Karel IV. Kapitola VII. Závěr vlády a života (1369-1378)

Marek Zelenka
V posledních devíti letech vlády a života dokázal Karel úspěšně završit své výjimečné státnické dílo. Nepotkal jej tak osud velkých českých panovníků jako byl například jeho děd Václav II. či vzdálený následník na trůnu Jiřík z Poděbrad, kterým nebylo dáno dotáhnout započaté úsilí o vnitřní konsolidaci země a její delší povznesení mezi respektovaná a vážená království v Evropě. I v tomto ohledu se Karel vymykal, a pokud bychom chtěli být jízliví, pak to byl jeden z důvodů, proč se osoba druhého Lucemburka na českém trůnu těšila a stále těší v českém národě přímo nekritickému oslavování a glorifikování. Avšak vše, čeho Karel v této době dosáhl, bylo nejen logickým vyústěním a kulminací Lucemburkovi konstruktivní vlády, ale také předcházejícího vývoje, jenž v řadě aspektů započal ještě mnohem dříve, než se Karel narodil. A zároveň, aniž by to cokoli ubíralo na Karlově významu a zásluhách, se již tehdy objevovaly první záblesky přicházející stagnace a krize, která v dalších desetiletích pozřela valnou část z jeho díla.

Karlův urychlený návrat z Itálie byl vyvolán zprávami o vytvoření nové

protilucemburské koalice. Ta se zformovala ve chvíli, kdy zemřel vévoda

Bolek II., strýc Karlovy třetí manželky Anny Svídnické. Jak již víme,

tato svatba tehdy umožnila Karlovi těsněji připoutat ke Koruně české

javorské a svídnické knížectví, jež zůstávaly až doposud jako jedny z

mála v celém Slezsku mimo bezprostřední českou kontrolu. V knížectví

však za Annu fakticky vládl její strýc, jehož smrtí toto území připadlo

jako dědictví na Karla. Ten neváhal a zadlužené knížectví vykoupil pro

svého syna Václava. Další šíření českého vlivu ve Slezsku se však

příčilo Polsku i Uhrám. Obě země proto už v únoru 1369 uzavřely spolek

namířený proti Karlovi, ačkoli ten nebyl výslovně jmenován. Karlovi se

na čas podařilo Polsko z tohoto spolku odlákat, když jedné z

nemanželských dcer krále Kazimíra nabídl svatbu se svým synem a dědicem

Václavem. Jenže tím Karel porušil slib, podle něhož se měl Václav

oženit naopak s neteří uherského krále, který se právem cítil být

podveden. Během září proto král Ludvík uzavřel v Prešpurku spojenecké

smlouvy s bavorskými a rýnskými Wittelsbachy, které měly všechny

účastníky spolku zavazovat ke společné obrané, ocitlo-li by se některé

z jejich území v přímém ohrožení nepřátelskou expanzí. Ani tentokrát

nebyl Karel jmenován, avšak podtext smlouvy byl zřejmý. Wittelsbachové

a ani uherský král nehodlali připustit především lucemburskou expanzi

do Braniborska.

Jelikož byl tehdy Karel na vrcholu svých duševních sil, využil svého

podzimního pobytu ve Svídnici a následně v Budyšíně i Žitavě k tomu,

aby se důkladně připravil na diplomatickou ofenzívu, jež měla být

tentokrát výjimečně podpořena i silou zbraní. Braniborskou kořist

nehodlal pustit, jelikož ve svých dlouhodobých plánech se již upínal k

volbě svého syna římským králem, k čemuž nutně potřeboval braniborský

kurfiřtský hlas. Teprve v lednu 1370 se Karel vrátil do Prahy, kam

svolal své spojence, včetně markraběte Oty. Ten se sice stále počítal k

císařovým stoupencům, ale pod tlakem okolí začal ve svém vztahu ke

Karlovi ochabovat. Karel si toho byl dobře vědom. Svědčí o tom i

březnové zakoupení města Fürstenberk na Odře, kde císař dokonce osobně

dohlížel na stavbu opevněného hradu nad řekou i mostu. V Karlových

plánech se mělo jednat o předpolí pro tažení do Braniborska. Po celé

jaro 1370 Karel hledal v Říši nové spojence proti Wittelsbachům. Tak

jako v minulých případech, i nyní mistrně vrazil klín mezi své odpůrce.

Uzavřel totiž přátelské úmluvy s Albrechtem Dolnobavorským, které byly

v červenci zpečetěny zásnubami devítiletého Václava s vévodovou dcerou Johanou.

Praha, kde se tehdy Karel zdržoval několik měsíců, v červnu oslavila i

narození dalšího z císařových potomků, a to syna Jana

Zhořeleckého. Byl to již druhý zdravý chlapec, kterého

císařovna Alžběta Pomořanská dala svému starostlivému choti, jenž tak

mohl nyní v poklidu spřádat plány na budoucnost své dynastie. Koho by v

této chvíli jen napadlo, že ani jeden z šesti mladých Lucemburků, kteří

se narodili v pražské a moravské linii rodu, nedokáže v následujícím

více jak půl století zplodit byť jen jediného mužského dědice?

Zbytek léta Karel věnoval utužování spojeneckých vazeb, zejména v

severních oblastech Říše, a také dokončení vykoupení dalších hradů i

měst v oblasti Dolní Lužice. Teprve od této chvíle proto můžeme mluvit

o vzniku nové a plnohodnotné korunní země, jež měla být trvalou

součástí českého státu až do druhé čtvrtiny 17. století. V srpnu 1370

se Karel vydal do Norimberku, kam vzápětí pozval i svého syna, aby si

tak Václav poprvé mohl vychutnat uvítání hodné krále. V rodném

Norimberku Václav koncem léta oslavil svůj sňatek s Johanou Bavorskou.

