https://e-stredovek.cz/forum Wed, 18 Sep 2024 15:21:50 +0200 Smartfeed extension for phpBB https://e-stredovek.cz/forum/styles/flat-style/theme/images/site_logo.svg https://e-stredovek.cz/forum cs-cz Wed, 18 Sep 2024 15:21:50 +0200 60 https://e-stredovek.cz/forum/viewtopic.php?f=20&t=4077&p=73092#p73092
Válečná tažení podnikal Karel Veliký skoro každý rok. Sasové často čekali na povstání tehdy, když Karel odtáhnul do Itálie, načež po jeho návratu následovalo protisaské tažení. Historii všech válek vypisovat nebudu, jenom nějaké shrnutí a pak podrobněji saské války a nastolení míru pak saské Renovatio imperii. Tam je totiž zajímavé, jak Sasové některé věci dělali stejně jako před nimi Frankové.

Přesně podle Einhartovy hlášky, že "Franka je lépe mít za přítele, než za souseda", lze sledovat expanzi Franků na úkor všech svých sousedů. Merovejci stihli vytlačit Vizigóty do Španělska a podrobit Burgundy, Alamany (Šváby) a Durynky. Raní Karlovci stihli připoutat Frísy a Bavory. Karel Veliký připoutal Bretonce, dokončil podrobení Frísů, podrobil během 33 let Sasy, připojil Bavorsko, po porážce Langobardů v Itálii založil italské království a zasahoval vojensky ve Španělsku proti Maurům nebo Baskům (ne moc úspěšně).
V Bavorsku si nárokoval Karel vliv dík příbuzenským vztahům a zásahům do nástupnictví ve prospěch posledního bavorského vládce Tassila III. Karel si za pomoc při Tassilově instalaci nárokoval další vliv, což Tassilo odmítal a byl odstraněn. Hägermann píše, že Karel musel rozjet namáhavou právní kampaň, protože Tassilo byl příbuzný, vedl vítězné války proti pohanským Korutancům a pro jejich christianizaci založil klášter v Kremsmünsteru (podobně postupoval Karel proti Sasům), měl dobré vztahy s papežem (ten pomazal jeho syna Theoda, podobně jako pomazal Karlovy syny Ludvíka a Pipina). Nakonec je r. 788 Tassilo obviněn ze spiknutí, tonzurován a poslán do kláštera.

V severní Itálii vyvrátil Karel langobardské království, kterým se cítil být ohrožován papež. Aby zmizelo nenáviděné langobardské jméno, dostalo nástupnické království jméno Italské; leželo v této době pouze v severní Itálii, jejíž část stejně upomíná na Langobardy ve jménu Lombardie.
Langobardi ale nezmizeli úplně, langobardská dál zůstávala vévodství Benevento a Spoleto, která ztratila samostatnost až do 12. stol. do tažení Fridricha Barbarossy. Spoleto zůstávalo věrné Karlovi Velikému, Benevento se osamostatnilo za pomoci Byzance. Pomáhala tomu vzdálená poloha až na jihu dnešní Itálie. Stejnojmenné centrum vévodství leží východně od Neapole a mj. se u něj odehrála známá bitva u Beneventa r. 1266, kde Karel z Anjou porazil posledního štaufského vládce Manfreda, a tím ovládl celou Sicílii.

***

Langobardi pocházeli od dolního toku Labe, mj. z oblasti zvané zřejmě po nich jako Bardowick. Langobardi odešli z pravlasti kolem r. 400, osídlili i české země, kolem r. 500 odešli do Panonie a po dohodě s Avary r. 568 odešli do severní Itálie, kde sídlili více jak 200 let (a v Beneventu a Spoletu ještě déle).
Karel Veliký jeden rok zasahoval v Bardowicku, langobardské pravlasti a za Karla jedním z center saského odporu, a další rok v Itálii, kam Langobardi přišli po dlouhém stěhování... I když Frankové nemuseli chodit oklikou jako Langobardi, tak už jen z tohoto příkladu je vidět, jaký byla franská říše kolos..
---
V saských válkách se Karel držel známého pravidla, že nepřítel mého nepřítele je můj přítel. Východně od Sasů žil kmen Obodritů patřící mezi Polabské Slovany, který válčil se Sasy. Karel Veliký se tedy spojil s Obodrity. Jižně od Obodritů sídlil kmenový svaz Veletů náležící také mezi Polabské Slovany, který byl znepřátelen s Obodrity. Sasové se tedy spojili s Velety. V konfliktu stála jedna germánsko-slovanská koalice proti druhé.
To je současně odpověď k tvrzením, že "Karel Veliký vyhubil Polabské Slovany" nebo že Germáni jednali jednotně, zatímco nejednotní Slované se přeli mezi sebou, což pro ně mělo být v boji s Germány leckdy smrtící. Karel Veliký samozřejmě Polabské Slovany nevyhubil a při pohledu na franskou expanzi vůči všem svým germánským sousedům, včetně 33-leté války s germánskými Sasy, nelze mluvit ani o nějaké germánské jednotě. Jednota nastala leda v důsledku násilného podmanění Germánů do jedné říše.
---
Po podmanění sousedů přistupoval Karel Veliký k vytváření příhraničních marek pod správou markrabího. Další výpady směrem za marky se mohly odehrávat, ale účelem nebyla územní expanze, nýbrž politické podřízení a placení tributu. Češi od tažení Karla Velikého a jeho synů z let 805 a 806 platili ten známý tribut 120 volů a 500 hřiven. Jindy se to vymklo, jako když Karel udeřil na Avary, jejichž vláda se totálně rozpadla, takže ani nebyl, kdo by tribut platil.

