Výtvarné umění v období gotickém – 13. století
My ovšem můžeme víc – můžeme, tak jako naši předkové před námi, „podlehnout" již zmíněné kategorii líbí - nelíbí a nechat na sebe působit emoce a nálady, které v nás tato díla vyvolávají. Můžeme zapojit intelekt, ale především cit.
Pak objevíme nejen a především duchovní rozměr tak monumentálního slohu, jakým gotika bezesporu je, a přesto neopomeneme ani její drobné artefakty – nádheru číší a pohárů, neuvěřitelnou honosnost liturgického náčiní, až kýčovitou zdobnost misálů a iluminací s téměř posedlou snahou jejich tvůrců zobrazit nejen velikost Boha a Krista společně s něžností a dojemnou krásou jeho matky, ale též krásu denního života a okolní přírody – drobná kvítka zdobící iluminované rukopisy, detailně zpracované podoby ptáků, zajíců, psíků i lovecké výjevy – to vše nám při otevření starých rukopisů odhaluje svět gotického člověka.
Přes tuto rozmanitost je podstatou gotiky skutečně víra – pevná, neochvějná víra v jednoho Boha a snaha oslavit ho, uctít, přiblížit se mu, možná ho i ohromit velikostí své obětiny. Vždyť co jiného je gotická katedrála než obří most – či spíše žebřík k nebesům, k Bohu chcete-li, monumentální oběť položená na jeho oltář. Že je navíc krásná, až se nám v některých chrámech stahuje hrdlo, je jen důsledek této posedlosti duchovnem.
Přes veškerý viditelný a zcela nezpochybnitelný duchovní náboj nese gotika jméno barbarské, jméno kmene Gótů, a toto označení, vzniklé ovšem až za renesance, bylo původně italskými humanisty skutečně zamýšleno jako hanlivé. Chtěli tím označit tento umělecký směr jako
primitivní a barbarský. Přesto zde žádná souvislost s kmenem Gótů není, gotický styl celkem logicky postupně vyplynul ze stylu předchozího – tedy románského.
První prvky a znaky gotického slohu se objevují nejprve v architektuře, a to na stavbách církevních, zejména v severní Francii, kde byl také nazýván „ogival" – neboli sloh lomený, na stavbách ještě románských, zhruba od 2. poloviny 12. století. Chceme-li dosledovat tyto jeho počátky ve Francii, najdeme je na zcela jedinečném chrámu opatství v Saint-Denis.
Šíření jejích charakteristických prvků v architektuře z Francie do celé Evropy však poté proběhlo velmi rychle. Ze severní Francie nejprve do Anglie a krátce na to do Burgundska i dalších francouzských zemí. Burgundsko jako mateřská země cisterciáckého řádu spolu s cisterciáckými stavebními hutěmi byly pro rozvoj tohoto stylu naprosto zásadní.
Formálně odráží gotická architektura rozvoj křesťanství, směřování k Bohu – které se navenek projevuje vertikální linií. Základní prvky charakteristické pro gotickou architekturu z hlediska stavebně-architektonického:Vertikalismus, hrotitý, lomený oblouk (používán téměř všude, v oknech, portálech, zdobných prvcích), vnitřní opěrný systém (složený z opěrného oblouku a opěrného sloupu, slouží k rozložení váhy stropu nejen na sloupy, ale i na zdi), křížová a žebrová klenba (zdobená komplikovanými ornament, složená ze 4 nebo 6 dílů, nahradila valenou, těžkopádnější románskou klenbu), vnější opěrný systém (především u katedrál), rozetová okna se složitou kružbou (vyplněnou barevnou vitráží s motivy ze života Krista či starozákonních příběhů), zdobné prvky (velmi oblíbené chrliče, krab, kytka, stylizované dekorativní rostlinné a figurální motivy).
V porovnání s románskými se tak gotické stavby více odhmotňují a především prosvětlují. Nastupuje vznosnost způsobená vertikálními liniemi vysokých sloupů a prostorem plným světla. Tatam je sveřepost a zemitost, gotika je o lehkosti, o hře se světlem. Pragmatismus je nahrazen hlubokým náboženským zanícením. Přesto však, přes tuto zdánlivou křehkost, dodnes vnímáme její vnitřní sílu.
Z církevních staveb jsou pro gotické období charakteristické především kostelní stavby typu katedrály, halového (stejnolodního) kostela, pouze pro české země charakteristické jihočeské dvojlodní kostely, síňové kostely, kostely se síťovanou klenbou – vše patří do období vrcholné gotiky. Opět není možné vynechat ani stavbu klášterů.
Prototyp, ale také vrchol gotické stavby, je katedrála – její štíhlé věže vzpínající se k nebesům, zdobené drobnými sochařskými prvky, a vznosné sloupy podpírající klenby chrámových lodí, slunce pronikající skrz vysoká, úzká, většinou vitrážová okna, ano, tak má většina z nás uložen ve své vizuální paměti obraz gotické katedrály.
To je ovšem ideální představa a spadá spíše do doby pozdější – do období gotiky vrcholné či ještě spíše pozdní. Jako v případě basiliky rozlišujeme u katedrální stavby opět formálně církevní pohled, kdy je katedrálou biskupský či arcibiskupský kostel, architektonicky je to trojlodní či pětilodní kostel s příčnou lodí a vysokým chórem. Tento chór má po celém svém obvodě mnohoúhelníkový ochoz, do kterého ústí věnec kaplí. Typickým je i bohatý opěrný systém, který se kromě své funkce stavební stává i prvkem zdobným.
Halový, stejnolodní kostel, jak název napovídá, je stavba, která má všechny lodi stejně vysoké. Později dovedli gotičtí stavitelé svůj ideál téměř až k dokonalosti tím, že dělící zdi jednotlivých lodí nahradili štíhlými gotickými sloupy a vytvořili tak iluzi jediné vzdušné a prostorné sítě. Byl oblíbený u staveb iniciovaných hlavně žebravými řády, především v Německu, ale i ve Francii.
