Fórum zájemců o historii

Blaze tomu, kdo rád vzpomíná svých otců a vesel baví posluchače o jejich činech.
Právě je 24 kvě 2022 19:53

Všechny časy jsou v UTC + 1 hodina




Odeslat nové téma Odpovědět na téma  [ Příspěvků: 808 ]  Přejít na stránku Předchozí  1 ... 37, 38, 39, 40, 41
Autor Zpráva
 Předmět příspěvku: Re: Pokec o politice
UNREAD_POSTNapsal: 08 bře 2018 16:23 
Offline
Král
Uživatelský avatar

Registrován: 24 srp 2008 11:16
Příspěvky: 1655
Bydliště: Jičín
Has thanked: 0 time
Been thanked: 17 times
Jeden pohled na demonstraci proti Ondráčkovi - https://ihned.cz/c1-66070430-s-esenbakem-na-narodni Mně tam zaujala myšlenka o „spojující energii“, kterou je ta situace, že bývalý příslušník Pohotovostního pluku mlátící demonstranty na Palachově týdnu má nyní dozorovat policii..
To jsem nějak postrádal u demokratických protestů, protože populisti se emotivně vyhrazují proti migrantům, nacionálové si vyšlápnou na Říp, komunisti popláčou u Gottwaldova hrobu, ale demokratům něco takového chybí.. Být proti něčemu je vždycky emotivně lepší než být za něco (i když mě to být za něco oobně bohatě stačí). Jak to píše autor článku: „A přece: právě jedině takové symboly, a ne podrobné popisy dobré praktické politiky, mají spojující energii, která z masy lidí vytváří lid, démos, politické společenství. Tedy těleso, které se vymezuje vůči světu i něčím jiným, než je národnost, ekonomika, rasa či vnější nepřítel.“

Dosavadní akce se nesly v jiné duchu. Známá osobnost vystoupila na pódiu, pak vystoupila kapela, zavzpomínalo se na Havla, něco zaskandovalo, v davu sem tam vlajka, sem tam transparent..
Občas nějaká výzva, jednou to byla výzva k týdnu občanského neklidu, přičemž bylo od počátku jasné, že lidi nezačnou být nějak neklidnější nebo akčnější, a naopak nebylo jasné, co by vlastně měli začít dělat (neplatit daně jako výraz občanské neposlušnosti?). Všechno uměle navozované, skoro bezradné.. Cítit byla velká snaha něco změnit, ale nikdo nevěděl, jak na to.. Ale dělalo mi radost, že akce demokratů začaly počtem převyšovat akce populistů a jiných, smysl to určitě mělo.

Tohle pondělí bylo spontánnější, nějaké menší pódium bylo uprostřed davu, tam jsem se ani nedostal přes ty lidi.. Kolem toho centra se z lidí udělal kruh, skandovalo se v podstatě pořád a z více směrů.. Na jednom konci začal křik „ANO ne!“, z druhého konce začal naschvál křik „Ne ANO“!, na nějakým delším pokřiku začali lidi jít ke konci hlasem dolů, takže to dostávalo zpěvnou melodii.. Transparentů plno, pár lidí vylezlo na telefonní budky a pár vylezlo na stromy..
Takhle vypadá hnutí vedené zezdola, ne z pódia, teď jen udělat z toho něco trvalejšího..

***

To centrum uprostřed davu mi připomnělo symboliku řeké agory. To byl kruhový střed města, přičemž kdo v archaické společnosti vlastní střed, vládne celé komunitě. Původně byl středem chrám nebo palác, kde vládl kněz nebo vládce, kdežto řecká agora byla kruhová kvůli horizontálnímu dělení moci mezi lid (jako Artušův kulatý znamená rovné postavení přísedících).


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
 Předmět příspěvku: Re: Pokec o politice
UNREAD_POSTNapsal: 26 bře 2018 09:30 
Offline
Král
Uživatelský avatar

Registrován: 24 srp 2008 11:16
Příspěvky: 1655
Bydliště: Jičín
Has thanked: 0 time
Been thanked: 17 times
Ingolf píše:
Kmenová demokracie se dost lišila ode dnešní. Zapojovala pouze svobodné muže. Diskuse a hlasování neprobíhalo silou argumentů, ale více silově, silou křiku a hluku.

Ten hluk pocházející od zbraní se ve vikinské době nazýval „vápnatak“, tedy „vzetí zbraně“ - viz ang. „take“ (vzít) a ang. „weapon“ nebo něm. „die Waffe“ (zbraň). A z tohoto pojmu „vápnatak“ vznikl anglické slovo „wapentake“ pro základní územní jednotku. Užívá se na území, kde se uchytili Vikingové, zatímco v anglosaském právu se identická územní jednotka nazývá „hundred“ (podle sta bojovníků, nebo podle sta pluhů, to se neví). - https://www.britannica.com/topic/wapentake
Wapentake bylo původně vzetí zbraní pro hlasování, pak se slovo rozšířilo na území, odkud tito hlasující na místní sněm přicházeli.


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
 Předmět příspěvku: článek
UNREAD_POSTNapsal: 15 lis 2018 13:49 
Offline
Král
Uživatelský avatar

Registrován: 24 srp 2008 11:16
Příspěvky: 1655
Bydliště: Jičín
Has thanked: 0 time
Been thanked: 17 times
Další článek v podobném duchu chystám k migrační krizi a narážení islámu a evropské kultury na sebe.

ČERNOŠŠTÍ HERCI V HRÁCH O STŘEDOVĚKU
Historická věda je poměrně stálým oborem se stabilním okruhem témat si stabilním okruhem metod bádání. Občas se do ní ale promítají aktuální společenské jevy, což se dá brát jako ohrožení, nebo jako výzva, nebo jako obohacení. Ze západního světa tak promlouvá levicově/liberální proud zaměřený na ochranu menšin všeho druhu.
V českém prostředí se tak dočkala kritiky počítačová hra Kingdom Come: Deliverance. Autor hry Dan Vávra byl podroben kritice mimo jiné za to, že do prostředí českého středověku nedosadil černošské postavy. Někteří lidé v tom hledají projev rasismu.1)
Autorova sympatie k rasismu měla být dále vyjádřena tím, že nosil triko metalové kapely Burzum, která v průběhu své činnosti inklinuje více či méně k neonacismu.2) To je věc, kterou nechávám na okomentování jemu samotnému. Já osobně bych takové triko na sebe nevzal. Stejně tak je mi cizí autorův styl diskuse, kde svého oponenta Američana znevažuje tím, že rozumí evropským dějinám určitě lépe než rodilý Evropan.3)
Obsazování černochů do rolí do počítačových nebo filmových her je otázka samostatná a není zdaleka nová. Několikrát byl filmově zpracován anglosaský epos Beowulf, jehož rukopis pochází asi z 10. století. Filmová adaptace z r. 1999 (pojatá, uznávám, více jako fantasy ve stylu Barbara Conana) obsazuje do jedné z důležitých rolí černocha, který dokonce nosí brýle.4) Jak s tím může naložit historická věda, to je výzva.

Metoda empatie
Dušan Třeštík jako specialista na český raný středověk si v rámci svého studia opsal latinsky celou Kosmovu kroniku. Chtěl se tím vcítit do pocitů a myšlenek tohoto českého kronikáře, aby lépe pochopil jeho osobu a dílo. Třeštík to teoreticky zdůvodňoval jako součást své metody bádání, kdy se historik má oprostit od současného světa, vnořit se takto do světa minulého, tam v rámci možností pochopit, jak svět fungoval očima tehdejších lidí, a pak tyto poznatky vtělit do dnešních slov pro dnešního čtenáře.
Populární zpracování dějin v podobě filmů nebo literatury se chová leckdy naopak. Momentální společenské motivy se dávají do minulosti, jako kdyby tam už tehdy patřily. Žena se může hádat s manželem o svá práva, středověký kacíř se může hádat o svobodu vyznání atd.
Klasikou už je vkládání nacionálních motivů. I v lehké komedii Noc na Karlštejně musí Karel IV. prohlašovat, jak dává svou vládcovskou přízeň stejnou měrou Čechům i Němcům (zatímco v Německu je charakterizován jako vládce, který ze svého pražského sídla neřešil říšské záležitosti tolik, co jiní císařové). Německý šlechtic Štěpán Bavorský v podobě Miloše Kopeckého zase musí vystupovat jako pletichář.
Ale zatímco v případě nacionalismu si autoři upřímně myslí, že minulost nesla stejné nacionální konflikty jako dnes, tak obsazování černošských herců do českých nebo anglosaských středověkých dějin přeci jenom bije do očí.

Pravda a její místo
Zmíněná metoda empatie zabrušuje do psychologie a u ní lze v této polemice setrvat. Duševní život člověka se odehrává v citu, rozumu a vůli (mimo dalšího, třeba láska se dá charakterizovat jako kombinace a harmonizace uvedeného). V duševním životě pak může člověk podle přirozených oblastí směřovat – citem ke kráse, rozumem ku pravdě, vůlí k dobru.
Kde se začnou tyto oblasti mísit, vyvstává nesoulad. Obtížně se rozumem vysvětluje umění. V pořadu Historie.cs lze předvést život třeba K. H. Máchy, ale při rozboru jeho díla z úst historiků nastupují fráze. Naopak při pochopení rovnice atomového štěpení si nelze vystačit s pocitem, že je krásná (i když jsou fyzici, kterým se skutečně líbí). Oblast vůle se projevuje u politiků, kdežto volič se ideálně rozhoduje rozumově podle stranických programů. V realitě se ale hodně voličů orientuje citově podle toho, s jakým roztomilým zvířátkem se nechá politik fotit.
Obsazování černochů do středověkých kulis vnímám jako podobný nesoulad. Máme tu nějakou vůli (předpokládejme, že dobrou), která chce prosazovat rovnoprávnost ras. Jenže tato oblast vůle se prosazuje jaksi neoprávněně i do oblasti rozumového hledání pravdy, kam v tu chvíli nepatří.5) Vzniká z toho paskvil, který prosazuje, že černoši žili i v době a území, kdy nežili.6) nebo možná i paskvil, který sice uznává, že černoši v nějaké době a území žít nemohli, ale podle kvót na rovnoprávné obsazování černošských herců do filmů tu být obsazeni musí...
Levicově/liberální proud bývá někdy nazýván jako progresivistický, od slova vývoj. Je možné, že jde skutečně s vývojem i že mu patří budoucnost. A tam bych zase viděl jeho ideální pole působnosti – proti futuristickým filmům jako Matrix, kde je hlavní hrdina míšenec a jeho guru je černoch, nelze v tomto ohledu namítat nic. Ale zkoušet zakládat nějaký nový svět i na nepravdách by ho destabilizovalo od začátku, společně s odhalenou lží by mohla spadnout celá pracně budovaná konstrukce i se vším krásným a dobrým.
Pokud jsme u rovnoprávnosti, tak rovné postavení si zasluhuje vedle vůle právě pravda. Má velkou hodnotu, Hus za ní byl odhodlán zemřít, Masaryk ji dal na prezidentskou standartu (tam je heslo "Pravda vítězí" dodnes, chybělo jen v době Protektorátu). Dnes ať pravda působí jako maják světla ve smršti všech fake news a konspiračních halucinací nebo opakovaných tendencí znetvořovat historii v ten či onen prospěch.

