Povolování stavby hradu panovníkem

[Rubáš z Hrádku]

HRADNÍ REGÁL – královské výhradní právo na souhlas se stavbou hradu
(jeden můj mírně upravený článeček z facebooku)
Poměrně složitou a diskutovanou otázkou je problematika zeměpanského hradního regálu (tj. výhradního práva udělovat povoleni k výstavbě hradu). V okolních zemích toto právo obvykle jistým způsobem existovalo. V německých oblastech Svaté říše římské je toto zmíněno třeba ve starobylé právní normě - Saském zrcadle (Sachsenspiegel), podle něhož vyžaduje stavba důkladnějšího opevněného sídla souhlas panovníka. I další tamní prameny potvrzují existenci „Befestigungsrecht“ (tedy výhradního práva panovníka stavět či povolovat stavbu opevnění) v raném a vrcholném středověku. Postupně však přešlo z rukou králů na říšská knížata a jeho uplatňování bylo složité a sporadické. Podobná situace v Polsku je komplikována neuvěřitelným rozvětvením vládnoucího rodu Piastovců a rozpadem země do mnoha údělů. Zato z Uher ze 13. století jsou dochována četná svolení k výstavbě hradů, vydávaná králem Belou IV. po mongolském nájezdu.
Starší čeští badatelé tuto situaci předpokládali i v Českém království. Existenci královského práva předpokládal již August Sedláček, který ve svém díle zmínil několik málo dochovaných podkladů. K tématu se vyjádřil i Jan Klápště: "V jádru diskutovaných otázek ovšem spočívá závažné úskalí: tak či onak se snažíme objasnit problém, který zahrnoval i aspekty právní, o nichž nás soudobé písemné prameny takřka neinformují. Přestože z českých zemí 13. století neznáme královská svolení ke stavbě hradů (jako například v Uhrách), nemohlo budování opevněných sídel probíhat bez právního rámce.“ Autorka knihy České hrady Dobroslava Menclová k povolování staveb hradů píše: „Nevíme, zda hrady vznikaly samovolně, bez královského svolení, či zda se toto povolení udělovalo jen ústně. Že tu jakási potřeba královského povolení ke stavbě hradu musela existovat, je vidět jednak z usnesení z roku 1281, jednak z toho, že z doby Jana Lucemburského a Karla IV. je zachováno několik listin výslovně povolujících stavbu hradu.“ Příznivcem panovnického regálu byl i významný český kastelolog Tomáš Durdík, který poznamenal, že „pokud by žádná regulace ve středověku na našem území neexistovala, byli bychom minimálně ve středoevropském měřítku nápadnou výjimkou.“ Uvažoval, že stavba byla povolována pouze ústně. Praktické uplatnění práva ale podle něho souviselo především s osobností právě vládnoucího panovníka.
Je skutečností pozdní nástup výstavby kamenných šlechtických hradů u nás, ekonomicky i společensky na to šlechtická elita měla mnohem dříve. Stejně jako naši sousedé v Říši. Zde je nutné upozornit na dvě věci. České právo bylo zvykové, nikoliv písemné. Případná povolení tedy mohla být jen ústní. Druhou věcí jsou "hrady přechodného typu", jak je nazval Tomáš Durdík. Zdá se, že české šlechtě stačila v našich podmínkách dřevohlinitá opevnění s příkopem. Nelze tedy vyloučit, že do 1. poloviny 13. století šlechtě něco "bránilo" stavět kamenné hrady (a´t už to byla tradice, zvyky nebo moc panovníka...).
Pravdou je, že pro období vzniku nejstarších kamenných šlechtických hradů nemáme zachovanou žádnou listinu s potvrzením souhlasu se stavbou hradu. Ani při dalších převodech a prodejích hradů není na nic takového odkazováno. Není ani známo, že by někdo požadoval revizi zamítavého rozhodnutí. Karel IV. toto právo nezmínil ani ve svém, šlechtou nepřijatém zákoníku Majestas Carolina, kde jen vyčlenil královské hrady, které měly být nezcizitelné šlechtou nebo zcizitelné jen dočasně. Ani žádný další právní pramen českého středověku žádný královský „hradní regál“ nezmiňuje. V Čechách máme asi 600 – 700 sídel, označovaných za hrady (a na Moravě asi polovinu tohoto počtu). Dochováno máme přibližně 15 – 25 zmínek o povolení či zamítnutí výstavby hradu. Je to obrovský nepoměr. Podívejme se tedy, zda nám mohou potvrdit existenci královského regálu na povolování stavby hradu.
Nejvíce zmínek se týká lenních (manských) majetků. Tedy majetků, které majitel propůjčil (dočasně, doživotně nebo i dědičně) do užívání někomu jinému. Považuji za naprosto logické, že pro stavbu hradu na pouze propůjčeném majetku je zapotřebí souhlasu majitele. Takto Jan Lucemburský povolil vznik hradů Střekov, Kamýk, Hus a možná i Kyšperk, Karel IV. výstavbu hradu Roimund, míšeňský markrabě Vilém vznik hradu Paradies a Vladislav II. Jagellonský výstavbu hradu Doubravská Hora.
