Myonaisse
Takže upřesním původ . Na 100% se neví, kdy a jak vznikla.
Je spojována se jménem Louis-François-Armand du Plessis de Richelieu.
Jedno vysvětlení je, že byla poprvé připravena na počest vítězství Francouzů nad Španěly - dobytí pevnosti Mahon na ostrově Menorca 1756. Údajně už neměli co jíst a zbyly vejce a olej (asi olivový). A tak udělali z "nouze ctnost", míchali a byla majonéza.
Další verze je, že slovo pochází z francouzštiny ze slova míchat manier. Nebo ze španělského mahonesa ( to ale mohlo vzniknout následně).
Další verze je, že majonézu umíchal sám Richelieu při obléhání pevnosti Mayenne 1757.
Další nejstarší možný původ je od Charlese Lorraine, vévody Mayenne, kdy požadoval 1589 předložit před bitvou jeho jídlo kuře se studenou omáčkou.
Gastronomická encyklopedie The Larousse Gastronomique 1961 však nabízí jiné vysvětlení – podle ní je majonéza zkomolenina slova moyeunaise, odvozeného z velmi starého francouzského slova moyeu, které znamenalo žloutek nebo vejce.
Tatarská omáčka je pak již vylepšená majonéza, kterou začali používat a vylepšovat šlechtici (spíše jejich kuchaři ) . Dávali jí jako přílohu k tatarskému bifteku.
S Tatary nemá souvislost.
Mě osobně se líbí první verze.
Naposledy upravil(a) duli dne 13 led 2009 00:20, celkem upraveno 4 x.
Klasický posilující koktejl se zrodil v roce 1921 v Harrys New York Baru v Paříži. Barman Fernand Pete Petior smíchal rajčatový džus, vodku, sůl, pepř a worcesterskou omáčku. Inspirovala jej prý hollywoodská herečka Mary Pickfordová. Ne tedy Marie Tudorovna, královna Anglická.
Jedna z legend :
Kolem roku 1600, při vpádu polských vojsk na území Tatarů pod vedením velkoknížete Radziwilla, se jedna z mnohých krvavých bitev odehrála u hlavního města tatarské říše Bachčisaraj. Zde se kníže zmocnil vzácné kořisti v podobě dcery tatarského chána princezny Zamfiry. Chán prý vykoupil svoji dceru za zlato a šperky, dvacet bílých sokolů a údajně za tajný, ale pravý recept na Tatarský biftek. Bylo to přesně tak, či nebylo ? Nevíme jistě. Tatarský biftek ani tatarská omáčka se v tatarské národní kuchyni nevyskytují a nemají s ní nic společného...
další legenda:
Gingiskhanovy hordy, ač na koních, postupovaly při svých válečných výpravách velice rychle. O nějakém rozbíjení tábora a přípravě jídla ve vojenské kuchyni se nedalo vůbec mluvit. Paličky na maso, mixery nebo tenderizory si sebou nevozili a ledničky už vůbec ne. Na mongolských stepích ale bylo většinou nepředstavitelné horko a když nic jiného, tak Tataři již věděli, že nejvíce co škodí potravinám je změna teplot. Tudíž při obsazení vesnice porazili několik kusů dobytka, každý válečník dostal velký plochý kus masa (steak), který si vložil pod sedlo, kde byla relativně stálá teplota a uháněl dále směrem na Čínu. Během jízdy se steak pod sedlem nejenom tenderizoval, ale díky soli z koňského potu osolil a okořenil. Navečer, když znavený jízdou sestoupil z koně, by ho nikdo nedonutil k tomu aby si ten steak udělal jako minutku s oblohou o které navíc nevěděl že existuje. Ten steak prostě jedl tak jak byl a nebo si ho nejvýše vylepšil tím, že do něj přimíchal vejce a případně cibuli, pokud byla při ruce, mázl to na kus chleba a „klasický“ tatarský biftek byl na světě. Nesmíme ale zapomenout na to, že zřejmě z preventivních důvodů to bohatě zapíjel vodkou.
a další:
Historie tatarského bifteku, pochoutky ze syrového masa, sahá daleko. Do doby, kdy Attila zvaný Bič boží, král spojených (patrně mongolsko-tureckých) kmenů Hunů, žijících ve třetím století před naším letopočtem na území dnešního Mongolska, vtrhl se svými hordami do Černomoří a západní Evropy.
