Fórum zájemců o historii

Blaze tomu, kdo rád vzpomíná svých otců a vesel baví posluchače o jejich činech.
Právě je 28 zář 2022 08:17

Všechny časy jsou v UTC + 1 hodina [ Letní čas ]




Odeslat nové téma Odpovědět na téma  [ Příspěvků: 26 ]  Přejít na stránku 1, 2  Další
Autor Zpráva
UNREAD_POSTNapsal: 06 srp 2022 22:31 
Offline
Kníže
Uživatelský avatar

Registrován: 18 led 2020 09:41
Příspěvky: 319
Has thanked: 2 times
Been thanked: 1 time
V souvislosti s tématem nejstaršího slovanského osídlení českých zemích a s tím, jak sem postupně dávám jednotlivá století, připojuju samostatné téma na poněkud kontroverzní záležitost takzvaných kmenů, které mohly existovat na našem území. První část se věnuje otázce hradišť, druhá pak oněm kmenům, přesněji územně-kmenovým společenstvím, které zmiňuje Kosmas ve své kronice, když vymezuje hranice vlivu Pražského biskupství citací privilegia vydaného římsko-německým císařem, v němž je uvedena řada zajímavých geografických názvů (Kosmas, FRB II, str. 116).

Některé informace jsem převzal a shrnul z jiných témat tady na fóru, ale pokud jsou někde v textu nepřesnosti nebo něco důležité chybí, rád se nechám poučit. Co mě ale zajímá ze všeho nejvíc, proč v tom privilegiu nejsou zahrnuty Jižní Čechy! Nikde jsem se o tom nic nedočetl a nějakou úvahu mám, ale přijde mi to zvláštní. O tom však dále v textu - ta část, která se privilegia bude týkat, bude pro přehlednost zvýrazněna červeně.


Naposledy upravil Wladislaus dne 06 srp 2022 23:19, celkově upraveno 1

Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
UNREAD_POSTNapsal: 06 srp 2022 22:37 
Offline
Kníže
Uživatelský avatar

Registrován: 18 led 2020 09:41
Příspěvky: 319
Has thanked: 2 times
Been thanked: 1 time
Nejprve stručné shrnutí dějinných událostí:

Co se týče českých zemí, pro celé 7. století máme pouze zprávy o existenci Sámovy říše, která patrně měla své jádro na Moravě, na území v linii Olomouc-Uherské Hradiště-Mikulčice, vznikla mezi lety 626/630 a něco z ní pravděpodobně přetrvalo i po smrti Sáma kolem let 661/665. Jinak se naše poznání omezuje pouze na výsledky archeologických nálezů, které naznačují, že toto jádro si uchovalo nezávislost na Avarském kaganátu. A toho mohly zárodky budoucí Velké Moravy dosáhnout jedině díky úspěšné politice Sámových dědiců (podle Fredegara měl přece 12 manželek, 22 synů a 15 dcer). Nemusíme ani pochybovat o tom, že svou roli sehráli také oni utiskovaní potomci Avarů se slovanskými ženami a že nezávislosti zcela jistě napomohla také vnitřní krize kaganátu, který se mezi lety 632/635 rozpadl v boji o moc. Po rekonsolidaci a uklidnění poměrů do roku 663/664 pak Avaři zaměřili svou pozornost na Slovensko, jehož většinu nížinatých částí ve druhé polovině 7. století bezpečně ovládli. Archeologické nálezy ukazují, že Avaři se dostali až k Nitře (osídlené už od pravěku), kde si Nitrané vybudovali dvě hradiště – jedno ve starší lokalitě na kopci Zobor, druhé na vyvýšenině v ohybu řeky Nitry. Význam lokality dosvědčuje, že v pozdějších dobách Uherského království byla sídlem následníka uherského trůnu. Jméno je patrně germánského (kvádského) původu a jeho nejstarší podoba snad zněla Nidrahwa (nejstarší záznam v podobě Nitraua pochází z roku 826). Z archeologických nálezů (např. opasková garnitura z pohřebiště Nitra-Janíkovce, železný třmen a trojkřídlý hrot avarského šípu ze sídlištního objektu Nitra-Chrenov) se usuzuje, že nejpozději do začátku 8. století byla Nitra do kaganátu nakonec začleněna. V souvislosti s vnitřní krizí kaganátu nelze zapomínat ani na hrozbu Bulharů, kteří o sobě dali vědět kolem let 679/681 a Avary nejspíše dost zaměstnali. Překonaná krize kaganátu se projevila navenek dvěma způsoby – ustálily se jeho hranice a došlo k transformaci životního stylu. Severozápadní hranici tvořily řeka Enže (něm. Enns), pramenící v Alpách a vlévající se do Dunaje za dnešním Linzem, a pravděpodobně řeka Dyje, vlévající se do Moravy v průsečíku dnešních hranic se Slovenskem a Rakouskem. Na severovýchodě dosahovala moc Avarů minimálně ke Košicím, na jihovýchodě do Transylvánie a na jihu končila u řeky Drávy, za níž se již nacházela knížectví Chorvatů a Srbů. Co se týče životního stylu, kočovné pastevectví doplňované kořistnickými nájezdy nutně musely narazit na hranice svých možností a avarská elita se přeorientovala na soužití s usedlým, naprostou převahou slovanským, zemědělským obyvatelstvem.

Souhrou okolností nastala podobná situace ve Franské říši, která sice v době vlády krále Dagoberta I. silně pošilhávala po rozšíření svého vlivu do slovanských zemí, ale po porážce u Wogastisburgu se stáhla a po Dagobertově smrti roku 639 se rovněž propadla do vnitřních mocenských bojů, jež vedly k opakovanému rozpadu na menší království a jejich opětovnému spojování, kdy se na trůnu vystřídalo 10 Dagobertových synů, vnuků a pravnuků, přičemž skutečná moc postupně přecházela do rukou mocného majordoma Pipina de Herstal (*635 †714, též Pipin II. Prostřední, vnuk Pipina I. Staršího).

Kontinuita Avarsko-Slovanské kultury
Jestliže v 7. století jsou stále evidentní etnické odlišnosti Avarů a Slovanů žijících v Karpatské kotlině, co se týče materiální kultury, pak v průběhu 8. století a zejména s jeho koncem se stírají a můžeme mluvit o vrcholu procesu vzájemné asimilace. Tomu odpovídá i keramika, která si hledá svůj vlastní styl, přestává být faktorem etnického rozlišení a ruční lepení je postupně nahrazováno obtáčením na hrnčířském kruhu, což svědčí o usazování osadníků (ručně lepená keramika je typická pro lidi v pohybu, kdy si nemohou sebou brát zbytečně velkou nálož zavazadel). Na nekropolích jižní Moravy zaznamenáváme již množství žárových pohřbů, kdy jsou jako urny použity typické hrnce podunajského typu, charakteristické pro předvelkomoravskou dobu. Jinak pro Čechy je signifikantní, že na rozdíl od Moravy prakticky nemáme zdokumentována prakticky žádná pohřebiště pro dobu od 7. až do první třetiny 8. století, přičemž zachytit se podařilo pouze dvě (Kolínsko), dva samostatné hroby (Hořany a Nebovidy) a pro 6./7. století máme jen jednotlivé urnové hroby. Výjimku představuje Chebsko, kam se kostrové pohřbívání rozšířilo již na přelomu 7./8. století pod vlivem Franské říše, v souladu s kontextem populace mohanských, rednických a nábských Slovanů.

Vliv Avarů až v Čechách, nikoli jejich přímou nadvládu, dokumentují především části opaskových garnitur, jež nám mohou leccos naznačit, ale zároveň přináší řadu dalších otázek, například kdo byli jejich majitelé – zda Slovani a užívali tak cizí kulturu někoho, kdo byl mocensky na vyšší úrovni (obdobně jako se mnohé germánské elity hlásily k římské kultuře), nebo byli nějak přímo příbuzensky spojeni s Avary. Je pozoruhodné, že na předvelkomoravských sídlištích, například na známých Mikulčicích, nikoli však v hrobech, bylo objeveno velké množství avarských kování, která na sídlištích z centra kaganátu v Karpatské kotlině buď úplně schází, nebo jich je minimum, ale naopak v avarských hrobech jsou velmi časté (situace na Slovensku je v tomto ohledu velmi podobná kaganátu). Avaři se totiž s takovými výrobky nechávali pohřbívat a odnášeli si je sebou na "onen svět", kdežto Slovani nic takového nedělali a naopak je nechávali ve "světě živých". Zde možná nacházíme odpověď na otázku o identitě. U Avarů představovala opasková garnitura odznak vlastního postavení v rámci vlastní komunity, které si jeho nositel chtěl ponechat i po smrti. Tento význam mohl být podpořen i samotnými motivy na garniturách, jejichž výklad (postavení, etnická příslušnost) je ale bohužel téměř znemožněn absencí pramenů, které by reflektovaly ideologické a náboženské představy Avarů. Pro Slovany, kteří se s avarskou identitou neztotožňovali, podobný význam opasková garnitura nést nemusela a byla jen krásným, působivým, leč stále cizím předmětem, kterým se jeho majitel mohl chlubit jako módním zbožím odkazujícím na jeho zámožnost. Nebyl tedy důvod brát si je sebou do hrobu a spíše bylo lepší je zanechat svým potomkům, za jejichž života ještě z módy nevyšly. V neposlední řadě mohlo jít o trofej z válečných střetů s Avary. Těmto teoriím odpovídá fakt, že na území osídleném výhradně Slovany jsou opaskové garnitury nalézány v nekompletní formě. Co se týče Mikulčic, zajímavé je, že tyto nálezy až na několik výjimek pochází z rané etapy kaganátu, která končí na přelomu 7./8. století, tedy z doby největšího územního rozsahu kaganátu a nejbohatších kontaktů s jeho okolím. Mnoho z nich jsou zároveň nepodařené kusy a na mnohých je viditelné značné opotřebování nebo poškození. Jednou z možných interpretací je, že se v Mikulčicích nacházely kovotepecké dílny, které se zabývaly jejich výrobou, pravděpodobněji však tyto předměty sloužily jako surovina na výrobu šperků (analogicky k příkladu pokladu ze Zemianského Vrbovku).

Nalezené kovové předměty nabízejí poměrně přesný pohled na sídelní strukturu, která zahrnuje nadregionálně provázaná výrobní a distribuční centra, samostatné enklávy i sídla společenských elit, zatímco nálezy z periferních oblastí ukazují významné komunikační koridory. Úloha Moravy je stěžejní, neboť přes ni se do Čech dostává většina luxusních a cizokrajných výrobků, zejména kovových. Většina jich je avarského původu, podstatně méně jich pochází ze západní Evropy. Meče se vyskytují jen velmi vzácně, neboť jejich prodej byl Slovanům zakázán. Přesto jsou paradoxně všechny nalezené meče západoevropské provenience. Slovani si je (zatím) sami nevyráběli, patrně protože jim k tomu chyběly znalosti a materiál. Velmi skrovné mincovní nálezy potvrzují, že v předpřemyslovských dobách nepředstavovaly běžný typ artefaktu. Výjimku představuje poklad objevený v Jedomělicích na Kladensku v podobě skoro 70 denárů římsko-německého císaře a syna Karla Velikého Louise I. (*778 †840, čes. Ludvík "Pobožný"), který vládl v letech 813-840.

Obrázek

Takzvaná druhá vlna slovanského osídlení
Kultura s tzv. keramikou pražského typu, šířící se podle všeho od severu Moravskou bránou a karpatskými průsmyky ze Slovenska, reprezentuje nejstarší první vlnu slovanské migrace ze druhé poloviny 6. století. Mnohé však naznačuje, že nebyla jedinou a v 7. století ji doplnila vlna druhá, obsahující i neslovanské prvky, obohacené mimo jiné uměleckým řemeslem Karpatské kotliny. První je připisovaná Sklavinům, druhá pozůstatkům Antů, kteří z pramenů mizí ještě do konce 6. století a předpokládá se, že tvořili významnou složku porobených Slovanů, kteří do Podunají přitáhli společně s Avary. V tomto bodě proti sobě stojí dvě teorie.

První spatřuje kvalitativní vzestup společenského a hospodářského vývoje Slovanů na českém území až v průniku druhé vlny, v níž vidí lepší organizovanost a akceschopnost v důsledku úzkého kontaktu s Avary. Druhá naopak nesnižuje akceschopnost vlně první, s odkazem na Hildigise a po něm Sáma, kteří by i se svou genialitou nejspíše nebyli schopni dosáhnout svých úspěchů, pokud by za sebou neměli odpovídající zázemí, přičemž druhé migrační vlně neupírá význam v procesu formování nových společenských struktur se všemi myslitelnými aspekty, včetně válečných střetů. K oblíbeným argumentům o vyšším stupni organizovanosti druhé vlny patří ostruhy a hradiště. Jenže ostruhy nepoužívali ani Avaři (ani třeba Sarmati) a impuls k jejich užívání musel proto přijít ze západu do Franků, navíc nejstarší kusy nalezených ostruh jsou datovány až do druhé poloviny 8. století. Počátky hradišť jsou také sporné, když si uvědomíme, že archeologicky neznáme žádné, které by se dalo spolehlivě datovat do 7. století a jejich počátky máme bezpečně doloženy teprve v 8. století. Pokud první teorie hledá oporu v ruském kronikáři Nestorovi, podle něhož se Slovani měli rozejít od Dunaje, pak druhá teorie upozorňuje, že Nestor zapsal tradici, která patrně zapomněla na první migrační vlnu s tím, že vlastně ani Nestor netvrdí, že kolébkou Slovanů bylo Podunají, nýbrž že se tam jen "po mnohých časech usadili". Vyloučit totiž nelze možnost, že v Nestorově rozchodu Slovanů od Dunaje se zrcadlí až k mnohem pozdější doba kolem konce Avarské říše a počátků Velké Moravy na přelomu 8./9. století. Ostatně je možné, že mnohé informace se k němu donesly právě skrze ni.

Nejasné zůstává, jak moc by se obě vlny prolnuly územně. V podstatě jediným důkazem o druhé vlně jsou dvě skutečnosti – nálezy podunajské keramiky a mohylové pohřbívání. Podunajská keramika, vyráběná již na hrnčířském kruhu, se totiž objevuje i na území, kde jí předcházela starší pražsko-korčakovská keramika. Často se však zapomíná, že se mohla šířit také kulturně skrze sdílené postupy a nikoli výhradně etnicky (příchodem nových lidí). Pokud jde o mohylové pohřbívání, jedna z hypotéz uvažuje o zvyku přineseném Slovany antského původu, které sebou do Karpatské kotliny přitáhli Avaři. Mohyly se na Moravě objevuje už s příchodem první vlny ve druhé polovině 6. století, na jihu a východě Čech v poměrně jasně ohraničených enklávách nejdříve na počátku 8. století. Nicméně že ke druhé migrační vlně opravdu došlo, naznačují jazyková specifika jihočeských nářečí, která mají o něco blíže k jihoslovanským dialektům, popřípadě ke společnému úzu jihoslovanskému a východoslovanskému. Kromě lingvistických studií také archeologické nálezy prokázaly, že průběh kolonizace jižních Čech přišel od Dunaje, ze směru proti jeho proudu a jeho přítokům.

Nezodpovězenou otázkou zůstává také kdy a za jakých okolností druhá vlna proběhla. Tu první jsme mohli poměrně snadno vysledovat jak z písemných, tak z archeologických pramenů, ta druhá je kladena do doby kolem poloviny 7. století. Kolem let 626/630 došlo k povstání Slovanů pod Sámovým vedením, kolem let 632/635 se od Avarů oddělili Bulhaři, kolem let 661/665 zemřel Sámo a konečně do roku 663/664, kdy se Avaři zúčastnili bojů v severní Itálii, se situace v kaganátu po dlouhých desetiletích neklidu patrně ustálila. Žádné písemné prameny ani slůvkem nenaznačují nic o dění v Karpatské kotlině, přičemž k roku 678, po vítězství Byzantinců proti muslimům, je zaznamenána poslední avarská návštěva Konstantinopole.
Ačkoli je obtížné datovat nejstarší období slovanské kolonizace a vysvětlit jeho průběh tak, abychom mohli přesně popsat směry a intenzitu migrace, ze všeho uvedeného je patrné, že první vlna osídlila ve druhé polovině 6. století vedle Moravy také střední a severozápadní Čechy, kdežto druhá vlna snad v době krize Avarského kaganátu mezi lety 626-664 mnohem řídčeji obydlené východní a jižní Čechy, přičemž na Moravě se spojila s osadníky z vlny první. Tušení, že až s dozvuky migrace se vytvořily reálné předpoklady pro státotvorný proces, na jehož konci se objevila Velká Morava, je také nejspíše správné.


Naposledy upravil Wladislaus dne 06 srp 2022 22:40, celkově upraveno 1

Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
UNREAD_POSTNapsal: 06 srp 2022 22:39 
Offline
Kníže
Uživatelský avatar

Registrován: 18 led 2020 09:41
Příspěvky: 319
Has thanked: 2 times
Been thanked: 1 time
Hradiště
Opevněná sídla, tradičně označovaná termínem hradiště (lat. civitas, urbs, oppidum, castrum) tvoří jednu z nejrozšířenějších forem osídlení raného středověku pro všechny oblasti obsazené západoslovanskými kmeny (východní Německo, Polsko, Čechy, Morava, Slezsko, Slovensko), kde se staly výraznými dominantami tehdejší krajiny. Především reprezentovaly živá společenská centra, v nichž se postupně koncentrovala celá řada funkcí. Zpočátku to byly potřeby obranné a hradiště sloužila jako útočiště obyvatel žijících v nechráněných venkovských osadách, současně s tím se stávala ústředními body různě velkých teritoriálních celků, většinou vymezených přirozenými přírodními podmínkami (kopce, řeky). Na to se pak nabalovaly další politické, hospodářské, ideologické či kultovní funkce, včetně vzniku satelitních sídlištních útvarů v bezprostředním i vzdálenějším okolí (dvorce družiníků a velmožů, osady bojovníků, řemeslníků a vlastní zemědělské zázemí), jež se staly základem státotvorného procesu, který trval až do 11. století.

Jen málo nálezů ze 7. století můžeme spojit s místy, kde by mohla žít tehdejší společenská elita Slovanů. Bezpečně víme jen o moravských hradištích Mikulčice a Olomouc-Povel, z českých o Rubínu. Celkový obraz je limitován nedostatečným stavem poznání, nicméně s dalšími výzkumy může dojít k přesnějšímu vymezení sídelních oblastí i hustotě zalidnění. Přesto můžeme říci, že je nadále osídleno zejména území zaujaté první vlnou osadníků – v Čechách to jsou úrodné oblasti střední a severozápadní části země v prostoru Pražské kotliny, Polabí a Poohří, na Moravě potom širší oblasti Dyjsko-Svrateckého, Dolnomoravského a Hornomoravského úvalu, tedy vesměs oblasti osídlené už od pravěku. Dochází také k pozvolnému zahušťování sídelní struktury a pomalému postupu proti proudu řek do dosud neobydlených oblastí, kdy jsou nadále vyhledávány nížinné polohy rámcově do 350 m n.m. v málo členitém terénu, představovaném tabulemi, plošinami a kotlinami. V Čechách se k nově kolonizovaným oblastem počítají zejména jižní Čechy, na Moravě postupují osadníci proti tokům řek Rokytné, Jihlavy a Oslavy do údolí Českomoravské vrchoviny (lidově Vysočina).
Počet hradišť a opevněných sídlišť nápadně stoupá až v 8. století v souvislosti s dynamickým rozvojem hospodářství a růstem populace umožněné zvýšením produktivity zemědělství a rozvojem železářství. Na základě dostupných dat ovšem není možné přesnější chronologické členění, neboť v drtivé většině neproběhl důkladnější průzkum. Situaci kolem hradišť také komplikuje fakt, že se ve skutečnosti jednalo o sídliště různě velké rozlohy, od pouhých několika hektarů po celé stovky, přičemž opevnění těch předvelkomoravských se s obrazem současného poznání jeví jako dodatečný znak a ještě v 8. století patrně představovalo výjimku. Tomu v Čechách odpovídá například situace v Tismicích, kde byla zpočátku opevněna jen předpokládaná akropole (sídlo vládce) a celý osídlený areál byl opevněn až později. Formu nestaršího opevnění představovala jednoduchá palisáda v hlinitém náspu (valu) a před příkopem byla do země zatlučena řada šikmo vztyčených kůlů, v mnoha případech byly využity i zbytky opevnění ze starších dob a přírodní překážky. Domy (řádově desítky) uvnitř měly vzhled typických polozemnic, téměř se nelišících od starších korčakovských příbytků, stále častěji se však objevují i nadzemní stavby.

Pro raně středověké období západních Slovanů má archeologie termín Doba hradištní, které dále dělí na předhradištní (moderněji časněslovanské, roky 550-650), starohradištní (počátky hradišť, 650-800), středohradištní (vznik mohutných hradišť a počátky českého státu, 800-950) a mladohradištní (konec hradišť a přechod ke tvrzím a hradům, 950-1200).


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
UNREAD_POSTNapsal: 06 srp 2022 22:43 
Offline
Kníže
Uživatelský avatar

Registrován: 18 led 2020 09:41
Příspěvky: 319
Has thanked: 2 times
Been thanked: 1 time
Hradiště - Pražská kotlina a její okolí
Hradiště v pražské čtvrti Bohnice, které dost možná tvořilo součást významného sídliště Roztoky, jsou podrobně rozebrány v rámci 6. století a není třeba k němu dodávat nic dalšího. Snad jen tolik, že po roce 700 již začal upadat význam Roztok, na významu začaly nabývat samotné Bohnice a zbylí obyvatelé Roztok se postupně přesouvali na levý břeh Únětického potoka. Hradiště Levý Hradec, nacházející se na severovýchodním okraji dnešní hlavní roztocké zástavby, na plošině nad meandrem Vltavy, ani Pravý Hradec (Klecany) na protějším břehu, ještě neexistovala. Stejně tak nestál ani Pražský hrad, ačkoli na jeho místě už patrně existovalo slovanské sídliště, přičemž nejstarší osídlení hradčanského ostrohu, který tehdy ještě rozhodně neměl podobu ploché tabule, jež je výsledkem až pozdějších stavebních prací, ale spíše rozeklaného skalnatého ostrohu, jakým je dodnes například pražská Divoká Šárka, je z dob neolitické ne-indoevropské Kultury nálevkovitých pohárů (ang. Funnel Beaker, -4300 až -2800 př.Kr.). Dokonce zde byly nalezeny i předměty, které naznačují germánské osídlení.

Pokud jde o Vyšehrad, osídlen byl sice už v pravěku (-4./-3. tis. př.Kr.), podobně jako další výšinné polohy (Bohnice, Divoká Šárka, Butovice), opevnění z této doby na něm však není doloženo. Pozoruhodné je, že scházejí jakékoli stopy jeho slovanského osídlení ze 6.-8. století, včetně keramiky pražského typu, což je v rozporu s podáním o Vyšehradu v pověstech (podle Kosmase původně zvaného Chrasten) jako počátku české státnosti a nejstarší opevnění je doloženo až ke konci 10. století. Nicméně zasvěcení vyšehradského kostela sv. Klimenta (zanikl už roku 1420) odpovídá cyrilometodějské tradici (863-885) a nebyl ani proveden rozsáhlejší archeologický průzkum.