Marky fungovaly relativně autonomně a byly vojensky silné, protože obrana byla hlavním jejich účelem. Stávalo se tedy, že nějaký sebevědomý markrabí odpadl a spojil se s konkurentem. Tak markrabí bavorské Východní marky Aribo udržoval spojenectví s velkomoravským Svatoplukem. Tak Východní (Öster-) marka dala název Rakousku (Österreich).
---
Na dobytých územích Karel nezasahoval do tradičních struktur a zvyků (když vynecháme christianizaci Sasů). Ludvík Pobožný už jako král Akvitánie třeba přijel na říšský sněm v baskickém kroji. Určitě to napomáhalo soudržnosti říše a tam, kde se zvyky nějak střetly, nastával konflikt, byť nezamýšlený.
Jeden konflikt vznikl r. 786 v Durynsku, kde tamní velmož slíbil svou dceru Frankovi, ale pak ji odmítl vydat. Karel ji po poslovi přikázal předat, protože podle franského práva byla zasnoubená. Durynkové to však odmítli a vypuklo povstání.
Motivem minimálně jednoho saského povstání bylo placení desátku. Sasové nechápali, o co jde. Platili tribut, což bylo běžná praxe poraženého kmene. Ale teď měli platit desátek církvi, což chápali jako bezpráví, a tak sáhli po zbraních.
Oba konflikty vedly k ozbrojenému odporu a příčinou obou bylo to, že na sebe narazily dvě rozdílné tradice, přičemž spor vzniknul ad hoc. Kdyby se Karel Veliký rozhodl zavádět plošně všude novoty, těch konfliktů by muselo být víc.]]> no_email@example.com (Ingolf) https://e-stredovek.cz/forum/viewtopic.php?f=20&t=4077&p=73092#p73092 Mon, 19 Aug 2024 19:12:16 +0200 https://e-stredovek.cz/forum/viewtopic.php?f=20&t=4077&p=73092#p73092 https://e-stredovek.cz/forum/viewtopic.php?f=20&t=4077&p=73102#p73102 Sasové v rámci rozpínání narazili na Franky, v letech 718-758 je zaznamenáno přes deset válek. Karel Veliký vedl saské války celých 33 let (772-805). Sasové neměli centrální vládu, takže mír s jedním knížetem neznamenal mír s dalšími, prostředkem ke zlomení odporu pak byly i deportace. Války měly několik fází, po prohraných otevřených bitvách a likvidaci vůdce odporu Widukinda přešly do partyzánských bojů. Sasko se dělilo na více oblastí, na západě Vestfálsko, na východě Ostfálsko a mezi nimi Engern. Poslední centrum odporu se nacházelo na severu mezi dolní Vezerou a dolním Labem a nazývalo se Wigmodien.

Karel Veliký začne tažení jako reakci na saské vpády r. 722. Dobyde pevnost Eresburg se svatyní, kde je sloup zvaným Irminsul. Po uzavření míru Sasové předali 12 rukojmích. Karel r. 774 táhl do Itálie, kde vyvrátil langobardské království, a toho Sasové využili k povstání. Dobyli zpět Eresburg, Karel v září r. 774 začíná vojenské střety a přes zimu plánuje další válku. Tady padne rozhodnutí, že nestačí uzavírat znovu a znovu mír, který bud eznovu a znovu porušován. Karel vyhlásí program dobytí a christianizace saského území, což je jeden ze zlomů saských válek.
---
První fáze válek se odehrávala kolem Eresburgu a Irminsulu, o co tam šlo? Irminsul popisují fuldské anály jako centrum saského kultu: "Uctívali také pod širým nebem blok dřeva mimořádné velikosti, kolmo vztyčený. Ve svém pohanském jazyce jej nazývali Irminsul (což v jazyce učených znamená sloup světa), jako kdyby nesl veškerenstvo." (Hägermann, s. 89-90)
Obrovský sloup (to -sul v názvu znamená zřejmě také sloup, viz něm. die Säule), který podpírá svět, to je typická ukázka tzv. světové osy (axis mundi). Světová osa je mytologický pojem, který se vztahuje k počátkům světa a překonání chaosu. Chaos je dole na zemi a je neobyvatelný, zatímco na chaosem je nebe, kde sídlí bohové. Pak se z chaosu vynoří něco pevného, nebo je do chaosu z nebe něco pevného zabodnuto - to je obecně ta světová osa. Světová osa utvoří pevný bod v chaosu, který se šíří dál, až tvoří obyvatelnou zemi; místo vpichu osy pak leží ve středu země. Za hranicemi země dál zůstává chaos v podobě oceánu. Pak se po světové ose z nebe snese první člověk, resp. polobůh, která založí lidské pokolení.
Co je pro identitu kmene důležité - střed země je počátkem celé země, a tedy kdo drží střed, drží legitimně celou tu zemi. Že nějaký prapředek přišel na Zemi právě z nebe po této ose, to to jen podtrhuje. A ztráta takového středu znamená ztrátu legitimity držby celé země. I proto musela být ztráta Eresburgu pro Sasy ohromná rána. Asi taková, když později křesťanský světový střed v podobě Jeruzaléma (na mapách světa z křesťanských zemích je Jeruzalém také ve středu světa) padnul do rukou bezvěreckých muslimů.
Ale i dobytí pohanského centra kultu znamená morální převahu dobyvatelů: "Zničení svatyně, jež náležela k těm, které formovaly saskou identitu, mělo zcela jistě kompromitovat modloslužbu jako takovou a exemplárně demonstrovat převahu franského "vítězného boha"." (s. 89)
Pak je otázka, jestli s podobným principem operovala franská vojska, když táhla r. 805 oblehla Canburg. Českým světovým středem byla hora Říp a Frankové táhli podél Ohře. Canburg bývá lokalizován velmi nejistě, možná ležel někde u Litoměřic (Lovosice, Tříkřížový vrch), což je blízko Řípu a cestou k němu. Oproti tomu hradiště Kanina blízko Kokořína, které by odpovídalo Canburgu etymologicky, leží vzdušnou čarou asi 30 kilometrů dál východně od Řípu.
---
Začátkem roku 775 přijal Karel Veliký plán christianizace Sasů vojenskou metodou. Cílem je vojenské vítězství, pokřtění Sasů, až potom evangelizace, tedy vnitřní přijetí víry. Někdo ty války nazývá křížovými a Hägermann podotýká, že tuto taktiku prováděly později i řády německých a mečových rytířů v Pobaltí.
Mimo čistě vojenské plánování ale Karel věnoval velikou pozornost misiím budoucí církevní správě (stejně tak to plánoval před válkou s Avary). Mezi Sasy a předtím mezi Frísy už pronikali anglosaští misionáři (např. sv. Bonifác). Ostrovní Sasové cítili nějakou sounáležitost s kontinentálními Sasy, asi i nějakou morální povinnost nenechat své příbuzné v pohanských představách, určitě se hodila i jazyková příbuznost.
Z r. 775 pochází celá osmina zachovalých listin, které vydal Karel Veliký, a většina z nich se týká darů klášterům na saské hranici. Motivem mohlo být, aby se mniši modlili za úspěch války, ale stejně tak se počítalo s klášterním zázemím pro samotnou evangelizaci Sasů. Ke královským klášterům na hranici náležela Fulda, Lorsch a od r. 775 i Hersfeld.
V květnu 775 Karel táhne, dobude Eresburg, překročí Vezeru, napadne část Ostfálů a poté Engernů. Koncem roku se vrací, nejsou zprávy o křtech.
Roku 776 Sasové opět povstanou a obsadí Eresburg, jsou zastaveni u Hohensyburgu, Karel podnikne tažení na podzim, kdy se Sasové už chystají na zimu, a porazí je. U pramenů řeky Lippe přichází první hromadný křest.
Roku 777 proběhne říšský sněm v Paderbornu, pozváni jsou i Sasové - pokřtění i ti, kteří budou pokřtěni zde. Sasové slibují věrnost a dávají zástavy, velmoži dostávají pozemkové i jiné majetky. Domlouvá se konkrétní plán výstavby církevní organizace včetně placení desátků. Saský vůdce Widukind někdy teď prchá do Dánska a sbírá síly.
Roku 778 je Karel zainteresován ve Španělsku a cestou zpět napaden a zdecimován v pyrenejském údolí Basky. V Sasku mezitím vytáhne Widukind a hlavním cílem jsou mu kostely. Blíží se k Rýnu, Fulda se evakuuje. Karel potřebuje mimo jiné napravit válečné štěstí a Widukinda poráží. Roku 779 táhne Karel do Vestfálska, r. 780 až k Labi.
Na jaro 782 svolá Karel sněm k pramenům Lippe a vyhlašuje podle Hägermannových slov okupační právo, vydané pod názvem Capitulatio de partibus Saxoniae. V plánu je začlenění Saska do říše pomocí hrabské sítě, kde mají působit jak franští, tak saští velmoži. Na jejich činnost dohlížejí loajální kněží. Zase se podnikají kroky k vytvoření církevní sítě a plány misií. Kostely dostávají dvojnásobek půdy, než kolik má běžný dvůr. Sasové mají ze svých 120 lidí poskytnout kostelu po jednom pacholkovi a děvečce. Kostely mají dostávat desátky. Právo zakazuje konání saských kmenových thingů, tedy sněmů, naopak povoluje účast na sněmech říšských. Nově je stanoveno 14 provinění, které se trestají smrtí - odpor proti králi, zabití kněze, krádež v kostele, ale i takové pohanské zvyky, jako je spálení mrtvého.
Po Karlově odjezdu stejně na podzim r. 782 vypukne Widukindovo povstání, navíc Polabští Srbové vpadnou do Durynska a Saska. Proti Sasům vytáhne hrabě Theoderich a je poražen. Do Saska se tak vrací Karel, který ani nestihl svolat hotovost. Sasové se vzdávají a vydávají viníky povstání, zatímco Widukind opět prchá. Karel pak u Verdenu na soutoku Alleru a Vezery nechá popravit údajně 4500 Sasů, což je přehnané číslo (mlčí o tom teolog i Alkuin, který je jinak kritický k násilným metodám christianizace).
Roku 783 za letního tažení Karel poráží Engerny v bitvě a podniká demonstrativní tažení k Labi. Důležité z hlediska válek ale bylo, že toto léto proběhly poslední dvě regulérní bitvy, dalších se Sasové neodvážili a podnikali pouze partyzánské války.
Roku 784 proběhne povstání Ostfálů, které potlačuje Karel Veliký, a povstání Vestfálů, které samostatně potlačuje Karlův prvorozený syn Karel mladší. Karel Veliký poprvé pokračuje v tažení i přes zimu, Vánoce tráví v Eresburgu a pustoší Sasko.
Roku 785 táhne Karel do Bardengau na severu, kde se zkontaktuje s Widukindem. Widukind se vzdá, nechá se pokřtít a Karel Veliký mu jde za kmotra. A tímto Widukind úplně mizí z pramenů a nic se o něm dál neví. Celosaský odpor je tím nadobro zlomen, Sasové se nezmohou na regulérní bitvu, nemají velkého vůdce, stahují se do odlehlých oblastí hlavně na severu, odkud vedou partyzánský odpor. Pokračuje christianizace, r. 789 vzniká biskupství v Brémách.