Od Karla to byl vypočítavý tah, neboť mu záleželo na tom, aby byla

říšská veřejnost od této chvíle co nejčastěji konfrontována s mocenským

vzestupem jeho syna, jež však zákulisními hrátkami řídil on sám. Za

pobytu v Norimberku však došlo nečekaně k vážnému vyostření vztahů mezi

Karlem a markrabětem Otou. Příčiny rozkolu jsou nejasné. Karel buď

přímo vyzval bezdětného Otu, aby ještě za svého života odstoupil

Braniborsko Lucemburkům výměnou za adekvátní odškodné, nebo - což se

některým moderním historikům zdá být pravděpodobnější - na něj tvrdě

naléhal, aby ihned zanechal vyjednávání s jeho odpůrci a ctil dědičné

smlouvy uzavřené v roce 1363.

Jedno je ale jisté. Ota se Karlovi postavil a hledal cestu do tábora

jeho nepřátel. V říjnu se tak Karel musel vrátit do Prahy. Cestou se

zastavil ve Varech,1 aby osobně okusil zdejší

proslulá léčivá zřídla, od kterých si sliboval úlevu pro své rychle

stárnoucí a chřadnoucí tělo, jež muselo stále častěji zápasit se dnou.

V Praze bylo Karlovou hlavní starostí uspořádání korunovace pro snachu

Johanu, která byla korunována českou královnou v listopadu. Karel chtěl

tímto krokem mimo jiné otupit ostří mezi Lucemburky a Wittelsbachy,

avšak marně. Zbytek roku strávil královský dvůr ve slezské Vratislavi.

Karel chtěl být totiž nablízku velké události, která změnila běh

středoevropských dějin. V listopadu totiž zemřel polský král Kazimír,

jímž vymřela panující dynastie Piastovců po meči. Volební sněm v Polsku

bez většího otálení zvolil novým králem uherského panovníka Ludvíka.

Vzniklá polsko-uherská personální unie sice budila údiv svým územním

rozsahem, ale její budoucnost byla nejistá, jelikož Ludvík již nebyl

žádným mladíkem a stále postrádal dědice. Pro Lucemburky znamenala nová

situace velké ohrožení, neboť pokud by se Karlovi nepodařilo zneškodnit

protilucemburskou opozici, kde se účinně prosazoval markrabě Ota,

dříve, než by vstoupila v úzké kontakty s Ludvíkem, mohly být země

Koruny české snadno izolovány. V únoru 1371 se Karel sice snažil v

Norimberku zmobilizovat své říšské spojence, ale těm se do války příliš

nechtělo. Pouze přislíbili, že v případě nutnosti zabezpečí české

državy v České Falci a na dalších místech na západ od českých hranic.

Na jaře 1371 proto byla Praha ve varu. Válka byla na spadnutí. Karlovi

v této době velmi pomohl nový papež Řehoř XI. (1370

  • 1378), jenž byl synovcem Klementa VI, tedy Karlova dávného učitele a

vychovatele. Papežská kurie se tehdy postavila neochvějně za císaře,

který tak mohl s vědomím mocné opory vyrazit do boje. Záminkou k válce

byl Otův krok, jímž v dubnu vyhlásil za svého dědice vlastního

příbuzného vévodu Friedricha Bavorského. Jednalo se o zcela flagrantní

porušení úmluv s Lucemburky z roku 1363. Než však Karel stihl

zasáhnout, upadl do těžké nemoci, o níž toho mnoho nevíme. Podle

kronikáře Beneše Krabice se Karel uzdravil až na základě vyššího

zásahu, jež si vyžádala sama císařovna Alžběta, která vykonala pouť z

Karlštejna do Svatovítského chrámu v Praze, kde odevzdala velkolepý dar

k poctě sv. Zikmunda. Až v červnu tak Karel vyhlásil braniborskému

markraběti válku. Válka s Otou Braniborským byla Karlovým jediným

vskutku větším válečným konfliktem, jež za dobu své vlády vedl. V čele

svého vojska Karel vytáhl z Prahy v červenci 1371 a postupoval na

sever. Kázeň v rychle povolaném vojsku byla ale velmi nízká, neboť

vojáci se ještě na vlastním území uchylovali k drancování a násilnostem

na obyvatelstvu. Výprava koordinovala svůj postup s oddíly

magdeburského arcibiskupa a meklenburských i pomořanských vévodů, kteří

na Karlovu výzvu napadli Otovy državy.

Císařův rázný postup ale

vyvolal odvetu na uherské i bavorské straně, které se dokonce odvážily

k symbolickému vpádu na Moravu a do Čech. Karlovi se v Braniborsku

podařilo obsadit řadu míst, ale již v srpnu raději volil návrat do

Čech, aby zabránil případnému většímu vpádu do své země. Karel nikdy

nebyl velkým válečníkem jako otec, a proto mu silové řešení ani nyní

nepřipadalo příliš vábně. S povděkem proto přijal Otovu nabídku na

příměří. Na sklonku léta a hlavně v říjnu v Pirně tak raději i s pomocí

papežské kurie volil mírové narovnání s Wittelsbachy a jejich spojenci.

Po zbytek roku Karel pobýval v Budyšíně a ve Vratislavi, kde uvažoval o

tom, jak si udobřit mocného polského a uherského krále, a při tom

zachovat alespoň teoretické naděje na další povznesení rodu. Vzhledem k

tomu, že v této době začalo v jihovýchodní Evropě sílit turecké

nebezpečí, byl Ludvík povolný k jednání. Už v lednu 1372 byla proto

předběžně dojednána dohoda, podle níž se měl kralevic Zikmund

oženit s Ludvíkovou druhorozenou dcerou Marií. Jelikož starší Ludvíkova

dcera Alžběta měla být dědičkou uherského trůnu, rýsovala se slušná

naděje na to, že Polsko jednoho dne připadne ženichovi mladší Marie.

Ludvík byl sice důrazně proti, aby Lucemburkové zdědili jeho Uhry,

avšak severní lucemburskou expanzi připouštěl jako logickou a zároveň v

intencích dlouhodobé politiky pražského panovnického dvora. V únoru

tedy Ludvík sňatkové ujednání potvrdil. Karel se vracel do Prahy s

velkými očekáváními od budoucnosti. O to většími, že v březnu mu

Alžběta porodila v pořadí již třetího syna. Synek, který po otci

obdržel jméno Karel, se však nedožil ani jednoho

roku.