Kromě výše jmenovaných lokalit vznikla v širším pražském areálu v 8. století ještě další tři významná hradiště. Na protáhlém ostrohu nad západním koncem Prokopského údolí, na místě osídleném už v pravěku, stávalo hradiště Butovice, jehož okolí oproti současnosti nebylo zalesněné, ale naopak zemědělsky využívané. Další hradiště Hostivař stávalo nad dnešní vodní nádrží na potoce Botič. Nejlépe prozkoumané je hradiště Divoká Šárka, jehož nejstarší osídlení pochází z dob neolitické ne-indoevropské Kultury lineární keramiky (-5500 -4500 př.Kr.). Část slovanských nálezů lze datovat už do 7. století, svého vrcholu pak hradiště dosáhlo v polovině 9. století, kdy po vzniku Pražského hradu ztratilo na významu, přičemž osídleno zůstalo ještě v 10. století. Nacházelo se na mohutném terénním bloku vytvořeném kaňonovitým údolím Šáreckého potoka. Mělo nepravidelný oválný půdorys a rozlohu zhruba 25 hektarů s centrální částí na jihozápadní vyvýšenině. Význam hradiště dokládá 12 částí avarských opaskových garnitur. Mezi nimi vyniká polovina dvojdílného nákončí, jehož líc nese zobrazení dvou jezdeckých figur s detaily zbroje sahající jim až po kolena, přilby s chocholy, praporce a bojové sekery třímající v pravé ruce. Dále je to nákončí s reliéfem ženské postavy, která sedí na trůnu antického tvaru, v pravé ruce drží ovinutou hůl a v levé neurčitý předmět. Podle provrtaného otvoru v části úchytky, opatřeného kroužkem z bronzového drátku, bylo nákončí použito druhotně jako součást náhrdelníku. Významný je také nález mince západofranského krále Charlese II. řečeného "Calvus" (*823 †877, čes. Karel "Holý") vyražené v letech 845-850.
Funkce všech tří hradišť zůstává nejasná, uvažuje se o opěrných vojenských bodech či sídlech lokálních velmožů. Hustota 4 hradišť na poměrně malém území, k nimž se v 9. století přidal Pražský hrad (s opatrností snad i Vyšehrad) a navíc ještě Královice, dokládá význam Pražské kotliny nejpozději od 7./8. století jako sídelní oblasti kmene Čechů. Je s podivem, že vzhledem k významu Divoké Šárky v dobách ještě před vznikem Pražského hradu, nejstarší písemné prameny o ní nemají vůbec žádné zprávy. Až teprve mnohem pozdější prameny, jako Dalimil z počátku 14. století, Přibík Pulkava z doby Karla IV. nebo fabulátor Václav Hájek z Libočan ze 16. století ji spojují s pověstí zaznamenanou Kosmasem (který oproti nim kromě Vyšehradu a Děvína jméno Šárky nezná). Jinak původ jména Šárka je nejasný a považuje se za předslovanský. Za zamyšlení stojí, že jihoslovanské jazyky výraz "šarka" používají pro zmije. Vychází ze slova "šaren", které znamená "různorodý, pestrobarevný, kropenatý", v přeneseném významu ale také věrolomnou či proradnou osobu.

Pro zajímavost doplňme, že slovanské osady se nacházely na více místech Prahy. Jeden z posledních objevů byl učiněn ve čtvrti Hloubětín, kde existovalo osídlení už v pravěku kolem -4 tis. př.Kr. Slovanští osadníci se zde objevili nejpozději na počátku 7. století a jejich přítomnost kromě typických polozemnic dokládají keramické střepy, přeslen a železná přezka odpovídající avarsko-slovanskému horizontu. Jinak ze starších předslovanských dob se k nejvýznamnějším sídlištím řadí Dejvice (lokalita Baba), Troja a především největší keltské oppidum Závist na jižním okraji Prahy.
Svébytnou lokalitou, kterou také musíme zmínit, je Stará Boleslav, svázaná s Prahou, vzdálená zhruba 25 km. Strážní hradiště na okraji přemyslovské domény zde sice vzniklo až v 10. století, ale vzhledem k pravěkému osídlení širokého okolí, keltským nálezům a především protože se jednalo o jednu z nejvýznamnějších přemyslovských lokalit, velmi často zmiňovanou písemnými prameny, v místě důležitého brodu přes Labe, tak o raně slovanském osídlení není třeba pochybovat.

Obrázek


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
UNREAD_POSTNapsal: 06 srp 2022 22:48 
Offline
Kníže
Uživatelský avatar

Registrován: 18 led 2020 09:41
Příspěvky: 319
Has thanked: 2 times
Been thanked: 1 time
Hradiště - Střední Čechy - Mělnicko a Mladoboleslavsko
K širší pražské aglomeraci se váže několik blízkých sídlištních oblastí. Na severu Mělnicko (Pšovsko) na severozápadě Kladensko (Budečsko) na jihozápadě Berounsko (Tetínsko) a na východě Českobrodsko a Kolínsko až k soutoku Labe s Cidlinou (Kouřimsko).

Nejstarší osídlení lokality Mšeno-Kanina je doloženo v mladším paleolitu před 25 tisíci lety, žili zde i Keltové. Slovanské sídliště se předpokládá už v 7. století, opevněné hradiště však bylo postaveno až v 8. století. Stávalo na mohutném terénním bloku sto metrů nad údolím říčky Pšovky, naproti pozdějšímu hradu Kokořín a mělo rozlohu zhruba 9,3 hektarů. Po založení hradiště ve 14 km vzdáleném Mělníku (původně Pšov) u soutoku Vltavy a Labe v 9. století ztratila Kanina svůj význam, ačkoli svou strážní funkci si podržela až do počátku 13. století. Velmožský dvorec se nacházel v místě současné obytné zástavby. Třetí nejvýznamnější hradištní lokalitou Mělnicka jsou Všetaty (Přívory), jejichž slovanské osídlení se datuje do 8. století a vznik hradiště do 10. století. K mělnickým hradištím můžeme přiřadit ještě Skalsko (katastrálně Sudoměř) v Mladoboleslavském kraji.

Tak trochu stranou se nachází nejseverovýchodnější cíp středočeského regionu v rámci mladoboleslavského kraje. Už v pravěku se zde nacházelo velmi významné hradiště Dneboh, které představovalo centrum celého středního Pojizeří. Stávalo na náhorní plošině impozantního skalního masivu, který je součástí přírodní rezervace Český ráj. V blízkém okolí se nacházela ještě hradiště Poráň (u Dobšína, též evidováno jako Vesec) a Chloumek (u Mladé Boleslavi). Všechna tři vznikla v 8. století a v 9. století se k nim přidal ještě Hradec nad Jizerou. Mimochodem název řeky Jizery je rovněž keltského původu a nejspíše zněl Isara.

Obrázek
Obrázek


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
UNREAD_POSTNapsal: 06 srp 2022 22:52 
Offline
Kníže
Uživatelský avatar

Registrován: 18 led 2020 09:41
Příspěvky: 319
Has thanked: 2 times
Been thanked: 1 time
Hradiště - Střední Čechy - Kladensko
Město Kladno jako takové je poprvé zmiňováno v zemských deskách až k roku 1318, nicméně osídlení celého regionu je doloženo už od pravěku (stačí připomenout Knovíz, podle něhož byla pojmenována celá archeologická proto-keltská kultura existující v letech -1300 až -900 př.Kr., náležící do okruhu Popelnicových polí) a je na nálezy z různých epoch velmi bohaté, přičemž na ty slovanské lze narazit prakticky na každém kilometru. Podle kroniky Václava Hájka z Libočan bylo druhé nejdůležitější město Slaný založeno roku 750 knížetem Nezamyslem. Není třeba se přít o pravdivost či nepravdivost tohoto tvrzení, alespoň však ukazuje na starobylost slovanského osídlení na stezce vedoucí z Prahy do Saska u brodu přes Červený potok nejpozději v 11. století. O něco jistější půdu nám poskytují dvě kostrová pohřebiště, jedno u obce Želenice (100 hrobů) a druhé u obce Brandýsek (52 hrobů v sousedství staršího eneolitického pohřebiště), obojí severovýchodně od Kladna a jihovýchodně od Slaného), která umožňují sledovat způsob zakládání a rozšiřování slovanských hřbitovů lépe, než rozsáhlejší pohřebiště. Skupinky a nepravidelné řady hrobů jsou příznačné pro nejstarší období 6.-8. století, vytváření pravidelných řad pro 9. a zejména 10. století. Příznačné je užití kamenů pro úpravu hrobů, zejména k vyložení jámy, vzácněji jako krytí. Počátky užívání obou pohřebišť umožňují datovat především milodary. Například v Brandýsku byly zjištěny ve 22 hrobech, z toho v 6 byla keramika od té nejstarší pražsko-korčakovské po mladší typy, v 9 esovité náušnice (z 9. století) a v 10 milodary jiného rázu (železné nože, křesadla, náhrdelník), včetně jezdeckých ostruh č zlomků keltských náramků z modrého skla z doby laténské (-400 př.Kr. až 0). Zajímavostí je několik hrobů vampirického rázu (žena s dítětem s odříznutými hlavami, hlava či nohy zatížené kameny, uťatá ruka). Důležitost regionu pro první Slovany dokresluje například nález žárového hrobu u Cvrčovic (v sousedství Brandýska) a vysokou hustotu osídlení množství dalších pohřebišť v podstatě po celém Kladensku. Centrum celého regionu se v nejstarších dobách nacházelo patrně u obce Zákolany a blízkého hradiště Budeč, které známe už ze svatováclavských legend. První hradiště zde vybudovali Proto-Keltové z Knovízské kultury a slovanské osídlení spadá do 7./8. století, přičemž opevnění vzniklo kolem přelomu 8./9. století.

Obrázek
Obrázek


Na západním okraji Kladenska, zhruba 6 km od Kladna, oproti jiným částem regionu v raném středověku téměř neosídleném a hustě zalesněném, se nachází hradiště Libušín, které je mimořádné svou polohou ve výšce 400 m n.m. Postaveno bylo na úzké ostrožně vklíněné mezi hluboké rokle Svatojiřského a Libušínského potoka. Přístupné bylo jen od jihozápadu, kde se nacházel příkop, ostatní strany chránily strmé svahy s převýšením až 60 metrů. Jeho celková rozloha byla 12,4 hektarů a mělo čtyřdílnou dispozici. Akropoli (2,63 ha) zpřístupňovaly dvě brány na jihovýchodě a na severu. Libušín spojil kronikář Kosmas s mýtickou přemyslovskou pramáti Libuší (manželkou Přemysla Oráče). Hradiště podle něj bylo jejím sídlem, odkud věštila budoucí slávu Prahy a také zde měla být pohřbena. O Libušínu se jinak nedochovaly žádné písemné prameny a archeologický výzkum jeho vznik datuje nejdříve do druhé třetiny 10. století. Nicméně řada staveb na ploše hradiště pochází ze starších dob, ještě před jeho vznikem (včetně keramiky pražského typu) a samotná lokalita byla osídlena už v pravěku a rovněž Kelty. Bylo zde učiněno jen malé množství nálezů, které by mohly naznačovat přítomnost vyšší společenské vrstvy, z militarií pouze 4 hroty šípů a jediná ostruha, o luxusnějších předmětech nemůže být ani řeč. Z řemesel je prokázána jen textilní výroba a zpracování kůží (přesleny a závaží tkalcovského stavu, kostěná šídla), které se odehrávalo pravděpodobně jen v rámci pouhé podomácké výroby, neboť žádné doklady specializované a technicky náročnější produkce nebyly zjištěny. V porovnání s Budčí je Libušín zřetelně chudší lokalitou s venkovským profilem a zanikl snad ve druhé třetině 11. století. Datování vzniku opevnění vede k odmítnutí teze, podle níž plnil úlohu jednoho z obvodových hradů přemyslovské domény před nástupem knížete Boleslava I. na knížecí stolec někdy kolem let 929/935. Velkým rozsahem, členěním, mohutností, důmyslností opevnění a možnou přítomností kostela minimálně od 10. století však představoval velkolepý projekt, dle odvážnějších teorií, pokládajících spojení s mýtickou Libuší za pravdivé, snad zamýšlený jako pocta rodové tradici, která však svého naplnění nedošla. K Libušínu náleželo pohřebiště v sousední vsi Kačice, kde byly v jednom z hrobů objeveny velkomoravské gombíky.


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
UNREAD_POSTNapsal: 06 srp 2022 22:54 
Offline
Kníže
Uživatelský avatar

Registrován: 18 led 2020 09:41
Příspěvky: 319
Has thanked: 2 times
Been thanked: 1 time
Hradiště - Střední Čechy - Berounsko
Širší okolí města Beroun a řeka Berounka protékající Křivoklátskem a Českým krasem až k jejímu soutoku s Vltavou představují významnou sídelní oblast už od pravěku. Samotná řeka vzniká v Plzni soutokem Mže, Úslavy, Úhlavy a Radbuzy a v nejstarších dobách se jmenovala Mže (název Berounka je doložen až od 17. století). Osídlení přímo v Berouně patří k vůbec z nejstaršímu u nás, neboť vzdálení příbuzní lidského druhu zde žili už před 1,5 milionem let, využívajíce specifického výskytu zdejších krasových jeskyní. Svůj význam mělo Berounsko také v dobách neolitu a prvních zemědělců, největšího rozmachu však dosáhlo v dobách Keltů (-6. stol. př.Kr. až 0) a mnoho místních názvů na ně dodnes odkazuje. Necelých 8 km od Berouna dokonce stávalo jedno z nejznámějších a nejvýznamnějších keltských oppid, možná dokonce centrum Keltů z celé střední Evropy, Stradonice. Rozkládalo se na úctyhodné ploše 90,3 hektarů a bylo do základů zničeno germánskými Markomany kolem přelomu letopočtu. Jeho zarostlé ruiny byly zcela jistě patrné ještě v dobách příchodu prvních Slovanů, kteří ho však z neznámých důvodů, na rozdíl od jiných starších hradištních lokalit, neosídlili. Dost možná, že kvůli nějakým zlým pověstem, které se o místě mohly tradovat mezi zbytkovým germánským osídlením v okolí (pod stradonickým oppidem existovala osada s keramikou przeworské kultury přiřazované Suevům a Vandalům).

Z raně slovanských lokalit vynikají zejména tři vzájemně blízká hradiště jihovýchodně od Berouna – Hostim, Svatý Jan pod Skalou a Tetín. Doba vzniku hradiště Hostim je nejasná. Část jeho opevnění mohla vzniknout už v nejstarších dobách, přičemž Slovani ho opravili a doplnili o střední val datovaný do 9. století. Podobně je na tom Svatý Jan pod Skalou, odkud bylo teprve nedávno získáno na 33 kovových artefaktů, z nichž bylo 5 železných ostruh a 5 kusů avarských opaskových kování, jak běžného tak luxusního charakteru. Vzácný je také franský meč zvaný langsax z karolinské doby (8.-10. století). Lokalita vystupuje ve svatováclavských legendách jako místo, kde údajně žil v 9. století přítel knížete Bořivoje I. a poustevník Ivan, prý v jeskynních prostorách pod dnešním kostelem. Třetí lokalitou je hradiště Tetín, spojované s Libušinou sestrou Tetou, kde byla roku 921 zavražděna manželka Bořivoje I. a babička Václava I. Ludmila. Archeologický průzkum řadí vznik hradiště na přelom 9./10. století a třicet hrobů do první poloviny 10. století. Tehdy představovalo správní centrum celé oblasti a správnější pojmenování Berounska by tedy mělo znít Tetínsko.

Ze vzdálenějšího okolí směrem k Praze můžeme jmenovat hradiště Kosoř na okraji Prahy, které již zcela zaniklo v intenzivní zástavbě, avšak nálezy keramiky, esovitých náušnic, stop po tavbě železa a zejména celá třetina z nich avarského původu naznačují, že se nejednalo o nevýznamnou lokalitu. K velmi malým hradištím, o rozloze pouhého jednoho hektaru, patří Škrábek, jehož časové zařazení je ovšem nejisté, protože zde neproběhl žádný archeologický průzkum ani povrchové sběry. Opačným směrem v povodí říčky Litavky, pravého přítoku Berounky, je to hradiště Tmaň. Jiný název této lokality Kotýz odkazuje podle romantických teorií na bohyni Kotys, jejíž kult ovšem existoval až ve vzdálené Thrákii či řeckém Korinthu. Střízlivější teorie heldají původ názvu u sedláka jménem Kotyza, který zde vlastnil pozemky. Před 19. stoletím se kopec ostatně jmenoval Tugberg. O něco vzdálenější, nacházející se na Hořovicku, je hradiště Otmíče.

Význam Berounska dokresluje řada dalších zajímavých lokalit. Celý střední tok řeky Berounky se nachází v oblasti Křivoklátska, které ve středověku představovalo lovecký revír českých knížat a králů. Nachází se v něm obec Zbečno, kde podle kronikáře Kosmase sídlil mýtický vojvoda Krok, otec Kazi, Tety a Libuše. O hradištích Tety a Libuše už jsme psali, hradiště třetí z nich, Kazi, je spojováno se skalním ostrohem Kazín, zvedajícím se 40 m nad Berounkou, kde byly nalezeny stopy staršího neolitického a keltského osídlení, slovanského ovšem nikoli. Nejistá je rovněž datace hradiště Humensko, o rozloze necelého hektaru, které se nachází na sousedním kopci, odděleném Kazínským a Humenským potokem. Jiné teorie její domov umisťují k dnešní obci Hýskov, která by mohla mít spojitost s kopcem Oseka, kam Kosmas umisťuje Kazinu mohylu. Lokalita dosud nebyla prozkoumána, ale byly zde nalezeny zbytky hlinitokamenitých valů, z předpokládané akropole je pozoruhodný výhled na Stradonice a v blízkosti se nachází slovanské mohylové pohřebiště u kopce Lísek. Hradiště Tmaň leží na západním konci pahorkatiny Zlatý kůň, v jejímž nitru se nachází Koněpruské jeskyně, nejdelší jeskynní systém v Čechách (zhruba 2 km). Bylo v nich nalezeno velké množství zvířecích kostí z doby před 600 000 až 13 000 lety a také kosti neandrtálců staré 45 000 let. Podle pověstí v kopcích stávala staroslovanská pohanská svatyně, kde byl uctíván bůh války a plodnosti Svantovít, jehož kult byl rozšířen zejména mezi Polabskými Slovany. Dalším posvátným místem byl už v pravěku vrch Bacín (nejvyšší bod Českého krasu) u Vinařic. Příznačné pro nálezy ve zdejších hlubokých skalních dutinách jsou lidské kosti nezřídka poznamenané stopami řezání, sekání a lámání, přičemž nejstarší nálezy kamenných nástrojů pochází z doby před 100 000 lety. Pozoruhodný je zejména časový rozsah využívání místa jako obětiště od pozdního paleolitu až minimálně po Kelty, který nemá ve středoevropském prostoru obdoby. Původ českých kmenů mezi Srby a jejich spojení s Polabskými Slovany by mohla naznačovat obec Srbsko (nedaleko Hostimi). Její název je ovšem jinými teoriemi vykládán tak, že se zde usadili Lužičtí Srbové. A konečně jedním z nejznámějších míst Berounska je hrad Karlštejn dál po proudu Berounky necelých 5 km od Srbska, postavený sice až ve 14. století králem Karlem IV., avšak v jeho okolí byly objeveny zbytky pravěkých osídlení a je možné, že před hradem zde existovalo i keltské a slovanské sídliště. Některé kopce a rokle možná sloužily také jako pohanské svatyně.

Obrázek


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
UNREAD_POSTNapsal: 06 srp 2022 22:57 
Offline
Kníže
Uživatelský avatar

Registrován: 18 led 2020 09:41
Příspěvky: 319
Has thanked: 2 times
Been thanked: 1 time
Hradiště - Střední Čechy - Českobrodsko a Kolínsko
Území kolem Českého Brodu a Kolína ve východních částech středních Čech v rámci Polabí patřilo k hlavním oblastem keltského osídlení a zároveň k prvním místům osídleným první vlnou Slovanů, neboť právě sem je zavedla cesta podél Labe. Centrum se vyprofilovalo na hradišti Kouřim (asi kilometr východně od současného města), podle něhož se celé oblasti říká. Lokalita byla osídlena už v eneolitu kolem roku -4800 př.Kr., poté Indo-Evropany z Kultury šňůrové keramiky (-3100 až -2350 př.Kr.), Únětické kultury (-2300 až -1700 př.Kr.), Lužické kultury (-1400 až -500 př.Kr.) či rovněž v dobách Keltů. První nálezy spojované se Slovany jsou s opatrností datovány k závěru 6. století, vznik opevnění až ke konci 8. století. Hradiště se v dobách svého největšího rozmachu rozkládalo na úctyhodné ploše 44 hektarů, což z něj činí druhé největší v Čechách. Nutno však podotknout, že areál mezi vnější a vnitřní hradbou zůstal z větší části nezastavěn. Ve skutečnosti se jednalo o trojhradiště, rozdělené potokem Kouřimka (Výrovka). Druhé menší později zvané hradiště sv. Jiří se nacházelo na protější protáhlé terasovité vyvýšenině a třetí nejmenší zvané sv. Vojtěcha na vršku vklíněném mezi ně a meandr Kouřimky. Hradiště zaniklo někdy s koncem 10. století, kdy již Kouřimsko náleželo Přemyslovcům z Prahy (o něco déle, snad do 13. století, přetrvaly obě menší). V srdci hlavního hradiště, v úžlabině mezi středním a vnitřním valem, se nacházelo Libušino jezírko, o jehož kultovním účelu svědčí jednak příkop, který Slovani hloubili kolem svých svatyní a obětišť, a jednak jámy vyhloubené kolem, v nichž hořely obětní ohně. V dávných dobách bylo napájeno vodou z puklinového pramene, dnes v něm lze vodu spatřit jen při dlouhotrvajících deštích nebo v době tání sněhu. Od Polabských Slovanů víme, že věštění probíhalo z vodní hladiny. Posvátnost místa podtrhuje přítomnost pohřebiště s nejméně 154 hroby kostrového ritu (97 dospělých a 57 dětí). Pouze jediný hrob obsahoval částečně spáleného a částečně pochovaného nebožtíka, přičemž část kostí včetně lebky zcela chybí. Analogii nacházíme na jihočeském Volyňsku, u Langobardů, ale také mezi Avary nebo sarmatskými Jazygy. Zvláštností jsou šachtové pohřby v dřevěných komorách, které jsou známy z kyjevských, poltavských a voroněžských mohyl, ale také u Franků v 6. století (avšak ojediněle) nebo u Durynků v 6. století a dle některých teorií by tak mohlo jít o starý sarmatský vliv. Celkem 101 hrobů obsahuje milodary, z nichž 17 je velmi bohatých a 2 lze označit za hroby knížecí. Bojovníky dokládají ostruhy (v knížecích zlacené), naprosto chybí kopí, oštěpy nebo hroty šípů, přítomné jsou pouze delší nože, sekerky a sekeromlaty (sekera kombinovaná s kladivem), pouze ve dvou knížecích hrobech to byl meč. Oba se do značné míry vymykají běžným formám mečů v českých zemích 9./10. století. První měl jednobřitou čepel dlouhou téměř 90 cm a pravděpodobně šlo o meč vikingské typu, datovaný do 9. století. Druhý měl dvoubřitou čepel dlouhou 58 cm a jeho původ je těžké určit, ačkoli forma naznačuje rovněž germánský charakter. Naproti tomu sekeromlat zdobený stříbrem z hrobu knížete s kratším mečem je nepochybně východoevropského původu. Šperky ukazují silný předvelkomoravský i velkomoravský vliv, přezky a opasková kování avarský. Překvapuje absence keramiky (s výjimkou několika hliněných lahví v mladších hrobech, pravidelně dětských). Nejmladší fáze hřbitova potvrzuje silnější vazbu Kouřimska na Velkou Moravu a přijetí křesťanství odtud. Druhé pohřebiště s 38 hroby (z celkového předpokládaného počtu 80-90) bylo odkryto na akropoli. Hroby byly bez milodarů, kromě keramických střepů v zásypu, což je dostatečným svědectvím o pozdější dataci. Zajímavostí je tzv. Lechův kámen. Tento název se objevuje až v 19. století, v historických pramenech je označován pouze jako "veliký". Podle pověsti vybájené Václavem Hájkem z Libočan byla Kouřim místo, kde se usadil bratr praotce Čecha Lech, než se vydal dál do Polska. Osoba Lecha se v nejstarších pověstech vůbec nevyskytuje, nejdříve až ve 14. století u Přibíka Pulkavy, v Polsku o století dříve. U Dalimila slovo lech označuje Čechův vojvodský titul, což potvrzují Letopisy Franků, podle nichž vojenská výprava Karla Velikého zabila jakéhosi slovanského vůdce Lecha. Není vyloučeno, že kámen fungoval jako pohanské obětiště.