Poznámky:
1) https://www.gamebro.cz/nemci-vyzyvaji-k ... a-sexista/
2) Jednočlenné hudební těleso vede Nor Varg Vickernes, který ve svém mladickém zápalu sepsal dílo s názvem Vargsmal (Vargova řeč), viz http://vargsmal.sweb.cz/
V předmluvě z listopadu 1999 se vyznává: "Můj norský nacionalismus přerostl v pangermánský nacionalismus (pangermanismus) a dokonce v panevropský nacionalismus (v rasovém smyslu)."
Z toho vyjímám: "Modré oči jsou oči barvy věčnosti a nebe. Moře je modré, mnohé krásné květy jsou modré. Co jsou hnědé oči? Hnědá je barva hnoje!" (kap. 29)
Krajní postoje, minimálně antisemitské, zastává Varg dodnes.
3) Vávrův dialog s Američanem viz - https://lepetitcapo.wordpress.com/2018/ ... liverance/
4) https://www.csfd.cz/film/29977-beowulf/prehled/ Černošský herec se jmenuje Charles Robinson, vystupuje tu jako zbrojíř.
5) To není míněno tak, že by rovnoprávnost ras byla nějaká lež a nepravda. No v dnešní době je lépe se takto krýt hned od začátku.
6) Nebo možná i paskvil, který sice uznává, že černoši v nějaké době a území žít nemohli, ale podle kvót na rovnoprávné obsazování černošských herců do filmů tu být obsazeni musí... Což by bylo z hlediska nakládání s pravdou ještě horší.


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
 Předmět příspěvku: Re:
UNREAD_POSTNapsal: 15 zář 2019 13:17 
Offline
Král
Uživatelský avatar

Registrován: 24 srp 2008 11:16
Příspěvky: 1655
Bydliště: Jičín
Has thanked: 0 time
Been thanked: 17 times
Mimo Třeštíka jsem teď narazil na tu empatickou metodu u Bedřicha Hrozného, ten jak je známý dík rozluštění písma a jazyka Chetitů. Cituje ho Vojtěch Zamarovský v knize Za tajemstvím říše Chetitů (Mladá fronta, edice Kolumbus, Praha 1961, s. 122-23): "Za svůj celý život přečetl jsem nepřehlednou řadu starých orientálních textů, takže jsem s jejich dikcí, s jejich obsahem a vůbec s mentalitou starého Orientu velmi dobře obeznámen. Tak dobře, že bych snad i sám dovedl tyto texty psáti.
Takto připraven přistupuji ke každému staroorientálnímu textu s pevným úmyslem, nic vlastního veň nevkládati, jemu se úplně podříditi, řekl bych, vzdáti, s ním se úplně ztotožniti, považovati jej jaksi za neodvislé textové individuum, do jehož myšlenkového okruhu se musím bezpodmínečně a bezvýhradně vžíti."
Ta samotná schopnost nevkládat do textů předem svoje očekávání byla podmínkou rozluštění chetitského jazyka. Hrozný byl povolán k tomuto úkolu jakožto semitolog, protože se očekávalo, že chetitština bude náležet do řady semitských jazyků obvyklých v tehdejším Předním Východě. Nikdo nečekal, že se z Chetitů vyklubou Indoevropani.. Hrozný to odhadl díky bádání nad formální strukturou jazyka, kdy mu vyšlo, že při skloňování a časování se užívá postupů jako u indoevropských jazyků. Nikoli předem daný postoj, ale široký rozhled (v tomto případě znalost řady jazyků) a otevřená mysl vedly nakonec k úspěchu..

Citát dál pokračuje: "Ovšem nejen co největší znalost vědeckého materiálu patří k věci, nýbrž i patřičná dávka kombinační schopnosti, hry fantazie, intuice, jasnozřivosti. Mými vědeckými odpůrci se mi někde vytýká bujná fantasie a smělé hypotésy, ´romantismus´. Než tato výtka přehlíží, že moje fantasie je z druhé strany velice krocena mou kritičností. Podotýkám dále, že mi na mých hypotésách nikterak nezáleží; s radostí a přímo velkým uspokojením obětuji i svou nejkrásnější hypothesu, vede-li mě lepší poznání ke skutečné vědecké pravdě, o nichž se mi při mých pracích jedině jedná."

Pravda jako cíl se promítala do Hrozného praxe, kdy svoje nové poznatky rozesílal dalším badatelům. Lišil se v tom od jiných, kteří si svoje poznatky ponechávali, aby došli k touženému cíli sami. Tak třeba krétské písmo (přesněji lineární písmo B) mohlo být rozluštěno až po druhé světové válce, protože archeolog Evans si ponechával vykopané textové tabulky pro sebe a chtěl je rozluštit sám..

Tyto dva přístupy jsou někdy patrné, někdy nepatrně naznačené i v jiných historických pracích. Jeden přístup je najít nového, abych se stal slavným, uznávaným.. Hypotézu se nechystám s radostí odvrhnout, ale hýčkám si ji, výtky oponentů neberu v potaz. Druhý přístup znamená větší spolupráci na tématu, větší rozsah komunikace, potažmo i oprav a doplnění. Je to o subjektivním přístupu k věci, ani ne výsledném objevu, toho se ten či onen přístup nakonec ani nemusí dotknout.. Ale ďábel se skrývá v detailu a sobě si to definuji otázkou, pro koho co píšu - jestli pro sebe, nebo pro ostatní.. Jestli pro svoje ego, a pak zahrnu čtenáře i haldou cizích slov, aby na první pohled poznal učence, nebo jestli i úplně nový objev podám čtenáři proto, aby mu něco dal..

---

Hrozný byl klasickým učencem, nepletl do dějepisu aktuální politické věci, jako činili obrozenci nebo nacionalisti. Když ale přišlo tvrdé na tvrdé, tak se dovedl postavit za dobrou věc, to mi připomíná z novější doby Jana Patočku.
Patočka byl a zůstává nejvýznačnějším českým filosofem. Vyučoval na pražské univerzitě, zajímal se o Platonův idealismus a možná tou konfrontací idejí nebo ideálů s realitou komunistické totality se mu přihodilo, že z místa profesora se ocitl v disentu. V procesu proti undergroundové kapele Plastic People prohlásil, že by ji sice nikdy neposlouchal, ale nikdo nemá právo takovou kapelu perzekuovat. Plastiků se zastala Charta 77, jejímž mluvčím se Patočka stal. Jeho krátké funkční období přerušila Patočkova smrt na následky výslechu StB.
Hrozný se stal r. 1939 přímo rektorem pražské univerzity. Jeho krátké funkční období přerušil nacistický zákaz studia na vysokých školách, který byl odstartován přepadem škol a kolejí 17. listopadu. Když vojáci dorazili před právnickou fakultu, kde měl zároveň sídlo rektorát, Hrozný vyběhl na ulici, s pádnou rektorskou autoritou a perfektní němčinou poslal vojáky pryč. Za několik studentů se zaručil, další stihli mezitím prchnout.
Po zákazu výuky přednesl Hrozný už naplánovanou přednášku v blízké Městské knihovně, v tom největším sále. Přednes byl o starověké Mezopotámii a v tom smyslu, jak se každá velká expanzní říše jednou zhroutí nebo že svastika se nalezla u tamních semitských národů. Česká i německá strana se shodly, že přednáška měla manifestační charakter. Hrozný pak odmítl místo ministra školství v protektorátní vládě, nechtěl tím legitimizovat nacistickou nadvládu..


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
 Předmět příspěvku: Re: Pokec o politice
UNREAD_POSTNapsal: 19 lis 2019 02:21 
Offline
Král
Uživatelský avatar

Registrován: 24 srp 2008 11:16
Příspěvky: 1655
Bydliště: Jičín
Has thanked: 0 time
Been thanked: 17 times
Pročetl jsem knihu Vojtěcha Zamarovského Řecký zázrak (Mladá fronta, Praha 1972). Je tam i charakteristika řecké demokracie a mě tam zaujaly vzhledem ke dnešku dvě věci.

Nedávno se řešila socha Koněva v Dejvicích. Koněv osvobodil Prahu od nacistů, ale jinak pomáhal zavádět komunistický režim a potlačil demokratizační hnutí v Maďarsku roku 1956.
je to zajímavé srovnat s hádkami kolem obnovy mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze. Sloup byl postaven na památku obrany proti Švédům za Třicetileté války, ale stal se symbolem habsburského katolictví a útlaku. U sloupu nevidí jeho odpůrci záchranu Prahy, ale politický útlak, který pak nastal. A tato strana se dost překrývá se stranou, která v soše Koněva vidí jen záchranu Prahy, ale nevidí ten útlak, který Koněvova Rudá armáda přinesla.. Platí to do nějaké míry i naopak, ale ta strana odpůrců sloupu a současně příznivců Koněva je líp viditelná a identifikovatelná.. (A pak jsou tu Piráti, kteří odmítají sochu i pomník..)

