Zlatá bula sicilská - listina z „nejvzácnějších“

Úvod

O Zlaté bule sicilské (dále „ZBS“) slyšel snad každý školák. Pilnější žáci si – na rozdíl ode mne – zapamatovali letopočet 1212 a jméno krále Přemysla Otakara I.. Šplhouni pak to, že tato listina definitivně potvrdila dědičnost českého královského titulu. Hltouni historické literatury navíc znali všude opakované fráze o tom, jak přišla bula k přídomku „sicilská“, a že tím císař Fridrich II. Štaufský odměnil věrného českého spojence, který jej prosadil na trůn přes odpor vzdorcísaře - welfovce Oty IV. Brunšvického. ZBS pak údajně následně stabilizovala České království. A to, prosím pěkně - jak nám říká i středoškolský dějepis z roku 2001 - za přispění bulou stvrzeného pravidla primogenitury. Dokonce ještě dnes se mnohde opisuje, že ZBS dala českému králi kurfiřtský hlas a funkci říšského arcičíšníka. Ještě starší knihy - k překvapení mnohých – tvrdí, že se k aktu udělení tohoto privilegia sjela do Basileje pomalu celá tehdejší Evropa etc., etc. …

V posledních deseti letech se ale po neustálém opisování frází začíná na ZBS nahlížet i jinak! Diskutuje se málem o každém slovu, vědátoři se vzájemně opravují a my laici dychtivě čekáme na konečný a definitivní zhodnocení ZBS. Asi marně. Kolik historiků, tolik stanovisek…
Pokusím se tedy zestručnit momentální povědomí, tak jak jsem je já osobně vstřebal, a dovolím si i několik vlastních úvah. Při trochu těkajícím povídání budeme společně přemýšlet o tom, co asi Zlatá bula sicilská mohla znamenat ve své době, co jí předcházelo, ale také o tom, jak byla „užívána“ dále v dějinách. Jako hlavní zdroje informací jsem použil na jedné straně knihu Martina Wihody (mimochodem poměrně složitě strukturovanou a kupodivu obsahující několik chyb v datech) s názvem „Zlatá bula sicilská: Podivuhodný příběh ve vrstvách paměti“ a na straně druhé pak řadu drobných prací včetně těch, co byly publikovány v různých sbornících během posledních tří let.

Císařovo putování, české buly, jejich svědkové a neznámý písař

Latiny znalého čtenáře bychom asi udivili předložením replik jakýchsi tří listin, u nichž by záhy zjistil, že celé záhlaví, celý závěr, datace i přivěšená pečeť (bula) se zcela shodují. V onen slavný den, 26. září 1212, byly totiž v Basileji editovány celkem tři listiny, které se svým textem v mnohém podobají. První a druhá jsou privilegia pro „věrného lidu českého“ krále Otakara (Přemysla tam nehledejte), třetí pak pro moravského markraběte Jindřicha (opět bez přídomku Vladislav). První a zároveň nejdelší manuskript má téměř 500 slov, potvrzuje královský titul a stanovuje související podmínky. To je právě ona slavná listina. Druhý rukopis je zhruba o desetinu kratší a předává do „věčného vlastnictví“ českému králi některé říšské (či štaufské) majetky. Třetí, nejkratší (má méně než 300 slov), stručně svěřuje taktéž jakýsi majetek, či doménu, a to tajemstvím opředený „Mocran et Mocran“, o kterém se ještě zmíním, a to právě moravskému markraběti.
První se druhým sepsáním se shodují v cca dvou třetinách textu, ve třetím je dokonce pouhých 30 slov originálních a většinu jeho formulací lze nalézt v některém ze dvou předešlých, případně se opakuje ve všech třech. Sečteme-li délku těchto ediktů a vezmeme-li v úvahu, že vzhledem k jednotnému písmu (a taktéž k osobnímu písařskému přihlášení se v textu) je všechny psala jedna ruka, je jasné, že – byť by husí brk šustil pergamenem seberychleji - nemohly bez předepsaného vzoru či šablony vzniknout při psaní diktováním na „čistý list“ za dobu kratší než 10-12 hodin. Nemluvě o tom, že nejspíše už jiná další ruka je pak ještě zdobila a zcela jistě ještě jiná další přivěsila buly.
Pokud shodná datace nelže, texty a náležitosti listin tedy musely být předem alespoň z části připraveny. Záhadným pisatelem všech je dle vlastního označení „věrný náš“ – jakýsi Jindřich z Pairis. Jestliže by jeho přídomek znamenal, že je z Paříže (což se doposaváde tvrdilo), vkrádá se otázka - jakpak se asi dostal ke dvoru, který byl tou dobou „na cestách“ (k doptání onen týden v Basileji) ?
Sedmnáctiletý, zatím ještě nekorunovaný, císařský čekatel Fridrich Roger, užívající zatím titul „Romanorum imperator electus“ (o tomto zajímavém označení bude pojednáno dále), král sicilský, vévoda apulský a kníže kapujský, byl zřejmě rád, když koncem léta 1212 po dlouhé době mohl konečně v klidu spočinout na spřáteleném území. Sbíral síly po dramatickém kličkování před dotírajícími welfovskými stoupenci severní Itálií a Alpami. Po jejich přechodu se mu nejprve po krátkém otálení otevřely předtím nedostupné brány kostnické. Byť teprve pod hrozbou klatby vztažené na případné odpůrce kuriálním vyslancem Berardem. Stalo se tak v polovině září a traduje se, že změna názoru měšťanů kostnických byla tak rychlá, že Fridrich prý mohl ve městě povečeřet maso připravené pro jeho soupeře Otu, jehož vojska byla tou dobou ještě na druhém břehu Bodamského jezera. Za necelý týden již císařský vyvolenec vesele úřaduje v Basileji, kde poměrně záhy stvrzuje i „česká“ privilegia a za dalších pár dní (5.10.) dobývá Hagenau a putuje neochvějně dál k prosincové korunovaci. Welfský protivník, ještě před měsícem zdánlivě pán situace, je tou dobou již v hluboké defenzívě. Mladíček Fridrich vítězí …
Dalo by se předpokládat, že všichni důležití, kteří „holobrádka z Capuje“ doprovázeli po celou pětiměsíční cestu z Říma (hlavní osobou byl právě výše jmenovaný arcibiskup Berard z Bari), anebo se k němu po cestě postupně přidávali, jsou jako svědci v oněch „českých“ listinách uvedeni. Avšak ouha! S podivem konstatujeme, že vedoucí císařské kanceláře pan Berthold z Neuffen zapomněl prosadit do naší listiny hlavního vyslance říšských knížat - svého bratra Jindřicha z Neuffen! Ve své funkci byl kancléř Berthold již měsíc, po té, co se připojil spolu se svým bratrem k císařské družině mířící do Alp. Zapomenout ale v listině na Jindřicha, který byl pověřen předat mladému sicilskému králi výzvu k ujmutí se vlády, je téměř trestuhodné! Ano, připusťme, že se bratři z Neuffen v zimě 1211/12 ve Veroně zamotali do složitých vyjednávání s prowelfovsky laděnými lombardskými městy a dál do Říma, ani na Sicílii, s oním norimberským vzkazem již neputovali. Ale přidali se k císařské družině – jak již bylo řečeno – pravděpodobně ve Veroně při její cestě na sever, tedy do říše, ke korunovaci v Mohuči a byli hlavními oporami na posledních úsecích složité Fridrichovy cesty.
A co druhý „norimberský pověřenec“, pan Anselm z Justingenu? Ten následně na Sicílii přece jen doputoval (nebo možná také do Říma a teprve pak na Sicílii), a to se svým podílem z celkového „cestovného“ 1 500 marek, přislíbeného nominačním sněmem norimberských knížat (na konci léta 1211) jak Neuffenům, tak jemu samotnému. Jeho jméno však na ZBS také schází. Jak je to možné v jeho případě? Vždyť s císařským elévem do Basileje na konci léta 1212 taktéž dorazil! A po tom všem, co už spolu s Fridrichem absolvoval to je téměř nepochopitelné. No posuďte sami :
Poté, co v lednu onoho roku na výzvu říšských knížat, tlumočenou na druhé straně Messinské úžiny pánem a z Justingenu, sicilský dvůr rozhodl o přijetí budoucí koruny a vychystal Rogera (na Sicílii se druhé císařovo jméno Fridrich neužívalo) k cestě do Němec pro „circulum“ (korunu), připravil odvážný dobrodruh Anselm půdu pro vstup mladého Štaufa do Věčného města. Vzhledem ke spletité situaci nebyla další cesta prosta problémů a překvapení (např. menší námořní konflikt u Caety). Ale do Říma za ovací místního lidu nakonec vstoupil. Následně po milostivé finanční zápůjčce Svatého stolce Vyvolenému (ale v tu chvíli údajně značně zuboženému a chudému) Fridrichovi jej pak Anselm dále provází do Janova. Odtud po šestitýdenním váhání a mapování situace (a také po další půjčce – tentokrát od místních lichvářů) a po ubezpečení, že Neuffenové stále čekají ve Veroně, pokračují společně dále přes Cremonu a Mantovu. Po cestě se střetnou při jednom brodu s oddíly milánských a budoucí císař taktak unikne (kroniky píšou, že prý mu tehdá navlhly spodky), ale nakonec do Verony šťastně doputují. Posilněni krátkým (asi třídenním) oddychem, vyhýbají se Brenneru, obsazenému welfovskými oddíly, a „kozími stezkami“ vstupují s pouhými šedesáti rytíři do Švábska (posily pěti set oděnců od štrasburských spojenců se dočkal Fridrich až za řadu dní v Basileji).
Po takové anabázi budoucího císaře je, prosím pěkně, absence věrného průvodce a rádce Anselma na listinách basilejských zarážející ještě více, než v případě Jindřicha z Neufen. Pán z Justingenu přitom navíc nikterak ze scény nemizí. Naopak! 5. října v Hagenau již vystupuje jako dvorský maršálek a ve většině dalších listin figuruje právě s tímto titulem!
Tyto dvě závažné mezery (a to možná nevíme o dalších) mezi zapsanými stvrditeli udivují o to víc, když vidíme, že naopak všichni místní, počítaje v to i ty, které „posbíral“ Fridrich na posledním úseku cesty, zde figurují. Že by pisatel byl dobře obeznámen zejména s tituly místních, zatímco ty vzdálené pomíjí či nezná? Anebo prostě do místní scriptorské dílny během formování edice dorazil posel, který zadal s předstihem údaje do připravovaných listin s tím, že ve svědečné řadě budou uvedení jemu i písaři známé osoby? („A nech tam trochu místa alespoň pro některé další, co s císařem zítra dorazí a které zatím neznám.“). Každopádně se mi vkrádá na mysl pochybnost o tom, jak moc vážně a kvalitně se listině (listinám) Fridrich asi věnoval nebo věnovat mohl. Nezvyklá inflace basilejských pergamenů v jeden den tuto pochybnost tak trochu vyvolává.