Jako perfektní příklad prvotního slovanského výšinného sídliště slouží Klučov. Lidé zde žili už v eneolitu, významné nálezy pochází z Únětické kultury. Přítomnost Keltů dokládají dva laténské hroby u železniční trati a další z katastru obce, objevené většinou při stavbě rodinných domů. Kelty vystřídali Germáni, jak dokládá pohřebiště na západním svahu kopce s hradištěm. Z celkem 25 hrobů, které byly již dávno vyloupeny, stojí za pozornost deformovaná lebka ženy (hunský vliv) a minimálně 7 bojovnických hrobů. Příslušnost je nejasná, snad šlo o Durynky či Langobardy. Slovanské opevnění zde vzniklo na konci 7. století, nejpozději v první polovině 8. století. Hradiště zaniklo násilným způsobem, kolem poloviny 9. století. Unikátním prvkem byl tajný podzemní sestup ze severozápadního rohu hradiště k úpatí návrší, z něhož zůstala jen dosud patrná úžlabina. Na jeho konci se nacházela mělká studna, která v případě obležení zásobovala obránce vodou. Typické polozemnice a zejména obilné jámy, které se na pozdějších hradištích neobjevují, dokládají starobylost hradiště.

Hradiště Tismice se svou rozlohou 20-22 hektarů patří k těm největším a také nejlépe prozkoumaným. Osídleno bylo snad už v 6. století, opevnění vzniklo v 8. století a celé hradiště zaniklo v 9. století, patrně po požáru, avšak prakticky nulový výskyt zbraní naznačuje, že se tak mohlo stát bez boje. Jednalo se o nadregionální centrum a sídlo předpřemyslovské elity, jehož funkce po zániku někdy ve druhé třetině 9. století převzala Kouřim. Velké množství kovových nálezů potvrzuje existenci dílen kovářů, kovotepců a kovolitců, doložena je také zlatnická dílna na akropoli. Se 118 částmi opaskových garnitur, včetně zlacených, jde zdaleka o nejbohatší lokalitu v Čechách. Vzácný je nález denáru Karla Velikého z prostoru akropole, vyražený v Amiens ještě před jeho mincovní reformou, tedy před rokem 793. Dalším významný hradištěm byla Libice nad Cidlinou u Poděbrad, kde došlo na konci 10. století ke známé události vyvraždění Slavníkovců. Řeka Cidlina protékala podél jižní strany hradištní vyvýšeniny a podél jeho severní strany nejspíše uměle vyhloubeným korytem, čímž společně s močály na západě vytvářela netypickou ostrovní dispozici. S osídlením a vznikem opevnění Libice je to podobné jako v případě hradiště Doubravčice u Kostelce nad Černými lesy. Nejpozději do 8. století vznikla slovanská hradiště také u obcí Malín a Přistoupim, nejistota ohledně datace panuje u hradišť Přerov nad Labem, Radim, Hryzely, Křečhoř či Toušeň, kde byl nalezen vikingský meč z 10. století.

Z významnějších lokalit východní části středních Čech můžeme jmenovat ještě například Bylany, osídlené už v -6. tis. př.Kr., kde je však slovanské osídlení doloženo až od 10. století, nebo keltské oppidum Oškobrh, jehož jméno je patrně keltského původu a snad znělo Askbriga, v překladu "Jasanový hrad".


Obrázek
Obrázek
Obrázek


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
UNREAD_POSTNapsal: 06 srp 2022 22:59 
Offline
Kníže
Uživatelský avatar

Registrován: 18 led 2020 09:41
Příspěvky: 319
Has thanked: 2 times
Been thanked: 1 time
Hradiště - Východní Čechy
Horní tok Labe a vůbec celá oblast východních Čech zůstala poněkud stranou zájmu prvních slovanských osadníků a raně slovanských hradišť zde vzniklo velmi málo. Jejich největší koncentrace se nachází v severovýchodních částech, přičemž na východním konci přírodní rezervace Český ráj, při horním toku řeky Cidliny, je to tak trochu záhadné hradiště Prachovské skály. Jejich nejstarší osídlení je doloženo v Době kamenné, v mladším paleolitu před 25 tisíci lety. Nejpozději s koncem Doby bronzové (-3500 až -1800 př.Kr.) zde vznikl systém opevnění, sídlištních a pohřebních areálů, důmyslně využívající možnosti velmi členitého skalnatého terénu. Osídlení pokračovalo v dobách Keltů i Germánů. Slovanské sídliště se předpokládá už v 7. století, opevněné hradiště s centry v lokalitách Starý Hrádek a Nový Hrádek až v 8. století. Účel hradiště, které vzniklo na vyschlém (není tu voda) a prašném místě (odtud také název) není znám. Podle počtu valů a až úzkostlivého zabezpečení se však jednalo o velmi významné místo, pravděpodobně kultovního významu.

Zhruba 20 km jižně od Prachovských skal, při středním toku řeky Cidliny, se nachází Češov, další lokalita osídlená už v dobách neolitu. Keltské oppidum je předpokládáno z některých nálezů (např. zlatá keltská mince), avšak naprostá převaha archeologických nálezů náleží Slovanům. Nutno ovšem dodat, že toto poznání zkresluje skutečnost, že hradiště bylo systematicky vykradeno v průběhu 90. let 20. století a velký počet nálezů byl ilegálně vyvezen do zahraničí. Z toho, co bylo zachráněno, stojí za pozornost například část opaskové garnitury s vyobrazením gryfa, datovaná do druhé poloviny 8. století. Se svou rozlohou 48 hektarů se jedná o největší hradiště v Čechách (na prvním místě je s 55 hektary Pohansko na Moravě), byť této rozlohy dosáhlo až postupně v průběhu svého vývoje. Rovněž má největší dochované valy, které dosahují úctyhodné výše 12 m, při základně jsou široké až 50 m a chrání je 5 m hluboký příkop. Jihovýchodně se nacházelo rozsáhlé mohylové pohřebiště, silně narušené v době Třicetileté války (po roce 1634). Širší zázemí hradiště mohou tvořit i další dosud nedatovaná mohylová pohřebiště v jeho blízkém okolí v Kopidlnu, Vrších, Slatině, Židovicích a Volanicích. Za zamyšlení stojí možná spojitost názvu Češov s Čechy, ačkoli etymologie zůstává nejasná. Ve skutečnosti jméno hradiště neznáme, neboť první písemné zmínky o blízké obci Češov pochází až z roku 1360.

Třetím nejdůležitějším hradištěm je Kal. Nejstarší osídlení kopce Valy je doloženo v mladším paleolitu a pokračovalo i v dobách Keltů. Příchozí Slovani jeho opevnění opravili, nikoli však vnější val, který je dnes již málo patrný. Zato vnitřní val stále působí impozantním dojmem – tvořil ho příkop, val opatřený zdí z pískovcových kamenů kladených na sucho, za nímž následovala dřevěná konstrukce vyplněná zeminou. Poměrně novým poznatkem je zahrnutí sousedního kopce s názvem Hradiště do komplexu opevnění, čímž se celková plocha rozšířila na více než 30 hektarů s tím, že akropole se nacházela na Valech. Vznik hradiště je datován nejpozději do druhé poloviny 8. století a jeho zánik je dle výrazné kumulace kovových šipek (106) a zlomků seker se zřejmou vazbou na linii opevnění vykládán jako násilné dobytí, k němuž podle všeho došlo někdy mezi lety 790-815, tedy v době válek Franské říše s Avary. Podle analogií s trojbřitými šipkami z Karpatské kotliny či východního Slovenska se uvažuje o původu jedné z bojujících skupin ze severního pohraničí Avarského kaganátu. Ačkoli i na jiných lokalitách mohlo dojít k bojovým střetům, Kal zůstává jediným archeologicky prokazatelným bojištěm. K této události se však nedochovaly žádné písemné zprávy. Z nálezů můžeme jmenovat ještě unikátní část opaskového kování nesoucí motiv souboje hada s drakem, přičemž stužka na krčku naznačuje perské kořeny a závěsek je vyplněn lidskou hlavou, na níž je něco jako péřová koruna.

Samostatné enklávy v rámci východních Čech tvoří Chrudim a Hradec Králové. Archeologické výzkumy dokládají existenci osídlení Chrudimi neolitickými zemědělci, vysokou hustotu pak v době Lužické kultury (-1400 až -500 př.Kr.). V dobách Keltů představovala Chrudim zázemí jediného známého východočeského oppida u 10 km vzdálených Českých Lhotic. V 7./8. století se zde objevili Slovani a hradiště vzniklo patrně v 9. století. Hradec Králové na tom byl podobně s tím rozdílem, že představoval také důležité centrum germánských kmenů v blízkosti brodu přes Labe a slovanské osídlení je spolehlivě doloženo až pro 10. století. Význam obou lokalit podtrhuje jejich poloha na starobylých stezkách – Hradec Králové se nachází na cestě do Slezska, vedoucí skrz Náchodskou bránu, Chrudim pak na spojnici Čech a Moravy (tzv. Trstěnická stezka), na níž vznikla v 9. století ještě hradiště Benátky u Litomyšle (též Hrutov) a na hranici s Velkomoravskou říší Křenov, na níž mělo podle učiněných nálezů zejména to druhé jmenované silné vazby.

Obrázek


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
UNREAD_POSTNapsal: 06 srp 2022 23:01 
Offline
Kníže
Uživatelský avatar

Registrován: 18 led 2020 09:41
Příspěvky: 319
Has thanked: 2 times
Been thanked: 1 time
Hradiště - Severní Čechy
Členitá a geologicky pestrá krajina pravého břehu Labe, od Mělnicka až po Lužické a Jizerské hory, zůstala zcela mimo zájem prvních slovanských osadníků. Ojedinělý nález pražské keramiky pochází z obce Pavličky u Dubé na Kokořínsku, teprve na přelomu 9./10. století je doloženo slovanské osídlení Mimoně. Určitou výjimku představuje Děčín, při dnešní hranici s Německem, kde je slovanské osídlení doloženo už od 7. století.

Naprosto odlišná situace panovala v povodí řeky Ohře, jejíž název je keltský a původní forma zněla Agara. Po Polabí se totiž jedná o jeden z nejúrodnějších krajů Čech, s velmi příznivými teplotními i srážkovými podmínkami. Husté slovanské osídlení zde začínalo Litoměřicemi při soutoku Labe s Ohří, doložené od 8. století, přičemž starší osídlení se nacházelo pravděpodobně na kopcích Hrádek a Kalvárie, čnících nad korytem Labe mezi obcemi Libochovany a Velké Žernoseky. Výraznými dominantami okolního kraje jsou dva kopce, mezi nimiž Labe protéká – Lovoš a Radobýl. Bezpochyby již v pravěku sloužily jako místo pohanských rituálů, ačkoli na jejich vrcholcích nebylo nalezeno nic, co by to potvrzovalo. Z Radobýla ovšem dodnes deště čas od času vyplavují červené střepy keramiky z doby bronzové.

Přímo v Poohří byl nejvýznamnějším hradištěm patrně Rubín, o němž jsme se již zmiňovali jako o možném místě Fredegerova Wogastisburgu. Ojedinělé nálezy keramiky pražského typu a starohradištního období dokládají, že výhodná poloha historického jádra města Žatec, která byla osídlena už v pravěku a také Kelty i Germány, neunikla ani prvním Slovanům, ačkoli vznik opevnění je datován až do 9. století za vlády Přemyslovců. Pro 8. století předpokládáme vznik hradišť Výrov (též Třeskonice), Černovice a Klapý, nejistá je datace u Hřivic. Zajímavou lokalitou je Klapý, neboť na místě tamního hradiště dodnes stojí rozvaliny známého středověkého hradu Házmburk a nachází se pouhých 11 km od Vlastislavi, která bývá ztotožňována s Luckou válkou z Kosmových pověstí. Pravdou je, že slovanské nálezy ve Vlastislavi pochází až ze druhé poloviny 9. století a opevnění podle všeho vzniklo až v první polovině 10. století, tedy dávno po oněch legendárních událostech. Mezi Poohřím a Krušnými horami, oddělená pahorky Českého středohoří, se nachází ještě jedna nížinná oblast podél řeky Bíliny. V ní stávala významná hradiště Most a Zábrušany, obě datovaná do 8. století. Jinak pro většinu uvedených lokalit rovněž platí, že na nich sídlily různé pravěké kultury, včetně Keltů.

Obrázek
Obrázek


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
UNREAD_POSTNapsal: 06 srp 2022 23:03 
Offline
Kníže
Uživatelský avatar

Registrován: 18 led 2020 09:41
Příspěvky: 319
Has thanked: 2 times
Been thanked: 1 time
Hradiště - Západní Čechy
V současnosti převládá názor, že území západních Čech nebylo nijak souvisleji osídleno, nýbrž kolonizováno teprve na počátku 9. století a to kmenem Čechů, v souvislosti s důležitou cestou spojující Prahu s Bavorskem. Tomu odpovídá fakt, že se zde nenacházelo žádné sídelní středisko a hradiště Plzeň (přesněji Starý Plzenec) na kopci Hůrka bylo postaveno až v 10. století. Přímo na území Plzně existovalo už v době bronzové a v dobách Keltů opevněné sídliště v městské části Hradiště, postavené na příhodném místě v meandru řeky Úhlavy. O případných slovanských osadnících nemáme žádné důkazy, za pozornost ovšem stojí název této lokality "V Češníkách", jehož etymologie je nejasná a evokuje Češov ve východních Čechách. Nejstarší slovanská hradiště s počátky v 8. století nacházíme velmi ojediněle a roztroušeně – prokazatelně se k nim řadí jen Střapole (severovýchodně od Plzně). Sporné je to u hradišť Tasnovice (označované také jako Štítary) nebo Svržno, které jsou někdy datovány do 9. století, další jako Bezemín, Bukovec a Žinkovy spíše až ke konci 8. století. Ve všech případech se však jedná o lokality osídlené už v pravěku. V následujícím století se k nim přidávají další – Dolní Hradiště, Březina, Lipno, Hradec u Stoda, Krtín a Bořice.

Specifickým regionem v rámci západních Čech je Chebsko, rozkládající se při horním toku řeky Ohře, mezi pahorkatinou Smrčiny (které představují rozvodí Labe, Dunaje a Rýna), Krušnými horami, Doupovskými horami a Slavkovským lesem, v širším pojetí přesahující do Německa na sever do Fojtska (něm. Vogtland, lat. Terra Advocatorum) a na západ až k Červenému Mohanu (jedna ze zdrojnic Mohanu). Stěžejní lokalitou je samotný Cheb, s jehož strategickou polohou lze kontrolovat několik kilometrů toku Ohře, včetně někdejšího brodu. Dál po proudu Ohře to je zejména prostor dnešních Karlových Varů, se dvěma hradišti Sedlec a Tašovice (též Starý Loket). Zdali je možné k širšímu okolí Chebska počítat ještě hradiště Kasendorf v Německu, nebo se už jednalo o sídliště sousedních Redniců, zůstává nejasné. Jinak za pohanská obětiště jsou považovány vrchol skalního masivu Gross Waldstein a kopec Rauher Kulm, obojí v Německu. Počátky osídlení Chebska jsou bezpečně doloženy pro polovinu 9. století, stejně jako vznik slovanského hradiště na ostrožně dnešního chebského hradu. Nicméně ojedinělé nálezy a zejména o něco lépe prozkoumaná situace u sousedních Redniců naznačují, že přítomnost Slovanů na Chebsku je starší a zasahuje minimálně do 7./8. století. Ze současného poznání vyplývá, že Chebsko, společně s územím Redniců, Nábanů a Mohanů tvořilo region známý jako Terra Slavorum, který představoval svou polohou, sídelní strukturou a pestrostí vlivů v hmotné kultuře fransko-slovanské kontaktní území.

Obrázek


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
UNREAD_POSTNapsal: 06 srp 2022 23:04 
Offline
Kníže
Uživatelský avatar

Registrován: 18 led 2020 09:41
Příspěvky: 319
Has thanked: 2 times
Been thanked: 1 time
Jižní Čechy
Jižní Čechy, byť v pravěku poměrně hustě osídlené, představovaly v raném středověku izolovaný region, od oblastí osídlených prvními slovanskými osadníky hornatým a liduprázdným pásmem Brd, Středočeské pahorkatiny a Vlašimské pahorkatiny. Spojení na sever umožňovalo pouze několik stezek, z nichž jedna vedla Blanickou brázdou do Polabí a druhá na Příbramsko a dál údolím říčky Litavky na Berounsko. Už jsme se krátce zmiňovali, že slovanské osídlení jižních Čech přišlo od Dunaje. Jeho počátky lze datovat do 7./8. století, kdy na Doudlebsku vznikají hradiště Branišovice a Kuklov (samotné Doudleby vzniknou až v 10. století) a na Bechyňsku Litoradlice (samotná Bechyně vznikne v 9. století), přičemž dosud nejstarší osada byla objevena 4 km od Litoradlic v obci Purkarec, datovaná do druhé poloviny 7. století. Dodejme, že na Příbramsku, které geograficky náleží do středních Čech, to bylo ještě hradiště Hudčice (někdy uváděné jako Martinice), které patrně představovalo nejjižnější výspu Slovanů žijících na Berounsku a vzniklo v rámci expanze, jejíž hlavní směr vedl na Plzeňsko.

Obrázek


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
UNREAD_POSTNapsal: 06 srp 2022 23:07 
Offline
Kníže
Uživatelský avatar

Registrován: 18 led 2020 09:41
Příspěvky: 319
Has thanked: 2 times
Been thanked: 1 time
Hradiště - Morava
Také na Moravě lze na základě dosavadního stavu výzkumu počítat se vznikem nejstarších opevněných sídlišť nejdříve v poslední třetině až čtvrtině 7. století, přičemž v 8. století začínají růst jako příslovečné "houby po dešti". Osu, na níž vznikala nejstarší hradiště, představuje bezesporu řeka Morava.

Jedinou výjimku představuje Olomouc-Povel, kde registrujeme nálezy datovatelné již do doby konce 6. století. Nutno ovšem podotknout, že zcela průkazné vročení fortifikace do tohoto období postrádáme, neboť jak už jsme se zmiňovali, hradiště zaniklo beze stopy a bylo pohlceno moderní zástavbou. Nacházelo se zhruba 1,5 km jižně od historického jádra města, v dnešní ulici Zikova, v terénu původně členitějším, který byl postupně téměř dokonale nivelizován pozdějšími povodňovými nánosy. V dobách existence hradiště zde tok řeky Moravy a zejména již zaniklé říčky Povelky vytvářel výškopisně různorodý terén s mírnými vyvýšeninami a terasovitými stupni, využívanými k osídlení od pravěku. Není bez zajímavosti, že ještě během katastrofických záplav roku 1997 byla oblast Povelu jakýmsi suchým ostrůvkem jinak kompletně zatopeného okolí. Pro datování jsou důležité nálezy například devíti litých bronzových částí opaskových garnitur spojovaných s Karpatskou kotlinou v 8. stol., dále stříbrná spona merovejského importu z přelomu 7./8. stol. nebo zlatá náušnice ze stejného prostředí, jejíž datování se může pohybovat mezi 6./7. stol. Zajímavým nálezem jsou třeba perly se zatavenou zlatou fólií z egyptsko-syrského prostředí, které se objevují na karolinských pohřebištích a v Podunají po roce 750, nebo baltský jantar. V rámci keramiky lze postihnout i nesporné vlivy z Polska. Ze studia kostí vyplynulo, že obyvatelé měli specifický jídelníček, tvořený takřka z poloviny masem z prasat porážených do jednoho až dvou let, nalezeny byly také kosti osla domácího. Archeobotanický výzkum ukázal, že dominantní obilninou bylo proso, podobně jako jím bylo u Praslovanů či na jiných raně slovanských lokalitách (např. Roztoky u Prahy nebo v Polsku Hnězdno a Krakov), naopak zcela chyběla pšenice. Z dalších plodin bylo zaznamenáno žito, ječmen, hrách, konopí, len či chmel. Svůj význam měl také sběr plodů, jako lískové ořechy, maliny, jahody, ostružiny, trnky, černý bez nebo slívy střemchy, unikátní je nález fíků, které se na Moravu dostávaly v sušené podobě ze Středomoří (společně s nálezem v Lovosicích nejstarší doklad pro české země). Výlučné sociální postavení obyvatel naznačuje absence zemědělských nástrojů a obilnic. Množství železných nástrojů a kamenných brousků ukazuje na důležité kovářské a kovolitecké centrum povelského hradiště, které dosáhlo největšího rozmachu v 8. století a jednoznačně se dá interpretovat jako sídlo společenské elity, s vysokou pravděpodobností také jako centrum Sámovy říše. Klíčovou pro Povel byla poloha na křižovatce cest spojujících Moravu s Čechami a Polskem, včetně blízkosti Uničovska, důležitého regionu se železářskou tradicí. Dodejme, že v 9. století v dobách sjednocovacího procesu Velkomoravské říše, znamenající konec starých kmenových jednotek, došlo také k zániku povelského hradiště, přesněji k jeho přesunu do míst historického jádra dnešní Olomouce.

Druhým nejvýznamnějším hradištěm předvelkomoravského období byly Mikulčice u Hodonína na jižní Moravě, odkud máme velmi početný soubor mnohdy unikátních nálezů, z nichž ty nejstarší lze datovat ke konci 7. století, což patrně vylučuje možnost umístění Sámova sídla právě sem. Celé sídliště se vyznačovalo vyspělou urbanistickou koncepcí a plánovitost založení dokládá pravidelná řadová zástavba oddělená uličkami mezi jednotlivými obytnými nadzemními objekty. Další vnitřní členění a možný dvorcový systém pak naznačují palisády z dřevěných kůlů, přičemž na některých místech patrně sloužily také pro zpevnění břehů řeky. Vznik kamenné hradby na místě té starší dřevěné je kladen do 9. století. Významné postavení mezi specializovanými řemesly v předvelkomoravských Mikulčicích mělo bezesporu kovolitectví a šperkařství. Už jsme se zmiňovali o výrobě typicky avarských předmětů (opaskových garnitur a součástí jezdeckých postrojů), obohacených o dekorativní prvky, k nimž bychom marně hledali obdobu z Avarského kaganátu, přičemž Mikulčice jsou tak jediné známé sídlo centrálního významu, hlásící se k avarskému kulturnímu okruhu, ale zároveň jejich čistě slovanské osídlení není proč zpochybňovat.

