Fridrich Barbarossa a III. křížová výprava 1. část

Radek Švec
Světové dějiny
V této studii se zabývám vojenským tažením Fridricha Barbarossy v rámci Třetí křížové výpravy. Kterékoli téma spojené s osobností, jež zastává tak pevné místo v historickém povědomí jako Fridrich Barbarossa, je pro každého historika nepochybně velkou výzvou, a není proto potřeba ho nijak zvláště zdůvodňovat. Tato skutečnost, podobně jako ta, že osoba prvního císaře pocházejícího z rodu Štaufů stojí již od samého začátku v centru pozornosti autorů historických prací, ovšem představuje pro autora současně nemalý závazek. Také téma samotné Třetí křížové výpravy (obdobně jako témata křížových výprav všeobecně) se nepochybně odedávna těší velké a zasloužené pozornosti a to jak evropských, tak arabských historiků.

Pád Jeruzaléma a přípravy na ozbrojenou pouť

Dvanácté století bylo v západní Evropě obdobím neobyčejného hospodářského a populačního rozmachu, doprovázeného velkým kulturním pokrokem i rostoucí sebedůvěrou. O to více roku 1187 ohromily Evropu zprávy o tom, že svaté město Jeruzalém, získané křižáky před necelým stoletím z rukou Turků, je opět ztraceno a upadlo pod muslimskou nadvládu. Špatné zprávy ze Svaté země se po celém západním křesťanském světě šířily velmi rychle. Počáteční obavy se však brzy proměnily v mohutnou vlnu nadšení pro křižáckou myšlenku. Zklamání, které zanechal nezdar druhé křížové výpravy, bylo rázem zapomenuto. Stejně tak se brzy ukázalo, jak mylné bylo zdání, že po bitvě u Hattínu, která znamenala největší porážku západních zbraní z rukou nekřesťanského vojska od 10. století, dospělo křižácké hnutí k neodvratnému konci. Jako první se ke křížové výpravě přihlásil sicilský král Vilém II. se svými Normany (jednalo se o flotilu přibližně 50 lodí s 200 rytíři), do Palestiny odpluly také drobné skupiny křižáků z Flander, Dánska a Anglie.1 Tyto skupiny ovšem nemohly přivodit významnou změnu poměru sil. Zásadní význam proto měla otázka, jak se k výpravě postaví přední evropští panovníci.

Vilém II. Sicilský, zdroj: Encyclopædia Britannica

Podobně jako v jiných oblastech se i v římskoněmecké říši šlechta zdráhala cokoliv podniknout, aniž by znala záměry svého krále a císaře Fridricha Barbarossy.2 V témže roce, kdy padl Jeruzalém, zemřel i papež Řehoř VII. Nový papež Klement III. okamžitě navázal spojení s císařem Barbarossou. Ten měl na rozdíl od králů Richarda a Filipa Augusta s křížovou výpravou již osobní zkušenost a navíc bylo jasné, že nějaký čas bude trvat, než se tehdejší Anglie s Francií odhodlají k činu, proto se zraky celé Evropy upínaly k nejmocnějšímu panovníkovi na tomto kontinentu, císaři Fridrichovi.

Císař v této době vládl nad Svatou říší římskou, která se podobně jako většina západní Evropy nyní nacházela uprostřed kulturního a ekonomického obrození, již pětatřicet let a dlouho se rozhodoval, zda má na svatou výpravu proti nevěřícím vyrazit, nebo se má raději starat o svoje impérium.3 Císař na výzvu papeže k osvobození Božího hrobu z rukou nevěřících reagoval spíše opatrným vyjednáváním a zavazovat se příliš nechtěl. Ostatně otázka křížových výprav skutečně nebyla po celou dobu Barbarossovy vlády hlavním cílem jeho politiky, jak by se na první pohled mohlo zdát. Na počátku sedmdesátých let navázal císař kontakty dokonce se Saladinem, čímž si chtěl vytvořit protiváhu při jednání s byzantským císařem.4 V pozadí jeho rozhodování však stál kromě jiného od doby schizmatu stále více patrný vliv příkladu Karla Velikého, zejména pak jeho boje proti nevěřícím a snaha o šíření katolické víry. Volání zničeného Jeruzalémského království o pomoc a výzvy papeže tak nemohl Fridrich, který v Mohuči o čtyři roky dříve demonstroval svou vrcholnou moc a vedoucí postavení v křesťanském světě, nechat nevyslyšené. Císařství zavazovalo a Fridrich si jako císař nemohl vybrat lepší završení své slavné vlády, než ozbrojenou pouť do Svaté země, jenž byla nejčestnější povinností křesťanského vládce.5 Fridrich si rovněž uvědomoval, že křížovou výpravu může využít coby politický nástroj, s jehož pomocí se pouhým vyjednáváním vypořádá s odbojným welfským bratrancem Jindřichem Lvem, kterého donutil znovu odejít do exilu.