Známe i opačné případy. Biskup Tobiáš z Bechyně zakazuje nejmenovanému šlechtici stavět hrad na pozemcích kláštera Orlice. Roku 1315 zastavil opat vilémovského kláštera horu Oheb jednomu šlechtici s tím, že zde nesmí postavit hrad ani tvrz. (Hrad na Ohebu vznikl až později.)
Další skupina dochovaných povolení stavby hradu se týká obnovy panovníkem dříve zničených objektů, obvykle pro vzpouru a loupeže. Tak Jan Lucemburský přenechal ruinu hradu Libá jednomu chebskému měšťanovi k opravě a současně mu jej udělil v léno. Karel IV. sice vrátil jím dobytý a zničený hrad Potštejn s panstvím potomkům původního majitele, ale jen za závazek neobnovit hrad. Václav IV. povolil na místě zničeného hrádku Čejchanov stavbu hradu Veselé (dnes Komorní Hrádek) a také schválil obnovu hradu Kynžvart. Zikmund Lucemburský pak souhlasil se znovuvybudováním Štědrého Hrádku.
Všechny tyto zmíněné příklady podle mne jen potvrzují pravomoci lenních pánů a také královské pravomoci při ochraně veřejného pořádku, ale nelze je brát jako doklady existence královského práva na výhradní povolování stavby hradů. Zbývá nám již jen několik málo, zato hůře vysvětlitelných případů.
Prvním z nich je Prácheň. Roku 1315 daroval Jan Lucemburský Bavorovi ze Strakonic horu Prácheň s právem postavit si zde hrad. Obvykle se uvádí, že to bylo léno, ale dnes se uvažuje spíše o svobodné držbě. Prácheň bývala kdysi hradištěm, z něhož byl spravován celý kraj, ještě mnoho století poté pojmenovaný jako Prácheňský. Možná kvůli tomuto symbolickému významu byl králem zdůrazněn souhlas se stavbou soukromého hradu. Další případ je z doby Karla IV. a týká se čtyř bratří z Rožmberka. Ti získali roku 1349 svolení ke stavbě hradu Dívčí Kámen a roku 1355 k výstavbě hradu Helfenburk. O pravosti listin panují jisté pochybnosti. Jiří z Poděbrad roku 1465 povolil Albrechtovi Novohradskému z Kolovrat, „aby si mohl založiti hrad u tvrze Jimlína a jej hradbami, příkopy a věžemi zpevniti“. Vladislav II. Jagellonský roku 1473 povolil Švihovským z Rýzmberka aby mohli „až do čtyř zámků na svých panstvích znova vyzdvihnouti“.
Je zajímavé, že všechny tyto hůře vysvětlitelné případy se týkají absolutní elity, tedy nejvyšších šlechtických kruhů v království. Může se tedy jednat spíše než o povinné povolení výstavby hradů králem o prestižní mimořádnost, jako symbolickou legitimizaci a nejvyšší uznání zakladatelského záměru.
V bouřlivých a neklidných obdobích bezvládí se ostatně k výstavbě hradů vyjadřovala i celá šlechtická obec. Uveďme jen dva příklady. Po smrti krále Přemysla II. Otakara byl poručníkem nezletilého českého prince Václava braniborský markrabě Ota. Roku 1281se šlechta pod vedením biskupa Tobiáše dohodla na krocích směřujících k obnově pořádku. Bez souhlasu Oty V. Braniborského neměla nadále vznikat žádná nová opevnění a ta, která svévolně vznikla po smrti krále Přemysla Otakara II., měla být Otou buď dodatečně schválena, nebo zrušena. 21. května 1281: „Dále pod výše zmíněnou přísahou slibujeme, že nikdo z nás v našem království nemá stavět nové ohrady zvané tvrze (saepe dicto munitionem) bez zvláštního povolení výše zmíněného pana markrabího (Otty Braniborského), a ty, postavené po smrti výše řečeného našeho pána a krále (Přemysla Otakara II.) za jasné paměti, bezodkladně zbořit, neobdrží-li od něj sám povolení.“ Další příklad je z neklidného období po husitských válkách. V litoměřickém landfrýdu (krajském mírovém spolku) uzavřeném roku 1440 se píše: Též nemá nikdo žádný nový zámek, posádky nebo kostely v našem kraji stavět nebo obsazovat, je to možné pouze s jednomyslnou vůlí hejtmanů, rady a nás všech. Jinak to máme my všickni ochraňovat a učinit tomu přítrž.
Můj osobní názor na problém zeměpanského hradního regálu (tj. výhradního práva udělovat povoleni k výstavbě hradu) je jasný. Podle mne toto právo v Čechách neexistovalo. Stavba hradu byla nezpochybnitelným právem svobodného obyvatelstva (tedy hlavně šlechty, ale i zbohatlých měšťanů). Jediným omezením bylo, že musel být postaven na vlastních svobodných pozemcích a nesměl být na újmu ostatním obyvatelům.

