Podobně jako předchozí díla i kniha, která se věnuje proměnám českých zemí v 13. století, kolonizaci a dalším právním změnám, je opřena na velmi důkladné znalosti pramenů i zahraniční (hlavně německé a polské) literatury. Žemlička dopodrobna rozebírá mnohovstevnaté procesy, které ovlivňovaly právní, sociální, hospodářský, ale i technický vývoj českých zemí.
Celá kniha ukazuje několik rovin, které se pochopitelně prolínají a ovlivňují - vesnickou kolonizací vyšších poloh, vznik měst, dolování vzácných kovů (stříbra), vznik nové mince, které přelomové století symbolicky završuje a pak vede i k většímu zapojení země do evropského obchodu. Poslední kapitola se věnuje negativním stránkám kolonizace, narušení ekologické rovnováhy (častější povodně v důsledku odlesnění, změny toku řek a jejich zanášení v důsledku stavby jezů a náhonů, znečištění řek a exhalace v důsledku hornické a navázané činnosti).
K zajímavým a přínosným pasážím patří ty o mlýnech (s. 109, jejich zřizování vidí jako regál), o vývoji osídlení a pojmenování lokalit, různých formách vlastnictví (výměna, odevzdání majetku, doživotní užíváni, pronájem, věčné platy, s. 302- 10)
Proměna rané „beneficiámí" šlechty ve skutečnou dědičnou středověkou nobilitu zásadně urychlila opouštění starého „modelu", v němž kníže jako vrchní pán ovládal zemi a prakticky celou společnost.”
(s. 438)
Problém je ten překonaný rámec, středoevropského modelu knížecích Čech 10.-13. století. Těžko si lze představit situaci, kdy by kníže měl pod kontrolou (prostřednictvím úředníků) celou ekonomiku, nobilita by byla závislá na knížeti, žila by jen z úřednických platů (tj. knížecích peněz), ale zároveň by byla šlechta natolik silná, že by mohla lavírovat mezi jednotlivými Přemyslovci a značně se přičinit k jejich sesazení a nastolení. Buď je absolutistický vládce, který má šlechtu jen jako úředníky a vykonavatele své vůle (Ivan Hrozný) a nebo mezi panovníkem a šlechtou je nějaký tu partnerský, tu konfliktní vztah. Konflikt pro knížecí Čechy vidíme ještě jasněji než pro Čechy královské (šlechta se protiví spíš jen málo, povstání PO II. přijetí zákoníku V. II., K. IV.,). Znamená to ale, že šlechta musí odvozovat svoji moc i z něčeho jiného než jen závislosti na panovníkovi.
K podložení se uměle rozlišuje mezi pozemkovými a daňovými výnosy:
O tom, že si „kasteláni, soudcové i ostatní beneficiáři" (a castellanis et iudicibus atque aliis nostris beneficiariis) nárokovali požitky z „hlavy ", že nežili jen z pozemkových beneficií, svědčí i listina Přemysla Otakara I. pro litomyšlský klášter (1226). Ostatně ani v říších Merovejců, Karlovců a Otonů nebývala beneficia spojována výlučně s půdním bohatstvím. Jako beneficia se tam hlásí regální výnosy, platy vesničanů, příjmy z cel, přívozů aj.
(s. 28)
Jenže i ty ostatní výnosy jsou spojeny s určitou lokalitou - celnice stojí na určitém místě, vztahuje se k určité cestě, podobně přivoz. Daň z hlavy není zdanění člověka, ale jeho práce povětšinou na poli, nebo z řemesla. Na náhodou i pozdější pozemková feudalita má na svých panstvích i příjmy ze zdánlivě druhé kategorie - celnice. Rozdíl je jen v tom, že některé daně náleží nejdříve pouze panovníkovi a jeho aparátu, postupně dílem zanikají (ty různé nářezy, provody a provozy), dílem přecházejí pro šlechtu (i v urbářích se občas objevují různé povinnosti vozit něco na hrad) nebo královská města a dílem se udrží ve formě regálu (stříbro).
Tohle východisko je celkem zbytečné, šlechta má už poměrně velké majetky v 2. polovině 12. století, kdy je schopna zakládat nebo spoluzakládat dokonce i kláštery (předák Miroslav, z pramenů téměř neznámý
Hroznata , Vilém z Pulína,
Jiří z Milevska). V okamžiku, kdy u nás naplno propuká kolonizace, tak to z hlediska šlechty vede ke vniku rozsáhlých a sevřených dominií na dosavadních periferiích (Hrabišici, Ronovci, významné rody v okolí Brna).
Jen drobná chyba:
V září 1299 udělil biskup Dětřich dědičně v léno jistému Farkašovi, synovi Lupi de Naztil (snad Kopřivnice?)
Jde o Vlka z Násilé
Josef Žemlička právem považuje kolonizaci 13. století za největší změnu společnosti společně s průmyslovou revolucí 19. století (s. 436). I přes výše uvedenou kritiku jde o nejlepší dostupné shrnutí procesu kolonizace v na našem území - s
Šimákem, který provedl jen výčet kolonizovaných lokalit, aniž by je více a s metodou analyzoval, se nedá srovnávat .
Historia to relacja, większością kłamliwa, ze zdarzeń, większością nieistotnych, zdawana nam przez historyków, większością durniów.