Třetím nejvýznamnějším předvelkomoravským ústředím bylo Uherské Hradiště. Na třech ostrovech na řece Moravě postupně vznikl důmyslný pevnostní systém, přičemž stěžejní úlohu hrál tzv. Svatojiřský ostrov, nazývaný podle kaple sv. Jiří, která na něm byla postavena ve 13. století společně s městem založeným Přemyslem Otakarem II. (dnešní historické jádro města a Masarykovo náměstí). Novější výzkum potvrdil, že obranyschopnost zajišťoval říční terén, doplněný na některých místech o hradby, které byly teprve nedávno objeveny například ve čtvrti Rybárny (tehdy také ostrov), a zejména o předsunuté valy, jaké známe i z jiných slovanských lokalit, například až ze severoruského Novgorodu. Radiokarbonovou metodou bylo zjištěno, že opevnění bylo vybudováno nejpozději koncem sedmdesátých let 8. století (650±130). Jinak současná zástavba nedovoluje posoudit lidnatost osídlení, ojedinělé nálezy však naznačují, že již v 8. století bylo poměrně husté a součástí celé aglomerace bylo i široké okolí s desítkami vesnic, polnostmi a hospodářskými dvorci zejména na území sousedního Starého Města, kde bylo osídlení dokonce největší. Dnes již není pochyb, že právě zde se soustředila veškerá mocenská správa, řemeslná výroba, obchod, náboženská a kulturní sféra celé Velkomoravské říše a právě zde, kam ho ostatně umisťuje i tradice, se nacházelo její centrum v písemných pramenech zvané Velehrad (přesněji Veligrad). Jen dodejme, že po zániku Velkomoravské říše význam tohoto centra pominul a v následujících staletích se moravské ústřední aktivity přesunuly především do Olomouce.

Ačkoli pro společenský vývoj českých zemí měla Morava zásadní postavení, paradoxně v porovnání s Čechami známe mnohem menší počet hradišť a výšinných opevněných sídlišť s počátky v předvelkomoravské době. Je to hradiště Brno-Líšeň, jehož počátky sahají do doby kamenné, sídlili zde i germánští Herulové nebo Langobardi a slovanští osadníci se zde usadili snad už v 7. století. V 8. století vznikají hradiště Zelená Hora a Černov (obojí u Vyškova na okraji Drahanské vrchoviny), z nichž to druhé je zároveň nejstarší keltské oppidum na Moravě. Poslední známou lokalitou je Znojmo, kde na pravé straně rokle Gránického potoka stávalo hradiště známé ve středověku jako Svatý Hypolit. Je také nejmladší ze všech a vzniklo kolem přelomu 8./9. století. Teprve až v 9. století se k nim přidává například Pohansko, které je s 55 hektary vůbec největším hradištěm na českém území.

Co se týče moravské části Slezska, to se vývojově a kulturně dlouho pojilo s polským Slezskem a s předvelkomoravským a později i velkomoravským prostředím mělo společné pravděpodobně jen chorvatské etnické kořeny. Neuškodí však, když se krátce zmíníme o několika zdejších sídelních lokalitách – například na okraji Zlatohorské vrchoviny v Osoblažském výběžku je to jedno z nejmenších hradišť Víno, o rozloze pouhé poloviny hektaru, osídlené už v 7. století. Na soutoku Odry s Ostravicí na okraji Ostravy je to hradiště Landek a u Českého Těšína Chotěbuz, obě zbudované někdy kolem poloviny 8. století. Už v první polovině 8. století byl osídlen také Hradec nad Moravicí. Pro všechny tyto lokality jsou společným rysem malá plocha a keramika neovlivněná moravskou hrnčířskou produkcí, jejíž analogie nacházíme ve Slezsku a Malopolsku.

Obrázek
Obrázek
Obrázek


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
UNREAD_POSTNapsal: 06 srp 2022 23:08 
Offline
Kníže
Uživatelský avatar

Registrován: 18 led 2020 09:41
Příspěvky: 319
Has thanked: 2 times
Been thanked: 1 time
Slovensko
Jelikož nejstarší slovanské osídlení Slovenska mělo patrně stejné kořeny jako osídlení českých zemí a z velké části byl jeho kulturní vývoj po rozplynutí Avarského kaganátu velmi úzce spjat s Velkou Moravou, nebude na škodu, když se stručně zmíníme také o několika slovenských hradištích. Na základě dosavadních poznatků můžeme říci, že počátky žádného z nich nelze vročit před rok 750, byť některé z lokalit měly svůj význam už dříve, za všechny například Pobedim při středním toku řeky Váh. Snad s jedinou výjimkou, kterou bylo již zmiňované centrum západoslovenských Slovanů v Nitře (přesněji na blízkém kopci Zobor, kde stávalo hradiště už v době Lužické kultury). Dále mnohé naznačuje, že jiná situace panovala v oblastech jižního a východního Slovenska, které se nacházely v přímém područí Avarů, a jiná v severních a obtížně přístupných hornatých oblastech, kam vliv Avarů tolik nesahal. Příkladem budiž například prostor Žilinské kotliny, kde lidé žili už od pravěku, stávalo zde i keltské oppidum a od 8. století se zde začalo utvářet centrum Slovanů z horního Pováží, kteří zůstali na Avarech nezávislí, jak naznačuje neexistence jakýchkoli nálezů, které bychom s nimi mohli spojovat. Opakem je pak prostor Bratislavské brány, odkud známe velmi husté osídlení počínající již od příchodu první migrační vlny ve druhé polovině 6. století a nabývající na intenzitě v době, kdy se toto území stalo kontaktní zónou Avarského kaganátu. Dokládají to zdejší velká kostrová pohřebiště v okolí Bratislavy (Záhorská Bystrica, Devínská Nová Ves, Vajnory, Bernolákovo). Právě blízký kontakt s Avary tu bezesporu neumožnil dřívější vznik opevněných sídlišť a ta se proto objevují až v době likvidace kaganátu Karlem Velikým na přelomu 8./9. století – v linii od soutoku Moravy s Dunajem to byla hradiště Devínská Nová Ves, Devín a Bratislavský hrad. Kousek od Bratislavy u Svätého Juru se také nacházelo hradiště Neštich, kde nové nálezy jasně dokazují, že plnilo nejen vojenskou funkci, ale bylo i centrem regionální správy ještě v době před vznikem Velké Moravy.

Rakousko a Maďarsko
Pro úplnost dodejme, že žádné hradiště z doby před rokem 800 neznáme ani na území dnešních Dolních Rakous, ani z celého prostoru Karpatské kotliny (pomineme-li avarské hrinky), ačkoli významné osídlení můžeme předpokládat pro pozdější velkomoravské hradiště Gars-Thunau, kde je opevnění a obzvláště intenzivní sídelní aktivita doložena pro 9. století.

Obrázek


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
UNREAD_POSTNapsal: 06 srp 2022 23:09 
Offline
Kníže
Uživatelský avatar

Registrován: 18 led 2020 09:41
Příspěvky: 319
Has thanked: 2 times
Been thanked: 1 time
Na závěr něco o názvech hradišť. Ve skutečnosti je totiž pro nejstarší dobu vůbec neznáme! Mnohé z nich jsou pouze výpomocí podle názvů blízkých obcí. Přesto u některých, zejména těch, které stávaly na místě dnešních měst (či v jejich těsném sousedství), můžeme mluvit o určité kontinuitě.

Pro 9. století máme doloženy pouze tři názvy, a to ještě navíc slovenských hradišť, přičemž třetí je poněkud kontroverzní. Nitra se v písemných pramenech objevuje poprvé ve falešné listině pasovského biskupa Pilgrima (971-991), která je datována do doby papeže Eugenia II. v letech 824-827. Ačkoli bylo prokázáno, že jde jednoznačně o falzum, o kontinuitě názvu nitranského hradiště existujícího v době Pilgrimova života na konci 10. století minimálně od první poloviny 9. století, kam svou listinu datuje, není třeba pochybovat. Původ názvu je hledán u germánských Kvádů, kteří zde sídlili a dali také jméno stejnojmenné řece (Nidrahwa).

Děvín se objevuje poprvé ve Fuldských análech k roku 864 ve zkomolené formě: Hludowicus rex mense Augusto ultra Danubium cum manu valida profectus Rastizen in quadam civitate, quae lingua gentis ilius Dowina, id est puella dicitur, obsedit. V překladu: Král Ludvík vypravil se v měsíci srpnu s velkým vojskem za Dunaj, oblehl Rastislava v jakémsi městě, které se v řeči onoho národa jmenuje Dowina, to jest dívka. Stejně Kosmas ve své kronice vykládal, že Děvín, ač nikoli ten slovenský, nýbrž ten pražský z jeho pověstí, je odvozen od dívky, k čemuž lze přirovnat i německý překlad polabského původně slovanského Magdeburgu. Některé teorie však považují toto vysvětlení za kontaminaci, neboli jev, kdy dvě slova vzájemně splynou. O několik století pozdější letopisci tak už nemuseli rozumět původnímu významu, který mohl souviset se staroslovanským divъ, neboli "zázrak" (staroindicky devas "božský", staroíránsky daeva "božstvo, démon", latinsky deus "bůh" apod.). V Čechách se mimochodem nachází kopec Děvín v Ralské pahorkatině, další je na Moravě v Pálavských vrších, obojí jsou to výrazné výškové body v celkovém panoramatu krajiny.

Podle bavorského historika Johanna Aventina (*1477 †1534) stojí dnešní Bratislava na místě bývalé římské vojenské hraniční pevnosti Pisonium, jejíž rozvaliny kolem let 805/807 nechal přestavět velkomoravský princ Vratislav a nové hradiště bylo pojmenováno právě po něm (Wratisslaburgium). Údajně tuto informaci získal z jakéhosi zdroje, který se však nedochoval. Věrohodnost Aventinovy zprávy o bitvě u místa zvaného Braslavespurc, kterou svedli Bavoři s Uhry roku 907, a jejím důsledkem byl pád Velké Moravy, dokládá záznam v Annales Iuvavenses, což je soubor letopisů pocházejících z 9.-10. století z rakouského Salzburgu (lat. Iuvavum), byť je to zpráva mnohem stručnější: Bellum pessimum fuit ad Brezalauspurc. Jiné teorie však hledají původ názvu u Předslava, jednoho ze synů velkomoravského krále Svatopluka I. (*kolem 830 †894), na něhož by mohly odkazovat uherské mince ražené okolo roku 1000, které nesou v opisu text Preslava Civitas. Jen dodejme, že maďarský název Pozsony vychází ze staršího římského názvu.

V 10. století není situace o nic lepší. Pro rok 976 je z listiny mohučského arcibiskupa Willigise doložena Praha (CDM I, str. 96, č. 113), ačkoli o starším původu jejího názvu nemusíme vůbec pochybovat. Pokud přijmeme za pravdivé tvrzení, že některé svatováclavské legendy vznikly v poslední třetině 10. století, pak jsou doloženy Budeč (Crescente fide, FRB I, str. 205) a Kouřim (Kristián, FRB I, str. 227). Nejasná zůstává lokalizace hradiště Businc, které zmiňuje kronikář Thietmar von Merseburg a které roku 1015 dobyl kníže Oldřich na Polácích. Starší teorie ho spojovali s jihomoravským Bzencem, avšak značná vzdálenost a podstatná vada v podobě nepřítomnosti jakékoli stopy po staroslovanském hradišti však naznačují, že správnější lokalizací je Biesnitz, dnešní čtvrť města Zhořelec, kde sídlil kmen Bězunčanů. Právě zde jsou dodnes patrné stopy po rozsáhlém dvoudílném hradišti.

Olomouc patří k našim nejvýznamnějším a nejstarším městům, ale o jejím vzniku se bohužel nezachovala žádná písemná zpráva ani žádná pověst. Její území však bylo osídleno už od pravěku, také v dobách Keltů a Germánů, zmiňovali jsme se také o možnosti lokalizace Sámova ústředí právě sem. Původ názvu Olomouce nebyl dosud uspokojivě vysvětlen. Nejstarší zmínku nacházíme na listině papeže Gregoria VII. z roku 1074, kde zmiňuje Olomoucké biskupství (Olomucensis ecclesie) (CDB I, str. 70, č. 67). Kosmova forma Olomuc/Olomuz/Olomucz se příliš neliší od té současné (Kosmas, FRB II, str. 103). Polská varianta zní Ołomuniec. Teorie o založení města Římany pod názvem Iuliomontium (tedy "Juliův kopec") jsou nejspíše jen romantickým výmyslem, který má základ ve falešné listině pasovského biskupa Pilgrima (971-991), v níž označuje za sídlo moravského věrozvěsta a biskupa Metoděje jakousi lokalitu zvanou Specula Juliensi (v překladu "Juliánská rozhledna"). Kde se nacházelo Metodějovo biskupské sídlo, není známo. Z pozdějších dob bezpečně víme, že moravské biskupství si určitou kontinuitu uchovalo, ale jeho sídlo bylo do Olomouce patrně přeneseno odjinud, možná krátce po pádu Velkomoravské říše pod tlakem Uhrů. Archeologické nálezy sice potvrdily přítomnost Římanů v Olomouci, ovšem jen krátkodobou – v době Markomanských válek, přibližně v letech 179-180 Římané vybudovali v místě dnešní městské části Neředín vojenský pochodový tábor, jinak dosud zatím nejseverněji položený, který měl kontrolovat brod přes řeku. Někdy se hledá v názvu Olomouce staroslovanské sloveso mútit ve významu "kalit (vodu), vyvolávat zmatek nebo někoho mást (balamutit)". Také se operuje s hypotetickým osobním jménem Olomút, které však není doloženo a nedává ve slovanských jazycích smysl. Za nejpravděpodobnější se tak považuje zkomolenina germánského osobního jména Alamund.

Název Brno (Brnen, Brynen, Birnen, Byrno) je poprvé doložen v Kosmově kronice k roku 1091, kdy málem došlo k občanské válce mezi králem Vratislavem II. a jeho bratrem Konrádem Brněnským (Kosmas, FRB II, str. 125). Události se však zcela jistě již vztahují na hrad postavený na kopci Špilberk. Původ názvu není zcela jasný, snad se odvíjí od názvu nejstarší osady ležící u brodu přes řeku Svratku, jehož základem bylo staroslovanské brnie ve významu "kal, bláto". O bažinatém okolí ostatně svědčí i názvy dalších městských částí – Hlinky (hlína), Žabovřesky (žáby), Komárov (komáři) nebo Mokrá hora.

Název Znojmo je písemně doložen ve falzu z 12. století k roku 1046 (CDB I, str. 358, č. 382), bezpečně k roku 1096 (provincia Znoymensi) (CDB I, str. 104, č. 97). Tento název se nikde jinde u nás nevyskytuje, a třebaže bylo podáno několik různých výkladů, žádný není uspokojivý. Známe staročeské slovo znoj ve významu "žár, vedro, pot, námaha", avšak potíž je v tom, že název Znojmo obsahuje –m–, které sice ukazuje na tvar příčestí trpného od slovesa znojit, ovšem jen skrze slovo Znojim, utvořené stejným způsobem jako místní názvy Kouřim (kúřit), Ohrozim (ohrozit) nebo Přistoupim (přistoupit). Potom by ale Znojmo muselo nutně znít Znojim, jenže taková forma není z žádného písemného pramene známa. Analogicky názvy Kouřim, Ohrozim či Přistoupim neznají formy Kouřmo, Ohrozmo nebo Přistoupmo. Ba dokonce neznáme žádnou jinou obec, jejíž název by končil na –mo. Tudy cesta nevede a je možné, že spíše jde o zkomolený předslovanský název.
Jak vidno, pro Čechy máme alespoň tři názvy, v případě Moravy tápeme. Snad kromě jedné výjimky, a tou je hlavní město Veligrad (moderní češtinou Velehrad). Tento název je doložen dvakrát v listině olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka z roku 1141 (CDB I, str. 116, č. 115 – str. 122 a 123). Zatímco o Velehradu na Brněnsku není známo vůbec nic, neboť žádné další zprávy se o něm nedochovaly, o Velehradu u Starého Města, zprávy máme. U kronikáře Karla IV. Přibíka Pulkavy z Radenína (†1380) se několikrát dočítáme o Velehradě jako moravské metropoli. O něco starší Dalimilova kronika dokonce jmenuje Metoděje arcibiskupem velehradským (Dalimil, FRB III, str. 48), čímž nám pravděpodobně potvrzuje domněnku o pozdějším přesunu biskupského sídla z Velehradu do Olomouce. Taktéž se uvažuje, že původním názvem Velehradu bylo pouze Morava, tedy podle řeky, na které ležel, podobně jako Nitra, a že Velehrad bylo jen obecné jméno označující hlavní město.


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
UNREAD_POSTNapsal: 06 srp 2022 23:18 
Offline
Kníže
Uživatelský avatar

Registrován: 18 led 2020 09:41
Příspěvky: 319
Has thanked: 2 times
Been thanked: 1 time
České a Moravské kmeny
Scéna je připravena, nyní zbývá zabydlet ji konkrétními lidmi. Ne ve smyslu konkrétních osob, nýbrž ve smyslu územně-kmenových společenství, které začaly vznikat po usazení Slovanů v jejich nových domovech a jejich smíšením se zbytky starších populací. Je velmi obtížné, ne-li nemožné v mnoha případech rozklíčovat všechny zásadní okamžiky a celková situace dodnes budí vášnivé diskuse, nicméně určité obrysy přece jen můžeme spatřit.

Nemůžeme začít jinde, než u našeho starého dobrého Kosmase. Ten ve své kronice, když vymezuje hranice vlivu Pražského biskupství citací privilegia vydaného římsko-německým císařem, uvádí řadu zajímavých geografických názvů (Kosmas, FRB II, str. 116). Nejprve se seznamme s latinským textem, kde jsou závorkách jiné formy zápisu těchto názvů v ostatních opisech Kosmovy kroniky:
Termini autem eius occidente m versus hii sunt: Tugost (Tugast, Tugocz, Tugust), qui tendit ad medium fluminis Chub, Zelza (Zeyza, Zedlica, Zedlea, Zedlicane, Zedlza) et Luisena (Liusena, Luczane, Lusane) et Dasena (Dacane, Daciane, Dazana), Lutomerici (Liutomerici, Luthomirici), Lemuzi (Lemuci) usque ad mediam silvam, qua Boemia liminatur. Deinde ad aquilonalem hii sunt termini: Psovane (Prouane, Pssouane), Chrouati (Chouuati, Crouati, Chowati) et altera Chrowati (Chrouati, Hrouati, Chrowacz), Slasane (Zlasane), Trebowane (Trewobane, Trebouane), Boboran (Bobrane, Pobarane), Dedosane (Dedosese, Dedossene, Dedosesi, Dedosize), usque ad mediam silvam, qua Milcianorum (Milcanorum) occurrunt termini. Inde ad orientem hos fluvios habet terminos: Bug scilicet et Ztir cum Cracoua civitate provinciaque, cui Wag nomen est, cum omnibus regionibus ad praedictam urbem pertinentibus, quae Cracova est. Inde Ungarorum limitibus additis usque ad montes, quibus nomen est Tritri (Tatri), dilatata procedit. Deinde in ea parte, quae meridiem rescipit, ddita regione Moravia usque ad fluvium, cui nomen est Wag, et ad mediam silvam, cui nomen est Moure (Mdere, More, Mure, Mderrae, Modre), et eiusdem montis, eadem parochia tendit, qua Bavaria liminatur.

Český překlad:
Hranice pak její na západ tyto jsou: Tuhošť, která dosahuje k rozhraní řeky Kouby, Sedličané a Lučané a Děčané, Litoměřici, Lemúzi až ke středu lesa, jímž jsou Čechy ohraničeny. Potom na půlnoc jsou tyto hranice: Pšované, Chorvati a druzí Chorvati, Slezané, Třebovjané, Bobřané, Dědošané až ke středu lesa, kde přicházejí hranice Milčanů. Odtud na východ má tyto řeky za hranice: Bug a Styr s hradem Krakowem a krajem, jehož jméno je Váh, se všemi krajinami, jež náleží k dříve řečenému hradu, jímž jest Krakow. Odtud připojením pomezí uherského rozšířena, táhne se až k horám, jež slovou Tatry. Potom na té straně, jež obrácena na poledne, táž biskupská osada s připojením země Moravské táhne se až k řece, jež slove Váh, a ke středu lesa, jež slove More, a téže hory, která hraničí s Bavory.

Nejprve několik poznámek k církevní správě, které se text týká. Pražské biskupství vzniklo roku 973 vyjmutím Čech z pravomoci Řezenského biskupství, ale zůstalo podřízeno Mohučskému arcibiskupství až do roku 1344, než byl pražský biskup povýšen na arcibiskupa. Morava, společně s částí Karpatské kotliny nazývaná jako Moravsko-Panonská diecéze, získala svou samostatnost roku 863 díky přičinění Metoděje, který se tehdy stal jejím prvním arcibiskupem. Do té doby patrně podléhala Pasovskému biskupství, podřízenému Salzburskému arcibiskupství. Po zániku Velké Moravy někdy kolem roku 907 moravské biskupství v nějaké formě přetrvalo, určitou dobu bylo spojeno s Řezenským biskupstvím (uvádí se roky 947-976 a 981-991) a poté s Pražským biskupstvím snad od roku 991, než bylo oficiálně obnoveno roku 1063 v podobě Olomouckého biskupství. Nicméně roku 1086, kdy vzniklo privilegium citované Kosmasem, bylo Moravské biskupství opět připojeno k pražskému, jak text privilegia ostatně uvádí. Pro úplnost dodejme, že pouze do roku 1088. Dle některých teorií je možné, že privilegium reprodukuje popis hranic přímo z doby založení Pražského biskupství roku 973 a nikoli z doby sepsání listiny roku 1086.

Z výčtu je naprosto zřejmé, že v něm chybí jižní Čechy. Kosmou uváděné hranice totiž začínají hřebenem dnešní vrchoviny Český les, tehdy známé jako Tuhošť (stejné jméno neslo hradiště na jeho jižním okraji na Domažlicku), pokračují na Karlovarsko (Sedličané) a Poohřím do severozápadních Čech (Lučané, Děčané, Litoměřici a Lemúzi), pak se stáčí na Mělnicko (Pšované) a následují území v jižním Polsku (Slezané, Třebovjané, Bobřané, Dědošané), Horní Lužici (Milčané), jihovýchodnímu Polsku (Krakow), na severozápadní Ukrajině (řeky Bug a Styr), Moravě a Slovensku (Váh). Ačkoli z žádných dochovaných pramenů nelze vyčíst, že by jižní Čechy k Pražskému biskupství nepatřily, nebo k němu byly připojeny později, je to poněkud zvláštní. Mohly v nejstarších dobách náležet k Řezenskému nebo Pasovskému biskupství?

