Intronisace a intronisační rituály českých knížat na stránkách Kosmovy kroniky

Jan Škvrňák
Úvod Intronisační rituály jsou jedním z prvků, které určují vztah středověké společnosti, k všeobjímající tradici. Zde se také prolínají zvyky staré, předkřesťanského pohanského rázu, se zvyky novými, naplněnýni novou symbolikou. Tyto poznatky platí pro nově christianisované země střední Evropy – Polsko, Uhry (v úvahu lze vzít i nastolení v Korutanech) a také Čechy, kde je symbolika dvou „světů“ zachycena v Kosmově kronice. V této práci se pokusím popsat ideální model intronisace v přemyslovských Čechách a poté se budu zabývat domnělými výjimkami. Kosmas popisuje podrobně pouze nastolení knížete Břetislava I. Méně podrobně, ale ve více než 2 větách, popisuje nástup na trůn jeho stejnojmenného vnuka v roce 1092. K intronisaci ostatních knížat se pražský kanovník zmiňuje velmi stručně, v podstatě nás informuje, že proběhly, případně proběhly, tak jak měly proběhnout. Citace Kosmy k jednotlivým problémům se pokusím začlenit do textu.

1/ Místo intronisace

Polský historik Zbigniew Dalewski dokazuje na příkladu velkopolského Hnězdna a malopolského Krakova, že mocenské držení určitého centra umožňuje a ospravedlňuje vládu nad určitou oblastí. Ačkoliv jeho práce je zaměřena především na reálie Polska v průběhu středověku, zabývá se také českým panováním Boleslava Chrabrého. Polský vládce zde nepanuje v Čechách jako okupant, ale jako držitel centra Čech – Prahy.

Ústředním bodem, kolem kterého se intronisace točila (a osudy celé země) byl kamenný stolec na pahorku Žiži. Nacházel se na území dnešního Pražského hradu mezi sv. Vítem, sv. Jiřím a knížecím palácem. Tento kámen, či spíše balvan, plnil svoji funkci již před přijetím křesťanství knížetem Bořivojem. Bořivoj I. nechává celý posvátný prostor kmene Čechů ohradit k posílení vlastní posice. Kamenný stolec tak sehrává po celou dobu knížectví klíčovou roli. Komu z Přemyslovců se podaří ovládnout Prahu, nechat se zvolit knížetem a nastolit se, ten se stane pánem celých Čech. Ne nadarmo si Kosmas stěžuje, že cesta k trůnu je dlážděna lebkami padlých.

2/ Osoba budoucího knížete.

Knížecí práva (či spíše knížecí nadpráví vůči jeho poddaným) Kosmas popisuje se značným rozhořčením: “K tomu sprostý lid zajásá zmateným hlasem, všichni jedněmi ústy žádají, aby jim byl dán kníže." Využívá ke své kritice mýtický okamžik, kdy sněm lidu – předobraz budoucích „všech Čechů” je ochoten ztratit svoji svobodu, v níž neumí žít a přijmout porobu, tyranii a také zákony (o několik stran již Kosmas není tak nelítostný vůči panovnické moci), z rukou knížete. Kronikář v těchto pasážích popisuje „smlouvu/ústavu" mezi českým kmenem a knížetem. Přemysl ji přijímá až v okamžiku, kdy se stává knížetem, přijímá ji i za svoje potomstvo: „Jeho potomstvo bude v celé této zemi panovat na věky věkův"

Hrozba nejednoty celé země, dynastických sporů mezi pěti syny Břetislava I. vedla tohoto knížete k stanovení podrobnějších podmínek nástupu na trůn. Prosadil princip seniorátu, napříště se měl knížetem stávat vždy nejstarší Přemyslovec. Nad tímto principem měli dbát čeští velmoži – smlouva mezi českým kmenem a knížetem tak byla aktualisována podle stávajících podmínek v českém knížectví.

Současně s tím Břetislav rozdělil knížectví – nejstarší Spytihněv se stal knížetem, vládcem Čech a vrchním vládcem Moravy, která byla rozdělena mezi jeho bratry na dva díly (znojemsko-brněnský a olomoucký úděl). Dalšímu z Břetislavových synů Jaromírovi byla určena duchovní dráha. Toto rozdělení je zřejmě dílem okamžiku, ke konečné stabilisaci dochází až v průběhu 2. poloviny 11. století. Po smrti Spytihněva nastupuje Vratislav, Morava je znovu rozdělena mezi jeho bratry Konráda a Otu. Do budoucna mají v údělech vládnout dědičně potomci Konráda a Oty, zatímco pražský stolec a vrchní vláda má být nadále obsazována na základě seniorátu mezi všemi potomky Břetislava I. Tato disharmonie (potomci Vratislava I. nemají dědičně zajištěnou žádnou část země, tudíž se snaží systém změnit) vede k tvrdým vnitrodynastickým bojům (z nichž mohou těžit a těží velmoži), tedy přesně k tomu, čemu chtěl Břetislav I. zabránit.