Attilovi muži rychlými a ničivými nájezdy pokořovali obyvatelstvo dobytých území a vytvořili rozsáhlou říši se střediskem v dnešním Maďarsku. Válečníci ale potřebovali nahradit hodně energie, kterou vydávali během své zběsilé celodenní jízdy v sedle koní. Nezbývalo než přizpůsobit tomu i jídelníček.
Jedli tak hlavně syrové libové hovězí maso, které nakrájené na sousta uložili vždy ráno pod sedla. Maso pak bylo během dlouhé celodenní jízdy dobře naklepáno, aromatizováno a nasoleno potem koní. V době jídla k němu stačilo přidat už jenom trochu koření a bylo to. Právě při tatarských nájezdech do Evropy se recept dostal až k nám.
Samotné slovo tatar, nebo původně „tartar“, má údajně kořeny v ustrašeném oznámování příchodu těchto životu nebezpečných nájezdníků. Jejich vpádu totiž vždy předcházel daleko slyšitelný a zřetelný zvuk podobný „trrrrtrrrr“, který vydávaly nárazy četných koňských kopyt o zem. Brzy se tento zvuk stal varovným slovem, vyslovovaným už jako „tar-tar“.
Naposledy upravil(a) duli dne 25 lis 2008 01:21, celkem upraveno 2 x.
Hamburger vůbec není americké jídlo, vznikl úplně jinde,dokonce překvapivě jinde.
To bylo totiž tak, že jednou jednoho hostinského v Hamburku napadlo plácnout tatarský biftek na pánev a opéci.
A hle, zrodil se hamburger.
Naposledy upravil(a) duli dne 24 lis 2008 23:23, celkem upraveno 1 x.
Bageta prý vznikla kvůli osvěžení tabule šlechticů na Loiře před francouzskou revolucí. Skvosty přeplněné žaludky už nechtěly konzumovat tmavý, by voňavý chléb. Jejich velkoleposti a výsosti žádaly něco neobyčejného, chutného, také směšného, výjimečného, prchavého a proto vznikla bageta, která byla skutečně lahodná a křehká jen pár hodin, pak měkla a rychle ztrácela hodnotu. Odpoledne byla leda pro služebnictvo, večer pro prasata.
Bageta byla v 18. století symbolem bohatství, protože šlo o chléb dostupný jen smetánce, vyvoleným, pouze skořápce marnivých, kteří si mohli dovolit pojídat chléb, co vydržel krátce. Tmavý chléb vesničanů se udržel ve svěžesti celý týden. Stačilo jej zabalit do plátna. Hrubší, tužší chléb znamenal chudobu, bílá štíhlá bageta peníze a vznešenost, proto během francouzské revoluce chtěl rozvášněný lid "bagety pro všechny".
další historka:
Bageta vznikla během Napoleonova tažení do Ruska, kdy měli vojáci málo místa, protože si sbalili do mrazivé zimy hodně oblečení, a tak jim kuchaři napekli podlouhlý chléb, který pak strčili do holínek.
a ještě cosi pikantního:
Nejhloupější je pověst, že bageta měla znázorňovat mužskou potenci. Tím, že ji dostávala paní domu ke snídani, se v ní měla vyvolat "správná" asociace se sexem. Bageta byla také lehká a pro smysly natolik přitažlivá, že vášeň byla na krajíčku, stačilo jen zatoužit, zavřít oči a vše se začalo s paninkami i roztouženými dámami točit, hrdlo se jim svíralo.
Naposledy upravil(a) duli dne 13 led 2009 00:21, celkem upraveno 2 x.
První historka:
Croissant přišel do Paříže z Vídně, kde jej vymyslel jeden pekař, když se dozvěděl o útoku Turků na město. Nevěděl prý, jak rozšířit zprávu jinak mezi lid, než že druhý den rozvážel pečivo ve tvaru půlměsíce. Každý prý pochopil.
Druhá historka sune původ croissantu do Budapešti, kde zase jeden pekař upozornil na útok Turků a za odměnu dostal glejt, že může péct pečivo ve tvaru tureckého půlměsíce.
Podle třetí a uvěřitelnější verze se turecký symbol opravdu stal ve Vídni inspirací k pečivu, byl to ale rohlík, co chutnal francouzským vojákům a ti, když se vrátili domů, jej chtěli od svých pekařů. Ti se nechtěli jen opičit a upekli jej z máslového těsta.