Síňový kostel je stavba se třemi stejně vysokými loděmi, klenoucími se nad pilíře; jedná se o základní typ kostelní stavby vrcholné gotiky.
Dvojlodní kostely v jižních Čechách, typické pouze pro naše území, se stavěly především na rožmberských panstvích, a to s různými architektonickými obměnami (Soběslav, Miličín, Třeboň, Domažlice, Jindřichův Hradec, kostnice v sedleckém klášteře, na Moravě například kostel ve Velké Bíteši). Za jihočeské architektonické skvosty v čistém stylu vděčíme právě rodům pětilisté růže (při pohledu na křehké krajkoví klenby kostela v Prachaticích chápeme, proč je architektura řazena mezi umění).
Kostel sv. Víta v Soběslavi
První prvky gotického stylu na českém území objevovat až ve 13. století, tedy se zpožděním takřka jednoho století, kdy k nám přichází jednak od západu v podstatě čistě gotický styl severofrancouzských katedrál, zatímco v zásadě současně z jihozápadního směru, přes Rakousy, k nám pronikají vlivy cisterciáckého přechodového románsko-gotického typu (viz Tišnov či Osek).
Proto mají stavební památky této doby dvojí podobu – ta první odpovídá klasickému vývoji: na stavbách typu starého slohu, v našem případě tedy ještě románských, se začínají uplatňovat jednotlivé výtvarné prvky už gotického typu, později jsou dokonce oba slohy na jedné stavbě jedinečně zkombinovány.
Druhý způsob, méně častý, najdeme u památek, kde je náhle čistě gotická stavba bez jakékoliv předchozí umělecké historie takzvaně přenesena do Čech. Tento způsob platí pro díla z hutí cisterciáckých klášterů. Cisterciáci zkrátka celkem logicky při výstavbě svých chrámů a dalších budov aplikovali již nový stavební sloh, který byli zvyklí používat ve svých domovských krajích.
Pokud bychom se chtěli dopátrat prvních gotických prvků na českých stavbách, najdeme je jak v Čechách, tak na Moravě, jsou to lomené arkády dvou velkých cisterciáckých kostelů – Oseka (v severních Čechách) a Velehradu (na východní Moravě). Oba se budovaly v podstatě souběžně. Osek v letech 1205–1221, Velehrad v roce 1205 a dokončen byl v roce 1228. Dnes však již těžko posoudíme, zda v obou těchto případech šlo o první „posly" gotiky, nebo spíše o dozvuky burgundské románské architektury.
Paradoxně, nejzajímavější stavba z počátků české gotiky nemá tento výše zmíněný cisterciácký původ, neboť se jedná o konventní kostel premonstrátského kláštera v Teplé, založeného v roce 1190 a dokončeného někdy do roku 1232, kdy byl vysvěcen. Opět jde o stavbu rozkročenou mezi oba stavební slohy, jak románským, tak gotickým.
K nejznámějším a také nejčastěji uváděným stavbám patří ženský cisterciácký klášter v Tišnově, Anežský klášter na Františku, klášterní kapitula v Oseku, premonstrátský klášter v Louce, benediktinský klášter u Třebíče, pozdně cisterciácké stavby ve Vyšším Brodu, Zlaté Koruně a Zbraslavi.
Klášter Porta Coeli v Předklášteří u Tišnova
Do českých zemí dorazila gotika v první třetině 13. století. V této době, kdy se u nás románský sloh postupně mění v gotický, procházejí české a moravské země hlubokou proměnou. Roste vzdělanost, rychle se rozvíjí ekonomika díky hospodářským změnám. Po bok panovníka se staví a o svůj podíl na správě země hlásí bohaté šlechtické rody. Výsledkem je jejich podíl na zakládání nových sídel – hradů, rodových klášterů a kostelů. Kolonizační úsilí vede k zakládání nových měst a vesnic. Posléze se o tento podíl přihlásí i městský stav.
I na českém a moravském území prošla gotika v průběhu věků různými vývojovými stádii. Pro jejich označení se používá roztřídění dle dynastií vládnoucích v příslušném období – takzvaná gotika raná (v Čechách období Přemyslovců), vrcholná (doba lucemburská) a pozdní (jagellonská doba). Umění za vlády Václav I.
Architektura i další díla vizuálního umění v době vlády tohoto Přemyslovce spadají do takzvaného přechodového období mezi končícím slohem románským a počínajícím slohem gotickým, v samém závěru leckdy i ranou gotikou. Ke konci první poloviny 13. století se na stavbách často ještě plně románského typu začínají vyskytovat gotické prvky, především křížové klenby s jednoduše profilovanými žebry, tak jak je známe z cisterciáckých staveb, od poloviny 13. století se lomený oblouk začíná objevovat u portálů a vítězných oblouků. Přechodové prvky jsou zvláště patrné v architektuře, ale také v sochařství, které s ní bylo pevně spjato.
Na rozdíl od svého otce potřeboval Václav I. pro svůj dvůr skutečné reprezentativní sídlo. Soustředil se nejen na Pražský hrad, ale i na rozsáhlé stavební aktivity ve městě samotném. V městské architektuře nešlo v případě gotického slohu pouze o uplatnění stavebních a konstrukčních prvků – ovlivněno bylo především vlastní uspořádání celých měst. Václav I. byl první Přemyslovcem, který zanechal skutečně výraznou stopu v podobě přestavby původních městských sídlišť na město gotické. Tento postupný přerod můžeme právě na příkladu Prahy dobře sledovat. Nejprve bylo ohrazeno Staré město, poté došlo k plánovanému usazování církevních řádů na perifériích, poté k vysazení takzvaného Havelského města, což je na půdorysu Starého města patrné v podstatě dodnes.