V Praze se Karel tentokrát nehodlal zdržet nezbytně dlouho a odjel do

Říše, aby pomohl na svobodu svému nevlastnímu bratrovi Václavovi. Ten

se nedávno zapletl do války s jülišským vévodou a padl do zajetí. Během

této mise Karel navštívil Lucembursko i Cáchy. Lucemburského vévodu se

mu podařilo na základě intenzivního diplomatického jednání vysvobodit

až v červnu. Do Čech se císař vrátil až o dva měsíce později. Přes léto

se však znovu zhoršil vztah s Uhrami, neboť Karel musel nechat

propadnout lhůtu, kterou Ludvík stanovil k sjednání osobní schůzky, na

níž měly být odstraněny všechny sporné body ve vzájemných vztazích.

Teprve v říjnu 1372 se Karel setkal s Ludvíkem kdesi na

moravsko-uherském pomezí. Schůzka dopadla bezvýsledně, což přispělo k

tomu, že Wittelsbachové, kteří se měli ve věci Braniborska podřídit

smírčímu soudu papežské kurie, začali opět pozvedat hlavy. Karel totiž

velmi riskoval, neboť zatažení kurie do vnitřních říšských záležitostí

považovala říšská knížata za urážku a zpochybnění suverenity Svaté říše

římské. Císař ale musel riskovat, chtěl-li co nejdříve vyřešit otázku

Branibor, se kterou spojil další budoucnost své dynastie.

Na konci roku 1372 Karel odjel do nedávnem získaného Mühlberka na Labi,

kde se zdržel až do února 1373. Podařilo se mu sice z protilucemburské

koalice odlákat saské Wettiny, ale Wittelsbachové odmítali složit

zbraně. Karel proto začal řinčet zbraněmi, a když se v dubnu navrátil

do Prahy, dával najevo, že podnikne nové tažení do Braniborska. Pravda

byla tehdy ovšem taková, že ani jedna strana netoužila po válce, na

které se jí nedostávalo prostředků. Svědčí o tom i příměří, jež bylo

prodlouženo o celé měsíce. Přesto v létě propukly boje na řadě míst na

severu, kam znovu zamířilo i české vojsko. Karel operace řídil nejprve

z Mühlberku, od června pak z Luckau. Na rozdíl od situace z roku 1371

byl tentokrát Karel se svými spojenci odhodlán konflikt ukončit co

nejrychleji a nejefektivněji. V červenci proto císař vtrhl do nitra

Branibor a oblehl hlavní Otovu baštu Frankfurt nad Odrou. Z Bavorska

sice přišel ničivý vpád do západních Čech, ale ten byl odražen zásahem

energické císařovny, která osobně vytáhla v čele vojska.

Karel Frankfurt nad Odrou podle všeho nedobyl, avšak zmocnil se a

vypálil biskupské město Lebus, načež zamířil k Fürstenwalde, kde se

soustředily síly markraběte Oty a jeho spojence Friedricha Bavorského.

Ti poznali, že zarputilému císaři mohou těžko dlouhodobě odolávat, a

proto se již v srpnu 1373 vydali do jeho ležení. Následovalo rychlé

uzavření míru. V něm se vévoda Friedrich musel za sebe, svého otce i

všechny bratry vzdát nároků na Braniborsko ve prospěch Lucemburků.

Otovi se za odstoupení Braniborska dostalo mimořádně štědrého

odškodného. Navíc mohl doživotně užívat markraběcího titulu. Zisk Braniborska,

které byly přičleněny do svazku zemí Koruny české, byl Karlův odvážný,

riskantní a také kontroverzní tah, jenž nakonec slavil úspěch. Avšak

dějiny píší vítězové, a tak se Karel zapsal do historie jako mírotvorce

a moudrý vladař, ačkoli k uchvácení braniborské kořisti byla potřeba

pořádná dávka lstivosti, bezohlednosti a také vychytralosti… ***

Po mírovém ujednání s Wittelsbachy se Karel v doprovodu syna Václava

odebral do Frankfurtu nad Odrou. Tady i na řadě jiných míst oba

Lucemburkové přijímali hold a přísahy věrnosti od svých nových

poddaných. Za novou lucemburskou rezidenci si Karel vybral prostorný a

útulný hrad
Tangermünde. Do Prahy se Karel ověnčen

vítěznými vavříny vrátil v září 1373. Po návratu jej jistě zarmoutila

zpráva o smrti dcery Alžběty, jež byla však téměř ihned vystřídána

radostí nad narozením nové ratolesti, a to holčičky
Markéty.

V říjnu Karel sezval do Prahy významné hosty z domova i ciziny, aby se

staly svědky dovršení braniborské expanze. Karel v plném císařském

majestátu udělil Braniborsko v léno svým synům Václavovi, Zikmundovi a

Janovi Zhořeleckému. Od této chvíli dřímali Lucemburkové ve svých rukou

dva kurfiřtské hlasy a hranice jejich rodové základny se mohutně

vzepjala směrem na sever.

Lucemburská expanze sice budila v Evropě údiv, ale byla vykoupena

velkým zadlužením císařské pokladny a také českých zemí, neboť větší

část finanční hotovosti Karel získal půjčkami od českých měst a bratra

Jana
__Jindřich__a. Není divu, že se v dalších měsících Karel věnoval

otázce vyřešení dlužných pohledávek a konsolidace státních financí.

