Povolování stavby hradu panovníkem

Hradiště, hrady, tvrze a jiná sídla nobility. Dnešní propagace a obnova.

Moderátor: Zany

Rubáš z Hrádku
Rytíř
Příspěvky: 164
Registrován: 01 pro 2010 16:47
Bydliště: Litoměřice

Re: Povolování stavby hradu panovníkem

Nový příspěvek od Rubáš z Hrádku »

HRADNÍ REGÁL – královské výhradní právo na souhlas se stavbou hradu
(jeden můj mírně upravený článeček z facebooku)
Poměrně složitou a diskutovanou otázkou je problematika zeměpanského hradního regálu (tj. výhradního práva udělovat povoleni k výstavbě hradu). V okolních zemích toto právo obvykle jistým způsobem existovalo. V německých oblastech Svaté říše římské je toto zmíněno třeba ve starobylé právní normě - Saském zrcadle (Sachsenspiegel), podle něhož vyžaduje stavba důkladnějšího opevněného sídla souhlas panovníka. I další tamní prameny potvrzují existenci „Befestigungsrecht“ (tedy výhradního práva panovníka stavět či povolovat stavbu opevnění) v raném a vrcholném středověku. Postupně však přešlo z rukou králů na říšská knížata a jeho uplatňování bylo složité a sporadické. Podobná situace v Polsku je komplikována neuvěřitelným rozvětvením vládnoucího rodu Piastovců a rozpadem země do mnoha údělů. Zato z Uher ze 13. století jsou dochována četná svolení k výstavbě hradů, vydávaná králem Belou IV. po mongolském nájezdu.
Starší čeští badatelé tuto situaci předpokládali i v Českém království. Existenci královského práva předpokládal již August Sedláček, který ve svém díle zmínil několik málo dochovaných podkladů. K tématu se vyjádřil i Jan Klápště: "V jádru diskutovaných otázek ovšem spočívá závažné úskalí: tak či onak se snažíme objasnit problém, který zahrnoval i aspekty právní, o nichž nás soudobé písemné prameny takřka neinformují. Přestože z českých zemí 13. století neznáme královská svolení ke stavbě hradů (jako například v Uhrách), nemohlo budování opevněných sídel probíhat bez právního rámce.“ Autorka knihy České hrady Dobroslava Menclová k povolování staveb hradů píše: „Nevíme, zda hrady vznikaly samovolně, bez královského svolení, či zda se toto povolení udělovalo jen ústně. Že tu jakási potřeba královského povolení ke stavbě hradu musela existovat, je vidět jednak z usnesení z roku 1281, jednak z toho, že z doby Jana Lucemburského a Karla IV. je zachováno několik listin výslovně povolujících stavbu hradu.“ Příznivcem panovnického regálu byl i významný český kastelolog Tomáš Durdík, který poznamenal, že „pokud by žádná regulace ve středověku na našem území neexistovala, byli bychom minimálně ve středoevropském měřítku nápadnou výjimkou.“ Uvažoval, že stavba byla povolována pouze ústně. Praktické uplatnění práva ale podle něho souviselo především s osobností právě vládnoucího panovníka.