Asi nejznámějším donátorským a stavebním počinem Václava I. je založení kláštera klarisek na Františku (dnes Anežského) na místě původního špitálu u kostela sv. Haštala, pravděpodobně někdy kolem roku 1231. Významný podíl na jeho založení náleží králově milované sestře Anežce, bezesporu inspirátorce a iniciátorce. Nejstarší částí klášterního areálu je raně gotický kostel sv. Františka, vysvěcený již v roce 1234. Z tak krátkého období uplynulého od založení kláštera do vysvěcení první stavby je patrné, jakou důležitost mělo toto založení pro oba přemyslovské sourozence. Kromě zmíněného kostela sv. Františka ke klášteru ještě náleží a postupně byly budovány klášter minoritů, kostel sv. Salvátora, kaple sv. Maří Magdaleny, kaple sv. Barbory, loď ženského kostela, čtvercový ambit, velké klášterní křídlo, klášterní kuchyně a dům abatyše. Stavba je pro architekturu našich zemí zásadní také tím, že je první, na které byl gotický sloh použit takřka v plném rozsahu. K její významné dostavbě došlo již za vlády Václavova syna Přemysla Otakara II., který spolu s tetou Anežkou založil kostel sv. Salvátora, plánovaný jako přemyslovské pohřebiště. Hroby samotného zakladatele Václava I., jeho manželky Kunhuty Štaufské či druhé ženy Přemysla Otakara II. Kunhuty Haličské dnes najdeme ve veřejně přístupných prostorách kláštera, jejich označení je ovšem novodobé.
Anežský klášter, rajský dvůr
V areálu kláštera spočinulo více členů přemyslovského rodu či jejich příbuzných, ostatně zde byla pohřbena i sama spoluzakladatelka Anežka. Bohužel, v průběhu husitských bouří, za kterých byl klášter vyloupen a poničen, její ostatky zmizely.
Přístup ke kryptě jakoby symbolicky střeží pět králů a královen (údajně se má jednat o přemyslovské předky zakladatelů), jejichž drobné korunované hlavy jsou vytesány na hlavicích vstupních sloupů na přechodu z kaple Panny Marie a samotného kostela, bohužel umístěných poměrně vysoko. Podobné hlavy najdeme i na sloupu v polygonálním závěru kostela, kde je kromě jiných vytesána hlava řádové sestry v roušce, považovaná legendárně za samotnou Anežku Českou, zatímco vedle ní má být hlava sv. Anežky Římské.
K dalším klášterním stavbám doby Václavovy patří přestavba Oslavan, kapitulní síň v Oseku, či Předklášteří u Tišnova, do konce jeho vlády spadá počátek výstavby cisterciáckého kláštera ve Žďáru na Moravě.
Na rozsáhlé královské stavební aktivity (církevní i světské) pak navazovala jednak církev, zejména členové řádů včetně rytířských, jejichž usazování v Čechách král podporoval nebývale aktivně, tak i příslušníci šlechtických rodů. Významný je zde podíl Vítkovců, zejména Rožmberků a jejich stavební huti, ale i pánů z Hradce, či později například Pernštejnů.
Zvíkov, palác
V tomto období také přichází první rozsáhlejší vlna výstavby kamenných hradů (některé z nich se do současné doby zachovaly jen jako jádra již překrytá pozdějšími dostavbami), jako jsou Loket, Špilberk, Vrškamýk, Jemnice, Zvíkov, Frýdlant, Krašov, Svojanov a hrady soustředěné v přemyslovském loveckém hvozdu: Křivoklát, Džbán, Jivno či Týřov – ten patří k příkladům hradu typu francouzského kastelu s aktivní obranou, na Moravě pak Znojmo, Olomouc, Bítov, Veveří, Špilberk, Buchlov či Starý Jičín. Jedním z impulsů k jejich intenzivní výstavbě (především v případě obranných hradů) byl tatarský vpád v roce 1241 kdy byla výstavba panských hradů významně podporována panovníkem. Česká šlechta se tak mohla zapojit, a také zapojila, do výstavby kamenných hradů (Strakonice, Lemberk, Lichnice, Valdek, nebo Krašov, Český Šternberk, Jindřichův Hradec a Zbiroh, které patří k nejstarším šlechtickým hradům bergfritového typu).
Sochařství
V zásadě platí, že gotické sochařství bylo také nejprve pevně svázáno s architekturou, v podstatě bylo její součástí. V architektuře se užívalo při výzdobě portálů a reliéfů, klenebních žeber, svorníků a konzolí, sloupů a jejich hlavic. Tím, že se gotická žebra oproti románským ztenčila, bylo možné užít složitější profily a přidat ozdobné svorníky v jejich křížení. Oblíbeným tvarem těchto svorníků byla růžice v různých jednoduchých i složitých podobách. Nově se objevuje takzvaná přípora, podpůrná část klenebního žebra s vlastní patkou a hlavicí. Hlavice, nejen přípor, ale i sloupů jsou zdobené velmi propracovanými často složitými motivy, především florálními, a to nejen realistickými, umělcova fantazie dokázala vytvořit velmi fantaskní dekory. Postupně se ale uplatňují také figurální motivy s tématikou povětšině náboženskou. Jsou ovšem stále ještě schematické a velmi strnulé, s typickou vertikalitou postav i draperií, postavy jsou štíhlé, vysoké a mírně prohnuté, objevuje se známý tvar „S", především u křehkých gotických madon.
První gotická socha vznikla údajně ve Francii, při výstavbě opatství St. Denis. Po roce 1200 se gotické sochařství šířilo z Francie do německých zemí. Kolem roku 1225 započala výstavba katedrály v Bamberku, ta se stala držitelkou hned dvou prvenství – jednak je stavbou s největším počtem gotických soch na jedné budově, a zároveň se jedna z nich, takzvaný Bamberský jezdec z roku 1240, stala první jezdeckou sochou středověku v Západní Evropě. Patrná je inspirace královskými sochami z katedrály v Remeši. Socha byla původně kolorovaná, plášť jezdce byl purpurově nachový, hřebec bílý. Jde o poměrně monumentální dílo, zobrazující mladého muže s korunou na hlavě, sedícího na bílém hřebci, tedy koni, který byl vyhrazen císaři. Po celá staletí panovaly různé názory, který z vládců zde byl ztvárněn, avšak tato umělecká záhada už zřejmě zůstane navždy tajemstvím.