O dalším saském povstání je slyšet až r. 792 v souvislosti s avarskými válkami. Karel Veliký vedl na Avary pečlivě plánovaný úder r. 791, po kterém se Avaři prostě rozložili (jejich říše nebyla vnitřně vůbec pevná). S Karlem táhly i oddíly loajálních Sasů, ale jiná část Sasů počítala, že se Avaři budou dále bránit a navázala s nimi kontakt (pokud to není jen součást franské propagandy). R. 792 tedy část Sasů povstala, vyhnala franské posádky od ústí Labe. A na tomto území část Sasů odpadla od křesťanství, ale část už při něm zůstala, natolik bylo zažité. Karel je v obtížné situaci, protože do toho všeho přijde hladomor, spiknutí jeho syna Pipina Hrbatého a odpadne beneventský vévoda Grimoald, který si bere za ženu byzantskou princeznu. Karel vyčkává i avarský vpád, takže na plný úder na Sasy nejsou podmínky. R. 793 padne v boji se Sasy Karlův příbuzný Theodorich, do toho do Akvitánie vpadnou Maurové. R. 794 vytáhne na Sasy sám Karel, severně od Eresburgu se mu vzdávají. Roku 795 odkládá Karel tažení na Avary kvůli severním Sasům, spojí se opět s Obodrity, jejichž vůdce Witzan v boji padne. Karel provádí deportace Sasů, prý byl takto postižený každý třetí.
V létě 797 táhne Karel do bažinatého kraje Hadeln ve Wigmodienu, což je mimochodem kraj, kam podle kronikáře Widukinda přišli první Sasové (podle něho mělo jít o přistěhovalce z Řecka). Situace se celkově uklidnila natolik, že r. 797 jsou na říšském shromáždění v Cáchách Sasové zrovnoprávněni s Franky, v tom je i konec platnosti tvrdého okupačního práva. V zimě 797 zajali Sasové sídlící východně od Labe (tam jich žilo jen malé množství) franské posly a Karel je s pomocí Obodritů vojensky ztrestá.
Roku 799 přijde ke Karlovi na sněm do Paderbornu i vyhnaný papež Lev III., aby se nechal dopravit zpět do Říma s pomocí franských kopí. U příležitosti této návštěvy papež povýší Paderborn na biskupství, takže po Brémách je to druhé biskupství na saském území. Do r. 804 tu supluje biskup würzburský, pak se funkce ujímá biskup Hathumar, původem Sas poslaný do Würzburgu jako rukojmí.
Poslední tažení do Saska proběhne r. 804, saský odpor je zlomen dalšími deportacemi z Wigmodienu i Zálabí, které Karel přenechává Obodritům. A to je konec dlouhých saských válek.


Koncem válek mohla nastat poklidná fáze christianizace. Biskupství Brémy bylo ustanoveno r. 789, ale první biskup, misionář Willehad, umírá týden po uvedení do funkce. Jeho nástupce Willerich se fakticky ujímá úřadu r. 804. Roku 799 povýšil Lev III. na biskupství Paderborn, z nej se plánovalo udělat centrum církevní správy. Roku 800 bylo založeno biskupství v Mindenu, biskup Erkenbert tu působil už pět let jako biskup misijní. Roku 805 je doloženo biskupství v Osnabrücku. V letech 845-848 vzniká biskupství ve Verdenu, na pomezí dieécze Brém a Mindenu.
Nejstarším saským klášterem je Hameln, založený za úřadu fuldského biskupa Baugalfa, tzn. mezi lety 779-802. Roku 822 byl založen Corvey na řece Vezeře, jméno má podle svého mateřského kláštera Corbie ve Francii.