Je skutečností pozdní nástup výstavby kamenných šlechtických hradů u nás, ekonomicky i společensky na to šlechtická elita měla mnohem dříve. Stejně jako naši sousedé v Říši. Zde je nutné upozornit na dvě věci. České právo bylo zvykové, nikoliv písemné. Případná povolení tedy mohla být jen ústní. Druhou věcí jsou "hrady přechodného typu", jak je nazval Tomáš Durdík. Zdá se, že české šlechtě stačila v našich podmínkách dřevohlinitá opevnění s příkopem. Nelze tedy vyloučit, že do 1. poloviny 13. století šlechtě něco "bránilo" stavět kamenné hrady (a´t už to byla tradice, zvyky nebo moc panovníka...).
Pravdou je, že pro období vzniku nejstarších kamenných šlechtických hradů nemáme zachovanou žádnou listinu s potvrzením souhlasu se stavbou hradu. Ani při dalších převodech a prodejích hradů není na nic takového odkazováno. Není ani známo, že by někdo požadoval revizi zamítavého rozhodnutí. Karel IV. toto právo nezmínil ani ve svém, šlechtou nepřijatém zákoníku Majestas Carolina, kde jen vyčlenil královské hrady, které měly být nezcizitelné šlechtou nebo zcizitelné jen dočasně. Ani žádný další právní pramen českého středověku žádný královský „hradní regál“ nezmiňuje. V Čechách máme asi 600 – 700 sídel, označovaných za hrady (a na Moravě asi polovinu tohoto počtu). Dochováno máme přibližně 15 – 25 zmínek o povolení či zamítnutí výstavby hradu. Je to obrovský nepoměr. Podívejme se tedy, zda nám mohou potvrdit existenci královského regálu na povolování stavby hradu.
Nejvíce zmínek se týká lenních (manských) majetků. Tedy majetků, které majitel propůjčil (dočasně, doživotně nebo i dědičně) do užívání někomu jinému. Považuji za naprosto logické, že pro stavbu hradu na pouze propůjčeném majetku je zapotřebí souhlasu majitele. Takto Jan Lucemburský povolil vznik hradů Střekov, Kamýk, Hus a možná i Kyšperk, Karel IV. výstavbu hradu Roimund, míšeňský markrabě Vilém vznik hradu Paradies a Vladislav II. Jagellonský výstavbu hradu Doubravská Hora.
Známe i opačné případy. Biskup Tobiáš z Bechyně zakazuje nejmenovanému šlechtici stavět hrad na pozemcích kláštera Orlice. Roku 1315 zastavil opat vilémovského kláštera horu Oheb jednomu šlechtici s tím, že zde nesmí postavit hrad ani tvrz. (Hrad na Ohebu vznikl až později.)
Další skupina dochovaných povolení stavby hradu se týká obnovy panovníkem dříve zničených objektů, obvykle pro vzpouru a loupeže. Tak Jan Lucemburský přenechal ruinu hradu Libá jednomu chebskému měšťanovi k opravě a současně mu jej udělil v léno. Karel IV. sice vrátil jím dobytý a zničený hrad Potštejn s panstvím potomkům původního majitele, ale jen za závazek neobnovit hrad. Václav IV. povolil na místě zničeného hrádku Čejchanov stavbu hradu Veselé (dnes Komorní Hrádek) a také schválil obnovu hradu Kynžvart. Zikmund Lucemburský pak souhlasil se znovuvybudováním Štědrého Hrádku.
Všechny tyto zmíněné příklady podle mne jen potvrzují pravomoci lenních pánů a také královské pravomoci při ochraně veřejného pořádku, ale nelze je brát jako doklady existence královského práva na výhradní povolování stavby hradů. Zbývá nám již jen několik málo, zato hůře vysvětlitelných případů.
