Recenze knihy Páni z Krumlova
Kniha Jaroslava Polácha Páni z Krumlova je mnoha ohledech osvěžující, autor na koci úvodu explicitně uvádí, že jeho závěry budou dalším bádáním zpřesněny nebo přímo změněny, bude rád za připomínky a kritiku.
Přitom pracuje zajímavým způsobem s archeologickým materiálem. Nekonstatuje pouze prostý nález denáru uherského Gejzy II. v Prčici, ale dává ho do souvislosti s mezinárodní politikou. Tenký plíšek kovu se podle pana Polácha dostal na místo sídla prvních Vítkovců po tažení Vladislava II. do Uher, kterého pokud se Vítkovci neúčastnili, tak dostali alespoň od svého panovníka odměnu v uherských denárech. Pro autora to je ale nepřímý doklad vítkovské držby Prčice již v této době. Zeširoka pojatý popis šlechty v 12. století jako sebevědomé elity s vlastními majetky v této knize nepůsobí samoúčelně, jako popis situace, který sice vyplní několik stran, ale je zakončen parafrásí věty, že vlastně není známo, zda se rod se zmíněných událostí zúčastnil. Autor se naopak pokusil zasadit Vítkovce do sítě známých rodových vazeb 12. století.
Na jiných případech ukazuje, že průběhu celého století je možné sledovat kontinuitu šlechtických rodů v beneficiích a v okolí knížete. To samé by mělo platit i u Vítkovců, jako jejich předka vidí Sezemu, doloženého v roce 1109. Podobně jako v celé „prehistorii" české šlechty pro to má argumenty přesvědčivé, pouze nepřímé (stejné jméno, příbuznost s předkem Hroznatovců, zmínka u tak řečeného Dalimila). Proto nemá být ničím překvapivým, že prvně, když je Vítek v roce 1169 uveden jako stolík českého knížete, kterým zůstal i před dynastické boje mezi Přemyslovci. To není připisováno jenom jeho výluvnosti (kterou zmiňuje Jarloch), ale také sňatkovou politikou – Záviš z Nechanic podle jména byl z matčiny strany markvartic. Vítek ale nebyl příznivcem Soběslava II navždy, sna d svoji roli přehodotil po výměně dvorského úřadu za kastelánství v Kladsku, které bylo zcela mimo jeho držbu. Za vlády Bedřicha byl Vítek kstelánem v Práchni a této době měl zahájit expansi a kolonisaci směrem na jih. Zde opět pomohl sňatek, území nad Duajem se sídlem v Plankenberku bylo také věno.
Vítek II. se v listinách nevyskytuje tolik jako jeho otec, víme, že byl straníkem Jindřicha Břetislava a je uváděn jako podkomoří. Proto se také alespoň na čas dostal do nelibosti Přemysla I. Z této situaci Vítkovcům pomohly jejich proštaufské kontakty v Říši (pasovský biskup) a příklon panovníka k mladému Fridrichovi II.
V souvislosti s „vletickou listinou" je podrobněji rozebráno majetkové dělení Vítkovců, jejich kolonisační činnost, zajímavým postřehem zůstává, že nikdo z nich není kastelánem na jihu Čech, na rozdíl od Hradce nad Moravicí.
Při příležitosti výskytu tří generací rodu na královském dvoře v druhé čtvrtině 13. století (Vítek, jeho syn Záviš a vnuci Vítek s Budivojem) autor zkoumá jejich sídla. Vítek sídlil na Sepekově, Záviš v Nechanicích, až další pokolení rodu se píše podle Krumlova (rok 1253), nelze tak předpkládat výstavbu zdejšího sídla kvalitě kamenného hradu před 40. lety 13. století. Sem je lokalisován turnaj na který se chystal slavný Ulrich von Lichtenstein.
Vláda Václava I. a nástup jeho syna, kromě počátku 30. let, kdy je Záviš podkomořím, je dobou, kdy tuto větev začínají zastiňovat příbuzní z Hradce a také z Rožmberka.Páni z Krumlova se tak predevším věnují kolonizaci a budování vlastní domény. S tím by měl souviset i domnívaný sňatek Záviše s dcerou Budivoje (rod, který se psal podle Železnice, Budějovic a Velešína).
Vítek i Budivoj, bratři z Krumlova se píší také podle Sepekova a Načeradce, zřejmě došlo ke konci 50. let k rozdělení panství, kdy Vítek získal Krumlov a během kolonizace založil zprvu dřevěný Vítkův Kámen, Budivoj si podržel Sepekovsko, kde sídlil také na Skalici. Budivoj zřejmě také po jistý čas sídlil na věnným majetcích své manželky.
Již při letmém nahládnutí do vítkovské historie, je zřejmé, že vrcholným okamžikem je éra Záviše z Falkenštejna, jak během povstání rozrodu růže proti panovníkovi, tak především po smrti Otakara II. I zde je kniha kvalitně napsána, bez toho, aby ke škodě došlo vědecké bádání.
Jako epilog dějin rodu slouží osud Závišových bratrů, dětí a synovců až po vymření rodu v roce 1302. Okolnosti přechodu panství na Rožmberky mohlo zasluhovat více prostoru, více místa mohlo být věnováno politice Václava II. vůči své šlechtě, neboť ten neuznal (podobně jako v případě Sirotků) závěť, krumlovské panství Rožmberkům předal jako udúmrť (ze svého úhlu pohledu).
Kvalitně je zpracován seznam možných klientů pánů z Krumlova, většinou kvůli slabému pramenému materiálu restrospektivně na základě pozdější rožmberské klientely v oblasti kolem krumlovských držav. Jaroslav Polách tu stanovuje tvrzení, že většina klientů byla českého původu a i přes erbovní znamení růže s Vítkovci nemuseli být příbuzní (příklad ze vše, rod z Kosovy Hory). Připomínek je jen několik a všechny jsou v zásadě hypotézy – nemyslím si, že Vícek ze Zálší musel být nutně Závišovým švagrem – svoje sídlo mohl získat ve službách pána z Růže nebo i třeba koupí. Za Vilémem z Žichlic bych viděl spíše odděleného nejstaršího syna Hroznaty z Úžic, který se (prozřetelně) nedržel rodové linie a později podle zásad zemského práva zdědil Talmberk po svém bratru.
Podle mne autor přeceňuje odvozování jmen vesnic od staročeských vlastních jmen, sympatické je, že podle jména vesnice naopak neusuzuje jejich obyvatelstvo (to by šlo ve vnitrozemí, nikoliv v pohraničí), naopak u jmen drobnější šlechty to většinou činí. Známe ale případy rodů, kde se v jedné generaci objevovala, jak slovanská, tak i germánská jména (jihomoravští Ranožírovci).
Historii lze přirovnat k cestě bažinou, existují zde prověřené a prošlapené cestičky (které se mohou měnit), existují zde místa, kde je jistota utonutí. Mezi tím je pásmo, o kterém se neví, zda je bezpečné a nebo ne. Jaroslav Polách se do těchto míst nebál vstoupit a vyplatilo se. Výsledkem je kniha Páni z Krumlova, vydaná v nakladatelství Veduta.