Rok 1132

Dějiny do roku 1197 (druhý nástup Přemysla I.) - stěhování národů, Sámova říše, Velká Morava, české knížectví a nedědičné království (Vratislav a Vladislav). Světové dějiny do konce 12. století

Moderátor: Ježek

Uživatelský avatar
Wladislaus
Kníže
Příspěvky: 377
Registrován: 18 led 2020 08:41
Has thanked: 1 time
Been thanked: 11 times

Rok 1132

Nový příspěvek od Wladislaus »

Poznámky:viewtopic.php?f=12&t=3880
Předchozí rok (1131): viewtopic.php?f=12&t=3902

Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek

Pokračování (1133): viewtopic.php?f=12&t=3904
Naposledy upravil(a) Wladislaus dne 06 úno 2021 14:20, celkem upraveno 1 x.
Uživatelský avatar
Wladislaus
Kníže
Příspěvky: 377
Registrován: 18 led 2020 08:41
Has thanked: 1 time
Been thanked: 11 times

Re: Rok 1132

Nový příspěvek od Wladislaus »

Podle ruské a ukrajinské wiki byla manželkou Vratislava Brněnského údajně dcera Vasilka Rostislaviče Terebovlského (zdroj této informace bohužel chybí):


Vasilkovým otcem byl Rostislav Vladimirovič (†3.2.1066), který nosil titul izgoj. Na Kyjevské Rusi to byl takový princ, který byl vyloučen z následnictví na kyjevského velkoknížete z toho důvodu, že jeho otec se kyjevským knížetem nestal. Ruská knížata totiž nedědili v přímé linii, jak bylo obvyklé v západní Evropě, ale používali rotační systém. Když zemřel velkokníže sídlící v Kyjevě, titul připadl jeho nejstaršímu žijícímu bratrovi a následně na nejstaršího syna toho z bratrů, který na trůn za svého života ještě dosáhl. A právě synové těch bratrů, kteří na něj nedosáhli, byli z následnictví vyloučeni. S postupem blíže k titulu byl svázán i přesun do knížectví, jejichž hierarchickou důležitost stanovil 3. kyjevský velkokníže Jaroslav "Moudrý" Vladimirovič (*kolem 978 †20.2.1054). Mimochodem podobný systém používali Vikingové usazení na Britských ostrovech a v Británii, což je považováno za jeden z důkazů o vikingském původu Rurikovců. Pokud jde o Rostislavova otce, byl jím sice nejstarší syn Jaroslava Moudrého, jenže zemřel o 2 roky dříve, než otec, roku 1052, čímž byli jeho potomci z následnictví vyloučeni. Vasilkův otec Rostislav přesto patřil k těm schopnějším Rurikocům – jeho příbuzní mu sice udělili ke správě Volyň a Halyč, které spravoval v letech 1057-1064 a jeho úkolem bylo chránit západní hranice proti Polákům. Rostislavovi se však od Kyjeva velmi vzdálená a chudá země příliš nelíbila a tak s blízkým přítelem svého otce a novgorodským bojarem Vyšatou přepadl a dobyl bohaté knížectví Tmutarakaň (dnešní Tamaň), jež ve starověku bývalo důležitým přístavem Bosporského království pod názvem Hermonassa (jinak dnešní městečko Tamaň) a v dobách Chazarské říše (618-1048) důležitou pevností. Tento bohatý přístav však zůstával po dlouhou dobu od Kyjevské Rusi oddělen územím ovládaným kočovnými kmeny a fungovalo de facto nezávisle, pod ochranou Byzantské říše. Během vlády v Tmutarakani se Rostislavovi podařilo ovládnout řadu okolních dosud nezávislých kmenů (například turkické Čerkesy) a především silně oslabit moc řeckého přístavu Chersonésos na Krymu. Tento úspěch ho však stál život, neboť chersonéský vyslanec ho během jakéhosi vyjednávání otrávil.

Vasilkovou matkou byla dle některých teorií dcera uherského krále Bély I. Anna Lanka. Měl dva bratry, se kterými po smrti otce žil u svého vzdáleného strýce Jaropolka Izjaslaviče (*před 1050 †1087) ve Volyňské Vladiměři (ukr. Volodymyr Volynskyj), jehož manželkou byla dcera míšeňského markraběte Kunigunde von Weimar (*kolem 1055 †po 20.3.1117). Se strýcem si však zřejmě příliš nerozuměli, neboť roku 1084 využili jeho návštěvy Kyjeva, uprchli do oblasti zvané Červeňské hrady, kde rychle shromáždili vojsko a obsadili Vladiměř. Obnovením pořádku pověřil tehdejší 7. kyjevský velkokníže Vsevolod Jaroslavovič (*1030 †13.4.1093) svého nejstaršího syna Vladimira Vsevolodoviče (*1053 †19.5.1125, v budoucnu známý jako Vladimir Monomach podle byzantské manželky). Boje skončily roku 1087, kdy byl Jaropolk zabit, Vladiměř a Volyňské knížectví byly přiděleny jinému vyděděnému Rurikovci Davidovi Igorovičovi (*1055 †25.5.1112) a nejstaršímu z Vasilkových bratrů Rurikovi Rostislavovičovi (†1092) bylo uděleno Peremyšlské knížectví (dnešní Przemysl v Polsku), zatímco prostřední z bratrů Volodar Rostislavič (†19.3.1124) převzal Zvenigorodské knížectví (Lvovská oblast) a Vasilsko se ujal Terebovlského knížectví. Tato tři knížectví se tímto aktem oddělila od Volyňského knížectví a dala základ budoucímu samostatnému Halyčskému knížectví.

