Jan Galatík

Starobylé městské legendy a franský kupec Sámo

V roce 1775 Gelasius Dobner u nás poprvé zveřejnil texty kroniky t. zv. Fredegara. Podle ní si roku 627 zvolili Slované za krále franského kupce Sáma. Z mlhy naší nejstarší historie vystoupilo do té doby neznámé jméno prvního písemně doloženého vládce Slovanů. F. Palacký to hodnotí slovy: Význam jeho zasluhoval větší a stálejší památky u potomků, nežli se mu dostalo. Již v době kronikáře Kosmy ztratilo se jeho jméno v pověstech národu našeho. Historie česká teprve od roku 1775 mu v zápiskách svých, a to ne bez odporu, místa popřála.

Jak se v devátém století jmenovaly země Slovensko a země Morava?

Nový překlad části signatury rukopisu Ibn Rusty podle de Goeje: "In Museo Brittanico est codex (Add. 23,378), De Goejeovo vydání z roku 1892 dostupné na: http://www.archive.org/details/bibliothecageogr07goej na které mne laskavě upozornil pan D. Hrbek, kterému děkuji. Překlad byl prováděn prostřednictvím internetu s využitím znalců spisovné arabštiny. Strany 166 až 168, původní foliant 164 a 165 originální perské texty viz na www.wogastisburc.com

Záhada svatobořických opic

Ve Svatobořicích u Kyjova se nachází dvě kamenné, několikatunové sochy, nazývané Svatobořické opice. Třetí je v parku Milotického zámku. Jsou opředeny legendami a je s nimi spojován i název Svatobořic. Byly prý to pohanské modly a sv. Metoděj přikázal Svatoplukovi: „Svaťo, (z) boř ty modly!“. Nejstarší písemná zpráva o nich je z roku 1780. V publikacích je toto datum zaměňováno s jejich stářím. Jejich původ není znám. Základnu všech soch tvoří kónický sokl, naznačující původní zapuštění do kamenného hranolu, nebo sloupu. Svislý průběh rukou všech postav naznačuje typický tvar, sochařsky nazývaný „Hermesovka“. Takový tvar měly římské obětní sloupy, zejména zobrazující boha Herma. Někdy spojoval oltář dvě božstva, t. zv. „dvojhermesovky“. Spojení boha Herma a bohyně Afrodité použili přírodopisci k názvu oboupohlavních živočichů „hermafroditů“. Mnozí soudí, že Svatobořické „opice“ představují sochy boha Januse. Ten byl sice také zobrazován se dvěma obličeji, ale vždy stejným obličejem, zejména buď s vousy, nebo bez vousů. T. zv dvojhermesovky“ mají pro oba obličeje vlastní hlavy, jde o dvě božstva.

Vévodové Slovanů nosili honosné pláště z kuních kožešin

Když prof. Vilém Hrubý nalezl ve Starém městě plaketu t. zv. sokolníka, jeho zvláštní pruhovaný plášť vyvolal polemiku o oděvní módě velkomoravské šlechty. Někteří archeologové soudí, že používali oděv podobný teplým vaťákům, „prošívákům“. Možnost, že ve skutečnosti to byl velmi representační oděv, který však nebylo snadné zobrazit, naznačila konfrontace výsledků archeologického průzkumu Staroboleslavského hradu se zakládací listinou Staroboleslavské kapituly. Tato práce Národního Muzea Praha upozornila na zvláštní nesrovnalost. V seznamu přidělených profesí jsou Sutores mardurinarum pellium. Autor, Jiří Mlíkovský to komentuje: Tito sutores byli kapitule přiděleni čtyři, tedy poměrně velké množství. Bláhová (1996) název této profese přeložila „kožešníci na zpracování kuních kožešin“, což odpovídá latinskému originálu. Archeologické nálezy jsou však s touto interpretací v rozporu. Kosti divokých savců se na raně středověkém staroboleslavském hradu nalezly jen ve velmi malém množství, přičemž kosti šelem, včetně kun, se nenalezly žádné (Kyselý 2003a). Z kožešnicky využitelných zvířat se nalezla pouze jediná kost veverky, a to na předhradí ve výplni objektu 6706 v sondě XIX/1995. Převážně bezlesá krajina v okolí tehdejší Staré Boleslavi nesvědčí pro to, že by se v dané oblasti kožešinová zvířata vyskytovala tak početně, aby dokázala zásobovat hned čtyři specializované kožešníky. Archeozoologické nálezy tedy rozhodně neopodstatňují přítomnost kožešníků ve Staré Boleslavi, natož pak v množství uvedeném v diskutované zakládací listině.