Zdroje listiny sepsané Jindřichem z Pairis

Obloukem se opět vracíme k původu písaře. První (známá) listina vydaná Fridrichem po odjezdu z Říma (datovaná ke 25. srpnu 1212 a dedikovaná veronským měšťanům) je sepsána Bertholdem z Neuffen, stejně jako řada následujících listin po basilejské epizodě. Je to logické, pokud víme, že Berthold se stal dvorním protonotářem. Proč však řadu listin vrchního císařského skriptoristy z Neuffen právě při sepsání ZBS přerušuje někdo jiný? Záhadu by mohlo ještě komplikovat zdání, že se navíc dikce listin od jiných Bertholdových výrazně neliší, ale to není tak docela pravda. Formální záležitosti jsou sice shodné – jednak záhlaví se „sicilským“ nádechem a dále pak svědečná řada, která je naopak jako vystřižená z německého prostředí. Problém spočívá v obsahově podstatné části, ve vlastním sdělení. To neodpovídá žádné tradici, ba ani páně Bertholdovu stylu.
Styl a typická stavba - mimo tuto „střední pasáž“ nejasného původu - ukazují (dle Wihody) na práci cisterckého skriptora, pravděpodobně ze Švábska, či Alsaska. Konkrétně by vše sedělo na klášter v Pairis. Je to rozumná úvaha, která však stále neřeší otázku, z čeho byla ona zásadní rozhodnutí v listině (listinách) opisována? Těžko mohl znát alsaský mnich české poměry (a také mladý Šlauf, ani kdokoli z jeho doprovodu nikdy v Čechách nebyli). A jestliže tedy - evidentně - tuto pasáž opisoval z nějaké předlohy, proč nevyužil pro finální úpravu dikčních schopností přítomného pana Bertholda tak, aby listina měla jednotného ducha?
Tento fakt stojí tak trochu i proti Wihodově konstrukci o tom, že základ listin byl prý poslán z Norimberku spolu s Anselmem až do Říma a byl před tím sepsán českými emisary při norimberské volbě. Následně pak tyto podklady měly putovat s Fridrichovou družinou od Svatého stolce zpět na sever, a to i přes dobrodružné boje, divoké brody, útěky či skrývání…! Co k tomu říci… Pro zvýšení lesku listin a jejich bul je taková historie jistě jejich „zlatým rámem“ (textace listiny byla v samotném Římě!), ale jinak jde o poněkud krkolomnou konstrukci, není-liž pravda?
Nuže tedy – z Wihodovy dedukce (také se samozřejmě nechal inspirovat svými předchůdci) berme alespoň to, že dlouho používaný překlad jména písaře (Jindřich z Paříže) můžeme poměrně klidně opustit a uvěřit, že s velkou pravděpodobností jde o písaře z Pairis, což je sídlo cisterckého klášterního založení půl dne jízdy (80 km) severo-severozápadně od Basileje, dnes na území Francie (Colmar, Orbey). Tento klášter byl navíc Štaufy založen. Případný „Pařížan“ by se jakožto písař jistě podílel na emisi dalších Fridrichových listin a možná by z funkce vystrnadil i Bertholda. Náš Jindřich z Pairis však po sepsání těchto tří Fridrichových (prvních na švábském území) privilegií z dějin poslušně mizí za zdmi svého kláštera.
Avšak ke druhé části historikovy hypotézy (mám na mysli onu cestu podkladů listin z Norimberka do Říma, či dokonce na Sicílii a zpět) navrhuji svou vlastní tezi, opřenou o existenci a dikci veronské listiny a navíc o uvedenou anomálii v osobě zapisovatele: Základ listin do Říma s pánem z Justingenu neputoval, ale čekal někde ve skriptorské dílně v bezpečí štaufské domény, až (a také – zdali) císařský novic překoná na své pouti Otovy nástrahy. Fridrich mohl text vidět prvně až v Basileji. Prosím, klidně se mnou diskutujte, klaďte otázky, ale já se již nyní odebírám od strastiplné cesty textu k jeho vlastnímu původu! Vidím tři možné výklady:
Zaprvé – text v Pairis čekal déle než rok, aby byl následně v Basileji použit a vepsán do listinného vzoru typu „Berthold“. Byla použita shodná textace do záhlaví a do závěru, avšak výčet zásluh a rozdělení „odměn“ jsou původu „českého“. Tento fundament možná mohl pocházet od našich zástupců, kteří se účastnili norimberského aktu. Každopádně mohlo klidně jít – podle mého názoru - jen o jednu jedinou listinu, ze které písař Jindřich učinil ona tři sepsání.
Podruhé - v Basileji na konci září 1212 čekali přímí zástupci Přemysla. Tato teorie je málo pravděpodobná (sázkařsky vyjádřeno 1:10), i když ne nemožná. Zkoumáme-li pohyb tehdejšího našeho královského dvora, důkazy svědčí spíše proti účasti. Když jsem však pro podporu varianty přímé basilejské účasti někoho z českého prostředí studoval linii církevní, tedy možnost, že by zde byli přítomní čeští církevní hodnostáři, napadla mě další, tedy třetí alternativa!

Řádový posel?