3/ Volba knížete

Ve většině případů volba knížete předchází těsně samotnému aktu intronisace a koná se zpravidla několik málo dní po smrti starého vladaře. Kníže je volen „všemi Čechy" nebo „lidem českým", prakticky lze ovšem počítat pouze s účasti šlechty, kde snad větší slovo mohl mít pražský biskup. Volba se koná v Praze, tento fakt lze zahrnout do souvislosti se snadným a rychlým nástupem na trůn. „Po jeho (Břetislava I.) smrti všichni z národa českého, velicí i malí, z obecného usnesení a stejné vůle zvolili si prvorozeného jeho syna Spytihněva za knížete."

4/ Přivedení ke stolci

Není jasné, zda nezbytnou součástí celého nastolovacího rituálu (pravděpodobně ano) bylo přivedení knížete k trůnu vybraným člověkem, ještě před samotnou intronisací. V Kosmově kronice jsou zaznamenány jenom dva případy – přivedení ke trůnu Břetislava I. jeho strýcem Jaromírem a přivedení ke trůnu Břetislava II. pražským biskupem Kosmou. Z uvedených případů není jasné, zda přivedení budoucího knížete mělo jasný řád (případně, zda neprocházelo proměnou), kvůli tomu lze zpochybnit i samotné přivedení budoucího knížete osobou z jeho prostředí (která překlenovala bezvládí a tudíž byla do jisté míry symbolem kontinuity řádu – což platí více pro biskupa než pro Jaromíra) jako součást nastolovacího rituálu „vzal za ruku synovce Břetislava a vedl ho ke knížecímu stolci,…, házeli přes mříže hořejší síně peníze, deset tisíc nebo ještě více, mezi lid, aby se netlačili na knížete, sedícího na stolci." (k nastolení Břetislava I. dojde až v dalším textu). „Když přijel (Břetislav II.)
do Prahy, uvítal ho radostně lid za zvonění v kostelích, veselými reji chlapců a dívek, stojících na rozličných rozcestích, a jejich hrou na píšťaly a bubny. A biskup Kosmas sám ho uvítav s kněžstvem a velikým procesím v hradní bráně před kostelem Panny Marie, dovedl ho ke stolci."

5/ Nastolení

Nastolení samotné proběhlo na kamenném stolci, umístěném na vrcholku Žiži, který byl kultovním místem již v předkřesťanském období. Teprve poté se kníže stával právoplatným vládcem Čech a Moravy. „Podle řádů naší země byl dosazen na stolec ode všech kmetů a velmožů kníže Břetislav Mladší dne 14. září."
„se všeobecným souhlasem byl na trůn nastolen." Jedná se o knížete Bořivoje a jeho nastolení v roce 1100.
„Svatopluk, …, byl dosazen na trůn dne 14. května roku od narození Páně 1107"
„Byl pak (Vladislav I.) povýšen na stolec, když slunce dlelo v deváté části znamení Vah. "
„Za svorného souhlasu všech Čechů byl (Soběslav I.)
pozdvižen dne 16. dubna podle dědického práva na starobylý knížecí stolec "

6/ Představení knížete lidu a aklamace

Následovalo představení nového knížete „lidu". V případě Břetislava I. tento úkon učinil jeho strýc Jaromír a to slovy „hle, váš kníže". V kratší zmínce o nastolení Břetislava II. se o této fási obřadu konkrétně nemluví a nevíme, zda knížete představoval biskup Kosmas a zda přivedení knížete k trůnu mělo konkrétní pravidla. Lid knížete aklamoval zpěvem písně Kyrie eleison. Tím byl vyzdvižen i křesťanský charakter celé ceremonie, panovník je tak legitimisován i božskými silami. Kyrie eleison totiž (v češtině zkomoleno na Krleš) byla součástí mše a tudíž veškerému lidu dobře známá. „Jaromír, drže synovce za pravici, pravil k lidu: „Hle, váš kníže!" A oni zvolali třikrát „Krlešu""

V případě nastolení Spytihněva je jeho volba provedena za zpěvu Kyrie eleison. Vzhledem k tomu, že v této pasáži není uvedeno nastolení, předpokládám, že v jedné větě je spojena volba s aklamací.

7/ Přísahy věrnosti

Po aklamaci následovaly přísahy věrnosti význačných mužů českého knížectví (včetně nevládnoucích Přemyslovců). Přísahám věrnosti se účastnil v roli diváka, svědka„lid".