Nedestrukční archeologické sondy GPR u Nákla

Amatérská rekonstrukce popisu cesty na trhy Svatoplukova města, sepsaná perskými kupci, naznačila novou možnost Weligradu. Propast Nákla na vyvýšenině mezi Hodonínem a Kyjovem. Vznikla vzedmutím jílových vrstev pod tlakem metanu blízkého ložiska uhlovodíků. Na vrcholu vytryskl kdysi dávno mohutný výron artézské vody. Vytvořil obrovský kráter, jeho protržením vznikly přístupové rokle. To je v souladu s názvem cíle perských cestopisů. Hora ze které vytéká voda. Také odpovídá popisu velkého města, ležícího hluboko pod úrovní země i nedalekých pohřebních pahrbků, kde uctívali oheň.

„Sekyř kostel“ v Kosmově „Kronice Čechů“ a katedrála sv. Metoděje.

Kosmova kronika zmiňuje lokalitu Sekirkostel. Latinský text bývá překládán Sekyř kostel. V originálech kroniky se vyskytuje: Secircostel, Sekyrcostel, Secircastel a t. zv. Lipský rukopis má jen Dvůr u Sekir. V Kosmově kronice je spojován s Dvorem, byl to Dvůr u Sekyř kostela. Originální text ho nazývá „curtem“. Dvůr bylo v 7.-13. století sídlo panovníka, místo, kde stál jeho „stolec“. To platilo i o církvi, papežský dvůr dal jméno i celé církevní organizaci curie. Na dvoře sídlil panovník, nebo biskup a konaly se zemské sněmy, soudy, nebo církevní shromáždění a synody. Výraz „Curtem“ v latině pochází ze starobylého cohort, nepřístupný, chráněný a uzavřený prostor. Odtud i sevřený bojový útvar „cohorta“.

Rohatecký pas

Amatérská archeologie a Moravní brod dálkové cesty od Dunaje. Archeologie bývala záležitostí amatérských sběratelů starožitností. To se změnilo. Jak uvádí D. Třeštík (Archeologické rozhledy 53, 2001, str. 357-361): „Když Václav Novotný psal v roce 1912 své České dějiny, odmítl se výslovně zabývat poznatky tehdejší archeologie. A zůstalo to tak vlastně až do padesátých let. Tehdy nastal zlatý věk archeologie, která získala značnou režimní podporu a důkladně ji využila k rozvinutí velkorysých výzkumů, zejména na Moravě. V zápalu sebepropagandy vzbuzovala evidentně nesplnitelné naděje, že se jí podaří „vykopat“ úplně nové dějiny.

Tajemství skalické Kopečnice

Velkomoravský mohylník Kopečnica Na svahu Zlatnícké doliny, jihovýchodně od slovenské Skalice, se nachází lesní lokalita, nazývaná „Kopečnica“. Na ní je velkomoravské mohylové pohřebiště, které patří spolu s mohylníkem u Stražovic, nedaleko Kyjova, k největším mohylníkům 9. století. Podobně jako o Stražovickém mohylníku, se o něm téměř neví. Pro moravské archeology je na Slovensku a slovenští archeologové zase mají zájem o zcela jiné lokality.