Dobytí Pilėnai (25. 2. 1336)

Jan Škvrňák

09.02.2025

Světové dějiny

Několik latinsky psaných kronik se k roku 1336 zmiňuje o dobývání litevské pevnosti Pilėnai řádem německých rytířů. Událost, při které obránci nakonec spáchali sebevraždu, se stala jedním z důležitých témat litevského národního obrození v 19. století a v litevské paměti zůstává dodnes.

Toruňský analista píše na začátku 15. století, že v roce 1336, Ludvík, braniborský markrabě a syn císaře byl v Prusku a Litvě, kde bojoval s řádovými rytíři v kraji Troppen a hradu Pilenen.¹ Podobně skoupá je kronika z Wolfenbüttelu, která uvádí sílu křižáckého vojska 6000 mužů. Nejpodrobněji celou událost zaznamenává kronika Wigand z Marburgu, který ji sepisoval zhruba půlstoletí po událostech. Potíž je v tom, že německy psaná rýmovaná kronika se zachovala jen v malém zlomku a v latinském překladu do prózy, který si nechal v 60. letech 15. století pro sebe přeložit polský kronikář Jan Długosz.

Wigand píše, že řádoví rytíři společně se světskými spojenci - Ludvíkem Braniborským a hrabaty z Namuru (asi Guy II.) a Hennebergu (zřejmě Jan I.) a křižáky z Francie a Rakouska vytáhli proti pohanským Litevcům. Útočící vojsko mělo mít 200 bojovníků s přilbami, a 25. února mělo dobývat hrad Pilennen, na něm se mělo ukrýt až 4000 pohanů.

Když pohané uviděli útočící křižácké vojsko, měli se vyděsit a raději než porážku a zajetí volili smrt vlastní rukou. Marburský kronikář ještě zmiňuje ještě stařenu, která měla sekerou zabít sto krajanů. Podobně měl učinit i velitel Litevců (Wigand ho tituluje králem), který se měl ukrýt a zabít nejdříve svoji manželku a později i ostatní Litevce. Celá událost končí dobytím i zbořením hradu odvedením zajatců.²

Władysław Majeranowski: Vévoda Margiris brání Pilenai před Německými rytíři, 19. století, zdroj: getarchive.net

Více detailů kronikáři nenabízejí - není jasné, kde se hrad nacházel, kromě neučité lokalizace v kraji Trapėnai. Různí badatelé už od novověku nabízely různé lokalizace, polský literát Szyjkowski s lokalilitou Punia, Theodor Narbutt s Pilionys (Naujaupis), litevský obrozenec Jonas Basanavičius zase s kopcem Piliakalniai, německý historik Johannes Vogt navrhl kopec s hradištěm Bilionys - zde se také také od roku 2012 dobývání připomíná. Litevští archeologové se v 90. letech minulého století pokusili vykopat několik míst, kde by hrad z 14. století mohl stát. Lokalita Ižiniškiai nenabídla žádné nálezy.

Vrch Bilionys, zdroj: WmC

Žádný z kronikářů nezmiňuje jméno velitele litevské obrany. Ačkoliv pro to nejsou žádné přímé důkazy, bádání ho velmi rychle a bez pochyb ztotožnilo s Margirisem. Tohoto litevského předáka zmiňuje na konci 14. století francouzský kronikář Jean d’Outremeuse a to k roku 1329, kdy s ním měl svést duel český král Jan Lucemburský. Litevci ovšem porušili pravidla duelu a Margalis českému králi měl zaplatit 20 tisíc florénů.³ Oba muže následně ztotožňuje barokní spisovatel Caspar Schütz ve své historii Pruska. ⁴

Zápletka, která připomíná osud židovské Masady, se stala v obrození součásti litevské kultury, která se k ní opakovaně vracela a vrací. V polovině 19. století vzniká poema Margier o více než čtyřech tisících verší. O století později vzniká opera Pilėnai. Nově látku nastudovalo divadlo v Kaunasu, s premiérou v dubnu2024 a zcela jiným vyzněním - “jako dekonstrukci rigidního pojetí maskulinity”.⁵