Corvey je významný z více důvodů. Zde působil mnich Widukind, který sepsal kroniku obsahující dějiny Sasů a Otonů až do nástupu Oty II. V kronice je pár vzácných zpráv o českých zemích té doby - https://argo.cz/knihy/dejiny-sasu/ , ale s Čechami je klášter spojen i více fyzicky. Jeden ze seznamu mnichů je zvaný Unvanus, v čemž někteří nadšenci vidí poustevníka, který měl žít v Čechách jako sv. Ivan (podle mě je svatoivanská legenda umělá a stvořená v pozdním středověku). A hlavně - z Corvey pochází ostatek v podobě rámě sv. Víta, který měl Jindřich Ptáčník předat sv. Václavovi. To tvrdí pozdní svatováclavské legendy ze 13. stol., ale zasvěcení kostela sv. Vítu znamenalo, že v něm nějaký ostatek tohoto svatého musel být přítomen. Dík tomu se i dnešní gotická katedrála jmenuje svatovítská.
Předávání ostatků mezi státy zmiňuje právě Widukind. Saský král Jindřich Ptáčník vytáhl do Lotrinska, kde ho kontaktoval posel západofranského krále Karla Prostáčka se slovy: ""Můj pán Karel, ... posílá ti také toto znamení své věrnosti a upřímnosti." Nato vytáhl z oděvu část paže ctěného mučedníka Diviše vloženou do zlata a drahokamů. "Nechť je toto," pravil, "zárukou věčného spojenectví a lásky. Karel se s tebou chce podělit o tuto část jediné útěchy Franků obývajících Galii, když nás k naší zkáze opustil jedinečný mučedník Vít a navštívil Sasko, kam přinesl věčný mír. Poté, co bylo jeho tělo přeneseno, nepolevily války domácí ani zahraniční, neboť v témže roce na území zaútočili Dánové a Seveřané." Král se všemi projevy díků přijal božský dar, poklekl před svatými ostatky, políbil je a uctil je s nejvyššími poctami." (s. 56-57)
Celá další kapitola popisuje Vítův život a posmrtné osudy: "Po mnoha letech přišel do Říma jakýsi Fulrad a při četbě o činech ctěného světce našel místo jeho hrobu. Šel, vyzvedl svaté ostatky a odnesl je do kraje u Paříže. Odtud byly ostatky za vlády císaře Ludvíka přeneseny do Saska, a jak přiznal Karlův vyslanec, od té doby se franská začala zmenšovat, saská však začala růst." (s. 58)
Svatý Diviš, francouzsky Denis, je hlavním patronem dynastie francouzských králů. Ostatky svatého Víta měly tedy fungovat na způsob Zlatého rouna, měly zajišťovat mír. A zase, nechtěl tím Widukind naznačit, že Boží požehnání přešlo i v této formě od Franků na Sasy? Předání ostatků sv. Diviše mělo být znamením věrnosti a upřímnosti. Co pak mělo znamenat, když Jindřich Ptáčník svatému Václavovi, poraženému knížeti, ostatky svatého Víta, neméně významné? Mohlo to být zase znamením míru, skončení války Sasů s Čechy. Stejně tak mohlo být znamením, že český kníže bude zachovávat věrnost. Třeštík uvádí, že prst sv. Diviše fungoval v Saint Denis jako jakýsi detektor lži, pokud se v jeho přítomnosti lhalo, prst se pohnul. Třeštík pak předpokládá, že když tímto Vítovým ostatkem byla pravice, tak to měl být skutečně význam věrnosti, protože pravou rukou se přísahá. (Počátky Přemyslovců, s. 411-414) Takovou symboliku pravé ruky ukazují i zákoníky Karla Velikého, které křivou přísahu trestají utětím pravé ruky. (Hägermann s. 382)
-
Do christianizace se zapojovali saští velmožové. Potomci saského vůdce Widukinda působili jako biskupové ve Verdenu a Hildesheimu nebo jako opati v Herfordu a Wildeshausenu. Předkové Otonů zvaní zatím jako Liudolfovci založili kláštery v Brunshausenu, Gandersheimu a asi i v Bassumu.
Karel Veliký zapojoval do hrabské správy i loajální Sasy, jejichž rody přetrvají i zánik karlovské moci. Tak kronikář Widukind píše, že Otoni pocházejí přes svou ženskou linii přímo od vůdce saského odboje Widukinda. (s. 54-56) Widukinda vůbec jímá hrdost, když ve své kronice může popsat dávná vítězství Sasů nad Franky. A možná ani v této souvislosti nepřekvapuje, když hodnotí válku současných Sasů s Polabskými Slovany tak, že "jedni (=Sasové) bojovali za slávu a rozlehlou říši, druzí (=Slované) zase za svobodu a proti nejtěžšímu porobení." (s. 80) Sasové také kdysi bojovali za svobodu a své náboženství proti Frankům a Widukind to možná uěl ocenit i nyní, když se role prohodily.
-
Když úmrtím Ludvíka r. 911 vymírá i východofranská větev Karlovců založená Ludvíkem Němcem, volili si nového krále čtyři východofranští vévodové. Ta vévodství byla Sasko na severu, Franky v centru, Švábsko (postaru Alemanie) na jihozápadě a Bavorsko na jihovýchodě. Prvním králem byl zvolen Konrád z Frank, asi i jako vyjádření tradice, že Frankové mají být v čele království. Největší moc i průbojnost ovšem předváděli Sasové, podle Třeštíka "kulturně nejzaostalejší, ale vojensky nejsilnější, jak už to tak bývá". Sasové stáli vůči Konrádovi v opozici a podle Widukinda umírající Konrád předal (r. 919) království prostřednictvím svého bratra saskému vévodovi Jindřichu Ptáčníkovi: "Máme, bratře, vojska, která můžeme shromáždit a vést do bitvy, máme hrady, zbraně, královské odznaky a vše, co žádá královská důstojnost, nemáme však štěstí a sílu ducha. Štěstí, bratře, spolu s nejvznešenější silou ducha stojí na Jindřichově straně, Sasům teď náleží největší moc. Vezmi tedy tyto odznaky královské moci, posvátné kopí, zlaté náramky s pláštěm, meč dávných králů a diadém, jdi za Jindřichem a uzavři s ním mír, aby byl tvým spojencem na věčné časy. Proč mu spolu s tebou musí ustoupit franský národ? On totiž bude pravým králem a vládcem mnoha národů." (s. 51)
Widukindův proslov nedá nevzpomenout na okolnosti nahrazení franských Merovejců Karlovci. Einhart karikoval Merovejce, že "bohatství a moc království měli v rukou správcové paláce nazývaní majordomy, kteří také království spravovali," a s posledním merovejským králem Childerichem III. "zanikl jeho rod, již dávno bez jakékoli moci." (kap. I.)
Královský titul předal papež Zachariáš r. 751 Karlovcům, tehdy v osobě Pipina III., otce Karla Velikého. Vzal si na pomoc ideu sv. Augustina, že věc a jméno mají být jednotou, a v tomto případě králem má být ten, kdo má skutečnou schopnost vládnout, a ne ten, kdo je králem pouze podle jména. Saští Otoni tedy převzali královský titul podle Widukinda také v důsledku reálné moci, i když samotný proslov, který klade do úst Konrádovi, je považován spíše za propagandistický výmysl. Neví se, jestli Widukind mohl nějak vědomě navazovat na Einharta, nebo jestli v obou případech nastal podobný stav. Stejně jako se neví, co všechno myslel, když v dějinách Sasů zabrousí i do Británie s tím, že Sasy pozvali Britové po odchodu Římanů. Popisuje tím pouze skutečný stav, nebo navíc ještě naznačuje, že Sasové jsou nástupci Říma i v Británii? (Widukind s. 133, pozn. 37) Widukind píše už po korunovaci Oty I. na císaře, koncept saského renovatia imperii už mu mohl být znám.
Je paradoxní, jak okolnosti, které dostaly na trůn Karlovce, pak pomohly k jejich svržení. Karlovští majordomové drželi v rukou reálnou moc a podle své vůle rozhodovali, jestli ponechají merovejského krále na trůnu (třeba když byl ještě nezletilý), nebo jestli usednou na trůn sami. Tento osud pak Karlovce potkal v opačné pozici v západofranské říši. Karel III. Prosťáček byl r. 922 svržen Robertem z Vermandois (922-923), po němž následuje Rudolf (923-936). Rudolfův syn Hugo Veliký se nezmocnil trůnu, ale povolal z anglického exilu syna Karla Prosťáčka Ludvíka IV. (936-954), zvaného kvůli anglickému pobytu jako Zámořský. Karlovskou dynastii ale koncem století svrhne syn Huga Velikého Hugo Kapet. Kapetovci byli opět ti, kdo měli reálnou schopnost vládnout, tak se vlády chopili.
Na obě tyto mocenské větve byl příbuzensky navázaný císař Ota I. Jedna Otova sestra jménem Gerberga se stala manželkou Ludvíka IV., další sestra Hadwiga pak ženou Huga Velikého, a tím i matkou Huga Kapeta.
Ota I. jako východofranský král dominoval nad západní polovinou bývalé franské říše, a mohl tedy být adeptem na císařský titul. K jeho zisku napomohly okolnosti, které opět až kouzelně kopírují povýšení Karla Velikého. Karel Veliký vyvrátil severoitalské království Langobardů, které ohrožovalo papežskou moc. Langobardské království reformoval na italské. Za další pomoc papeži Lvu III., tentokrát proti spiklencům, obdržel císařskou korunu. Ota I. táhl do Itálie na pomoc papeži, kterého ohrožoval opět severoitalský král jménem Berengar, který vládl tomu království, které založil Karel Veliký. Ota I. Berengara vojensky potlačil a za odměnu získal r. 961 císařskou korunu. Kruh se uzavřel, Sasové převzali franskou moc, převzali císařský titul, převzali péči o církev včetně ochrany papeže. Renovatio imperii už byla plně věc Sasů.

