Nejstarší dějiny

Jak se v devátém století jmenovaly země Slovensko a země Morava?

Jan Galatík
Nový překlad části signatury rukopisu Ibn Rusty podle de Goeje: "In Museo Brittanico est codex (Add. 23,378), De Goejeovo vydání z roku 1892 dostupné na: http://www.archive.org/details/bibliothecageogr07goej na které mne laskavě upozornil pan D. Hrbek, kterému děkuji. Překlad byl prováděn prostřednictvím internetu s využitím znalců spisovné arabštiny. Strany 166 až 168, původní foliant 164 a 165 originální perské texty viz na www.wogastisburc.com

Záhada svatobořických opic

Jan Galatík
Ve Svatobořicích u Kyjova se nachází dvě kamenné, několikatunové sochy, nazývané Svatobořické opice. Třetí je v parku Milotického zámku. Jsou opředeny legendami a je s nimi spojován i název Svatobořic. Byly prý to pohanské modly a sv. Metoděj přikázal Svatoplukovi: „Svaťo, (z) boř ty modly!“. Nejstarší písemná zpráva o nich je z roku 1780. V publikacích je toto datum zaměňováno s jejich stářím. Jejich původ není znám. Základnu všech soch tvoří kónický sokl, naznačující původní zapuštění do kamenného hranolu, nebo sloupu. Svislý průběh rukou všech postav naznačuje typický tvar, sochařsky nazývaný „Hermesovka“. Takový tvar měly římské obětní sloupy, zejména zobrazující boha Herma. Někdy spojoval oltář dvě božstva, t. zv. „dvojhermesovky“. Spojení boha Herma a bohyně Afrodité použili přírodopisci k názvu oboupohlavních živočichů „hermafroditů“. Mnozí soudí, že Svatobořické „opice“ představují sochy boha Januse. Ten byl sice také zobrazován se dvěma obličeji, ale vždy stejným obličejem, zejména buď s vousy, nebo bez vousů. T. zv dvojhermesovky“ mají pro oba obličeje vlastní hlavy, jde o dvě božstva.

Příchod Slovanů na české území - několik poznámek

Jan Škvrňák
Ačkoliv Slované nepatří mezi typická etnika, která jsou nositeli pojmu „stěhování národů“ kvůli zaměření jenom na ta etnika, která formovala Evropu západní, výrazným způsobem ovlivnili podobu celé Evropy, neodmyslitelně tak k stěhování národů patří – stejně tak jako ostatní národy podnikly dobrodružnou cestu do své konečné domoviny.

„Sekyř kostel“ v Kosmově „Kronice Čechů“ a katedrála sv. Metoděje.

Jan Galatík
Kosmova kronika zmiňuje lokalitu Sekirkostel. Latinský text bývá překládán Sekyř kostel. V originálech kroniky se vyskytuje: Secircostel, Sekyrcostel, Secircastel a t. zv. Lipský rukopis má jen Dvůr u Sekir. V Kosmově kronice je spojován s Dvorem, byl to Dvůr u Sekyř kostela. Originální text ho nazývá „curtem“. Dvůr bylo v 7.-13. století sídlo panovníka, místo, kde stál jeho „stolec“. To platilo i o církvi, papežský dvůr dal jméno i celé církevní organizaci curie. Na dvoře sídlil panovník, nebo biskup a konaly se zemské sněmy, soudy, nebo církevní shromáždění a synody. Výraz „Curtem“ v latině pochází ze starobylého cohort, nepřístupný, chráněný a uzavřený prostor. Odtud i sevřený bojový útvar „cohorta“.

Volba velkomoravské královny krásy

Jan Galatík
Jen málo lidí dnes ví, že v srpnu roku 880 odešel z místa, zatím jednoznačně neurčeného sídla moravských králů, velkolepý průvod. Doprovázel mladičkou a půvabnou moravskou princeznu Dobroslavu do dalekého Španělska.

Rohatecký pas

Jan Galatík
Amatérská archeologie a Moravní brod dálkové cesty od Dunaje. Archeologie bývala záležitostí amatérských sběratelů starožitností. To se změnilo. Jak uvádí D. Třeštík (Archeologické rozhledy 53, 2001, str. 357-361): „Když Václav Novotný psal v roce 1912 své České dějiny, odmítl se výslovně zabývat poznatky tehdejší archeologie. A zůstalo to tak vlastně až do padesátých let. Tehdy nastal zlatý věk archeologie, která získala značnou režimní podporu a důkladně ji využila k rozvinutí velkorysých výzkumů, zejména na Moravě. V zápalu sebepropagandy vzbuzovala evidentně nesplnitelné naděje, že se jí podaří „vykopat“ úplně nové dějiny.

Tajemství skalické Kopečnice

Jan Galatík
Velkomoravský mohylník Kopečnica Na svahu Zlatnícké doliny, jihovýchodně od slovenské Skalice, se nachází lesní lokalita, nazývaná „Kopečnica“. Na ní je velkomoravské mohylové pohřebiště, které patří spolu s mohylníkem u Stražovic, nedaleko Kyjova, k největším mohylníkům 9. století. Podobně jako o Stražovickém mohylníku, se o něm téměř neví. Pro moravské archeology je na Slovensku a slovenští archeologové zase mají zájem o zcela jiné lokality.

Největší velkomoravský mohylník

Jan Galatík
Většina slovanských mohylníků má jen několik desítek mohylových náspů, často jen skupinku několika mohyl. Jeden je však značně převyšuje. Jak počtem stovek mohyl, tak rozlohou přes 10 ha. Ostatně i příslušné valové opevnění má úctyhodnou velikost opevněné plochy.

Rogatec – hrobka Svatoplukových předků?

Jan Galatík
Písemné prameny píší, že sídelní město Velké Moravy v devátém století bylo velké město, velmi starobylé (antické?), mělo nedobytné hradby a nepodobalo se žádnému jinému známému. Takový popis není v souladu s archeologickými nálezy Mikulčic, ani Starého města u Uh. Hradiště, které jsou nejčastěji za ústředí moci navrhovány. Mikulčice s 8.5 ha jsou malé na město a kůlová palisáda Starého města neodpovídá nevýslovné hradbě Rostislava, která v roce 855 již pohledem odradila krále Ludvíka od dobývání. To umožňuje vyslovit opovážlivý názor, že Weligrad Mojmírovců stále ještě uniká rýčům archeologů. Pokusili jsme je najít.