Prvním z nich je Prácheň. Roku 1315 daroval Jan Lucemburský Bavorovi ze Strakonic horu Prácheň s právem postavit si zde hrad. Obvykle se uvádí, že to bylo léno, ale dnes se uvažuje spíše o svobodné držbě. Prácheň bývala kdysi hradištěm, z něhož byl spravován celý kraj, ještě mnoho století poté pojmenovaný jako Prácheňský. Možná kvůli tomuto symbolickému významu byl králem zdůrazněn souhlas se stavbou soukromého hradu. Další případ je z doby Karla IV. a týká se čtyř bratří z Rožmberka. Ti získali roku 1349 svolení ke stavbě hradu Dívčí Kámen a roku 1355 k výstavbě hradu Helfenburk. O pravosti listin panují jisté pochybnosti. Jiří z Poděbrad roku 1465 povolil Albrechtovi Novohradskému z Kolovrat, „aby si mohl založiti hrad u tvrze Jimlína a jej hradbami, příkopy a věžemi zpevniti“. Vladislav II. Jagellonský roku 1473 povolil Švihovským z Rýzmberka aby mohli „až do čtyř zámků na svých panstvích znova vyzdvihnouti“.
Je zajímavé, že všechny tyto hůře vysvětlitelné případy se týkají absolutní elity, tedy nejvyšších šlechtických kruhů v království. Může se tedy jednat spíše než o povinné povolení výstavby hradů králem o prestižní mimořádnost, jako symbolickou legitimizaci a nejvyšší uznání zakladatelského záměru.
V bouřlivých a neklidných obdobích bezvládí se ostatně k výstavbě hradů vyjadřovala i celá šlechtická obec. Uveďme jen dva příklady. Po smrti krále Přemysla II. Otakara byl poručníkem nezletilého českého prince Václava braniborský markrabě Ota. Roku 1281se šlechta pod vedením biskupa Tobiáše dohodla na krocích směřujících k obnově pořádku. Bez souhlasu Oty V. Braniborského neměla nadále vznikat žádná nová opevnění a ta, která svévolně vznikla po smrti krále Přemysla Otakara II., měla být Otou buď dodatečně schválena, nebo zrušena. 21. května 1281: „Dále pod výše zmíněnou přísahou slibujeme, že nikdo z nás v našem království nemá stavět nové ohrady zvané tvrze (saepe dicto munitionem) bez zvláštního povolení výše zmíněného pana markrabího (Otty Braniborského), a ty, postavené po smrti výše řečeného našeho pána a krále (Přemysla Otakara II.) za jasné paměti, bezodkladně zbořit, neobdrží-li od něj sám povolení.“ Další příklad je z neklidného období po husitských válkách. V litoměřickém landfrýdu (krajském mírovém spolku) uzavřeném roku 1440 se píše: Též nemá nikdo žádný nový zámek, posádky nebo kostely v našem kraji stavět nebo obsazovat, je to možné pouze s jednomyslnou vůlí hejtmanů, rady a nás všech. Jinak to máme my všickni ochraňovat a učinit tomu přítrž.
Můj osobní názor na problém zeměpanského hradního regálu (tj. výhradního práva udělovat povoleni k výstavbě hradu) je jasný. Podle mne toto právo v Čechách neexistovalo. Stavba hradu byla nezpochybnitelným právem svobodného obyvatelstva (tedy hlavně šlechty, ale i zbohatlých měšťanů). Jediným omezením bylo, že musel být postaven na vlastních svobodných pozemcích a nesměl být na újmu ostatním obyvatelům.
Uživatelský avatar
Ježek
Král
Příspěvky: 3604
Registrován: 01 lis 2005 20:01
Bydliště: Železné Hory/Praha