Fridrich Barbarossa jako křižák, Historia Hierosolymitana, cca 1188, zdroj: Wikipedia

Po přijetí znamení kříže na slavnostním sněmu v Mohuči (27. března 1188) se Fridrich zpočátku hodlal zaměřit především na diplomatickou přípravu křížového tažení. Fiasko druhé křížové výpravy, které se roku 1147 ještě jako švábský vévoda účastnil společně se svým strýcem císařem Konrádem III., měl ještě v živé paměti. Poučilo ho o prastaré pravdě, že vojenský úspěch stojí a padá s pečlivým uchystáním, proto vše velice důkladně a do posledních podrobností připravil. S lodním prostorem pro přepravu své armády přes Středozemní moře ovšem počítat nemohl, protože ozbrojené síly Francie a Anglie ho potřebovaly nutněji než jeho vojáci a navíc se nevědělo, které přístavy by ve svaté Zemi mohly být ještě v době předpokládaného vylodění k dispozici.6 Navíc kapacita lodí nebyla pro tak obrovské vojsko, jaké dával císař dohromady, dostatečná, aby mohlo být po moři přepraveno najednou. Vojsko proto muselo postupovat obvyklou suchozemskou trasou (přes Uhry a Balkán do Malé Asie, která v podstatě odpovídala směru první křížové výpravy. Cílem bylo spojení s křesťanskými vojsky v Antiochii.

Barbarossa si velmi dobře z vlastních zkušeností uvědomoval úskalí suchozemské křižácké trasy, tušil, jak obtížný bude pochod na Blízký východ.7 Věděl, že zásadní význam bude mít zejména zásobování vojska a také uspořádání vztahu k místním obyvatelům. Před odjezdem na kruciátu Fridrichovi diplomaté zavítali do Uher i do hlavního města Byzantské říše, kde se snažili vyjednat podmínky průchodu vojska těmito zeměmi. Klíčová jednání se vedla zejména s Byzancí, která ovládala mořské úžiny mezi Evropou a Asií, což byla místa zásadního významu. Byzanc měla kromě bezpečného průchodu zajistit také možnost nakoupení zásob a převoz přes úžiny, křižáci se měli na oplátku zdržet plenění a zejména nepodnikat nic, co by ohrozilo integritu a stabilitu byzantského panství na Balkáně.8 Obě tyto mise dopadly nadmíru úspěšně, navíc se podařilo znovu navázat kontakt se sultánem seldžuckých Turků Kilič Arslanem, který přislíbil volný průchod vojsku a svoji neutralitu, stejně jako další vládce v Malé Asii, kníže Lev II.

Barbarossa vyrazil z Řezna osvobodit svatá místa od nadvlády muslimů v čele obrovské křižácké armády jako první evropský panovník 11. května 1189. Údaje o velikosti armády se značně různí. Dobovými prameny bývá počet shromážděných bojovníků odhadován na 100 000, případně dokonce až na 150 000.9 Počet rytířů pak přibližně na 20 000.10 U současných autorů jsou samozřejmě tyto počty korigovány poznatky získanými výzkumem, reálný odhad početní síly celého vojska kolísá mezi 30 000 až 40 000 muži.11 Přesto se jednalo bezpochyby o největší armádu od dob starého Říma. Císařský kontingent tvořil největší část celé výpravy a jeho pochodová linie byla někdy až tři dny dlouhá.12