Když se Frankové začali plnou silou tlačit přes Rýn do římské Galie, nacházela se římská říše v mocenském úpadku a nakonec v agonii. Římané otupovali franský tlak mj. deportacemi Franků na své území. Po těchto Francích byly pojmenovány celé kraje, takže to asi byla větší masa přesídlenců. Latinsky byly zváni laeti a kolem r. 400 bylo v Galii několik desítek prefecti laetorum, tedy jejich správců. Další Frankové přicházeli jako spojenci a byli označování jako foederati; za své služby dostávali půdu v Galii. Frank jménem Charietto dostal od císaře Juliána Apostaty hraběcí titul. Po rozpadu západořímské říše a zbytků římské moci v Galii, na kterém se Frankové aktivně podíleli, se Frankové postupně sblížili s římskou kulturou i křesťanstvím a v osobě Karla Velikého vyhlásili obnovu císařství. Křesťanství hrálo hlavní úlohu ohledně identity, protože podle franských zákonů ze 7.. stol. se Frank, který vstoupil do církve, stal automaticky Římanem.
Když se přes Rýn začali tlačit Sasové na Franky, narazili na říši, která navazovala na říši římskou, ale na rozdíl od původní římské říše stála v plné síle. A tato nová římská říše přešla do úspěšného protiútoku proti Sasům. Karel Veliký hojně využíval deportace Sasů na franské území, na druhé straně získával saské spojence, kterým za jejich služby dával půdu a hraběcí tituly. Když pak samotná franská říše prodělala dlouhou agónii, převzali její ideu včetně křesťanské náplně Sasové. V antice Římané dobyli Řecko a pak se nechali pohltit řeckou kulturou, ve středověku Germáni v podobě Franků a pak Sasů útočili přes Rýn na římskou říši a pak se nechali pohltit její ideou...
Saské Karla Velikého byly zdlouhavé a krvavé a bývají nazírány i jako taková skvrna na jeho vládě. Jenže Karel se choval jako předtím Římané vůči Frankům a jako poté Sasové vůči Slovanům. Hledat v saských válkách nějaké morální hledisko asi nejde, a to ani na jednu ze stran. Středověk se točil v kruhu. Franský král Chlodvík odstranil kolem r. 500 v rámci sjednocení franské říše všechny své příbuzné, aby jejich majetky předal svým synům. Synové Chlodvíka a další potomci se zase vrhli do bojů o franské dědictví, jako se o něj do té doby rvali Chlodvíkovi příbuzní. Do římské Galie se přes Rýn tlačili Frankové, aby nakonec s Římem splynuli, do franské pořímštělé říše se tlačili Sasové, aby s ní také splynuli. Moderní západní Evropa dokáže takové války potlačit, dokáže si sama vytvořit morální měřítka, že těch válečných kolotočů bylo moc a už to stačilo. Na středověké války včetně saských se ale dnešníma očima dívat nedá.]]> no_email@example.com (Ingolf) https://e-stredovek.cz/forum/viewtopic.php?f=20&t=4077&p=73102#p73102 Sat, 24 Aug 2024 23:47:13 +0200 https://e-stredovek.cz/forum/viewtopic.php?f=20&t=4077&p=73102#p73102 https://e-stredovek.cz/forum/viewtopic.php?f=20&t=4077&p=73111#p73111 https://www.seznamzpravy.cz/clanek/zahr ... ale-255193