Vánoce strávil císař v Praze. I přesto, že jej stále častěji trápila

dna, nespouštěl ze zřetele zvelebování Prahy a zejména jejího srdce -

doposud ještě nedostavěné katedrály sv. Víta na Pražském hradě. Právě

do této doby spadá založení mnoha honosných a ojedinělých náhrobků,

které dal Karel vybudovat pro své dávné přemyslovské předky. Pompézní

přenášení ostatků českých knížat a králů do nových prostor svatovítské

katedrály bylo pro Karla otázkou dynastické prestiže a cti. Každý, kdo

by navštívil posvátné prostory katedrály, tak měl být konfrontován se

starobylou urozeností a kontinuitou staré a nové české královské

dynastie. Karel se tehdy cítil být na vrcholu, avšak zbývala ještě

jedna velmi důležitá věc, a to zajištění římské koruny pro milovaného

syna a dědice Václava, který rychle dospíval. Václav se totiž již

pomalu blížil k věku, ve kterém sám Karel započal kdysi před mnoha

desetiletími svůj nevšední životní úděl. Prosadit Václavovu volbu v

Říši znamenalo však především upevnění lucemburské moci v Braniborsku.

Jen co Karel v Praze trochu pookřál, vypravil se v únoru 1374 s celým

svým dvorem do své nové državy, kde strávil téměř půl roku. Karlovým

prvořadým úkolem bylo upevnit vztahy se sousedy a pokusit se vykoupit

ze zástavy některá důležitá markraběcí města a hrady, aby zde byla

panovnická moc silnou záštitou budoucím lucemburským plánům. Císaře i

jeho potomky, kteří jakožto dědicové země hráli důležitou úlohu,

spatřujeme nejprve v Berlíně a Přemyslavi, poté v květnu v lužickém

Gubinu, kam bylo svoláno památné shromáždění českých a braniborských

stavů. Na něm Karel opětovně vyhlásil, že bude ctít a ochraňovat

svobody a privilegia braniborských stavů, přičemž byla znovu

deklarována nerozlučitelnost Braniborska a zemí Koruny české.2

Od června 1374 Karel pobýval s rodinou na
Tangermünde, jež se pro něj

nyní stalo reprezentativním sídlem, o jehož celkové zvelebení se

postaral. Ve svých dalekosáhlých plánech Karel dokonce s hradem počítal

jako s braniborskou obdobou Karlštejna. Teprve koncem srpna se

lucemburská rodina vrátila do Prahy, avšak ne na dlouho. Karel s

Václavem opustili hlavní město Českého království ještě v září, kdy se

odebrali do Říše. Cílem cesty byla Mohuč, jejíž arcidiecéze byla v této

době formálně neobsazena. Odtud Karel zahájil další ze svých vrcholných

diplomatických podniků, a to brzké zorganizování volby jeho syna

římským králem. Tento podnik byl mnohem obtížnější, než se na první

pohled zdá, jelikož římský trůn nebyl dědičný a Říše neměla v minulých

staletích příliš dobré zkušenosti s volbou nového panovníka ještě za

života toho starého. Nehledě na to, že sami kurfiřté spatřovali v

podobném kroku nejen útok na své výsostné právo rozhodovat o volbě, ale

také zpochybnění samotné Zlaté buly z roku 1356.

Karel měl jisté jen tři hlasy. Dva z nich, český a braniborský, drželi

sami Lucemburkové. Saský pak spojenečtí Wittinové. Reálně se mohl Karel

spolehnout i na hlas mohučského arcibiskupa, neboť o vlivnou

arcidiecézi s jeho pomocí sváděl zápas Ludvík Míšeňský. Arcibiskupství

Ludvík sice ještě fakticky nedržel ve své moci, avšak jeho titul uznal

sám papež, což se de facto rovnalo potvrzení v úřadu. Aby si Karel

výsledek volby pojistil, doslova si koupil hlasy dvou duchovních

kurfiřtů, a to arcibiskupa trevírského a kolínského. Oba kurfiřté, Kuna

z Falkenštejna a Friedrich ze Saarwerdenu, shodou okolností blízcí

příbuzní, hodlali dát svůj hlas Václavovi, avšak výměnou za četné

výhody a privilegia, jež výrazně zlepšily jejich hmotné zázemí. Takto

zabezpečen se Karel vrátil v prosinci 1374 do Čech. Po krátké zastávce

v Chebu vjel v lednu následujícího roku do Prahy. Sem vzápětí pozval

posledního nerozhodnutého kurfiřta Ruprechta I. Falckého. Také on se

dal snadno přesvědčit nabízeným finančním přilepšením, a tak už v únoru

1375 písemně potvrdil, že Václav při volbě obdrží jeho hlas.

Původně se počítalo s tím, že volba proběhne už na jaře 1375, avšak

Karel jí z nikdy nevysvětlitelných důvodů odsunul na příští rok. Co

bylo příčinou tohoto kroku, netušíme. Snad sehrály roli neshody s

papežskou kurií, která opět oprášila sen o přesunu své rezidence do

Říma, k čemuž nutně potřebovala Karlovu aktivní pomoc. Avšak starý

císař už o další italské dobrodružství nestál. Pravděpodobně byla volba

odložena i vzhledem k nízkému Václavovu věku, jelikož mladý Lucemburk

zatím nedosáhl ani patnáctého roku života, a tak byl i na středověké

poměry vnímán jako stále nedospělý. Karel totiž potřeboval, aby ve

chvíli, kdy mu již ubývalo tělesných sil, vystupoval Václav ve Svaté

říši římské jako jeho plnohodnotný spoluvládce. Namísto říšské volby

tak Karel jaro a začátek léta 1375 věnoval povětšinou vnitřním českým

záležitostem. Jelikož cítil, že již nemá sil nazbyt, snažil se ještě za

svého života vyřešit dluhy, která obzvláště v polovině 70. let 14.