Přípravy k výpravě proběhly již v předchozím roce, takže jídlo i ostatní zásoby měly Fridrichovy jednotky k dispozici v dostatečném množství. Nábor účastníků byl prováděn mezi příslušníky vojenské aristokracie, mezi bohatšími obyvateli měst i v části nešlechtické venkovské populace, která disponovala určitým majetkem. Jako součást výkonu trestu se výpravy mohli účastnit také odsouzení zločinci. Vojenské oddíly se tvořily kolem vládců, pánů a rytířů, vedle této elity se ovšem na cestu vydalo i množství služebníků, kteří cestovali společně se svými pány a kteří ovládali potřebná řemesla. Barbarossa se v říši vytrvale zasazoval o to, aby si každý křižák zaplatil cestu, a rovněž zdůrazňoval, že příprava náboru a rekrutů musí probíhat pod dozorem místní šlechty a městských obcí.13 Motiv k účasti naprosté většiny ozbrojených poutníků byl skutečně náboženský, nikoli finanční či sociální, protože stát se křižákem bylo ve skutečnosti velmi nákladné a mnozí rytíři se účastí na výpravě finančně zruinovali. Spoléhat na podporu z milodarů, jako tomu bylo u dřívějších křížových výprav, již nestačilo, takže s výjimkou nejvyšších velitelů musel být každý účastník třetí křížové výpravy nějakým způsobem nebo nějakou konkrétní osobou financován.

Říši svěřil Barbarossa svému synovi a nástupci Jindřichu VI., který byl od roku 1169 korunován římským králem a spoluvládcem. Po tomto kroku si už téměř sedmdesátiletý Barbarossa mohl dovolit proměnit ve skutek své světovládné nároky, které hlásal prostřednictvím své kanceláře, a zároveň naplnit své osobní a velmocenské ambice. Další císařův syn, švábský vévoda Fridrich, táhl spolu s vojskem a působil jako zástupce vrchního velitele. Kromě něj císaře doprovázel také jeho bývalý kancléř (v té době již biskup würzburský) Gottfried, dalších deset biskupů a mnoho světských velmožů, včetně 28 hrabat.14 Třetí křížové tažení se od obou předešlých značně odlišovalo. Nešlo zde totiž pouze o tažení rytířů a drobných lidí pod vedením velkých feudálů, v němž jsou všichni vedeni jedinou svatou myšlenkou o dobytí Božího města. Tentokrát šlo o vzorně organizovanou pouť vladaře, kde měli všichni poddaní (od nejvyššího až po posledního) své místo. Tím pádem se přehmaty vůči obyvatelstvu (zejména pronásledování a vyvražďování židovských obcí, které doprovázely první křížovou výpravu a jejichž opakování si nepřál císař ani církev) omezily na snesitelnou míru.

Fridrich Barbarossa se svými syny Jindřichem (vlevo) a Fridrichem (vpravo), Historia Welforum, cca 1180, zdroj: Wikipedia

Císařské neshody na byzantském území

Zatímco se císař s řadou významných knížat a menší částí vojska rozhodl přepravit do Vídně po Dunaji, většina vojska se vydala pozemní cestou. Během plavby nechal Barbarossa vypálit vesnici Mauthausen, protože obyvatelé tohoto místa ve snaze vydělat na průchodu Kristových bojovníků zvýšili ceny potravin a vymáhali od procházejících křižáků clo, které se císaři zdálo nadmíru vysoké.15 Ve Vídni jej uvítal rakouský vévoda, který se na přípravě křížového tažení významný způsobem podílel, přestože se sám vydal do Svaté země až o rok později. Po spojení obou částí vojska vstoupil Fridrich 25. května 1189 do uherské země. Uherský král Béla III. se svojí ženou Markétou připravil císaři vlídné přijetí, ochotně mu poskytl zásoby na další cestu a samotného císaře dva dny hostil na svém soukromém loveckém ostrově, zatímco jeho vojsko nechal rozmístit na úrodné louky po celé své zemi. Císař byl ve všech městech a biskupstvích přijímán s velkolepou nádherou. Barbarossův syn Jindřich se dokonce poblíž Bratislavy zasnoubil s jednou z dcer uherského krále, čímž byly vynikající vztahy s říší Arpádovců zpečetěny.16