Řecká analogie k soše Koněva se dá vidět v osobě vojevůdce Miltiadese, vítěze od Maratónu. Athény měly deset vojevůdců, kteří se střídali ve vedení. předešlí vojevůdci u Marathónu sešikovali vojáky a neodvážili se zaútočit. Miltiades seřadil vojáky a vzal to šturmem.., byl to nezvyk na řecké pojetí války, těžkooděnci vůbec nebyli určeni k nějakému běhu, ale byl to účel, protože vojáci podběhli vystřelované šípy Peršanů.
Miltiades dopadl špatně. Po vítězství u Marathónu poslal vojáky bojovat o Paros, ač k tomu neměl žádný mandát. Athéňané to vyhodnotili jako porušení pravomocí, riziko náběhu k Miltiadesově tyranidě a uvrhli ho do vězení. Miltiades tam během jednoho roku umírá.
Athény přišly o hrdinu, který je zachránil, ale ubránily demokracii.. Československo po roce 1945 oslavovalo hrdiny,kteří je osvobodili, a nechalo se jimi ztyranizovat..

***

Peršané nejprve obsadili řecké kolonie v Malé Asii a před napadením Řecka vyslali posly do řeckých městských států se žádostí o podrobení. Poslové žádali po Řecích symbolicky zemi a vodu.. V Athénách posly hodili do jámy a ve Spartě pro změnu do studny.. Jenže poslům se neubližuje a tak Sparťané poslali jako náhradu dva své občany, Sperchia a Búlia, do Persie na popravu. Sparťané se cestou k perskému králi stavili u Hydarna, správce jedné maloasijské oblasti: "Přijal je přátelsky, pohostil je a u stolu se jich zeptal: ´Mužové lakedaimonští, proč se nechcete stát přáteli velkého krále? Vždyť vidíte, jak si dovede vážit znamenitých mužů; pohleďte jen na mne a moje postavení. Tak i vy, kdybyste se mu vzdali, vždyť máte u něho pověst znamenitých mužů, stali byste se vládci nad zemí v Helladě, kterou by vám daroval!´ nato odvětili takto: ´Hydarne, tvoje rada nevychází ze správné úvahy. Radíš nám, ačkoli ji zkusil jen jedno, druhé nikoli. Otrokem být umíš, ale o svobodě nevíš, je-li sladká nebo ne. Kdybys jí totiž jednou okusil, radil bys nám bojovat za ni nikoli kopími, ale třeba i sekyrami!´" (s. 231-2)

Je tu analogie ke dnešnímu šilhání k asijské Číně - obětovat svobodu (svoji i lidská práva čínských poddaných) a čekat na ekonomické výhody od čínského ekonomického zázraku, zachovat si mentalitu otroka, nebo se bít za svobodu, kterou jsme jednou ochutnali..
Jinak tehdejší Persie a dnešní Čína se nedá plně srovnávat. Persie stejně jako jiné říše fungovaly na dobývání, ale ekonomickou prosperitu dobrovolně podrobených a vnitřní mír podporovaly.., to se týká říše římské, normanské, mongolské.. O dnešní Číně se to říct nedá, tam nějaké férové zacházení nevidím..


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
 Předmět příspěvku: Re: Pokec o politice
UNREAD_POSTNapsal: 30 lis 2019 23:23 
Offline
Král
Uživatelský avatar

Registrován: 24 srp 2008 11:16
Příspěvky: 1655
Bydliště: Jičín
Has thanked: 0 time
Been thanked: 17 times
Někdy postaví osud přímo před oči dvě věci, které se vztahují k témuž, akorát z jiného úhlu pohledu.
Dnešním zprávám vévodil teroristický útok v Londýně a výstup starosty Řeporyjí Pavla Novotného v ruské televizi, kde hájil stavbu pomníku vlasovcům, kteří se zapojili do pražského povstání : "Do toho vstoupil Novotný, který prohlásil, že „tady je naprostá podpora pro sochu vlasovcům. Vlasovci byli zločinci, ale 8. května jich 300 padlo při osvobození Prahy“." - https://www.novinky.cz/zahranicni/evrop ... paign=null

V Londýně se do pacifikace teroristy pustilo statečně několik občanů. Jenže osud poslal mezi ty statečné byl taky jednoho zločince, přímo vraha, čerstvě propuštěného: "Dvaačtyřicetiletý John Ford byl v roce 2004 odsouzen na doživotí za vraždu 21leté mentálně postižené Amandy Championové. Poté, co si odseděl povinných 15 let, byl v pátek propuštěn. Podle Daily Mailu na mostě v Londýně při útoku zachránil život pobodané ženě, když byl ve skupině, kterou britská média svorně označují za hrdiny. ... „Není žádný hrdina. Je to vrah, kterého zrovna propustili, a my jsme o tom jako rodina nevěděli,“ řekla novinářům teta zavražděné mladé ženy Angela Coxová." ... „Zabil postiženou dívku. V žádném případě to není hrdina. Policistka, která mi telefonovala, mi řekla, že (Ford) byl v televizi. Jsem naštvaná. Propustili ho, aniž by nám o tom řekli. Byl to šok."" - https://www.novinky.cz/zahranicni/evrop ... cle-detail

V obou případech tu jsou lidé se špatnou minulostí nebo co se postavili na špatnou stranu, pak to za cenu ohrožení vlastního života začali napravovat.. Ten postoj k nim se pohybuje mezi zavržením a heroizací, ale ten se může týkat jednoho momentu nebo období.. Co s tím lze dělat - nahlížet komplexně, nezamlčovat nic, a jestli hodnotit, tak jestli je v tom časovém procesu nějaká tendence ke zlepšení, nebo naopak ke zhoršení charakteru..

Kdyby se stalo, že by ten anglický zločinec po propuštění z vězení šel do konfliktu s teroristou, zachránil by další lidi a sám zahynul, zasloužil by pomník menší na místě? Tady jde můj cynismus stranou, menší pomník s nápisem "děkujeme" by si zasloužil, aniž by tam ale stálo, že to byl vzácný člověk.. maximálně napsat, že v danou chvíli se zachoval jako hrdina, proč ne..

***

Edit 2. 12. - Petr Čornej o Žižkovi: "Řečeno slovy klasické filmové parodie: byl to padouch, nebo hrdina? -
Posledních pět let nepochybně hrdina. Co se týče působení v lapkovských tovaryšstvech, z hlediska zákonů jednoznačně zločinec. I proto mu v roce 1409 král Václav IV. udělil amnestii v plném rozsahu.

Co o něm vypovídá skutečnost, že byl členem bojové družiny Matěje, řečeného Vůdce, který sám skončil pod popravčím mečem za loupeže páchané od Českého Krumlova přes České Budějovice, Kremži až po Dolní Rakousy? -
Že se z důvodů, které neznáme, nepohodl s Jindřichem z Rožmberka, v jehož službách stál. A vypověděl mu nepřátelství. Vstoupil do družiny, jež se nechávala najímat šlechtici, kteří s Rožmberkem také měli spory.
Vypovězení nepřátelství znamenalo, že mu Žižka se všemi přáteli a příbuznými bude všemožně škodit všemi způsoby. Ale to byl hrdelní delikt. Takový spor patřil před zemský soud. Asi svou pohnutku považoval za čestnou, nicméně se ocitl mimo zákon.

https://www.novinky.cz/kultura/clanek/h ... cle-detail


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
 Předmět příspěvku: Re: Pokec o politice
UNREAD_POSTNapsal: 16 úno 2020 22:47 
Offline
Král
Uživatelský avatar

Registrován: 24 srp 2008 11:16
Příspěvky: 1655
Bydliště: Jičín
Has thanked: 0 time
Been thanked: 17 times
Možná tomu ještě přeházím odstavce, už se mi v tom teď nechce moc hrabat.