O co tam šlo - r. 777 konal Karel Veliký sněm v saském Paderbornu, kde přijímal saské sliby věrnosti a Sasům dával hromadné křty a plánoval misie. Na tento sněm přišel vyslanec menšího muslimského vládce Barcelony a Gerony, který by rád získal nezávislost na španělském emírovi Abd ar-Rahmánovi. Karel vytáhl r. 778 na pomoc. Ve Španělsku se ale spojenectví rozpadne, když vládce Barcelony byl svržen, a Frankové poničí baskickou Pamplonu. Baskové pak na zpáteční cestě přepadnou Karlův zadní voj v Roncesvalles a pořádně ho pocuchají; není známa vojenská jiná porážka, kterou Karel osobně utrpěl. Baskové typicky partyzánsky zaútočili na vojsko roztažené v údolí, Hägermannovi to připomíná bitvu v Teutoburském lese. A epos o Rolandovi má odkazovat právě na tuto bitvu. Na první pohled je vidět, že epos si plete Maury s Basky, přitom o Bascích píše i Einhart. Bitvu i celkové okolnosti zpracoval už tenhle článek - https://www.armyweb.cz/clanek/bitva-v-p ... d-udalosti

Celá ta událost je nejednoznačná a její interpretace se pak odlišují od reality. Jak píše Roger Collins v monografii o Bascích: "Celá epizoda Karlovy intervence na poloostrově v tom roce a jeho neúspěšného tažení údolím Ebra je poněkud rozporuplná v tom smyslu, že latinské a arabské prameny se neshodují mezi sebou, ani navzájem, na datech, motivech, osobách účastníků a podrobnostech líčení toho, co se vlastně událo." (s. 106) - https://www.databazeknih.cz/knihy/baskove-153451
Métské letopisy z r. 805 píší o Karlově tažené na pomoc křesťanům u řeky Ebro, i když směr tažení šel jinudy. Ale letopisy udávají i směr, jak se ke španělskému tažení bude stavět západní literatura, tedy jako o pomalu křížovém tažení proti muslimům. A tenhle motiv právě rozvíjí Píseň o Rolandovi složená v 11. století. V Písni není slovo o Bascích ani o motivech tažení, kterými byly zásahy do vnitroarabských sporů; v Písni sice Roland zahyne, ale zatroubí na lovecký roh Olifant, čímž přivolá pomoc a Karel Veliký v bitvě vítězí. To otočení rolí směrem k obraně křesťanství není ojedinělé, tak podle srbské tradice kralevic Marko bojoval proti Turkům, ač v realitě na Kosově poli už stál jako jejich vazal na jejich straně.

Píseň o Rolandovi je zhudebněná, nejvíce verzí jsem našel kupodivu v norštině, možná kvůli norské oblibě v baladách (jedna rockovější - https://www.youtube.com/watch?v=v8XcyMITG1w ).

Roland byl odvážný a čestný bojovník, válečník za křesťanství, ideální zástupce rytířského stavu. Zase je paradoxní, že ve středověku se stal patronem měst, ponejvíce jejich tržních práv. Nenašel jsem v češtině žádnou studii, která by se Rolandovi věnovala, nenašel jsm zmínku ani v odborné literatuře, takže všechno jsem sháněl po internetu.
Řada měst tak stavěla Rolandovi sochy, prý ta socha byla současně znamením, že město má právo svobodně obchodovat a vůbec že je svobodné. Socha v Brémách pochází z r. 1404 a je nejstarší volně stojící středověkou sochou v celém Německu. Nejvíc soch má být ve městech, ktreá se řídila právem podle Saského zrcadla.
Rolandovu sochu měla Praha asi od r. 1506, byla poničena za obléhání Švédy r. 1648. Na jejím místě stojí kopie z r. 1884, ale postava je pojmenovaná jako Bruncvík - https://umenipromesto.eu/katalog/detail ... xUSIZ-k8WA
Tady nahradila jedna postava, která má historický základ, ale úplně jiné vyznění, postavu jinou. Bruncvík, který podle pověsti uvedl lva do českého znaku, byl ve skutečnosti saský vévoda Jindřich Lev se sídlem v Brunšviku. Vůči Slovanům vystupoval útočně, zničil celé knížectví kmene polabských Obodritů, kdysi spojenců Karla Velikého proti severním Sasům.

V Česku stojí Roland v Chebu, tedy originál v muzeu, na náměstí je kopie z r. 1985 -
https://www.ceskainspirace.cz/13_41425_ ... fCagyit_Gw
Ve Štokách se o sochu hádali se sousední obcí, tak ji zazdili do hospody - https://havlickobrodsky.denik.cz/zpravy ... SwGjN-v9-w
Socha z mědi z r. 1899 je na štítu radnice v Kolíně - https://kolin.cz/rytir-roland-symbolizu ... fCagyit_Gw
Jiná socha je na radnici v Šumperku - https://olomouc.rozhlas.cz/sumperskou-r ... xUSIZ-k8WA
Další socha byla u litoměřické radnice, teď je v tamním muzeu - https://www.youtube.com/watch?v=qwxmuhylRGM]]> no_email@example.com (Ingolf) https://e-stredovek.cz/forum/viewtopic.php?f=20&t=4077&p=73111#p73111 Thu, 29 Aug 2024 13:22:34 +0200 https://e-stredovek.cz/forum/viewtopic.php?f=20&t=4077&p=73111#p73111 https://e-stredovek.cz/forum/viewtopic.php?f=20&t=4077&p=73149#p73149 Silný vládce mívá unifikační tendence, dá se to myslím dobře doložit na Karlovi Velikém a asi nejsilnějším raněstředověkém byzantském císaři Justiniánovi. Justinián vyhlásil územní obnovu římské říše, takže vyvrátil království Ostrogótů v Itálii a Vandalů v severní Africe. Pak vyhlásil obsáhlý zákoník Corpus iuris civilis a silou autority na církevních koncilech eliminoval hereze typu monofyzitismu a nestoriánství.
Karel Veliký vládl velké říši, unifikoval franské zákoníky, snažil se unifikovat systém měr a vah, ve franské říši platil jednotný měnový systém v podobě denáru (na který se při své měnové reformě navázal anglosaský král v Mercii Offa), ve věci náboženství vyhlásil za jediné povolené mnišské společenství benediktiny (další mnišské řády vznikla až na pomezí vrcholného středověku). Zatímco zvyky i zákoníky ještě Karel ponechával, tak církev toleroval jen jednu: "Na dvoře franské říše tak vzniklo klima, které nadále nepřipouštělo regionální svébytnosti a a zvláštní vývojové tendence po vzoru starých zemských církví." (s. 246) A silou své moci obnovil k životu latinskou kulturu a odkázal ji budoucí Evropě.