A něco zvláštního od nás.
Slavné štramberské uši (recept je chráněný) jsou upomínkou na doby, kdy Moravu pustošili Tataři a svým zajatcům prý odřezávali uši.
Tatarské uši (dle professora a spisovatele J. Havelky-v originále)
Kdo se kdy bral od Nového Jičína krajem na východ, překvapen byl obrazem velebným, který za Rybím pozvolna vynořuje se na obzor. Vlevo Kulatina štramberská strmí nade strání holou - jak obryně z dávných dob středověkých, vpravo z lesa hustého bílé stěny Kotouče vyčnívají k oblakům, a uprostřed jako v sedle nějakém rozkládá se starobylé městečko Štramberk, na něž z pozadí se dívá Radhoš staroslavný. Co myšlenek vzniká pohledem na úchvatně krásný obraz ten! Kdeže jsou ti, již bohu pohostinstva žertvy pálívali na lysém temeni radhošském? - Hrdě kraji okolnímu vévodil kdysi výstavný hrad štramberský, až lité bouře nešastné války třicetileté cimbuří pyšné strhaly a hradby pevné rozmetaly v úval. Jedna věž, Kulatinou zvaná, z rozsáhlého sídla panského zbyla; ale ruch a život všecek uprchnul z místa pustého, kavky toliko štěbetavé zsinalé čelo Kulatiny obletují krákajíce, jakoby vypravovaly sobě o dobách zašlých. - A též Kotouč má slavnou minulost; byl on svědkem dní přesmutných i přeradostných; pamatuje, když se všechen svět třásl před ohavným Tatařínem a když jedině chrabros praotců našich od záhuby zachránila celou západní Evropu. Bylo v dubnu léta tisícího dvoustého čtyřicátého prvního (1241). Děsné zprávy od severu nesly se do milé vlasti naší moravské. Statisíce nestvůr krvežíznivých, jimž Tataři jest jméno, vyhrnuly se z Asie do niv evropských. Rus úprkem byla povalena, tisíce a tisíce lidu pobito, a města slavná, i sám Kyjev knížecí, troskami ležela a doutnala žhavým popelem. Též polská země padla, a spojené vojsko polsko-slezské, jež kníže Jindřich Pobožný vedl proti barbarům, byvši poraženo krev svou vycedilo na rovině lehnické. Tu začátkem května zvěstováno, že Tataři ohavní pro záseky nemohouce dobýti se do Čech, podél Odry hrnou se na Moravu. V krajině štramberské zděšení nastalo veliké. Lid vida dobou noční rudé záře na obzoru severním a za dne dým hustý valiti se k nebi, opouštěl své příbytky a utíkal se na strmý, nepřístupný Kotouč, kde spásy dojíti doufal a ochrany. Už už viděti bylo první tlupy tatarské. Jako když mraky černé zahalují modrá nebesa, rozlévaly se nepřehledné davy Tatarů po okolní krajině, a než se nadál lid postrašený, rozložili se divoši asijští kolem Kotouče táborem. Křikem jejich, řvaním volův a velbloudův a řičením koní děsně ozývalo se údolí, a ti, kteří na skalisko vápencové se byli utekli, mřeli úzkostí; nebo jsouce odevšad nelidským nepřítelem obklíčeni, nemohli uniknouti. Lid křesanský, padaje na kolena a oči zdvihaje k oblakům, modlil se a prosil za pomoc božskou. A pomoci té se mu dostalo. Rozšeřil se večer, večer to přede dnem na nebe vstoupení Páně. A když temná noc se rozestřela kolkolem, utichl ryk a řinkot zbraní dole pod stany tatarskými. Ale touže chvíli nahoře ve mracích černých ozval se temný řev hromový, blesky klikaté zasršely a těžké krůpěje na zemi padaly. Vichřice zaburácela strašná a brzo liják náramný přívalem se hrnul na hory a doly. Strašně hučely bystřiny, z úžlabin se derouce do ležení mongolského, bořily stany a vírem unášely Tatary ze sna vyděšené. Zmatek nastal v táboře pohanů a nářek veliký. Kam uchýliti se, když pro noční tmu ani druh druha neviděl? Na Kotouči za to probudil se ruch čilý a radostný. Jakmile křesané pozorovali, že následkem přívalu zle dole