Sochařství v době vlády Václava I. Je také přechodové, na počátku se oba styly mísí, až ke konci 13. století gotické prvky zcela převládnou.
Velkou proměnou prošel vstupní portál, na počátku vychází z románského, ale přibývá mu lomený oblouk, postupně se nejen prohlubuje a bohatě zdobí, je i velmi složitě členěn. V architektuře portálů panovala velmi široká rozmanitost, jsou to vskutku jedinečná umělecká díla, tvořící často jeden z dominantních uměleckých prvků celé stavby, především u staveb francouzského typu. K jeho výzdobě se používaly prvky použité na celé stavbě (kraby, fiály) později přibývaly figurální motivy, a to nejen duchovní, celé náboženské a mytologické výjevy, postavy Krista, světců a apoštolů, ale též laické, především postavy panovníků. Silná vazba na panovnický rod Přemyslovců je pro české gotické monumentální sochařství typická.
Jako první zcela volné sochy v našich zemích jsou uváděni řvoucí lvouni z kostela sv. Štěpána v Kouřimi (datovaní kolem roku 1230). Snad byli původně určeni jako podstavce pro kazatelnu.
Přechodové prvky můžeme dobře pozorovat na třebíčské bazilice, kde se prvky abstraktní románské ornamentiky uplatňují na gotické stavbě, podobně jako u západního portálu farního kostela v Měříně, pravděpodobně se jednalo o stejnou benediktinskou huť, pracující v rámci středoevropského prostoru například i v Rakousích a v Uhersku, s navázáním na vlivy babenberské.
V plastice pak dominuje práce štuková a kovolijectví, řezba ve dřevě a v menší míře řezba ve slonovině a drobná plastika ve zlatnictví.
Další zajímavou oblast představují náhrobky a stély, v tomto období jsou ovšem, včetně známých náhrobních kamenů Přemyslovců, ještě až do 2. poloviny 13. století zdobeny pouze rytou kresbou. Prvním známým reliéfním náhrobkem je náhrobek Václava II. v klášteře na Zbraslavi.
Námětově nebylo skulpturní umění příliš rozmanité, znázorňuje se především Maiestas domini, Trůnící Madona, eventuelně s donátory. Ještě méně námětů se zachovalo u mobilní skulptury Madony a kříže (Trůnící madona z Tuřan, Madona strakonická).
Vrcholným projevem gotického sochařského umění byla již zmíněná zpodobnění Panny Marie buď jako Madony, nebo ještě později jako piety.
Zajímavé výtvarné ztvárnění tehdejších politických událostí nalezneme na bohužel silně poškozeném tympanonu kaple na královském gotickém hradě Zvíkově. Zde, pod typickým motivem trůnící Madony korunované dvěma anděly, klečí u paty trůnu tři drobné postavy, nalevo jedna ženská, na pravé straně dvě mužské, přičemž ta druhá, od trůnu vzdálenější, je menší. Všechny tři postavy jsou korunované, z umístění obou mužských postav, klečících za sebou, se dá s velkou pravděpodobností soudit, že zobrazuje královský pár se synem, také již korunovaným králem. Z toho faktu celkem logicky vyplývá, že se jedná o ztvárnění Přemysla Otakara I. a jeho syna Václava I., neboť ten byl korunován mladším králem ještě za otcova života. V předchozí tradici české historie umění byl tento výjev naopak považován za ztvárnění Přemysla Otakara II. a královny Kunhuty jako donátorů, nicméně tato teorie nevysvětluje význam třetí klečící postavy.
Zajímavá je také ojedinělá zmínka o památníku krále Václava I., takzvaných kamenných obrazech – „imaginées lapidées" – sochách, postavených roku 1254 na některém z pražských náměstí, snad na jeho věčnou paměť.
Mělo jít o kamenné sousoší, údajně jezdeckou sochu Václava I. Bohužel, kromě zmínky ve Fürstenberském rukopisu Druhého pokračování Kosmovy kroniky, nic podrobnějšího o těchto kamenných obrazech nevíme. Analogicky s děním v jiných zemích Evropy se v různých hypotézách zvažovalo, zda tento památník neměl být obdobou jezdecké sochy Oty I. v Magdeburgu, nebo naopak, zda se nejednalo o francouzské vlivy, jako byl ztracený pomník krále Dagoberta ze Saint-Denis. Bohužel se o tom skutečně můžeme pouze dohadovat. Nicméně pramenně doložená existence takového monumentu svědčí o ambicióznosti panovnického rodu a kulturní vyspělosti našich zemí v tomto období.
Slohový přelom v nástěnné malbě od již zmíněného klidového salcburského typu k neklidným, hrotitým liniím byzantským spadá do přelomu 12. a 13. století, a u nás ho můžeme asi nejlépe dokladovat na malbách výzdoby kostela sv. Jiří na Pražském hradě, bohužel zachované jen ve fragmentech. U nástěnné malby se dnes potýkáme s problémem, že tato díla zůstala zachována pouze v sakrálních stavbách, především v kostelích. Z pochopitelných důvodů dlouhého a neklidného období, které nás od těchto století dělí, jich bohužel mimo kostelní stavby nezůstalo zachováno mnoho.
K těm už bohužel nenávratně ztraceným patří prameny a kronikou doložená malba v křížové chodbě baziliky sv. Víta na Pražském hradě s motivem bájné bitvy na Luckém poli. Monumentální dílo vzniklo někdy okolo roku 1244. Poměrně zásadní zmínku o něm najdeme u Dalimila.
V kostele sv. Klimenta v Boleslavi tak zůstal zachován obrys červeného koně s částí jezdce a pásy zobrazení některých legend, zřetelně jen část původně tak bohaté nástěnné výzdoby.