Přísahy platily po celou dobu vlády knížete, obnovovány byly s nástupem nového knížete a nad jejich dodržováním dohlíželi starší a urození z řad „všech Čechů", kteří se nepochybně intronisačního rituálu účastnili. Podobně veřejným a slavnostním způsobem mohly být dané přísahy zrušeny. „A opět řekl Jaromír k lidu: „Přistupte z rodu Municů, přistupte z rodu Těpticů!" a volal jmenovitě ty, o nichž věděl, že jsou zvláště ve zbrani mocní, ve věrnosti stálí, v boji udatní a bohatstvím vynikající. Seznav, že stojíu něho, pravil: „Poněvadž mi můj osud nedopouští, abych byl vaším knížetem, ustanovujeme vám tohoto a povyšujeme na knížete, abyste ho byli poslušni, jak je důstojno knížete, a povinnou věrnost mu zachovávali, jak náleží vládci.""

Neboť když nastolovali Svatopluka, všichni Čechové se zavázali přísahou, že po jeho smrti má býti Vladislav, jestli ho přežije, povýšen na stolec."

8/ Závěrečné rituály

Poté zřejmě následovala mše a slavnostní hostina na Pražském hradě, hostina mohla být chápána jako smíření. Nevíme, jakou roli v celém obřadu hrál Vyšehrad, kde byly přechovávány lýčené střevíce Přemysla Oráče. Otázkou také zůstává, zda počítat do intronisačních rituálů předání lenních korouhví za české knížectví římským králem českému knížeti. Časově z pochopitelných důvodů tento akt nemůže následovat bezprostředně nastolení knížete, z ideových ale legitimisuje jeho vládu ve vztahu k Říši.

Výjimky:
Nenastolení Jaromíra

Zvláštním se může zdát to, že po smrti knížete Oldřicha I. jeho nástupcem nestal bratr Jaromír, ale syn Břetislav. A to i přesto, že Jaromír již byl knížetem po vyhnání Poláků z Čech od roku 1004 až do roku 1012, kdy ho sesadil jeho bratr Oldřich. Jaromír byl v době synovcova nastolení vykastrovaný a oslepený, kvůli tomu zřejmě nemohl převzít vládu (sám se zmiňuje, že nemůže být knížetem – viz výše). Přesto, ale i proto, požíval velké vážnosti jako člen vládnoucího rodu a byl tím, kdo nastoloval dalšího českého knížete.

Především oslepení tedy zřejmě (tím se vracím k osobě možného knížete) mohlo být pro možného uchazeče diskvalifikací.

Královský titul Vratislava II.:

Rituálu nastolení nového vládce se týká i korunovace Vratislava II. (jako krále I.), ideologicky nastolení překračuje a popírá. Vratislav byl císařem Jindřichem IV. a účastníky synody v jarní Mohuči roku 1085 povýšen do královské hodnosti. Císař jej posléze korunoval, další korunovace proběhla v Praze následujícího roku.

Součástí korunovační rituálu bylo i kopí, které získal Vratislav od císaře Jindřicha IV. Císař jej zase získal po vítězství nad protikrálem Rudolfem z Rheinfeldenu. Později ideologicky kopí využívá Soběslav v bitvě u Chlumce v roce 1126.

Volba knížete českými předáky, následné jeho nastolení, aklamace a přísahy věrnosti voliteli je akt a potvrzení oboustrané závislosti a závazku – jak knížete na předácích, tak i předáků na knížeti. Jedině tak může v Kosmových očích fungovat český stát a vyjadřuje to již v první své knize – jako smlouva mezi Čechy a Přemyslovci (zastoupeni Přemyslem Oráčem).

Tento vztah Vratislav vědomě porušil, tím, že se nechal zvolit králem. Ideologické zdůvodnění již je jiné – kníže vychází z vůle „všech Čechů", král je králem „z Boží milosti", je nevoleným, jmenovaným vyšší autoritou – císařem nebo papežem, kteří také vládnou z Boží milosti (resp. papež je náměstkem Kristovým). Díky tomuto zdůvodnění Vratislav (a později jeho vnuk Vladislav) nemusí vládnout za konsensu svých bývalých věrných, ale jako autokratický monarcha, ačkoliv v praxi musel do jisté míry vládnout se shodě s velmoži.

Tím pádem je postaven král Vratislav také nad stařešinský řád svého otce Břetislava I; který je organickou (i když ne původní) součástí vztahu knížete a Čechů (velmožů). Velmoži s tímto státnickým činem Břetislava souhlasili a byli do nového pořádku zapojeni v úloze garanta dodržování seniorátu. Podobně jako při rituálu samotné intronisace jsou garanty toho, že bude vybrán správný kníže tj. podle duchu seniorátu.