[Ježek]

Díky za přehledné shrnutí!

Je skutečností pozdní nástup výstavby kamenných šlechtických hradů u nás, ekonomicky i společensky na to šlechtická elita měla mnohem dříve. Stejně jako naši sousedé v Říši. Zde je nutné upozornit na dvě věci. České právo bylo zvykové, nikoliv písemné. Případná povolení tedy mohla být jen ústní. Druhou věcí jsou "hrady přechodného typu", jak je nazval Tomáš Durdík. Zdá se, že české šlechtě stačila v našich podmínkách dřevohlinitá opevnění s příkopem. Nelze tedy vyloučit, že do 1. poloviny 13. století šlechtě něco "bránilo" stavět kamenné hrady (a´t už to byla tradice, zvyky nebo moc panovníka...).

Spíš know-how a především majetky, vznik šlechtických kamenných hradů je spojen v první fázi s úspěšnou kolonizací vyšších poloh a akumulaci dostatečného kapitálu k výstavbě kamenného hradu. Některá panství mají svého předchůdce v dřevohlinité fortifikaci, často na jiném místě (v intravilánu namísto polohy za původně sídelní vesnicí.

Nejvíce zmínek se týká lenních (manských) majetků. Tedy majetků, které majitel propůjčil (dočasně, doživotně nebo i dědičně) do užívání někomu jinému. Považuji za naprosto logické, že pro stavbu hradu na pouze propůjčeném majetku je zapotřebí souhlasu majitele. Takto Jan Lucemburský povolil vznik hradů Střekov, Kamýk, Hus a možná i Kyšperk, Karel IV. výstavbu hradu Roimund, míšeňský markrabě Vilém vznik hradu Paradies a Vladislav II. Jagellonský výstavbu hradu Doubravská Hora.
Známe i opačné případy. Biskup Tobiáš z Bechyně zakazuje nejmenovanému šlechtici stavět hrad na pozemcích kláštera Orlice. Roku 1315 zastavil opat vilémovského kláštera horu Oheb jednomu šlechtici s tím, že zde nesmí postavit hrad ani tvrz. (Hrad na Ohebu vznikl až později.)

Tak lenní majetky jsou jasné, tam lenní pán z logiky věci musel povolovat téměř vše.

Další skupina dochovaných povolení stavby hradu se týká obnovy panovníkem dříve zničených objektů, obvykle pro vzpouru a loupeže. Tak Jan Lucemburský přenechal ruinu hradu Libá jednomu chebskému měšťanovi k opravě a současně mu jej udělil v léno. Karel IV. sice vrátil jím dobytý a zničený hrad Potštejn s panstvím potomkům původního majitele, ale jen za závazek neobnovit hrad. Václav IV. povolil na místě zničeného hrádku Čejchanov stavbu hradu Veselé (dnes Komorní Hrádek) a také schválil obnovu hradu Kynžvart. Zikmund Lucemburský pak souhlasil se znovuvybudováním Štědrého Hrádku.

Tady by bylo třeba vidět ty konkrétní příklady - zda zemský soud rozhodl o ztrátě majetků (jako příklad je proces s Vítkem z Krumlova a Hroznatou z Húžic, napadá mne i Boreš z Rýzmburka, který ztratil panství na jihovýchodní Moravě.

