Bitva Čechů proti Frankům v roce 849
Čtrnáct českých vévodů pokřtěno
Čechy, rok 845.
Po oslavách zimního slunovratu se na neznámém místě v Čechách schází čtrnáct nejvýznamnějších vévodů či knížat, aby se odebrali na cestu ke dvoru východofranského krále Ludvíka II. Němce. Bohužel, jména oněch mužů neznáme, ani přesný cíl jejich cesty, ale odhaduje se, že král tou dobou pobýval v bavorském Řezně (Regensburg). V lednu přichází průvod Čechů ke králi a oznamuje mu neobvyklý požadavek. Česká knížata se rozhodla nechat dobrovolně pokřtít. Samotnému aktu předchází jednání s Ludvíkem II. 13. ledna 845, tedy mimo církví stanovené termíny, jsou čeští vévodové pokřtěni. Jak bylo řečeno, Češi se pro tento vskutku “dějinný” čin rozhodli “dobrovolně”, čili pod tlakem politických událostí, které v tu chvíli cloumaly Evropou. Historické záznamy onu událost zachytily takto: “Ludvík čtrnácti z (celkového počtu) knížat Čechů, kteří žádali o přijetí křesťanského náboženství, vyhověl a v oktávě Epifanie je přikázal pokřtít.” (Fuldské anály k roku 845)
Podle dnešních badatelů tento narychlo přijatý křest svědčí o obavě českých knížat z Ludvíka II., avšak je stejně dobře možné předpokládat, že obdobný respekt mohli mít představitelé českých kmenů i z moravského Mojmíra. Ze zprávy také podle současných historiků vyplývá, že se nejspíše nechala pokřtít téměř celá elita tehdejších Čech, protože na základě informací tzv. Geografu bavorského se usuzuje, že Čechy měly ve 40. letech 9. století jen 15 hradišť, která mohla být zároveň správními středisky jednotlivých českých kmenů. Nemusí to však být tak úplně pravda, ostatně nadcházející události spíše napovídají, že přechod ke křesťanství a zároveň poddání se východofranskému panovníkovi se netýkal celých Čech a navíc byl jen “chvilkovou” záležitostí. Oněch patnáct „knížat" mohlo prostě patřit pouze k několika (třem… pěti?) nejvýznamnějším českým rodům.
Co přesně bylo předmětem jednání Čechů s východofranským vládcem, zůstává ve hvězdách. Patrně se ale jednalo o určité záruky míru. Za přijetí křtu očekávali Bohemané (či alespoň jejich část) ochranu ze strany Říše (před kým však?), ale rovněž se nejspíše zavázali k odvádění poplatku za mír. Jen tak mohli zaručit svému lidu život v relativním bezpečí raného středověku.
Rostislav dosazen na trůn
Příští rok uběhl v Čechách v klidu, ale situace na Moravě se poněkud zkomplikovala. V roce 846 (možná už o něco dříve) nejspíše zemřel kníže Mojmír a na Moravě vypukly šarvátky o jeho trůn. Ačkoliv - podle výkladu některých starších historiků, zejména německých - mohl být ještě na živu, ale přestal se chovat tak, jak Frankům vyhovovalo. Každopádně Morava začala nabírat směr k vlastní samostatnosti a to se východofranskému králi krajně nelíbilo. “Ludvík (…) vytáhl kolem poloviny měsíce srpna s vojskem proti moravským Slovanům, kteří vyvolali vnitřní rozbroje. Zde uspořádal a urovnal vše podle svého uvážení a vévodou jim ustanovil Rostislava, synovce Mojmírova. Poté se vrátil přes Čechy s velkou nesnází a velkou ztrátou svého vojska.” (Fuldské anály k roku 846)
Při průchodu českým územím byla tedy vojska Ludvíka Němce napadena a to tak, že utrpěla drtivou porážku. Co však bylo příčinou náhlého útoku Čechů je stále otázkou, nad kterou historikové kroutí hlavami. Nejvíce se přiklánějí k vysvětlení, že česká knížata byla tažením Ludvíka na Moravu a vměšováním se do jejích interních politických záležitostí pobouřena, protože očekávala, že křesťanský stát, jako Morava a teď i Čechy, bude považován za svrchovaný a bude podobných zásahů ze strany Říše ušetřen.
Na celé věci mi ale připadá zajímavá zejména otázka, kudy pochodovalo německé vojsko už předtím na Moravu. Dá se totiž předpokládat, že to bylo rovněž přes Čechy, protože král měl na Moravu směřovat z Polabí. Proč tedy Čechové Ludvíkovi průchod svým územím povolili? Museli přece dobře znát cíl a účel jeho cesty. Vojenský konflikt, ke kterému došlo při Ludvíkově návratu v Čechách mohl být tedy vyvolán i dalšími důvody. Mohl to být například nesouhlas se způsobem, jakým Ludvík “uspořádal a urovnal” záležitosti na Moravě; mohlo to být chování Ludvíkova vojska na území Čech, které překračovalo dohodnuté rámce (z novodobé historie dobře víme, jak se dokáží chovat “spřátelená” vojska na území, které považují za vlastní); důvodem ale mohla být i snaha franského vládce ovlivnit situaci v Čechách dosazením nějakých svých lidí či jeho požadavky na výši poplatků, které Češi považovali za přemrštěné. V neposlední řadě to mohla být i skutečnost, že mezi Čechy propukly vnitřní rozbroje poté, co se jejich část rozhodla pro přijetí křesťanství, zatímco druhá část setrvala u své rodné víry. Prostě, těch důvodů mohlo být daleko více, jen je teď těžko můžeme zpětně dešifrovat.
