Suchánek, Drahomír: Církevní Dějiny; Antika a středověk

Recense a diskuse o knihách

Moderator: Ježek

User avatar
Ingolf
Král
Posts: 1305
Joined: 24 Aug 2008 12:16
Location: Jičín

Suchánek, Drahomír: Církevní Dějiny; Antika a středověk

Unread post by Ingolf »

Suchánek, Drahomír; Drška, Václav: Církevní dějiny; Antika a středověk. Grada, Praha 2013.
http://www.grada.cz/cirkevni-dejiny_6567/kniha/katalog/" onclick="window.open(this.href);return false;

Kniha prezentuje církevní dějiny od počátků až po konec středověku. To je téma tak široké, že je nutně výběrové.
Začátky křesťanství v antice jsou pokryty celkově, ale po oddělení církve na východní a západní je té východní věnováno málo prostoru. Byzanc je pak předmětem zájmu tehdy, když se nějak dotkne politiky Západu – to byly teologické spory při rozdělení, křižácké výpravy, snahy o spojení obou církví v 15. století (vrcholící florentskou unií). Ale vnitřní křesťanský vývoj Byzance uveden není (nemluvě o Rusku).
Rovněž po dosažení christianizace celé Evropy je nově pokřtěným státům věnováno málo pozornosti. Od vrcholného středověku je kniha vedena v podstatě jako dějiny papežství, jiným zemím se dostane pozornosti dík významným záležitostem typu myšlenkového proudu nebo myslitele.

Kniha trochu vyznívá učebnicově a některé pasáže konstantně odkazují na souhrnná starší díla – na Kadlecovy Dějiny katolické církve nebo na dílo o náboženství pozdního středověku od Francise Rappa.
Sepsat teď souhrnně svoje výpisky, tak z toho mám skutečně učebnici..

Ale učebnice ta kniha vůbec není. Nejde v ní o soubor faktů nebo dat, plno kapitol je o myšlenkovém vývoji křesťanství, jak na sebe navazuje. Dobře to je vidět v antické části knihy, kde je popsán nějaký názor na otázku božské Trojice, a vzápětí logická reakce nějakého myslitele na tuto otázku, pak další reakce na onoho myslitele atd.

Dějiny křesťanství jsou i dějinami idejí (ne jen dějinami inkvizice a náboženských válek), a to podává kniha bohatě a něco z toho stojí za vypsání.

***

Křesťanství vzniklo v antické civilizaci a bylo jí proniknuto. Vztah k Římu by mírně řečeno ostražitý, léta klidu střídala léta represí.

První křesťané byli chápáni jako židovská sekta, přičemž judaismus byl povoleným náboženstvím. Křesťané tak žili v relativním bezpečí. Obrat nastal po židovských válkách kolem r. 70, kdy se křesťané odmítli účastnit bojů proti Římu. Je to paradox, ale ukázali tím, že nejsou Židy, ale něčím specifickým. To vedlo jak k vzájemnému distancování se Židů a křesťanů, tak k cílenějšímu zájmu Říma o křesťanství, a v důsledku toho i k represím.

Křesťanství se bleskově šířilo po cekém antickém světě díky vnitřním podmínkám, hlavně díky mobilitě. Když svatý Pavel podnikl svoji velkou evangelizační výpravu, doše až do Říma. Tam už objevil křesťanskou komunitu – vznikla u místních Židů, kteří přijali nové náboženství. Židovské diaspory rozeseté po celé říši přispěly k rychlému šíření křesťanství. Na druhou stranu byl Pavel právě v Římě kvůli šíření křesťanství popraven..

Řím a křesťanství se vyznačovaly nepřátelským vztahem, ale křesťané třeba přejali ideu římské civilizace v tom, že za hranicemi říše už jsou jen barbaři nehodní zájmu.. Bleskové šíření křesťanství v rámci říše kontrastovalo s naprostou absencí misií za hranice..
Průlom nastal s evangelizací Gótů, která ale nastala zevnitř, z iniciativy Góta Wulfily, který i přeložil do gótštiny Nový zákon.

***
Antický vklad do křesťanství byl bohatý a teď to budu kombinovat s vlastními názory.
Řecká stoická filosofie přinesla důraz na askezi (ta je třeba v judaismu neznámá). Důraz na chudobu pochází odtud.
A pak se v maloasijských horách objevil sekta montanistů. Ti očekávali brzký druhý příchod Krista, požadovali po svých členech přísné sebeomezování a spásu měl absolvovat pouze člen jejich sekty.
Když jsem to četl, říkal jsem si, že to jsou přesně znaky dnešních náboženských sekt... Fanatismus, sebeobětování, brzký příchod Spasitele, ovšem jen pro členy sekty.. Ne že by dnešní sekty odvozovaly původ od montanistů, ale dají se tu vysledovat obecné rysy fanatismu.