Druhým nejdůležitějším pramenem je Geograf Bavorský, což je konvenční jméno pro anonymního autora stručného dokumentu Descriptio civitatum et regionum et septentrionalem plagam Danubii (Popis měst a míst na severní straně Dunaje), sepsaného pravděpodobně kolem let 830-870, tedy v době, kdy na českém trůnu ještě ani neseděl první doložený kníže Bořivoj I. (vládl v letech 872-883 a 885-890). Text obsahuje seznam 57 kmenů střední a východní Evropy (od Labe a Dunaje až po Černé moře) a také informace o počtu jejich civitates (měst a hradišť):
Isti sunt qui propinquiores resident finibus Danaorum quos uocant Nortabtrezi (severní čili Polabští Obodriti) ubi regio in qua sunt ciuitates LIII per ducos partitae. Vuilci (Veleti) in qua ciuitates XCV et regiones IIII. Linaa (Hliňané/Liňané) est populus qui habet ciuitates VII. prope illis resident quas uocant Bethenici (Bytyňci/Větnici), et Smeldingon (Smolinci), et Morizani (Moričané), qui habent ciuitates XI. Iuxta illos sunt qui uocantur Hehfeldi (Havolané/Stodorané), qui habent civitates VIII. Iuxta illos est regio, quae uocatur Surbi (Srbové), in qua regione plures sunt quae habent civitates L. Iuxta illos sunt quos uocantur Talaminzi (Daleminci/Glomači), qui habent civitates XIIII. Becheimare (Bohemané) in qua sunt civitates XV. Marharii (Moravané) habent ciuitates XI. Vulgarii (Bulhaři) regio est inmensa et populus multus habens ciuitates V. eo quod multitudo magna ex eis sit et non sit eis opus ciuitates habere. Est populus quem uocant Merehanos (Srbští Moravané), ipsi habent ciuitates XXX. Iste sunt regiones quae terminant in finibus nostris. Isti sunt qui iuxta istorum fines resident. Osterabtrezi (východní čili Panonští Obodriti), in qua ciuitates plusquam C sunt. Miloxi (?), in qua ciuitates LXVII. Phesnuzi (?) habent ciuitates LXX. Thadesi (?) plusquam CC urbes habent. Glopeani (Goplané), in qua ciuitates CCCC aut eo amplius. Zuireani (?) habent ciuitates CCCXXV. Busani (Bužané) habent ciuitates CCXXXI. Sittici (?) regio inmensa populis et urbibus munitissimis. Stadici (?) in qua ciuitates DXVI populusque infinitus. Sebbirozi (?) habent ciuitates XC. Unlizi (Uliči ?), populus multus, ciuitates CCCXVIII. Neriuani (?) habent ciuitates LXXVIII. Attorozi (?) habent CXL VIII, populus ferocissimus. Eptaradici (Sedm kmenů) habent ciuitates CCLXIII. Uuillerozi (?) habent ciuitates CLXXX. Zabrozi (?) habent ciuitates CCXII. Znetalici (Znětalici/Netolici) habent ciuitates LXXIIII. Aturezani (?) habent ciuitates CIIII. Chozirozi (Chorvati ?) habent ciuitates CCL. Lendizi (Lendici/Lachové) habent ciuitates XCVIII. Thafnezi (?) habent ciuitates CCLVII. Zeriuani (Srbové ?) quod tantum est regnum ut ex eo cunctae gentes Sclauorum exortae sint et originem sicut affirmant ducant. Prissani (Pyričané) ciuitates LXX. Uelunzani (Volyňané ?) ciuitates LXX. Bruzi (Prusové) plus est undique quam de Enisa ad Rhenum. Uuizunbeire (?). Caziri (Chazaři) ciuitates C. Ruzzi (Rusové). Forsderen Liudi (?). Fresiti (?). Serauici (?). Lucolane (?). Ungare (Uhři/Maďaři). Uuislane (Vislané). Sleenzane (Slezané) ciuitates XV. Lunsizi (Lužičané ?) ciuitates XXX. Dadosesani (Dědošané) ciuitates XX. Milzane (Milčané) ciuitates XXX. Besunzane (Bězunčané) ciuitates II. Uerizane (?) ciuitates X. Fraganeo (Pražané ?) ciuitates XL. Lupiglaa (?) ciuitates XXX. Opolini (Opoljané) ciuitates XX. Golensizi (Holasici) ciuitates V. Sueui non sunt nati, sed seminati. Beire non dicuntur Bauarii, sed Boiarii, a Boia fluvio.

Výklad tohoto pramene není jednoznačný, neboť je velmi nesnadné identifikovat všechny zkomolené názvy a kromě toho jejich sídla žádným způsobem nelokalizuje. Při bližším zkoumání však lze celý text rozdělit do tří částí. První část jmenuje celkem 13 kmenů sídlících u východních hranic Franské říše, jak dokládá závěrečná věta iste sunt regiones quae terminant in finibus nostris (v překladu to jsou území, která hraničí s našimi končinami). Druhá část, uvozená větou isti sunt qui iuxta istorum fines resident (v překladu tito jsou, kteří sídlí vedle těchto krajin), jmenuje kmeny dále za nimi na rozsáhlém území až k Chazarům na řece Volze. Třetí část, začínající patrně Vislany, je dle některých teorií doplněk z pozdější doby, snad z 10. století, neboť obsahuje výčet kmenů ze Slezska. Většina názvů ze druhé části je neidentifikovatelná, neboť se nikde jinde neobjevují. Ve většině případů jde nejspíše o Slovany, objevují se však mezi nimi snad i turkické kmeny (například zmiňovaní Chazaři). Za povšimnutí stojí také informace o počtu hradišť hned v první větě, kde nás autor nenechává na pochybách, že se jedná o místa ovládaná lokálními knížaty (per ducos partitae). Nicméně přesnost těchto údajů je u některých kmenů sporná a počet jejich hradišť se zdá přehnaný.

Za pozornost stojí kmen Fraganeo. Některé teorie ho považují za Chorvaty, ale nedokáží přesvědčivě vysvětlit etymologickou příbuznost obou názvů, přestože pro Chorvaty známe řadu různých a mnohdy krkolomných patvarů, jako například Chrobatos nebo Crevetades. Spojení s Pražany je očividné, avšak v tomto případě se nabízí otázka, proč by byli Pražané, čili Češi, uvedeni odděleně od ostatních českých kmenů Becheimare. Možným vysvětlením je ona teorie o této části textu jako doplňku z pozdější doby. V této souvislosti je zajímavé, že židovský obchodník Ibráhim ibn Jákúb ve své zprávě pro cordóbského kalifa z roku 965 líčí českého knížete jako pána tří odlišných regionů – Pražska, Čech a Krakovska!

Velice podobně je na tom Anglo-saská kronika z doby vlády anglického krále Alfreda (*849 †899), která čerpá ze staršího díla galského kněze a historika Paula Orosia (*kolem 375 †po 418). Už jsme se jí jednou podrobněji zabývali, ale pro lepší představu o shodě s Geografem nebude na škodu si zopakovat, co se v ní píše:
Na severu, dál od pramenů Dunaje, jsou Eastfrancan (Východní Frankové). Na jih od nich jsou Swaefas (Suevové/Švábové), na druhé straně Dunaje. Na jih a na jihovýchod jsou Baegware (Bavoři), v té části, která je nazývána Ratisbon (Regensburg/Řezno). Na východ od nich jsou Baeme (Bohemani ?), na severovýchod pak Thyringas (Durynkové). Severně od nich jsou Eald Seaxan (Staří Sasové) a severozápadně Frisan (Frísové v Nizozemí a severozápadním Německu). Odtamtud, dál na severozápad jsou země zvané Ongle (původní domovy Anglů v Dánsku, odkud se vydali dobýt Britské ostrovy společně se Sasy) a Sillende (hlavní a největší dánský ostrov Sjaelland) a část Dánské marky (Dánsko). Dál na sever jsou Afdrede (slovanský kmen Obodritů), na severovýchodě jsou Wilte (slovanský kmen Veletů), kteří jsou nazýváni Haefeldan (jeden z menších veletských kmenů Havolané, v Čechách známí také jako Stodorané). Na východ od nich je země Wineda-land (Veneti v dnešním Polsku), kteří se nazývají Sysyle (snad Slezané). Na jihovýchodě, o kus dál, jsou Maroara (Moravani), jejichž území je rozsáhlé a kteří na západě sousedí s Durynky a Behemas (Bohemani) a částí Bavorska. Na jih od nich, na druhé straně Dunaje, je země zvaná Carendre (snad Korutanci), ležící jižně od Alp. Stejné hory se rozprostírají až k hranicím Bavorů a Suevů. Na východ od Korutanska, za pustinou je země Pulgara (Bulhaři). Východně od nich, je Řecko. Na východě země Moravanů sousedí se zemí Wisle-land (řeka Visla), východně od nich je Datia (Dákové v rumunské Transylvánii), kteří byli kdysi Góty. Severovýchodně od Moravanů jsou Dalamentsan (Daleminci) a východně od Daleminců jsou Horithi (Chorvati) a východně od Daleminců jsou také Surpe (Srbové), a na západ od nich Slezané. Na sever od Chorvatů je Maegtha-land (pravděpodobně země kmene Mazovjanů na severovýchodě Polska, ačkoli sám Alfred používá na jiném místě názvu Maegtha-land také pro starověkou Médii), severně od něj je Sermende (snad Sarmatie), dosahující až k horám Riffe.

Neobvyklá je dvojí zmínka o Bohemanech, jednou ve formě Baeme, podruhé jako Behemas. První z nich by dle některých teorií mohla odkazovat ne na Čechy, ale buď na Mohany, Rednice a Nábany, případně na Slovany v Rakousku. Co je ovšem podstatné, ani Geograf ani Alfred neznají žádné samostatné kmeny na území Čech a Moravy. Kdyby na našem území měly existovat nějaké samostatné kmeny, pravděpodobně by je cizí autoři označovali latinským slovem gentes, jako tímto slovem označovali menší uskupení, která byla součástí větších gens. Stejně jako Geograf a Alfred, tak všichni franští kronikáři mluví důsledně a bez jediné výjimky pouze o dvou gens zvaných Bohemani a Moravani. To bývá pokládáno za hlavní argument proti teorii o samostatných kmenech. Pravdou ovšem je, že tyto zprávy se objevují až po roce 791 a že vedle větších kmenových uskupení třeba Geograf jmenuje řadu velmi malých kmenů, zejména v Polabí a ve Slezsku (například Bězunčany s pouhými 2 hradišti), nebo naopak některé velké kmeny zcela opomíjí (například Pomořany či Poljany).

V souvislosti s rokem 791 si všimněme ještě jedné skutečnosti, která přece jen dokládá určitou politickou jednotu Čech už na počátku 9. století – jsou to zprávy v tzv. Fuldských análech týkající se tažení do Čech v letech 805 a 806, které sice neříkají, že by Češi platili tribut Karlovi Velikému, ale víme o tom od Karlova životopisce Eginharda, který vyjmenovává Bohemany vedle Veletů, Srbů a Obodritů jako národy platící tribut (Eginhard – Vita Karoli Magni, kap. 15). Roku 817 pak Čechy vystupují ve spisu Ordinatio Imperii (Uspořádání říše), který upravoval nástupnictví na trůn, jako nedílná součást říše vedle Bavorska, Korutan a zbytků Avarského kaganátu. Čechy tedy byly na Franské říši nějakým způsobem závislé. Jakým, to franské prameny ovšem neuvádí. Paměť o placení tributu ale zachovala česká tradice. Zmiňuje ji Kosmas při příležitosti líčení událostí roku 1040 (Kosmas, FRB II, str. 80): Vždy jsme byli bez újmy našeho práva a jsme i podnes pod panstvím krále Karla a jeho nástupců, náš národ se nikdy nevzbouřil a zůstal tobě ve všech válkách a zůstane vždy věren, jen když se k nám chceš chovati spravedlivě. Neboť takový závazek nám uložil Pipin, syn krále Karla Velikého, abychom jeho nástupcům na císařském trůně platili ročně 120 vybraných volů a 500 hřiven, hřivnu naší mince počítáme po dvou stech penězích, to dosvědčuje pokolení našich lidí do pokolení. Z těchto zpráv vyplývá, že Čechy se staly součástí říše v letech 805/806. Tato podřízenost se však i podle Kosmy vyčerpávala placením tributu a vše, co vládci říše požadovali nad jeho rámec, bylo bezprávím. Jediné, v čem se historikové nemohou shodnout je to, kdo vlastně tento tribut odváděl. Eginhard tyto potíže neměl, pro něj to byli prostě Bohemani, tedy všichni obyvatelé Čech. Ze stejné představy také vycházel samotný Kosmas, neboť jen za tohoto předpokladu bylo možno předpokládat kontinuitu mezi předpřemyslovskými a přemyslovskými Čechami.

Tyto úvahy hledají oporu ve zprávě Fuldských análů k roku 805, kdy proběhlo úspěšné vojenské tažení Franků do Čech a byl zabit král Bohemanů Lech: Carolus iunior in Boemanos Sclavos cum exercitu patre missus depopulata provintia, regem eorum nomine Lechonem occidit. V překladu: Karel Mladší s armádou proti Slovanským Bohemanům poslán otcem zplenil zemi, jejich krále jménem Lech zabil. Eginhard je stručnější a Lecha nenazývá králem, nýbrž knížetem: Qui omnem illorum patriam depopulatus ducem eorum nomine Lechonem occidit. V překladu: Všichni drancovali zem, knížete jejich Lecha jménem zabil.

Takže na počátku 9. století tedy byly české kmeny už dávno sjednoceny? Byl proces osidlování České kotliny dovršen už někdy na počátku 7. století a pod tlakem Avarů vznikl kmen Čechů, jak nám předkládají některé teorie, a Kosmův výčet nemá nic do činění s nějakými samostatnými kmeny? Nebo byla skutečnost mnohem složitější a barvitější, když víme, že ani Eginhardovi Veleti, Srbové a Obodriti nepředstavovali jednolité národy a ve skutečnosti byly spíše kmenovými konfederacemi? Při pohledu na krajinný ráz Čech, rozdělených řekami a horstvy nebo zalesněnými vrchovinami na množství menších uzavřených geografických celků, není vznik takové představy v době, kdy ještě přetrvávalo kmenové zřízení, dost dobře možný. Nejpádnějším důkazem o tom je vlastně Kosmovo mlčení. Byl totiž především kronikářem vládnoucího rodu Přemyslovců a jeho kontinuita s předpřemyslovskými Čechami musela odpovídat politickému zadání. Rozhodl se o tom tedy pomlčet, ale bystrému čtenáři při výjimečných příležitostech zanechal alespoň náznaky. Vždyť co jiného je legenda o Lucké válce? Nebo dokonce samotný opis listiny s hranicemi Pražského biskupství?

Onu barvitější skutečnost potvrzuje jedna kuriózní a zcela ojedinělá akce, zaznamenaná pouze jediným cizím pramenem, a sice Fuldskými anály, navíc velmi stroze a stručně. Byl to křest čtrnácti českých knížat dne 13. ledna 845 na dvoře Ludwiga II. řečeného "Germanicus" (čes. Ludvík Němec), který proběhl pravděpodobně v Řezně na území tehdejší Východofranské říše. Nejspíše se jednalo o svobodné rozhodnutí přihlásit se ke křesťanské víře, které mohlo částečně vzejít z již zavedeného podřízení Frankům a placení tributu od roku 806, mnohem větší vliv ně něj ale mohla mít zpráva o porážce Obodritů v německém Polabí roku 844. Na tomto místě se není třeba zabývat okolnostmi a pozadím této jistě velmi důležité události, ostatně jinak by ji franské anály nezaznamenaly, podstatné je, co nám ona zpráva říká, v latinském originále toto: Hludowicus XIIII ex ducibuss Boemanorum cum hominibus suis christianam religionem desiderantes suscepit et in octavis theophanieae baptizari iussit. V překladu: Ludvík čtrnácti z knížat Bohemanů i s jejich služebníky, kteří žádali o přijetí křesťanského náboženství, vyhověl a v oktávě Epifanie je přikázal pokřtít.

Tituly říšské hierarchie, užívající latinu jako jazyk písemností a dorozumívání mezi tehdejší evropskou elitou, měly dost přesný význam. Už za vlády prvních franských králů (od roku 450) byl nejvyšším titulem imperator (překládaný do češtiny jako "císař"), což byl titul chápaný více symbolicky a jako jednotící prvek světských panovníků obdobně jako papež pro všechny křesťany. Druhým byl rex ("král"), který byl svrchovaným panovníkem nějakého velkého území – například Austrasie, Neustrie či Burgundska. Třetí po nich byl dux ("vévoda"). Vévoda byl králem jmenovaný správce menší provincie a obvykle si tento titul jednotlivé rody dokázaly podržet a předávat vlastním potomkům, ačkoli odebrání titulu a předání jinému rodu nebylo neobvyklé. Menší provincií se pak rozumí například Bavorské vévodství, které sousedilo s Českým knížectvím. Čtvrtým nejvyšším titulem byl comes ("hrabě"). Hrabě měl především za vlády císařů z Ottonské dynastie ponejvíce funkci správce císařské falce (tj. císařského hradu), který ovládal okolní území. V českých zemích byly jejich obdobou tzv. "kastelánie" s centrem na opevněném hradišti, kam kníže dosazoval svého správce vybraného ze své družiny bojovníků. Ve slovanských zemích se titul kníže shodoval přibližně s králem, tedy svrchovaným panovníkem, ale vůči říšské hierarchii nebyl v rovnocenném postavení a bylo na něj pohlíženo jako na vévodu. Podstatné je, že titul dux se pojil s určitým územím, které mohla vlastnit či spravovat pouze jediná osoba s tímto titulem. Nicméně praxe byla taková, že všichni zákonní dědici v pořadí daném primogeniturou (podle toho, kdo se narodil dřív), tento titul používali také. A tento zvyk byl přejat i v českém prostředí, neboť bezpečně víme, že Kosmas a po něm i jeho pokračovatelé si vystačili pro označování všech rovnoprávných členů Přemyslovského rodu titulem dux. Tudíž pro oněch 14 knížat můžeme mít dvojí vysvětlení – buď se jednalo o 14 členů jedné a téže rodiny, nebo to bylo 14 samostatných knížat. Pokud by byla správná teorie o jednotě Čech v 9. století, pak by správnou odpovědí byla jediná rodina. Zastánci této teorie však zapomínají, že text Geografa Bavorského nám hned v první větě oznamuje, že na území Severních Obodritů je 53 měst, rozdělených podle svých knížat (Nortabtrezi ubi regio in qua sunt ciuitates LIII per ducos partitae). Tuto formulaci potvrzuje zpráva o porážce Obodritů ve Fuldských análech, kdy Ludvík jejich zemi "uspořádal podle knížat" (Hludowicus Obodritos defectionem molientes bello perdomuit occiso rege eorum Goztomuizli terramque illorum et populum sibi divinitus subiugatum per duces ordinavit). V neúspěšném boji proti Frankům se Obodriti sjednotili pod králem Hostimyslem, realitou však bylo, že šlo více o zbožné přání Franků, kterým se vždy lépe jednalo s jediným vládcem než se zástupem knížat, kterých měli Obodriti mnoho. Už jsme se sice zmiňovali, že počty hradišť u některých kmenů se zdají dost přehnané, nicméně některé by mohly odpovídat realitě. Za pozornost proto stojí, že u kmene Becheimare, který je považován za Čechy, Geograf uvádí 15 hradišť, což by, pokud by v každém z nich vládl nějaký víceméně samostatný kníže, znamenalo, že křest nepřijal jeden jediný kníže z oněch 15. Který to byl, dokonce můžeme vytušit – z dalších záznamů ve Fuldských análech víme, že roku 857 bylo po mnoha letech dobyto a obsazeno hradiště knížete Vistracha! Ještě o něm bude řeč, neboť se ukáže, že šlo o velmi významnou postavu naší historie. Pokračujme však dále.

Po onom křtu nenásledovaly žádné další mise, žádné další křty, nebyly zakládány ani kostely ani kláštery, o události se dokonce nezmiňuje ani Kosmas. Jak si cestu čtrnácti knížat do Řezna vysvětlit? V dalších kapitolách uvidíme, že z událostí ve Franské říši a obodritské kampaně vyplyne jednoznačný závěr, že obyvatelé České kotliny propadli obavám z rozsáhlé ofenzivy Franků proti vzpurným Slovanům, neboť roku 838 povstaly téměř všechny kmeny v Polabí a porážka Obodritů nevěstila nic dobrého. Vyslání knížat tak představovalo pokus o diplomatické řešení. Byl to problém natolik závažný, že o něm muselo bezpodmínečně rozhodnout sněm, který lze sotva považovat za pouhou knížecí radu. Spíše můžeme počítat s účastníky z celých Čech, z Moravy ovšem nikoli, ta jednala samostatně a její elita společně s knížetem byla pokřtěna nejpozději roku 831, přičemž máme náznaky o pronikání křesťanství už z dřívějších let. Můžeme si snadno představit, jaké vášně a hádky rozhodnutí přijmout křest od cizáků vyvolalo mezi velmoži i obyčejným lidem, který se držel prastarých tradic a náboženských představ, ačkoli třeba Morava se mohla zdát lákavým vzorem stoupenců křtu proto, že jeho oficiální přijetí tam neznamenalo automaticky konec pohanství, jež vedle křesťanství přetrvávalo dál. Zdá se tedy pravděpodobné, že celá akce byla cílena směrem do říše (proběhla v cizině), nikoli k vlastnímu lidu (neproběhla na domácí půdě), u něhož křesťanství ještě zdaleka nemohlo dopadnout na živnou půdu. I následující události a obnovené boje Čechů s Franky roku 849 nejspíše přispěly k tomu, že šlo jen o epizodu, jejímž jediným následkem bylo utvrzení odporu proti křesťanství, tudíž není nikterak divné, že na něj česká tradice zcela zapomněla a Kosmas mluví o prvním českém křesťanovi až s osobou Bořivoje. Přesto by bylo zvláštní, že pokud by bylo všech 14 knížat členy jediné rodiny, a to Přemyslovců, že Bořivoj, jakožto první historicky doložený přemyslovský kníže přijal křest na Moravě z Metodějových rukou znovu někdy kolem roku 883, přestože on sám by se patrně řezenského křtu účastnit ani nemohl, to spíše jeho otec.

Můžeme tyto rozpory vysvětlit nedokonalou informovaností franských kronikářů? A co onen počet 15 knížat? Pokud by se jednalo o kmeny, jak je chápe obecně přijímaná definice, pak by se do Čech takový počet kmenů ani náhodou nevešel. A co Geografův kmen Fraganeo? Jsou to Pražané, čili Češi? A co jejich 40 hradišť? Pokud bychom 15 hradišť kmene Becheimare považovali za samostatná knížata, pak se 40 hradišti Pražanů by už jich bylo 55, což už se zdá být dost přestřelený počet. Můžeme 15 becheimarských hradišť považovat za 15 samostatných kmenů s vlastními knížaty, ale 40 fraganských hradišť už nikoli? To přeci nejde, vykládat je jednou tak a podruhé onak, jak se nám to zrovna hodí!

Než se dobereme řešení, je třeba si vysvětlit, co si máme představit pod pojmem kmen. Kmen se vnějšímu pozorovateli projevuje zejména svou soudržností. Jeho příslušníci jsou něčím spojeni, obvykle rodovými svazky danými svatbou nebo zděděným příbuzenstvím. Takto příbuzní jsou ale všichni lidé na světě, takže rodové svazky se někde zpřetrhaly a daný jedinec se musel rozhodnout, kterému kmeni dá přednost. U někoho je to jasné, u člověka ze smíšeného manželství otázka. Typickým příkladem jsou potomci Avarů a Slovanek, kteří stáli u zrodu Sámovy vzpoury. Rodová struktura, protože její variabilita je tak obrovská, že ji nelze převést na společného jmenovatele, tedy v tradiční definici kmene chybí. Jako charakteristické rysy kmene jsou uváděny společné území, společný jazyk, společná kultura, společné jméno a tradice o společném původu. Jazyk a kultura, stejně jako například hospodářské vazby, nejsou znaky výlučnými, protože mohou kmen překračovat – všichni Slovani mluvili minimálně do 10. století stejným jazykem, jazyk se lze naučit a kulturu převzít. Rozhodující je tu území a lid na něm sídlící. To však nestačí. Lid sídlící na určitém území nemusí být kmenem, pokud si svou svébytnost neuvědomuje, nedá si vlastní jméno a nepředstavuje si sebe sama jako potomky společného předka nebo prvních osadníků. Pouze znak tradice je naprosto nezbytný a výlučný. Tady ve skutečnosti nezáleží, nakolik je člověk geneticky příbuzný onomu předkovi, protože ten je spíše osobou mýtickou než pozemsky skutečnou. Tento předek totiž získává (od bohů nebo jinak) nějakou zemi, kam usadí svůj lid (dočasně či trvale) a nechá vzejít potomstvo. Fundamentálním prvkem je pak ona otázka vlastnictví půdy. Kmen vždy drží a fakticky užívá určité území, buď jako loveckou nebo zemědělskou půdu (trochu jinak je tomu u kočovníků). Toto území si brání a uplatňuje na něj své výlučné právo. Má ho tedy v plném vlastnictví ve vztahu ke všem, kteří příslušníky kmene nejsou. Kmen je tedy jakýmsi vrchním vlastníkem půdy všech svých příslušníků, z čehož ani nemusí nijak vyplývat nějaká neúnosná omezení soukromého vlastnictví, ba naopak, je jeho zárukou a potvrzením. V těchto aspektech se staří Slovani podobají Germánům a Keltům. Avšak s jedním podstatným rozdílem – zatímco germánská sídliště se skládala z oddělených soukromých dvorců, slovanské vesnice mají "kolektivní" ráz, sestávající se z chat neoddělených jedna od druhé. U Slovanů se patrně jako u posledního indoevropského etnika nejdéle udrželo kolektivní vlastnictví půdy. To nabylo na významu poté, co se kmen usadil.