Při sledování bohaté cestovatelské a diplomatické aktivity vrcholných představitelů církevních (zejména cisterciáčtí opaté byli vyhledávanými diplomaty a rádci) klášterů v Čechách (do úvahy připadají nejspíše vlivné kláštery Plasy či Pomuk, méně už pak Sedlec, Hradiště, či Osek) se mi sice také bohužel nepodařilo doložit přímou přítomnost v Basileji u nikoho z nich, a to za celé období srpen 1211 až září 1212. Zato ale na mne vykoukla jiná možnost, když jsem zjistil, že je doložena účast opatů českých cisterckých fundací Plas a Pomuku na generální kapitule v Citeaux od 13. do 16. září v roce 1212!
Při datování povinných zastávek českých mnichů při cestě na generální cistercký sněm jednak v Ebrachu u Wurzburku (cca polovina srpna na cestě do Citeaux a polovina října na cestě zpět do Čech) a Morimondu (snad 8. a 20. září ) se nabízí fascinující možnost jejich návštěvy klášteru Pairis (cisterčtí opaté měli nařízeno po cestách využívat k zastávkám pohostinnost, mnohdy však spíše trpěnou přítomnost, v „bratrských“ zařízeních). V sídle našeho pravděpodobného písaře Jindřicha mohli být čeští preláti jednak někde mezi 3. až 5. září při cestě na generální sněm, a dále někde okolo 23.9. při cestě zpáteční (Pairis leží na trase hlavní cistercké poutní cesty ze Citoux přes Dijon a Morimond směrem na Štrasburk a dále do vnitrozemí německých krajů).
Zejména v kombinaci s tím, že v létě 1212 Přemysl Otakar velmi pravděpodobně navštívil Plasy, se otevírá možná dedukce, že listiny podle českého vzoru do Pairis - jakožto kmenového štaufského klášterního založení - dopravil na přání svého královského chlebodárce (Plasy založil 1142 Otakarův otec Vladislav II. a byly považovány za královské zboží) plasský opat při své cestě na generální kapitulu (což bych považoval za více pravděpodobné), či na cestě z ní (obtížněji představitelné).
S přihlédnutím k jarnímu pozvolnému rozpadání se protiwelfovské koalice (v Norimberku před necelým rokem vzniklé) je Otakarův nápad pojištění si náklonnosti u Štaufa písemnou formou docela dobře představitelný. Pro jistotu a klid starého pána (Přemyslovi táhlo na šedesát)? Proč ne? A při neexistenci kurýrního spojení přes rozbouřené welfské državy se jeví využití doručovatelské služby oblíbeného opata při jeho tradiční cestě poslušnosti (kterou musel vykonat každé tři roky) na kapitulní „kobereček“ docela klidně možné. A hlavně nenápadné.
Při této mojí „církevní“ variantě (byť možná dosti odvážné) jsem zvažoval i možnost přímé účasti plaského opata v Basileji 26.9.1212. Ta je sice teoreticky také možná, časově snad odpovídající, ale – jak jsem již uvedl výše - zřejmě nepravděpodobná. Přece jen už jde o neplánovanou zajížďku při jeho pouti, a navíc o datu přesného příjezdu Fridricha se nemohl nikdo dozvědět dříve než týden dopředu.
A poznámka na závěr této úvahy: Vlivnost plasských mnichů u pražského dvora a tím i jistou oprávněnost předchozí hypotézy dokládá zcela netypická výsada udělená pouze tomuto klášteru. Na konci 12. století si totiž mohl na královské půdě těsně před hradbami metropole (do Menšího či Většího města pražského je asi „konkurence“ stálých fundací pustit nechtěla) jako jediný klášter založit vlastní „zastoupení“ – proboštství pod Petřínem. Leželo v blízkosti pozdější paty „hladové zdi“ Karla IV. Na umístění této domény, zrušené ve 14. století, ukazuje dodnes název příslušné uličky na Újezdě – Plaská.

Císař bez pečeti?

Jeví se nanejvýš pravděpodobné, že titul, použitý na všech třech bulách z 26.9.1212 , tedy „imperator electus“, znamená vyvolený (či budoucí) římský císař, tedy imperátor s přívlastkem, jenž jeho císařskou plnoprávnost poněkud umenšuje. Scelené postavení císaře následuje až po korunovaci. Promlouvá zde důležitost všech rituálů a symbolů, na které byla tehdejší společnost citlivá.
Potvrzuje to už příklad Fridrichova předchůdce a protivníka Oty, který byl sice v květnu 1199 zvolen říšskými knížaty a po osmnácti měsících potvrzen do císařské funkce zasedáním římské konzistoře, ovšem protože byl prost říšských insignií, nedovolila mu papežská kurie dalších devět let (odhlédneme – li od řady dalších peripetií a papežských veletočů) užívat plný titul rex či imperator, ale toliko imperator s přídomkem „electus“. Možná i to byl další důvod, proč na výzvu kurie táhnul na Řím, vzápětí také (to již v nemilosti papeže ) do Sicilského království. Ale to již je jiný a trochu komplikovanější příběh.
Vyvozuji tedy, že zlatá bula je „sicilskou“ nejen proto, že v prudkém běhu dramatických událostí roku 1212 si Fridrichova písařská dílna nestihla zatím jinou než sicilskou opatřit (čemuž jako hlavnímu důvodu prostě nevěřím), nýbrž také proto, že titul „král římský“ (Wihoda titul překládá jako „král Římanů“, ale to dle mého názoru nehraje roli) začal Fridrich důsledně užívat až po prosincové potvrzovací volbě ve Frankfurtu a následné korunovaci v Mohuči.
Aby bylo příkladnosti učiněno zadost, ocituji zde jednak identický úvod všech tří „zlatobulských“ basilejských listin ze září 1212 (shodně vždy „Fredericus divina favente clemetia Romarorum imperator electus et semper augustus, rex Sicilie, ducatus Apulie et principus Capua“) - a úvod další pro nás významné Fridrichovy listiny, o níž bude ještě řeč později, a to listiny ze 26. července 1216 („Fredericus secundus divina favente clementia Romarorum rex semper augustus et rex Sicilie“). Vidíme zcela odlišnou dikci titulu. V prvním případě „…vyvolený císař římský, vždy rozmnožitel říše, král sicilský, vévoda apulský a kníže kapujský.“, ve druhém „ král římský, vždy rozmnožitel říše a král sicilský“.
Prvnímu výčtu všech možných titulů odpovídá zvyklost zvolených či „vyvolených“ vládců používat do doby, než se stali plnoprávnými panovníky, soubor všech dosavadních titulů, které drželi. Avšak od chvíle plnoprávného nabytí královského titulu již ostatní tituly opouští a uvádí se pouze jako rex (či imperator).
Zajímavá je i úvaha, zda onen zářijový norimberský sněm 1211, který měl, zřejmě na přímý popud protiwelfovsky se obrátivšímu Svatému stolci, zvolit (za údajné aktivní intervence české strany) Fridricha císařem, nebrali na Sicílii jen jako výzvu k návratu do řádného právního stavu naplnění původní (čtrnáct let staré) nominace malého Fridricha, kterážto byla pouze dočasně zpochybněna či vykolejena otovskou blamáží. Norimberské jednání není pak tedy volbou, ale pouhým zformulováním výzvy a potvrzením kontinuity spravedlivého nároku Štaufů na titul. Vždyť jim vlastně stále patřil, ať si Ota říká co chce! Zbývá maličkost - dojet do některého tradičního korunovačního sídla (Mohuče či Cách) a převzít insignie.
Troufám si tvrdit, že většina členů sicilského dvora nebyla dál než v Římě, možná v Janově. První podrobnější informace o cestě získal mladíček Roger v Římě, děsivější pak ve Veroně od Bertholda z Neuffen. Basilej byla jen další zastávkou na cestě k plné korunovaci a možná v tu chvíli ještě ani nevěděl, jak daleko je konec jeho putování. Proto používal, zřejmě po poradě sicilských skriptorů a po římském doporučení, titul, který byl projevem návaznosti na jeho v dětství proběhlou nominaci.
Zdá se, že máme spíše více než méně indicií k tomu, že 26.9.1212 listiny emitoval pouze plnoprávně potvrzený kandidát (již patnáct let) na císařský titul. Nikoli císař v plnosti tehdejšího vnímání tohoto titulu.
V těchto úvahách poněkud skřípe jen jediná nejasnost - proč se ve ZBS Fridrich tituluje „imperator“ a o čtyři roky později pouze „rex“. To je ale asi opět téma pro další stať. Odůvodnění, že rex byl korunovaný, ale imperator znamenal nejen korunovaný, ale i takový, který absolvoval „římskou jízdu“ – tedy cestu pro papežské požehnání – trochu kulhá. Např. Karel IV. by tituly užíval v rozporu s tímto pravidlem. Nuže tedy - ponechme něco také dalšímu bádání a vraťme se domů …