V zapojení oddílu z Uher, které byly neustále nuceny balancovat mezi Byzancí a Západem, se odrážela usilovná snaha stát se součástí světa latinského křesťanství, která byla především prostředkem k zajištění vlastního nezávislého postavení. První menší problémy nastaly výpravě při překonávání řeky Drávy. Křižáci na lodích strádali a někteří z nich se dokonce utopili.17 Už s menšími problémy pak vojska 28. června 1189 překročila řeku Sávu a vtáhla do Bělehradu. V čele výpravy šli Češi a Uhři, druhé vojsko tvořili Švábové a Bavoři, třetí Frankové a zadnímu voji velel sám císař.18

Na území byzantského císaře Izáka Angela ovšem začaly problémy, které výpravu již neopustily. Přes všechny předběžné dohody se vztahy s byzantským císařem, který už delší dobu spřádal velice složitou hru, nevyvíjely dobře. Místo žehnajících a jásajících obyvatel a připravených skladů s potravinami na poutníky čekaly jen zatarasené cesty (průchody v soutěskách byly uzavírány tak, že byly poráženy vysoké stromy, které byly posléze kladeny na hromadu jako neproniknutelné zábrany), loupežnické tlupy a vystrašená, spíše nepřátelská populace. Fridrichovo vojsko postupovalo po staré římské silnici ještě z Trajánovy doby. S nepřátelskými ataky se poutníci vypořádávali tak důsledně, že stromy byly velice brzy posety nahými těly nepřátel, které předtím o všechno oloupili. Rovněž nepřipravené sklady s potravinami kompenzovali vyrabováváním místních sedláků, pro které to ovšem znamenalo smrt hladem. Brzy po překročení Sávy ve městě Niš předstoupili před Fridricha poslové srbského Štěpána Nemanji a posléze také bulharských Asenovců s cílem najít podporu v boji proti byzantskému panství a vytvoření protibyzantské aliance.19 Pro Barbarossu to byla výhodná možnost, jak držet alespoň trochu v šachu konstantinopolského císaře, který se rozhodl hledat podporu vůči křižákům i u samotného Saladina.20 Přestože už zřejmě nikdo nepochyboval o tom, že dennodenní nepřátelské útoky na vojsko nemohou být pouhé chyby v administrativě Byzantské říše, ale jsou cíleně řízeny císařem Izákem, který navíc nechal v Konstantinopoli uvěznit Barbarossovy vyslance, střežil se Barbarossa otevřeně porušit norimberské dohody a nepřijal Srby ani Bulhary pod lenní svrchovanost západní říše. Hlavním Barbarossovým cílem bylo osvobodit Jeruzalém, proto se nechtěl příliš angažovat ve složitých balkánských poměrech.

13. srpna vstoupily jednotky císaře Svaté říše římské do města Sofie, které však našly zcela opuštěné, navíc bez jakýchkoli potravin. 26. srpna dorazila Barbarossova výprava k městu Filippopolis (dnešní Plovdiv), kde vyhladovělé vojsko našlo město opět téměř opuštěné od většiny obyvatel, zvláště pak od těch majetných. Křižáky radostně uvítala pouze místní arménská menšina, která jim nabídla levné potraviny a svoji podporu. V té době se jednalo o nejsilnější arménské osídlení v Evropě, které bylo s vládou místního pravoslavného biskupa velmi nespokojeno. Po návštěvě byzantského poselstva bylo jasné, že vyjednání s jejich vladařem, ztěžované problémem dvojího císařství (oba vládcové si navzájem upírali nárok na titul římského císaře), bude více než problematické.