Po Rurikově smrti (neměl žádné děti) roku 1092, se peremyšlským knížetem stal Volodar. Roku 1097 se ve městečku Ljubeč konal sněm, kde se rurikovská knížata pokoušela dohodnout ukončení vzájemných sporů a společný postup proti Kumánům. Došlo však k hádce a několik knížat sněm opustilo, včetně bratrů Rostislavičů. Vasilko byl cestou domů pod falešnou záminkou vylákán s pomocí volyňského knížete Davida Igoroviče nedaleko Kyjeva, zajat a oslepen z příkazu 8. kyjevského velkoknížete Svjatopolka Izjaslaviče (*1050 †16.4.1113). Záznam v kronice o tom píše: Další noci byl Vasilko v řetězech odveden do malé chatrče v Belgorodu. Když viděl, že jeden z jeho věznitelů, ten co nesl pochodeň, začal brousit nůž, začal křičet a prosit Boha. Poté do chatrče vstoupili dva podkoní, jménem Snovid Izečevič a Dmytro Davidov, kteří chytili Vasilka a povalili ho na zem. Vasilko s nimi začal bojovat, byl silný a kdyby nepřišli další dva, byl by se z jejich sevření vyprostil. Svázali ho, položili hrudí na desku a jeden z nich se na něj obkročmo posadil. Ale protože byl Vasilko silák, podařilo se mu ho shodit. Proto přivolali další muže, přivázali ho mezi desky dvě a přitlačili k zemi, až mu popraskaly hrudní kosti. Když se mu pak snažili nožem vydloubnout oči, Vasilko sebou házel tak silně, že mu pořezali tvář. Nakonec se jim podařilo Vasilka oslepit a ten omdlel. Podíl Davida Igoroviče na zmrzačení Vasilka dokládá fakt, že se neúspěšně pokusil zmocnict Terebovlje a poté uprchl do Polska. Vasilko se mezitím zotavil a pak společně s bratrem roku 1099 velkoknížete Svjatopolka porazili v bitvě na Rozhnoye Pole (nedaleko města Zoločev), čímž uhájili nezávislost na Kyjevu. Ještě téhož roku se bratři ubránili ještě Uhrům, s nimiž Svjatopolk uzavřel spojenectví, a uštědřili jim drtivou porážku v bitvě na řece Wyar (ukr. Vihor), když jim pomohli Kumáni vedení náčelníky Maniakem a Altunopem. V roce 1119 se spolu s Uhry zúčastnil Volodar nájezdu do Byzance a vrátil se s bohatou kořiští. V roce 1122 využil Volodar války Poláků s pohanskými Pomořany a vydrancoval mnoho polských vesnic. Krakowský kastelán Piotr Wlostowic (*1080 †1153) vymyslel léčku – předstíral vzpouru proti svému knížeti, Volodar jej přijal se všemi poctami v Peremyšli. Po několika dnech si společně vyjeli na lov a při té příležitosti Wlostowicovi muži Volodara zajali. Vasilko tak musel shromáždit obrovské výkupné ve výši 20 000 hřiven stříbra.

Vasilkovu manželku neznáme. Měl minimálně 2 syny – starší Igor Vasilkovič (v pramenech též Ivan) je považován za 1. halyčského knížete. Mladší Rostislav Vasilkovič zůstal v Terebovli.

Vasilkovo jméno je spojováno ještě s touto událostí:
Jaro/léto 1091
– anexe Chorvatska Uherským královstvím
– nájezd Kumánů do Uher