Otakarovy schody k moci

„Třetí království české“ se začalo rodit paradoxně ve chvíli, kdy císař Fridrich Barbarossa rozhodoval v Řezně zjara roku 1187 spor mezi biskupem Jindřichem Břetislavem a knížetem Bedřichem, starším bratrem Otakara. Bedřich sám se jednání nezúčastnil, pouze písemně oponoval, že Jindřich neměl právo si na svého knížete stěžovat. Imunitní privilegium, jakožto rozhodnutí tohoto sporu ze dne 5. března 1187, vyznívá zdánlivě ve prospěch Jindřicha Břetislava. Zlatou bulou „řezenskou“ je prohlášen říšským knížetem na českém panovníkovi nezávislým. Jeho vláda byla však natolik netypická, neplnohodnotná (hlavně závislá na císaři) a vztahy k Moravě natolik složité, že lze mluvit o hluboké krizi vlády našich zemí.
A právě v této době se zřejmě Přemysl Otakar (bohatší navíc o zkušenost vlastně poslední památné bitvy Moravy proti Čechám u Loděnice roku 1185, které se zúčastnil po boku Bedřicha) dle mého názoru definitivně rozhodl, že v případě převzetí moci bude on svůj „stát“ spravovat jinak. Názor na modernější vládu v něm jistě přetrval i po nástupu „postloděnicovou“ (knínskou) smlouvou dosazeného Konráda Oty II. na trůn (po smrti Bedřicha v r. 1189). A to nemluvím o následujících dvou letech. Do odjezdu Konráda do Itálie (v létě 1191) se jejich vzájemný vztah přiblížil bodu mrazu. Po překvapivé zprávě o skonu Konráda ve službách říšských (v září 1191 na neapolský mor) se proti Václavovi, dosazenému na knížecí stolec následně (de jure zmocněním, které Konrád zanechal při odjezdu na jižní tažení), spojil účelově s Jindřichem Břetislavem. Dvakrát během posledních tří let musel ustoupit na základě jakýchsi nárokových privilegií! Teď už snad nastal čas pro jeho vládu! Ano, opravdu nastal. Doba pro první éru Přemyslovy vlády dozrála, nekažme si dojem tím, že byla potvrzena na základě příslibu finanční pozornosti. Momentální Otakarův spojenec Jindřich Břetislav totiž v roce 1192 nabídl 6 tisíc hřiven císaři Jindřichovi VI. za schválení změny vládce. Pro Přemysla byly určeny Čechy a pro jeho mladšího bratra Vladislava Jindřicha pak Morava.
Nový kníže Otakar se ale ocitl ve svízelné situaci. Téměř na mizině a měl platit onen úplatek za svůj titul ! Váhal (koneckonců on sám přeci nikomu nic neslíbil) a placení odkládal. Vzniklou ostudu neunesl Jindřich Břetislav a vydal se – jakožto správný biskup - na přímluvnou pouť do Santiaga de Compostela. Císař však jeho průvod v Německu zastavil a přinutil - s poukazem na dluh - vrátit se do Čech. Když pak byla do podzimu 1192 zaplacena jen menší část úplatku, musel se dát Jindřich Břetislav císaři do zástavy sám, střídavě - jakožto zajatec - pobýval na císařském dvoře a na císařském hradu v Chebu. A Přemysl Otakar ? Zda ztráty biskupa významněji litoval, nevíme. Víme však, že pro jeho osvobození v podstatě nic neudělal.
Biskup zahořkl a změnil na Otakara názor. Nepoddajného Přemyslovce i jeho bratra na Moravě s pomocí císaře opět sesadil a ujal se vlády sám.
Otakarova první vládní zkušenost tedy skončila neslavně. Utekl do Míšně a vyčkával změny poměrů. K té došlo po smrti Jindřicha Břetislava 15.5.1197, neboť biskup „synů nezanechal“. Jak jinak u kněze, dalo by se říci. Avšak máme nepřímá svědectví, že se kníže Jindřich žen až tak zcela neodříkal. K případným dětem, pokud nějaké byly, se však – logicky – oficielně hlásit nemohl.
Šlechta na uvolnění stolce zareagovala poměrně ukvapeně (již po týdnu) a dosadila na pražský trůn Vladislava Jindřicha (údajně se bála Přemyslova vojska). Na místě je zde poznámka o tom, že to byl jeden z prvních samostatných kroků stavů, kdy jednali bez vnějšího popudu. Na další podobnou situaci museli čekat až do období po skonu Přemysla Otakara II. Vladislav se ujal vlády během léta a v listopadu vymanil biskupství ze závislosti na císaři, do které ho uvrhl servilním přístupem k císaři Jindřich Břetislav. Nechal si od kaplana Daniela Milíka složit přísahu věrnosti a za odměnu jej posadil na biskupský sedes. Otakar však zatím také nezahálel - dával dohromady armádu proti svému mladšímu bratrovi a už v prosinci vytáhl ku Praze.
6.12. 1197 se stala - pro předešlé generace Přemyslovců (moc se mi líbí Žemličkovo označení Bořivojovců, ale klidně – s poukazem na neoprávněné nástupnictví levobočné – by se také dalo říkat Břetislavovců) - netypická věc. Bratři se bez boje dohodli a nastal mezi nimi neuvěřitelně dlouhý pětadvacetiletý smír („a nebylo mezi nimi z těch dob různic, ni kterých úhradkuov...“). Mladší si znovu nárokoval Moravu a Prahu přenechal Přemyslu Otakarovi. V tu dobu (pravděpodobně) sedmatřicetiletý Vladislav zřejmě spěchal užít si na východě markrabského klidu a své – údajně velmi krásné – mladé manželky Hedvigy. Pro Moravu nastaly konečně na dlouhou dobu klidné časy. A pro Čechy vlastně také. Jediný vpád cizích vojsk na naše území za vlády Otakara chystal totiž Filip Švábský roku 1204, ale díky našim hraničním horám jej nakonec neuskutečnil (nevěřte Wikipedii, když říká opak). O kraje české se tedy dlouhých třiatřicet let staral - do té doby kronikami opomíjený a ve chvíli druhého nástupu k moci více než čtyřicetiletý - vizionář a pragmatik Přemysl. Schopný riskovat i uhýbat, dobývat i usmiřovat se, ale hlavně ten, který odvedl pozornost vojenských konfliktů od svých krajů (jiná věc je, že se jich rád účastnil mimo své území). Zakrátko po tomto druhém převzetí moci si začal říkat „Ottakarus rex Boemorum“.