Jak tyto definice napasovat na Čechy a Moravu? V prvé řadě se můžeme poohlédnout jinam, například do Anglie. Kronikář Beda "Ctihodný" (*672 †735) charakterizuje rozvrstvení příchozích germánských dobyvatelů na Britské ostrovy počínaje rokem 410, kdy se rozpadla římská správa, dost jednoznačně: Pocházeli ze tří velice mocných germánských kmenů, Sasů, Anglů a Jutů. Jutského původu je lid Kentu a obyvatelé ostrova Wight, jakož i ti žijící naproti ostrovu Wight, v oné části království Wessexu, jež se ještě dnes nazývá státem Jutů. Ze země saské, to jest z kraje nyní známého jako Staré Sasko, přišli Východní Sasové (Essex), Jižní Sasové (Sussex) a Západní Sasové (Wessex). Nadto ze země Anglů, to jest z kraje mezi královstvím Jutů a královstvím Sasů, který se nazývá Angulus, přišli Východní Anglové, Střední Anglové, Mercijští a celé pokolení Northumbrijské (lidé sídlící severně od řeky Humber), jakož i ostatní kmeny Anglů. Praví se, že Angulus od toho dne až podnes zůstává neobydlen. Ačkoli se Bedovo rasové rozlišení jednotlivých království jeho doby jeví až příliš úhledné, archeologie jeho líčení potvrdila, byť ne tak příkře. Plavba přes moře a zmatky doprovázející dobývání Británie přece staré etnické vazby musely zákonitě oslabit. Každopádně předměty nalezené v saských hrobech jsou srovnatelné s těmi, které pocházejí ze severního Německa, kentská keramika a šperky se podobají nálezům z jižního Dánska. Máme tedy obrázek tří mocných kmenů a desítek malých království. Podobnou analogii nacházíme u Polabských Slovanů. U nich máme doloženo, že velké množství jejich kmenů vzniklo vyčleněním ze tří původních velkokmenů, a to Obodritů, Veletů a Srbů. Šlo o postupný proces, kdy některé drobnější kmeny zaznamenal již Geograf Bavoský v 9. století, další se v pramenech objevují teprve později. U Veletů navíc došlo v 10. století k opětovnému sjednocení většiny drobných kmenů, ovšem pod novým názvem Lutici.

Že situace mohla být v lecčems podobná u nás, naznačují mnohé nepřímé důkazy a střípky informací. Z předchozích kapitol víme, že žádní Moravané a pravděpodobně ani Češi před příchodem na naše území neexistovali – v 6. století přišli Srbové a Chorvati a v 7. století Doudlebové, k nimž se porůznu přidaly útržky jiných kmenů, jak dokládají názvy, které mnohdy nacházíme na místech od sebe vzdálených tisíce kilometrů. Tyto velké kmeny byly podobně jako u Germánů výtvorem pohnuté doby. Předcházející formu máme totiž u Germánů zachycenou písemnými prameny již z 1. století, hlavně Tacitem. Byly to malé lokální útvary, které měly s velkými konfederacemi ze 4.-6. století pramálo společného – archaické království a orientaci na zemědělství nahradilo vojevůdcovství a celý kmen prakticky přerostl do vojska na neustávajícím pochodu za kořistí, u těch východogermánských dokonce došlo pod vlivem Sarmatů a Alanů ke kompletnímu přerodu pěšího na jezdecké válečnictví (nejmarkantněji u Vandalů). O tom, že podobně se vyvinuly i slovanské kmeny, svědčí slovo kníže, které Slovani převzali od Gótů ve 2.-4. století a které vytlačilo všechna starší, ve starých poměrech zakotvená označení pro vládce, jako například hospodář.

Jenže zároveň víme, že po usazení v novém domově došlo ke ztrátě staré identity, neboť na prahu doby zaznamenané písemnými prameny se objevují názvy úplně jiné. Češi se pravděpodobně vyčlenili ze Srbů, stejně jako třeba Kosmovi Litoměřici, Děčané nebo Pšované, kdežto jádro Moravanů z Chorvatů, k nimž se následně přidali Avaro-Slovani. Čelíme tak situaci, kdy jsou mezi českými kmeny na jedné straně Chorvati, kteří si ještě po nějaký čas udrželi své prastaré jméno, a na druhé straně ti, jejichž názvy se zdají být odvozeny od centrálních hradišť či podle jiného klíče. Indícii, že se pohybujeme správným směrem při luštění hádanky českých kmenů, nám nabízí Kosmas v kapitole věnované Lucké válce: Nepokládali jsme však za zbytečné do tohoto našeho díla na tomto místě vložiti stručné vylíčení toho, čeho jsme se z pověsti doslechli o bitvě, svedené dávno před tím za času knížete Neklana na poli zvaném Tursko, mezi Čechy a Lučany, jimž v dnešní době podle hradu Žatce říkáme Žatčané. Nabízí se tedy dvě možná vysvětlení. První je, že Litoměřici, Děčané, Pšované a další měli před založením svého centrálního hradiště vlastní kmenové jméno, ale to zaniklo. A sice buď s jejich vyčleněním ze staré kmenové tradice a přijetím zabrané země jako nového domova, nebo po porážce jejich elity a připojením do správy Čechů. Druhou možností je, že začlenění do přemyslovského knížectví a nové správní postavení v jeho rámci jim dalo alternativní identitu, která předtím ani potom kmenová nebyla. Pravděpodobnější se jeví možnost první, neboť proti druhé mluví fakt, že Kosmas v citaci privilegia Pražského biskupství výslovně uvádí Lučany (nikoli Žatčany). Někdy bývá jako důkaz proti kmenové teorii uváděno, že žádné slovanské (a koneckonců ani neslovanské) etnikum se nikdy nejmenovalo podle nějakého hradiště, tudíž o nějaké kmeny se nemohlo jednat. Nemohlo ale hradiště dostat své jméno podle lidu, který už takové jméno nesl z dřívějška? Takovým příkladem jsou například Doudlebové, kteří žili na jihovýchodě dnešního rakouského Štýrska a v pramenech se objevuje jejich hradiště Dudleipin/Tudleipin.

K těmto složitým procesům rozpadu starých kmenových struktur, přerodu do menších uskupení na územním principu za účelem posílení lokální pospolitosti a pozdější znovusjednocování pod novými názvy tedy muselo dojít v průběhu 7. a 8. století, přičemž na Moravě byl tento proces dokončen na přelomu 8./9. století a v Čechách až v 10. století, dokonce za výrazné podpory Moravanů, přestože u Geografa Bavorského a anglického krále Alfreda, kteří psali kolem poloviny 9. století, ani náznakem nenacházíme nic, co by tuto teorii podporovalo pro situaci v Čechách (Morava v jejich době už byla sjednocená). Jenže jak už jsme se letmo zmiňovali, minimálně pro oblast jižních Čech archeologické nálezy a specifika tamních nářečí naznačují, že Slovani zde usazení přišli z Podunají, tudíž museli náležet k jinému kmeni. Nebylo to tedy množství malých kmenů, hmotné nálezy to ostatně potvrzují – s výjimkou určitých drobností v keramice a mohylovém pohřbívání v jižních a východních Čech vykazují naprosto minimální rozdíly, kdežto rozdíly v kultuře bezpečně doložených slovanských kmenů bývají mnohem větší. Ale zároveň to nebyl ani jeden hotový český kmen, jak by se mohlo podle franských kronikářů a jejich Bohemanů zdát. Kosmův seznam tedy nepojednává o etnických, nýbrž o územních celcích, které spolu mohly určitým způsobem spolupracovat v rámci regionálních spojenectví či příbuzenských svazků. Ostatně veškeré písemné prameny zmiňující dění v Čechách 9. století tomu dávají za pravdu – neexistoval zde jediný český kníže ani jednotná vláda a stále zde fungovaly starobylé tradice, o kterých psal Prokopius ve svých Gótských válkách: Těmto národům, Sklavinům a Antům, nevládne jeden muž, ale žijí už od pradávna v demokracii a proto záležitosti příjemné i obtížné projednávají vždy společně. Na tom nic nemění ani zmiňované zabití krále/knížete Lecha roku 805. Z textu zprávy nevyplývá, že by franské vojsko zpustošilo celé Čechy, ale jen menší území (provintia) jednoho knížete. A pokud by přesto byl Lech jediným vládcem, pak jistě ne suverénním, nýbrž zvoleným pouze za jediným účelem vojevůdcovství, pro což máme analogie u Polabských Slovanů. Každopádně Kosmovo svědectví v sobě odráží starobylé členění českých zemí a opět se, jako už nejednou, potvrzuje jeho tolikrát zpochybňovaná přesnost. Bližší pravdě je tedy termín územně-kmenové společenství, ale pokud kvůli zjednodušení budeme nadále používat termínu "kmen", vadit to nebude, stejně jako dodnes kmenovou konfederaci vzniklou pod vládou kupce Sáma nazýváme Sámova říše.

Obrázek

Jestliže si porovnáme mapu s nálezy náležícími nejstaršímu slovanskému osídlení Čech s mapou prvních hradišť v 8. století a dáme je do souvislosti s výše uvedenými skutečnostmi, nebude pro nás žádným překvapením, že se vlastně s Kosmovým svědectvím v mnohém shodují. Máme tu první migrační vlnu z přelomu 6./7. století, která postupně osídlila Polabí, Kladensko s Pražskou kotlinou a Poohří, čímž vytvořila tři hlavní ohniska geneze "českých kmenů", k nimž se záhy přidalo Teplicko a Pojizeří a podél Ohře pokračoval migrační proud dál na Karlovarsko. Nezodpovězenou otázkou zůstává, kudy se ještě před koncem 6. století dostali Slovani k Regensburgu, zda od Dunaje nebo právě z Poohří. V 7./8. století kolonizátoři z Pražské kotliny pronikli podél Berounky dál na Plzeňsko, přičemž tou dobou již z rakouského Podunají a přes Šumavu začala s osidlováním jižních Čech druhá migrační vlna. Nyní se tedy můžeme podívat, které "kmeny" to konkrétně byly či mohly být:


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
UNREAD_POSTNapsal: 06 srp 2022 23:30 
Offline
Kníže
Uživatelský avatar

Registrován: 18 led 2020 09:41
Příspěvky: 319
Has thanked: 2 times
Been thanked: 1 time
Češi
Ačkoli nelze vymezit přesné hranice, za nejstarší sídelní jádro kmene, který dal našemu národu jméno, můžeme považovat levý břeh horního toku Vltavy, přibližně od Velvar a Kralup nad Vltavou ke Slanému a Kladnu, přičemž jeho centrem byly původně Roztoky. Zdali k tomuto území můžeme počítat už od nejstarších dob i pravý břeh až ke Staré Boleslavi, která představovala opěrný boj severovýchodního okraje prvotní přemyslovské domény, zůstává otázkou. Faktem je, že se jednalo o jeden z nejdůležitějších sídelních hradů Přemyslovců, který v písemných pramenech vystupuje nejčastěji, byť především proto, že se stal jevištěm vraždy knížete Václava. Každopádně z archeologických nálezů vyplývá, že severozápadní okraj Prahy byl hustě osídlen už od pravěku, v dobách Keltů i v dobách Germánů, tudíž přicházející Slovani se zde museli zákonitě potkat s největšími počty jejich zbytků. Odtud pak proběhla kolonizace Pražské kotliny a další osadníci pronikli k řece Berounce, přičemž Berounsko, pokud budeme věřit Kosmovým legendám, je pupeční šňůrou spojeno s počátky Přemyslovců.

Pšované
Nejstarším hradištěm Pšovanů bylo patrně hradiště Kanina u Mšena. Mělník (původně známý jako Pšov) u soutoku Vltavy, Labe a říčky Pšovky, vznikl až v 9. století, ačkoli osídlen byl už od neolitu a nepochybně i v době předhradištní. Podle Mšena pak můžeme určit přibližný rozsah území Pšovanů mezi Labem a Jizerou, jehož severní okraj tvořila Ralská pahorkatina a Křivoklátsko. Zřejmě to byli také oni, kdo začal s kolonizací území kolem Mladé Boleslavi.

Pšované, jakožto blízcí sousedi Čechů, jsou spolu nedílně spjati minimálně od doby prvního doloženého přemyslovského knížete Bořivoje I., který vládl v letech 872-883 a 885-890. Jeho manželkou byla totiž Ludmila, prý pšovského původu. Základní a nejstarší legenda k životu Ludmily, jinak babičky svatého Václava, zvaná Fuit in provincia Boemorum z 10. století mluví o jejím původu v blíže neurčené "jiné" zemi: Bořivoj si vzal za manželku z jiné země dceru knížete Slavibora. Ruská verze legendy onu jinou zemi specifikuje: Blahoslavená Ludmila byla ze země srbské, knížete srbského dcera. Další prameny už hovoří jinak, počínaje Kristiánovou legendou: Bořivoj měl též manželku jménem Ludmila, dceru Slavibora, knížete ze země slovanské, jež za starodávna slula Pšov, nyní od dnešních lidí podle hradu nedávno postaveném Mělník sluje. Stejnou informaci má i Kosmas: Bořivoj zplodil dva syny, Spytihněva a Vratislava, z Ludmily, dcery Slavibora, předáka z hradu Pšova. Ruská verze zmiňující srbský původ Ludmily by mohla naznačovat, že společně s Litoměřici, Děčany a Lemúzy si Pšované uchovali více srbských kořenů, než třeba Češi, kteří mohli mít více chorvatských kořenů, či se případně více promísili se zbytky keltogermánského osídlení na svém území.

Litoměřici
O tomto kmeni, jehož přesnější staročeský název zní Ljutoměřici, mnoho říci nemůžeme. Jisté je, že soutok řek Labe a Ohře představoval důležitý bod v komunikační síti raného českého státu a vůbec odnepaměti. Ačkoli nejstarší centrum se nacházelo spíše na hradišti Libochovany, význam blízkých Litoměřic dokládají četné zmínky v raných písemných pramenech. Po pražské, mělnické a staroboleslavské kapitule patřila ta litoměřická, založená roku 1057, ke čtvrté nejstarší. I přes důležitost Litoměřic se můžeme domnívat, že se jednalo o velmi malý kmen, jehož územní hranice vymezovalo Labe, kopce Českého středohoří a patrně Úštěcký potok s Ralskou pahorkatinou.

Děčané
Ani o Děčanech toho nemůžeme říci nic moc, neboť kromě Kosmovy kroniky je nejstarší zmínkou o zdejším kraji až zakládací listina Břevnovského kláštera z 31. května 993, která přiznává klášteru desátky z děčínského kraje. I v případě Děčanů se jednalo o velmi malý kmen, který se usadil v kraji sice osídleném už v dobách Keltů, ale jinak hornatém a nepřívětivém, ohraničeném Krušnými horami, Děčínskou vrchovinou, Lužickými horami a Českým středohořím. Centrem byla Děčínská kotlina, z níž se osídlení rozrůstalo do údolí vytvořených přítoky řeky Labe, zejména Jílovským potokem a Ploučnicí.

Lemúzi
Většinou je jako domov Lemúzů identifikováno Teplicko v Podkrušnohoří, nečiní tak ale ani Kosmas, ani Dalimil a dokonce ani známý fabulátor Václav Hájek z Libočan. Pravdou je, že pro toto tvrzení neexistuje žádný důkaz. Ve skutečnosti se jméno Lemúzů objevuje v pramenech pouze jedinkrát, a to v zakládací listině Pražského biskupství z roku 973, jejíž originál se nedochoval. Máme pouze opis jejího textu z listiny vydané znovu roku 1086, která se sice také nedochovala, ale ve své kronice ji cituje Kosmas, přičemž dodává, že listina byla vyhotovena ve skoro témže znění. Text velice přesně vytyčuje hranice Pražského biskupství a postupuje systematicky od západu na východ: Hranice pak její na západ tyto jsou: Tuhošť, která dosahuje k rozhraní řeky Kouby, Sedličané a Lučané a Děčané, Litoměřici, Lemúzi až ke středu lesa, jímž jsou Čechy ohraničeny. Potom na půlnoc jsou tyto hranice: Pšované, Chorvati a druzí Chorvati, Slezané, Třebovjané, Bobřané, Dědošané až ke středu lesa, kde přicházejí hranice Milčanů. Abychom geografii zaznamenané listinou porozuměli, musíme si uvědomit, co její pisatel myslí "lesem, jímž jsou Čechy ohraničeny". Bezpečně víme, že Milčané uvedení na konci seznamu obývali kraj v dnešní Horní Lužici, který byl ve vrcholném středověku znám jako Šestiměstí, podle šesti měst – Kamenec, Budyšín, Lobava, Žitava, Zhořelec (všechna v Německu) a Lubáň (jediné dnes v Polsku). Součástí Šestiměstí tehdy byl také Šluknovský výběžek a Frýdlantsko (obojí dnes území náležící k České republice). Celý tento kraj od Čech odděluje pásmo, které dodnes patří k nejhustěji zalesněným územím – Jizerské hory, Ještědsko-Kozákovský hřbet, Lužické hory a východní část Děčínské vrchoviny, které se lidově říká Českosaské Švýcarsko. Mnohé naznačuje, že se mu říkalo jednoduše Hvozd (latinsky silva), přičemž jižním částem Šestiměstí, tedy Šluknovskému výběžku, Žitavsku a Frýdlantsku se říkalo Záhvozd. Z textu listiny jasně vyplývá, že sousedy Lemúzů byli Litoměřici a Pšované, tudíž lokalizace do Podkrušnohoří je naprosto nelogická. Proč by totiž pisatel listiny najednou z Litoměřicka přeskočil zpět na levý břeh Labe na Teplicko a pak znovu na pravý břeh k Pšovanům? Proto museli Lemúzi sídlit jedině v povodí řeky Ploučnice, která protéká Českolipskem s tím, že Hvozd začínal někde u Nového Boru, kde se dodnes traduje, že tudy procházela hranice mezi Čechami a Lužicí. Jedinou výtkou pro Českolipsko je fakt, že podle archeologických nálezů bylo toto území až do poloviny 13. století osídleno jen velmi řídce a doposud zde nebylo objeveno žádné slovanské hradiště pro 8. či 9. století a ani pro pozdější dobu. Byť řídce, osídleno přece jen bylo. A dosud neobjevené hradiště také nic nemusí znamenat. Nikde není psáno, že Lemúzi nějaké mít museli a ještě dlouho mohli vyznávat tradičnější způsoby života.
Ještě se zastavme u jejich podivného názvu, jehož původ je někdy hledán u Keltů, patrně však mylně. Staří Slované totiž radlici pluhu říkali lemeš, jak se to dodnes uchovalo ve slovenštině či polštině jako lemiesz. Některé teorie proto hledají původ právě zde a lemúz by v přeneseném smyslu mohl znamenat "oráč". Nicméně slovo lemúz není nijak doloženo.

Lučané
Vedle Polabí patří Poohří k nejúrodnějším krajům v Čechách a není tedy divu, že se zde začali usazovat Slovani v hojném počtu už s první vlnou. Význam mělo toto území samozřejmě také v dobách Keltů a v neposlední řadě také v dobách, kdy Čechy ovládali germánští Markomani, Durynkové a Langobardi, jak dokládají například nálezy u obce Březno u Loun (zhruba 17 km východně od Žatce). Proto se i v Poohří přicházející Slovani setkávali s největšími počty zbytkového keltogermánského osídlení, podobně jako Češi na Kladensku. Archeologické nálezy potvrdily, že osídlení Žatce existovalo už v době předhradištní, vznik a rozvoj hradiště a následně i města však spadá až do 9. století za vlády Přemyslovců. V předpřemyslovských dobách tedy rozhodně Žatec nepředstavoval žádné regionální centrum. Tomu odpovídají i písemné prameny – Kosmas ho znal jen a pouze jako přemyslovské hradiště (Kosmas, FRB II, str. 18): Nepokládali jsme však za zbytečné do tohoto našeho díla na tomto místě vložiti stručné vylíčení toho, čeho jsme se z pověsti doslechli o bitvě, svedené dávno před tím za času knížete Neklana na poli zvaném Tursko, mezi Čechy a Lučany, jimž v dnešní době podle hradu Žatce říkáme Žatčané. O kousek dále píše: A poněvadž byla tato krajina nejdříve, dávno ještě před založením hradu Žatce, obydlena lidmi, právem se její obyvatelé nazývali po své krajině Lučané. Hlavní lucká centra tedy musíme hledat jinde. Mohl jím být Rubín? Pokud o Rubínu uvažujeme jako možném Wogastisburgu, pak by se úloha Lucka v předhradištní a starohradištní době jevila v mnohem výraznějších konturách. Když si navíc uvědomíme, že lucký kníže Vlastislav, který v legendě o Lucké válce vystupuje jako nesmiřitelný nepřítel českého knížete Neklana, měl být podle Dalimilovy verze ve skutečnosti Neklanovým prastrýcem a tudíž také Přemyslovcem, v celém tomto kontextu pak vzájemné soupeření Lučanů a Čechů nabývá poněkud jiných rozměrů. Jejich vzájemnou blízkost už od nejstarších dob ostatně potvrzuje sám Kosmas (Kosmas, FRB II, str. 5): Když do těch pustin vstoupil člověk, ať to byl kdokoli, neznámo s kolika lidmi, hledaje příhodných míst k lidským příbytkům, přehlédl bystrým zrakem hory a doly, pláně a stráně, a tuším kolem hory Řípu mezi dvěma řekami, Ohří a Vltavou, prvá zařídil sídla, prvá založil obydlí a radostně na zemi postavil bůžky, jež sebou na ramenou přinesl. Každopádně při pohledu na mapu je jisté, že Lučané byl velmi mocný kmen se silným zázemím, jejichž spojení s Čechy, ať už proběhlo jakkoli, bylo životně důležité pro budoucí vývoj Českého knížectví.

Stadici
Podle Kosmovy pověsti pocházel Přemysl Oráč ze vsi Stadice, která se nacházela na břehu řeky Bíliny. Jiná obec tohoto jména se nikde jinde v Čechách nevyskytuje. Kosmas sice přímo neříká, že by Přemysl pocházel z jiného kmene, nicméně při pohledu na mapu se nezdá pravděpodobné, že by území Čechů podél Vltavy dosahovalo až na Teplicko a překážkou by byli nejspíše Lučané, možná i Litoměřici, pokud by k území Litoměřiců náleželo ještě Lovosicko na protějším břehu Labe. Že by byl Přemysl z jiného kmene, není nic neobvyklého – sňatek s Libuší mohl představovat záměrné politické spojení dvou rodů za účelem sjednocení. Jedinou potíží je, že po nějakém staroslovanském osídlení nenašli archeologové ve Stadicích ani stopy. Při výstavbě železniční trati z Bíliny do Ústí nad Labem zde byl sice objeven hromadný hrob s několika kostrami, keramikou a bronzovým nožem, ale zařazen byl do období pravěké Kultury Únětice (-2300 až -1700 př.Kr.). Jenže Kosmas nás nenechává na pochybách, kde že by se Stadice měly nacházet. Vycucal si Kosmas tuto informaci z prstu? Ne, to jistě ne. Už několikrát jsme se přesvědčili a ještě se přesvědčíme, že takto při psaní své kroniky nepostupoval.