Vojska ozbrojené pouti se nyní nacházela ve válečném stavu s Byzantskou říší a za této situace nebylo možné pomýšlet na přechod moře, proto vojska začala s cílenou devastací okolního území. Vypalovala usedlosti sedlákům a násilně sklízela úrodu, dobývala okolní města a pevnosti. Barbarossa dal vyplenit a zpustošit rozsáhlá území Byzantské říše, mezi jinými bylo dobyto také bohaté město Berrhoe (dnešní Stara Zagora), hrad Scribention, dále město Brandoveus, Pernis a několik dalších hradů. Když se o těchto rozmíškách mezi oběma vladaři dozvěděl uherský král Béla III., který si jako přímý soused Byzantské říše nemohl neshody s vladařem v Konstantinopoli dovolit, rozhodl se svůj uherský oddíl odvolat. Odchod dvou tisíců uherských rytířů znamenal pro Barbarossu komplikaci. Aby tento odchod nepodlomil morálku dalších vojsk, rozhodl se návrat uherských rytířů uskutečňovat nenápadně po částech.21

8. listopadu vyrazilo Fridrichovo vojsko z Filippopole směrem k Adrianopoli, kam dorazilo 22. listopadu. Fridrich se zde rozhodl přezimovat a uvažoval dokonce o dobytí Konstantinopole. Císaři se však stále jednalo především o úspěch křížové výpravy, dostat se co nejrychleji do Jeruzaléma bylo proto v tuhle chvíli důležitější. Fridrich Švábský ovšem sestavil skupiny, které měly za úkol obsazovat byzantská města a hrady. Mezi jinými byla obsazena města Probaton, Dimotika, Culos, Menas nebo hrad Nikiz, který měl údajně sloužit konstantinopolskému císaři k výrobě jedu.22 Celá země byla zpustošená nesmírným pleněním, poutníci často vypalovali kostely i svatyně. Byzantský císař již déle nemohl čelit takto silnému tlaku, navíc se obával, že v jarních měsících dojde k obklíčení Konstantinopole a posléze k průchodu Fridrichových jednotek jeho sídelním městem. To vše nakonec vedlo k tomu, že na Velikonoce 1190 Izák souhlasil s přepravou obrovského křižáckého vojska na byzantských lodích do Malé Asie.23

Slavné vítězství a nečekaná tragédie

Na Velikonoce roku 1190 se křižácká armáda přeplavila během pouhých čtyř dnů (22.—28. března) za pomoci flotily byzantského císaře přes moře a bezpečně se vylodila na asijských březích. Hned následující den se křižáci vydali z Lampsaku přes zalesněné a nerovné cesty pohořím východní Mysie směrem na východ. Na začátku dubna pak vojska překročila řeku Granikos a vstoupila do města Pegai ve frýžské Laodikáji, kde byli místními Latiny přijati velmi vlídně a pohostinně (na zdejším trhu pak mohli levně nakoupit potraviny a krmivo pro koně).24 9. dubna dorazilo Barbarossovo vojsko do pevnosti Sycheron, která byla cílem ozbrojených poutníků podobně jako při předchozí křížové výpravě. O deset dnů později dorazilo vojsko do města Filadelfie, kde došlo k několika rozmíškám s místními obyvateli. Přestože císař uvažoval o trestné akci, přiklonil se nakonec ke smírnému řešení, v neposlední řadě i proto, že toto město bylo jediným schopným křesťanským obranným bodem v pohraničí.

Ozbrojení poutníci pak táhli dál přes Malý Tripolis, Hiearapolis, až k pláním Laodikáje, posledního křesťanského města, kterým poutníci prošli a odkud výprava pokračovala do vnitrozemí, které ovládal seldžucký sultán. 25. dubna vstoupili na území Turků.25 Už velmi záhy při dalším postupu vnitrozemím se ukázalo, že ani Turci jim nejsou příliš přátelsky nakloněni. Dohody s Kilič Arslanem II. se ukázaly stejně málo platné jako dohody s Řeky, zvláště za situace, kdy byl sultán prakticky odstaven od vlády svým synem a Saladinovým zetěm Qutbuddínem, jenž byl stoupencem tvrdého postupu proti rytířům svatého kříže.26 Ozbrojenou pouť tak zasáhla další vlna nepřátelských a loupeživých útoků. Barbarossova armáda navíc brzy začala strádat hladem a žízní. Biografie rakouského historika Ferdinanda Oplla dokonce hovoří o tom, že křižáci pili ze zoufalství vlastní moč, další se pokoušeli uhasit žízeň krví zabitých koní. Jejich maso se pak stalo jediným zdrojem potravy. Koně i další tažná zvířata však stejně hynula jedno po druhém. Navíc čím hlouběji křesťané postupovali, tím se stávaly útoky intenzivnější a počet nájezdníků vzrůstal.