Za upravované, tedy přemalované, se považují postavy světců v rotundě v Holubicích. Tu datujeme zhruba do let 1224–1225. Světci mají výrazné žluté svatozáře, bohužel dochované jen v paprscích, a jejich obličeje jsou přemalované.
V kostele sv. Bartoloměje v Praze-Kyjích najdeme pozdně románskou fresku zobrazující biskupa Tobiáše z Bechyně, je kolorovaná, ale již ne zcela schematická. Postava statného muže spíše mladšího středního věku s bradkou a upraveným účesem má již téměř individuální rysy, až nám hlavou bleskne myšlenka, zda si vlastně neprohlížíme jeho skutečnou tvář.
K vrcholným ukázkám malby této doby, s datací kolem poloviny 13. století, patří malby umístěné kupodivu v nesakrální památce, na špaletách dnes již zbořeného románského domu v Praze (dnes Muzeum hl. města Prahy). Malba zobrazuje královské postavy, zachované jen částečně. Nejlépe je zachována postava mladého korunovaného muže se žezlem v pravé ruce. Použité barvy upomínají barevnost Gumpoldovy legendy – teplé, zemité, oranžová, hnědá a zlatá, s ostrou černou linkou, připomíná se zde dokonce i vliv císařských ravennských mozaik v S. Vitale.
K dílům tohoto byzantizujícího stylu můžeme zařadit ještě poprsí opata v bývalé opatské kapli v Třebíči, zlomek výjevu Mučení světice v sakristii kostela Panny Marie Pod řetězem či fragmenty malby na pilířích kostela Panny Marie v Písku.
První znaky gotického stylu v knižní malbě nacházíme ve Františkánské bibli sv. Anežky České, datované do posledního desetiletí 13. století. Opět se zde objevují vlivy byzantsko-italské, padovské provenience. Na malbu iniciál se již používaly hutné a bohaté krycí kvašové barvy. Františkánská Bible se nacházela a byla užívána v mužském nebo ženském konventu Na Františku a bývá spojována se samotnou Anežkou Českou. Ke konci středověku již byla ve vlastnictví roudnických augustiniánů. Dnes je majetkem Národní knihovny. Výzdoba rukopisu je téměř klasická – velké iniciály figurální uvozují vždy začátek biblických knih, menší ornamentální označují počátky prologů. V kodexu najdeme 73 iniciál. Velká část dochovaných iluminovaných rukopisů vznikala právě ve skriptoriu Anežského kláštera, mnohé z nich pak zobrazují jeho zakladatelku sv. Anežku Českou. Kromě Františkánské bible nutno zmínit například Františkánský brevíř či Osecký lekcionář, známý též jako Lekcionář Arnolda Míšeňského, dle jména písaře. Byl původně majetkem ženského cisterciáckého kláštera Marienstern v Sasku. Jeho druhý díl s královskými náměty je od konce 2. světové války nezvěstný (zachovaly se pouze reprodukce). Sestry tehdy uprchly do kláštera v Oseku a nejcennější rukopisy vzaly s sebou, tak se jeho první díl dostal do majetku Národní knihovny České republiky.
Zhruba k roku 1240 klademe jeden z klenotů české iluminační tvorby – Sedlecký antifonář. Jeho zadavatelkou byla opět žena, královna Konstancie, dílo bylo určeno klášteru v Tišnově a mohlo vzniknout ve svatojiřském skriptoriu. Rukopis obsahuje jak ornamentální iniciály, tak figurální miniatury a bordury. Zvláště postavy apoštolů nezapřou byzantský vliv, řasení rouch je ještě velmi strnulé a ostré, stejně tak i stínování. Naopak miniatury zobrazující celé výjevy, například Vjezd Krista do Jeruzaléma, jsou výtvarně zcela odlišné, postavy jsou sice ustrnulé v pohybu, ale celkově působí jemně a měkce. Je zřetelné, že postavy, zvířata a lidé byli pro autora součástí běžného, známého světa. Z barev převládá modrá, se zvláštním důrazem na tmavě modrou, výrazně červená, bílá a zlatá.
Stejnou dataci a podobnou kombinaci vlivu saského a italského jako u Sedleckého antifonáře můžeme vypozorovat i u s ním příbuzného rukopisu Mater verborum, opis slovníku svatohavelského biskupa Šalamouna. U obou děl se také předpokládá domácí původ, mimo jiné i proto, že je možné vysledovat příbuznost s domácí nástěnnou malbou.
Do první třetiny 13. století klademe také Budyšínský rukopis Kosmovy kroniky Čechů, jehož originál je uložen v Národní knihovně. Z hlediska grafického výzdoby jde v zásadě jen o jednu ilustraci, jejíž barevnost je omezená, je použita ponurá, nejasná zelená, šedá, bílá, dokonce i černá. Realistická kresba není charakteristicky ostrá. Velmi jednoduché, až skoro primitivní iniciály bez ozdob jsou jasně červené.
I u zrodu dvou nejvýznamnějších děl gotických stály vznešené donátorky. Přestože se uvedená díla časově již přímo netýkají našeho sledovaného období, spíš na něj navazují, považuji za vhodné je alespoň zmínit, neboť patří k nejvýraznějším dílům klasické gotické knižní malby u nás. Jde o chorální knihy určené cisterciáckému ženskému klášteru na Starém Brně, objednavatelkou a donátorkou byla Alžběta Rejčka, vdova po Václavu II., zakladatelka tohoto kláštera. Zde pro změnu můžeme vysledovat cizí vlivy západoevropské – anglické a jejich možná svérázné propojení s lokální českou tradicí, která vycházela z již zmíněných italských vlivů. Na tyto vskutku jedinečné knihy navazuje zhruba ve stejné době další perla české gotické knižní malby Pasionál abatyše Kunhuty, vzniklý někdy kolem roku 1320 či před tímto rokem. I tentokrát je iniciátorkou žena vznešeného původu, Kunhuta Přemyslovna, dcera českého krále Přemysla Otakara II. Anglický vliv u kreseb a iluminací je zde patrný. Miniatury jsou plné symboliky, velmi expresivní a mystické. Tak, jak jsou obě díla rozdílná výtvarně, názorově i filozoficky, tak byly rozdílné i obě ženy, které k jejich vzniku daly podnět; každé z těchto děl zásadně zrcadlí osobnost své iniciátorky.