století vinou nákladného boje o Braniborsko a zajištění loajality

kurfiřtů narostly do astronomické výšky. Hlavním Karlovým věřitelem byl

bratr Jan
Jindřich. To Karlovi umožnilo, aby snadno dosáhl odložení

termínu splátky. Jako ručitelé při dojednání odkladu splátky

vystupovali čeští páni a úředníci. Pobytu na Moravě navíc Karel

využil k tomu, aby v dubnu v Brně dojednal

poslední sporné body plánovaného sňatku druhorozeného Zikmunda s

uherskou princeznou Marií. Uherská strana neměla se sňatkem již žádné

větší problémy, avšak z pochopitelných důvodů si vymínila, aby se

sňatek uskutečnil až v době, kdy Marie dosáhne dvanácti let, tedy věku,

jenž byl ve středověku obvykle považován za vhodný k uzavření

manželství. Svatba se tak měla konat někdy kolem roku 1382, a i když

zatím stále nebylo výslovně řečeno, na jaký trůn bude mít Marie

prvořadé dědické právo, obecně se počítalo s trůnem polským. Karel

vzhledem ke svému věku zřejmě chápal, že toto bude už nejspíše starostí

jeho nástupce. V srpnu 1375 byl nicméně Karel donucen obléci zbroj a

vytáhnout s vojskem proti Erfurtu, arcibiskupskému městu, které

odmítalo uznat úřad Ludvíka Míšeňského. Obléhání Erfurtu bylo však

neúspěšné, a tak celá záležitost skončila oboustranně přijatelným

kompromisem. Tažení Karla ovšem vyčerpalo, a tak v září vyrazil do

Braniborska, aby načerpal nových sil. Jenže Karel nebyl tím typem

člověka, který by dokázal zahálet, a proto svého zhruba dvouměsíčního

pobytu v markrabství využil k dalším opatřením a opravám, jež zemi

zvelebily a povznesly. Jeho činnost byla ale přerušena smutnou zprávou.

V listopadu zemřel Jan

Jindřich.

Pro Karla to byla těžká osobní ztráta, neboť svého bratra měl velmi rád

a považoval jej za svou největší oporu v celé české Koruně. Pomineme-li

polorodného bratra Václava, který stále vládl v Lucembursku jako

vévoda, byl Jan
Jindřich posledním sourozencem, kterého Karel ještě

měl. Není proto asi nutné zdůrazňovat, že odchod Jana
__Jindřich__a

zarmoutil Karla dvojnásobně a naléhavě mu připomněl pomíjivost vlastní

existence i blízkost konce. Pod dojmem bratrovy smrti Karel předčasně

ukončil svůj braniborský pobyt a vrátil se do Prahy, kde oslavil

vánoční svátky, načež se v lednu 1376 vydal do Varů. V lázních si Karel

léčil neduhy stáří až do počátku března. Dvůr zatím střídavě pobýval v

Chebu nebo na Lokti. Podle zpráv papežské kurie se zdá, že Karel tehdy

opět vážně onemocněl. V Avignonu se dokonce obávali o císařův život.

Snad i z tohoto důvodu došlo dosti neobvykle ve Varech k události,

která ovlivnila další osudy českého státu na velmi dlouho. Po smrti

Jana
__Jindřich__a se novým pánem Moravy stal markrabě Jošt,

Karlův nejstarší synovec. Ten ve Varech už v lednu přijal Moravu v léno

z rukou dospívajícího Václava, pro nějž to byl první vskutku výrazný

státnický akt, jehož se prozatím v souvislosti s českým státem aktivně

účastnil. V pozadí však samozřejmě stál Karel, který nejevil pro Jošta

příliš velké sympatie.

Jošt byl významnou postavou lucemburské dynastie a středoevropské

politiky přelomu 14. a 15. století. Měl řadu vlastností, kterými

disponoval i sám Karel, ať již šlo o ctižádostivost, kulturní rozhled

nebo zápal pro vrcholnou politiku. Na druhou stranu byl ale ješitný a

lakomý. Navíc vzhledem k tomu, že byl po Karlovi nejstarším Lucemburkem

v zemích Koruny české, nejevil příliš ochotu podřizovat se mnohem

mladšímu a neprůbojnějšímu Václavovi. Karel si pravděpodobně uvědomoval

riziko vzájemného odcizování nastupující generace pražské a moravské

větve, a proto se snažil hned od počátku postavit Jošta do podřízené

pozice vůči Václavovi. Tím ale pouze přilil olej do ohně. Vzájemná

nevraživost Lucemburků byla nyní ovšem ještě vzdálenou budoucností. V

březnu 1376 odjeli Karel a Václav z Varů do nedalekého Norimberku,

odkud po dva měsíce řídili závěrečnou fázi diplomatické přípravy na

nadcházející volbu v Říši. To byla sice o několik dnů odložena s

ohledem na napjatý vztah k římské kurii, která žádala císařovu osobní

návštěvu v Avignonu a zásah v Itálii, ovšem velkolepému završení

Karlovy říšské politiky se již nedalo zabránit.

Dne 10. června 1376 byl tehdy teprve patnáctiletý Václav zvolen ve

Frankfurtu nad Mohanem římským králem.3 Volba

nakonec proběhla hladce a jednoznačně. Ani ne o měsíc později byli

Václav i jeho manželka Johana Bavorská korunováni v Cáchách. Karlův sen

o trvalém ovládnutí dvojího trůnu lucemburskou dynastií se stával

skutkem. Se slzami v očích byl Karel spolu s celou svou rodinou

přítomen synově oslnivé korunovaci, která mimo jiné znamenala, že jeho

hýčkaný a milovaný dědic bude muset po dobu své vlády nést na svých

ramenou stejně těžké břímě jako on sám, a to v podmínkách značně

ztížených. Pro mladého římského krále, jenž pro své zvolení nepodnikl

téměř nic, to mělo mít již záhy nedozírné následky, neboť byl

zanedlouho nedobrovolně vtažen do víru evropské politiky, jež se však

měla v následujících letech a desetiletích zcela vymknout z kloubů.