Korunovace, boje a edikty

Přijímání, ale i odebírání různých císařských privilegií a výsad bylo oblíbenou Otakarovou disciplínou. Toho zřejmě nejdůležitějšího dosáhl skutečně velice záhy – 15. srpna 1198. Od římskoněmeckého krále Filipa Švábského, který v té době bojoval s Otou IV. Brunšvickým o post císaře. Otakar získal - pravděpodobně mimo řadu dalších privilegií - i zajištění dědičného práva na titul krále pro své nástupce (potomky ?). Historici se navíc shodují v tom, že to znamenalo i omezení zásahů císařů do volby českého krále. Měli tuto volbu pouze stvrzovat, hlavní odpovědnost tak měla spočinout pouze na české šlechtě.
Největším problémem těchto privilegií byl fakt, že je dodržoval pouze Filip, protikandidát Ota, ani papež Inocenc III. svůj souhlas nevydali. Mohla se tedy opakovat situace známá u dvou Otakarových předchůdců s královským titulem (Vratislava, který byl králem od roku 1085, a Vladislava - od roku 1158).
Na říšském sněmu v Mohuči v září 1198 byl následně Přemysl korunován. Stručné prameny neříkají, zda šlo o pouhou čelenku (diadém), či plnohodnotnou korunu (cirkulum), ani zda byl korunován i s manželkou (v právě probíhajícím „rozvodovém řízení“ ? – to asi těžko!), ani zda byl mimo toto doložené korunování z rukou Filipa korunován také ve vší plnosti i církevně. Historikové vedou spor, zda se tak přece jenom náhodou nestalo, a to údajně v Boppardu. Nevím, nevím...
Svatý stolec, který - jak již vyplynulo z výše uvedených částí - se rozhodl během prvních let nového století rozdávat své vlastní karty a tak trochu řídit chod císařství (neustále ve všech listech připomínal, že přenesení císařství z východu bylo zásluhou římské kurie). Prvého března 1201 vydal listinu upozorňující Otakara, že se nachází na nesprávné straně. Pokáral jej za přijetí titulu od Filipa, který byl v té době již v papežské klatbě. Český vladař seznal, že proud teče jiným směrem, a svůj vztah ke švábskému „takécísaři“ za půl roku přehodnotil – mimo jiné také proto, že mu Filip začal mluvit do rodinných vztahů (Přemyslem zapuzená první manželka Adléta Míšeňská se nesmířila se svým údělem, stěžovala si u všech mocných a doznala sluchu právě na švábském dovře) .
Filipovi asi až tak nevadila Přemyslova manželská nevěra, jako to, že se cítil být sám podveden. Po marném pokusu o znovunabytí náklonnosti vlivného českého krále jej definitivně zavrhl v dubnu 1203. Svá privilegia odvolal a v květnu dokonce vyprovokoval konflikt v Durynsku, čímž donutil nejen Otakra, ale i další potomky „oráčovy krve“ k akci. Jakožto bratranci a spojenci místního lankraběte Heřmana I. Duryýnského se jak Přemysl Otakar, tak i Vladislav Jindřich do konfliktu se svými oddíly rázně přidali a když se ještě připojily jednotky z Uher, kde vládl pro změnu zase švagr Otakara I. – Emmerich, musel si nakonec Filip Švábský zachránit život útěkem.
To neuniklo pozornosti a odměny protišvábské strany. Ota IV. (snad začátkem srpna 1203) většinu původně Filipových výsad Otakarovi v Merseburgu opět stvrdil (listina se bohužel nezachovala) a na stejném místě pak za pár dní následovala Přemyslova již druhá slavná korunovace, tentokrát i církevní (papežským legátem Guidem). Důsledkem toho byla také papežská konfirmace Otovy listiny, ve které 15. dubna 1204 vzal Inocenc III. přiznaná privilegia na vědomí.
V červenci 1204 ale vpadl švábský dobyvatel znovu do Durynska a tentokrát jej provázelo větší štěstí. Přemysl sice v srpnu opět přijel opět na pomoc svému spojenci, ale po Heřmanově kapitulaci (17.9.1204) byl donucen ustoupit do bezpečí české kotliny a nabídnout potupný (s)mír. Filip nechtěl nic menšího, než aby se Otakar postavil opět na jeho stranu ve sporu o titul císaře mezi ním a Otou. A ke stvrzení slibu věrnosti si vyžádal také něco trvalejšího - 7 000 marek ve stříbře. Český král byl nucen na podmínky přistoupit a poté sledovat prudký nárůst Filipovy moci.
Otova otřesená moc, podporovaná stále ještě alespoň anglickým králem, si udržela už jen svou poslední výspu – Kolín nad Rýnem. Filip chtěl welfského soupeře dorazit, a tak město od podzimu 1205 dlouze dobýval. Nakonec, po vítězné krvavé bitvě u Wassenbergeru 27. 7. 1206, zůstal sice stále před hradbami, ale bylo otázkou času, kdy brány v té době jednoho z nejlépe opevněných měst povolí. Stalo se tak 15.4.1207. Změnu poměrů s typickým zpožděním a typickými způsoby reflektoval i Svatý stolec. Nejprve tlačil Otu k ústupkům a nekrvavým dohodám, a teprve až v polovině roku 1207 inicioval jednání o případném zrušení Filipovy exkomunikace.
Přemyslova typická vlastnost - rozdělování náklonnosti podle momentálního vývoje mezi oba soupeřící tábory Štaufů a Welfovců - se projevovala i nadále. Roku 1205 nejprve provdal dánskému králi Valdemaru II., spojenci Oty, svou dceru Markétu (dospělá dcera z prvního manželství, která se v Dánsku stala lidem milovanou královnou Dagmar) a v roce 1207 pro změnu dohodl sňatek dvouletého syna Václava s dcerou Filipa Švábského Kunhutou Štaufskou. Možná díky tomuto poslednímu kroku se také po několika zdrženích začal konečně řešit rozvod Přemysla s jeho první manželkou. Král se ale nedostavil k soudu, a proto na něj byla uvalena klatba, načež se soudní pře opět na mnoho let zastavila.
Celé období prvního desetiletí nového století je tedy mimo ty zásadní „dějinné“ události také dobou čekání na církevní uznání rozvodu. Význam manželského sporu se později docela zásadně vyjevil při dalších krocích Otakarových protihráčů.
Změn poměrů jakoby nebylo stále dost… Na jaře 1208 byl Filip Švábský úkladně zabit bavorským falckrabětem a zdálo se, že Přemysl by měl konečně pohodlně a definitivně zakotvit v Otově přístavu. Welfovci skutečně triumfovat mohli, ne však český král. Problémem byla Míšeň, jejíž vládci, Wettinové, podporovali věčně nespokojeného Děpolta III. a kde přebývala ponížená Adléta (někde uváděna jako Adéla) s dětmi, zejména však s prvorozeným synem Vratislavem.
V květnu 1209 se oba přemyslovští bratři zúčastnili wurzburského sněmu, ale plně se k welfovcům tentokrát nepřihlásili, drželi si rezervovaný odstup, nebo možná lépe je říci, že byli poněkud odstaveni od vlivu a odjížděli bez privilegií, bez podpory a s velikými otazníky nad náklonností císaře. Toho mohl využít papež poté, co se na konci roku 1209 Ota IV. vymkl kontrole a rozhodl se, že si „římskou jízdu“ protáhne směrem na jih Itálie do Sicilského království. Opět došlo k prudké změně poměrů. Svatý stolec učinil čelem vzad a znovu upřel oči za Alpy. Vyzval říšská knížata (včetně Otakara) k volbě nového krále. Ti, kteří byli také s Otou nespokojeni (a Přemysl byl na předním místě), se začali houfovat od podzimu 1210, aby se v září následujícího roku sešli v Norimberku a oficiálně vyzvali mladého sicilského krále Fridricha k přijetí designace a k jízdě na sever. Paradoxně tím možná ukončili přípravné operace Oty směrované k jeho vylodění právě na Sicílii.
Braniborský císař totiž ihned přerušil kalábrijské manévry a spěchal zjednat pořádek na severu. V březnu 1211 svolal nový sněm, tentokrát do Frankfurtu a kupodivu se na něj dostavili i někteří „spiklenci“, kteří zřejmě „zázračně prozřeli“. Přemysl Otakar však mezi nimi tentokráte nebyl. S politováním však musím říci, že nelze tento jeho krok považovat za konečně mužný projev „lvího“ charakteru (lev se prvně dostal na erb českého krále právě za Otakara). Důvodem absence Přemysla totiž bylo to, že císařský dvůr ovládl jeho nepřítel Dětřich Míšeňský. A to s jasným cílem dosadit na český trůn syna Adléty a Přemysla a zároveň svého synovce - mladého Vratislava. Na sněmu podepsaná spojenecká smlouva mezi Otou a Dětřichem to skutečně potvrdila.
Již za dva měsíce, 18.května 1212 za ranního slyšení, kdy se před císařským trůnem sklonil prvorozený Otakarův syn, byla pomsta dokonána. Do audienční síně v Norimberku vstoupil Vratislav jakožto odehnané královské dítě, ale večer opouštěl město císařem vyvolený budoucí král se „šesti praporci“, když předtím bylo formálně odňato české léno jeho otci. Zajímavé je, že ačkoli si Ota mohl formulaci upravit jak chtěl, v písemném záznamu nechal uvést, že to bylo „rozhodnutím knížat“. Taková dikce by napovídala, že v Norimberku byli po Vratislavově boku někteří čeští pánové, dokonce možná i bývalý Otakarův komoří Černín (dle Kalisty) .
Možná právě proto se v basilejském zářijovém textu prvky designované vlády na základě volby také objevily. Přemysl Otakar to nechtěl nechat šlechtě „projít jen tak lacino“. Osobně se domnívám, že textace námi sledovaného privilegia (ZBS) vznikla jako bezprostřední reakce právě na uvedené norimberské události, tedy pravděpodobně po prvním červnovém týdnu roku 1212, kdy se z Norimberku vrátil do Čech moravský markrabě a referoval králi o bavorských událostech. Vladislav Jindřich byl osobně ještě 3 dny před chystaným povýšením Vratislava císařem přijat a zřejmě se jej snažil ještě na poslední chvíli od předání praporců odradit. Marně. Přemyslovi tedy nezbývalo nic jiného, než sepsat návrh textace opětného potvrzení své funkce, protože v tuto chvíli -„de jure“- králem nebyl. Dokonce se domnívám, že by se jeho vláda skutečně mohla datovat s přerušujícím intervalem od května do září 1212, kdy by za dočasného panovníka měl být považován jeho nejstarší syn! Nikoli však za krále, ale jen knížete, protože praporce měly zřejmě pouze „knížecí úroveň“, důkazem čehož je i to, že všude v souvisejících listinách je Vratislav uváděn jen jako „dux“.
Přemysl mohl jen doufat, že se mu poštěstí jím navržené listiny (tedy námi předpokládaný základ basilejských pergamenů) předat štaufovcům (například do kláštera v Pairis) a že se Fridrich dostane přes nebezpečné území do Švábska a ujme se vlády. Za „zásluhy a věrnost“ pak Otakarovi stvrdí privilegia sepsaná podle onoho základu, připraveného někdy v červnu či červenci 1212 v Čechách. Tuto naději jistě posilovaly čerstvé (asi měsíc staré) zprávy, že imperator electus je na cestě z Věčného města směrem na sever.
Zajímavý vývoj by asi nastal, pokud by se Fridrich Roger během cesty po vzniklých potížích třeba někde za Janovem otočil a vrátil zpět do klidu svého dosavadního domova pod (v tu dobu) neklidnou Etnu. Co by se asi stalo ? Ota by zřejmě trval na svém a ve spolupráci s míšeňskými by se možná pokusil předáním koruny v Mohuči Vratislavovo povýšení dokonat. Následně by Přemyslova prvorozeného míšeňští s císařským požehnáním vybavili armádou, aby si také v Praze zjednal pořádek a otce vystrnadil. Ještě koncem srpna totiž všechno k případné korunovaci a následnému převzetí moci v Čechách směřovalo a docela se mi chce věřit, že Vratislav si už někde zadal do výroby „cirkulum“ či „diadém“ pro onen obřad. Jak překvapivé je pomyšlení, že chybělo docela málo, abychom měli dalšího krále … Co se tedy vlastně po záři 1212 změnilo a jak nejbližší události ovlivnila naše slavná bula?