Umění za vlády Přemysla Otakara II.
Přemysl Otakar II. navázal na zakladatelskou činnost svého otce, ovšem se zcela odlišnou základnou. Tu přenesl na nově zakládaná města, o která se pak silně opíral. V případě městské zástavby za vlády Přemysla Otakara II. panovala určitá disproporce v úrovni urbanistické, zde byly přemyslovské země na evropském standardu, zatímco architektonicky městská výstavba poněkud zaostávala, k prudkému rozvoji docházelo ve stavbách městských opevnění (Čáslav, Kolín, Chrudim, Písek, České Budějovice).
Vrchol hradní výstavby u nás spadá právě do období jeho vlády, Přemyslem vybudované hrady se vyznačují velice charakteristickým rysem otakarské architektury, strohostí, jednoduchostí, kompaktností a sevřeností. Kromě hradů ve Vídni a Marcheggu se dnes zvažuje, že za Přemyslovy vlády byl založen i řetěz pohraničních pevností – totiž nových hradů Orth, Ebrreichsdorf, Pottendorf a Ebbenfurth, které se původně datovaly ještě do babenberského období. Z architektonického hlediska se prosazuje typ velké obytné věže, takzvaný donjon. U asi nejznámějšího královského hradu Přemysla Otakara II., Bezdězu, se poprvé objevuje stavební řešení sledující důslednější obranu hradu výstavbou opevnění již na přístupové cestě k hradu, dále se často používá břit. Nově je též posílena reprezentační funkce hradu, předtím bývala ryze obranná, typickým příkladem takového hradu je Přemyslův jihočeský hrad Myšenec. Podunajský vliv se projevuje použitím čtverhranné útočištné zdi, viz Klenová či Žerotín nebo Choustník.
K nejznámějším Přemyslovým hradům či hradům, které byly za jeho vlády stavebně upravovány, pak patří Bezděz, Špilberk, Zvíkov, Houska, Písek, Buchlov, Nižbor, dále Velešín či Kadaň.
V Písku došlo díky královské cisterciácké huti k výstavbě hned několika architektonicky významných staveb: hradu, farního chrámu a mostu přes Otavu, zároveň byla dispozice hradu využita při stavbě hradu Špilberka v jeho původní podobě.
Za vlády Přemysla Otakara II. vznikaly další významné klášterní stavby (dnes bohužel často přestavěné) – Zlatá Koruna – původně Svatá Trnová koruna (stejná huťse podílela také na stavbě kostela Nanebevzetí Panny Marie v nedalekých Netolicích), královská patrová kaple v klášteře v Plasích, zaklenutí konventního chrámu kláštera na Strahově či presbytář konventního kostela magdalenitek v Dalešicích na Moravě.
Na Moravě měl král ve své stavební a zakladatelské činnosti důstojného konkurenta v olomouckém biskupovi Brunovi ze Schaumburka. Z jeho iniciativy došlo například k přestavbě biskupského kostela v Olomouci po požáru v roce 1265, k založení Kroměříže, včetně hradu a kolegiálního kostela sv. Mořice.
Nutno zmínit zcela zásadní stavitelskou a zakladatelskou aktivitu Přemysla Otakara II. na území mimo tradiční přemyslovské země, v Dolních Rakousích, Štýrsku a Korutanech.
Již za Přemyslových předchůdců, v první polovině 13. století, vzniklo v oblasti zahrnující Moravu, Rakousy a Uhersko četné množství velmi zajímavých a kvalitních staveb (klášter na Velehradě, klášterní kostel v Třebíči, sv. Štěpán ve Vídni, kaple sv. Michala v Ebrachu, kaple v Ostřihomi či Klosterneuburgu, chór v Lilienfeldu, kapitulní síň v Heiligenkreuzu), které vykazují velkou architektonickou spřízněnost. Jde o stavby přechodového typu, bohatě zdobené románským dekorem, ale již s gotickými stavebními rysy, zatímco další stavby (kaple v Klosterneuburgu, kostel sv. Michaela ve Vídni, křížová chodba klášterů v Heilligenkreuzu, Lilienfeldu a Zwettlu) řadíme ke stavbám raně gotickým. V rakouských zemích se gotický sloh objevil dříve nežli v Čechách, především v dílech svázaných s panovnickým rodem Babenberků, přesto k nejstarším stavbám (kolem roku 1210) řadíme již zmíněný ambit kláštera ve Zwettlu, založeného původně ministeriálským rodem Kuenringů.
Přes tuto architektonickou názorovou blízkost je v období druhé čtvrtiny 13. století patrný zásadní rozdíl mezi českými zeměmi, kde pod vlivem přemyslovské rodiny stavebně nastoupila a převládla gotika, a Rakouskem, kde v architektuře velmi zásadně ovlivněné zakladatelským úsilím posledního Babenberka převážil pozdně románský dekorativní sloh.
Na tuto stavební aktivitu a mnoho nedokončených projektů Fridricha Bojovného navázal Přemysl Otakar II. také v těchto nově získaných zemích rozvinul činorodou stavební a zakladatelskou aktivitu. V tomto počátečním období bylo nutné dokončit například dóm sv. Štěpána ve Vídni, klášter v Baumgartenbergu a Wilheringu, stavební úpravy v Heiligenkreuzu, klášterní kostel v Lilienfeldu, přestavbu vyhořelého kláštera v St. Pöltenu a Seitenstettenu. Stále se pracovalo na stavbě klášterního kostela v Klosterneuburgu, v Sv. Floriánu, Zwettlu a nově se začalo s výstavbou kláštera ve Schläglu a Herzogenburgu. Na tyto stavby navazovala velká vlna výstavby klášterů žebravých řádů (Marchegg – eremité, Bruck an der Mur – minorité, Leoben – dominikáni, a jejich kostelů ve Steinu, Kremži, Imbachu).
