Nora Berendová (ed.).: Christianizace a utváření křesťanské monarchie

[Ingolf]

Nora BERENDOVÁ (ed).: Christianizace a utváření křesťanské monarchie. Skandinávie, střední Evropa a Rus v období 10.- 12. století. Argo, Praha 2013. https://argo.cz/knihy/christianizace-a- ... monarchie/

Kniha vznikla jako mezinárodní projekt, jednotlivé kapitoly psali autoři z dotčených zemí, za Česko Sommer, Třeštík a Žemlička. Kdysi jsem tu knihu odložil, ale když se člověk prokouše leckdy šroubovaným jazykem a všemi těmi zadáními projektů a zadáními cílů, tak je to dost přínosné.
Kapitoly se týkají christianizace a vzniku státu v Dánsku, Norsku, Švédsku, Čechách a Velké Moravě, Polsku, Uhrách a Rusi. Trochu zpracovány jsou oblasti, kde monarchie nevznikla - k Polabským Slovanům je dovětek u kapitoly o Polsku, v kapitole o Švédsku je zmíněn příchod křesťanství ze Švédska do Finska. Některé věci jsou pak zobecněny, a to už ve dvou úvodních kapitolách.

Kapitoly jsou studiemi a není to jen shrnutí, je to dělané od začátku jako výzkum. Občas tak autoři polemizují se starší literaturou.
Tak v případě Dánska se obecně bral za fakt tvrzení Adama Brémského, že za vlády Svena Vidlivouse došlo k pohanské reakci. Sven totiž vyhnal biskupy spadající pod arcibiskupství hambursko-brémské. Jenže Sven nechával působit v Dánsku biskupy anglické a vyhnání německých biskupů značilo spíš vůli po nezávislosti na říši.
Norsko podle ság sjednotil Harald Krásnovlasý a všichni následující králové odvozovali původ od jeho širokého potomstva. Jenže králové Olaf Trygvasson a svatý Olaf, kteří agresivně prosazovali křesťanství, podle autorů do této pokrevní linie nespadali. A nabízí se samozřejmě výklad, že křesťanství brali jako nový druh své legitimity oproti rodovým nárokům králů (polo-)pohanských.

***

Obecné rysy christianizace – oproti antice je patrné ohromné zjednodušení jak nauky, tak církevního života. Neřeší se tu žádné vztahy osob v božské Trojici, znalost učení církevních otců se týká kleriků nikoli běžných lidí.
Cílem křesťanů byl křest po minimálních poučení o víře, odpadal tak i katechumenát. Křest měl chránit před zatracením, vnitřní pochopení víry mělo následovat později (a někdy následovalo až v dalších generacích). Takto ostatně postupovaly i rytířské řády typu německých rytířů, kteří pokračovali v christianizaci Pobaltí až do vrcholného středověku.

Církev se namísto teologických rozdílů zaměřovala na jiné problémy, které souvisely více se stylem života, ale které kolidovaly s křesťanskou vírou.
a) Pohřby – křesťanství vyžaduje kostrové pohřbívání, protože očekává tělesné vzkříšení během Posledního soudu.
Pohřební ritus se tak změnil u Slovanů, kteří pohřbívali žárově. Ve Skandinávii byl do doby christianizace ritus různý, žárový i kostrový, hroby mohly být pod mohylou nebo v zemi (někdy ve člunu), výbava se řídila spíše bohatstvím zemřelého.
b) Rodinné poměry – Církev vyžadovala monogamii. Prosazování byl časově náročné, ostatně podobně jako kněžský celibát.
Druhým požadavkem byl zákaz infanticidy, tedy zabíjení čerstvě narozených dětí, pokud byly postižené, nebo dívčího pohlaví. Dnes na to církev navazuje v ochraně ještě nenarozených dětí, když se angažuje proti potratům.
c) Zákaz rituálních zvyků, ve Skandinávii bylo obzvláště zakazováno požívání koňského masa, které se dělo při pohanských rituálech.

V rodové společnosti přirozeně vzešla otázka, co s pohanskými předky. Známý je případ fríského knížete Radboda, který se během křtu tázal, kde jsou jeho předkové, a na odpověď, že samozřejmě v pekle, odstoupil od křtu s tím, že radši bude v pekle, ale s nimi. Konverze znamenala tedy riziko zpřetrhání vztahů s předky, předkové se mohli také rozzlobit apod. Jinde ale probíhalo vykopání pohřbených ze země a znovu pochován podle křesťanského ritu, jinde se poblíž pohanského hrobu postavil kostel (týká se to přirozeně elity).

Při náboženském přechodu se chtě nechtě projevovala náboženská synkreze. Z Dánska pochází forma na amulety, kde se z jedné strany daly vylévat křesťanské křížky a z druhé strany Thorova kladiva.
V pohřební výbavě měly teoreticky zmizet milodary, ale i tak se objevují ve křesťanských hrobech třeba skořápky vajec. Z vejce se líhne nový život, a tak i v pohanské představě má vejce napomoci k nesmrtelnosti duše nebo přechodu do nového světa v jiném těle.
Jinde pohanská mentalita sama pomohla christianizaci. Pohanští bohové přinášeli mír nebo vítězství ve válce, a pokud křesťanské vojsko vítězilo, chápali pohané křesťanského Boha za mocnějšího těch dosavadních.

Jako projev vzájemného ovlivnění považují autoři rozmach runových kamenů během christianizace. Runové kameny většinou sloužily jako pamětní kameny nebo přímo náhrobky. Množství nápisů je křesťanských a autoři považují pohanské nápisy jako reakci na ty křesťanské.

Christianizace a gramotnost – církev přinesla latinu jako mezinárodní jazyk a dík církvi se rozvinula gramotnost i do širších vrstev. Autoři vysvětlují větší rozmach runových nápisů také jako reakci psanou kulturu církve a z run se stalo písmo denní potřeby.
Různé země měly jiný poměr užití latiny a národního jazyka. V Dánsku se prosadila latina od 11. stol. do listin a legend, od 12. stol. do kronik; v Norsku fungoval spíš národní jazyk a ve všech oblastech; ve Švédsku se prosadila latina jako jazyk královských listin, a to od pol. 12. stol. (tam ta psaná kultura přišla nejpozději).
Latinské nápisy se pak společně s křesťanskými motivy vyskytovaly ještě na mincích.