Římská společnost byla silně založena na právu. Nebylo to právo ve smyslu zákonů, které vydá despota a tvrdě vyžaduje a trestá.. Bylo to právo založené na vztazích mezi lidmi, prosadil se tu pojem občanství a institut občana s právy a povinnostmi.
Kvůli římskému „právnímu“ pojetí křesťanství se prosadila silná idea Posledního soudu, kde Kristus bude soudit lidské duše. Kristus nabývá vedle funkcí spasitele, vládce nebo učitele i funkce soudce..

A do tohoto právního vědomí a citu pro spravedlnost přijde idea dědičného hříchu.. Říman se ptal, proč má nést vinu za svého vzdáleného předka.. A další Říman jménem Pelagius přišel s tím, že i spása by měla být závislá na tom, jak se člověk chová, a ne tolik na Boží vůli nebo na dalších věceh nezávislých na člověku.

Vůči tomuto docela moderně znějícímu pelagianismu vystoupil svatý Augustin, jehož názor nakonec převážil a stal se oficiálním postojem církve. Opozici vůči pelagianismu dovedl do druhé krajnosti – spása člověka není závislá na činech nebo možnostech člověka, ale je výhradně záležitostí Boží milosti.
Tuto tezi převzal v modernější době i Luther a do krajnosti ji dovedl kalvinismus se svou naukou o predestinaci. Bůh nejenže sám ví, koho má nebo chce spasit, ale on už to ví předem, komu se spásy dostane.. Tato teze byla pouze změkčována tvrzením, že Bůh předem nikoho nezatratí..

Tohle jsou vklady minulosti, které formují náš život, aniž bychom to museli nutně vnímat. Ale pokud to pojmeme vědomě, dá se v tom orientovat a pohybovat mnohem lépe a s jistotou..
To je zase k otázce o smyslu středověkých dějin, kde mě osobně nejde o „hraní si na rytíře“, o living history nebo o napodobování šlechtických ctností nebo pošilhávání po monarchismu.. V poznání dějin mi jde o promítnutí dějin do současnosti, o vědomé uchopení a případné využití..

***

Jeden takový historický vklad se nabízí u historie koncilů. Koncily působily jako protiváha papeže a jako hlavní lék na papežské schizma, protože nikdo jiný než všeobecný koncil s co nejvíce preláty nemohl být rovnocenným nebo nadřazeným partnerem papežů, jejichž problémy hodlal řešit.

A tady vysytupovali radikálnější konciliaristé, kteří tvrdili (už kolem r. 1400!!), že moc papeže a císaře nepochází od Boha, ale od lidu... Papež byl volen kardinály, císař kurfiřty – na Západě se prostě takto složitě a nejednoznačně tvořily vlohy pro demokratický systém..


Na církevních dějinách lze i vysledovat rozdíly mezi mentalitou západní a východní Evropy. Východní mentalita je více oddaná, je tam patrná větší poslušnost carovi i kléru. Západní mentalita je více individualistická a pluralitní, jsou tu volby papeže a císaře, teze o nadřazenosti koncilu papeži, císař je kontrolován shromážděním stavů.. Na Západě fungují desítky až stovky křesťanských řádů, na Východě jeden jediný (basiliáni).

Teď to zase bude osobní názor – církev se rozdělila na základě zdánlivě bezvýznamné teologické otázky (a spíše šlo skutečně o zástupný důvod, aby se zakryly důvody politické) – jestli Duch svatý vychází pouze z Otce, nebo z Otce i Syna.
Otec je ideální praobraz, který se napodobuje – na to navazuje mentalita východní.
Syn je tvůrčí princip, na začátku Janova evangelia je Kristus jmenován jako Logos, skrze něhož vše povstalo a bez něho nebylo nic učiněno.. Západní mentalita je také tvůrčí, individuální, spoléhá se více na sebe než na napodobování.. Umí pochybovat, užívat kritické myšlení, což nakonec plně propuklo v renesanci..

Ono to odráží dnešní dobu – ruskou bezelstnou a plnou oddanost a důvěru ve vyšší princip, přičemž se stává průserem, když se oddají někomu problematickému v Kremlu.. Oproti tomu západní pochybovačné myšlení a spoléhání se sám na sebe, kde se po státu žádá, aby se příliš nepletl pod nohy a hlavně nerozkazoval..
Tohle jsou ty myšlenky, které se dají hledat v dějinách a vedou nás do dneška.., dějiny nejsou o útěku od reality do vysněného světa rytířů, ale to už se opakuju.. A náboženské dějiny jako dějiny duševní mají dost co říct o dnešní společnosti i pro ateisty..