Stejně jako v domácích zemích se Přemysl Otakar II. při své politice opíral především o města. S nimi tedy bylo svázáno další velké penzum jeho stavebních aktivit, především fundace zeměpanských měst, kromě již uvedených Bruck an der Mur, Leobenu, Marcheggu, Radkesburgu se dnes zvažuje i založení Pergu a Gmündu, patří sem také rozsáhlé stavební úpravy již existujících měst, především v Přemyslově velmi oblíbené Kremži či Steinu.
Do období vlády Přemysla Otakara II. spadá také v těchto zemích nástup klasické gotiky (závěr kostela v Imbachu, přestavěný závěr kláštera v Leobenu, biskupská kaple kláštera Goss, Leekirche v Gratzu a mnohé další).
Ze skulpturních děl z období vlády Přemysla Otakara II., již raně gotických a gotických, není možné opomenout již zmíněné korunované hlavy králů a královen z kostela sv. Salvátora v klášteře na Františku (na obr.), přestože jsou zcela schematické, tedy bez individuálních rysů. Na konzolách chóru dominikánského kláštera v Českých Budějovicích naopak nalezneme dvě hlavy výrazně individuální a výtvarně kvalitně zpracované.
Velmi kvalitně je ztvárněna také Madona uprostřed vinných listů z tympanonu hradu Šternberka. Působivý je důrazný světelný kontrast v naturalisticky ztvárněném listoví, vytvořený především důslednou prací umělce s hmotou kamene.
Reliéfní bysta krásné královny Libuše ze znojemského měšťanského domu působí dodnes problémy se svým časovým zařazením, dle uměleckého zpracování se usuzuje na vliv babenberské školy, což by ji skutečně řadilo do období Přemysla Otakara II., bývá však také považována za dílo 14. století.
Počátky gotické malby u nás bývají dávány do souvislosti s expanzní zahraniční politikou Přemysla Otakara II., díky které mohly do českého království pronikat kulturní vlivy západní Evropy. Tato teorie má své opodstatnění, vezmeme-li v úvahu, že stejnou cestou se do českého království ubírala jak architektura, tak sochařství především ze sousedních zemí, které Přemyslovci přičlenili, ale též z Francie, či dokonce Anglie. Na rozdíl od těchto zemí však u nás na delší dobu zdomácněl raně gotický, takzvaný klasický sloh, který se v našich zemích udržel až do poslední čtvrtiny 13. století.
Nadále jsou volena striktně náboženská témata, zobrazování scén z bible či života Krista, evangelisté a apoštolové.
Barevnost, pokud se ovšem zachovala, byla totožná s kresbou a iluminacemi, používaly se jasné a ostré barvy, hlavně červená, modrá a zlatá.
Nástěnné malby doby Přemyslovy spadají již víceméně do slohu klasické gotiky a většina z nich byla s královským dvorem spojena. Na východních pilířích děkanského kostela v Písku se bohužel ve špatném stavu zachovaly obrazy Madony a Ukřižování, obě díla mají vysokou výtvarnou úroveň, u autora se dá předpokládat ovlivnění západními vlivy, přestože typ dítěte, které Madona drží v náručí, je byzantský. Ovšem taková kombinace se i u těchto západních, často anglických, vlivů objevovala poměrně často.
K zachovalejším malbám patří postava biskupa ve strakonické johanitské komendě, v případě královské kaple kláštera v Plasích je malby dokonce použito jako jakési náhrady architektury, můžeme zde vidět malovaná žebra, svorníky, medailóny a jetelové oblouky, doplněné malbou Beránka Božího a postavami světců a apoštolů, již v typickém protáhlém, štíhlém tvaru.
Bohužel i u nástěnné malby období Přemyslova platí, že mnohá nádherná díla jsou nenávratně ztracena, at již jde o soubor maleb z Pražského hradu (asi 1252–1253) včetně vitráží chrámu sv. Víta a původní výzdoby kaple Všech svatých.
Od 13. století se při malbě, především funerální, uplatňovala technika, při které se postavy kreslily přímo na opukové desky, kresba pak byla vyryta a vyplněna černou smolovou hmotou.
S Přemyslem Otakarem II. je svázána ojedinělá kuriozita, kterou sice nemůžeme pokládat za klasické výtvarné umění, je však výjimečnou ukázkou „lidové" tvořivosti v podstatě dokazující, že ačkoliv výtvarná tvorba po staletí procházela vývojovými etapami a podléhala dobovým zásadám a vlivům, kresebný projev neprofesionálů je v zásadě ontogenetický. Při archeologickém zkoumání menší Juditiny mostecké věže byl v 60. letech minulého století objeven PhDr. Vladmírem Píšou a PhDr. Miladou Vilímkovou a následně znovu v 90. letech Ing. Janem Sommerem a PhDr. Zdeňkem Dragounem soubor 80 unikátních středověkých rytin, jejichž význam nebyl zatím dostatečně prozkoumán. Rytiny znázorňují lidské postavy, především hlavy rytířů, zbraně a štíty s erby, a také tři osmicípé hvězdy. K rytinám se traduje legenda, že vznikly v době povstání Přemysla Otakara II. proti otci Václavovi, kdy část Přemyslova vojska byla usazena, respektive obsadila mosteckou věž na malostranské straně, a především mladí rytíři z řad nižší šlechty Přemyslova vojska si zde krátili čas poněkud „uličnickým" rytím obrázků do románských zdí. Kresebný projev je neobyčejně „moderní", připomínající kresby dnešních dospívajících, pokud si odmyslíme tehdejší reálie – například zbraně a zbroj. Na jednom se štítů dokonce vidíme i znamení připomínající řádový kříž, což může vyvolávat zajímavé hypotézy – šlo o kořist z majetku křížovníků sídlících na druhé straně mostu, či snad byli mezi Přemyslovými „povstalci" také řádový rytíři? V současné době není možné originály rytin bohužel spatřit, vzhledem k věku, blízkosti vody a dalším civilizačním vlivům byly ochráněny zakonzervováním.