PRÁVO JAKO SOUČÁST IDENTITY; EVROPA A ISLÁM
Nedávná migrační krize a bezprostřední kontakt Evropy s islámem podnítil svým způsobem zájem o historii. Ožily obrazy křižáků v boji s muslimy ve Svaté zemi, část Evropanů náhle nalezla svoje křesťanské kořeny. Historie dostávala za úkol nalézt evropskou identitu. Jenže historie nenabízí hotové odpovědi na otázky, které jsou aktuální zrovna tady a teď a které by navíc vycházely plně vstříc zadavateli. 1) Materiálu ke zpracování (historického i aktuálního) je dost, s některými tématy se svěřím.
I. POPULISMUS A LIDOVÁ KŘÍŽOVÁ VÝPRAVA
Čeští populisté se často hlásí ke křížovým výpravám, na své akce chodí v úborech křižáckých rytířů. 2) Profesionálním rytířem se nemohl stát kdekdo, např. johanitou se mohl a dodnes může stát pouze šlechtic. Mimo rytířů putovali do Palestiny i řadoví vojáci neurozeného původu, jejichž mentalita více odpovídá dnešnímu populismu.
Slavné kázání Bernarda z Clairvaux r. 1095 motivovalo k první křížové výpravě řadu křesťanů. Bojovou morálku vyhrocovali lidoví kazatelé a náboženské nadšení nebo spíše fanatismus se začal vybíjet v útocích na Židy. Jeden takový dav táhl z říše do Palestiny přes Prahu a ta tak zažila první zaznamenaný pogrom v české historii, jak zachytil Kosmas (III, 4): "Téhož roku (=1096) nastalo takové hnutí, ba božské zanícení v lidu pro cesty do Jeruzaléme, že v německých krajích, zejména ve východních Frankách, zůstalo v hradech a ve vsích jen velmi málo obyvatel. A poněvadž pro množství vojska nemohli všichni zároveň jít jednou cestou, obořili se někteří z nich, když táhli naší zemí, z Božího dopuštění na Židy. Proti jejich vůli je křtili a ty, kteří se nechtěli podvolit, zabíjeli."
Houfy lidových křižáků nedošly daleko. Hned za hranicemi Uher na území dnešního Slovenska je kvůli jejich loupeživému chování rozehnal uherský král Koloman. Když pak do Uher dorazilo rytířské vojsko Gottfrieda z Bouillonu, Koloman jej přijal a bez konfliktů doprovodil na jižní hranice Uher.
Tady se historie docela opakuje. Dnešní populistické antiislámské hnutí projevuje zanícení pro věc, vytváří bojové jednotky ve formě domobran, které se ale nejeví jako bojeschopné v reálném válečném konfliktu. 3) To zanícení se ale stejně jako v minulosti může obrátit proti Židům. Ať už je mezi populisty skryté neonacistické křídlo, nebo ať se jedná o obecnou agresi vůči všemu cizímu, je míra antisemitismu u populistů vyšší než v okolní společnosti. Na populistické hnutí působí konspirační weby, které mimo antiislámské rétoriky propagují i antisemitismus. Podle informací tajných služeb publikují nejvíce antisemitských textů v ČR prokremelské dezinformační weby. 4)
Profesionální vojenskou složku pro válku s muslimy, popř. pouze s islamisty, představovali křižáčtí rytíři a dnes armádní složky. Jejich zahraniční akce dokáží být kontroverzní - křižáci byli schopni brutálních masakrů, dnešní mise bývají směřovány do oblastí, kde je zájem kontrolovat naleziště ropy. Profesionální jednotky ale umí nápor nepřátelské ideologie zastavit a pokud zůstaneme v domácích podmínkách, nechme silové složky konat. Pokud se stát ujme protiterotistických opatření typu instalace betonových zátarasů proti vjezdu auta do davu, je nesmysl komentovat to jako vítězství populistů. Preventivní opatření jsou potřebná a dobře, jestli se jich ujme stát a ne populisti sami.

II. RECONQUISTA, CONQUISTA A VZTAH K UPRCHLÍKŮM
S křesťanskou láskou k bližnímu kolidují nenávistné výlevy o tom, jak je třeba upchíky střílet na hranicích, topit v moři nebo proč přijímat a sponzorovat uprchlíky, když sami máme málo. Křesťanství na vztah k jinověrcům pamatuje slovy Matoušova evangelia: "Slyšeli jste, že bylo řečeno: ´Milovati budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého.´ Já však vám pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. Budete-li milovat ty, kdo milují vás, jaká vás čeká odměna? Což i celníci nečiní totéž? A jestliže zdravíte jenom své bratry, co činíte zvláštního? Což i pohané nečiní totéž?" (Mt 5, 43-47)
Zmiňované nenávistné výlevy jsou na první pohled v přímém rozporu s tímto biblickým citátem. Historicky ale nejde o nic tak nového, jak je vidět na příkladu praxe španělského katolictví.
Rok 1492 je datem celosvětového významu, Kryštof Kolumbus ve službách španělského krále objevil Ameriku. Španělský král téhož roku zlikvidoval poslední bod muslimského osídlení Španělska, a sice emirát v Granadě. Ten byl plně závislý na dobré vůli španělského vládce, a ta toho roku vyprchala.
Islám se držel ve Španělsku dávno od začátku 8. století. Křesťanské státy se držely zuby nehty na severu Iberského poloostrova a politiku vůči muslimům charakterizovala tzv. reconquista (znovudobývání). Drobné války držela v režii španělská šlechta s motivací, že případný územní zisk si šlechtic ponechá. Vznikla tak možná mimovolně idea, že šíření křesťanství se rovná šíření křesťanské vojenské moci na jinověrcích.
Tato idea pak došla naplnění v Americe, tentokrát během conquisty (dobývání). Šíření křesťanství probíhalo tak, že křesťanští Španělé obsadili nějaké území na Indiánech. Proti tomuto postoji vznikla menšinová opozice, která se odvolávala na klasické šíření křesťaství pomocí misií a získání nevěřících ke konverzi; hlavním ideologem misijního přístupu byl dominikán Bartolomeo las Casas.
Dnešní populistický přístup k uprchlíkům kopíruje španělský přístup k nevěřícím. Křesťanství se víc než v biblických metodách manifestuje v držbě křesťanského území bez jinověrců. Rozdíl je možná ten, že Španělé tak činili ofenzivně, křesťanské území rozšiřovali, kdežto dnešní populisté činí defenzivně, území brání proti přílivu jinověrců.

III. PRÁVO JAKO PRVEK IDENTITY
Matyáš Korvín a místní právo
Součástí slovenského Popradu je památková rezervace Spišská Sobota, původní městské jádro. Spišská Sobota náležela do linie měst založených německými kolonisty na obchodní cestě pod slovenskými horami, která se za Popradem obtáčela kolem Tater na sever do Polska.
Jak říká průvodkyně v tamějším gotickém kostele, kolem Popradu žilo více etnik - Slováci, Němci, Maďaři, Poláci a další. To nečinilo samo o sobě problémy, protože všichni podléhali stejnému právu, a k tomu se vztahuje i tamější nejznámější příběh.
Do města zavítal uherský král Matyáš Korvín. Nechal se s doprovodem ubytovat v jednom domě a bylo zvykem, že host na oplátku provede nějakou domácí práci. Korvín dostal za úkol zamést místnost. Chopil se metly, zametl a na rozloučenou přidal váček s penězi, čímž teprve prozradil svou totožnost.
Korvín vládl rozlehlému království od chorvatského Jadranu na jihu po slovenské Tatry na severu, na jeho bedrech ležela hlavní obrana Evropy proti turecké expanzi. A přesto se bez řečí řídí místním právem jednoho města na hranicích své říše. To je hlavní poselství příběhu a současně hlavní poselství pro současnost. Místní právo respektoval král a není důvod, aby místní právo dnes nerespektoval migrant bez prostředků...
Evropské právo versus šaria
Něco jiného si myslí bývalý pražský imám Sámer Shehadeh aktuálně souzený za podporu terorismu: "Už při začátku hlavního líčení se nechal slyšet, že tento soud neuznává, že uznává pouze islámské náboženské právo šaría a soud šaríi." 5) A v tom je kámen úrazu.
Historická optika se naučila vnímat náboženské konflikty čistě věroučně. Dějiny jsou plné násilí mezi křesťany a muslimy, mezi katolíky a protestanty, fanatici Islámského státu jakožto vyznavači sunny likvidovali bez milosti šíity. Hlavní zdroj problému mezi křesťany a muslimy ale nevidím v teologickém sporu, jestli je Bůh trojjediný nebo jediný. Ten zdroj problémů vychází z práva, resp. z oblastí, kde na sebe práva narážejí.
Tady se mi zamlouvá kanadský přístup. Přistěhovalce se ujme místní člověk, který mu ukáže, jak funguje svobodná společnost, jak se chovají lidé k sobě, jak se chovají k ženám atd. To je sympatické na rozdíl od populistického pohledu, který migrantům zakáže brát práci místním, zároveň jim zakáže žít na dávkách a pak ukazuje, že migranti žijí kriminálně a jsou nepřizpůsobiví. Migrant dostane skutečnou šanci zařadit se. Může se stát, že migrant nové normy nepřijme. Pak dostane zpáteční letenku, protože jeho pobyt je zdrojem konfliktů. Nejde ani tak o to považovat svoje právo za lepší, ale když je právo migranta je technicky vzato neslučitelné s právem a životem místním, může se svému právu oddávat v jiné zemi.
Muslimský migrant může být ohrožen válkou na svém životě, ale to neznamená, že by měl náboženské spory, byť v menší míře, exportovat do Evropy. Jestli mu tak záleží na svém náboženském pojetí, ať si své místo pro něj vydobyde zpět na Islámském státu, ne v Evropě.
Podobně není důvod tolerovat, aby muslimové v evropských školách odcházeli z hodin dějepisu při výuce holokaustu. Nenávisti k Židům je v Evropě tolik, že není důvod nechávat ji živou ještě u muslimů (byť antisemitismus a izraelský problém vnímám odděleně).
***
Právo je dnes vnímáno jako nějaká společenská disciplína, která se lidí týká, kterou se musí řídit, ale člověk nevnímá, že by byl s právem nějak bytostně srostlý. Byly ale doby, kdy bylo právo přímo součástí identity: "Podle zákonů platných v 7. století, Frank, který vstoupil co církve, přestal být Frankem: žil podle římských zákonů, a podle zákona se tedy stal Římanem." 6)
Vikinské území v Anglii neslo název Danelag - Území dánského zákona. Pokud Islanďané vikinské doby někoho přijali za svého, vyjádřili to slovy "uvést do práva". Barbarské právo bylo širší než dnešní, zahrnovalo společenské normy, z nichž některé byly i vyžadované, zahrnovalo náboženské normy, hlavně účast na rituálech. Toto všeprostupující a všezahrnující pojetí práva je mimochodem podobné islámské šárii.
Kulturní rozdíly Evropy a islámu nemusí vycházet jen z náboženství. Jenže když se ve styku s islámem hledala vlastní identita, hledala se tak trochu logicky v opačném náboženství, tedy v křesťanství (když pomineme vyznavače novopohanských směrů). Islám s sebou ale nese (v různé míře) i onu právní stránku, která proniká každodenním životem a vůči které se lze také vyhradit. Mimo křesťanské Evropy přece funguje i Evropa osvícenská a ateistická, může existovat i Evropa socialistická nebo zelená, existuje i Evropa liberální. Právní život západní Evropy je založen na společenské rovnosti, se šariou to koliduje minimálně v oblasti práv a rovnosti žen nebo sexuálních menšin.
To je odpověď na výtku populistů, že kdo přijímá uprchlíky před válkou, chce v Evropě šáriu (najednou je nezajímá náboženská stránka). Přijmout uprchlíka zuboženého válkou neznanemá chtít šáriu, ani ji riskovat nepřímo, tedy tím, že si ji muslimové sami prosadí. Pokud funguje justice podle evropských právních zásad, jak ukázal právě soud se Sámerem Shedahem, lze vyznavače šárii vykázat do patřičných mezí.