Počátkem května dosáhli křižáci za velkých útrap Hoyranského jezera (dnes Egridir Gölü), kde se jim úspěšně podařilo odrazit útok turkmenských oddílů.27 Po dalších velkých útrapách a několika menších potyčkách dorazil Barbarossa před hlavní seldžucké město Ikonium (dnešní Konya), kde se proti jeho do krajnosti vyčerpaným vojákům postavilo mohutné seldžucké vojsko. Prameny uvádějí 300 000 až 500 000 jezdců. Tento údaj je nepochybně přehnaný. Reálné odhady ukazují na to, že počet sultánových jezdců byl ve srovnání s Barbarossovým vojskem asi dvojnásobný.28 Přes početní převahu nepřítele Fridrich trval na tom, že město musí být dobyto, protože v opačném případě by se stalo nepřátelskou základnou v týlu Barbarossova vojska. U Ikonia se tedy odehrála nejslavnější bitva celého tažení, která trvala dohromady pět dnů. Většina pramenů shodně vyzdvihuje především přínos samotného císaře, který měl i přes svůj úctyhodný stařecký věk strhnout osobním příkladem své vojáky a na slavném vítězství vyčerpaných a vyhladovělých poutníků měl nepochybně velkou zásluhu.

Nebyl to však zázrak, jak současníci často na toto vítězství nahlíželi. Vysvětlení bylo daleko prostší. Barbarossova vojska totiž měla na rozdíl od dřívějších křížových tažení velice silnou vojenskou kázeň, nejednalo se o žádné tlupy, ale o ukázněnou brannou moc, vysoce motivovanou a bojeschopnou, a tak oproti seldžuckým vojákům působila jako dokonale fungující stroj. Barbarossa navíc evidentně zaskočil nepřítele svoji taktikou, kdy rozdělil vojsko na dva oddíly, přičemž císařův syn vévoda Fridrich vedl útok přímo na město, zatímco císař se postavil nepříteli v poli. Turci tak byli navzdory své silné početní převaze poraženi a Barbarossa tak po tomto mimořádném vítězství mohl dopřát svému vojsku několikadenní odpočinek v sultánových zahradách před městem.

Saladinovi jezdci, Zdroj: www.history.org.uk

Samotné Ikonium bylo z důvodu nesnesitelného zápachu rozkládajících se mrtvol ozbrojenými poutníky vyklizeno, nicméně se jim zde dostaly do rukou poměrně velké zásoby potravin, především obilí a také krmiva pro tažná zvířata, jejichž počet byl znovu navýšen o přibližně 6 000 kusů.29 Barbarossa se ostatně jako ve všech ostatních případech rozhodl nezdržovat výpravu snahou o rozšíření svého panství, zanechal město Kiliči Arslanovi, který se znovu chopil vlády, a 26. května vyrazil z Ikonia na další pochod. Trasu ozbrojeným poutníkům ukazovali průvodci z řad Seldžuků. Seldžučtí rukojmí zajistili klidný, plynulý
a téměř ničím nerušený průběh tohoto úseku tažení.30 Útoků na křižácké vojsko značně ubylo, ozbrojení poutníci navíc nyní táhli poměrně přívětivým a úrodným územím, bohatým na vodu, kde rostlo několik druhů ovoce. Bez větších potíží dorazili 28. května k městu Pirgus, kde se jeden den odpočali, a 30. května už dorazili k městu Laranda.31

Po překročení hranice s Kilikií pokračovalo křižácké vojsko územím většinově osídleným křesťanským obyvatelstvem. Fridrich Barbarossa tak dosáhl úspěchu, kterého nebylo dosaženo ani v roce 1101, ani o necelých 50 let později. Během dvou měsíců od vstupu do Asie totiž přivedl své obrovské vojsko, vyčerpané, ale téměř nedotčené, na přátelské křesťanské území. To samo o sobě bylo v podstatě srovnatelné s nejvýznamnějšími úspěchy celé Třetí křížové výpravy. Císař ihned navázal kontakt s arménským vládcem Lvem II. a byl od Arménů vřele přijat. Na spřáteleném území strávil několik dnů a poté mohl nerušeně pokračovat v dalším pochodu.