Pobasilejský vývoj a korunovace „po česku“

Pro Otakara bylo nejdůležitější, že Fridrich vítězí. Navíc mohl sám sebe poplácat po stařeckém rameni a gratulovat si ke štěstí, že zůstal na jeho straně (přesněji - byl okolnostmi nucen zůstat na štaufské straně). Vydání listiny, kterou vyvolený budoucí císař odměnil svého věrného spojence, zapadá do režimu odměňování stoupenců, kteří jsou na vládcově straně při jeho cestě vzhůru za mocí. Co z dnešního pohledu může – při vědomí neustálých změn postojů - znít trochu ironicky, tehdy bylo spíše normou než výjimkou. Když se ale listiny dostaly do Prahy (údajně ta třetí, určená pro Vladislava Jindřicha dlouho v Praze zůstala a nikdo se po ní na Moravě nesháněl), nebyly vlastně už důležité. Naopak, možná vadila ona vsuvka o volbě, kterou ZBS obsahovala.
Jak asi na listiny nahlížel Přemysl Otakar I., lze vyvodit z toho, že již za svého života dvakrát jednal v přímém rozporu s privilegii. Nejprve požádal Fridricha o jakési předběžné římsko-královské požehnání pro budoucí vládu svého syna z druhého manželství – tedy Václava. Bylo to zjevné vyvrcholení napjatých vztahů s prvorozeným Vratislavem a stalo se tak 26. července 1216 zpečetěním římsko-královské listiny v Ulmu. Ke konci života (v roce 1228) dokonce nechal Václava ustanovit následně (tentokrát už s požehnáním „imperator“) „mladším“ českým králem. Pro úplnost : Václavovi bylo 23 let a na tehdejší poměry byl vlastně už ve středním věku.
V Praze zřejmě byly ZBS i souběžné listiny „dobře uloženy“, aby je nikdo náhodou nezkoumal. A císař? Ten zřejmě ani neuznal za vhodné se zabývat jejich obsahem či snad se k nim vracet. Důležité bylo faktické chování českého krále, než nějaké písemnosti. Bylo to ale skutečně tak? Opravdu se některé závazky staly zapomenutými či nenaplněnými?
Český král a jeho nástupci (nikoli potomci!) měli podle ZBS „držet všechny hranice, které patří zmíněnému království, ať již byly jakkoli zcizeny“. To je základní a nejdůležitější ustanovení slavného privilegia. To však Otakar dodržoval již předtím - i potom. Tedy nic převratného. Výklad, že se jednalo o potvrzení práva primogenitury a tím byl definitivně ukončen prastarý Břetislavův seniorátní řád, je zcestný. Změna způsobu dosazování panovníka začala již za Jindřicha Břetislava. Přemysl Otakar se choval vždy dle potřeby, ale díky skvělé zkušenosti spolupráce s bratrem nastolil téměř dokonale harmonické vztahy mezi sourozenci ve vládní dynastii. A to bylo ono skutečné novum! V tomto trendu pokračovali jeho dědicové, čímž jasně odlišili svoji vládu od „dob knížecích“, jak vtipně nazval dobu do nástupu Přemysla Otakara I. Josef Žemlička.
O náležitém převzetí královských odznaků se již tak jednoduše jako o dědických nárocích mluvit nedá. Císař slibuje v ZBS již předem, že rád předá vyvolenému králi odznaky jeho moci. Doplňující uzus v té době ale spočíval hlavně v církevní (mohučské) korunovaci, respektive pražské, provedené rukou mohučského arcibiskupa jakožto příslušného metropolity. Tato tradice se dodržovala, byť není známo, kde je kodifikována. Zřejmě bylo také nepsaným zvykem, že pro korunovaci říšských králů se používala procedura obdobná císařské korunovaci. Že však dalším českým králům motala hlavu více než naše listina, je známo poměrně dobře.
Zatímco totiž Václavu I. byla řádně posazena koruna na hlavu v roce 1228 (taktéž jeho manželce) na Pražském hradě z rukou mohučského biskupa, tak korunovace jeho syna měla po jeho nástupu výraznou překážku – mohučský arcibiskup Gerhard by tou exkomunikován. Papež však vyslyšel prosbu českého krále a pro potřeby obřadu jej klatby zbavil, pokud vyhoví některým papežským podmínkám. To se zřejmě nedalo čekat, a proto kurie připojila dodatek, který umožňoval vybrat koronátora mezi dalšími vysokými hodnostáři. Otakar II. roku 1253 takové okolky odmítl a i když byl Gerhard nakonec klatby zproštěn, došlo ke korunovaci až po sedmi, respektive osmi letech. Souviselo to nepochybně s nemanželskými dětmi a snahou o rozvod. V roce 1260 byla právní legitimita levobočků potvrzena, ale nastal zase jiný problém. Opět však s obřadníkem korunovace - mohučský metropolita Werner nebyl dosud ve funkci kurií potvrzen. Koronátorská výsada se tedy musela delegovat na pražského a olomouckého biskupa a nepřítomnému mohučskému arcibiskupovi jako útěcha alespoň náležela nezkrácená odměna.
Jenže za čtrnáct dní se objevil další posel z Říma, který doručil doplněk předešlých listin – papežský souhlas s legitimitou dětí se netýká práv k českému království! Otakar se rozzlobil - razantně dokončil rozvodové řízení a zakrátko se nechal korunovat znovu – s novou manželkou Kunhutou a od již právoplatného mohučského arcibiskupa Wernera o vánocích 1261.
Stejně tak byl řádně korunován Václav II. Dodnes je však historickou hádankou, proč se tak stalo až v roce 1297, když rozjednáno to bylo již v roce 1287 a 1291. Nabízí se jedině dohady. Například o tom, že Václav odkládal akt až do doby zrušení klatby nad jeho zesnulým otcem, „králem železným a zlatým“, a následným souhlasem církve s převozem jeho ostatků ze Znojma (kde byl pochován po bitvě na Moravském poli) do Prahy. Teprve tehdy měl Václav II. „rodinu pohromadě doma“ a mohl si slávu užít nezkalenou měrou.
Že by kdokoli ze současných letopisců vzpomenul jakýchkoli bul či pravidel pro nástupnictví v uvedených případech, není mi známo.