Vládnoucí koncepci, kterou Karel pro Václava připravil, se ukázala jako

zastaralá a nereflektující mocenské posuny a krizové jevy Evropy závěru

  1. věku… ***

Při pohledu na syna ověnčeného korunou římských králů se Karel dmul

pýchou. Avšak namísto toho, aby svého sice velmi vzdělaného a

kultivovaného, bohužel ale trestuhodně nezkušeného syna okamžitě začal

zasvěcovat do státní agendy a správy Říše, třímal i nadále vládu ve

Svaté říši římské a Českém království pevně ve svých rukou. Václavovu

liknavost a nerozhodnost, které byly patrné již v této době, přisuzoval

jeho mladosti, nikoli vrozeným indispozicím, které se pro vládnutí nad

dvojím trůnem příliš nehodily. Ukázalo se to již vzápětí, kdy Karel

ještě v září 1376 osobně vedl trestnou výpravu proti švábským městům,

která odmítla uznat Václavovu volbu. V říjnu byl dokonce neúspěšně

obležen Ulm. Výprava, kterou měl především vést mladý král, i když

samozřejmě s podporou zkušených velitelů a rádců, obstaral Karel, čímž

bezděky zasel do říšské veřejnosti stín pochybností nad Václavovou

kompetentností spravovat půl tisíciletí existující impérium. Po krátkém

pobytu v Norimberku se Karel i Václav vrátili v listopadu do Čech.

Nejprve strávili nějaký čas na Karlštejně, kde si jistě mohli osobně

důkladně pohovořit o úloze a poslání vládce, načež se odebrali do

Prahy. V ní Karel pobýval až do března 1377.

Tak jako obvykle po delších a nákladných cestách, tak i nyní musel

Karel vyrovnat dluhy s věřiteli, kteří mu poskytli půjčku nebo jiné

hmotné prostředky. Zatímco markrabě Jošt projevil vůči Karlovi

obdivuhodnou tvrdost, když si vyžádal úpis, že v případě nezaplacení

dlužné částky do stanoveného termínu získá do zástavy Kladsko a některá

sousední místa, to například takový Boček z Kunštátu se spokojil se

zástavou královského hradu Lipnice a města Německého Brodu. Hříčkou

osudu tak tehdy Karel pomohl k vzestupu rodu pánů z Kunštátu a

samotnému Bočkovi, který byl dědečkem Jiříka z Poděbrad, jediného

českého pána, který si kdy nasadil na hlavu Svatováclavskou korunu, a

jenž byl do jisté míry - jako Karel - stejně schopným státníkem

pracujícím zcela pro

rozvoj rodné země. Karel se po Václavově volbě římským

králem cítil unaven. Myšlenky na neodvratný a blízký konec jej

provázely takřka na každém kroku. Jeho stav však ani v této době nebyl

nijak vážný, o čemž svědčí i to, že se mu v srpnu 1377, tedy ve věku

jednašedesáti let narodil poslední potomek, a to syn
Jindřich.

Chlapec ale bohužel zemřel již příštího roku. Věk ale zastavit nešlo. V

prosinci 1376 proto Karel pořídil
poslední vůli,

kterou rozšířil a definitivně zakotvil v testamentu z října 1377.

Karlova poslední vůle především upravovala nástupnický řád v zemích

Koruny české. I přes pochyby nad loajálností markraběte Jošta a jeho

dvou bratrů Prokopa a Jana Soběslava (zasvěcen církevní dráze) Karel

zavrhl lákavou myšlenku, aby celé lucemburské dědictví odkázal alespoň

do vladařských začátků svému synovi Václavovi, čímž by upevnil jeho moc

v Říši i vůči ostatním středoevropským vládcům.

Namísto toho Václav, jenž byl de facto vrchním vládcem nad českou

Korunou, fakticky obdržel pouze vládu nad Čechami, Slezskem a obojí

Lužicí, přičemž se stal pánem i nad zahraničními lény české Koruny na

říšské půdě. Jošt měl vládnout na Moravě. Druhorozený Karlův syn

Zikmund pak v Braniborsku, jež by držel spolu s kurfiřtským hlasem.

Nejmladšímu Janovi Zhořeleckému připadlo Zhořelecko. Nevlastní Karlův

bratr Václav měl i nadále vládnout v Lucembursku, tady se tedy nic

nezměnilo, i když původně bylo plánováno, že by se právě čerstvě

narozený
Jindřich mohl stát lucemburským vévodou. Do nástupnického řádu

se pochopitelně nevešly eventuality pro případ, že by například Zikmund

později získal polskou či uherskou korunu. I když Karel ve svém

testamentu zavazoval mladé Lucemburky k vzájemné svornosti, což bylo

deklarováno i tím, že všichni měli užívat přídomku „český“, aby tak

nezapomněli, odkud pramení jejich kořeny, stala se právě Karlova

poslední vůle platformou pro budoucí třenice a mocenské hrátky.

Postavení seniora rodu Václava totiž oslabovala na úkor sourozenců a

moravských bratranců, kteří všichni měli do budoucna dost hmotných

prostředků na to, aby reálně ohrozili stabilitu Václavovy vlády a mohly

zasahovat i do poměrů v Říši. Nešlo však o osudovou chybu Karlovy vlády

způsobenou upadající bystrostí císařova rozumu, jak se můžeme mnohdy

dočíst i mezi řádky profesionálních historiků, ale naopak o důkaz

naivní víry a naděje, že svornost a rozum budou provázet i následující

generaci Lucemburků. Že se tak nakonec nestalo, není Karlovou vinou.