Jedna z možných verzí je, že Teplicko náleželo Lučanům. Ostatně Kosmas mezi Lučany a Děčany nikoho dalšího neuvádí. Za pozornost stojí však seznam kmenů Geografa Bavorského, v němž je uveden jakýsi velmi početný kmen Stadici, jemuž náleželo údajně 516 hradišť (Stadici in qua ciuitates DXVI populusque infinitus). Jejich lokalizace je nejasná, vzhledem k tomu, že jsou uvedeni v blízkosti Bužanů se uvažuje, že jejich území se nacházela někde na pomezí Polska, Běloruska a Ukrajiny. Víme, že putování slovanských kmenů v době stěhování národů mnohdy vedlo křivolakými cestami, ba některé se rozdělily a nacházíme je na místech od sebe mnohdy vzdálených stovky kilometrů. Mohl by to být i případ Stadiců, jejichž jedna menší část došla až do Čech? Mohlo být Teplicko územím kmene, který záhy pohltili silnější Lučané, tudíž po sobě nestačili zanechat větší stopu? Jen 18 km západně od Stadic se nacházelo hradiště Zábrušany, jehož počátky jsou datovány do 8. století. Právě Zábrušany splňují veškerá kritéria regionálního centra.
O chybnosti umístění Lemúzů na Teplicko jsme se už přesvědčili a nezbývá než přijmout jako fakt, že Přemyslovci, byť jejich počátky jsou skrze ženskou linii Libuše jednoznačně spjaté s Čechy a Berounskem, byli v mužské linii buď Stadici nebo Lučané, čili příbuzní luckého knížete Vlastislava!

Sedličané
Hbané

Celé horní povodí Ohře od jejích pramenů ve Smrčinách až po soutěsku mezi Stráží nad Ohří a Černýší, západně od Kadaně, tedy Chebsko a Karlovarsko, ohraničené Krušnými horami, Slavkovským lesem a Doupovskými horami, představuje po geografické stránce uzavřený celek, který se už na první pohled hodí pro osídlení jedním nepříliš velkým kmenem. Před příchodem Slovanů zde existovalo v neolitu a mladší době bronzové poměrně husté zalidnění, avšak z doby římské a příchodu Germánů se nedochoval ani jediný doklad. Nicméně význam tohoto regionu už od nejstarších dob až po příchod Slovanů dokládá fakt, že Poohřím vedla z Čech důležitá stezka, která se u Chebu štěpila na dvě větve, z nichž jedna pokračovala k Mohanu (odkud také přišel útok Franků na Sámovu říši a později další kampaně Karla Velikého a jeho potomků na počátku 9. století) a druhá se stáčela do Bavorska k Řeznu na Dunaji. Otázkou zůstává, nakolik byli Sedličané příbuzní Mohanům, Rednicům a Nábanům, nebo naopak Lučanům a Čechům.

Pokud jde o Hbany, neboli Chebany, jde o konstrukt moderní historiografie, pro nějž nemáme v písemných pramenech žádné doklady. Ani listina Pražského biskupství je neuvádí, snad proto, že pokud kdy nějací Hbané existovali, pak protože byli jen regionální odnoží Sedličanů. Nicméně vzhledem k Litoměřicům nebo Děčanům, kteří rovněž obývali malá území, existenci Hbanů nelze úplně vyloučit. Nepřímo na ně odkazuje oddělení Chebska od Karlovarska a jeho připojení ke Svaté Říši Římské někdy v první čtvrtině 12. století, tedy na sklonku Kosmova života. Západní hranici Chebska poměrně přesně vymezuje jednak Bamberské biskupství, založené roku 1007 císařem Heinrichem II. (*973/978 †1024), jehož kompetence dosahovaly jen ke Smrčinám, a jednak listina z roku 1135, v níž daroval markrabě Dietpold von Vohburg bavorskému klášteru Reichenbach několik vesnic na Chebsku, z nichž několik se nachází v povodí řeky Odravy (CDB I, str. 128, č. 121). O východní hranici Sedličanů ve zmiňované soutěsce se pak dovídáme z listiny z roku 1292, kdy byly obce v její blízkosti vyňaty z pravomoci správce hradu Loket (RBM II, str. 676, č. 1573).

První Chorvati (Zličané)
Druzí Chorvati

O dvojích Chorvatech už jsme se zmiňovali. Připomeňme si, že rozdělení nějakého kmene na "první" a "druhý" je naprosto neobvyklé. Zvlášť, když obojí sídlí vedle sebe. Za pravděpodobné vysvětlení je pokládáno, že je od sebe navzájem oddělovaly Krkonoše – jedni by tedy žili v Čechách a druzí v Polsku. Už jsme se přesvědčili, že Chorvati patřili k nejstaršímu slovanskému osídlení jižního Polska, ale také Čech a Moravy. Tomu by odpovídalo i vedení hranice Pražského biskupství od Pšovanů na Mělnicku nejprve k obojím Chorvatům, pak dál na východ ke Slezanům (patrně v Horním Slezsku), aby se pak stočilo na západ ke Třebovjanům (jejích území se nacházelo v Dolním Slezsku severozápadně a západně od Wroclawi kolem dnešních měst Trzebnica a Legnica), Bobřanům (povodí řeky Bobr), Dědošanům (jejich centrem byl dnešní Glogow) a Milčanům (Šestiměstí).

Ovšem existuje ještě jiný možný výklad – První Chorvati mohli sedět na levém břehu Labe, čili ve východní části střední Čech (Kouřim), zatímco Druzí Chorvati naopak na pravém břehu Labe, čili v severovýchodních Čechách (Češov, Prachovské skály, Kal). Při pohledu na mapu nejstarších hradišť nebo sídelních lokalit je toto rozdělení více než zřejmé.
Nejprve se podívejme na První Chorvaty, co o nich víme z písemných pramenů. V Kristiánově legendě se píše, že Václav (ještě než ho Boleslav zavraždil) se utkal s jakýmsi nejmenovaným kouřimským knížetem, ale po "zásahu shůry" uzavřeli příměří, Václav si nad ním upevnil vládu a ponechal mu správu jeho města až do jeho smrti (donans illi civitatem regere quamdiu viveret ipse) (Kosmas, FRB II, str. 227). Okolnosti a důvody tohoto střetu neznáme a uvažuje se, že mohl souviset s mýcením starých pohanských kultů, které si kouřimský kníže a jeho lidé mohli udržovat ještě v době Václavova života a jako jedni z posledních odolávat christianizaci, které se ujali právě Přemyslovci v souvislosti s rozšiřováním svého panství po způsobu franských králů. Za pozornost stojí fakt, že na Kouřimském hradišti podle archeologických vykopávek žádný kostel nikdy nestál.
Až teprve Dalimilova kronika zná jméno kouřimského knížete: Uzřěv to kněz zličský Radslav, že jesť tak pokoren kněz Václav, nemně by sě směl brániti, i je sě jemu zemi škoditi (Dalimil, FRB III, str. 55). Jmenoval se tedy Radslav, ačkoli německý překlad uvádí jméno Wlatislab. Podstatné ovšem je, že byl knížetem lidu, který si říkal Zličané a který, jak ještě uvidíme, byl opravdu posledním kmenem, kdo Přemyslovcům vzdoroval.

Pokud jde o Druhé Chorvaty, jejichž centrem bylo s největší pravděpodobností hradiště Češov, příliš toho o nich povědět nemůžeme. Nejspíše žili ještě v Kladsku a snad opravdu také na druhé straně Krkonoš. Po archeologické stránce je doloženo, že Kouřimsko a vůbec celé východní Čechy mají o něco blíže k Moravě, včetně větší koncentrace hrobů s ostruhami, byť statisticky jde o velmi malé počty. To samozřejmě neznamená, že by měli Zličané větší politickou moc. Spíše tam přišly ostruhy jako znak vládnoucí elity a vůbec kostrové pohřbívání dříve, než do zbytku Čech, což společně s mohylovým pohřbíváním ukazuje na příchod osadníků druhé migrační vlny v 7. století, a to z prostoru Moravy, tedy z jádra Sámovy říše. A pokud bylo osídlení Moravy z větší části opravdu chorvatského původu, pak by obojí Chorvati do celkového kontextu krásně zapadali.

Doudlebové
Volyňané
Snětolici, Boletici
Chyňané
Bechyňané

Poněkud jiná situace nastává, pokusíme-li se do kontextu tvz. Bohemanů zahrnout také obyvatele jižních Čech. Vyvstává totiž příliš mnoho problémů, které nás vedou k názoru, že se v jejich případě skutečně jednalo o samostatný kmen, popřípadě kmeny či kmenový svaz, které byly od hlavního osidlovacího proudu českých zemí zpočátku zcela odděleny. O územně-kmenové situaci v jižních Čechách nevíme z písemných pramenů téměř vůbec nic. Detailní dlouhodobý sběr souvislých textů a jazykových dokladů z českého jihu (a částečně také západu) přivedl badatele k přesvědčení, že zde podnes existují určitá jazyková specifika, která mají o něco blíže k jihoslovanským dialektům, popřípadě ke společnému úzu jihoslovanskému a východoslovanskému. Hydronyma, čili názvy řek, potoků a jezer, u nichž lze doložit slovanský původ, jsou vesměs archaického rázu a zdá se, že mají blíže ke slovanské kolonizaci postupující proti proudu Dunaje a přes Šumavu. Tyto lingvistické doklady se pak v souhrnu prolínají s archeologickými nálezy natolik, že ve své podstatě potvrzují teorii o druhé migrační vlně vycházející z Karpatské kotliny. Ze současného poznání vyplývá, že výraznější stopy po Germánech mizí ve druhé polovině 5. století a jedno z posledních germánských sídlišť se nacházelo u Zbudova v Českobudějovické pánvi, která je dnes charakteristická velkým počtem rybníků. Navíc předslovanská pojmenování se tu dochovala jen velmi vzácně, z těch významnějších kromě názvu Vltavy snad už jen Otava. Jižní Čechy tedy byly v 6. století osídleny jen velmi řídce, ba dokonce je možné, že sem první vlna s keramikou pražského typu ani vůbec nedorazila. Nemáme pro ně totiž absolutně žádné nálezy popelnicových hrobů pro celé 7. století (snad s výjimkou 2 sporných nádob v lokalitě Krásné Hory na Sedlčansku, které navíc mohou souviset spíše s ojedinělým průnikem první migrační vlny proti proudu Vltavu). V souvislosti s tím je ale zajímavé, že první Slovani v Dolním Rakousku na konci 6. století prokazatelně používali při pohřbívání v žárových hrobech urny pražského typu, což odpovídá představě jeho osídlení z prostoru Moravy. Každopádně jižní Čechy v 6.-7. století představovaly "území nikoho". Tuto teorii podporuje fakt, že z hlediska možností zemědělského využití půdy je na tom český jih mnohem hůře, než tomu je v Polabí, dolním Povltaví a Poohří. Dodejme, že vývoj jihočeských místních jmen napovídá, že kolonizace od severu, tedy ze středočeského centra proběhla až v mnohem pozdějších stoletích.

V průběhu 8. století dochází k nárůstu kolonizační činnosti a máme doloženy již desítky osídlených lokalit, nejen v úrodnějších oblastech, ale i v těch méně zemědělsky příhodných. Pro tuto dobu tak můžeme jižní Čechy označit lehce výstředním, ale zároveň přiléhavým názvem Země mohylového lidu. Ale kdo byl tento lid ve skutečnosti? Určitý náznak nacházíme v Kosmově kronice, v pasáži vytyčující hranice domény Slavníkovců, jejíž jádro se nacházelo na Kouřimsku (Kosmas, FRB II, str. 41): Sídlem tohoto znamenitého knížete byla Libice, ležící v místě, kde řeka Cidlina tratí své jméno, ústíc do volnějšího toku Labe. Knížectví jeho mělo tyto hranice: na západ proti Čechám potok Surinu a hrad, ležící na hoře, jež slove Oseka při řece Mži (pravděpodobně dnešní Hýskov u Berouna). Rovněž na jižní straně proti Rakousům tyto pomezní hrady: Chýnov, Doudleby a Netolice až doprostřed hvozdu, k východu proti zemi moravské hrad pod pomezním hvozdem ležící, jménem Litomyšl, až k potoku Svitavě, tekoucímu středem hvozdu, na sever proti Polsku hrad Kladsko, ležící nad řekou Nisou. Kosmas sice mluví o třech jihočeských hradištích, které v rámci hradské soustavy spravovali kasteláni, jenže ty můžeme spojit se staršími regionálními centry.

Nejprve k Doudlebům. Že tento kmen existoval a dokonce byl velmi početný, dokládá ruský kronikář Nestor, který dokonce přímo zná jejich pravlast: Doudlebové přebývali u Bugu, kdež nyní přebývají Volyňané. Bugem je míněn Západní Bug, jehož část středního toku dnes tvoří hranici mezi Polskem a Ukrajinou, Volyň se dodnes nazývá celý severozápad Ukrajiny. Na základě dostupných historicko-geografických údajů pak lze docela přesvědčivě rekonstruovat jejich následné putování. V pasáži věnované Avarům se dovídáme, že Doudlebové patřili k těm, které si Slovani podmanili: V tytéž časy byli také Obři, kteří válčili proti Hérakleiovi císaři, a málem že ho nejali. Ti pak Obři válčili proti Slovanům, i sužovali Doudleby, kteřížto jsou Slované, a násilí činili ženám Doudlebským. Když Obřín měl někam vyjeti, nedal zapřáhnouti koně, ani vola, ale kázal zapřáhnouti tři nebo čtyři anebo pět žen k vozu a táhnouti Obřína. Tak mučili Doudleby. Připomeňme si, že hradiště Zymne považované za centrum Doudlebů bylo zničeno někdy v 7. století Avary nebo Bulhary.

Avaři roku 568 velkou část Doudlebů přivlekli do Karpatské kotliny jako své otroky, kde se následně usadili a nakonec i vytvořili vlastní knížectví, jak dokládají západoevropské písemné prameny. Ve spisu Obrácení Bavorů a Korutanců na víru (Conversio Bagoariorum et Carantanorum), který vznikl během let 871/872 v rakouském Salzburgu, se píše, že kníže Pribina nechal kolem roku 840 postavit křesťanské kostely na několika hradištích svého knížectví a jedno z nich se jmenovalo Dudleipin. Existenci kostela a jeho dar salzburskému arcibiskupovi potvrzuje listina východofranského krále Ludwiga II. řečeného "Germanicus" z roku 860, která ho jmenuje ve městě Tudleipin. Třetí zpráva pochází z roku roku 891, kdy východofranský král Arnulf daroval salzburskému arcibiskupovi comitatus Dudleipa, čili Doudlebské knížectví, které se nacházelo v zemi Slovanů (in partibus Sclauiniensibus). V darovací listině uvedené řeky Lafnitz a Pinka a potok Gnasbach umožňují lokalizovat Doudlebsko poměrně přesně na jihovýchod rakouského Štýrska, přičemž přesahovalo za jeho dnešní hranice do Slovinska i Maďarska (MMFH III – Diplomata III, str. 127-129). Některé teorie spojují hlavní doudlebské hradiště se Štýrským Hradcem (něm. Graz), jehož název pochází ze slovanského gradec. Mnohem významnější ale bylo město Sabaria (dnešní Szombathély), město založené Římany jako jedno ze středisek provincie Pannonia. Celé území Doudlebského knížectví bylo v časech, kdy bylo součástí keltského království Noricum a poté i Římské říše, významným producentem železné rudy, v čemž Doudlebové po jeho zabrání pokračovali. Pro zajímavost k rozsídlení Doudlebů uveďme, že ve Slovinsku, Chorvatsku, Bosně a Srbsku existuje řada místních názvů jako Duleba, Duliba, Dulibe či Dulebe, podobně na Ukrajině pět obcí Duliby, v Bělorusku například Dulěby. Bez zajímavosti není, že v jihovýchodním Polsku a v severních Čechách je běžné příjmení Duleba.

Z Nestorovy zprávy k roku 907, kdy zakladatel Kyjevské Rusi a pololegendární varjažský dobrodruh Oleg vedl válku s Byzancí, se dovídáme, že v jeho vojsku vedle jiných slovanských (a ugrofinských kmenů) byli přítomni také Doudlebové. Z toho vyplývá, že část Doudlebů zůstala někde na Ukrajině a část se dostala do Karpatské kotliny s Avary, kde si pak zřídili vlastní knížectví, než byli pohlceni Franky někdy před rokem 827, aby se kolem roku 840 stali součástí knížectví Pribiny, velkomoravského velmože vykázaného z Nitry. S vysokou pravděpodobností se Doudlebové usazení ve Štýrsku připojili k Sámově povstání a někdy během jeho vlády, tedy mezi lety 626/630-661/665 se nějaká jejich část vydala osídlit jižní Čechy. Motiv k povstání by Doudlebové měli jasný, vhodné časové období se pak nabízí vcelku samo, čímž, jak se zdá, se nám vyřešila jedna z neznámých druhé migrační vlny. Problémem se jeví samotné hradiště Doudleby. To bylo totiž postaveno až během přemyslovské kolonizace jižních Čech v 10. století. Do té doby se proto kmenové centrum Doudlebů nacházelo jinde, nejspíše v necelých 6 km vzdálených Branišovicích, rovněž na ostrohu nad Vltavou. Za doudlebské území pak můžeme považovat zejména Českobudějovicko a Třeboňsko.

Ještě se zastavme u názvu Doudlebů, jehož původ dosud uspokojivě vysvětlen nebyl, stejně jako u dalších slovanských kmenových názvů. Jedna z teorií uvažuje o složenině, jejímž základem mohlo být hypotetické praslovanské slovo lěbъ, příbuzné litevskému laibas, ve významu "tenký, hubený". Přidáním slovanského duda, čili "píšťala" by pak Doudleb byl "člověk hubený jako píšťala". Tento postup však nebývá u vzniku kmenových pojmenování obvyklý a pravděpodobnější se zdá teorie hledající původ mezi Germány, s nimiž byli Praslovani v blízkém kontaktu od -3. stol. př.Kr. Možným výkladem by pak mohlo být spojení slov theudo ve významu "lid, kmen, území" a laibaz (gótsky laifs) ve významu "zbytek, pozůstalost". Pojmenování Doudlebů by tak odkazovalo na "zděděné území", jak je doloženo u staroněmeckého slova tôtleiba. Na válečné střety s Germány by mohla odkazovat legenda tradovaná v oblasti běloruského města Červeň (střední Bělorusko). Podle této legendy byl jistý Kumar náčelníkem kmene Duly, lidu údajně velmi klidné a přátelské povahy. Tradice uvádí, že hrdina Kumar našel doklad o vpádu nepřátel, jejichž náčelník Gud poté vyzval Kumara na souboj. Gud Kumara porazil, usekl mu hlavu a zemi Dulů ovládl. Je možné, že v legendě se odráží skutečné události z dob putování Gótů od Baltu do Černomoří. Mimochodem Litevci dodnes Bělorusy označují jako Gudai. Dodejme, že výklad skrze ruské slovo dulěp/dulěbko ve významu "hlupák" je nesprávný, neboť jde o nadávku, která vstoupila do nářečí obyvatel v okolí města Orel, do jejichž regionu se přistěhovali lidé pocházející právě z ukrajinské Volyně, čili původního Doudlebska.

Pro Doudleby, kteří zůstali na Rusi, se uvažuje o transformaci na dvě menší kmenová uskupení – na Volyňany a Bužany. Volyňané zůstali tam, kde se dnes nachází ukrajinský region Volyně, patrně s přesahem do Běloruska, Bužané u řeky Bug, patrně u jejího horního toku, podle níž dostali své jméno. Cennou informaci v této souvislosti přináší arabský cestovatel Alí al-Masúdí, který mezi lety 943-947 napsal cestopis Rýžoviště zlata a doly drahokamů, v němž jednu kapitolu věnuje Slovanům: K nim se počítá i kmen, jemuž patřila dávno na počátku vláda, jejich král se nazýval Mádžak, zatímco tento kmen se jmenuje Walínjáná. Slované se dělí na množství kmenů a rozsáhlá plemena a tato kniha nemůže popsat všechny jejich kmeny a roztřídění jejich plemen. Již výše jsem uvedl zprávu o králi, jehož všichni ostatní vládcové v dávných dobách poslouchali, a byl to Mádžak, vládce kmene Walínjáná. Tento kmen je nejzákladnější u Slovanů, vysoce uctívaný mezi kmeny a má prastaré zásluhy. Později nastala mezi jejich kmeny roztržka, zanikla dřívější organizace a kmeny mezi sebou válčily. Každý kmen si zvolil svého vládce. Walínjáná bývají ztotožňováni s Volyňany, nutno však zdůraznit, že čtení arabských písmen není jednoznačné a možná je také varianta Walítábá, což by odkazovalo spíše k Veletům, které známe z německého Polabí. Pomineme-li další nesrovnalost, že třeba takový Geograf Bavorský uvádí, že všichni Slovani pocházeli z kmene Zeriuani, který je spojován se Srby (quod tantum est regnum ut ex eo cunctae gentes Sclauorum exortae sint et originem sicut affirmant ducant), pak možným výkladem je, že Doudlebové byli jedním ze tří sklavinských kmenů, vedle Srbů a Chorvatů, čemuž by odpovídalo i jejich území.
Jiné teorie ovšem považují Volyňany za odlišný kmen od Doudlebů nebo alespoň blízce příbuzný, podle dalších mohli mít v rámci Doudlebů minimálně významnější postavení z dřívějška. Je totiž zajímavé, že od jihočeských Doudleb se ve vzdálenosti necelých 90 km nachází právě Volyně (ještě jedna je pak na Chomutovsku v severozápadních Čechách). Ačkoli první písemná zpráva o jihočeské Volyni pochází až z roku 1271, z darovací listiny královny Kunhuty pro pražské Františkány vyplývá, že byla centrem menší provincie (prouincia Wolirich) (RBM II, str. 1178, č. 2696). Existenci této provincie (v jurisdikci města Písek) potvrzuje listina Elišky Přemyslovny, manželky krále Jana Lucemburského, z roku 1315 (provincia Wolinensi) (RBM II, str. 108, č. 269). Nejstarší slovanské osídlení se však datuje do 8. století. Za centrum jihočeských Volyňanů se však spíše považují Horažďovice. S migrací Volyňanů to bylo podobné jako s Doudleby a dalšími slovanskými kmeny, snad už na přelomu 5./6. století dorazili na severozápad Polska ke Štetínské zátoce, kde se dodnes nachází město Wolin. Název Volyně podle všeho vznikl ze staroslovanského kořene vol- ve významu "mokrý, vlhký" s odkazem na volyňské bažiny a mokřady.

Další jihočeské kmeny už hledáme jen v hypotetické rovině. Mezi Volyní a Doudlebami, zhruba na půl cesty, se nachází městečko Netolice, zmiňované rovněž jako jeden z pomezních hradů slavníkovské domény. Proto se uvažuje o kmeni Netoliců, který by snad mohl mít něco do činění s Geografovým kmenem Znetalici, který údajně vlastnil 74 hradišť (samozřejmě ale ne v jižních Čechách). Praslovanské slovo snětь znamenalo "kmen stromu", dodnes se užívá v nářečí na moravském Holešovsku, ve východní polovině Slezska, ale také na okrajích Čech, v Polsku existuje příjmení Śniatała, u nás Snětina. Na Českokrumlovsko jsou umisťováni hypotetičtí Boletici, jejichž centrální hradiště se mělo nacházet na kopci Raziberk u obce Boletice.

Třetím pomezním hradem slavníkovské domény byl Chýnov, který v raném středověku představoval centrum Táborska na dolním toku řeky Lužnice. Vznik prvních žárových mohyl je do tohoto regionu, v němž byly objeveny i doklady keltského osídlení, datován do 8. století, ale jinak nejsou jeho slovanské počátky zatím dobře zmapovány. Neproběhl ani archeologický výzkum Chýnova, pouze povrchovými sběry bylo získáno několik úlomků keramiky z 11.-12. století. Název hypotetického kmene Chyňané je pouze orientační, neboť Chýna/Chynek/Chynica bylo staročeské jméno, od něhož jsou odvozeny také názvy obcí Chynín (Plzeňsko) nebo Chýně (Kladensko).