Povinné sněmy, darované majetky a další basilejské závazky

Zcela zvláštní postavení v listině má určení povinnosti českému králi účastnit se říšských sněmů. Byť pasáže o sněmech znějí imperativně („venire tenecantur“), má se dnes zato, že dikce o povinné účasti českých králů na říšském sněmu v Bamberku, Norimberku a Merseburku (do posledního pouze v případě, že bude doprovázet polského panovníka), je vlastně ulehčením povinností. Mnoho bylo napřemýšleno, proč se do seznamu nedostala běžnější místa pro českou sněmovní účast – Řezno, případně Cheb.
Logicky zní úvaha (Žemlička, ale i další), která zároveň doplňuje smysl tohoto ustanovení - týká se darovaných majetků v listině druhé, jimiž jsou Floss, Schwarzenberk, Milín, Reichenbach, Lichtentstein, Mantel a Lube. Výjimku, o které se zmíním na začátku, tvoří hrad Donín, který byl Otakarovi darován zřejmě proto, že si o něj sám řekl s cílem zasadit ránu do týla hlavním nepřátelům - Míšeňským. V textu je k uvedené donaci uveden podmiňovací císařův dovětek - „jestliže jej dokážeme vyprostit z moci markraběte míšeňského“ . To mimochodem opět evokuje úvahu o dobré znalosti místních poměrů, a tedy o české předloze tohoto textu.
Vrátíme li se však ke všem ostatním majetkům, zjistíme, že místopisně vlastně lemují případnou cestu českého krále na uvedená sněmovní místa. Důvod je prostý – pokud se král se svým vojskem či družinou pohybuje krajem, byť s mírovými úmysly, je to pro místní obyvatelstvo menší kalamita. Proto je vhodné, aby se král pohyboval od jednoho svého hradu či majetku ke druhému.
Potud je vše pochopitelné. Co však ona místa sněmů? Řezno nebylo zřejmě ze seznamu vypuštěno pro nepatrně větší vzdálenost než třeba Cheb, ale hlavně z důvodu obavy ze ztráty vlivu v této bavorské výspě. A nově a netypicky uvedený Bamberk či Norimberk se měly stát zájmovými zónami štaufské moci. Život však běžel dál a český král některá z uvedených míst nemusel možná vůbec nikdy navštívit. Dle doložených účastí jste mohli Otakara i s jeho bratrem, moravským markrabětem, zastihnout v únoru 1213 na sněmu v Řezně. Přemysl sám pak nechyběl na dalším Fridrichově sněmu v červenci téhož roku v Chebu, možná v září v Merseburgu, dále za rok opět v Chebu, taktéž v roce 1214 v Métách, a řada pokračuje - 1215 Cheb, 1216 Altenburk, 1219 Norimberk a 1220 Ausburk. A co nástupci Přemysla? To je ještě horší, nalézáme ještě mnohem méně vazeb na uvedená místa. Závěr je jednoduchý - při svých účastech na říšských sněmech se prostě nikdy žádný český král basilejskými listinami neřídil.
A co asi znamená v listině uvedená povinnost dodání tří set vojáků, či zaplacení tří set marek při císařově cestě do Říma ke korunovaci? Ustanovení zjevně nebylo nikdy použito. Wihoda se domnívá, že navíc nemusí jít o přesný výpočet potřeby, ale že použitím (biblického) symbolického čísla 300 se naznačuje, že tím je myšlen obecně „řádný“ počet, či obvyklý stav. Tři sta je považováno za číslo symbolizující „plnost“.

Listina pro 13. století ?

Asi nejkrásnějším zaužívaným a oblíbeným omylem je tvrzení, že ZBS stabilizovala České království a sloužila nástupcům třetího českého krále k dosazování na trůn.
S největší pravděpodobností tomu tak vůbec nebylo! O macešském chování k odkazu listin za života Otakara jsem již psal (mimochodem žádnou z basilejských listin Otakar nenechal nikdy konfirmovat). Po jeho smrti listiny ležely téměř sto let zapomenuty ve svatovítském skriptoriu, až se objevily (pravděpodobně) při sporech o nástupnictví v roce 1306 po vymření Oráčových potomků po meči. Ovšem hledalo se v nich jen oprávnění pro dosazení přemyslovských princezen. Žádný kronikář z té doby však ZBS necituje, takže kdo ví, které dokumenty vlastně byly předmětem zkoumání. Následně listiny mizí (zřejmě je nechal Albrecht Habsburský odvézt do Vídně) a objevují se znovu až za doby vlády „otce vlasti“.
Karel IV. byl, dle mého názoru, velmi vynalézavý v právních a jiných základech svých kroků. Pro svoji vládu si budoval opěrné body – vyzdvihl znovu oráčovskou tradici, svatováclavský kult (včetně toho, že teprve od karolinské doby se koruna českým králům pouze propůjčovala a jinak ji měl pod kontrolou u sebe zesnulý světec) a další atributy pro oprávnění své vlády. 7. dubna 1348 potvrdil opisy deseti historických listin, které měly představovat jakýsi „ústavní rámec“ Českého království. Díky nálezu ZBS v archivu ve vídeňských análech se i ona dostala na tento seznam. „Dílo“ pak dotvořil „ministr propagandy“ - dvorský kronikář a jeden z největších historických fabulátorů - Přibík Pulkava z Radenína. Text listin „domyslel“ ve prospěch „státotvorného“ záměru císařova například tím, že nechal před basilejskou editací zemřít Otu IV., aby tím ospravedlnil Otakarovo chování. K pečetění „slavné“ listiny pro změnu zase nechal svolat do Basileje slavný sněm, kam přijeli všichni říšští kurfiřti, včetně českého krále!
Další skvělý „vypravěč“ v našich dějinách, Václav Hájek z Libočan, pokračoval tam, kde Přibík skončil a výklad taktéž řádně „doplnil“. Postupným přepisováním dalšími a dalšími se pak dozvíme, že například sněm s povinnou účasti měl být v Řezně (místo v Merseburgu) a že ZBS upevňuje české státní právo. Omylům se neubránil ani Balbín a mnozí další. Palacký už byl poněkud důslednější a střízlivější, nicméně i o něj se soudobí německy píšící historikové otřeli, když celkem oprávněně tvrdili, že basilejské listiny spíše upevňují než ruší závislost na Německé říši. Ke konci devatenáctého století se povědomí o ZBS poněkud vytrácí (dle Wihody), aby naplno bylo „objeveno“ po vzniku samostatného státu. Neuvěřitelnou konstrukcí se do dějepisu První republiky dostalo dokonce i tvrzení, že ZBS přiznala českému králi titul říšského arcičíšníka a kurfiřtskou hodnost ! Po druhé světové válce naplno propukly protiněmecké vášně, kterým se neubránili ani mnozí slovutní historikové. Fridrich byl napaden pro velikášství a osobování si zásahů do české samostatnosti. A tak se ze ZBS stala „magna charta“, pilíř české státnosti a „Listina listin, každému pravověrnému Čechovi nade vše drahá“ a později dokonce „Národní kulturní poklad“. Ještě dlouho po roce 1989 se při výkladu listin mnohé protiněmecké výpady opakovaly, později byly tu a tam nahrazeny „protievropskými“. Teprve Žemlička a později, důsledněji, Wihoda, se začali dívat na věci střízlivě.