EVROPA SEBEVĚDOMÁ?
Evropa působila tváří tvář islámskému přílivu bezradně. Na teroristické útoky odpovídala stereotypně tím, že většina muslimů nesahá k násilí a je třeba je chránit před paušální odvetou. Na místě je ale dát jistotu i Evropanům, že podobným útokům bude rázně předcházet; vyjádření solidarity postiženým státům a početné pietní pochody takovou jistotu přeci jen nedávají.
Oproti tomu muslimové bezradně nepůsobí. S sebou přinášejí pevně hierarchickou společnost, zvyky a tradice, náboženství i právo, což všechno dohromady řídí jejich život. Hledají Evropané podobné jistoty, ztracené od doby osvícenství? Karel Schwarzenberg prohlásil, že ho nelekají muslimové, ale prázdné kostely...
Evropská kultura ale není prázdná. Svoboda vyžaduje prostor - a prostor není prázdnota, prostor je základna pro činorodý, aktivní život. Kontrast vůči muslimským fanatikům vynikne nejlépe při sociologickém srovnání. Řadu teroristických útoků na Západě provedli muslimové z druhé nebo třetí generace imigrantů. Je to skupina lidí, která už ztratila původní kořeny a nové ještě nenalezla. V životopisech těchto teroristů pak lze číst, že život trávili podle islámských měřítek dekadentně - v hospodách s alkoholem a cigaretami, u počítačových her, ale vůbec ne v mešitách. Ale vlna šoku a strachu před Islámským státem a invazí muslimů jim vnukla nápad dát svému zkurvenému životu ještě zkurvenější tečku...
Zkoumání psychologických profilů muslimů, kteří odcházeli ze Západu bojovat přímo do řad Islámského státu, ukázalo také jinou motivaci než náboženskou. Islámský stát diktuje člověku život do posledních podrobností. Islám sám o sobě nařizuje denně pět modliteb, islamisté ovládají člověka úplně na způsob tvrdé sekty. Muslim na Západě (často opět z té druhé nebo třetí generace přistěhovalců), vykořeněný a nejistý v cizím světě a nepřijatý místními, potom nachází svou jistotu a řád v radikálním islámu...7)
***
Historie je potřebná při hledání kořenů a uvědomění si, kam jsme se to dostali. Evropa se mimo křesťanství hlásí ještě k antickému dědictví. V antickém Řecku lze sledovat kontrast mezi společností pevné ruky (což byla Sparta) a společností činorodou, která experimentovala s demokracií, jejímž centrem byly Athény.
Sparťané žili ve společnosti, která byla na jednu stranu konzervativní a na druhou stranu protokomunistická. Sparťané měli pevně stanovenou pozici, a to i majetkovou - Sparťan měl pevně stanovený příděl půdy a nemohl rozšiřovat svůj majetek, aby se nenarušila společenská rovnováha.
Zbytek Řecka zatím prožíval období rozmachu - lodní podnikání vytvářelo zisky, Řekové zakládali kolonie od Černého moře a pobřeží dnešního Turecka na východě přes kolonie v Albánii, Itálii, nebo Egyptě po kolonie ve Francii a Španělsku na západě. Řecký mořeplavec Pýtheas pak odplul do Atlantiku a podal cestopisnou zprávu o severních končinách Evropy.
Řecká činorodost přinesla objevy v mnoha oblastech. Přírodní vědu obohatili Řekové o objevené matematické zákony, praktické užití nalezli Řekové v zeměměřičství a kartografii. Společenské vědy doteď čerpají z demokratických řeckých experimentů. Do tajů života se snažila proniknout řecká filosofie, z umění celosvětového významu jmenujme Homérovy eposy. Sparta tomuto pokroku, "řeckému zázraku", nepřispěla v podstatě ničím...
Evropa navazuje na Řecko v jeho činorodosti, akorát si to sama už neuvědomuje. Činorodost je ale náplní života, kdo ji nemá, může inklinovat k systému, který mu bude život řídit. A je už jedno, jestli to bude islám se svými pěti modlitbami denně, ramadánem a nařízeným oblečením, nebo jestli to bude populistické vzhlížení se v autokratickém Putinově Rusku. Pokud si Evropa uvědomí svoje aktivní kořeny, nemá důvod si připadat nějak vyprázdněná a slabá.


Poznámky:
1) Tak r. 2012 připadlo osmisetleté výročí Zlaté buly sicilské a zároveň v rámci Evropské unie probíhala diskuse o tzv. dvourychlostní Evropě, tedy nerovnoměrném vývoji vyspělejší a zaostalejší poloviny Unie. Profesor Martin Wihoda jakožto znalec Zlaté buly se svěřil s tím, že v médiích dostal otázku, jestli je ve Zlaté bule sicilské obsažena dvourychlostní Evropa... Jako kdyby listina o nástupnictví jedné země předjímala 800 let dopředu proces sjednocování Evropy a v jejím rámci rozdělení na dvě poloviny. Takovou schopnost jasnozřivosti nemá žádná listina nebo člověk. V roce 2012 také nikdo netušil, jakou krizí si EU projde nebo že Unii opustí Velká Británie.
2) https://www.expres.cz/zpravy/tomio-okam ... pravy_peve
3) Podle zprávy Ministerstva vnitra o extremismu za druhé poletí r. 2019 (s. 6): "Nadále platilo, že domobrany sdružovaly reálně pouze desítky osob důchodového a předdůchodového věku, které fakticky nevyvíjely téměř žádnou aktivitu. ... Reálně jsou tyto skupiny stále paralyzovány osobními animozitami a neschopností koordinovat logisticky náročnější aktivitu." - https://www.mvcr.cz/clanek/pololetni-zp ... Q93U50HY7g
4) http://www.ztis.cz/rubrika/z-domova/cla ... elske-weby
5) https://www.novinky.cz/krimi/clanek/z-l ... t-40313055
6) James, Edurad: Frankové, NLN, Praha 1997, s. 16.
7) Psychologickému profilu nesamostatného, ale poslušného člověka odpovídá i případ Čecha Jana Silovského odsouzeného za terorismus. Silovský žádal o podmínečné propuštění a i když slovy obhájkyně "od počátku trestu si plní veškeré povinnosti, je nejlepším pracovníkem mezi vězni, chová se zdvořile a slušně", soud se přiklonil k protistraně: "To, že dostal několik kázeňských odměn za úklid a pracovní morálku, ještě nesvědčí o jeho nápravě. Jde o osobu submisivní a závislou, která se vyznačuje podřídivostí. Je schopen pouze plnit pokyny a poslouchat rozkazy, a nikoliv sám se snažit o nápravu a vedení řádného života." - https://www.novinky.cz/krimi/clanek/vzo ... l-40294577


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
 Předmět příspěvku: Re: Pokec o politice
UNREAD_POSTNapsal: 07 bře 2022 12:24 
Offline
Král
Uživatelský avatar

Registrován: 24 srp 2008 11:16
Příspěvky: 1655
Bydliště: Jičín
Has thanked: 0 time
Been thanked: 17 times
Pracovní verze jednoho článku, ještě musím mj. dohledávat odkazy.


STŘET PRINCIPU OBČANSKÉHO A NÁRODNÍHO NA PŘÍKLADU RUSKA, IZRAELE A ČESKÝCH DĚJIN

Existuje zvyk definovat protiizraelskou politiku jako antisemitskou. Izrael je stát židovský, nenávist k Židům je antisemitismus, kritika židovského státu je tedy antisemitská – to je jeden úhel pohledu. Je to pohled národní, který ale není jediný. A Izrael zároveň není jediným případem, kde se národnostní pohledy proplétají s jinými, narážejí na sebe nebo se míjejí, nechápou se a vzniká chaos.
Když položíme komukoli otázku, o co šlo ve Francouzské revoluci r. 1789, dostaneme většinou jednoduchou odpověď, že byla svržena monarchie a nastolena republika. Ruská carevna Kateřina Veliká to viděla jinak. V dopise německému učenci Jacobu Grimmovi alarmuje: „Nepozorujete, co se děje ve Francii? Galové vyhánějí Franky. Ale uvidíte, že se Frankové vrátí, a potom budou ty zuřící bestie lačnící po lidské krvi buď vyhlazeny, nebo zahnány do úkrytů."1 Carevna pozměnila republikánskou revoluci na národní. Třetí stav jsou v jejím pojetí Galové, monarchisté zase potomci Franků, kteří kdysi Galii obsadili.