Historické prameny podle autorů moc neříkají o vnitřním prožívání konverze nebo celé změny náboženského systému. Že pro toto období a místo neexistují prameny typu Vyznání od sv. Augustina nebo Konverze Hermana žida z vrcholného středověku, to je bez diskuse. Ale projevy odporu jsou zdokumentovány dobře, takže konverze asi nebyla příjemná. Při ničení soch pohanských bohů na Rusi část lidí plakala, část se smála. Při konverzi Islandu roku 1000 se hlavní kněz během rozmýšlení schoval na noc pod deku.. Minimálně chtěl být sám se sebou.

V Dánsku je zdokumentováno, že první kostely byly šlechtické a mše se odehrávaly zřejmě v nich. Ono by to navazovalo na starší tradici, kde se pohanské slavnosti odehrávaly také v sídlech velmožů. Ale ty kostely připomínají románské tribunové kostely z Česka. Tribunové kostely byly součástí velmožského dvorce a sloužily evidentně i běžným lidem, když se od nich šlechta potřebovala oddělit tou tribunou a samostatným vchodem.

[Ingolf]

DÁNSKO

Dánsko bylo v raném středověku lokální velmocí. Zahrnovalo jako dnes jutský poloostrov a dánské ostrovy Sjaelland a Fyn ad., k tomu Skane v dnešním jižním Švédsku a chvílemi JV Norsko. To Skane nepřekvapuje, leží tak blízko Dánska, že mezi Kodaní a Malmö dnes stojí silniční most.
Všechno ta dánská území ležela kolem Baltského moře a tady se dobře ukazuje, jak pro námořní národy představuje voda spojnici, nikoli hranici jako pro národy suchozemské.

Takovým příkladem námořního národa je antické Řecko, které se také nalézá na (Peloponéském) poloostrově a rozházených ostrovech v moři. Řekové měli pro moře výraz pontos, což má být obdoba franc. le pont (most), z čehož přešel i do češtiny pojem pontonový most. Podle jazykovědce Puhvela pak ten pont souvisí se slovanským púť, pouť a ang. path (stezka). Pokud je to pravda, tak to slovo znamená obecně překonání vzdálenosti odněkud někam - a pro suchozemce to je stezka lesem nebo most přes vodu, pro námořníky je to moře.

Dánové tedy ve vikinské době kolonizovali nebo průběžně spravovali přímořské oblasti Švédska i Norska. Po konci vikinské doby ještě Dánové expandovali na slovanskou Rujanu (r. 1168), což už bylo chápáno napůl jako křížová výprava. Dánové se pak zapojili do christianizace Pobaltí, na pozvání německých rytířů se r. 1219 vylodili v severním Estonsku a svedli vítěznou bitvu s Estonci. Nejprve prohrávali, obrátili se o pomoc k Bohu, který jim z nebe seslal prapor s bílým křížem na červeném poli. Dánové zvítězili a z praporu se stala státní vlajka, nejstarší na světě. Dánové toho roku založili hrad Tallin, dnešní hlavní město Estonska. Prostě Dánové měli trochu tendenci udělat z Baltu mare nostrum.

Ve vikinské době expandovali Dánové nejvíce do Anglie, což vrcholilo anglo-dánskou říší Knuta Velikého (1018-1035). Zachytil jsem myšlenku, že rovinatá Anglie je podobná rovinatému Dánsku, a hornaté Irsko je podobnější hornatému Norsku, takže dánští vikingové expandovali do Anglie a norští do Irska, protože jim to připomínalo domov. Druhá možnost je, že rovinatá území jsou vhodná k zemědělství, tudíž více zalidněná a mocnější. Tak mocní Dánové expandovali do bohaté Anglie, kdežto na mocensky slabší Nory zbylo méně lukrativní Irsko.

Místní velmocenská pozice se potvrdila po spojení s Norskem. Sídlo soustátí bylo přeneseno do Dánska a spolu s Norskem obdrželo Dánsko jeho další oceánská území, tedy Island a Grónsko. Ztrátu pozic zažilo Dánsko po napoleonských válkách, kdy stálo na poražené straně, kdežto na vítězné straně stálo Rusko a Švédsko. Rusko získalo od Švédska Finsko, kteréžto bylo až do napadení Ukrajiny Ruskem v nepsané ruské sféře vlivu. A Švédsko jako náhradu za Finsko obdrželo od Dánska Norsko. Dánsku ale zůstaly původně norské oceánské državy, z nichž Island se napůl osamostatnil r. 1918 a plně na druhé světové války, kdy bylo Dánsko obsazeno nacisty. Faerské ostrovy jsou dánské, ale autonomní. Autonomní Grónsko zůstává stále zatím dánské a je tam teď silný tlak na odstoupení ze strany USA.

***

Rané dánské dějiny jsou zkratkovité, občas se objeví zmínka o nějakém králi, pak nanejvýše jeho synovi (Horik starší a po něm Horik mladší) a zase nic. Do toho vpadnou izolované zprávy o tom, že někdo pokřtil nějakého dánského krále (např. r. 826 byl pokřtěn Harald Klak v Mohuči, pak usedl na dánský trůn a r. 827 byl svržen; Jindřich Ptáčník měl r. 934 pokřtít krále Gnupu), ale pak zase nic.
Jasnější je doba od 2. pol. 10. stol. - r. 958 umírá král Gorm zvaný Starý, nastupuje jeho syn Harald Modrozub (958-987), pak jeho syn Sven Vidlivous (987-1014), který r. 1013 dobyl Anglii. Po krátké vládě nejstaršího Svenova syna Haralda II. (1014-1018) nastupuje Knut Veliký (1018-1035).

Autoři skládají střípky z nejranějších dánských dějin tak, že se přeci je rýsuje nějaká starší, územně omezená dynastie.
Roku 714 podnikl do Dánska misijní cestu Anglosas Wilibrord, ale neúspěšně. V Dánsku vládl jakýsi král Ongend, prameny ho zmiňují ve spojitosti s jeho krutostí.
Roku 810 podnikl dánský král Godfred nájezd na franskou říši. Karel Veliký sebral vojsko, ale Dánové mezitím odpluli. Dánové vstoupili i do diplomatických styků s Franky a jeden dánský posel pocházel ze Skane, což je nepřímý důkaz, že Skane už tehdy bylo dánské.
Po Godfredově smrti nastává rozpad a dynastické boje. Opakovaná jména králů typu Angandeo vedou autory k myšlence, že může o rodovou linii táhnoucí se k tomu Ongendovi.

Jacísi králové měli mít podle franských a dánských pozdějších pramenů sídlo v Lejre, to leží na SV Sjaellandu. Archeologické průzkumy tu odkryly sídlo s halou, stájemi a dalšími budovami, které bylo opuštěno někdy koncem 10. století. (a osídlení přesunuto do blízkého Roskilde).
A v 10. století se objevuje ta nová dynastie počínaje Gormem Starým, která má sídlo v Jellingu na jutském poloostrově. Ta se zřejmě neobjevila jen tak, ale vyrůstala z místních základů a v konkurenci vůči Lejre.