Re: Povolování stavby hradu panovníkem

Nový příspěvek od Ježek »

Díky za přehledné shrnutí!
Rubáš z Hrádku píše:
Je skutečností pozdní nástup výstavby kamenných šlechtických hradů u nás, ekonomicky i společensky na to šlechtická elita měla mnohem dříve. Stejně jako naši sousedé v Říši. Zde je nutné upozornit na dvě věci. České právo bylo zvykové, nikoliv písemné. Případná povolení tedy mohla být jen ústní. Druhou věcí jsou "hrady přechodného typu", jak je nazval Tomáš Durdík. Zdá se, že české šlechtě stačila v našich podmínkách dřevohlinitá opevnění s příkopem. Nelze tedy vyloučit, že do 1. poloviny 13. století šlechtě něco "bránilo" stavět kamenné hrady (a´t už to byla tradice, zvyky nebo moc panovníka...).
Spíš know-how a především majetky, vznik šlechtických kamenných hradů je spojen v první fázi s úspěšnou kolonizací vyšších poloh a akumulaci dostatečného kapitálu k výstavbě kamenného hradu. Některá panství mají svého předchůdce v dřevohlinité fortifikaci, často na jiném místě (v intravilánu namísto polohy za původně sídelní vesnicí.
Rubáš z Hrádku píše: Nejvíce zmínek se týká lenních (manských) majetků. Tedy majetků, které majitel propůjčil (dočasně, doživotně nebo i dědičně) do užívání někomu jinému. Považuji za naprosto logické, že pro stavbu hradu na pouze propůjčeném majetku je zapotřebí souhlasu majitele. Takto Jan Lucemburský povolil vznik hradů Střekov, Kamýk, Hus a možná i Kyšperk, Karel IV. výstavbu hradu Roimund, míšeňský markrabě Vilém vznik hradu Paradies a Vladislav II. Jagellonský výstavbu hradu Doubravská Hora.
Známe i opačné případy. Biskup Tobiáš z Bechyně zakazuje nejmenovanému šlechtici stavět hrad na pozemcích kláštera Orlice. Roku 1315 zastavil opat vilémovského kláštera horu Oheb jednomu šlechtici s tím, že zde nesmí postavit hrad ani tvrz. (Hrad na Ohebu vznikl až později.)
Tak lenní majetky jsou jasné, tam lenní pán z logiky věci musel povolovat téměř vše.
Rubáš z Hrádku píše:Další skupina dochovaných povolení stavby hradu se týká obnovy panovníkem dříve zničených objektů, obvykle pro vzpouru a loupeže. Tak Jan Lucemburský přenechal ruinu hradu Libá jednomu chebskému měšťanovi k opravě a současně mu jej udělil v léno. Karel IV. sice vrátil jím dobytý a zničený hrad Potštejn s panstvím potomkům původního majitele, ale jen za závazek neobnovit hrad. Václav IV. povolil na místě zničeného hrádku Čejchanov stavbu hradu Veselé (dnes Komorní Hrádek) a také schválil obnovu hradu Kynžvart. Zikmund Lucemburský pak souhlasil se znovuvybudováním Štědrého Hrádku.
Tady by bylo třeba vidět ty konkrétní příklady - zda zemský soud rozhodl o ztrátě majetků (jako příklad je proces s Vítkem z Krumlova a Hroznatou z Húžic, napadá mne i Boreš z Rýzmburka, který ztratil panství na jihovýchodní Moravě.
Rubáš z Hrádku píše:Může se tedy jednat spíše než o povinné povolení výstavby hradů králem o prestižní mimořádnost, jako symbolickou legitimizaci a nejvyšší uznání zakladatelského záměru.
Souhlas. U Bavora ze Strakonic může jít o léno. Resp. je tu příklad Lichtenštejnů, kdy Mikulov mají od roku 1249 jako léno, ale v dalších letech na počátku 14. století se to střídavě uvádí jako léno a svobodná držba. V deskách už to je zřejmě lenní majetek, protože se neuvádí.
Rubáš z Hrádku píše: Roku 1281se šlechta pod vedením biskupa Tobiáše dohodla na krocích směřujících k obnově pořádku. Bez souhlasu Oty V. Braniborského neměla nadále vznikat žádná nová opevnění a ta, která svévolně vznikla po smrti krále Přemysla Otakara II., měla být Otou buď dodatečně schválena, nebo zrušena. 21. května 1281: „Dále pod výše zmíněnou přísahou slibujeme, že nikdo z nás v našem království nemá stavět nové ohrady zvané tvrze (saepe dicto munitionem) bez zvláštního povolení výše zmíněného pana markrabího (Otty Braniborského), a ty, postavené po smrti výše řečeného našeho pána a krále (Přemysla Otakara II.) za jasné paměti, bezodkladně zbořit, neobdrží-li od něj sám povolení.“ Další příklad je z neklidného období po husitských válkách. V litoměřickém landfrýdu (krajském mírovém spolku) uzavřeném roku 1440 se píše: Též nemá nikdo žádný nový zámek, posádky nebo kostely v našem kraji stavět nebo obsazovat, je to možné pouze s jednomyslnou vůlí hejtmanů, rady a nás všech. Jinak to máme my všickni ochraňovat a učinit tomu přítrž
Co, když to je ale naopak - hradní regál u nás neexistuje, ale zeměpán (resp. sněmy) mohou v okamžicích, kdy není "klidná země" pozastavit výstavbu hradů. Jiná věc je vymahatelnost, která asi nebyla nejlepší.
Historia to relacja, większością kłamliwa, ze zdarzeń, większością nieistotnych, zdawana nam przez historyków, większością durniów.
Odpovědět

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: AppleWebKit a 3 hosti