Tatarům, rychle odhodlali se živlu pomocného užíti na úplnou záhubu nepřátel ohavných. Po známých cestách, ač liják zuřil, a čirou tmou kročeje vázly, chvátali všichni k Ženklavě, kdež tehdy byl rybník velmi veliký. Přívalem nočním přibylo vody náramně, že sotva hlubina stačila. Tu dali se křesané chvatem do síla a na mnohých místech rozkopali hráze vysoké. Jako moře rozvlněné hrnulo se vodstvo údolím do ležení tatarského a okamžikem všecko je zatopilo. I nastal křik, i nastalo bědování v táboře pohanském. Stany se bořily, lid i dobytek tonul v živlu rozpoutaném. Když se rozbřeskl den, nebylo již nepřítele tuto. Ti, kteří unikli záhubě, hrnuli se k Hranicům a s ostatními Tatary brali se dále směrem jihozápadním. Kraj štramberský zachráněn je další pohromy. Každoročně v den Nanebevstoupení Páně slavívá se na Kotouči památka události této. Ze všech měst a vesnic okolních tehdy lid na pou přicházívá, a živo a veselo bývá na temeni skalním kolem kříže, který vztyčen byl tam na památku vítězství křesanských. Za příležitosti té prodávají se též perníkové uši, aby se poutníci upamatovali na mrzké Tatary, kteří pobitým křesanům uši utínali. Vykláda se zajisté, že po jedné veliké bitvě Tataři devět velkých pytlův ušima naplněných velkochánovi svému do Asie poslali na důkaz dobytého vítězství. Odtud název "uší tatarských".
A ještě něco se vztahem ke středověku.
Hrad Trůba, jehož válcová věž dominuje městečku Štramberk, je poprvé zmiňován roku 1359. Stavebníkem byl zřejmě moravský markrabě Jan Jindřich, bratr císaře Karla IV.
Proč jméno pohanka ? Přivezli ji pohani.
Pohanka (Fagopyrum esculentum) byla kdysi hojně pěstovaná a rozšířená skoro v celé Evropě. Její název připomíná cestu, po které se tato plodina, původem z oblastí východní Sibiře, Mandžuska, Mongolska a dalších území za Himálajemi, šířila na západ.
Postaraly se o to někdy ve 13. století kočovné kmeny Mongolů a Tatarů. Jinou cestou se po nájezdech Tatarů do Ruska a na Ukrajinu rozšířil její příbuzný druh, pohanka tatarská - „tatarka“. V zemích původu byla pohanka pěstována pro semena - trojboké nažky, které obsahují 67 % škrobu, 3 % bílkovin a mnohé jiné důležité látky, díky nimž se pohanka stala významnou plodinou pro výživu.
V Čechách se zabydlela poměrně záhy. Z nažek zbavených slupky (osemení) se mlela hrubá mouka, z níž se pekl tmavý chléb, z krupice se vařila kaše, z krupek a krup se připravovaly i další pokrmy.
Semena pohanky se výborně osvědčila i při výkrmu drůbeže a celé rostliny pak jako zelená píce pro domácí zvířata. Botanicky se řadí pohanka mezi rostliny rdesnovité, kam vedle její příbuzné – reveně (rebarbory) patří i všem z dětství známý šovík. Vegetační doba je jen 10-12 týdnů, za tu dobu poskytuje velké množství zelené hmoty a hodí se tak proto výborně i jako zelené hnojení i pro výkrm.
U toho tataráku, je to tak prosté že to ani není potřeba moc komplikovat.
Kdo má náhodou doma celou svíčkovou, jako že já jsem jí měl jeden čas pořád, veme si ostrý nůž a když stím bude jezdit po masu proti vláknu, vzniknou mu takové masové "hoblinky".Proto nejlepší tatrák je z pravé svíčkové.Svíčková je nejmíň namáhaný sval proto není svázaná tukem a jde tak snadno škrábat. Nebylo třeba maso namáčet..Stačilo to strčit pod sedlo a maso se oškrábalo samo.Pak už stačil jen slaný koňský pot a bylo to.avíc jsem kdesi viděl časté recepty na tatarák s pohankou.Musí to být hodně starý a možná původní recept, když víme, že pohanka bylo vlastně papání pro jejich zakrslé koníky.Proto taky název pohanka...
