W. Iwańczak: Jan Luksemburski

[Ježek]

Dzieje burzliwego żywota i bohaterskiej śmierci króla Czech i hrabiego Luksemburga w 21 odsłonach, PIW, 2012.

V úvodu Iwańczak jasně říká, že nechce postupovat detailním výčet faktů, přesnou chronologií – snaží se dobu vykreslit různými úhly pohledu na Jana Lucemburského. Jeho styl je V 21 obrazech se Wojciech Iwańczak popisuje Janovo mládí, nastolení na pražský trůn, snahu stabilisovat svoji vládu, získat císařskou korunu, dále jsou popisovány konflikty s českou šlechtou a vlastní manželkou. Obrazy 6 – 9 se věnují „strukturám panovnické moci Jana Lucemburského“ - jeho mobilitě, sídlům, vztahu k církvi a penězům. Další kapitoly jsou věnovány vztahům a událostem v cizině, Janově mocenské expansi, obšírně je zkoumán vztah k Polsku, italská kampaň, snaha získat Tyrolsko, křížové výpravy, Janovo zázemí v Lucembursku. Obrazy 16 – 18 se naopak týkají osobnosti prvního Lucemburka na českém trůně – jeho válečnickým zálibám, jeho diplomatickým schopnostem a vztahu ke Karlovi IV. 19. obraz je věnován smrti u Kresčaku, 20. jeho mrtvému tělu v průběhu historie a poslední „druhému životu“ tohoto člověka.

Díle už ke konkrétním řešením situací a mým připomínkám. Iwańczak se domnívá, že Jan, syn Rudolfa II. si činil zálusk na český trůn a jeho odsunutí strýcem Albrechtem ve prospěch bratrance mohlo vést k jeho činu. Ve vztahu Čech k Říši je věnována pozornost údajné zaostalosti Čech oproti Západu, který autor knihy vyvrací mj. Argumentem, že český král vlastnil hlas kurfiřta. Výrazný bod zlom vidí v životě Jana smrt jeho otce a volbu nového římského krále. Jan nejdříve usilovat o zvolení své osoby, volba Ludvíka Bavora byl nápad Petra z Aspeltu a polský badatel v tom vidí dobře zvládnutou „zahraniční“ politiku. Autor se snaží vyvracet výlučný obraz bojovníka, když za Janem stojí první kartuziánská fundace v českých zemích, rozsáhlé donace činil v rodném hrabství. Situace v hrabství a Francii je detailně i kvalitně popsána, seznamujeme se s tamějšími družiníky i rádci Jana Lucemburského, jakož i s jeho hrady.
Autor pochipitelně věnuje velký prostor vztahu Jana Lucemburskému k Polsku, konstatuje nicméně, že byl po většinu vlády druhořadý, oproti Janově politice v Říši a kontaktům s Francií. Jan zřejmě nikdy výrazněji neusiloval o zisk Polska (jiná věc jsou slezská knížectví) v jeho ruce to byla jen karta vysoké hodnoty, kterou neváhal vynést v situacích, kdy se rodila protilucemburská koalice vedená Ludvíkem Bavorem. Česko-polské vztahy byly pragmatické – buď nepřátelské, nebo neutrální až mírně přátelské, vše ovšem z důvodu širších koalic a jejich přeskupování. Podobně pragmaticky se Jan Lucemburský choval i k řádovému státu, když spojenectví byl ochoten obětovat za mír s Polskem.
Otázka Slezska, které trvale zhoršovalo česko-polské vztahy, uvádí Iwanczak také pragmaticky – jeho úplné připojení nebylo trvalým politickým cílem, ale využitím možnosti, kde byli lepší podmínky (lenní svazky z dob Václava II., a ještě dávnější tíhnutí Slezska k české koruně, namnoze z ekonomických důvodů).
Podobně pragmaticky je viděna i italská episoda – Jan sice vycházel ze starší dohody a úsilí Francie získat vliv v Lombardii, ale v okamžiku, kdy jeho posice ve střední Evropě nebyla vůbec stabilní. Iwanczak se nedomnívá, že cílem českého krále nebylo ani tolik další centrum lucemburské vlády, ale předstupeň císařské koruny.
Na rozdíl od Itálie a Slezska, Tyrolsko patřilo k dlouhodobým cílům politiky Lucemburka.
Jan je líčen jako skvělý diplomat, který je zván k různým jednáním jako prostředník (často se i do této posice sám staví, zvláště v Říši, nebo mezi papežem a knížaty. Zároveň je i schopným sňatkový politik, Iwańczak vypočítává 36 manželských projektů, Jan byl daleko aktivnější u svých dětí, sám se do druhého manželství příliš nehnal (paralela k Václavu I.).
U vztahu Jana a Karla se snaží vyhnout oběma extrémům, svoje řešení pojmenovává obtížnou láskou. Čemu Wojciech Iwańczak mohl věnovat větší prostor, byly dva politické úspěchy Jana Lucemburského – vytvoření vlastního arcibiskupství a zisk římského království pro nejstaršího syna.

Jan Lucemburský, který je spíše v nadsázce označován jako bludný rytíř, v této, jak říká sám autor, antropologické analýse, není líčen jako český král diplomat, ale jako politik evropského formátu, který s českým královstvím nikdy plně nesplynul, raději se snažil zvětšit jeho slávu mimo jeho hranice. Tomu napovídá i relativně malý podíl zájmu o české události (přímo jen 2 kapitoly, nepřímo pochopitelně více). Pro českého čtenáře to může být zajímavá změna, zvlášť když je západoevropské (francouzského kulturního okruhu) prostředí popsáno velmi pečlivě.