Christianizace – v severním Sasku bylo hned po skončení saských válek Karla Velikého založeno r. 805 biskupství v Brémách, které spadalo pod arcibiskupství v Kolíně nad Rýnem. Roku 831 bylo zřízené misijní arcibiskupství v Hamburku, které si nárokovalo vliv na celou Skandinávii. První arcibiskup sv. Ansgar vedl misii do Švédska a zřejmě i do Dánska.
Pozdější arcibiskup Adalbert toužil mít z arcibiskupství patriarchát, jak zachytil s mírou kritiky kronikář Adama Brémský z 2. pol. 11. stol. Adam dokázal zkritizovat Adalbertovu přehnanou mocichtivost, ale jinak ho chválil za pokračující christianizaci. Adam byl jinak loajální člen arcibiskupství, což se odráží v jeho díle, kde podle autorů zamlčuje úspěchy jiných misií nebo kněží.

Hamburské arcibiskupství mělo christianizovat Vikingy, ale ti byli přesně opačného názoru a r. 845 Hamburk vypálili. Instituce se stěhuje do Brém a r. 867 dochází ke spojení hamburského arcibiskupství s brémským biskupstvím. Dochází k tomu po odporu arcibiskupství kolínského, kam Brémy spadaly.

Úspěšná a trvalá christianizace začalo r. 963 křtem krále Haralda Modrozuba. Bylo to pět let po jeho nástupu k moci a ke křtu měl krále pohnout kněz Poppo Božím soudem, kdy vzal do ruky rozpálené železo, aniž by se spálil. Tak píše Widukind v pol. 10. stol. Král byl přesvědčen a nechal se pokřtít.
Autoři ztotožňují Poppa s knězem Folkmarem, což byl druh a nástupce kolínského arcibiskupa Bruna. Jelikož právě Kolín vznášel ty nároky na Brémy, tak měl Adam tento úspěch konkurenčního arcibiskpuství zamlčet.

Harald nechal na znamení konverze vztyčit v Jellinge runový kámen, který je nazván křestním listem Dánska.

Pro Dánsko je záhy ustanovena diecézní síť. Císař Ota I. r. 965 zřizuje biskupství ve Šlesviku (= vikinské město Hedeby na hranicích se Saskem), Ribe a Aarhusu, všechna spadají pod Hamburk (doteď byl Hamburk bez sufragánů). Všechny diecéze jsou v Jutsku, takže autoři nabízí vysvětlení, že na Fynu a Sjaellandu stále vládla tak starší dynastie Agandeů. Na Fynu je pak biskupství doloženo k r. 988 v Odense (to bylo kdysi pohanské centrum, název má znamenat Odens-ví, tedy Ódinova svatyně).
Harald zaútočí r. 974 na nového říšského krále Otu II., ale je poražen a Sasové obsadili Šlesvik včetně Hedeby a sídla biskupství. Dáni berou Šlesvik zpět r. 983 (to je současně rok vnitřních saských bojů a velkého povstání Polabských Slovanů), ale Sasové si ho budou nějakou dobu nárokovat.

Za vlády Svena Vidlivouse měla následovat podle Adama pohanská reakce vedená králem. Král totiž vyhnal biskupy ze všech čtyřech zmíněných sídel. Jenže autoři tvrdí, že v Dánsku působili biskupové angličtí, i když bez pevných diecézí. Sven tak chtěl docílit nezávislosti na říši nebo prostě přeshraniční moci. Angličané neměli tendence mluvit Dánům do vlády, sami měli starosti, aby se Dánům nějak ubránili nebo s nimi bez újmy koexistovali.
Hamburk se nevzdává nároků a stále deleguje „biskupa Dánů“, který ale nemá žádnou reálnou moc. A to i v situaci, kdy se r. 1030 Konrád II. vzdává ve prospěch Dánska onoho sporného území ve Šlesviku, kde sídlilo jedno z prvních dánských biskupství.

Archeologicky je křesťanství zřejmě podchyceno ústupem od mohyl s bohatou výbavou, ty končí koncem 10. stol. Kostrový ritus začal převažovat už v 9. stol., zřejmě bez souvislosti s křesťanstvím.
Mezi lety 990 – 1000 je doložen kostel ve skanském Lundu, okolo něj i veliký hřbitov, který musel sloužit i pro okolí. Hřbitov zaniká kolem r. 1050.

Nová diecézní síť vznikla za Knuta Velikého r. 1021 a šla podle provincií, tedy Jutsko, Fyn, Sjaelland a Skane. Biskupy světil arcibiskup z Canterbury, tedy ze země, které Dánové vládli.
Změna nastala rozpadem anglo-dánské říše. Roku 1047 se dostal k moci Sven Estridsen (1047-1076). Ten přídomek znamená „Syn Estrid“, což byla dcera Svena Vidlovouse a sestra Knuta Velikého. Sven neměl sílu na dobytí Anglie, kterou navíc r. 1066 dobyli Normani, a i o Dánsko zápasil dlouhou dobu s Nory.
Sven se v církevních věcech tedy obrátí na hamburské arcibiskupství, po r. 1050 je obnovena správa z Hamburku/Brém. Sven naváže kontakty i osobní, protože Adam Brémský se na něho odvolává jako na jednoho z informátorů své kroniky. Roku 1059 se počet biskupství v Jutsku rozroste, jsou tam teď Ribe, Aarhus, Viborg a Wendilla (to je provincie severně od Limfjordu).
Sven Estridsen plánuje spolu s Řehořem VII. Vznik dánského arcibiskupství, ale papež je zaneprázdněn bojem o investituru.

Dánské arcibiskupství je založeno r. 1103 se sídlem ve skanském Lundu. Spadá pod něj mimo Dánska i Švédsko a Norsko, než vzniknou arcibiskupství i tam. Podobně dočasné bude i dánské biskupství v estonském Revalu (=Tallinu) poč. 13. stol.

Anglický kulturní vliv v nějaké míře trvá, v Dánsku se rychle po smrti Tomáše Becketta rozvíjí jeho kult, tzn. ještě ve 12. stol.

Svatí z řad královské dynastie byli v raném středověku Knut (1080-1086), zvaný Knut král, a Knut Lavard (zabitý r. 1131), zvaný Knut vévoda. Svatořečení mělo zřejmě politické důvody. Knut král byl zavražděn v královském úřadu, což bylo chápáno jako útok na samotnou podstatu sakrální moci. Knut vévoda byl nápadníkem trůnu a jeho svatořečení mělo zřejmě za účel posvětit stávající královskou linii.