Rozvoj knižní malby tohoto období zásadně ovlivnil rozmach a rozšíření církevních institucí, které tak významně zvýšily poptávku a potřebu liturgických knih, dále je nutno uvážit i rostoucí vzdělanost, která vyvolala potřebu většího množství rukopisů. V tomto případě platí, že kvantita posílila kvalitu, a také rozmanitost, především námětovou, ale i nových kresebných technik a kolorování.
Z roku 1270 pochází Kroměřížský brevíř, již iluminovaný technikou lehce lavírované kresby, iniciály jsou vyplněny především postavami proroků a výjevy z Kristova života.
Výtvarný vliv z nově připojených, především bývalých babenberských zemí se projevil ve zpracování iluminací Misálu z olomoucké kapitulní knihovny, kde se shledává vliv klášterního skriptoria v St. Pölten.
Italský vliv, se silně byzantizujícími prvky najdeme v dílech pocházejících z dílny františkánského kláštera na Františku, kde se dokonce předpokládá italský původ čtvrtého iluminátora bible. Toto italské, benátské malířství s byzantskými vlivy se uplatnilo i v dílech vzniklých mimo tradiční přemyslovské země – Misál v rakouském Admontu či žaltář vyrobený pro Přemyslova příbuzného Jindřicha IV. Vratislavského.
Přesto však stejně životaschopný je i západoevropský raně gotický styl snad především z Lamanšské oblasti, též často uplatňovaný ve františkánských biblích. Motivy v iniciálách jsou samozřejmě náboženské, ale začínají se objevovat i drobné prvky světské, až rozverné, kejklíři, lvi, žonglující opice.
Tyto prvky již můžeme vnímat jako předzvěst budoucích proslavených iluminací doby lucemburské.
Poněkud neuchopitelnou, jen těžko vyjádřitelnou symbolikou, můžeme nalézt jakousi paralelu mezi osobnostmi prvních přemyslovských dědičných králů a uměleckým výrazem doby, v níž vládli. Přelom 12. a 13. Století, spojený s vládou úporného, sporého a pragmatického Přemysla Otakara I., který české země proměnil v dědičné království, je u nás spojen s vrcholem románského slohu, stejně sporého, úporného a pragmatického, jako byl Přemysl sám. Na státnickou a tvůrčí činnost svého otce plynule navázal jeho syn, Václav I., a stejně kontinuálně u nás došlo k přechodu od románské kultury ke kultuře gotické, kdy právem hovoříme o přechodném stylu románsko-gotickém, jenž opět symbolicky představoval dlouhou vládu tohoto Přemyslovce. Ta je v zásadě totožná s první polovinou století, v němž se v Českém království odehrávalo první dějství procesu, při němž došlo k zásadním společenským, hospodářským, ale také kulturním změnám. Tehdy se české země naplno otevřely vlivům západní Evropy, přes německé země k nám dorazila rytířská kultura se všemi svými atributy a promítla se nejen do umění výtvarného, ale i hudebního a slovesného. Václav sám byl aktivním účastníkem tohoto dění.
Počátky vlády jeho syna, Přemysla Otakara II., jsou jakousi labutí písní přechodné gotiky, především cisterciáckého typu poté zhruba od 60. let 13. století nastupuje již čistá gotika, gotika klasická, jejíž vizuální velkoleposti a jakési vnější reprezentativnosti je Přemysl Otakar II. pravým zosobněním. K rozšíření gotiky po celém území království došlo právě za jeho vlády.
Prameny a literatura:
BLÁHOVÁ, Marie, ed.: Kronika tak řečeného Dalimila. Paseka, Praha-Litomyšl, 2005.
Pokračovatelé Kosmovi. Úvod napsali Marie Bláhová a Zdeněk Fiala, z latinského originálu přeložili Karel Hrdina, Václav Vladivoj Tomek a Marie Bláhová. Svoboda, Praha, 1974. Literatura:
DUBY, George: Věk katedrál: umění a společnost 980-1420. Argo, Praha, 2002.
DURDÍK, Tomáš: České Hrady. Albatros, Praha, 1984.
DVOŘÁČEK, Petr: Gotika. Levné knihy KMa, Praha, 2005.
GLANCEY, Jonatan: Architektura. Velký ilustrovaný průvodce. Slovart, Praha, 2007.
HEROUT, Jaroslav: Slabikář návštěvníků památek. Středisko státní památkové péče a ochrany přírody Středočeského kraje, Praha, 1962.
HOUŠKOVÁ, Daniela, ed.: Řád cisterciáků v českých zemích ve středověku: sborník vydaný k 850. výročí založení kláštera v Plasech. Unicornis, Praha, 1994.
KLÁPŠTĚ, Jan: Proměna českých zemí ve středověku. Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2005.
KUTHAN, Jiří: Zakladatelské dílo Přemysla Otakara II. v Rakousku a ve Štýrsku. Academia, Praha, 1991.
PALACKÝ, František: Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě. B. Kočí, Praha, 1907.
PFLEIDERER, Rudolf – MATĚJŮ, Jitka, ed.: Atributy světců. Unicornis, Praha, 2008.
ŠUSTA, Josef: Dvě knihy českých dějin: kus středověké historie našeho kraje. Kniha 1, Poslední Přemyslovci a jejich dědictví: 1300-1308. Česká akademie věd a umění, Praha, 1926.
POCHE, Emanuel a kol.: Umělecké památky Čech. Academia, Praha, 1977-1982.
VŠETEČKOVÁ, Zuzana a kol.: Středověká nástěnná malba ve středních Čechách. Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště středních Čech v Praze, Praha, 2011.
Za starou Prahu: věstník Klubu Za starou Prahu, Praha, 2007, roč. 37, číslo 2-3.
ŽEMLIČKA, Josef: Počátky Čech královských, 1198-1256, Proměna společnosti a státu, Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2002.