Programové prohlášení této renesance poskytuje Karlovo Všeobecné napomenutí a dopis O péči o vědy, oboje z r. 789. napomenutí se týká života církve, mimo obecných morálních proklamací se odkazuje na právní sbírku Dionýsio-Hadriana, kterou Karel obdržel od papeže, a mimojiné varuje před potulnými kleriky. Péče o vědy se věnuje konkrétním záležitostem.
Na obou textech spolupracoval anglosaský teolog Alkuin z Yorku, občasný člen Karlova dvora a od 90. let biskup v Tours. Anglosasové byli napojeni na Řím (lišili se v tom od svých irských sousedů), byli christianizováni za papeže Řehoře Velikého, za jehož pontifikát byl současně vrcholem pozdně antické literatury. A tuto latinskou kulturu stihli právě Anglosasové včas zachytit, když samotný Řím zažíval úpadek, a mohli ji prostřednictvím Alkuina předávat do franské říše.
Základem obnovy latiny byla formální stránka, tedy očista latiny od jazykových chyb. Správná forma a správný obsah mají být v jednotě, čehož lze docílit jen při správném jazyku. Kvůli chybám si lidé nemuseli rozumět, a co více, kvůli chybám v překladu Bible by mohli chybně chápat Boží poselství; podobně nutná byla přesná specifikace právních termínů v zákonech, které byly sice franské, ale sepsané opět v latině. Prostě chybné texty neodhalí pravý smysl.
Všeobecné napomenutí vyhlašuje potřebu škol a v nich výuku trivia, kam spadá i gramatika (Do trivia patří ještě rétorika a dialektika. Původně se začalo rétorikou, tedy snahou o něčem přesvědčit, pak přistoupila dialektika ve smyslu logiky, aby se dalo odhalit, jestli mě někdo nepřesvědčuje o nesmyslech, a gramatika se přidala nakonec, aby si právě lidé rozuměli vůbec v jazyce a v pojmech).
Obnova latiny se podle Hägermanna dařila, na listinách z pozdější doby je patrný posun k lepšímu. Větší díla sepisovala klášterní skriptoria, zachovalo se 8000 kodexů. Alkuin sepsal latinskou Bibli, která se pak spolu s Pařížskou Biblí ze 13. stol. stala předlohou tištěné Bible Guttenbergovy. Latinu se každopádně povedlo zachovat a uvést jako mezinárodní jazyk na dlouhá staletí. To je i současně odpověď na řeči, že Karel Veliký byl barbar, který se uměl sotva podepsat. I kdyby ano, pro evropskou kulturu toho udělal nesmírně mnoho.
---
Jiná věc je známá z pomocných věd historických. Mniši opisovali díla antických autorů, takže některá antická díla jsou známá třeba jen dík jednomu opisu z vrcholného středověku někde z Německa (jako Tacitova Germánie). Evropské písmo procházelo vývojem, až se ve středověku vyvinulo v tzv. gotické písmo. Když pak humanisti v renesanci hledali návrat k antice, chtěli i obnovit písmo (to gotické písmo je i vizuálně jaksi středověké, ty jeho špičky připomínají gotický oblouk). Takže humanisti vzali nějaká díla antických autorů a převzali jejich písmo - netušíce, že v dílech ze skriptorií přebírají písmo raně středověké, první článek vývoje, který končí právě písmem gotickým; ale nepřebrali písmo antické.]]> no_email@example.com (Ingolf) https://e-stredovek.cz/forum/viewtopic.php?f=20&t=4077&p=73149#p73149 Wed, 11 Sep 2024 15:30:34 +0200 https://e-stredovek.cz/forum/viewtopic.php?f=20&t=4077&p=73149#p73149 https://e-stredovek.cz/forum/viewtopic.php?f=20&t=4077&p=73150#p73150 Poválečná (západo-)evropská integrace pak začala s Karlem Velikým počítat také jako se svým předchůdcem, protože Karel Evropu, byť dost násilně, už jednou spojil. Už se nemuselo volit, jestli byl králem Němců nebo Francouzů, on byl najednou králem všech, vládcem celého toho Západu. Do toho Karel Veliký svými zásahy podpořil záchranu latinského jazyka, který se stal mezinárodním jazykem hluboko do středověku; mniši opisující latinská díla (často je tím vůbec zachránili) předali dál do budoucna jednotné písmo; karolinský denár nazývá Hägermann "středověkým eurem", platil na širokém území a jemu se pro snadnou konvertibilitu přizpůsobila měnová reforma anglosaského krále Offy. Tuto říši dokázal Karel Veliký rozmnožit a uchránit. Franská říše vůbec dokázala zastavit islámský nápor, a nejedná se jen o známou bitvu u Poitiers, kterou svedl Karlův děd Karel Martel. Spojenectví Karla Velikého a papeže zřejmě napomohlo zastavit nápor, který vyvíjeli Arabové tlačící se na kontinent přes Sicílii a jižní Itálii.
A tady přichází kardinální otázka, jestli je Karel Veliký nějakým Otcem Evropy, jestli je dokonce nějakým pravzorem pro Evropskou unii apod. Město Cáchy tak od r. 1950 uděluje Cenu Karla Velikého, přičemž prvním nositelem ocenění je Richard Mikuláš Coudenhove-Kalergi, zakladatel Panevropské unie, které stálo u zrodu EU (vynechávám pro zjednodušení starší názvy jako ES, EHS apod.) a od kterého odvozuje EU svoji vlajku.
Karel Veliký z hlediska formy skutečně ovládal zhruba to území, které pak stálo u zrodu EU. Říše Karla Velikého zahrnovala budoucí Francii a Německo, a v to státy stojící na pomezí těchto dvou kultur, tedy státy Beneluxu. Směrem na jih Karel dobyl langobardské království, které přejmenoval na italské. A všechny tyto dnešní státy - Itálie, Francie, Belgie, Nizozemí, Lucembursko a (západní) Německo*) položily r. 1952 integrační základ pod názvem Evropské společenství uhlí a oceli. Po různých přejmenováních přes Evropské společenství apod. se po dalších rozšířeních došlo až k názvu Evropská unie.