[Ingolf]

NORSKO

Začátek kapitoly mj. zmiňuje Ottarův cestopis. Ottar byl obchodník ze severního Norska a po r. 870 zanechal u wessexského krále Alfréda Velikého popis Norska. Už tehdy ho nazývá „Severní cestou“, což je doslovný překlad i ang. Norway nebo něm. Norwegen. Cestopis je docela známý, v jednom vydání Dějin a současnosti k tomu byl už klasický komentář, že by stálo za to přehodnotit, nakolik byli vikingové nájezdníci a nakolik obchodníci.

Tak na začátek jedno vlastní zhodnocení. Norsko bylo krutou krajinou k životu, řídce osídlenou a podle archeologických nálezů tu vykazují lidské kostry nejvíce násilných úrazů, zřejmě v důsledku vzájemného násilí. Možná šlo také o boj o životní zdroje, ale nejkrutější vikinské nájezdy podnikali také Norové, ne Dánové nebo Švédi.
Ale fungoval i ten obchod. Pokud Norové žili u fjordu, který ústil do oceánu a nad kterým byla menší plocha pro pastviny a pak jen hory a smrkové lesy, tak to poskytovalo podmínky na vývoz. Na pastviny se vyhnaly ovce, z nich byla vlna a sýr, z lesů se vykácelo kvalitní rovné dřevo, třeba na stavbu lodí, z fjordu nebo řek se vylovily ryby. To se nalodilo na vlastní lodě a vyjelo do obchodního střediska v Baltu, kde se nakoupilo obilí nebo další jídlo.
Tohle není projev volby, jestli se živit jako lupič, nebo obchodník, který levno koupí, dráž prodá, a tím se živí. Tohle byla celková strategie přežití v nehostinné krajině.

***

Ottar pocházel z Halogalandu, to je kraj v severním Norsku, za kterým už žijí jen Sámové. S nimi Ottar také obchodoval, vyvážel odtud kožešiny. Norsko je dlouhá země, z Osla je to blíž do Prahy než na sever Norska, a ty kraje se také dost liší.

Na severu žijí Sámové nebo-li Laponci, ti se pohybují mezi Norskem, Finskem a Ruskem a živí se lovem sobů apod. Sámové stáli dlouho mimo státy (i dnes asi volně procházejí hranice), sousední králové se spokojili s vybíráním daní. V ságách je Laponsko krajem zlých čarodějnic, christianizace tu proběhla až v 18. století.

Sámové nebyli usedlí, aby se dali plně ovládnout, a co mě na nich fascinuje, tem jejich způsob života je v podstatě mezolitický. Mezolit se ve světě vyznačoval lovem a sběrem a nízkou hustotou zalidnění, populační explozi přinesl neolit, který se vyznačuje zemědělstvím. Jenomže na severu Skandinávie nelze pěstovat obilí, takže se Sámové živí tím lovem (podobně v Grónsku Moravští bratři naučili Eskymáky otčenáš, kde je místo vezdejšího chleba tuleň). A jestli Sámové putují za sobím stádem na sněžnicích a s lukem a šípy, nebo jestli jedou v autě za milion a loví pomocí odstřelovací pušky s optikou, to je v tomto ohledu jedno, pořád je to mezolitický styl života založený na tom, co poskytne sama příroda.
Budování raně novověkého státu ani současná christianizace tu neproběhlo.

Halogaland je ještě severnější a ještě užší pruh země než zbytek Norska, obchod tu znamenal asi víc než vlastnictví půdy.

Střed Norska je Trondelag, centrem je Trondheim (tehdy se jmenoval Nidaros). Ve vikinské době to bylo centrum Norska, dalo se tu provozovat i zemědělství a dalo se cestovat podél pobřeží do Baltu nebo do Británie nebo přes oceán na západ. Jestli byl Balt pro Dány mare nostrum, tak pro Nory byl celý oceán jednou velkou Severní cestou.

Jižní a JV Norsko stálo trochu stranou, největší obchodní centrum byl Kaupang (800-960). Ve vrcholném středověku zasáhla jih Norska okrajově vrcholně středověká transformace. Zeměpisné podmínky tu dovolily organizaci zemědělské půdy, nastal populační rozmach a centrum státu se v této době přesunulo sem a zůstalo tu (hlavní město Oslo je tak na jihu). Tady je vidět, jakou ta transformace měla sílu, i svým okrajovým vlivem dokázala změnit běh jednoho státu.

***

Sjednocování Norska začal Harald Krásnovlasý (asi 870-930) bitvou u Harfsfjordu. Pro svobodné sedláky byla bitva impulsem, aby se začali stěhovat na Island. Sjednocení území bylo zatím na západě země.
Po Haraldovi vládli jeho synové Erik Krvavá sekery (930-933), ale vládl krutě i lidé povolali dalšího syna Hakona Dobrého (933-960), zvaného jinak Chovanec Aethelstanův, protože vyrůstal na dvoře wesexxskéko krále Aethelstana (možná tam byl jako rukojmí, Aethestan r. 926 porazil norské vikingy v Northumbrii).
Hakon přijal v Anglii křesťanství a podle ság měl v Norsku problém, když se odmítal účastnit pohanských slavností, což byla králova povinnost. Ze západního pobřeží Norska pocházejí z 2. pol. 10. desítky kamenných křížů, zřejmě podle vzoru křížů britských. Dále dva křesťanské hřbitovy a jeden kostel. Naopak do r. 1000 nejsou žádné křesť. nálezy z Trondelagu a z vnitrozemí (vnitrozemský Agder je prost křesť. dokladů asi do r. 1050).

První křesťanský král je Olaf Trygvasson (995-1000), prosazuje víru násilím a r. 1000 pod pohrůžkou invaze přijme křesťanství Island. Olaf padne v bitvě u Svoldru, tam proti němu bojují králové Dánska, Švédska a navíc jarlové z Trondelagu.
Christianizaci dokončí sv. Olaf (1015-1028), který se po vyhnání ještě jednou vrátí do Norska, aby padnul r. 1030 v bitvě i Stiklestadů (také v Trondelagu).
Podle autorů nepocházeli tito Olafové z rodu Haralda Krásnovlasého, ačkoli ságy tvrdily opak, ty jim je považují za vzdálené potomky.
Pevnější provázání církve a krále proběhne za korunovace Magnuse V. r. 1163. Magnus měl na trůn nepevný nárok, jeho matka Kristýna byla dcerou krále Sigurda Křižáka. Církev dala Magnusovi pomazáním pevnější legitimitu. K těm všem křesťanským králům se vrátím ještě v závěru kvůli jedné věci.