Hraničním hradištěm jižních Čech byla ještě Bechyně, kterou jako centrum provincie (provinciae Bechin) uvádí Kosmas v líčení pověsti o Libušině sestře Kazi (Kosmas, FRB II, str. 8 ): Když byla k vládkyni vzata, jež z Cerery zrozena byla, obyvatelé země na památku své paní velmi vyosoko vztyčili mohylu, kterou jest až podnes viděti nad břehem řeky Mže při cestě, kudy se chodí do končin kraje Bechyňského přes horu, jež slove Oseka. Je samozřejmě velmi ošemetné spojovat pozdější hradská centra s nějakými staršími územně-kmenovými jednotkami, nicméně pro dobu expanze Přemyslovců je doloženo systematické likvidování místních knížat, přičemž po dobytí (a případném zničení) jejich sídel vznikla na jejich místě (či v blízkosti) nová mohutná hradiště, která měla za úkol spravovat celý kraj v rámci tzv. hradské soustavy.

Vitorazi
Musíme mít na paměti, že zeměpisný termín Boiohaemum mohl ve starověku a následně Bohemia v raném středověku zahrnovat mnohem větší území, než jen současné Čechy. Například dnešní dolnorakouský region Waldviertel, historicky známý jako Vitorazsko (v rakouské němčině Weitrach), někdy býval v německém prostředí znám také jako Behaim. Toto území nikdy přímo nenáleželo k Avarskému kaganátu (kromě východního okraje Weinviertelu v 8. století), v 9. století pod silným vlivem velkomoravským (ale také franským z oblasti Východní marky, zárodku budoucího Rakouska s centrem na hradě Melk na Dunaji), bylo až do roku 1179 součástí českého státu. Jeho poslední zbytek připadl Rakousku v roce 1278. Některé teorie sice kladou jeho kolonizaci až do 12. století, nicméně určité náznaky ho posunují k příchodu Doudlebů do jižních Čech. Určitou reminiscencí nad těmito dávnými událostmi je pověst zaznamenaná mnichy kláštera Zwettl, podle níž Češi obsadili Vitorazsko již v době odchodu Bójů. To je samozřejmě v rozporu se skutečností, ale pokud bychom za Bóje považovali předky formujících se Bavorů, odcházejících z Boiohaema, pak už by to dávalo větší smysl, byť s větší pravděpodobností se nejednalo o Čechy, nýbrž o Doudleby. Souvislost vitorazských Slovanů s Doudleby sice nemůžeme prokázat přímo, neboť dosud se rakouská archeologie stavěla k celé této oblasti s nezájmem, určité kontakty ale dokládá existence stezky vedoucí přes dnešní hraniční přechod u Nových hradů (staroněm. Pehemweg), která spojovala správní středisko Vitorazska na hradišti Altweitra (čes. Stará Vitoraz) s doudlebským hradištěm Branišovice. Dodejme, že zwettlská pověst jmenuje vedle samotné Vitorazi jako hlavní sídla ještě Horn (Rohy), Waidhofen an der Thaya (Bejdov) a samotný Zwettl (Světlá).

********************************************
Tolik tedy ty kmeny, které známe, nebo alespoň tušíme. Jenže při pohledu na mapu je na první pohled jasné, že velké oblasti pro nás po stránce etnologické zůstávají bezejmenným územím. Především je to případ západních Čech (Domažlicko, Plzeňsko), Posázaví, Českomoravské vrchoviny nebo Královéhradecka s Pardubickem. Pro Plzeňsko se uvažuje o pronikání kmene Čechů od Berounky, ale také Doudlebů z jižních Čech (a možném následném střetu o toto území), pro Posázaví o pronikání Zličanů, zcela vyloučit nějaká jiná územně-kmenová společenství pro tyto regiony však nemůžeme. Pro Českomoravskou vrchovinu, která společně se Šumavou tvoří rozvodí Labe (s Vltavou) a Dunaje (s Moravou a Dyjí) víme, že se zde rozprostíral široký a téměř neprostupný močálovitý prales, který v jižních Čechách pokrýval celé dnešní Jindřichohradecko, včetně východních částí Třeboňska. Ještě na počátku 13. století označovali kronikáři mnoho tamních míst jako pustých (loci deserti), kde se usazovali jen lovci a včelaři. Mimo to z nesčetných analogií víme, že asimilace jakéhokoli etnika trvá obvykle několik staletí. Je proto více než pravděpodobné, že nějaké zbytky germánsky hovořící populace zůstávaly v těchto krajích (a nejen v nich) ještě dlouho, možná až hluboko do 9./10. století.

Shrneme-li tedy výše uvedené poznatky, pak přestože existence některých kmenů zůstává pouze v hypotetické rovině (Stadici, Snětalici, Boletici, Chyňané), plus mínus jejich počet odpovídá Geografovým 15 hradištím. Otázkou zůstává, nakolik k českým kmenům můžeme počítat Slezany, Třebovjany, Bobřany, Dědošany či Milčany, jejichž území historicky náleželo k Pražskému biskupství, případně ještě malý kmen Bězunčanů, který sídlil ve Zhořelci (Görlitz/Zgorzelec), územně srovnatelný třeba s Litoměřici nebo Děčany. Slezany, Dědošany, Milčany a Bězunčany ovšem Geograf vypočítává zvlášť, ve třetí části považované za pozdější dodatek, naopak ale, na rozdíl od Kosmase, nezná Bobřany a Třebovjany. A pokud je k českým, přesněji bohemanskýcm kmenům můžeme počítat, jestli naopak nepočítat ty jihočeské, jejichž území Kosmova listina opomíjí. A konečně nejasné je také, nakolik můžeme k českým kmenům řadit Nábany, Rednice a Mohany, přičemž takové Vitoraze s vysokou pravděpodobností můžeme.

Na dnešní Moravě dnes rozlišujeme několik etnografických skupin, z nichž některé ale nemají s hypotetickým starším územně-kmenovým rozdělením pranic společného, neboť jsou výsledkem mnohem pozdějších migračních přesunů. Jsou to zejména Valaši. Ti původně pocházeli z rumunských Karpat, což dnes potvrdily i genetické výzkumy (mají blíže k Balkáncům), a na pozvání uherských panovníků začali od 14. století osidlovat téměř neobydlené horské oblasti, které vyhovovaly jejich pasteveckému způsobu života. Postupně kolonizovali sever Slovenska a v 16. století došli až na Moravu, kde dnes žijí v Beskydech (Valašské Meziříčí, Valašské Kloubouky, Vsetín). Dnes už jen velmi málo početnou skupinou jsou Moravští Chorvati původem z balkánského Chorvatska, kteří v 16. století prchali před Turky do severnějších částí Habsburské monarchie a usadili se zejména na Mikulovsku a Břeclavsku.

Nicméně některé současné etnografické skupiny, pokud je porovnáme s mapou nejstaršího moravského osídlení, v sobě možná nějaké ty starodávné pořádky ještě zrcadlí. Určité vodítko bychom pak mohli hledat v moravských provinciích zmiňovaných listinným materiálem, byť s opatrností. Samostatnou kapitolou je dnešní moravská část Slezska, která je geograficky svázána s jihovýchodním Polskem a od vlastní Moravy je oddělena tzv. Moravskou bránou, tvořenou údolím řek Odry a Bečvy mezi Jeseníky a Beskydy.

Obrázek

Holasici
Holasici byli jedním z tzv. slezských kmenů, které měly etnicky mnohem blíže k polským Opoljanům a Vislanům, ačkoli kulturně byli silně ovlivněni Moravany, ostatně v 8./9. století se stali součástí Velkomoravské říše. Mezi lety 1018-1029 pak byli společně s Moravou začleněni do Českého knížectví, přičemž část Holasicka zůstala Polákům. Ještě před Kosmovou dobou na přelomu 11./12. století Holasici nejspíše již splynuli s Moravany, jak se usuzuje z faktu, že nejsou jmenováni listinou Pražského biskupství, jejich existenci však potvrzuje jednak Geograf, který k nim uvádí 5 hradišť, jednak listina z roku 1213, která zmiňuje Holasickou provincii (CDB II, str. 104, č. 110). Jádro se pravděpodobně nacházelo na Opavsku, severní hranici tvořily řeky Odra a Prudnik a centrálním hradištěm bylo Gradice Golensicezke, zmiňované v bule papeže Hadriána IV. z roku 1155 jako součást Wroclawského biskupství. Dle některých teorií se jedná o obec Holasovice, která leží 11 km severozápadně od Opavy a kde se nacházelo hradiště už v pravěku, ale středověké osídlení je archeologicky doloženo až od poloviny 12. století. Mnohem lépe vyhovuje Hradec nad Moravicí ve vzdálenosti 9 km jižně od Opavy, kde je existence hradiště doložena pro polovinu 8. století. Holasicku se v dobách vrcholného středověku začalo říkat Opavsko a nacházelo se zde samostatné knížectví pod vládou vedlejší větve Přemyslovců.

Laši
Povodí řeky Ostravy s dnešními městy Frýdek-Místek a Frýdlant, k němuž náleželo ještě západněji položené Novojičínsko a Ostravsko na soutoku Odry, Opavy a Ostravice, je dnes známé jako Lašsko, které nemá nic společného s Valašskem, nýbrž s polským kmenem Lendiců, který žil na území mezi řekami Vislou a Západním Bugem a tvořil jeden ze základních kamenů budoucího národa Poláků. Synonymem Lendiců a hovorovým názvem pro Poláky u Rusů, Bělorusů a Ukrajinců je dodnes Laši/Lachové (starší formou Ljaši/Ljachové, podle vzoru Češi/Čechové), které etymologicky vychází z praslovanského ledo. Toto slovo se v češtině dochovalo ve formě lado/láz, které označovalo dočasně nevyužívanou zemědělskou půdu, tedy "pole ležící ladem". V širším smyslu tedy odkazuje na Slovany jako na převážně zemědělský lid. Nutno zdůraznit, že jde o exonymum, čili pojmenování od příslušníků cizího národa, které sami Poláci pro označení sama sebe užívali jen velmi vzácně. Výjimkou jsou dva regiony – na severní straně Západních Karpat s přesahem do Slezských Beskyd je to Sadecké Lašsko (Lachy Sądeckie) s centrem ve městě Nowy Sącz (čti "Novy Sonč", čes. Nový Sadec), druhým je Slezské Lašsko (Lachy Śląskie), které zahrnují Těšínsko a dosahují až k Racibórzi (čes. Ratiboř) sousedící s Opavskem. Sousedství Moravského, Slezského a Sadeckého Lašska odkazuje na jejich dávnou etnickou propojenost a mohlo by naznačovat, odkud jejich obyvatelstvo přišlo – tedy z oblastí obydlených kmenem Lendiců na jihovýchodě dnešního Polska a Červené Rusi na pomezí s Ukrajinou. Dodejme, že rozdíl Lachů od Valachů dokládá také jazyková stránka – lašské nářečí je řazeno do slezské skupiny, zatímco valašské do východomoravské. Jinak výrazná členitost krajiny ve spojení s méně kvalitní půdou a vysokým stupněm zalesnění nevytvářela nejlepší podmínky pro život, proto bylo zdejší osídlení původně velmi skromné.

Hanáci
Hornímu toku řeky Moravy neboli Hornomoravskému úvalu, se říká Haná (též Hanácko). V současnosti Hanácko zahrnuje i Olomoucko a další regiony, ale původně se nacházelo jen podél řeky Hané, která mu dala jméno a která pramení na Vyškovsku a do Moravy se vlévá u Kroměříže, kde se nejspíše nacházelo sídelní jádro. Tomu odpovídá i nejstarší zmínka Jana Amose Komenského. Pohled na mapu s nálezy keramiky pražského typu však naznačuje, že nejstarší slovanské osídlení se nacházelo spíše na levém břehu Moravy, kolem Hulína a Holešova, odkud kolonizace pokračovala na pravý břeh proti proudu Hané. Zdali dnešní etnografické označení obyvatel Hulínska a Holešovska jako Zámoravjáci (podle toho, že žijí za řekou Moravou) nějak navazuje na starší členění Hanáků, je sporné, přestože určité rozdíly v nářečí i lidovém kroji existují.

Hanácko každopádně patří mezi nejstarší lidmi obydlené oblasti u nás už od pravěku, dokonce vůbec k nejhustěji osídleným ve střední Evropě v době -40 000 až -10 000 př.Kr. (zejména kolem severního výběžku Chřibské pahorkatiny a v údolí říčky Kotojedky v linii Bělov, Kvasice, Zdounky), což bylo způsobeno nejen vysokou úrodností zdejší půdy, ale také strategickou polohou na tranzitní tepně spojující sever a jih Evropy v podobě Jantarové stezky. Nedaleko samotné Kroměříže v obci Hradisko stávalo od -5. tisíciletí mohutné hradiště a centrum celé oblasti, které však zaniklo s příchodem Keltů. Intenzivní osídlení je doloženo také pro dobu Germánů (pravděpodobně Markomani a po nich Herulové a Langobardi).

Olomúčané
Z inundačních (povodňových) poměrů Hornomoravského úvalu plyne, že hlavním činitelem v něm byla a stále je řeka Morava. Její mírný spád, jarní povodně, ledové zácpy a nánosová tendence byly příčinou vzniku širokého záplavového území, častých změn řečiště, bohatého meandrování v rovině a větvení na vedlejší ramena. K tomu přispívala ještě skutečnost, že Olomoucký kopec svou polohou působil na tok Moravy jako jakási přírodní hráz a proto se kolem Olomouce stále obnovovalo bažinaté prostředí stojatých vod, přičemž přímo u kopce příroda vytvořila nejvhodnější přechodové místo přes řeku v celém středním Pomoraví. Bažinatý ráz krajiny dokresluje říčka Blata, která protéká úvalem souběžně s Moravou a vlévá se do ní až u Tovačova. Ze zpráv z 18. století víme, že zdejším obyvatelům se proto říkalo Blaťáci (též Blatňáci).
Význam Olomouce dokresluje Uničovsko (Dolní Sukolom, Dolní Loučka, Brníčko, Želechovice, Žerotín) a Litovelsko (Náklo, Rozvadovice, Haňovice, Nasobůrky), odkud máme doklady o kořenech železářské činnosti už v dobách Keltů, v čemž přicházející Slovani pokračovali. Z říčních nánosů říčky Oskavy, která Uničovem protéká, dokonce získávali zrnka zlata. Archeologický průzkum prokázal, že předchozí předpoklad o bažinatém terénu Uničovska byl lichý a že naopak zdejší terén a povrchová naleziště rudy (především v okolí Benkova, Medlova a Králové) vytvořila perfektní podmínky pro hutnictví. Nelze však zapomínat ani na znalosti získávání železné rudy z močálové rašeliny, doložené u praslovanské Zarubiněcké kultury (-300/-200 př.Kr. až 200), které si mohli Slovani nadále udržovat.

Druhé hutnické centrum se nacházelo u obce Olomučany, necelých 5 km jižně od Blanska, které leží v úzkém údolí řeky Svitavy, sevřeném Hornosvrateckou vrchovinou a Drahanskou vrchovinou. Tuto huť zde provozovali minimálně od -5. stol. př.Kr. Keltové a podle názvu obce je zřejmé, že první zdejší slovanští hutníci, jejichž příchod je datován do 8./9. století, pocházeli z Olomoucka, kde víme o hutní činnosti na Uničovsku a Litovelsku. Proto je otázkou, zdali bychom hypotetické Svitavany mohli považovat za samostatný kmen nebo spíše za Olomúčany.
Zajímavostí Olomoucka je městečko Dub, jehož název je k roku 1141 na listině olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka doloženo jako U dubu (Vduba) (CDB I, str. 116, č. 115 – str. 118). Dubů bylo v moravských lesích nesčetné množství, vyzdvihuje-li se však jménem osady jediný dub, šlo nepochybně o dub posvátný, ještě z dob slovanského pohanství. Nepřímo se tedy dovídáme, kde se nacházelo druhé posvátné místo Olomúčanů. Tím prvním byl podle všech indícií jeden ze tří vrcholků olomouckého kopce, kde dnes stojí kostel sv. Michala a kde se patrně nacházelo obětiště (případně žárové pohřebiště) zvané Žároví.

Podobně, jako v případě Zámoravjáků, také prostor mezi Olomoucí, Prostějovem a Tovačovem vykazuje určité odlišnosti v nářečí a lidovém kroji a zdejší obyvatelé jsou nazýváni jako Čuháci (čôhlat v hanáckém nářečí znamená "mluvit nesrozumitelně"). Nějaká územně-kmenová samostatnost vůči Olomúčanům nebo Hanákům ve starších dobách však zůstává sporná.

Bečvané
O dalším hypotetickém kmenovém území se dá uvažovat v povodí řeky Bečvy, která je levým přítokem Moravy a tvoří hraniční region mezi vlastní Moravou a Moravským Slezskem, zhruba od Hranic po Přerov. V současném folklóru se jeho obyvatelům říká Zábečáci. Původ názvu řeky je nejasný, nejspíše však předslovanský, možná keltského původu, k němuž Germáni přidali své označení pro řeku -ahwa.

Moravané
Dnes už víme, že etnické jádro Moravanů, kteří založili Velkomoravskou říši, můžeme bezpochyby hledat při středním toku řeky Moravy kolem Starého Města a Uherského Hradiště, kam je lokalizována metropole Veligrad. Tomu odpovídá i současné národopisné označení celé oblasti jako Moravské Slovácko, jež v sobě zrcadlí prosté označení Slovanů jako Slováků. Podobně jako Haná však i tato oblast patrně zahrnuje oblasti, které mohly v nejstarších dobách tvořit samostatné územně-kmenové jednotky. Jak dalece sem lze řadit tzv. Dolňáky (obyvatelé nížin podél řeky Moravy od Napajedel až k Hodonínu), Horňáky (obyvatelé podhůří Bílých Karpat), Zálešáky (obyvatelé Vizovické pahorkatiny od Uherského Brodu po Luhačovice) nebo Podlužáky (obyvatelé oblasti mezi Břeclaví a Hodonínem), je sporné. Zejména poslední jmenovaní jsou na území jiného předpokládaného moravského kmene Lověticů.

Lovětici
Německé jméno Břeclavi doložené k roku 1056 jako Lauentenburch (CDB I, str. 53, č. 54 / MGH DD – Heinrich III., str. 517, č. 376) nebylo dosud spolehlivě vysvětleno a jeho význam je vykládán jako odkaz na starý kmenový název. Pokud by to byla pravda, nejspíše by k území Lověticů, kromě hustě osídleného dolního toku Dyje (s dnešní vodní nádrží Nové Mlýny), náležely ještě hradiště Mikulčice a Hodonínsko jako jeho nejvýchodnější výspa, dále severozápadní část Dolních Rakous (možná až k oblasti Moravského pole mezi Vídní a Bratislavou, něm. Marchfeld) a tzv. Záhoří, nížina mezi dolním tokem Moravy a Malými Karpatami.

Brňané
Také Brněnsko patří k lokalitám s dlouhou sídelní tradicí a je s ním spojováno keltské oppidum Meliodunon z Ptolemaiovy mapy (2. století). Nejstarší důkazy slovanského osídlení pochází z konce 6. století a v následujících dobách se střediskem tohoto regionu stalo nejprve hradiště Brno-Líšeň, které se nachází 10 km východně od dnešního města, na výběžku Drahanské pahorkatiny. Jinak nic dalšího k hypotetickému kmeni Brňanů říci bohužel nemůžeme.

Znojmané
Vzhledem k faktu, že Znojmo, nebo přesněji hradiště Svatý Hypolit na pravé straně rokle Gránického potoka naproti současnému městu, je s datací svého založení kolem přelomu 8./9. století nejmladší ze všech nejstarších moravských hradišť, je jasné, že slovanská kolonizační činnost v Podyjí probíhala jako poslední. Odkud vyšel impuls, zůstává otázkou. Stejně tak nevíme, jestli se podyjští Slované stačili v předvelkomoravské době ustavit do nějaké samostatné územně-kmenové jednotky, jež bychom mohli hypoteticky nazvat Znojmané. Jako perličku dodejme, že název rakouského městečka Laa an der Thaya, česky Láva nad Dyjí, neodkazuje na Lovětice, jak by se mohlo zdát, nýbrž pochází ze staroněmeckého slova loch pro mokřad.


Naposledy upravil Wladislaus dne 06 srp 2022 23:36, celkově upraveno 1

Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
UNREAD_POSTNapsal: 06 srp 2022 23:31 
Offline
Kníže
Uživatelský avatar

Registrován: 18 led 2020 09:41
Příspěvky: 319
Has thanked: 2 times
Been thanked: 1 time
Obrázek


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
UNREAD_POSTNapsal: 08 srp 2022 10:26 
Offline
Král
Uživatelský avatar

Registrován: 01 lis 2005 20:01
Příspěvky: 4152
Bydliště: Železné Hory/Praha
Has thanked: 43 times
Been thanked: 12 times
Dobré, přesvědčivé.

Slabina v těch hypotetických kmenech - zvlášť v jižních Čechách.

Porovnával bych s Polskem, kde existuje řada kmenů a podle některých teorií J. Fried, M. Wihoda je označení Poláci nová nadkmenová identita (jako Němci pro Bavory, Sasy, Durynky), vzniklá s politických sjednocením.

_________________
Historia to relacja, większością kłamliwa, ze zdarzeń, większością nieistotnych, zdawana nam przez historyków, większością durniów.


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
UNREAD_POSTNapsal: 08 srp 2022 21:41 
Offline
Kníže
Uživatelský avatar

Registrován: 18 led 2020 09:41
Příspěvky: 319
Has thanked: 2 times
Been thanked: 1 time
Ježek píše:
Dobré, přesvědčivé.

Slabina v těch hypotetických kmenech - zvlášť v jižních Čechách.

Porovnával bych s Polskem, kde existuje řada kmenů a podle některých teorií J. Fried, M. Wihoda je označení Poláci nová nadkmenová identita (jako Němci pro Bavory, Sasy, Durynky), vzniklá s politických sjednocením.

Tak samozřejmě, největší slabina jsou ty hypotetické kmeny. Pokud by měl k tomu někdo něco lepšího, rád cokoli opravím. Jak to myslíte s tou nadkmenovou identitou po vzoru Poláků nebo Němců? Na Čechy i Moravany to sedí, u Doudlebů bych to tak jednoznačně neviděl. Kdy, za jakých okolností a v jakém stavu byly jižní Čechy připojeny k Přemyslovským Čechám, je pořád dost nejasné. Určitě je ale taky možné, že tam mohlo dojít k podobným procesům jako u Mojmírovců a Přemyslovců.

Především mě ale zajímá, proč nejsou jižní Čechy v tom Kosmově privilegiu. Nenarazil jste na něco k téhle zvláštnosti?
Jinak o jižních Čechách toho v nejstarších písemných pramenech je taky jako šafránu, jestli se nepletu... Snad jedinou hodnotnou zprávou o nich je, že ve druhé polovině 10. století náležely k doméně Slavníkovců a pak až ke konci 12. století se objevují Vítkovci.


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
Zobrazit příspěvky za předchozí:  Seřadit podle  
Odeslat nové téma Odpovědět na téma  [ Příspěvků: 26 ]  Přejít na stránku 1, 2  Další

Všechny časy jsou v UTC + 1 hodina [ Letní čas ]


Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Bing [Bot], Google [Bot] a 1 návštěvník


Nemůžete zakládat nová témata v tomto fóru
Nemůžete odpovídat v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete přikládat soubory v tomto fóru

Přejít na:  
cron
POWERED_BY
Český překlad – phpBB.cz