**********************************
Od roku 1075 do roku 1089 byl dvanáctým králem Chorvatska a Dalmácie (království existovalo od roku 925) Dmitar Zvonimir z větve Svetoslavičů dynastie Trpimirovičů. Jeho manželkou byla od roku 1063, kdy ještě zastával funkci slavonského bána, sestra uherského krále Lászla Ilona Arpád-házi, též známá jako Helena "Spanilá". Dmitar zemřel roku 1089 a jelikož jediný Dmitarův syn Radovan za neznámých okolností zemřel o několik let dříve, novým králem se tak stal Dmitarův bratranec Stjepan II. z větve Krešimirovičů. V době nástupu na trůn už byl ale Stjepan v pokročilém věku a sužovala ho jakási nemoc, které podlehl v prosinci 1090 či nejpozději v lednu 1091. Podstatné ovšem bylo, že Stjepan byl bezdětný a zároveň byl posledním mužským členem rodu Trpimirovičů. Na živu zůstávaly už jen Dmitarova dcera Klaudija, jejímž manželem byl významný chorvatský velmož Viniha Lapčanin, z rodu Lapčanů (jeden ze 12 nejmocnějších chorvatských rodů). Následovala krize a mezi chorvatskými velmoži se rozhořel spor o to, kdo by měl být novým králem. Viniha jako manžel Klaudije mohl vznést nárok, ale prameny ho v boji o trůn vůbec nezmiňují. Snad proto, že v té době již nebyl na živu, zemřel během bojů nebo neměl dostatečný vliv a podporu, aby se mohl o trůn aktivně ucházet. Jinou možností je, že se postavil za královnu-vdovu Helenu společně s dalšími zástupci ostatních chorvatských rodů, jako byl především rod Gusičů. Jenže Helena krátce na to zemřela (pokud již v té době nebyla mrtvá, neboť prameny datum jejího úmrtí nezaznamenaly) a bylo rozhodnuto vyslat poselstvo k jejímu bratrovi a uherskému králi Lászlovi I. s nabídkou chorvatské královské koruny. S tím ovšem část chorvatské šlechty nesouhlasila, za svého kandidáta vybrala ze svého středu Petara Svačiče z rodu Svačičů a rozhořely se krvavé boje.

Proti postupu uherského krále Lászla protestoval papež Urban II. a poslal za ním svého legáta a kardinála-kněze při bazilice sv. Jana a Pavla na Caeliánské hoře Teuza. Vzájemné setkání v Somogyváru ztroskotalo (RI III-2.3, č. 1351) a tak uherská armáda překročila řeku Drávu a ještě stačila téměř bez boje obsadit Slavonii, ale další postup byl zastaven u hory Gvozd, neboť z východních hranic Uher se donesly zvěsti, že došlo k nájezdu Kumánů z Černomořské stepi. Dle líčení kronik Kumáni pod vedením náčelníka Kopulcha nejprve způsobili zmatek v Transylvánii, poté překročili řeku Tisu u města Tokaj (na severu u hranic se Slovenskem), kde se rozdělili do tří skupin a zpustošili rozsáhlé oblasti až k Dunaji, aby se nakonec obrátili na jih, kde byli u osady Bečej (na severu Srbska) rozprášeni uherskou armádou, která se vracela z Chorvatska a Kopulch byl zabit. Pozadí tohoto náhlého průniku je nejasné a existují tři vysvětlení:

První, že Kopulcha k němu přesvědčil byzantský císař Alexios I. Komnenos, kterého pro změnu o pomoc požádali odpůrci převzetí chorvatské koruny uherským králem v čele s Petarem Svačičem. Pro tuto teorii ovšem neexistují žádné důkazy v písemných pramenech, které by naznačovaly nějaké dohody tímto směrem mezi císařem, Chorvaty a Kumány.

Druhé vysvětlení se opírá o uherskou obrázkovou kroniku Chronicon Pictum ze 14. století, podle níž uherský král Lászlo po odražení útoku Kumánů zaútočil na Kyjevskou Rus odvetou za to, že je k tomu navedli. Že tím navádějícím mohl být terebovlský kníže Vasylko Rostislavovič (18), naznačuje Nestorova kronika z počátku 12. století, když tvrdí, mu Kumáni pomáhali v boji proti Polákům. Této teorii sice odporují dobré vztahy Kyjevské Rusi a Uherského království, které mezi oběma zeměmi v té době panovaly, nicméně mohlo jít o nějakou samostatnou akci terebovlského knížete v souvislosti s okolnostmi, které písemné prameny nezaznamenaly.

Třetí vysvětlení se zakládá na možnosti, že nájezd provedla pouze část kumánského vojska, které se zúčastnilo bitvy u Levounionu, kdy se jeden z náčelníků rozhodl na vlastní pěst pokusit štěstěnu a získat nějakou kořist.

Ať to bylo jakkoli, následujícího roku se do Uher vydala další skupina Kumánů pod vedením náčelníka Akose, který chtěl pomstít Kopulchovu smrt, ale byl zabit osobně uherským králem Lászlem. Po vypořádání se s Kumány se král obrátil zpět k chorvatským záležitostem, ustanovil správcem obsazené části Chorvatska synovce Álmose, který jako symbol své autority zřídil roku 1093 biskupství v Zagrebu. Následující 4 roky se pak nesly v krvavých bojích mezi Uhry s podporou části chorvatské šlechty na jedné straně a na druhé částí chorvatské šlechty odmítající uherskou nadvládu, kterou vedl Petar Svačič. K rozhodujícímu střetu došlo roku 1097 v bitvě u hory Gvozd, kde byl Petar zabit a Chorvatsko se tak stalo součástí uherského království, což bylo stvrzeno roku 1102 listinou Pacta conventa. Hora Gvozd od té doby nese jméno Petarova hora.

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 0 hostů