***

Církevní síť – za Adama Brémského (do r .1075) není známá, vzniká asi záhy. Za Olafa Tichého (1066-1093) vznikají biskupství v Nidarosu, Bergenu, Oslu. To spadá pod arcibiskupství v Hamburku. R. 1104 dostává Dánsko vlastní arcibiskupství v Lundu a Norské spadá pod něj. R. 1152/3 vzniká arcibiskupství norské v Nidarosu a oddělují se biskupství nová – od Bergenu Stavanger a od Osla Hamar.

---
Pro zajímavost rozsah norského arcibiskupství mimo kontinent – na Islandu biskupství Skálholt a Hólar, v Grónsku Gardar, na Faerských ostrovech Kirkjuboer, na Orknejích Kirkwall, pro Hebridy a ostrov Man biskupství Peel.

[Ingolf]

ŠVÉDSKO

Centrum Švédů bylo okolo dnešního Stockholmu. Tam ležela centrální švédská svatyně Uppsala a sídlil kmen Svíů, z čehož vzniklo jméno Švéd a znamená to asi „Svůj, Svobodný“. Na J a JZ ležel kraj Götland (dnes Östergötland a Västergötland) a v něm Gautové nebo-li Géaté. Jih Švédska byl tehdy dánský.


Uppsalská svatyně byla centrální pro celé Švédsko, nebyl to lokální chrám místního kmene nebo kraje, to měli teba Polabští Slovani. Síla svatyně byla dost velká na to, aby zde christianizace Švédska proběhla suverénně naposledy. Králové, kteří se dostali do konfliktu s pohany (odmítli obětovat bohům na slavnostech) prchali právě do Götlandu, jako král Inge kolem r. 1080.
Götland může být nějak spjatý s Dány. Švédské G se čte jako J a ti „Jautové“ se podobají Jutům a Jutsku. Navíc v eposu Beowulf je hlavní hrdina princem kmene Géatů z jižního Švédska a připlouvá na pomoc právě Dánům.
Pak je ještě možnost spojit Geaty s Góty, ale ti mohou pocházet z ostrova Gotland a Jordanes v dějinách Gótů mezi více kmeny jmenuje „Gautigóty“; pokud jsou to Gautové, tak jenom jako část celkových Gótů, ale není tam rovnítko mezi Góty a Geaty.

Švédská vikinská expanze šla na východ do Pobaltí a pak na jih. Švédi ovládali jih Finska (a ve středověku nakonec celé Finsko), odtud putovali do Staré Ladogy v severním Rusku a odtud mohli jít na jih dvěma směry. Důležitější byla cesta po Dněpru do Byzance, cestou Švédi založili Kyjevskou Rus, dvakrát oblehli Konstantinopol a působili jako elitní vojáci (i v chrámu Hagia Sofia je vyrytý runový nápis). Druhá cesta šla přes Volhu do Bagdádu, odkud proudil zpět do Švédska tok stříbra. Naproti Švédům vyrazil cestovatel ibn-Fadlán, zachoval o nich zprávu ve svém cestopise - https://www.academiaknihy.cz/kniha/cest ... m-921-922/


Písemných pramenů je málo, pro rané dějiny je unikátní životopis sv. Ansgara, prvního hamburského arcibiskupa a misionáře, který kolem r. 830 pobýval ve švédské Birce, tehdejším obchodním centru. Přišel na pozvání, pokřtil místního krále a pár dalších lidí, založil misijní biskupství.
Mezi pokřtěné patřila mj. jistá Frideburga, která měla potíže s tím, že chtěla dávat lidem almužny, ale nebylo komu – to je mimoděčný doklad, jak byla Birka bohatá. Frideburga poslal svozu dceru do nizozemského Dorestadu, tamějšího obchodního centra (tak bohatého, že ho opakovaně vyrabovali Vikingové). To je zase doklad toho, že Švédi měli obchodní kontakty se Západem a zřejmě doklad toho, že Ansgarova mise v Birce měla mj. zajistit ochranu křesťanským kupcům.
Birka byla časem opuštěna, poslední doklad o misijním biskupovi je k r. 965, a Švédi se přeorientovali na dovoz stříbra z Bagdádu. Míry a váhy i dochovaná závaží odpovídají arabským systémům. Jakmile vyschnul i tento tok, tak se Švédi obrátili zpět na Evropu, otevřeli se kontaktům, otevřeli se i křesťanství. Kristovi někdy otevřeli cestu vojáci, v tomto případě stříbro. První západní mince se ve Švédsku objevily kolem r. 975, asi se stoletou pauzou.
Shrnutí: „První křesťanská misie do Švédska v 9. století měla úzkou souvislost s tehdejší expanzí karolinského dálkového obchodu. Její neúspěch přišel v době, kdy se do baltské oblasti začalo dostávat velké množství arabských dirhamů, jež lze považovat za známku převahy východních styků. Z dosud nejasných příčin se tento východní vliv v 70. letech 10. století zhroutil; tato událost se v podstatě časově shoduje s trvalým příkonem Švédska ke křesťanství.“ (s. 184)

Prvním významným králem Švédů byl Erik Vítězný (asi 970-995). Podle Adama Brémského byl pokřtěn, ale doma od víry odpadl. Erikův syn Olaf Skotkonung (995-1022) se nechává pokřtít a zakládá biskupství ve Skaře v Gotlandu, je tam v exilu vyhnán od pohanů. Dál jsou založena biskupství v Sigtuně (nástupkyně Birky) a v Tuně; to -tuna znamená obecně dvorec, v té druhé Tuně působil biskup Eskil, takže dnes se to město jmenuje Eskilstuna.
Biskupství jsou vedena Angličany, i křtící kněz Olafa byl nejspíš Angličan. Na celou Skandinávii si stále ale dělá nárok hamburské arcibiskupství, navíc v podobě agilního arcibiskupa Adalberta, který byl podle kronikáře Adama posedlý touhou mít co nejvíc diecézí, aby mohl mít Hamburk status patriarchátu. Hamburk sem ale nedosáhne a od r. 1103 navíc spadá Švédsko pod nové dánské arcibiskupství v Lundu.
K r. 1120 je šest diecézí – Skara, Sigtuna, Eskilstuna, Västeras, Linköping, Strängnäs. R. 1123 přibývá biskupství v Uppsale.

Mezi lety 1120-1130 probíhaly nepokoje, zřejmě pohanská reakce. Mizí i runové kameny s křesťanskými nápisy a zároveň to je zase poslední místo, kde se zvyk vztyčovat runové kameny ještě udržoval.