Na počátku června zahájili ozbrojení poutníci dlouhý sestup pohořím Taurus. Když se konečně objevili na druhé straně tohoto pohoří a blížili se k pobřeží Středozemního moře, kde doufali v doplnění zásob ze spojeneckých lodí, zasáhla výpravu osudová událost. Fridrich jel se svou družinou v čele armády a dorazil ke břehům řeky Salef (dnes Göksu) dříve než ostatní.32 Nikdo dodnes neví, co se v neděli 10. června 1190 přesně stalo. „Onen jindy moudrý muž nemoudře napínal síly proti toku a proudu řeky, třebaže všemi zdržován, vstoupil do vody a ponořen do víru, ten, jenž mnohokrát vyvázl z ohromných nebezpečí, žalostně zahynul."33 Takto tragickou událost zaznamenal kronikář Ansbert. Skutečné příčiny Barbarossovy smrti nejsou však dosud zcela objasněny. Za oněch osm století, které od této tragické události uběhla, vykrystalizovalo značné množství různých teorií o příčině císařovy smrti. Tvrzení různých pramenů se rozcházejí. Pravděpodobně při pokusu řeku překonat nalezl císař v jejím rychlém proudu smrt. Silný proud jej mohl strhnout pod hladinou a Barbarossa se mohl prostě utopit, další teorie hovoří o tom, že příčinou smrti v studené vodě Göksu mohl být rovněž infarkt. Každopádně po císařově smrti se celá výprava ocitla ve zcela nové, obtížné situaci.

Smrt Fridricha, Sasaká světová kronika, 13. století, Zdroj: Quora

Seznam použité literatury a pramenů

ANSBERT: Třetí křížová výprava dle kronikáře Ansberta, historie o výpravě císaře Fridricha sestavená jakýmsi rakouským klerikem, který se jí účastnil, jménem Ansbert (Skutky nejjasnějšího z římských císařů Fridricha). Příbram 2013.

BRIDGE, Antony: Křížové výpravy. Praha 1995.

HROCHOVÁ, Věra: Křížové výpravy ve světle soudobých kronik. Praha 1982.

HROCHOVÁ, Věra, HROCH, Miroslav: Křižáci v Levantě. Praha 1975.

MADDEN, Thomas F.: The new concise history of the Crusades. New York 2005.

NICOLLE, David: The Third Crusade 1191. Richard The Lionheart and the battle for Jerusalem. Oxford 2005.

OPLL, Ferdinand: Fridrich Barbarossa. Císař a rytíř. Praha 2001.

OTWAY-RUTHVEN, Annette J.: Frederick Barbarossa. A study in medieval politics by PETER MUNZ. In: Hermathena, 1969, 109, s. 81–82.

PHILLIPS, Jonathan: The Fourth Crusade and the Sack of Constantinople. Londýn 2005.

RAJLICH, Jiří: Křížové výpravy a papežská politika. In: Historický obzor, 1997, 8 (3/4), s. 57–64.

SOUKUP, Pavel: Fridrich Barbarossa a jeho doba. In: ANSBERT, Třetí křížová výprava dle kronikáře Ansberta, historie o výpravě císaře Fridricha sestavená jakýmsi rakouským klerikem, který se jí účastnil, jménem Ansbert (Skutky nejjasnějšího z římských císařů Fridricha). Příbram 2013, s. 7–36.

ŠOLLE, Miloš: Po stopách přemyslovských Děpolticů. Příspěvek ke genezi města Kouřimě. Praha 2000.