Může se tedy jednat spíše než o povinné povolení výstavby hradů králem o prestižní mimořádnost, jako symbolickou legitimizaci a nejvyšší uznání zakladatelského záměru.

Souhlas. U Bavora ze Strakonic může jít o léno. Resp. je tu příklad Lichtenštejnů, kdy Mikulov mají od roku 1249 jako léno, ale v dalších letech na počátku 14. století se to střídavě uvádí jako léno a svobodná držba. V deskách už to je zřejmě lenní majetek, protože se neuvádí.

Roku 1281se šlechta pod vedením biskupa Tobiáše dohodla na krocích směřujících k obnově pořádku. Bez souhlasu Oty V. Braniborského neměla nadále vznikat žádná nová opevnění a ta, která svévolně vznikla po smrti krále Přemysla Otakara II., měla být Otou buď dodatečně schválena, nebo zrušena. 21. května 1281: „Dále pod výše zmíněnou přísahou slibujeme, že nikdo z nás v našem království nemá stavět nové ohrady zvané tvrze (saepe dicto munitionem) bez zvláštního povolení výše zmíněného pana markrabího (Otty Braniborského), a ty, postavené po smrti výše řečeného našeho pána a krále (Přemysla Otakara II.) za jasné paměti, bezodkladně zbořit, neobdrží-li od něj sám povolení.“ Další příklad je z neklidného období po husitských válkách. V litoměřickém landfrýdu (krajském mírovém spolku) uzavřeném roku 1440 se píše: Též nemá nikdo žádný nový zámek, posádky nebo kostely v našem kraji stavět nebo obsazovat, je to možné pouze s jednomyslnou vůlí hejtmanů, rady a nás všech. Jinak to máme my všickni ochraňovat a učinit tomu přítrž

Co, když to je ale naopak - hradní regál u nás neexistuje, ale zeměpán (resp. sněmy) mohou v okamžicích, kdy není "klidná země" pozastavit výstavbu hradů. Jiná věc je vymahatelnost, která asi nebyla nejlepší.

[Simplex]