R. 1130 se moci ujímá král Sverker, zakládá dynastii Stenkilovců a sjednocuje centrální Švédsko s celým Götlandem. Razí mince, zakládá cisterciácké kláštery, které jsou filiální přímo z Citeaux – tak Alvastra založená r. 1143 je i královskou nekropolí.

Diecézní síť – r. 1134 je poslední zmínka o biskupovi v Sigtuně a biskupství se přesunuje do Uppsaly. R. 1164 je ustanoveno švédské arcibiskupství právě v Uppsale. To se po r. 1270 stěhuje do Östra Aros, a ten je přejmenován na (Novou) Uppsalu, zatímco ta původní se jmenuje Stará Uppsala.
S Uppsalou souvisí i dva svatí. Vzdorokrál Erik IX. soupeřil o korunu se Sverkerem. Do toho podnikl křížové tažení do Finska, kde byl zabit uppsalský biskup Jindřich, a to je úplně první „finský“ světec (původem to byl Angličan), ale jako apoštol Finů je chápán. Erik vládl krátce 1156-1160 a byl svatořečen za to svoje křížové tažení; ta kruciáta byla vedena nějaký čas po kruciátě proti Polabským Slovanům vyhlášené jako součást II. křížové výpravy r. 1147, možná je tam návaznost Problém je, že všechny informace o Erikovi jsou z pozdějších legend, takže jsou dost s otazníkem.

[Ingolf]

POLSKO

K Polsku toho moc není, na vině je malé množství písemných pramenů. A autoři ani nerozebírají takový pramen jako Dagome iudex, jen ho zmíní, o to víc se soustředí na archeologii.

Centrum piastovského státu byl ve Velkopolsku, centra byla Hnězdno, Hedeč, Lednický ostrov. Další hradiště byla v průběhu 10. stol. zničena, zřejmě tu došlo k procesu jako na Velké Moravě a v přemyslovských Čechách, kde ústřední moc zničila kmenové hradiště a nahradila ho svým.

Nedostatek písemných pramenů vedl k představě, že christianizace proběhla hladce a nekonfliktně. Jenže nedostatek informací není důkazem a archeologie naopak ukazuje na fungování dvojvěří.

První kontakt se křesťanstvím měl proběhnout za Velké Moravy, kdy Metoděj pokřtil jednoho knížete na Visle. Není žádný další doklad misií nebo christianizace, není ani další doklad, který by Metodějův křest potvrdil. Nejstarší polská liturgie nese cyrilometodějské vlivy, ale protože polská církev vznikla po pádu Moravy, tak je pravděpodobnější, že tyto vlivy se dostaly nejprve do Čech a odtud do Polska.
Prvním pokřtěným knížetem byl Měšek, toho zmiňuje k r. 965 Ibrahim ibn-Jakub jako krále severu. Pravděpodobně hned r. 966 podstoupil Měšek křest, vliv na něj měla mít jeho žena Doubravka, resp. mohlo to být součástí mezistátní svatební dohody.

Biskupství – nejprve fungovalo misijní biskupství v Poznani vedené z Magdeburku. První biskup byl Jordan, druhý Unger. Ten r. 1004 uznal nad sebou vedení Magdeburku, ale po jeho smrti r. 1013 přechází Poznaň pod polské arcibiskupství v Hnězdnu.
Roku 1000 založil Ota III. nad hrobem sv. Vojtěcha arcibiskupství v Hnězdnu. Pod něj spadala biskupství v Krakově (biskup Poppo, vliv na Malopolsko), Vratislavi (biskup Jan, vliv na Slezsko) a Kolobřehu (biskup Reinbern, vliv na Pomořany).
Biskup Reinbern po r. 1000 zkoušel misijní působení v Pomořanech (tehdy ještě samostatných), ale neúspěšně. Pak působil r. 1003 s Boleslavem Chrabrým za okupace Prahy.

Christianizace neměla hladký průběh, na jedné straně je dokázáno dvojvěří a přežívání pohanských zvyků, na druhé straně se předpokládají pohanské reakce, oboje podloženo archeologicky.
První pohanská reakce proběhla po r. 1030. Vládl Měšek II. (1025-1034), ale ke konci vlády byl vyhnán svým bratrem Bezprymem (1031-1032). Nastal chaos a zřejmě úpadek centrální moci vedl automaticky k návratu k pohanství (tedy ne že by Bezprym byl pohan a reakci vedl on). Dokladem reakce je nález pohanské svatyně ve Vratislavi, která dendrochronologicky spadá do let 1032-1033 a dřevěné desky jsou stejné, jako se našly v pohanské svatyni ve Wolinu (ústí Odry).
Vyhnanství zakusil i Kazimír I. Obnovitel (1034-1058), syn Měška II. Rozvratu Polska využil český kníže Břetislav I. k loupežnému vpádu. Úpadek centrální moci zasáhl biskupství, která dočasně přestala fungovat. První byl obnoven Krakov, tam je r. 1046 zmíněn biskup Aaron, jinak opat kláštera v Tynieci.
Zbylá biskupství byla obnovena r. 1075 a nově k nim přibyl Plock.

Specifické byly Pomořany, tedy oblast mezi Odrou a Vislou. Tady proběhla misie z říše, vedl ji Ota Bamberský a vcelku úspěšně. Biskupství tu vzniklo r. 1140, vedly o něj spory Polsko s říší, ale spadalo pod Polsko.
Nejdéle se pohanské přežitky držely v okrajových lesních částech, tak ve východním Polsku je ještě ve 13. stol. doložený žárový ritus

Dvojvěří – kostrový a žárový ritus jsou současné na jednom pohřebišti a dokonce i v jednotlivých hrobech. Do hrobů se dávaly i nadále amulety nebo vejce, vedle křížků měli pohřbení i lunuly, což jsou amulety ve tvaru srpku měsíce, evidentně pohanské.
Ve Štětíně dokládají legendy o Otovi Bamberském současné užívání křesťanských a pohanských oltářů.
Dvojvěří (resp. doklady o něm) končí kolem r. 1150, pak nastupuje plné pokrytí země farními kostely a pohřbívá se pouze u nich a také podle křesťanských zásad.

[Ingolf]

UHRY
Uhry jsou specifické jednou věcí, a sice už před příchodem Uhrů byly nějak christianizovány. V Uhrách i za Avarů přežívaly zbytky pokřesťanštělého římského koloniálního obyvatelstva (poznat to je i na kontinuálním vývoji keramiky), za avarských válek bylo zřízeno arcibiskupství v Salcburku právě pro účel christianizace Avarů, do Panonie v nemalé míře přímo zasahovalo křesťanství Velké Moravy.

