Recenze knihy Ideální panovník českého středověku
Předešlé knihy Roberta Antonína se vyznačují tím, že se autor dokáže na popisovaný problém podívat z jiného úhlu a najít nová a neotřelá řešení i přesto, že se stejným tématem zabývaly již generace historiků před ním. Zároveň jeho práce (zvlášť recenze, které u něj nejsou jen nudným rozepsáním obsahu knihy) jsou skvěle zvládnuty formou, po stylistické stránce. Podobně je tomu i v případě Ideálního panovníka českého středověku, ne ovšem bezvýhradně.
Už samotné téma napovídá, že nepůjde o dějové, epické téma, ale o analýzu určitého fenoménu, která může mít logickou výstavbu, ale větší dynamika, tak jako v případě politických dějin jí bude chybět. Tato kniha je proto rozsáhlou intelektuální studií, zkoumající mentalitu lidí žijících ve středověku, která se opírá o poznatky jak z historie, tak i ze sociologie, etnologie a kulturní antropologie. Významná jména světové historie jako je Elias, Frazer, Kantorowicz, Weber nebo Geertz zřejmě (troufám si říci) běžnému čtenáři příliš neřeknou. Autor nicméně českou situaci zasazuje do evropského kontextu jak studovanou problematikou, tak i odkazováním na studie a knihy, z nichž čerpá.
Ani já se ve své recenzi nevyhnu popisu obsahu knihy. V první kapitole autor definuje pojem „ideální panovník“; pro něj představuje kulturní archetyp s kořeny jak v indoevropském dávnověku, tak i v antice (zejména stoicismus)či v křesťanství; to s ideálním panovníkem ztotožní Konstantina. Pro ideálního panovníka se tak stane charakteristická spravedlnost, udržování míru a řádu světa, laskavost a zbožnost. Existence panovníka, který se chová podle sdíleného kódu chování, je svorníkem správného fungování celé společnosti.
Klíčovými prameny pro knihu jsou legendy (zachycují „krále-světce“) a kroniky, v nichž promítají čeští kronikáři (často spjatí s panovnickým dvorem v Praze) svůj ideál, podobně jako knížecí zrcadla, která ne vždy byla sepsána samotným vládcem.
Tím už se R. Antonín dostává k českému prostředí, na kterém zkoumá sakrální charakter panovníka (krále z Boží milosti) a jeho volbu českou šlechtou. Významným tématem je sv. Václav jako věčný kníže a vládce Čech, v duchu knihy Ernsta Kantorowicze o dvou tělech krále se Václav stává druhým tělem krále, které je věčné. Tento koncept věčného knížete se na přelomu 13. a 14. století přetvoří v uvažování o Českém království jako o právnické osobě, což ustanoví definitivně až Karel IV. Svatý Václav i nadále zůstává zemským patronem.
Prostor dostávají také antické inspirace, byť v českém prostoru jsou výrazné pouze u Kosmy, jinak hrají podružnou a nevýraznou roli. Naopak významnější jsou pochopitelně odkazy na Bibli, které byly středověkému člověku srozumitelnější a nesloužily pouze z dnešního pohledu k neskromnému ukazování znalostí středověkých kronikářů.
Poté následuje srovnání jednotlivých českých panovníků v soustavě sedmi ctností (pokora, štědrost, přejícnost, mírumilovnost, cudnost, střídmost, píle). Úvaha je věnována sv. Václavu, Břetislavu, Vratislavu II. a Přemyslu Otakaru II. Na příkladu Vratislava je ukázáno, že přeskupení atributů a jejich interpretace odlišně vykreslí panovníka u středověkých kronikářů: pro Kosmu je Vratislav lstivý a ukrutný tyran, pro Dalimila a pozdější kronikáře je naopak zbožným vládcem a pravým rytířem.
Popis sociální role krále-rytíře (
rex-miles) v českém prostředí patří k nejzajímavějším a nejpodnětnějším pasážím knihy. Zde přichází se dvěma důležitými hypotézami. Ideál spravedlivého panovníka, pokud je přijat a šířen panovníkovým okolím, působí jako tmel společnosti. To pak umožňuje rozvoj rytířství, včetně pozitivních aspektů, jako je omezení násilí, rozvoj kultury, ale také posílení autority krále a stabilnější společnost (jako příklad je uvedena Svatá říše římská za Rudolfa I. Habsburského).
Přijímání rytířských ideálů u nás vidí R. Antonín už v 11. století, kde je česká nobilita ve styku se západní Evropou, účastní se křížových výprav atd. Tradičně zmiňované 13. století jako počátek rytířského věku u nás vidí již jako jeho vrcholnou fázi, kterou charakterizuje stavba hradů a rozvoj minnesängu.