-Přečetl jsem si celé vlákno a domnívám se, že tohle téma nelze řešit v tak dlouhém časovém období, protože nemůžeš srovnávat ani dobu posledních Přemyslovců s vládou Jana Lucemburského, zvlášť se situací po smrti jeho otce a vůbec ne s pohusitskou dobou a vládou krále „Bene“. A už vůbec sem nepatří příklady z Chebska, které prošlo úplně jiným vývojem a pokud si vzpomínám, nebylo ještě v pol. 18. století papírově součástí Čech.
-Souhlasím s Ježkem, že tuhle otázku nelze vytrhávat z celkového kontextu a posuzovat odděleně od tzv. práva nucené směny + revindikací a pohledu na vývoj šlechty atd. A pro nejstarší období, o které se zajímám, musíš vždycky nakonec skončit u charakteru přemyslovského státu. Tedy u cca 20 let naplno trvajícího sporu o starší (pražský) koncept státu tzv. středoevropského typu a mladší (brněnský), upřednostňující klasický feudalismus, který se přizpůsobil místním podmínkám, zjednodušeně řečeno.
-Myslím, že celý spor se vyřeší v čase odchodem jeho posledního důležitého obhájce Josefa Žemličky, na kterém jsem před dlouhou dobou vyrostl, stejně jako na Třeštíkovi a Durdíkovi. Každý z nich má nepopiratelné zásluhy, ale vývoj jde dál a dnešní historikové + archeologové mají jiné možnosti, životní zkušenosti a nemusí se ohlížet na žádnou ideologii, tedy alespoň pro středověk zatím ne, pokud vím. Názory Josefa Žemličky budou ovlivňovat zájemce o náš středověk patrně hodně dlouho, podobně jako je dodnes ovlivňují do detailů jdoucí knihy Václava Novotného. Pochybuju, že by brzy někdo dostal takovou šanci, jakou mu dalo NLN, ale to byla jiná doba. A je otázkou, jestli se v budoucnu vůbec najde někdo ochotný do něčeho podobného jít, myslím že ne.
-Ale abych se vrátil k tématu, domnívám se, že pro přemyslovské období nelze hradní regál jednoznačně doložit, vše ostatní jsou a zůstanou hypotézy. Příklady ze sousedství jsou sice zajímavé, avšak bez detailní znalosti tamní situace argumentačně nefér. Viz. uvedený příklad z Uher, kde byla stavba hradu spojená s kolonizací. A komicky působí představa o schopnosti jeho vymáhání v čím dál rozdrobenější středověké Říši, podobně rozděleném Polsku a o feudální anarchií zmítaných Uhrách druhé pol. 13. s. nemluvě. Zvykové právo tu jistě bylo a nepochybně se v čase vyvíjelo, avšak nemyslím, že by dokázalo rychle reagovat na zcela nové jevy, jakými byly vrcholně středověké hrady a města (proto je nazýváno zvykovým). Ty začaly „masově“ vznikat až od druhé poloviny 13. století a Přemyslovci na to reagovat nestačili a patrně ani nepotřebovali, protože oproti svým nástupcům měli i na ty nejvýznamnější velmože mocenské páky a jak by probíhal další vývoj, je těžké odhadnout. A pochopitelně to celé, jak už tu někdo napsal, ovlivnil a zrychlil mongolský vpád, vzpoura kralevice Přemysla a první interregnum a od základu změnilo vymření Přemyslovců. Jejich nástupci byli v úplně jiné pozici, a i kdyby chtěli, tak neměli sílu v reálu tuhle věc prosadit, a to nezmění ani pár různě interpretovatelných listin.
-Dědictví Tomáše Durdíka je přinejmenším rozporuplné a spousta jeho výzkumů nebyla nikdy zpracovaná, takže je prakticky nemožné s ním polemizovat, jak tvrdí odborníci. Přes všechny zásluhy se Durdík na hrady díval celkem jednostranně a jeho pohled a typologické dělení objektů vychází z koncepce státu středoevropského typu. Nové revizní výzkumy dokázaly, že tzv. hrady přechodného typu nikdy neexistovaly, a proto odešly společně se svým tvůrcem. A dřevohlinitá konstrukce rozhodně necharakterizovala hrad přechodného typu, ani pro Durdíka, ale je častá u tzv. kolonizačních provizorií (viz. Trutnovsko) nebo vypovídá o finanční a technologické schopnosti stavebníka. Celkové problémy spojené s archeologickým výzkumem už tu byly mnohokrát popsány a vlastně k nim není co dodat. K jednotlivým objektům se často a stále dokola opisují názory klasiků, které mnohdy nejsou ničím podloženy a bývají poplatné době svého vzniku, např. Stará Dubá. Následně se pří prvním provedeném výzkumu zjistí např. to, že známý hrad Trosky vznikl už koncem 13. století. A jednotlivé uvedené příklady nelze posuzovat, aniž by byly zasazeny do kontextu, který většinou pohled úplně mění, snad nejklasičtějším je Rýzmburk/Osek.

Razím Vladislav: O tzv hradech přechodného typu, AR 2,2005
Klápště Jan: Poznámky o sociálních souvislostech počátků šlechtických hradů v českých zemích, AR 4,2003
Durdík Tomáš: K počátkům šlechtických hradů v Čechách, AR 1,2004
Kypta Jan: O metodě typologického výzkumu hradů, na příkladu tzv. hradů přechodného typu, AR 3,2008
Wolf Vladimír: K problému tzv. kolonizačních provizorií, CB 8,1998

[Ježek]

-Souhlasím s Ježkem, že tuhle otázku nelze vytrhávat z celkového kontextu a posuzovat odděleně od tzv. práva nucené směny + revindikací a pohledu na vývoj šlechty atd.

Koukám na ten Žemličkův článek o nucené směně (https://biblio.hiu.cas.cz/records/994b9 ... 04b797e589). Těžko říct, zda to vůbec byla nějaká pojmenovaná panovnická pravomoc - mohla za tím být hromada přesvědčování, podpořena autoritou panovníka a hlavně tím, že v případě církevních institucí byl i ochránce a mohl tak disponovat jejím majetkem. Spíše výměna jako soukromoprávní vztah než zeměpanská pravomoc. Takhle bych hleděl na ten příklad, který Žemlička uvádí ve vztahu ke šlechtě - výměnu Brady a Jičína za Štítary Lévovi z Konecchlumí. I zde autor opatrně naznačuje, že může jít o zástavu. https://sources.cms.flu.cas.cz/src/inde ... 2&page=881 Podle mne to je normální výměna, jako třeba v případě Václava II. a Jana z Michalovic v roce 1283: https://sources.cms.flu.cas.cz/src/inde ... 2&page=569

[Simplex]