Návod k použití.

Na listiny je možno pohlížet jako na dobovou orientaci nového mladého vládce Fridricha II. Sicilského ve vztahu k českému spojenci. Její editace měla znamenat hlavně symbol podání přátelské ruky a zajištění vzájemné spolupráce. Podklad vznikl nejspíše v červnu či červenci 1212 v Čechách poté, co Ota IV. odebral Přemyslu Otakarovi léno. Základy listin se přemístily do bezpečí skriptoria klášteru v alsaském Pairis, aby je po příchodu mladého Štaufa do Basileje místní písař Jindřich spolu s dvorním písařem Bertholdem z Neuffen dokončil dle zvyklostí císařské dílny. Bula je „sicilskou“ jednoduše proto, že v té chvíli nebyl Fridrich Roger ještě plnoprávným císařem.
Ani jeden z hlavních protagonistů (císař a český král) pak už listinu víceméně nepotřeboval. Text byl okamžitě překonaný a zbytečný, závazky vyšuměly do prázdna (což ale nebylo v té době nic neobvyklého). Přemysl Otakar I., ani nikdo další v mužském pokračování jeho dynastie, nikdy nepoužil listiny pro potřeby nástupnictví, ve 13. století se po bule (bulách) slehla zem a teprve Karel IV. je vyzdvihl a propagandisticky využil.
Již nejbližší nástupce Přemysla Otakara I. byl ustanoven na trůn zcela odlišnou procedurou, než na jakou privilegium evokuje.
Města a majetky uvedené v další souběžně vydané listině Otakar nikdy nevymáhal, nespravoval a ani nepoužil (třeba coby zástavu), císařské sněmy dle předpisu ve vlastní ZBS neobjížděl, ale držel se při svém rozhodování nadále momentální potřeby. Třista bojovníků nikdy nevyslal, ba ani třista marek (třeba v roce 1220 by se to slušelo) císaři neposkytl.
Jediným nezodpovězeným a nevysvětleným je tedy pouze třetí listina stejného data – záhadná donace majetku „Mocran et Mocran“ věnovaná moravskému markraběti Vladislavu Jindřichovi. Nejrůznější výklady historiků o možné písařské chybě, kdy císař měl na mysli „Markrabství moravské“, či snad „Moravu a Moravu“, případně hledání onoho konkrétního majetku, asi hned tak neskončí. Zaplaťpánbůh - alespoň nějaká tajemná záhada okolo Zlaté buly sicilské a jejich sesterských listin zůstane !

Prameny :

· Šusta, Josef: Václav II. a koruna polská, ČČH 21/1915, s. 313-346.

· Koss, Rudolf: Mocran et Mocran, Zvláštní otisk ze Zpráv českého zemského archivu 7/1927, s. 3-4.

· Goll, Jaroslav: K výkladu privilegia Fridricha II. pro království České, VKČ-SN, třída filosoficko-historická 1903, s. 1-9.

· Wihoda, Martin: Mocran et Mocran, ČČH 92/1994, s. 213-226.

· Hlaváček, Ivan: Ještě jednou – a ani to možná ne naposledy – Mocran et Mocran, in: In memoriam Josefa Macka (1922-1991), (edd.) Miloslav Polívka, František Šmahel, Praha 1996, s. 45-50.

· Žemlička, Josef: Počátky Čech královských 1198-1253, Praha 2002, s. 109-110.

· Wihoda, Martin: Zlatá bula sicilská. Podivuhodný příběh ve vrstvách paměti. Praha 2005.

· Charvátová, Kateřina : Cesty českých cisterciáckých opatů na generální kapituly, Historia monastica I. , Colloquia mediaevalia Pragensia 3, Praha 2005 s. 228-238

· Malaťák, Demeter : Korunovace přemyslovských králů, Stát, státnost a rituály přemyslovského věku, Sborník příspěvků z konference v Brně 2005

· Wihoda, Martin : První česká království, Stát, státnost a rituály přemyslovského věku, Sborník příspěvků z konference v Brně 2005

· Žemlička , Josef : Praha mezi Řeznem a Mersebgurkem, K politické geografii střední Evropy a jejímu odrazu ve Zlaté bule sicilské, V komnatách paláců – v ulicích měst, Sborník věnovaný šedesátým narozeninám Václava Ledvinky, Skriptorium ,Praha 2007 , s. 21-38

· Kalista, Zdeněk : Královský komoří Černín 1197-1212, ČSPSČ 36/1928, s. 49-61

Post skriptum aneb Přece jen něco hladivého na národnostní mindrák

Když Bankovní rada České národní banky na svém jednání dne 31. ledna 2008 rozhodla o ukončení platnosti bankovek v nominální hodnotě 20 Kč ke dni 31. srpna 2008, trochu jsem nostalgicky posmutněl, ale napadlo mě (při vzpomínce na to, že pan Wihoda píše o této bankovce jako o nositelce vyobrazení Zlaté buly sicilské), že by to mohla být dobrá tečka k mému povídání. Skutečnost je ovšem taková, že Přemysla Otakara I. jsem sice na bankovce našel, ale vyobrazená pečeť není Fridrichova slavná „Bula“, nýbrž jedna z pozdních pečetí českého krále. Přesto si myslím, že toto vzpomenutí je na místě.

A to z jednoduchého důvodu: pan Wihoda měl nakonec svým způsobem pravdu. Tato listina ve smyslu, v jakém ji nám, starší generaci, školská mašinérie vtloukla do hlavy, je ztělesněna v samotném Otakarovi. Díky Přemyslovi, nikoli díky listině, se totiž udrželo a upevnilo království, díky němu po další dvě století prakticky už nikdo jiný než jeho přímí potomci (po meči či po přeslici) významně nevztáhl ruku na trůn. Na ten trůn, kterým už nebyl onen kamenný stolec podivně spojující pohanské a křesťanské tradice, ale moderně pojatý vztah krále ke svému okolí. Doba knížecí definitivně skončila a království Čechů se svou zvláštní doménou, markrabstvím moravským, mělo skutečně výsadní postavení v rámci celé říše.

Pokud totiž vzpomeneme na korunovaci manželky císaře Albrechta v roce 1298, při které si Habsburk dupnul a požadoval, aby jej při hostině obsluhoval český král jakožto říšský arcičíšník, a to s českou korunou na hlavě, můžeme si logicky domýšlet, že to byl pokus potupit Václava II. Při vědomí všech souvislostí se ale já osobně spíše domnívám, že to byl projev nepřiznané závisti císaře nad vlivem a bohatstvím České kotliny. A věřím tomu, že v tu chvíli Václav nedával svůj úděl do spojitosti s jakoukoli listinou, ale jen a jen se svými předky a s tradicí. V oné audienční síni v Norimberku, v tu chvíli, kdy by se byl býval objevil ve své korunovační nádheře, defiloval by s ním obrazně také jeho otec i děd, ale hlavně jeho vousatý praděd Přemysl Otakar I. Nakonec snad z defilé sešlo …

Jen se na toho dědka podívejte ! Jak pohrdlivě se dívá na všechna ta bezvýznamná říšská hrabátka, která on ve své době přežil. Proto by si ani jeho pravnuk, ba ani nikdo další z jeho potomků, neměli pranic dělat z těch úskočných pánů pocházejících z malé pevnůstky kdesi nad Rýnem, které se říká Jestřábí hrad, tedy Habichtsburg… P.S.: Nezní to příliš vlastenecky?