Není jasné, kde byl Rostislav předtím, než byl Ludvíkem dosazen na trůn. Možná působil na Moravě jako správce některé části území, možná byl však nucen po smrti svého strýce Mojmíra uprchnout do Říše, aby zachránil svou kůži před mocichtivými příbuznými, nebo zde mohl dokonce pobývat již delší dobu - jako rukojmí či exulant, podobně jako například Pribina se synem Kocelem. Každopádně se Rostislav Ludvíkovi jevil jako dostatečně loajální a snadno ovladatelný, v čemž se německý král těžce přepočítal.
Památná bitva Čechů proti Frankům v roce 849 a příběh bavorského hraběte Ernsta
Léta 847 a 848. Vztahy Čechů s Říší zůstávají napjaté, dochází k opakovaným vzájemným útokům.
Bavorsko, léto roku 849.
Král Ludvík se rozhodl proti drzým Čechům zakročit. Sebral početné vojsko a chystá se vpadnout do Čech patrně ze severu, tedy Nakléřovským průsmykem, odkud vede cesta k zemské bráně. Avšak těsně před stanoveným termínem onemocní a proto vrchním velením říšských vojsk pověří svého přítele a nejvyššího poradce ve věci východní politiky Říše - nordgauského hraběte Ernsta. Spolu s ním pak k českým hranicím táhne i správce nově zřízené Srbské marky (Durynska) - hrabě Thakulf a další říšská hrabata a opati se svými oddíly bojovníků.
Vojska dorazila v početném průvodu před českou zemskou bránu a rozbíjejí zde základní tábor. Chystají se na přímý útok na české obrannné valy. “Vojsko učinilo prudký výpad na nepřátelský násep a odporem protivníka byli mnozí na obou stranách bez rozdílu raněni.” (Fuldské anály k roku 849)
Nastala krvavá řež se ztrátami na obou stranách, avšak Frankům se nepodařilo v první bitvě českou obranu překonat. Čeští vévodové se obávají, že nevydrží dlouho vzdorovat přesile nepřátel a nechtějí dopustit drancování země. Dohodli se proto mezi sebou, že pošlou k Frankům vyjednavače s nabídkou rukojmích jako zárukou, že budou dodržovat dohodnuté mírové podmínky.
Druhý den je vypraveno poselstvo. Nesměřuje však k Ernstovi, jenž setrvává v hlavním táboře, ale k veliteli útočících oddílů, Thakulfovi, kterého česká knížata znají osobně. Těžko říci, zda Češi vědí, že sám Thakulf byl v bitvě těžce zraněn a zda s touto okolností nekalkulují.
Poslové přicházejí k Thakulfovi. Podle Fuldských análů je durynský hrabě přijímá “sedě na koni, předstíraje zdraví”, protože včera utrpěl průstřel levého kolena a nemůže chodit. České vyslance vyslechne a přislíbí tlumočit jejich návrh ostatním šlechticům.
Thakulf mohl být - vzhledem k vlastní indispozici - ukončení vojenské operace nakloněn a v tomto smyslu mohla také vyznít zpráva, kterou jeho vyslanci doručili Ernstovi a dalším říšským šlechticům.