Rusko a nacismus
V Rusku se toho od té doby moc nezměnilo, jak je vidět v postoji k Ukrajině. Ukrajina se politicky vzdaluje Rusku a přibližuje se k demokratické Evropě. Součástí procesu je tzv. Východní partnerství, které navázala EU s šesti postsovětskými státy. Jak se k tomu postavili ruští moderátoři?: „Jeden z nich například prohlásil o švédském ministru zahraničí a předním stoupenci Východního partnerství Carlu Bildtovi, že ukrajinské protesty zosnoval jako odvetu Rusku za bitvu u Poltavy z roku 1709.“2
Hlavní ruský narativ se odvolává na zásluhy na vítězství nad nacismem ve světové válce. Rusové jsou proti nacismu, a kdo je proti Rusům, sympatizuje s nacismem... Rusové jsou aktuálně neoblíbeni, a protože kdysi byli neoblíbeni Židé, hlásí ruská propaganda, že „Rus je nový Žid“. Někdejší označení „Židák“ má mít nyní formu „Rusák“.
To je jeden úhel pohledu. Jiný úhel nachází některé paralely nacistického režimu v nynějším ruském – postupné potlačování a pohlcování opozice, trestání nepohodlných názorů, snaha připojit ke státu území cizích států s německou/ruskou menšinou (se záminkou, že tam probíhá genocida tamních Němců/Rusů), represe proti homosexuálům apod. Asi nejvíce antisemitských textů v Česku produkují proruské dezinformační weby. Původní nacistickou propagandu, kde v pozadí světa stojí Židé toužící zničit árijskou rasu, nahrazuje proruská propaganda vizemi, kterak svět ovládá Soros (ostatně také Žid) nebo Bill Gates. Jinde místo Židů figurují muslimové – tak má být v čele pirátské mezinárodní strany muslim, který hodlá zaplavit Evropu islámem a černou rasou, aby zničil evropskou kulturu. Ruské peníze financují fašistické evropské strany, protože ty prosazují odchod svých států z NATO.3 Putinův válečný projev zpochybňující státnost Ukrajiny je svou povahou stejný jako Hitlerův názor na Československo jakožto neživotný zmetek Versaillské smlouvy. Jak na tyto paralely reaguje Rusko? Po svém, nacismus nezobrazuje jako politický systém, ale prezentuje ho nacionálně – nacisti jsou Němci, popř. Ukrajinci, a tím všechen rozbor končí.
Ruské agresivní chování vyvolává reakce podobné kolektivnímu odsuzování Němců po druhé světové válce – tak jako generace našich prarodičů tvrdila, že každý Němec je nacista a Němci jsou nenapravitelní, zástupci novější generace jsou schopni tvrdit, že každý Rus je komunista nebo Putinovec a Rusové jsou nenapravitelní. Ne, Rus není nový Žid - Rus je nový Němec... Jak svým agresivním chováním, tak agresivní protireakcí.

Československo a nacismus
Generace pradědů a aktuálně i ruský stát prezentuje boj ve druhé světové válce jako boj proti Němcům. Mluví tak i památník v Dolním Podluží věnovaný členům finanční stráže zabitých nacisty roku 1938: „Padli, sraženi vražednou rukou našich odvěkých nepřátel. Povinnost a láska k vlasti byla vám vším -nám zůstává odkazem.“4 Směrem na sever na hranicích v Horní Světlé stojí pomník s jiným nápisem i vyzněním: „Na paměť obránců zdejší celnice a všech dalších hraničářů, kteří v roce 1938 bránili demokratické Československo proti útokům sudetoněmeckého Freikorpsu. Nikdy nezapomeneme!“5 Je to jiný pohled, neklade Němcům kolektivní vinu, konflikt nevnímá jako konflikt etnický, nýbrž jako konflikt demokracie s totalitou.
Nakolik to prožívali tehdejší občané, to by stálo za studii. Běžný český občan mohl bojovat za národ i za demokracii, vůbec to nerozlišovat, a tváří smrtelné hrozbě asi ani neměl čas zabývat akademickými detaily.
Jako dilema to ale prožívala jedna specifická skupina, a to čeští fašisté. Původní český fašismus vycházel z českého nacionalismu, který byl zaměřen od dob habsburské monarchie obecně protiněmecky (odhlédneme teď od protektorátní kolaborantské Vlajky). Část fašistů vystoupila proti nacistům se zbraní v ruce na obranu českého národa, ale měli problém tvářit se jako obránci demokratického státu.6 Za všechny člen krajně pravicového Národního sjednocení J. Klíma: „Budeme se bíti za náš stát a dáme rádi krev proti německým útokům, ale nedáme ani kapku krve za dnešní partajnický systém.“7
Slovenští fašisté zase řešili, jak pochopit Slovenské národní povstání. Povstalci bojovali proti fašismu za demokracii, ale ludákům toto vysvětlení nestačilo. Exilový ludácký spisovatel Jozef Cíger-Hronský vysvětloval věc čistě národnostně a nemohl se dobrat pořádného výsledku: „Nie, v dejinách na příkladu to niet. Niet to na príkladu, aby národ povstával proti vlastnému štátu, aby si podpalovaľ dom, v ktorem sa mu žilo dobře, za ktorý dlho túžil a ktorý si napokon ťažko vydobyl a zariadil. To nie je možné! Tu je to vo všelijakých proklamáciách, článkoch, rečiach, knihách i zákonoch napísané, zaznačené, že slovenský národ roku 1944 povstal proti svojmu štátu, ale ani tak nie je to možné!“8

---

Hitler rozjel válečný konflikt pod národní tematikou, jako výraz údajné německé nadřazenosti. Ideová obrana pak probíhala ve stejném duchu, ukázat, že český nebo jiný národ není méněcenný. Proti nacistickému útoku na samotný život slovanských národů se postavila hesla o přežití národa. Samotný Stalin také přestal interpretovat konflikt jako obranu komunismu a přešel k obraně vlasti a definici sovětského odboje jako Velké vlastenecké války. Je to převzetí nacistického narativu, kde se ovšem přirozeně prohodí hodnotící znaménka.
Něco podobného probíhá v postoji proti náporu islámu na Evropu. Islám je náboženství, tak se proti němu vytáhne náboženství evropské, křesťanské. Opět se jedná o převzetí narativu protivníka, tentokrát má jít ale o spor náboženský. Francouzský prezident Macron použil v tažení proti islamistům jiný princip, od islámských duchovních požaduje slib republice. Zrovna ve Francii to má svoji logiku. Francouzská revoluce byla namířena i proti církvi, vytýkala ji nesvobodu a považovala ji za fosilii středověku. Nyní stojí francouzská republika před skutečnou fosilií tmářského islamismu a jako protiváhu může použít republikánské ideje svobody. Republika tak navíc stanoví vlastní narativ, stanoví vlastní pravidla hry, není to pouhá negace narativu cizího.

DĚDICTVÍ ROKU 1848 PRO ČECHY A SLOVÁKY

Od Francouzské revoluce se odvíjí moderní idea národa a svobody v podobě liberalismu. Oba principy se pak projevily během revolučního roku 1848, který těžce zasáhl evropské monarchie. Bouřili se lidé proti nedemokratickému systému, bouřily se národy proti nadvládě cizích monarchů. Ale i tady na sebe začaly narážet principy občanských, individuálních svobod, s principy národními. Na území Německého spolku, kde se nacházela tříšť států a státečků s vlivem velmocí Rakouska a Pruska, bylo povoleno svolat parlament do Frankfurtu nad Mohanem. Frankfurtský parlament přijal demokratické principy typu osobní svobody, svobody shromažďování, tisku atd. Organizátoři obeslali s nabídkou účasti významné osoby politického života, mimo jiné českého historika a politika Františka Palackého. Ten pozvání zdvořile, ale důrazně odmítl. Jako „Čech rodu slovanského“ odmítl nastoupit do instituce, která byla německá a zasahovala by do českých zemí. Volby do frankfurtského parlamentu byly v Česku vyhlášeny, ale od Čechů bojkotovány.
Palacký v tuto chvíli sledoval jiný typ rovnosti, a sice národní. Celá česká politika této doby se točila kolem rovnosti českého národa s vládnoucím národem monarchie. Palacký jako historik našel pro obhajobu českého národa dvě teze, které stojí vůči sobě v paradoxním vztahu. Jako morální oporu pro národní identitu poukazoval na údajný demokratismus a mírumilovnost slovanského národa oproti údajnému aristokratismu a monarchismu Germánů. Je tu i skrytě řečeno, že Češi nepotřebují nějaký Frankfurtský sněm – demokracii mají v sobě, stačí jen odhodit pouta vládnoucího národa a demokratické svobody si Češi zařídí přirozeně a sami. Jako oporu pro národní rovnost zvolil Palacký státoprávní ideu. Češi měli vlastní stát, jehož korunu zdědili Habsburkové. Ti by se měli chovat jakožto králové a správci své země, nechovat se k ní jako k zemi cizí a dobyté. Poukazováním na českou státnost a monarchii ovšem Palacký bezděky popřel údajnou českou demokratickou, antimonarchistickou povahu.
Konkrétní ukázkou mimochodnosti občanského a národního principu byly okolnosti přijetí Prosincové ústavy roku 1867. Ta byla nejliberálnější ústavou za celou dobu trvání habsburské monarchie. Zaručovala osobní svobody, politická práva, rovnost před zákonem, plnou svobodu vyznání apod. Představovala jeden z hlavních pramenů pro budoucí československou ústavu roku 1920. Čeští poslanci se však práci na Prosincové ústavě nezúčastnili. Primárně prosazovali své národní požadavky a aktuální formou byla pasivní rezistence spočívající mj. v bojkotu zasedání rakouské říšské rady (tak se jmenoval zastupitelský sbor). Hlavní práce na ústavě se tak ujali němečtí liberálové.
Když už jsme u Židů, tak Prosincová ústava plně liberalizovala i jejich život. Židé byli náhle zrovnoprávněni, mohli se stěhovat, studovat a vykonávat všechna povolání. Odvrácenou stranou tohoto rozvolnění byl nárůst českého antisemitismu – Židé začali konkurovat Čechům v podnikání, byli více vidět apod. Mimoto jejich jazykem byla převážně němčina, což v době jazykových bojů působilo na Čechy negativně.9 V této době mohla existovat osobnost typu spisovatele Jana Nerudy – na jedné straně radikální demokrat až republikánského ražení, na druhé straně otevřený antisemita.10
Bývá postojem Čechů považovat antisemimitismus za projev německé politiky vrcholící v nacistickém holocaustu. Jenže zrovnoprávnění Židů v habsburské monarchii proběhlo nejenže bez Čechů, nýbrž za plného vedení německých liberálů... Židé se také s německým prostředím více sžili. Svobodu stěhování a podnikání využívali ke stěhování do pohraničních Sudet – že zde za nacistické agrese proti Československu budou hned na ráně nebo že Sudety zasáhne událost typu Křišťálové noci, to v té době nikdo netušil.