S jiným hovězím se ti to už ale nepovede.Pokud si chceš koupit pravou svíčkovou, přeju ti hodně štěstí.550-600(někde i víc) za kg. je moc chutná cena.
Zkusili jste někdo kuře Marengo?Uvařil ho Napoleonovi jeho kuchař ze zbytků,co měl v kuchyni.Po vítězství to nechal Napoleon pravidelně vařit vojákům.Je to fakt zvláštní,dobrá chu.Rád to vařím.
George Santayana "Kdo zapomina na minulost, bude si ji muset zopakovat".
Georg píše:Zkusili jste někdo kuře Marengo?Uvařil ho Napoleonovi jeho kuchař ze zbytků,co měl v kuchyni.Po vítězství to nechal Napoleon pravidelně vařit vojákům.Je to fakt zvláštní,dobrá chu.Rád to vařím.
U městečka Marenga, ležícího jižně od Turína, Napoleon porazil Rakušany v červnu roku 1800. Vedl svou armádu přes Alpy, skrz průsmyk Svatého Bernarda do Pádské nížiny. Jeho jednotky zde mohly být zcela poraženy, bitvu však pro Francouze zachránila posila jež dorazila na poslední chvíli. Napoleon k Marengu spěchal vstříc svým nepřátelům s takovou rázností, že daleko za sebou nechal zásobování, ale ne svého kuchaře Dunanda...
další se dočtete zde - i s receptem: http://napoleonika.cz/content/view/212/10/lang,cz/
Není možné uvést recept pro Napoleona bez receptu pro Wellingtona (?).
Recept na "Pravou svíčkovou Wellington"¨byl údajně pojmenován po Arthuru Wellesley, který se stal prvním vévodou z Wellingtonu. V roce 1815 velel anglické armádě proti Napoelonovi u Waterloo a jak známo bitvu vyhrál. Vévoda miloval recept se svíčkovou s duxells (houbová nádivka), Madeirským vínem, lanýži a játrovým paté, vše zapečené v listovém těstě, jak bylo v té době velice módní.
Historická poznámka : Generál Wellington sice porazil Napoleona v bitvě u Watrloo a dal své jméno vysokým botám, ale s tímto jídlem nemá nic společného. To získalo svoje označení podle hlavního města Nového Zelandu, kde z nepochopitelných důvodů našli zalíbení jakékoliv jídlo balit do těsta. Použití worchestrové, ryze anglické, omáčky by nemělo překvapovat, protože Austrálie i Nový Zeland jsou bývalé britské vězeňské kolonie.
Angličané tvrdí: Still another theory is that the dish has not been called after the Duke himself, but rather because the finished joint was thought to resemble one of the brown shiny military boots which were called after him.
Svíčková - když se řekne svíčková, představíme si hovězí maso, knedlíky, a to vše polité bílou omáčkou. To ale svíčková není nebo přesně řečeno být nemusí. Může to být svíčková na smetaně, pokud to hovězí maso je ze svíčkové, tedy z nejjemnějšího hovězího masa ležícího pod hřbetem. Tolerantnější kuchaři dodávají, že svíčková pečeně se dá udělat i z masa podobného svíčkové, avšak ne zas z jakéhokoli hovězího. Co má pojmenování tohoto jídla společného se svíčkami? Určitě ne to, co si myslí mnoho lidí, totiž společnou bílou barvu svíček a obvyklé omáčky. Pojmenování svíčková souvisí s masem, zmíněnému masu pod hřbetem se říká svíčková nebo také svíčka. To má dvě vysvětlení a každé úplně jiné.
Podle jedné teorie jde o výraz z řeznického slangu. Poblíž tohoto nejlepšího hovězího se prý nachází hodně loje, tedy tuku, z něhož se kdysi dělaly svíčky.
Druhá teorie pak mluví o středověké cechovní povinnosti – řezníkům cechovní pravidla přikazovala zahájit podzimní období podvečerní a večerní práce slavnostní večeří pro své tovaryše. Ta večeře se měla konat při svíčkách a měla se při ní podávat hovězí pečeně z masa pod hřbetem, takže se jí říkalo pečeně při svíčkách nebo svíčková pečeně.
Která z teorií o původu pojmenování svíčková je správná, neumějí rozhodnout ani největší odborníci !