První křty vojevůdců proběhly v Byzanci. Kolem r. 950 byli pokřtěni Bulcsú a Gyula. První jmenovaný to prý nebral vážně, ale druhý si vzal do Uher kněze jménem Hierotheos, který měl titul biskup Turkie. A podle pečetí toto biskupství trvalo alespoň nominálně celé 11. stol.
Před r. 1000 se nechal v Byzanci pokřtít Ajtony, vůdce ve východních Uhrách. Zřejmě potřeboval u Byzance pomoc proti Štěpánovi, tak to byla součást dohody.

Sjednocení státu proběhlo ze západních Uher a křesťanství sem pronikalo z říše. Pokřtít se nechal vůdce Gejza, ten byl mj. pozván i r. 973 na velký říšský sněm do Quedlinburku, kde se loučil se svým životním dílem císař Ota I. Za Gejzy přicházely z říše misie, liturgie je přejatá z Rakous, Porýní a Lotrinska.
Gejzův syn Vajk byl pokřtěn na Štěpána a to je sjednotitel Uher a od r. 1083 i světec. Štěpán porážel konkurenční vůdce, z nichž někteří byli křesťané řeckého ritu (Ajtony, Gyula), někteří pohané (Kopáň, nitranský Vazul). Plné sjednocení šlo ruku v ruce s plnou christianizací a pevnou státní formou. Štěpán stanovil systém daní, pokut, cel, razil mince, zprovoznil poutnickou cestu do Jeruzaléma. Sakralita panovnické moci byla definována i tím, že spiknutí proti králi bylo trestáno církevní exkomunikací.

Specifikem Uher je velké množství dochovaných zákoníků. V nich je znát christianizační tlak ohledně manželství, svátků, půstů apod. Hlavně u nejranějších zákonů je patrná formální christianizace, tedy příkazy světit ten který svátek a naopak zákazy starých zvyků, a to na úkor obsahu víry: „Skutečný obsah křesťanské víry, který museli noví konvertité dodržovat, byl ve srovnání s objemnou legislativou týkající se křesťanských povinností velmi malý.“ (s. 328)

Farní síť se zaplňovala pomalu. Některé svátosti přebírali mniši, ale to jim bylo zatrženo jednou synodou. Něco podobného proběhlo v Česku po Bílé hoře, když byli nuceni odejít nekatoličtí kněží a katolických byl nedostatek, tak udílení některých svátostí přebrali také mniši a vedlo to k vzestupu katolických řádů (augustiniáni, jezuiti, františkáni apod.). V 13. stol. dostali šlechtici příkaz papežského legáta, aby předali církvi vlastnické kostely a celá farní síť byla zaplněna až ve 14. - 15. stol.

[Ingolf]

RUS

Rus založili švédští Vikingové zvaní jinak Varjazi nebo Rusové. Varjazi byli opět jako jiní Vikingové obchodníci a ovládali obchod s kožešinami. Ten byl tak výnosný, že platbu v kožešinách stanovovali podmaněným etnikům jako tribut (do nějaké doby získávali i kožešiny obchodem nebo vlastním lovem).
Jakýsi tribut vybíral i onen norský kupec Ottar, který nechal zprávu Alfrédovi Velikému: „Majetek mu totiž především plyne z daní, které mu vyplácejí Sámové. Ti mu odevzdávají splátky v podobě sobích kůží, ptačího peří, velrybích kostic a lodního lanoví zhotoveného z kůží velryb či tuleňů. O tom, kolik kdo zaplatí, rozhoduje jeho původ: ti nejurozenější mají uloženo dát po patnácti kožích kuních a pěti sobích, spolu s kůží z medvěda a deseti koši peří, stejně jako jeden kožich medvědí, jenž ale může být i z vydry, a dvě lodní lana, jedno z velrybích a druhé z mrožích kůží.“ ( https://www.databazeknih.cz/knihy/jako- ... ptak-31527 , s. 541-2)

S křesťanstvím se Rusové setkali přirozeně v Byzanci. Z vládnoucího rodu se nechala jako první pokřtít kněžna Olga (945-962). Šíření víry se jí nevedlo, syn Svjatoslav prohlásil, že se pokřtít nenechá, že by se mu družina vysmála. Na Olžino pozvání přišel r. 960 na misii Adalbert z Trevíru, který po roce působení prchá s tím, že se cítí podveden a cestou zpět je ještě okraden. Christianizaci provede Svjatoslavův syn Vladimír Veliký (980-1015).

Vladimír nejprve v Kyjevě postavil pohanské modly a žádal po bozích klasicky vítězství apod., ale po porážce od muslimských povolžských Bulharů začal hledat jinde. Poslal pro vykladače islámu až do Chorézmu, pak pro další katolickou misii z říše, aby zakotvil u řeckého ritu. Vladimír byl pokřtěn v Byzanci, byla to zřejmě součást dohody, kde Rusové poskytli Basileovi II. šest tisíc bojovníků a císař dal Vladimírovi za ženu svou sestru Annu.

Rozlehlost Rusi přirozeně omezovala možnosti plné centralizace a christianizace. Rusi vládla současně řada knížat rurikovského rodu, kde kyjevský kníže stál nejvýše. Moc a křesťanství se koncentrovaly do měst a území podél obchodních cest, tzn nejvíce podél řek, kolem Kyjeva vyzařovala přímá moc do okruhu 250 kilometrů. Kníže Vladimír nevydal ani vlastní zemský zákoník, to čekalo Jaroslava Moudrého a jeho syny.
Kláštery (lávry) stály také ve městech. Nejvýznamnější byla kyjevsko-pečerská lávra u Kyjeva, v ní působilo množství budoucích kyjevských biskupů nebo Nestor, autor nejstarší ruské kroniky.


Ve vzdálenějších oblastech se knížecí moc omezovala na výběr tributu, ten se i v této době nejvíce týkal výběru kožišin, např. jedna rodina měla odevzdat jeden kuní kožich. S výběrčím tributu putovali kněží, kteří prováděli hromadné křty apod., na více neměla církev možnosti.