V březnu 1377 se Karel vydal na sever, aby zbytky svých vladařských sil

věnoval zvelebování Braniborska, jehož důležitosti pro budoucnost

dynastie si byl vědom. Pokud by se naplnily tajné sny pražského dvora a

Zikmund se skutečně stal vládcem Polska, mohlo být Braniborsko jeho

mocenským předpolím k pronikání vlivu na celé říšské území. Karel cesty

do Braniborska využil i jako malého testu, neboť správu státu alespoň

na oko předal Václavovi. Karlově péči se těšil zejména hrad

Tangermünde, kde byla za jeho osobní přítomnosti na Květnou neděli

slavnostně vysvěcena kaple, jež byla vyzdobena stejným způsobem, jako

Svatováclavská kaple v katedrále sv. Víta na Pražském hradě a kaple na

Karlštejně. Na
Tangermünde založil Karel v červnu i kapitulu. Karlova

pozornost se však soustředila i na dosažení císařské korunovace jeho

syna, který se po krátkém intermezzu v Říši vydal za otcem do

Tangermünde. V této souvislosti bylo intenzivně vyjednáváno s papežem

Řehořem XI., který se v lednu 1377 přesunul do Říma. Vše nasvědčovalo

tomu, že tentokrát dojde k trvalému obnovení papežské rezidence ve

Věčném městě, což hrálo Lucemburkům do karet ohledně jejich žádosti

císařské korunovace. Podmínkou však byl osobní zásah, nejlépe mladšího

z Lucemburků v severní Itálii na podporu papežových zájmů, stejně jako

složení závazků a slibů, že v Říši již nebude přikročeno k volbě

nástupce za života předcházejícího panovníka. Ani v jednom bodě nemohl

Karel souhlasit, i když z diplomatické opatrnosti nemohl odmítnout

přímo a v září dokonce složil ve věci druhé za sebe i za Václava slib

do rukou papežského nuncia. To ovšem kurii nestačilo, jelikož takový

slib požadovala slyšet především od Václava, jenž byl ovšem tehdy již v

Čechách a Karel nebyl zplnomocněn k jeho právnímu zastupování.

Na
Tangermünde tehdy také s největší pravděpodobností vznikl anonymní

spis zvaný
„Karlovo knížecí zrcadlo“, za nímž

pravděpodobně stál sám Karel. Avšak nikoli jako autor, nýbrž jako ten,

kdo si jeho sepsání vyžádal. Ve středověku se „Zrcadlem“ myslelo

literární dílo, v němž je sepsáno, jak má být monarcha vychováván nebo

připravován na dráhu vladaře. V našem případě se jednalo o dva spisy. V

prvním se Václav jako mladý a nezkušený král vyptává otce, jak být

dobrým králem. Ve druhém spise císař udílí všeobecné rady a napomenutí.

Je zřejmé, že Karel i přes všechnu svou lásku projevoval na samém

sklonku života jisté pochybnosti, zdali Václav svěřené státnické dílo

dokáže převzít se stejnou oddaností jako on, a proto mu chtěl takto

nepřímo připomenout, že lze nalézt cestu, bude-li člověk věrný Bohu,

svému svědomí a nebude-li upadat v osidla hříchu.

Jelikož Karel tušil, že mu již mnoho časů nezbývá, rozhodl se vykonat

náročnou cestu do Francie.4 Chtěl ještě

naposledy spatřit zemi svého dětství a mládí, přičemž chtěl cesty

využít i k diplomatickému jednání s papežskou kurií a francouzským

králem, přičemž myslel i na svého syna. Ten měl Karla doprovázet a

symbolicky se v západní Evropě představit jako nový panovník Svaté říše

římské a Českého království. Karel cestu plánoval již delší čas a už na

jaře 1377 o ní jednal s francouzskou stranou. Jelikož byl od roku 1364

francouzským králem
Karel V. Moudrý (1364-1380),

který byl synem Karlovy sestry Jitky, proběhla jednání velmi rychle a

ke spokojenosti všech. Francouzský monarcha se navíc na příjezd svého

jmenovce a mnohem slavnějšího strýce velmi těšil. Návštěvu svých

příbuzných z daleké země hodlal proměnit v přední společenskou událost

své doby. Karel se na cestu vydal z Braniborska v listopadu 1377. V

Bruselu o měsíc později se k němu přidali Václav i jeho nevlastní bratr

vládnoucí v Lucembursku. V doprovodu velkého zástupu významných

osobností z říšského a českého prostředí dorazil císař poslední den v

roce do francouzského Compiègne. Jelikož jej trápila dna, nemohl již

prakticky pořádně chodit a ani jezdit na koni, a tak cestoval buď ve

voze, nebo na speciálně vytvořených nosítkách, které mu osobně poslal

francouzský král.

Na počátku ledna 1378 vstoupil Karel do kláštera v Saint-Denis, kde si

přál navštívit pohřebiště francouzských králů. Následující vjezd do

Paříže byl oslnivý a okázalý o to více, že současné politické postavení

Francie již rozhodně neodpovídalo tomu, jaké sám Karel znal ještě z dob

svého mládí. Jelikož se Karel při vjezdu do Paříže přemohl a nasedl na

koně tak, aby mohl doprovázet svého syna, zhoršil se jeho zdravotní

stav natolik, že musel vynechat jak oficiální večeři pořádanou

francouzským králem, tak i oběd následujícího dne. Pobyt obou

Lucemburků ve Francii je zaznamenán do nejmenších detailů, neboť

francouzský král nařídil, aby byl o cestě pořízen detailní záznam,

který někteří historikové dokonce považují za vůbec první úřední

reportáž v dějinách. Víme tak, že Karel například navštívil ostatky

uložené v Sainte-Chapelle, které byly uloženy v patře kaple, a proto se

nechal poněkud komicky vytáhnout za ramena a nohy nahoru, jelikož byl

stále upoután na lůžko, s nímž se nebylo možno vytočit po točitých

schodech. Následovala také návštěva paláce v Louvru a osobní účast na

zasedání francouzské královské rady, na které se Karel zaskvěl

vynikající znalostí francouzštiny i nabídkou spojenectví obou

královských dynastií. Dobový zpravodaj také zachytil nanejvýše dojemnou

scénu, kdy Karel při návštěvě hradu Saint-Pol stanul tváří v tvář

Isabele z Bourbonu, sestře své první manželky Blanky z Valois. Isabela

byla natolik podobná své sestře, že se Karel při pohledu na ní

rozplakal. Císař navštívil i poutní místo Saint-Maur-des-Fossés.

Po pár dnech důvěrných jednání, banketů, radovánek, tichých rozjímání i

vzpomínek se Karel s pohnutím rozloučil se svým francouzským protějškem

a po vzájemném bohatém obdarování nastoupil krátce po polovině ledna

1378 zpáteční cestu. Ještě před tím však zavázal svého syna, aby byl

věrným spojencem francouzského dvora. Zbytek ledna a větší část února

Karel strávil v Lucembursku, kde se zotavoval z namáhavé cesty. Z

Lucemburska Karel i Václav odjeli do Norimberku, avšak nepostupovali

příliš rychle, jelikož do bran Prahy vstoupili až v dubnu. Bylo to jen

krátce poté, co v Římě zemřel papež Řehoř XI. Jeho nástupcem byl zvolen

Bartolomeo Prignano, který přijal jméno
Urban VI.