Takže dodám jen to, že slovo svíčka, s nímž – bůhvíjak – výraz svíčková souvisí, pochází ze slovesa svítit a sloveso svítit je blízce příbuzné podstatnému jménu svět, které původně znamenalo světlo. Svět bylo to, co bylo osvětlené, co bylo vidět.
Hovězí pečeně najdeme v několika formách v celé Evropě. Naše úprava pochází ze 16. a 17. století.a Češi ji díky surovinám,které jsou pro naši zem typické, dovedli k chuové dokonalosti. Omáčku této chuti nenajdete nikde jinde na světě.
O původu brusinek není téměř nic známo.
Naposledy upravil(a) duli dne 13 led 2009 00:23, celkem upraveno 2 x.
Stroganoff - tři historky o původu
První říká:
"Když jsem byl úplně malý, vyprávěl mi táta příběh, který si už vážně nepamatuji, jen vím, že v ledových vodách severských moří zachránila ruská loď americké ztroskotané námořníky (nebo je taky možné, že americká Rusy) a na oslavu kuchař udělal slavnostní jídlo z toho nejlepšího, co bylo na lodi – a tak vzniklo jídlo známé po celém světě jako hovězí Stroganoff. Když jsem o pár let zestárnul a začal vařit, historku jsem si ještě pamatoval – a přišlo mi divné, kolik dobrot se na lodi našlo."
Druhá historka:
"Narazila jsem na člena jednoho z nejbohatších klanů všech dob, těch, kteří zbohatli na těžbě soli. Jeden z nich, kníže Pavel Alexander Stroganov, vyslal v roce 1890 do Sankt Petěrburgu svého kuchaře na kulinářskou soutěž. A on vyhrál. S biftekem Stroganoff."
Třetí historka vzniku (od Kateřiny Veliké): Je ještě spojená s virtuosem Mstislavem Rostropovičem. http://www.hostovka.cz/clanek.php?clanek=126
VÁNOČKA
Také nejrůznější vánoční pečivo má svůj původ v pohanství. Pohané pekli na počest svých bohů rozmanité koláče v podobě pletenců (dnešních vánoček), slunečních kotoučů, měsíčních srpků a hvězd.
Vánočka, která se udržela v oblibě až do dnešní doby, má dlouhou historii. První zmínka o ní pochází ze 16. století - za ta dlouhá léta prošla drobnými proměnami. V minulosti se jí říkalo například „húska“, „calta“, „pletenice“, „štědrovice“, „štědrovečernice“, „štricka“, nebo „ceplík“. Dříve vánočku mohli péci pouze cechovní řemeslníci - pekaři. Teprve od 18. století si je začali lidé péci doma sami. První z doma upečených vánoček měl dostat hospodář, aby se mu urodilo hojně obilí. Někde z ní o Štědrém večeru dávali po krajíčku dobytku, aby byl zdravý a neškodily mu zlé síly.
Vánočka tvarem připomíná Ježíška v povijanu, její křížové pletení má ochránit před zlými vlivy
Zhotovit vánočku nebylo a není jednoduché, a proto se při přípravě těsta, pletení a pečení udržovaly různé zvyky, které měly vánočce zajistit zdar. Hospodyně měla zadělávat v bílé zástěře a šátku, neměla mluvit, při kynutí těsta měla vyskakovat vysoko do výšky. Dávným zvykem také bylo zapékání mince. Kdo ji při krájení našel, měl jistotu, že bude zdráv a bohatý po celý následující rok. Připálená nebo natržená vánočka věštila nezdar.
Naposledy upravil(a) duli dne 13 led 2009 00:24, celkem upraveno 1 x.
Prapředci dnešního vánočního cukroví nesloužili jen k mlsání, ale také k ochraně. Praotcem vánočního cukroví je opět pohanských zvyk, pomocí nějž se v nejmocnější noci roku (zimního slunovratu) chránil dům i rodina před temnými silami. Cukroví tehdy patřilo mezi ochranné a obřadní pokrmy, proto se peklo např. ve tvaru zvířat a zavěšovalo na dveře stavení, chlévy a ovocné stromy. Rozdávalo se i všem členům rodiny včetně chasy.
Vánoční cukroví se však chutí dosti lišilo od dnešních máslo oříškových pochoutek. Ještě v první polovině minulého století se pekly především perníčky. Používal se hodně med a sušené ovoce. Nejoblíbenějšími pamlsky byly karamelky a sladké hračky pro děti dělané z ovoce.
