspěšné nebylo a knížecí pár se všeobecné oblibě netěšil – spíše naopak. Sama Alžběta proti sobě popudila zejména církev, když (zřejmě po vzoru Judity), necitlivě zasahovala do jejích záležitostí.
V roce 1182 krize vyvrcholila vzpourou české šlechty. Bedřich byl vypuzen z Čech a povstalci si zvolili za svého vůdce Konráda III. Otu. Ten se totiž předtím dostal do konfliktu s Bedřichem kvůli olomouckému údělu, o který Konrád usiloval a Bedřich mu jej nechtěl propůjčit. Zatímco vypuzený Bedřich spěchal žalovat císaři, zmocnil se Konrád Pražského hradu.
V září 1182 Barbarossa spor Bedřicha s Konrádem vyřešil po svém – tedy tak, aby na tom sám vydělal. V umně naaranžovaných kulisách (slyšení Bedřicha a Konráda s jejich předáky probíhalo v sále vyzdobeném katovskými sekyrami) předvedl rozvaděným Přemyslovcům, kdo je jejich skutečným pánem. Bedřicha sice potvrdil ve funkci českého knížete, avšak odňal mu Moravu a svěřil ji celou do správy Konrádovi. Morava byla navíc prohlášena říšským lénem jako samostatné Markrabství moravské. Rudovousovy katovské sekyry tak dopadly na zátylek české státnosti.
Napětí v Čechám tím jen vzrostlo. Bedřich s Alžbětou se sice mohli vrátit do čela země, ale jejich pozice nebyla zdaleka jistá. Již v roce 1184 vypukly další nepokoje. Také tentokrát stála Alžběta věrně po boku svého muže a dá se říci, že byla jeho nejsilnějším spojencem.Během série vzpour jí Bedřich opět svěřil Pražský hrad. Dokázala ho znovu uhájit v době, kdy její manžel sháněl pomoc v cizině.
V květnu 1184 knížecí sídlo obléhal Soběslavovec Václav II. Kníže Bedřich s pomocí svého bratra, salcburského arcibiskupa Vojtěcha a rakouského vévody Leopolda V. z rodu Babenberků (mimochodem, jeho manželka Helena byla Alžbětinou sestrou, byl tedy Bedřichovým švagrem) Václava z Čech vytlačil.
O rok později využil Bedřich příležitosti, (Barbarossa byl zrovna na tažení v Itálii), a vyslal na Moravu vojenskou výpravu vedenou svým mladším nevlastním bratrem – Přemyslem Otakarem I., v té době již 29letým. Jejím cílem bylo vyplenit území spravované Konrádem Otou. V létě české oddíly zpustošily Bítovsko a Znojemsko. Koncem listopadu se trestná výprava opakovala – 10. prosince došlo k památné bitvě u Loděnice – poprvé a naposledy v historii se zde střetla česká vojska s moravskými v otevřeném boji. Byla to bitva skutečně krutá a s obrovskými ztrátami na životech – v bratrovražedném boji tehdy padlo na 4 000 vojáků! Pravděpodobně kvůli velkým ztrátám nebylo v této řeži ani vítězů, ani poražených. Přemysl sice zahnal Konráda na útěk, ale neměl síly k dalším akcím.
V roce 1186 v Kníně u Slap se Konrád Bedřichovi podrobil a
„stali se od té doby přáteli“ tvrdí Jarloch. Bedřich tehdy pravděpodobně slíbil Konrádovi nástupnictví. Zároveň byla oběma muži (bez vědomí Barbarossy) zrušena lenní závislost Moravy na říši, a byla obnovena celistvost Čech a Moravy.
„Přátelství“ Konráda s Bedřichem trvalo jen tři roky. 25. března 1189 definitivně zbavila neschopného knížete vlády nad Čechy smrt. Avšak Alžběta se jí jen tak vzdát nehodlala. Asi čtyřicetiletá česká kněžna se tehdy opevnila na Pražském hradě (měla v tom koneckonců už velkou praxi), a odmítala ho uchazeči o trůn, Konrádu III. Otovi, vydat, dokud jí oplátkou nepřislíbí Olomoucko. Kněžna-vdova se patrně chtěla vrátit do míst, kde v 60. letech prožívala šťastné mládí.