---

Od Palackého dopisu do Frankfurtu uplyne 175 let. Co se za tu dobu změnilo? V Rusku nic, Rusové dále trvají na slovanské holubičí povaze mj. tvrzením, že Rusové nikdy v dějinách nikoho vojensky nenapadli.11 Palacký považoval Němce za národ monarchistický, kremelští vládci označují Němce za národ nacistický.
Zajímavější je posun české politiky, který obzvláště vyniká dík vztahu ke slovenskému národu. Češi žádali od Němců v habsburské monarchii národní rovnost, až pak hodlali řešit občanská práva. Po vyhlášení Československa a zbavení se cizího dohledu nastal čas na budování demokracie. Tak vypadal český pohled, nikoli slovenský. Jak poukázal nedávno Pavel Kosatík v knize Slovenské století12, Slováci požadovali od Čechů jednání rovný s rovným, tedy národní rovnost. Česká politika po Listopadu 1989 se zaměřila na osobní a lidská práva, na demokratizaci společnosti, liberalizaci ekonomiky, zapojení do euroatlantických struktur. Slovenská politika sledovala opět a pořád národní rovnost. To je vidět i na srovnání cílů Občanského fóra a slovenské Veřejnosti proti násilí: „I když hlavní požadavky byly u obou hnutí shodné a týkaly se především demokratizace systému, již 25. listopadu nacházíme na Slovensku u VPN požadavek důsledně demokratické federace, který u OF absentuje.13
Podobně se liší český a slovenský pohled na Pražské jaro roku 1968. Češi vidí demokratizaci, přou se leda o to, jestli sled událostí měl směřovat ke kapitalismu, nebo k socialismu s lidskou tváří. Celý sled ale začínal nenápadně už předchozího roku na Slovensku u Alexandra Dubčeka. Dubček nebyl zprvu nějaký reformista, spíše běžný komunistický kádr. Vystoupil ale s požadavky na větší rovnoprávnost Slováků ve státě. V Praze té doby seděl nepopulární Antonín Novotný, který centralizoval jak moc státní, tak politickou. Odstranění Novotného po několika kauzách vedlo k decentralizaci jak na úrovni státu, tedy k větší přenosu moci i na Slovensko, tak k decentralizaci politické, k uvolnění politických poměrů, čehož se chytli čeští reformní komunisté i nekomunisté.
Dilema občanského a národního postoje představuje diskuse na IV. sjezdu slovenských spisovatelů z dubna 1968: „Mihálik zase řekl, že demokracii bez národní seberealizace již Slováci měli za Masarykovy republiky, se kterou on sám má trpké zkušenosti. … Zora Jesenská replikovala na Mihálikův výpad tím, že rovněž národní sebeurčení bez demokracie již Slovensko mělo za ludáckého režimu.14
Po invazi vojsk Varšavské smlouvy došlo k potlačení demokratizace a jako jediný výsledek celého Pražského jara bylo vyhlášení federace počínaje k 1. lednu 1969 (federace spíš na papíře, nutno podotknout).

STŘETY A MÍJENÍ
Občanský a národní princip se v dějinách spíše míjely. Když na sebe narazily, nechápaly jeden druhého nebo ho považovaly za druhotný. V některých případech se asi ani nechtějí pochopit.
Začněme opět Ruskem. Putin vydal loni v létě esej s názvem O historické jednotě Rusů a Ukrajinců: „Esej obsahuje tři tvrzení. Za prvé: Západ se snaží využít rozdělení k "ovládnutí" Ruska. Za druhé: že cokoli jiného než jednotný národ Velké Rusi, Malé Rusi a Bílé Rusi (Velkorusové, Malorusové, Bělorusové) podle obrazu vytvořeného v 17. století je umělý konstrukt a odporuje přáním jednoho národa s jedním jazykem a církví. Za třetí, že každý, kdo s tím nesouhlasí, tak činí z nenávisti nebo fobie vůči Rusku.“ 15
Protiruská koalice ale proklamuje svoje zásady jinak než rusofobií. Ukrajinský prezident v poselství evropským městům ze 4. března: „„Jestliže zvítězíme, a já jsem si jist, že zvítězíme, bude to vítězství pro celý demokratický svět, bude to vítězství pro svobodu, vítězství světla nad tmou, svobody nad otroctví.“ 16
Český premiér Petr Fiala: „"Tím chci říct, že postoje české vlády, České republiky, nejsou nijak proti Rusku a Rusům, my jsme proti agresivní politice Vladimira Putina, která je naprosto nepřijatelná."17
A slovo dobrovolníků: „Řada Američanů a Kanaďanů agentuře Reuters řekla, že je inspiroval neohrožený odpor Ukrajinců. A mnozí z nich se obávají, že pokud neudělají nic pro obranu Evropy, mohou být ohrožena i jejich demokratická práva doma.
V texaském Austinu řekl vývojář softwaru, že by v boji za Ukrajinu rád využil své zkušenosti kadeta americké armády. "Ti, kdo mají prospěch z demokratické společnosti a jsou ochotní bránit demokracii, jsou podle mého názoru povinni ji bránit."18
Tedy nikoli nacionální boj proti Rusům, nýbrž boj demokracie proti nesvobodě.
***
Česká společnost má zkušenosti z poválečného vývoje, kde také váhala mezi důrazem na demokracii nebo antiněmecký nacionalismus. Tady ovšem pod dojmem války a iluzí v Moskvu zvítězil nacionalismus. Dědictví toho si neseme dodnes: „Ukazuje se, že odpor proti totalitarismu, tedy nejprve nacismu a pak komunismu, sám o sobě neměl pozitivní přesah a neobsahoval představu moderní demokratické alternativy. ... Žádný ze států střední Evropy se dosud nedokázal vyrovnat se selháním během desetiletích diktatur. I odpor proti nacismu byl totiž za války zatížený protiněmeckým etnocentrismem polským či českým – vyhnání Němců bylo důležitější než budování demokracie.“19 Dnešní přístup české vlády k Rusku je oproti tomu viditelným pokrokem.
***
Nejzamotanější je Izrael. Jeho základní idea je podobná té ruské. Za druhé světové války byli Židé (nebo Rusové) obětí nacismu. Kdo nyní kritizuje židovský (ruský) stát, je sympatizantem nacismu a antisemitou (rusofobem). Izrael se považuje za výspu evropanství a za jediný demokratický stát na Blízkém Východě; ohledně fungování voleb a apod. je skutečně státem demokratickým, o tom není pochyb.
Kritika na Izrael míří z více směrů. Náboženské skupiny a strany se odvracejí od moderní doby, včetně diskriminace žen: „Židovské tradice sice segregaci podle pohlaví vyžadují jen v synagogách, náboženských školách, při tanci a svatbách, v posledních letech se ji ale náboženští radikálové snaží šířit i na jiná místa. Jejich novým bojištěm se staly například koncerty. Loni se Netanjahuova vláda postavila za úředníka, který na jedné akci odmítl nechat zpívat dívku, protože by muži mohli slyšet zpívající ženský hlas, což odporuje jejich náboženskému přesvědčení. V listopadu byl pak zrušen koncert, na němž měla vystupovat i Izraelská filharmonie a několik předních zpěváků. Rabíni žádali, aby na něm nemohly zpívat ženy.“2021 To přirozeně nese negativní reakce z řad liberálů a hlavně z řad progresivní levice. Tato levice vystupuje na obranu asi všech menšin včetně etnických, takže dalším terčem její kritiky se stává izraelská politika vůči Palestincům.
Není na místě mapovat celou genezi izraelsko-palestinského konfliktu, pouze uvedu pár analogií. Evropská křesťanská kultura dlouhou dobu idealizovala křížové výpravy do Svaté země. Byla to svatá nebo spravedlivá válka, bylo to světlo křesťanství proti agresivnímu islámu. Novější knihy o kruciátách ale zmiňují i temné stránky – křižácké dobytí Konstantinopole, křižácké masakry, které nevyjímaly ani upalování židů, které křižáci nahnali do synagog a ty zapálili. To je dávná doba a uzavřená kapitola, ale dnešní izraelská skutečnost je podobná a živá. Sionismus přišel opět z Evropy, nesl s sebou evropské hodnoty, které přešly až do dnešní demokracie, ale přehmaty vůči muslimům se vyskytly také, nemá smysl je zapírat.
Součástí islámského světa obklopující Izrael jsou islamističtí extremisté typu palestinského Hamásu nebo libanonského Hizbaláhu. Pak lze slyšet hlasy „jak se můžete zastávat Palestinců, když vidíte, jaká svinstva dělá Hamás a jakou má podporu“. Česká historická zkušenost tu může přispět vztahem k sudetským Němcům za nástupu nacismu. Kdo se zastane sudetských Němců v tom smyslu, že jim vyhnáním z Československa byla odepřena lidská práva, dostává identickou odpověď - „jak se můžete zastávat sudetských Němců, když vidíte, jaká svinstva dělali henleinovci a jakou měli podporu“. Česká společnost si to s odstupem času pomalu rovná v hlavě a hledá cestu k usmíření, v případě Izraele se většinou hledají postupy, jak ospravedlnit jednu nebo druhou stranu.
Izrale za vlády Ariela Šarona přistoupil ke stavbě zdi, která odděluje Izraelce od Palestinců v rámci bezpečí. V Česku proběhlo v menším měřítku něco podobného, v Ústí nad Labem měla stát zeď oddělující českou majoritu od Romů, důvodem bylo opět bezpečí majority. V Česku byla zeď po veřejných protestech odvolána, v Izraeli stojí.