Jinak ale panuje mnoho rozdílů. Karel Veliký byl monarcha, kdežto EU je demokratická. Karel Veliký dobýval sousedy silou, kdežto do EU se podává přihláška a Unie může žadatele o členství odmítat. Z Unie se dá i odejít, aniž by to znamenalo vojenský konflikt. Karel Veliký šířil mečem křesťanství, kdežto dnešní EU je nábožensky tolerantní.
Před necelými deseti lety proběhla v Praze putovní výstava Dědictví Karla Velikého. Výstavní exponáty se vztahovaly asi k šestici zemí a době Karla Velikého, resp. jeho dědictví z pozdější doby. Vybavuji digitální rekonstrukci falce v dnešním Nizozemí, pak kostel Kostolanech v dnešním Slovensku, ale nevybavuji si vůbec žádnou ideu, která by všechny ty exponáty spojovala. Jen ten pocit z výstavy byl takový, že EU nasypala peníze do něčeho, co mělo kvalitní řemeslný výsledek, ale jinak nic, žádná myšlenka, žádná idea, žádná duše Evropy, kterou by stálo za to hledat.
Má Evropská Unie něco, za čím by stála, nějaké hodnoty? Západní Evropa je od dob franských Merovejců křesťanská, takže evropští konzervativci by rádi prosazovali hodnoty křesťanské. S tím ale naráží. Tak v Maastrichtu je katedrála se sochou Karla Velikého, nad níž je nápis s jeho jménem. Nápis ale není vycentrovaný, je posunutý doprava. Není totiž celý, původně tam stálo ještě slovo "svatý". Karel Veliký se uznává klidně politicky, ale nábožensky moc ne.
Vlajka EU pochází z vlajky Panevropské unie. Oproti vlajce EU má uvnitř hvězd ještě žlutý kruh s červeným rovnostranným křížem. Ten byl vynechán. Dvanáct hvězd vlajky EU znamenalo odkaz na Pannu Marii jako královnu nebes. Modré pozadí obou vlajek odkazuje na nebe, počet hvězd na světici (jako má Jan Nepomucký v aureole pět hvězd, tak Panna Marie těch dvanáct), kříž na křesťanství. Všechny otevřené křesťanské náznaky jsou z vlajky EU eliminovaná, kříž ve své době vadil Turkům, tak byl odstraněn a křesťanství tam zůstalo imanentně - https://cs.wikipedia.org/wiki/Ars%C3%A8ne_Heitz ; křesťanství nemá být vidět na první pohled, nemá provokovat, ale je tam, a kdo chce, tak si ho najde. Ale místo křesťanských hodnot je tu vidět spíše nekonfliktnost. Konfliktům náboženským, stejně jako národním, se má předcházet.

U počátku evropského projektu stálo uhlí a ocel. Z toho se dá na první pohled nějaká myšlenka jen těžko vykřesat, ale jedna tam přeci je, i když zase imanentní. Po druhé světové válce se státy rozhodly nakročit k mírové koexistenci, současně ale měly potřebu hlídat své konkurenty, jestli nějaký konflikt nechystají. A když se nějaký stát té doby chystal zbrojit, potřeboval pro těžkou techniku kvanta oceli, potažmo uhlí, které je potřeba při její výrobě. Pokud by nějaký stát zvýšil produkci uhlí a oceli, dal by signál, že se chystá zbrojit. A otevřené propojení ekonomik včetně dohledu nad tímto principem dokázalo zaručit pocit bezpečí. A tenhle základ EU je zase a až tak samozřejmý, že vypadá, jako kdyby nebyl. Mír se bere jako samozřejmost, ale stál a stojí nějakou práci.
Středověk se točil v kruhu. Franský král Chlodvík odstranil kolem r. 500 v rámci sjednocení franské říše všechny své příbuzné, aby jejich majetky předal svým synům. Synové Chlodvíka a další potomci se zase vrhli do bojů o franské dědictví, jako se o něj do té doby rvali Chlodvíkovi příbuzní. Do římské Galie se přes Rýn tlačili Frankové, aby nakonec převzali antické dědictví včetně císařského titulu, do franské pořímštělé říše se tlačili Sasové, aby s ní také převzali římské dědictví včetně císařského titulu. Moderní západní Evropa dokáže takové války potlačit, dokáže si sama vytvořit morální měřítka, že těch válečných kolotočů bylo moc a už to stačilo.
Na místo těch všech válek nastupuje spolupráce s tím, že když se bude dařit celé Evropě, bude se dařit všem členům (i když si mohou tržně konkurovat). Než něco dobývat zisky válkou, lze je vytvořit ve spolupráci. V rámci Evropy to nějak funguje, mimo Evropu právě nemusí. Německou doufalo přeměnit ekologicky svou ekonomiku, k čemuž se hodil zemní plyn dovážený z Ruska. Německo dlouho nemohlo pochopit, proč Rusko zahajuje agresivní válku, když tím shodí ekonomickou spolupráci s Německem, čímž poškodí obě dvě strany. A asi i proti trvalo Německu dlouho, než novou realitu přijalo takovou, jaká je. Rusko naopak používalo plyn jako páku, když za poskytování pomoci Ukrajině hrozilo zavřít jeho přívod. Západní Evropa žijící v ideji stálého míru tohle jaksi nečekala.

Karel Veliký učinil ze západní Evropy jeden velký společný prostor a to není málo. To je vidět na příkladu římské říše a šíření křesťanství. Řím se zprvu stavěl ke křesťanství nepřátelsky, ale nové náboženství se pevně uchytilo právě na území římské říše. V hranicích říše fungovala latinská kultura a jazyk, pohybovali se tu volně lidé, myšlenky i ideje křesťanství - ať už prostřednictvím židovských diaspor, nebo misiemi. Mimo hranice říše ale seděly kmeny považované Římany i křesťany za barbarské, nefungovala s nimi jazyková ani jiná jednota, nebyl, kdo by se tam vydával na misie... Římská říše vytvořila prostor, který umožnil, aby se naplnila obsahem k ní původně cizím. Křesťanství pak ovládlo římskou říši zevnitř, císařové se místo pronásledovatelů stali ochránci církve, ve středověku pak papež a císař tvořili "dvě poloviny Boha".
A podobně Karel Veliký vytvořil prostor, který se naplnil společenským životem, který je Karlově monarchii založené na teokratických základech také cizí. Francouzská revoluce svrhla monarchii i dohled církve a republikáni ovládli stát. Politici v čele státu se stali časem ochránci demokracie a náboženské svobody, už to nebyli autokraté panující z Boží vůle. Karel Veliký je pro moderní Evropu asi totéž co římská říše pro křesťanství - z hlediska nějaké spřízněnosti to rozhodně není otcovský nebo mateřský vztah, ale pokud má být Karel Veliký otcem i té moderní Evropy, tak jí předal takové podmínky a dědictví, kterého se jeho děti chopili a využili, snad úspěšně, po svém. Správný otec má být hrdý na své děti, které se proti jeho vůli vydaly vlastní cestou a nakonec něco dokázaly. Tak snad by byl dnes Karel Veliký hrdý na své potomstvo také.]]> no_email@example.com (Ingolf) https://e-stredovek.cz/forum/viewtopic.php?f=20&t=4077&p=73150#p73150 Wed, 11 Sep 2024 15:54:57 +0200 https://e-stredovek.cz/forum/viewtopic.php?f=20&t=4077&p=73150#p73150