Konrád naoko souhlasil, ale jen proto, aby Alžbětu obelstil. Jakmile se totiž ocitl na Hradě, odmítl jí Olomoucko vydat. Další osudy oklamané (a jistě i zklamané) vdovy už neznáme. Podle zápisu v doksanském nekrologiu víme, že „Alžběta kněžna Čechů“ (Elizabeth ducissa Bohemorum) zemřela 12. ledna. Nevíme však, kterého roku. Možná už 1190, možná později…
Richsa
V souvislosti s Bedřichovou vládou je potřeba se ještě zmínit o osudu jeho nevlastní sestry Richsy (narozené kolem roku 1165). Ta byla ve věku pouhých dvanácti let provdána za devatenáctiletého Jindřicha, bratra rakouského vévody Leopolda V. Oba tito mladí šlechtici z rodu Babenbergů byli Bedřichovými bratranci (jeho matka
Gertruda Babenberská byla sestrou jejich otce, Jindřicha řečeného „Jasomirgott“).
Podle historika Tobiase Wellera si chtěl Bedřich sňatkem své mladičké příbuzné pojistit spojenectví rakouských příbuzných před nadcházejícími boji o český trůn se Soběslavem II.
Richsa o pět let později svému muži porodila syna Jindřicha a krátce na to (19. 4. 1182) v pouhých sedmnácti letech zemřela. Vdovec Jindřich žil až do roku 1223, nikdy se však již neoženil.
Helicha Wittelsbachová
Panovačnou Alžbětu na postu české první dámy vystřídala manželka Konráda III. Oty – Helicha (Heilika) z rodu Wittelsbachů. Ne však nadlouho – na pouhé dva roky. Helicha byla dcerou bavorského falckrabího Oty III. a Benedikty z Moosburgu, dcery hraběte Burkharda V. Narodila se kolem roku 1160 (byla tedy asi o pětadvacet let mladší než její manžel) a Konrádovou manželkou se stala před rokem 1176. V době, kdy se stala českou kněžnou, jí tedy bylo už kolem třiceti let, jejímu manželovi přes padesát.
V roce 1191 Konrád vyhověl žádosti Jindřicha VI. (nástupce zemřelého Friedricha Barbarossy) a provázel ho na cestě do Sicílie. Nikdy se z ní ale už nevrátil. Zemřel 9. 9. nedaleko Neapole poté, co se tu nakazil morem. Helicha, která s Konrádem neměla žádné děti, svého muže přežila. Zemřela 13. srpna – někdy po roce 1198.
Tři měsíce pak vládl Václav II. (nevíme nic o tom, že by byl ženatý), poté rok a půl Přemysl Otakar I., až se v červnu 1193 na čtyři roky vlády v zemi chopil pražský biskup Jindřich Břetislav. Tento nesympatický politik byl synovcem krále Vladislava II. (synem jeho bratra Jindřicha), bratrancem Bedřicha. Jeho matkou byla jakási
Markéta (Margarete), která se však vlády svého syna nedožila (zemřela před 19. 1. 1186). Kromě Břetislava přivedla tato žena na svět ještě dvě dcery – Markétu a Alžbětu, které se obě staly jeptiškami.
Abatyše Anežka
Ještě o jedné významné Přemyslovně této doby se musíme zmínit – je jí dcera Vladislava II. z jeho prvního manželství s Gertrudou Babenberskou – Anežka. Stala se jeptiškou a posléze i abatyší ženského kláštera benediktinek u sv. Jiří na Pražském hradě. S pomocí bratra Přemysla Otakara se rozhodla nechat přestavět a nově vyzdobit svatojiřskou baziliku. Právě ona má zásluhu na vzniku známého tympanonu v jižním portálu kostela, na kterém jsou spodobněny významné postavy přemyslovského rodu, vztahující se k historii kláštera (abatyše Mlada, abatyše Berta z poloviny 12. století, samotná Anežka a král Přemysl Otakar I.)
Tím se už ale dostáváme do dalšího období našich dějin, do éry Přemysla Otakara I. O jeho manželkách a dalších ženách na jeho dvoře si budeme povídat v příštím dílu.
LITERATURA
Královny a kněžny české, X-Egem, Praha 1996
Weller, Tobias: Die Heiratspolitik des deutschen Hochadels im 12. Jahrhundert.
Žemlička, Josef: Přemyslovci. Jak žili, vládli, umírali. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2005
Hora-Horejš, Petr: Toulky českou minulostí, Praha, Baronet, 1995
Lechner, Karl: Die Babenberger. Markgrafen und Herzoge von Österreich 976-1246
Thiele, Andreas: Erzählende genealogische Stammtafeln zur europäischen Geschichte
Volfová, Jana: Českých dějin hrátky ošidné, Academia, Praha 2002
Vlček, Emanuel:
Judita Durynská– paní znamenité krásy a ducha neobyčejného. O čem vypovídá lebka 2. manželky krále Vladislava II., Vesmír 81, říjen 2002.