Důsledky bitvy u Kressenbrunu pro střední Evropu Spojenecké vojska českého krále Přemysla Otakara II., čítající i jeho železné rytíře porazilo ve druhé česko-uherské válce vojenskou koalici krále Bély IV. Tím se výrazně pozměnila politická situaci ve střední Evropě. Zhodnotit situaci, v níž se Přemyslovy země nacházely po bitvě u Kressenbrunu nám pomůže Vratislav Vaníček. Nastalo „období let šedesátých, doba největšího kulturního a mírového rozvoje Přemyslovy říše.“ Přemyslovo panství vystoupilo ze stínu mocného uherského rivala. Česká moc v regionu vzrostla i díky příznivému vývoji dynastických poměrů v Čechách, kde už dříve došlo k vymření bočních větví vládnoucího rodu, a tak už nedocházelo k bojům o trůn v předchozích dobách zcela běžným. Připojením Štýrska se otevřel „vnitřní prostor pro sjednocení zemí přemyslovských a babenberských tedy pro vzájemné sbližování těch, kteří později v novověku spolu vytvořili rakouskou monarchii. Vítězstvím česko-německých zbraní u Kressenbrunnu se pozvedávala prestiž Říše, v jejím guelfském pojetí společenství zemí a knížat s oligarchickým postavením kurfiřtů Naopak model spojený s vysokým hodnocením role císaře byl prozatím minulostí. Německy mluvící země byly zajištěny před útoky z východu, štýrské vévodství vyrváno z rukou uherského krále a „Ptuj přestala být sídlem kumánské princezny.
Dnes neznámý vedlejší přemyslovský rozrod sehrál v Čechách knížecích a královských v 12. a na počátku 13. století nezanedbatelnou roli. Od bratra druhého českého krále - obránce bratrových zájmů, přes udělení Čech v léno, až k vyhnanství a vymření větve ve Slezsku.
Když na svém dvoře v Počáplech 22. září 1253 zemřel Václav I., jeho nejstaršímu synu nic nebránilo k nástupu na trůn. Mladý Přemyslovec měl už za sebou první vladařské krůčky, několik let byl markrabětem na Moravě a také vévodou rakouským a štýrským. Právě Rakousy a Štýrsko byly jablkem sváru mezi středoevropskými panovníky.
Přemysl Otakar I. je významnou postavou našich dějin a jedním z nejvýznamnějších českých králů. Proto možná trochu zarazí, jak málo víme o letech, kdy se neúčastnil vlády, ať už jako markrabě moravský, český kníže nebo český král. Jak to tedy bylo s Přemyslovými exilovými či nám jinak neznámými roky?
Vratislav, prvorozený syn Přemysla Otakara I. z jeho prvního manželství s Adlétou Míšeňskou, zůstává postavou poněkud ve stínu dalších osobností a stranou zájmu historiků. Jaký měl tento muž, jehož mohla kdysi čekat velká kariéra, život?
Oproti svému otci, Václav I. nastupoval na český trůn v úplně změněné politické situaci. Přemysl I. si musel svoji vládu vybojovat proti řadě svých přemyslovských příbuzných a obratnou politikou (a na druhý pokus) si vládu udržel. Naproti tomu Václav neměl žádné vážné konkurenty (Děpoltici ve slezském vyhnanství nebyli problémem). V moravském markrabství sice vládl jeho bratr Přemysl, ale ten zachovával věrnost svému staršímu bratru. Břeclavsko držela královna-matka Konstancie Uherská. Mladý Přemyslovec byl zvolen i korunován ještě za života svého otce, šlechta ho zcela uznávala. Dá se říci, že Václav jako první z českých vládců zdědil centralisovanou středoevropskou monarchii.
?1209 - 1239
Úvod Intronisační rituály jsou jedním z prvků, které určují vztah středověké společnosti, k všeobjímající tradici. Zde se také prolínají zvyky staré, předkřesťanského pohanského rázu, se zvyky novými, naplněnýni novou symbolikou. Tyto poznatky platí pro nově christianisované země střední Evropy – Polsko, Uhry (v úvahu lze vzít i nastolení v Korutanech) a také Čechy, kde je symbolika dvou „světů“ zachycena v Kosmově kronice. V této práci se pokusím popsat ideální model intronisace v přemyslovských Čechách a poté se budu zabývat domnělými výjimkami. Kosmas popisuje podrobně pouze nastolení knížete Břetislava I. Méně podrobně, ale ve více než 2 větách, popisuje nástup na trůn jeho stejnojmenného vnuka v roce 1092. K intronisaci ostatních knížat se pražský kanovník zmiňuje velmi stručně, v podstatě nás informuje, že proběhly, případně proběhly, tak jak měly proběhnout. Citace Kosmy k jednotlivým problémům se pokusím začlenit do textu.
V prvním díle článku o vládě Přemysla I. byl kladen důraz na zahraniční (říšskou) politiku v prvních necelých 20 letech jeho panování. Nyní budeme pokračovat v dalším líčení událostí ve střední Evropě, zjistíme, jak se český král vypořádal s nastolením svého syna Václava a zrušením seniorátu. Nesmíme také zapomenout na základy Přemyslovy moci a jeho pozici v samotných Čechách, témata, která byla v prvním díle opomenuta.
Když Vladislav Jindřich, jako český kníže, uvedl do úřadu biskupa Milíka a obešel přitom právo pražské kapituly na svobodnou volbu, nemusel se ohlížet na císařovo okolí. Stejně tak Přemysl, když vpadl do Čech, aby svého bratra o trůn připravil, nemusel si dělat mnoho starostí. Na konci září 1197 císař Jindřich VI. ve slunné Messině zemřel a bylo jasné, že v Říši začne boj o moc. Přemyslovci počítali s tím, že případný vítěz (na jehož stranu se přikloní) jim rád promine prohřešky vůči jeho císařskému majestátu.