Sklidí proto jejich pobouření. Dojde k hádkám a konfliktům mezi jednotlivými vévody, kteří šli do boje s vidinou tučných zisků a nemíní se možnosti drancovat a loupit na českém území, jen tak lehce vzdát. Thakulf je obviněn z toho, že nerespektuje Ernsta jako vrchního velitele a jedná o míru za zády ostatních. Několik franských velmožů (těžko říci, zda byl mezi nimi i Ernst, ale pravděpodobně ne), se pak rozhodne pro akci na vlastní pěst. “Aniž se poradili s ostatními, podnikli rychlý útok a zdvihli válku proti nepřátelům usilujícím o mír a hned zkusili, co je platná statečnost a smělost lidem nesvorným, kteří se nebojí Boha.” (Fuldské anály k roku 849)
Jak naznačuje autor Fuldských análů, vnitřní rozpory se Frankům krutě vymstily. Několik oddílů říšských vojáků vyráží do útoku a opět se pokouší ztéci české opevnění. Jenže tentokrát se karta obrací. Češi jsou proti několika málo franským oddílům v evidentní přesile, navíc mohou dobře využít hraničních zátarasů a terénu, takže jsou franští vojáci rychle zasypáni deštěm střel z luků a mají těžké ztráty. Jejich velitelům nezbývá nic jiného, než zavelet k ústupu. Češi neváhali a zbytky říšských oddílů “neustále je vraždíce, pronásledovali až do tábora.” Zbylí Ernstovi vojáci, kteří zůstali v ležení před hranicemi, teď jsou náhle i s veliteli svědky hrůzného konce svých spolubojovníků, neboť Češi “přímo před jejich očima bezstarostně stahovali z padlých zbroj, čímž je tak poděsili, že zcela pozbyli naděje na záchranu.” (Fuldské anály k roku 849)
Vše je náhle naopak. Ernst a jeho muži, ve snaze zachránit život svůj a svých lidí a zajistit si bezpečný ústup, sami nabízí četná rukojmí svým nepřátelům, od nichž ještě před chvílí rukojmí odmítali a žádají o mír ty, jimž ho právě sami odepřeli. Velká franská výprava, která měla odbojná česká knížata naučit poslušnosti, tak končí nečekaným debaklem a navíc ostudou v Říši. “A aby se jim v jejich zpupnosti a domýšlivosti na vlastní udatnost dostalo ještě většího pohanění, přihodí se téhož roku zanedlouho na to ve městě Höchst, jež leží v mohučském území, že zlý duch ústy jakéhosi člověka stiženého padoucnicí prohlašoval, že byl vůdcem ve válce s Boemany a jeho spojenci byli duch zpupnosti a nesvornosti, jejichž lstnými pletichami obrátili Boemané Franky na útěk.” (Fuldské anály k roku 845)
Ernst z Nordgau se zbytky svého vojska se po trpké porážce vrací ke královskému dvoru a sotva může čekat pochvalu od přítele Ludvíka. Avšak ani takto skandální neúspěch postavením bamberského vévody neotřese. Alespoň prozatím.
Češi opět vítězí nad Franky
Čechy, jaro roku 855
V následujících letech česká knížata pokračují v odboji proti Frankům, takže si vykoledují další vojenský zásah. Uskuteční se zjara roku 855. Říšským oddílům opět velí bavorský hrabě Ernst. Ludvík mu zřejmě dal šanci napravit si reputaci pošramocenou debaklem z roku 849, avšak ani tentokrát nordgauský vévoda svého krále nijak neoslní. Jeho vojenská výprava sice neskončila tak očividným fiaskem jako před lety, avšak o nějakém úspěchu se rovněž asi mluvit nedalo, protože jej žádné dobové záznamy nezachytily.
Ernst zatažen do vzpoury proti králi
Řezno, 6. duben roku 861.
Na královský dvůr byl svolán říšský sněm. Zasedá soud v čele s králem. Souzen není nikdo menší, než poradce Ludvíka Němce a zároveň druhý nejvýše postavený šlechtic Říše, ctihodný hrabě Ernst z Nordgau.
Podle obžaloby se tento vážený muž provinil vlastizradou. Spolu s ním jsou z téhož zločinu obviněni jeho synovci, tři bratři – hrabata Udo a Berengar a opat Waldo. Jejich matkou je Ernstova sestra, otcem hrabě Gebhart z Lahngau. Nejedná se o žádné bezvýznamné šlechtice, naopak. Pocházejí z rodu takzvaných Konrádovců a v budoucnu se ještě výrazně zapíšou do dějin Východofranské říše (vnukem hraběte Uda bude král Konrád I., ten se však narodí až v roce 881). Teď sedí sklíčeni na lavici obžalovaných a očekávají vysoké tresty.
Není, bohužel, zcela jasné, co bylo přesnou příčinou obvinění těchto mužů a čím konkrétním se provinili. Nejblíže pravdě je ale asi předpoklad, že se jejich vlastizrádné počínání nějak týkalo Ludvíkových zájmů v západofranské říši. Nasvědčují tomu totiž události, ke kterým došlo krátce po vynesení rozsudku. Hrabata Ernst, Udo a Berengar a opat Waldo byli „shledáni nevěrnými" a jako takoví byli odsouzeni ke ztrátě svého postavení a propadnutí majetku.
Zatímco Gebhartovi synové okamžitě berou nohy na ramena a prchají do Západofranské říše pod ochranu Karla Holého, zůstává starý Ernst v Bavorsku. Asi si je jist svým postavením. Leccos totiž naznačuje, že se po útěku svých synovců směl vrátit na některý ze svých statků. Ludvík Němec má se svým starým dobrým přítelem soucit. Ernst svůj hraběcí titul sice definitivně ztratil, avšak, až o čtyři roky později zemře, bude pohřben v řezenském klášteře sv. Emmerama se všemi poctami, které náležejí těm nejváženějším a nejvýše postaveným mužům země.
LITERATURA:
Dušan Třeštík: Vznik Velké Moravy. Moravané, Čechové a střední Evropa v letech 791-871. Praha 2001
Miloš Šolle: Od úsvitu křesťanství k sv. Vojtěchu, Praha 1996
Čapka, F.: Dějiny zemí Koruny české v datech. Praha 1998
Dümmler Ernst: Geschichte des Ostfränkischen Reiches. Verlag von Duncker und Humblot Berlin 1865
Mühlbacher Engelbert: Deutsche Geschichte unter den Karolingern. 1896
Lubomír E. Havlík: Kronika o Velké Moravě. Jota, Brno 1992