Vratislav začíná budovat království, pokouší se zrušit pilíře starého systému. Dále sídlí na Vyšehradě, nikoliv Pražském hradě s veledůležitým pro knížecí Čechy nastolovacím kamenem na vrcholku Žiži, kam se přesouvá po sporech se svým bratrem Jaromírem, biskupem pražským. Zde zakládá vyšehradskou kapitulu (1070), neúspěšně se snaží domoci na papeži provozování slovanské liturgie.

Jako součást nové královské ideologie lze chápat oslavný hymnus Versus post missam, jehož účelem je obhajovat království a ukazovat jeho užitečnost celé české společnosti. I přesto, že Vratislavova změna residence z Hradu na Vyšehrad původně zřejmě nebyla zamýšlena a byla dílem „okamžiku", v nové královské ideologii Vyšehrad mohl hrát klíčovou roli. A to může být jeden z důvodů, proč Kosmas ve svém díle Vyšehrad nezmiňuje rád a často.

Na okraj lze připomenout, že Vyšehrad si zachoval svůj význam i posléze, řada knížat zde trávila Velikonoce a byla zde přechovávány lýčené střevíce zakladatele rodu Přemyslovců, bájného Přemysla Oráče.

Vládne i proti dalším principům, na kterých fungovalo tehdejší knížectví. Po smrti Oty Olomouckého (skonal 9.6. 1087) se ujímá vlády nad Olomouckem, prozatím jako regent jeho nezletilých synů. Později ho ovšem uděluje svému synu Boleslavu (umírá v srpnu 1091). Obrany práv Otových synů a tím pádem i nařízení Břetislava I. se ujímá Konrád, který je po Vratislavovi stařešina rodu. Společně se seniorátem a jimi spojenými principy tak hájí i svoje nástupnictví na pražský kamenný stolec.

Vratislavovi se nepodařilo prosadit pro pochopitelný odpor šlechty a dalších Přemyslovců projekt dědičného království, což se ukázalo flagrantně před Brnem (Vratislav se snažil zbavit svého bratra Konráda jednoho z moravských údělů – další porušení „knížecího systému vlády"), kdy početná část české šlechty opustila s Vratislavovým synem Břetislavem (Břetislav tu také hraje roli toho, kdo brání zájmy knížecích Čech) vojsko a po několika peripetiích tito rebelové odešli do uherského vyhnanství. Pro Vratislava tehdy přišlo možná zřejmě jeho životní zklamání, musel se dohodnout se svým bratrem Konrádem na následnictví a pohřbít tak svůj královský projekt. Po smrti prvního českého krále skutečně podle seniorátních nařízení nastoupil na kamenný stolec v Praze Konrád I.

Udělení knížectví císařem

Po Velikonocích roku 1099 Břetislav II. požádal císaře Jindřicha IV; aby potvrdil jako knížete nejen žadatele, ale také jeho mladšího bratra Bořivoje. Císař tak učinil, předal oběma Přemyslovcům lenní praporce za Čechy a Moravu. Cíleně tak byl porušen seniorátní řád (nejstarším Přemyslovcem byl v té době Oldřich Brněnský), bylo také předcházeno právo české šlechty volit panovníka. Říšskému panovníkovi teď nic nebránilo vměšovat se do vnitropolitických záležitostí.

Bořivoj byl později skutečně i zvolen a nastolen knížetem, nicméně celou svoji vládu válčí proti moravským údělníkům. Po zbytek století o českém panovníkovi nerozhoduje věk uchazeče (tak jak by měl a šlechta by to měla garantovat), ale především jeho diplomatické a vojenské schopnosti, stejně jako přízeň velmožů.

Volba, která neproběhla v Praze

Další výjimkou je volba Oty II. Olomouckého zvaného Černý ve vojenském táboře u Vratislavi po násilné smrti knížete a jeho bratra Svatopluka. Stalo se tak na konci září roku 1109 a volba učiněná údajně hlavně Moravany byla posléze neuznána a v Praze byla vykonána nová volba. Nejenom místo volby ovšem mohlo mít vliv na rozhodnutí šlechty. Svatopluk totiž při svém nastolení slíbil, že jeho nástupcem má být Vladislav (jako mladší bratr Bořivoje také nesplňoval kritérium stařešiny rodu).

Volba v Polsku voliteli, kteří jsou označováni jako Moravané (zřejmě vojsko sebrané v olomouckém údělu) a volba v Praze Čechy může vnést řadu otazníků do otázek, kdo a za jakých podmínek musel doprovázet českého knížete při jeho výpravách do zahraničí )

Závěr

Nastolení nového knížete byl klíčovým rituálem knížecích Čech a největší politickou událostí. Současníkům byly známy všechny aspekty tohoto rituálu a proto je se třeba spíše ptát, proč Kosmas zanechal ve dvou případech celkem ucelený popis rituálu intronisace. Současně jeho popis ceremoniálu je velmi problematický svojí strohostí, proto více otázek vyvolává, než zodpovídá.