Rytířství v Kosmově době je doloženo jeho popisem střetu u Kylebu, kdy se nejdříve bojovalo dlouhými zbraněmi, aby se posléze přešlo na meče. Jedná se o typický popis bitvy ve 13. století, nikoliv na sklonku 11. věku.
Na dalších stránkách je pozornost věnována jiným sociálním rolí panovníka, zejména zbožnému vládci; zde polemizuje s názorem, že cílem Zbraslavské kroniky byla snaha o kanonizaci Václava II., po vzoru sv. Ludvíka. Připomíná, že Ludvík byl posledním svatým králem středověku a i on byl ve své době výjimkou. Nejpozději Petr Žitavský, tedy druhý autor Zbraslavské kroniky píšící po opatu Otovi, pochopil, že svatořečení nebude možné, a proto kroniku pojal spíše jako knížecí zrcadlo, tedy rady panovníkům, jak vládnout. Mezi další tváře správného vládce patří spravedlivý král, vzdělaný král (nejlépe pokud uměl číst a psát), král jako tvůrce míru; autor zmiňuje také opaky spravedlivé panovníka, neužitečného krále (tak byl většinou líčen Václav IV.) nebo krále tyrana.
Předposlední oddíl knihy patří srovnání ideálu a skutečnosti. K tomu R. Antonín využil záznamy o korunovacích a samotné korunovační řády, zákonodárnou činnost některých českých králů (pokusy o zákoníky Václava II. a Karla IV.), sebeprezentaci patrnou z vlastních listin panovníků, ukázky štědrosti vůči okolí a církevním institucím, dále ukazování královského pokladu, ale i ražbu mincí. V této kapitole „kritice“ je podroben Karel IV., který i přes své zjevné neúspěchy (slabá vláda v Říši, Maiestas Carolina, rozdělení země, které zapříčinilo spory mezi syny a synovci) dokázal pracovat s ideálem správného panovníka a dodnes poměrně přísná kritéria splňuje, je „Otcem vlasti“ i „Největším Čechem“.
Kapitola o ideálním panovníku během husitství je pojata spíš jako postřehy a náměty k dalším úvahám a výzkumu, to ovšem při čtení nijak nevadí. Podle autora došlo v předhusitském období k rozkladu víry ve spravedlnost za vlády dobrého panovníka, které následně znemožnilo jindy neproblematické přijetí bratra zemřelého krále za nového vládce.
Společnost se během husitství z hlediska chápání panovnického ideálu rozdělila do tří skupin. U„katolíků“ se soubor norem nezměnil, u „kališníků“ došlo k úpravě role zbožného krále: ten měl od této chvíle reformovat církev a přijmout 4 artikuly. Pro tuto frakci byl Zikmund po dlouhou dobu nepřijatelný. Konečně „radikálové“ představu správného vládce zavrhli, řídili se podle autora knihy představou „totální monarchie“, království Božího na zemi v čele s Kristem. Ačkoliv chtěli vybudovat dokonalou (beztřídní) křesťanskou společnosti, záhy u nich došlo k rozdělení na trojí lid, když mezi nimi byli vybráni hejtmani a biskup-senior (tito částečně přejali funkci krále).
Podle mého soudu kniha může vyvolat četné diskuse mezi historiky-profesionály, je studnicí námětů k diskusi a přemýšlení. V tomto ohledu se domnívám, že by měla být přeložena do cizích jazyků, aby obohatila středoevropskou nebo celoevropskou diskusi o úloze panovníka ve středověké společnosti. Také může pohnout české bádání k zamyšlení nad autory kronik a jiných pramenů při popisu činů jednotlivých panovníků a jejich nové kritické revizi. Lidem, kteří si rádi přečtou historický román, mají historii jako hobby nebo odreagování, se Ideální panovník může zdát příliš složitý, filosofický a plný „zbytečných“ cizích slov, a proto těžko čitelný. Autorovi lze vytknout i styl psaní. S železnou a stejně otravnou pravidelností se objevují věty o tom, že danou problematiku buď netřeba rozebírat, protože o ní bylo napsáno mnohé, anebo naopak by si daná problematika vyžadovala samostatnou studii nebo knihu. Naopak některá autorova tvrzení, například úvahy o rytířství, by si zasloužila vystoupení z prostoru námětu k diskusi a vypracování samostatných studií.
P. S.: Autor neprozradí, kdo byl ideálním českého středověku.