(1378-1389). Jeho volba však byla kontroverzní, neboť jej za novou

hlavu církve zvolila pouze část kardinálů, jež podlehla tlaku římského

lidu, který se po dlouhé době dožadoval papeže italského původu.

Lucemburkové nového papeže uvítali, neboť
Urban VI. již v červenci 1378

uznal Václavovu volbu římským králem, což předcházející papež z

taktických důvodů neučinil a odsouval na co nejzazší dobu. Věci se ale

rychle změnily a nabraly osudový spád, který na dlouhou dobu zamíchal s

dalším politickým i celospolečenským děním v Evropě i českých zemích. V

září totiž část profrancouzsky orientovaných kardinálů prohlásila

nedávnou volbu za nelegitimní a zvolila novou hlavou západního

křesťanstva Roberta ze Ženevy, jenž přijal jméno
Klement VII.

Aby se nový papeže, ve skutečnosti první z dlouhé řady vzdoropapežů v

jedné z největších a nejzhoubnějších církevních rozkolů v dějinách, co

nejvíce distancoval od Urbana VI. a jemu věrných kardinálů, zvolil si

za své sídlo Avignon. Církev tak měla nyní dva papeže, kteří se

navzájem obviňovali z kacířství a uvalovali na sebe nejtěžší církevní

klatby.
Papežské schizma, které jako rakovina

rozežírala evropskou společnost na několik příštích desetiletí, přičemž

prohloubila církevní krizi patrnou v celé řadě evropských zemí, tím

bylo oficiálně odstartováno.

Karel, který byl již na konci svých sil, byl rychlým a nepřehledným

vývojem zaskočen. V květnu se sice ještě vypravil se synem do Českých

Budějovic, aby vyrovnal některé z finančních závazků zastavením dalších

korunních statků, a na přelomu září a října na říšský sněm do

Norimberku, ale to byly jeho poslední velké cesty. Když se dozvěděl o

církevním schizmatu, bylo již pozdě na to, aby stihl učinit nějaké

větší a zásadnější rozhodnutí. Poslední týdny života Karel dožil v

milované Praze v starobylém sídle českých panovníků na Pražském hradě,

který po celý svůj život s usilovnou péčí zveleboval. Na začátku

listopadu ještě stihl společně se synem Václavem vydat mincovní řád,

který upravoval českou minci tak, aby se inflace v království

nezvyšovala, což přinášelo znehodnocování drobné mince a s tím spojenou

drahotu. To bylo však poslední významné opatření, které Karel učinil.

Dne 29. listopadu 1378 k večeru Karel zemřel v blízkosti celé své

rodiny. Největší z českých a vrcholně středověkých králů zemřel

poklidně na zápal plic, jenž u něj vypukl ve chvíli, kdy po drobném

zranění krčku levé stehenní kosti, způsobené snad pádem z koně či ze

schodů, musel ulehnout na lůžko. Starý organismus již nemohl se

zdravotními komplikacemi účinně bojovat a svůj boj vzdal.

Karlovi bylo v době úmrtí šedesát dva a půl roku. Odcházel od

dokončeného státnického díla, které se nepodařilo žádnému z jeho

předchůdců na českém trůnu, a na něž plnohodnotně nedokázal v dalších

staletích nikdo navázat. Karel IV. byl jedenáctým králem Čechů, který

vládl v Čechách i ve Svaté říši římské shodně 32 let. A právě tyto roky

jsou v české i německé historii obecně považovány za léta rozkvětu,

vzestupu a blahodárného míru. Na římský a český trůn nastoupil po

Karlově smrti jeho nejstarší syn
Václav IV.

(1378-1419), jenž však přebíral otcovské dědictví v mnohem obtížnější

mezinárodní a vnitropolitické situaci. Necelé dva týdny po císařově

smrti zažila Praha jedny z největších pohřebních slavností ve své

historii. Karlovy ostatky byly následně v polovině prosince 1378 pietně

uloženy do nové královské hrobky ve Svatovítské katedrále, kde

odpočívají dodnes. To už ale Karel začal žít svůj druhý a neméně slavný

život, neboť jej již ve své latinské pohřební řeči jeden z předních

českých a evropských učenců tehdejší doby M. Vojtěch Raňkův z Ježova

hrdě ověnčil titulem, pod kterým je dodnes znám po celé naší zemi:
__Pater

patriae - Otec vlasti__.
__Odkazy a poznámky: __

  1. Karlovarská léčivá zřídla Karel údajně osobně objevil již v roce

1350 při potulkách v loketských lesích. Avšak teprve v létě 1370 zdejší

sídelní aglomeraci udělil městská práva podle těch, jimiž se honosil

nedaleký Loket. Teprve tato událost byla počátkem vzniku skutečného

města, jež ctí dodnes ve svém jménu památku na velkého císaře.

  1. Je ironií, že Karlův výnos porušili již jeho vlastní synové.

Držiteli Braniborska byli postupně Václav, Zikmund a markrabě Jošt.

Země byla poté zastavena Hohenzollernům, do jejichž plné moci se

dostala už v roce 1417.

  1. Václavovu volbu římským králem detailně sleduje zejména

faktograficky vyčerpávající titul SPĚVÁČEK, Jiří.
Václav IV.

1361 - 1419. K předpokladům husitské revoluce. Praha: Nakladatelství

Svoboda, 1986, 773 s.

  1. Karlovu cestu do Francie detailně zmapovala a veřejnosti čtivou

formou představila kniha
_ŠMAHEL, František. Cesta Karla IV.

do Francie: 1377 - 1378. Praha: Argo, 2006, 398 s._
Seznam použité literatury bude uveden v posledním dílu.

Zdroje obrázků:

Wikimedia Commons