Vladimír byl svatořečen a je považován za apoštola Rusi, ale větší popularitu měli svatí Boris a Gleb. Oba nechal r. 1015 zabít jejich nevlastní bratra Jaropolk, plná úcta je prokázána od r. 1072 a zřejmě souvisí s tím, že na Rusi bojovali o moc synové knížete Jaroslava Moudrého. Kult obou bratrů měl dát najevo, že se knížata mají umět dohodnout.
Ruská liturgie byla vedena ve slovanštině. Autoři předpokládají bulharský vliv, o velkomoravském dědictví se nezmiňují.
---
Založit stát podél obchodní cesty je vcelku originální a „extenzivní“ způsob, kde rozlehlost státu nebo říše je vyvažována malou mocí směrem dovnitř. Ono to připomíná ten přemyslovský stát za Boleslava I., kde plnou moc měla knížata kolem Prahy, ale centrum aktivit se odvíjelo kolem dálkové obchodní cesty přes jižní Polsko právě na Rus. A protože oba státy fungovaly kolem obchodních cest, nabízí se otázka, jestli polská obchodní cesta nebyla založena také Rusy? A mohla fungovat dříve než za Boleslava, pokud svatou Ludmilu skutečně zavraždili Vikingové, mohli přijít už po této cestě.
Protiargumentem ruského založení nebo správy cesty je to, že na Rusi působili Vikingové podél cest vodních, tedy veletoků, kde se mohli plavit po lodích. V Polsku by se museli přeorientovat na cestu suchou, i když to by nemusel být nepřekonatelný problém.

[Ingolf]

Na závěr – asi to, že kniha nemá závěr, jen v prvních dvou kapitolách úvod. Ale když tu je několik kapitol o více státech a od různých autorů, tak se tam dá shrnout, zobecnit, srovnat, může naskočit nová myšlenka.

- Ve Skandinávii působili Angličani a z toho se dá udělat celkový obraz. Autoři vyvracejí tvrzení Adama Brémského, že za vlády dánského krále Svena Vidlivouse nastala pohanská reakce. Ve skutečnosti Sven vyhnal brémské biskupy, protože mohli zasahovat do vlády ve prospěch říše, a povolal kněze anglické. Jeho nástupce Knut Veliký ovládal Anglii přímo, takže diecézní síť vystavěl přímo z anglických biskupů – byli podřízení arcibiskupům v Canterbury v Anglii, kterou Knut ovládal.

První dánská kapitula byla v Odense kolem r. 1000 a vznikla přeměnou z benediktinského kláštera, který založili mniši anglického Eveshamu.
V 12. stol. přišel do Dánska rychle kult sv. Becketta.

Zřejmě právě za Knuta se anglický vliv šířil do Švédska. Olafa Skotkonunga pokřtil jistý Sigfrid, asi Angličan. Přes nároky hamburského arcibiskupství tu působili biskupové angličtí – v Sigtuně Osmund, v Tuně Eskil (po něm se přejmenovala na Eskilstunu); Eskil zahynul za pohanské reakce po r. 1080 a je svatořečený. V Uppsale byl prvním biskupem Angličan Siward, prvním uppsalským arcibiskupem Angličan Štěpán.
Angličan byl sv. Henrik (Jindřich), uppsalský biskup, který zahynul na kruciátě ve Finsku a je chápaný jako první finský svatý.

Z Anglie do Norska se vrátil jako křesťan Hakon Dobrý (933-60), násilnou christianizaci provedli v Anglii pokřtění Olaf Trygvasson a sv. Olaf.
Nad hrobem sv. Olafa v Nidarosu stála podle ság první norská kamenná stavba (= královský palác) a mezi lety 1210-1220 tu pod vlivem Anglie vyrostla gotická katedrála. Když to srovnáme s Českem, tak tady stály stovky románských kostelů i domů, ale gotika přišla později (nebo současně, záleží, co už je plnohodnotná gotika a co jen prvek.)
Koukal jsem do Dějin Islandu, tam se projevil anglický vliv přes Norsko a zároveň tam jezdili angličtí kněží přímo. Mnoho islandských církevních novotvarů bylo z angličtiny.

To je docela velkolepý obraz na to, že Anglosasové jsou často znázorňováni jako věčná oběť Vikingů. Srovnávám to s antikou, kde Řím dobyl Řecko, ale řecká kultura ovládla tu římskou. Tady zase anglická kultura vyzařovala zpět do vlasti svých dobyvatelů.

---
Tohle už bude přesahovat záběr knihy, ale zaujala mě mise dalšího Angličana, kardinála a legáta Mikuláše Breakspeara. Roku 1152/3 založil norské arcibiskupství, totéž šel udělat do Švédska, kde se Švédi nedokázali dohodnout na místě nové instituce, což Breakspeare ohodnotil jako nedůstojné a odešel.
V Breakspearově doprovodu měl přijít ten svatý Henrik, ale je tam ten problém, že tento původ zmiňuje až pozdní legenda.

Tento Breakspeare se krátce po návratu stal papežem jako Hadrián IV. (1154-1159), je to jediný Angličan na papežském stolci. A jako papež vydal r. 1155 bulu Laudabiliter, kterou povoloval Jindřichu II. Plantagenetovi invazi do Irska. Důvodem byla přílišná autonomie irské církve. Jindřich neměl čas, ale za deset let se invaze chopila normanská šlechta, dobyla Dublin a za vrcholné expanze vlastnila tři čtvrtě Irska.
Z Dublinu byl vyhnán tamní vládce norsko-irského jména i původu Askulf mad Turkill. Zkoušel sebrat síly a vrátit se, ale byl poražen. A síly sebral na Hebridách a ostrově Manu, tedy území, které patřilo pod nidaroské arcibiskupství založené Breakspearem. Ale to už byl Breakspeare po smrti.


***

Legitimita pohanského vládce vycházela z kmene a sakrálně to byl nejvyšší obětník. Legitimita křesťanského krále pocházela od Boha a jak Bůh, tak král byli pak nedotknutelní. To tu opakují i čeští autoři.
V Dánsku proběhla kanonizace krále Knuta, který byl zabitý ve svém úřadu, což se dalo chápat jako útok na svatou instituci, jako svatokrádež. Svatý Knut Lavard se nestal králem, také byl zabit, a byl podle autorů svatořečen proto, aby se tím legitimizovala jeho rodová větev jaké královská. Podobně uherský Štěpán byl svatořečen r. 1083, „a to z politických důvodů souvisejících s legitimitou dynastie“. (s. 325)
A v kapitole o Norsku mají autoři novou myšlenku, že Olaf Trygvasson a svatý Olaf, tedy králové, kteří začali násilím christianizovat, nepocházeli z rodu sjednotitele Haralda Krásnovlasého. Původ od Haralda popisují ságy, Harald měl asi 20 potomků a oba Olafové by byli nějací pravnuci. Ale pokud se autoři nemýlí a Olafové nebyli královského rodu, pak to přímo volá po tom napsat, že králové museli čerpat legitimitu odjinud, a zcela přirozeně se jim nabízí křesťanství... To ale není ani v kapitole o Norsku, ani v úvodu, a mohlo by to být v závěru.