S tím co jsi Ježku napsal nelze nesouhlasit a vidím to podobně. O uvedených případech nevíme prakticky nic a známe až výsledek, který byl důsledkem neznámých okolností. A podobné to je i u dalších známých případů, kde se ovšem mezi tím původní hypotéza stala prakticky faktem. Přemyslovští králové nepochybně měli jiné mocenské + ekonomické páky, jež jim umožnily dosáhnout např. směny majetku, pochopitelně za náležitou kompenzaci. Prostě klasická metoda cukru a biče a vyhovět králi, jistě mělo své výhody. Vždyť přinejmenším do konce přemyslovské éry ani nejmocnější velmoži nepohrdli purkrabskými, natož dvorskými úřady. Listiny, které se přímo či nepřímo vážou k zakládání měst ukazují, jak složité majetkové operace musel panovník podstoupit, aby mohl svůj záměr zrealizovat. Církevní instituce kolikrát řešili různé majetkové ústrky s tím spojené desítky let.

Mě nejvíc bijí do očí Žemličkou opakovaně zdůrazňované revindikace majetku, které měly být uplatňovány paradoxně na nejvyšší vrstvě šlechty. Pochybuji, že by panovník ve stylu jakéhosi orientálního despoty mohl libovolnému šlechtici jen tak zabavit majetek, aniž by k tomu měl vážný důvod a byť nepsanou právní oporu. Ke konečnému rozhodnutí by musel dojít nějakým podobný procesem, jakým fungoval např. zemský soud, když se na něm nalézalo právo. Pokud připustím podobu revindikací jak je popisuje Žemlička, musím se ptát proč se k nim nezachovala žádná listina? Že by si podle Žemličky z Poděbrad vykopnutý Beneš nenechal písemně potvrdit Choustnicko, aby se mu to samé nestalo za dvacet let znovu, mi připadá stěží uvěřitelné. A vůbec to nezapadá do neustále zdůrazňovaného obrazu sílící moci šlechty, k němuž mělo docházet nejpozději od konce 12. století.

Zároveň to naznačuje poměrně velkou majetkovou anarchii, která podle mě nebyla i když způsoby vymezení majetku nebyly dokonalé. Nic na tom pro mě nemění majetkové spory, které byly, jsou a budou. Viz. naše současnost s haldou málo funkčních zákonů. Když se potom kouknu na jednotlivé případy revindikací převzatých z Dalimila, tak mi vychází přinejlepším plichta pro Žemličku a to jsem hodně neobjektivní.

[Ježek]

Co jsem se bavil na Castrum Bene s Františkem Zárubou, ten se kloní k tomu, že panovnický hradní regál existoval, byť byl souhlas vydáván asi dost neformálně a ústně - kromě zmínky o Otovi Braniborském a dvou rožmberských hradech existuje ještě povolení Jiřího z Poděbrad hradu u Loun. To nad rámec povolení výstavby hradů leníkům nebo dříve pobořeného hradu.

Argumentem je i situace v okolí. Povolování hradů panovníkem je zcela běžné v Uhersku (viz obr.), Sachsenspiegel, užívaný minimálně ve Slezsku umožňuje bez povolení postavit hrádek do určité kvality (výšky, dřevěný).

hrady.jpg

[Simplex]

---Ježku, tahle debata je nekonečná a vždy skončí snášením stejných a mnohokrát řečených argumentů + protiargumentů. F. Záruba má právo na svůj názor, ale podle mě existuje daleko více logických důvodů, proč na podobný právní institut nevěřit. A patrně nejlepší článek na toto téma napsal Marek Starý (Existoval ve středověkých čechách tzv. hradní regál?) a všechno co na podporu existence uvádí Záruba tam řeší a velmi solidně.
---Nejlepší je ústní souhlas, ten uspokojuje i ty nejzarytější zastánce hradního regálu a v konečném důsledku znamená jeho faktickou neexistenci. Pokud to je Zárubova představa, tak jak by to mělo vypadat? Jako, že se např. Boreš z Riesenburka zlil s Václavem I. a ten mu ústně povolil stavbu X hradů a pak za 20 let se ho Přemysl Otakar II. zeptal, kde máš povolení? Hradní regál by musel být zaveden až za vlády Přemysla Otakara II., protože dříve nebyl prakticky potřeba, a tedy v době, kdy se čím dál více prosazovala písemná kultura, takže ústní forma by byla slušný anachronismus. Navíc i tu ústní formu by panovníkovi musel schválit zemský sněm, a to by byla velká událost a pochybuji, že by se o tom nezachovala jediná zmínka. A proč to jako důkaz ústrků šlechty Přemyslem nepoužily plačky typu Dalimila, Neplacha a další? To vše by se navíc odehrávalo v době, kdy měl král téměř masově uplatňovat revindikace, navíc povětšinou proti příslušníkům té nejvyšší vrstvy. Nebylo by tedy v zájmu každého „stavebníka“ mít povolení tzv. v šuplíku, a přesto se nám nedochovalo jediné, vždyť mezi lety 1250-1350 vznikly stovky objektů.
---To, že se na hradní regál věřilo v době, kdy to podporovalo existenci modelu státu středoevropského typu s panovníkem připomínajícím orientálního despotu mě nepřekvapuje, ale dnes? V té době se také běžně uvádělo, že pan Boreš z Rieseburka byl z Boží milosti kastelánem svého hradu, a to vše na základě pofidérní velehradské listiny z 15. století.

