Jiří Jánský: Dobrohostové z Ronšperka a na Poběžovicích, ...

[Ježek]

... rod erbu berana. Nakladatelství Českého lesa 2013

Kniha je součástí volné série knih téhož autora o západočeských rodech, po Hroznatovcích a Švambercích přicházejí na řadu Ronšperkové.
Ramsbergové (jde o mluvící znamení – v překladu beraní vrch) byli původně švábským ministeriálním rodem, prvně doložení jsou ve 12. století, před polovinou 13. století působí v Bavorsku. Řada větví působí po celé Říši jako válečníci a purkrabí hradů vyšší šlechty. Autor pozorně sleduje dochované erby v Říši, vždy s beranem, většinou černým na různě barevném poli.

Za prvního příslušníka rodu na našem území je uveden Zdeslav z Osvračína, který se účastní chebské svatby Václava II. v r. 1289. Na rozdíl od autora bych byl opatrný s jeho zařazením mezi straníky pražského biskupa v konfliktu se Závišem z Falkenštejna.
Do rodu J. Jánský nezapočítává vladyky z Mělnic, Herštejna a Vikanova (používali sice rodové jméno Dobrohost, ale jiný erb). K rodu naopak připisuje vladyky z Blíživy, Kamýka, Žďáru, Osova a Přívozce.
Pokračovatelem hlavní linie byl Nechval (1321-31), zde podobně konflikt s Břetislavem z Rýzmberka dle mého soudu nemusel mít pozadí v nejvyšší politice a konfliktu západočeské šlechty s Janem Lucemurský. Nechval po sobě zanechal dva syny, majetkově oddělené, Zbyňka, biskupského purkrabího na Starém Herštejně a Horšovském Týnu, a Dobrohosta. Osvračínská (Zbyňkova) větev ztrátí do konce 14. století svůj sídelní hrad a vymírá v druhé polovině 15. Století Purkartem Nachvalem.
Za příslušníka hlavní linie je tak možné považovat Dobrohosta (1353 – 76), který se píše podle Dvorce a Dršťky. Z jeho potomků jsou známější bratři Břeněk a Zdeněk z Dršťky, straníci strany pod jednou v husitských válkách. Zdeněk patřil k nejvýznamnějším postavám plzeňského landfrídu a od Zikmunda získal jako zástavu Horšovský Týn. Jeho stejnojmenný příbuzný (synovec) Zděněk Kolvín patří v roce 1440 k vyjednavačům české kandidatury Albrechta III. Bavorského. Pokračovatel rodové linie Kolvínů Dobrohost buduje hrad v Poběžovicích, kvůli neshodám s Ladislavem Pohrobkem mu totiž hrozí ztráta Horšovského Týna. I on působí jako žoldnéř, později vstupuje s dalšími západočeskými katolíky do Zelenohorské jednoty a jako její člen vyjednával o finanční podpoře papeže a později je Matyášem Korvínem jmenován českým prokurátorem (správcem nad kláštery). On také získává pro rod panský stav (ve výčtu v r. 1500 na poslední 34. místo). Jeho synové bojují v tzv. landshutské válce a účastní se sporu mezi Gutštejny a Švamberky na straně Švamberků. Starší Zdeněk po kondotiérské kariéře se stává zemským psancem a umírá zbaven většiny svých statků, mladší Volf je straník Ferdinanda I. a díky tomu se stává krajským hejtmanem v Plzni, nicméně i on přichází (pro dluhy) o značnou část svých majetků. Rod vymírá někdy po roce 1550 za nezájmu kronikářů Hanušem z Ronšperka, svého času zástupcem purkrabího pražského hradu.

V posledních letech vyšla celá řada knih o šlechtě v několika edičních řadách několika nakladatelství, téměř každý z autorů se zamýšlel, jak daný rod uchopit a jakým stylem a s jakou strukturou napsat knihu. J. Jánský své Ronšperky člení do několika desítek poměrně krátkých kapitol a podkapitol, které zachycují (až na začátek knihy) jednotlivé osoby a jejich fáze života. Toto rozdělení má ovšem i své nevýhody, některé informace, fakta a citace z pramenů se v textu několikrát opakují, záhodnější by bylo podle mne členit knihu po generacích, tedy chronologicky.
Na škodu by nebylo oddělení pasáží o majetcích do samostatných kapitol, doplněnými mapami držby jednotlivých členů, větví nebo v jednotlivých obdobích. Co naopak zaslouží pochvalu je množství ilustrací (i barevných), půdorysů i zobrazení sídel rodu, obrázků archeologických nálezů a pod.
Prvních pár desítek stran je složeno z hustě uspořádaných informací, těžko „stravitelných“, více „příběhu“ a „života“ začíná až během líčení lépe zdokumentovaných husitských válek. Naopak podle mne zbytečné je rozsáhlé líčení situace na Plzeňsku v 40. a 50. letech 15. století, kdy jsou členové rodu nezletilí v poručnicnictví a reálně nemohou ovlivňovat události ve svém okolí.

Kniha o pánech z Ronšperka ukazuje vynikající autorovu znalost pozdně středověké šlechty a taktéž výbornou znalost německých pramenů a literatury, nezbytnou pro původně říšský rod, působící v českém pohraničí.
Je zde ale několik míst, o kterých by se mohlo spekulovat nebo jim věnovat větší pozornost. Ač jde o německou šlechtu, jak je možné, že první její příslušník nese slovanské jméno Zdeslav. Problematickou bych viděl i germanisaci českého pohraničí, datovanou k určité osobě, dle mne šlo spíše o dlouhodobější proces, založení na německé nebo dvojjazyčné vrchnosti. Větší prostor mělo dostat povýšení Dobrohosta do panského stavu, celá situace vyznívá, že ho učinil císař Friedrich III. za pomoc při obsazení Vídně.

Myslím, že občas se autoru stává, že se příliš vžívá do osob, o kterých píše a přijímá jejich hodnotový žebříček. To je vidět na úhelném kameni české historie – husitství. Prismatem katolických západočeských rytířů je moci vidět Žižku s Bzdinkou jako apokalyptické jezdce, kteří šíří kolem sebe totální válku, myslím, že toto hodnocení nepatří do historické literatury. Podobně bych za úspěch, na kterém měli právě podíl i bavorští Rambergerové, neviděl zdařile provedený útěk křižáků od Domažlic.

I přes tyto výtky je dobře, že vzniklo tak rozsáhlé dílo, doplňující znalosti o Plzeňsku především v pozdním středověku.