---
V náhledu na palestinskou otázku existují v Izraeli dvě křídla. Jedno chce dohodu a nějaký kompromis s Palestinci, druhé chce Palestince porazit a prosadit svoji představu. První křídlo utrpělo prohru během atentátu na premiéra Šimona Perese, zastánce dohody, a už se z ní pořádně nevzpamatovalo. Druhé křídlo tvoří armáda, pravicový blok Likud a „militantní pravicové skupiny, které tvrdí, že reprezentují národ“.22 Ten důraz na národ se opakuje: „Vůbec je zapotřebí konstatovat, že izraelská média postupovala nanejvýš kriticky a nemilosrdně tepala přepady v rámci potírání intifády, takže se na autech často objevovaly etikety s nápisem: ´Národ je proti nepřátelským médiím.´“ 23
Opět se vyskytují paralely. Šéfredaktorka ruské oficiální televizní stanice Russia Today Margarita Simonjanová v reakci na ruské protiváleční hnutí prohlásila: „Pokud se teď stydíte za to, že jste Rus, nebojte se, nejste Rus.“24
Krajní pravice a jí podobní se snaží vystupovat jako představitelka národa a zároveň vylučuje z národa ty, kteří její hodnoty nesdílí. Tak zatímco český premiér Fiala může tvrdit, že Česko nepodporuje Ukrajinu proti Rusům, ale proti Putinově vládě, tak ruská vláda bude tvrdit, že ona reprezentuje všechen ruský národ... V případě Izraele to tak jasně viditelné není. Izraelská pravice ztotožňuje svoje ideje a izraelský národ a Evropa na to leckdy ochotně přistupuje. Izraelci, kteří v něčem dávají za pravdu Palestincům, jsou z národa vylučováni, resp. odbyti nechápavým stylem, že „nenávidí sami sebe“. Což připomíná nechápavý postoj výše uvedeného ludáka Cígera-Hronského ke Slovákům, kteří vystoupili proti Slovenskému štátu.
Vedle izraelské krajní pravice se v izraelsko-palestinském konfliktu angažuje mezinárodní krajní levice. Angažuje se celosvětově, protože v americké podpoře Izraele vidí formu amerického imperialismu. Ideově pak vnímá Izrael jako stát, který rasisticky utlačuje Palestince. Podle krajní levice tam funguje nová forma apartheidu, což tvrdí i zpráva Amnesty international.25
Levice se obecně zaměřuje na nějak znevýhodněné skupiny. To jsou nízkopříjmové skupiny nebo menšiny všeho druhu, typicky ty etnické. Krajní levice pak ve svém radikálním antifašismu vystupuje i proti antisemitismu, který obvykle tvoří jednu z hlavních náplní fašismu a hlavně nacismu. Pokud je radikální levice obviňována kvůli kritice z antisemitismu, je to další projev zamotanosti celého problému.
Myšlenkový základ ochrany menšin lze ukázat na kauze firmy Ben&Jerry´s. Společnost dlouhodobě podporuje hnutí Black lives matter a do toho přišla s bojkotem prodeje svých výrobků na územích okupovaných Izraelem.26
Bojkot území okupovaných Izraelem neznamená automaticky bojkot celého Izraele. Evropská unie analogicky tomu vyhlašovala ekonomický bojkot firem z Krymu obsazeného Ruskem,27 zatímco plné sankce na ruský režim nastoupily až po zahájení ruské války s Ukrajinou.
Kritika politiky Izraele se dá vést z občanských pozic, viz práva žen, dá se vést z krajně levicových pozic, které se zastávají každé menšiny – na Západě se levice zastává Židů proti fašistům, v židovském státě se zastává palestinské menšiny vůči židovské majoritě. Tohle všechno rozhodně není komplexní výklad izraelské otázky. Jediná ambice je ukázat, že každá kritika Izraele není automaticky antisemitská. A když probíhají spory nebo diskuse, ideálně s výhledem nějakého řešení, bylo by dobré, aby diskuse probíhala férově.
***
Na západní frontě kulturních válek probíhá hlavní dotyk mezi rasisty a antirasisty. Antirasisti se často snaží položit otázku stejně jako přínivci Izraele. Jste proti rasismu? Pak musíte uznat, že americká policie je systémově rasistická a v konkrétním případě zabila černocha George Floyda. Jestli máte jiný názor na policejní zákrok, jste rasisti.
Česká společnost byla s tímto přístupem konfrontována během fotbalového utkání Slavie Praha se skotským Glasgow Rangers. Skotové hráli nudný antifotbal zaměřený na faulování a zastrašení soupeře. Ve vypjaté atmosféře slávista Kúdela cosi pověděl černošskému protihráči Kamarovi. Podle Kamary to byla rasistická urážka, podle Čechů jen další pokus, jak neférově a za každou cenu vyhrát. Pravdu se nejspíš nedozvíme, ale Skotové a většina britských médií měli jasno – byla to rasistická urážka, český tým zasluhuje potrestání a kdo tvrdil opak nebo upozornil, že trest pro Slavii přichází bez důkazu, je prostě rasista...

ZÁVĚR
Národ zůstává pro množství lidí přirozeným kolektivem. Vlastní národ se pak vyhraňuje vůči jiným národům, existuje nacionální tendence mít pro každý národ jeden stát, existuje tendence přisuzovat národům jeho nepopiratelné vlastnosti. Občanská společnost dokáže být na národu nezávislá a fungovat na podobných principech v různých státech i národech. Otázka je, nakolik je to pojítko stejně silné jako pouto národní. Během poslední stovky let ale nějaký posun vidět je.
Po první světové válce praktikovala Francie bezpečnostní systém zvaný cordon sanitaire. To byla bariéra složená z demokratických států (Polsko, Československo, Rumunsko, Jugoslávie), která měla bránit novému rozmachu států nepřátelských, konkrétně Německa a ještě Maďarska. Na Německo a Maďarsko byly uvaleny devastující reparace. V obou státech zrovna po poválečných revolučních situacích vládly demokratické strany, které byly po podepsání takových podmínek odsouzeny k zániku. Odpor proti poválečným podmínkám pak přivedl ke kormidlu fašistické síly, které musela definitivně odstranit až další světová válka. Po druhé světové válce západní velmoci neopakovaly snahu o zničení Německa, nýbrž pomocí Marshallova plánu pomohly Německo obnovit. Německo od té doby patří k oporám demokratického světa.
Francie po první světové válce dělali státy na demokratické a nedemokratické. Jenže i v Německu, kde byla nastolena republika, a v Maďarsku byly k dispozici demokratické síly, které mohly posunout Evropu pozitivním směrem. Naopak ve spojeneckých státech s výjimkou Československa došlo posunu k autoritativním formám vlády.
Zajímavý bude v tomto ohledu vývoj ve Východní Evropě. Může existovat pokušení označit Rusy za prokletý, nenapravitelný národ, a Ukrajince za Evropany. Ale i v Rusku funguje nějaká demokratická opozice, byť roztříštěná, která teoreticky dokáže získat populaci vystavenou momentálně plné palbě putinovské propagandy. Může existovat pokušení označit Ukrajince za plně evropský národ – bez ohledu na tamní korupci, oligarchy nebo paramilitární neonacistické jednotky typu batalion Azov. Ve světle posledních komentářů ohledně rusko-ukrajinské války lze doufat, že Západ bude tentokrát po konci války podporovat demokratické síly v obou státech.

Poznámky:
1) Edward JAMES: Frankové. NLN, Praha 1997, s.
2) https://ceskapozice.lidovky.cz/tema/kre ... ice_138191
3) https://hnonline.sk/svet/969022-odhalen ... bbr3pdOqdc
4) https://www.drobnepamatky.cz/files/2019 ... -50597.jpg
5) https://www.hrady.cz/pomnik-pamatnik-po ... 8#images-3
6) Jiná část fašistů začala s nacisty kolaborovat – zaměnila český nacionalismus za árijství nebo evropanství vedené Německem, dále souzněla s nacisty dík společnému antikomunismu, antidemokratismu a antisemitismu.
7) Tomáš PASÁK: Český fašismus a kolaborace. Práh, Praha 1999. s. 183.
8) Tomáš PASÁK: Český fašismus a kolaborace. Práh, Praha 1999. s. 183.
9) Až zhovadilou formou jazykové otázky byla praxe slovenských arizátorů. Po konci druhé světové války měli navrátivší se Židé přirozeně právo na zabavený majetek, ale protože ho část Slováků odmítla vrátit, hájila to tím, že tito Židé mluví neměcky, tudíž jsou to Němci, a Němci tvoří poraženou stranu.
10) https://www.forum24.cz/jan-neruda-jako- ... behl-dobu/
11) https://zpravy.tiscali.cz/rusove-utahuj ... dli-529179
12) Pavel KOSATÍK: Slovenské století. Torst, Praha 2021.
13) J. RYCHLÍK: Češi a Slováci, s. 566.
14) Tamtéž, s. 480.
15) https://www.securitymagazin.cz/defence/ ... d=14930603
16) https://www.novinky.cz/valka-na-ukrajin ... y-40389286
17) https://zpravy.aktualne.cz/domaci/rozho ... f6b220ee8/
18) https://www.ceskenoviny.cz/zpravy/ameri ... d=15617605
19) https://hlidacipes.org/jan-urban-stredn ... gramodeska
20) https://www.seznamzpravy.cz/clanek/v-kr ... _campaign=
21) Tyto náboženské směry se koncentrují v Jeruzalémě, zatímco liberální směry blízké evropské kultuře se koncentrují v Tel Avivu. Případný přesun hlavního města z Tel Avivu do Jeruzaléma by byl symbolickým i v tomto ohledu.
22) Michael KRUPP: Sionismus a stát Izrael. Vyšehrad, Praha 1999, s. 163.
23) Tamtéž, s. 172.
24) https://echo24.cz/a/SEusx/kdo-se-v-rusk ... z-neni-rus
25) https://plus.rozhlas.cz/termin-aparthei ... se-8677275
26) https://zpravy.aktualne.cz/ekonomika/be ... .seznam.cz
27) https://www.newstream.cz/money/brusel-o ... nexi-krymu


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
Zobrazit příspěvky za předchozí:  Seřadit podle  
Odeslat nové téma Odpovědět na téma  [ Příspěvků: 808 ]  Přejít na stránku Předchozí  1 ... 37, 38, 39, 40, 41

Všechny časy jsou v UTC + 1 hodina


Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 2 návštevníků


Nemůžete zakládat nová témata v tomto fóru
Nemůžete odpovídat v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete přikládat soubory v tomto fóru

Přejít na:  
cron
POWERED_BY
Český překlad – phpBB.cz