[Ježek]

Uhry podle Radyho: "Teoreticky bylo potřeba královského povolení, aby si majitel pozemku mohl postavit kamennou pevnost. Tato formalita byla často přehlížena, zejména v letech 1280 až 1310. Během 80 let po mongolském vpádu bylo postaveno nejméně 200 hradů. Drtivá většina z nich byla soukromými fundacemi a do roku 1300 bylo pouze 30 ze 166 existujících hradů v královském vlastnictví."

[Ježek]

František Záruba na Křivoklátské konferenci přišel s kompromisnějším názorem - povolování hradů bylo ústní, nemuselo se týkat všech opevnění (tvrze) a je dost možné, že část té agendy byla přenesena na nižší úroveň krajského soudnictví nebo purkrabích.

Růst nových hradů v okamžicích bezkráloví nemusí podle něj souviset jen s se zhoršením bezpečnostní situace, ale i absenci moci, která by povolovala stavbu.

[Simplex]

Koukám na ten Žemličkův článek o nucené směně (https://biblio.hiu.cas.cz/records/994b9 ... 04b797e589). Těžko říct, zda to vůbec byla nějaká pojmenovaná panovnická pravomoc - mohla za tím být hromada přesvědčování, podpořena autoritou panovníka a hlavně tím, že v případě církevních institucí byl i ochránce a mohl tak disponovat jejím majetkem. Spíše výměna jako soukromoprávní vztah než zeměpanská pravomoc. Takhle bych hleděl na ten příklad, který Žemlička uvádí ve vztahu ke šlechtě - výměnu Brady a Jičína za Štítary Lévovi z Konecchlumí. I zde autor opatrně naznačuje, že může jít o zástavu. https://sources.cms.flu.cas.cz/src/inde ... 2&page=881 Podle mne to je normální výměna, jako třeba v případě Václava II. a Jana z Michalovic v roce 1283: https://sources.cms.flu.cas.cz/src/inde ... 2&page=569

---Myslím, že si v tomhle příspěvku v podstatě postihl většinu argumentů, které prokazují, že tzv. právo nucené směny při zakládání měst je pouze konstrukt moderních historiků. A kdo tomu stále věří, tak by si měl detailně nastudovat počátky Českých Budějovic či Slaného. Tam se jasně ukazuje, že žádný podobný právní institut v přemyslovských Čechách neexistoval. A jestli bude i potom na tomhle nesmyslu trvat, tak mu není pomoci. K těm Budějkám máme dost pramenů, a navíc tam Přemysl Otakar II. musel směňovat pozemky s pestrou paletou vlastníků. Z těch směn je patrný, že všechny počínaje Čéčem panovník za ochotu přeplatil. Svých plánů se Stradonicemi (dnešním Rožnovem) se vzdal i Vok z Rožmberka a nepochybuju, že i jemu to bylo nějakou formou kompenzováno, aby nebyl škodnej. Takže buď měl plačka Dalimil špatný informace, což se nedá vzhledem k dalším omylům vyloučit, nebo záměrně lhal. Jinak a jak si zmínil, tam u všech aktérů směny hrály podstatnou roli i další faktory, ono vyhovět panovníkovi se samozřejmě vždycky vyplatilo. Zvlášť když si na tom ještě vydělal a tvůj rod se nejpozději od doby krále Vladislava pohyboval u dvora, jako páni ze Železnice. Žemličku jsem si taky znovu přečet a je zřejmý, že v písemných pramenech nenašel ani náznak existence takového práva.
Žemlička Josef: Slaný,české město ve středověku 1997
slaný, vznik města slaného-žemlička josef; hg 29,1997
---K případu Lévi z Konecchlumí máme málo informací, takže se dá vymyslet víc smysluplných hypotéz, který to dokážou logicky vysvětlit. Takže taky jednu přidám. Třeba se zadlužil a byl rád, že to král od něj vzal a dluhy zamáznul. A když to dám do kontextu se založením Jičína, tak to taky může dávat smysl.
---Podle mě právě dluhy mohly být i příčinou ztráty Trutnovska Vítkem ze Švábenic, což je taky často zmiňovaný případ. A vzhledem k jeho následnému a trvalému majetkovému sešupu, by to vůbec nebylo překvapivý.

