Zvláštní, jak se bez znalosti dobové mentality upíráme k materiálnu a pokoušíme si pár støípkù informací logicky zaøadit (bez ohledu na to, že tìch støípkù je tak zoufale málo, že nás vedou jenom k bohapustému hádání, které bychom u jiných odsoudili jako drby

). Snažíme se pomoci si moderní medicínou a psychologií, aèkoli nám chybí alespoò nutné minimum informací k možnému naznaèení diagnózy
I já spekuluji a pøedem se pøiznávám, že aè jsem sám „ateista“, chci vìøit, že Johanka se svými rádci rozmlouvala a v tomhle duchu se ponese i mùj pøíspìvek
Omlouvám se za dlouhý úvod, ale jsou zde dva dùležité fakty, které není možné opominout. Tím prvním je, že Francie na svého andìla èekala a to velmi zoufale (Lotrinská panna byla pøedpovìzena a v soudobých legendách figurovala stejnì jako naši blaniètí rytíøi – pøiznávám, že pùvod legendy o lotrinské pannì jsem nikdy nehledal a nevím tedy, jak staré mìlo ono proroctví být). Dle dobových pramenù se ostatnì nìkolik vizionáøek pøed Johankou pokusilo pøesvìdèit místní šlechtu, že jsou ty vyvolené, které Francii sjednotí a osvobodí. Je otázkou, zda by Johanèino místo v pøípadì jejího neúspìchu v Chinonu prostì nezaujala pozdìji jiná panna. Druhým neopominutelným faktem bylo to, že Francie na poèátku stoleté války rozhodnì nebyla tou jednotnou a pevnì stmelenou zemí s jediným národem, jak je dnes vnímána. Naopak, proces „sjednocování“ zemì prakticky zapoèal na poèátku 14. st. a vedl mimo jiné právì ke zmínìnému váleènému konfliktu (Plantagenetùm patøily obrovské državy na jihu Francie – bývalá Aquitanie, tehdy Guyanne, která zahrnovala též nemalou èást Anjou). Mnozí angliètí šlechtici navíc mìli èást svých tradièních držav i ve Francii. Nebezpeèným precedentem byl pak lenní slib Eduarda III. francouzskému králi, který potvrdil právní názor paøížského dvora, že Anglièané na kontinentì jsou francouzskými leníky. Bretaò, Gaskoòsko, Šampaò, Dauphine, Burgundsko a další dnes již nepochybné èásti Francie se tehdy cítily jako témìø suverénní zemì, sousedící s Francií a jenom velmi neochotnì se podøizovaly nové centrální moci v Paøíži. Stoletou válku pak logicky uvítaly, protože jim umožòovala udržet si status samostatnosti a balancovat mezi obìma stranami – ne nadarmo se nechávali jejich vojáci najímat obìma stranami. To že v druhé èásti tohoto dlouholetého konfliktu se obyvatelé Francie zaèali vnímat jako jeden národ byl opravdový zázrak. Johanka nebyla sice pøíèinou, ale pøišla v tu správnou dobu, aby jim to sdìlila a dala tomu punc božího rozhodnutí.
Všechny extrémní prožitky, v tomto pøípadì váleèné hrùzy a utrpení vedou k extrémnímu pojímání víry – nìkteøí se k ní upnou jako Johanka, jiní se naopak zklamaní odvrátí (viz. slavný La Hirùv výrok). Pøestože víra byla pro tehdejší lidi bìžnou souèástí jejich života, projevující se jak v dobách míru, tak i v dobách války, pohlíží se dnes na Johanku v souvislosti s jejími hlasy tak trochu „opatrnì“. Pøitom bylo naprosto bìžnou praxí, že bojovníci všech stran žádali pøed bitvou své patrony o pomoc a radu. Dobové kroniky a legendy jsou plné toho, jak se nad vojskem v rozhodující chvíli objevil jeho patron a rozhodl bitvu. Býval to ohnivý meè archandìla Gabriela, kopí sv. Jiøí, meè sv. Michaela, které se sami krvavì úèastnili bitvy na stranì „svých“ vojákù. Bezpoètukrát bylo porážené vojsko zahaleno pláštìm Panny Marie, což mu znovu dodalo odvahu a sílu k poslednímu a rozhodujícímu vzepjetí sil k vítìzství. Nad èeským vojskem se pomìrnì tradiènì vznášelo svatováclavské kopí, èi plamenná pøemyslovská orlice. A já vùbec nepochybuji, že po prvním anonymním zvolání „krouží nad námi svatováclavská orlice, Búh je tedy s námi!“ tu orlici vidìli desítky a stovky oèí, že se jim vlévala nová síla do paží a že jejich srdce se naplnila odhodláním a silou, které se pak nic nemohlo postavit. Po bitvì pak tisíce svìdkù pøísahalo, že ten zázrak vidìli na vlastní oèi a cítili ho a já o pravdivosti jejich slov nepochybuji - by si myslím své o sugesci a touze po víøe. Osobnì jsem si to kdysi neplánovanì vyzkoušel na vlastní kùži a dodnes je to pro mì velmi silný zážitek, se kterým si nevím rady
Nezáleží na tom, zda dnes Johanèina legenda pøesvìdèí stovky laikù a historikù. Jediné co je opravdu dùležité je nesporný fakt, že za svého života dokázala pøesvìdèit o svém božském poslání tisíce skeptických vojákù, duchovních a prostých lidí. Nepochybuji, že zrovna prostý lid, a již z mìst èi z venkova na její pøíchod èekal a uvìøil jí nejsnáze. Nepodceòuji duchovní, kteøí si ji také vysnili a souèasnì byli opatrní, protože se obávali ïáblovi léèky. Dovedu si pøedstavit pohrdavé a skeptické názory šlechty, která si uvìdomovala i politický dopad její pøítomnosti. Ale koho bylo opravdu velmi, velmi tìžké pøesvìdèit, byli vojáci. Od prostých pìšákù, èeledi od vozù, najatých profesionálù (kterým bylo jedno, kdo je platí), až po zkušené kapitány a knížata, velící v poli. A ty pøesvìdèila beze zbytku. Získala na svou stranu „pro víru již ztraceného“ kapitána La Hira, prince královské krve vévodu Alencona, maršálka Francie Gillese de Res, vévodského levoboèka Dunoise z Orleánu, kapitána Xantralese a bezpoèet dalších živých legend. Za ni totiž nezpochybnitelnì mluvili èiny. A to je pro mì dùkaz jejího božského poslání více, než pár stupidních zázrakù, které si z jejich množství vybrali kanadští a ameriètí filmaøi. Kam až mìla Johanka zajít je dodnes otevøená otázka, ale zdá se, že její poslání skonèilo po slavné bitvì u Patay. Její následné pokusy o zasahování do královy politiky, vrcholící neúspìšným pokusem o dobytí Paøíže již považuji za velmi nešastné a domnívám se, že to byly èiny èlovìka, který si neuvìdomoval dùsledky a souvislosti. Tam s ní již její rádci nebyli… Mimochodem její smrt král Karel VII. pár let pomìrnì úspìšnì tajil a to pøes silnou anglickou propagandu. To, že probouzení národa a váleèné úspìchy pokraèovaly neztenèenou silou i po její utajované smrti by mohlo svìdèit o teorii, že své poslání již pøed smrtí naplnila...