TYERMAN, Christopher: Sváté války. Dějiny křížových výprav. Praha 2012.

WETZKY, Karl von: Bůh tomu chce. Češi a Moravané na III. křížové výpravě do Svaté země. Brno 1998.

WIBECK, Sören: Korståg. Västerlandets heliga krig. Lund 2007.

Elektronické zdroje: 

VäGNER Peter, Der schlafende Kaiser, [online, cit. 31. 3. 2014]. URL: http://www.welt.de/print/wams/reise/article10644496/Der-schlafende-Kaiser.html

O autorovi:

Mgr. Radek Švec (*1991) vystudoval obory Obecné dějiny a Moderní dějiny na Fakultě filozofické Západočeské univerzity v Plzni. Od roku 2018 je studentem doktorský programu na téže fakultě. 

Email: svecr@khv.zcu.cz

  1.  HROCHOVÁ, Věra: Křížové výpravy ve světle soudobých kronik. Praha 1982, s. 146. ↩︎

  2.  TYERMAN, Christopher: Svaté války. Dějiny křížových výprav. Praha 2012, s. 376. ↩︎

  3.  WETZKY, Karl von: Bůh tomu chce. Češi a Moravané na III. křížové výpravě do Svaté země. Brno 1998, s. 24. ↩︎

  4.  OPLL, Ferdinand: Fridrich Barbarossa. Císař a rytíř. Praha 2001, s. 169. ↩︎

  5.  SOUKUP, Pavel: Fridrich Barbarossa a jeho doba. In: ANSBERT: Třetí křížová výprava podle kronikáře Ansberta. Příbram 2003, s. 10. ↩︎

  6.  WETZKY, s. 27. ↩︎

  7.  MADDEN, Thomas F.: The new concise history of the Crusades. New York 2005, s. 80. ↩︎

  8.  SOUKUP, s. 25 ↩︎

  9.  BRIDGE, Antony: Křížové výpravy. Praha 1995, s. 152. ↩︎

  10.  PHILLIPS, Jonathan: The Fourth Crusade and the Sack of Constantinople. Londýn 2005, s. 66. ↩︎

  11.  WETZKY, s. 28. ↩︎

  12.  NICOLLE, David: The Third Crusade 1191. Richard The Lionheart and the battle for Jerusalem. Oxford 2005, s. 42. ↩︎

  13.  TYERMAN, s. 419. ↩︎

  14.  NICOLLE, s. 29. ↩︎

  15.  ANSBERT: Třetí křížová výprava podle kronikáře Ansberta. Příbram 2003, s. 52. ↩︎

  16.  OPLL, s. 173. ↩︎

  17.  ANSBERT, s. 56. ↩︎

  18.  WETZKY, s. 32. ↩︎

  19.  SOUKUP, s. 27. ↩︎

  20.  MADDEN, s. 82. ↩︎

  21.  WETZKY, s. 51. ↩︎

  22.  ANSBERT, s. 78. ↩︎

  23.  SOUKUP, s. 27. ↩︎

  24.  Ansbertova kronika uvádí, že obyvatelé města Pegai (zvaného někdy též Spigast), byli Latinové. Nejsme ale schopni informaci ověřit, ani více o této komunitě zjistit. ↩︎

  25.  MADDEN, s. 82. ↩︎

  26.  Je zjevné, že důležitou roli hrála krajně nestabilní vnitropolitická situace v seldžucké říši. Sultán Arslan Kilič rozhodl již v letech 1188—1189 o rozdělení říše mezi svých devět synů, bratra a synovce. Od této chvíle se rozpoutal mezi jednotlivými soky, toužícími po samovládě, tuhý boj, ve kterém si počínal s největším úspěchem právě Qutbuddín. ↩︎

  27.  OPLL, s. 177. ↩︎

  28.  WETZKY, s. 107. ↩︎

  29.  Tamtéž, s. 120. ↩︎

  30.  OPLL, s. 178. ↩︎

  31.  ANSBERT, s. 107. ↩︎

  32.  BRIDGE, s. 153. ↩︎

  33.  ANSBERT, s. 109. ↩︎