[Ingolf]

K nucené směně - panovník obecně nezasahoval do majetku svobodných lidí. Panuje taková mylná představa, že král byl nejmocnější muž, takže mohl zasahovat i do majetků, ale to jsou věci až moderní doby. Ve středověku přežívala idea, že svobodný člověk neplatí daně, ale je povinován vojenskou službou, a nesvobodný člověk platí daně a dávky, ale nemusí jít do války. Třeba tribut naoridnovaný poraženému kmenu nebo státu znamená mj. to, že ten poražený je nesvobodný, protože jen nesvobodný může dávat majetek. A kdo bere tribut, tak nesvobodného ovládá a je mu pánem. Lukáš Reitinger takhle předpokládá, proč měl Vratislav I. ze svého pohledu právo na polský královský titul - protože Poláci odváděli tribut za svá jižní území, která kdysi obsadil Boleslav I.
V raném českém středověku se stávalo, že svobodný člověk nebyl schopen sám sebe ochránit a ještě k tomu musel chodit do válek, takže se dost lidí dalo dobrovolně do poddanství nějakého velmože - ten je ochránil a už nemuseli do války, oboje jim dalo pocit bezpečí.
Šlechta a svobodní tedy museli do válek, ale jen obranných, do útočných se chodilo dobrovolně. Tyhle šlechtické povinnosti včetně odvodu peněz na korunovaci apod. byly záležitostí inauguračních diplomů Jana Lucemburského. Koncem středověku se ani šlechtě nechtělo jít umírat do bitev, tak se začala také vyplácet, když za sebe sehnala žoldáky.
Pokud chtěl panovník od šlechty peníze, klasicky na válku, tak musel svolat sněm, kde za ty peníze musel něco nabídnout. V renesanci takhle česká šlechta požadovala od Habsburků náboženské svobody.
Abych to shrnul, tak středověký panovník nevládl absolutisticky, pokud ho šlechta přijala jako vladaře, tak za to něco požadovala. Vladař vládl silou a mocí, takže tu sílu používal na ochranu míru a k tomu na ochranu majetku svobodných lidí. Nikoli na ovládání majetku, ale na ochranu majetku. Asi jako dnes policie používá sílu na ochranu majetku, ale nesmí okrádat, i když na to teoreticky sílu má. Takže souhlas, že případné směny byly soukromoprávní, ne zeměpanské.
Právo nucené směny se mi nezdá, pokud by bylo, tak skutečně by se majetek musel nahradit jiným majetkem. Otázka je, když panovník zajišťoval mír v zemi, tak jestli skutečně mohl požadovat mít o hradech alespoň přehled - jednak kvůli obraně vůči invazi, jednak kvůli riziku šlechtického odboje. Jako vrchnímu veliteli by se to hodilo. Ale je to jen nápad.
***
Léva a Jičín - Václav II. Lévovi Jičín odňal (v listině je sloveso abstulimus), za to mu dal mnohem menší ves s méně pozemky. Možnost je, že Léva působil jako lokátor a ves dostal za vykonanou práci. Listina je z r. 1304, je to po tažení Albrechta Habsburského do Čech, takže je třeba možné, že se Léva postavil na špatnou stranu, nebo Léva nedostál té povinnosti bránit zemi (nebo si to král myslel), a za to ho postihl trest v podobě konfiskace. Jinou možnost nabízí Zbraslavská kronika, kde se píše, jak Václav v předtuše smrti vyrovnával dluhy a pokud by to nestihl, tak zaúkoloval svého syna Václava III. Pokud odňal Lévovi Jičín neprávem, tak se to mohl snažit zamáznout alespoň nějakou vesnicí.