ivotní osudy Dobravy apotolky křesanství v Polsku a blahoslavená Mlady, abatye prvního českého klátera.
Dcery českého kníete Boleslava I. ,
Dobrava a Mlada, nám na svých ivotních osudech (o nich toho, bohuel, víme mnohem méně, ne bychom chtěli) ukazují, jak významnou úlohu hrály eny působící v blízkosti vládců raného středověku, a to nejen v západní Evropě (jako například císařovny Adelheid či Theofanu), ale i v polopohanských Čechách.
Prababička Ludmila
Z předchozího dílu vyprávění o Přemyslovnách víme, jak vlivnou pozici zastávala u Boleslavova babička
Ludmila. Její moc byla tak velká, e ji to nakonec stálo ivot. Příznačné je i to, e se tak patrně stalo z rozkazu dalí vysoce postavené eny Ludmiliny snachy
Drahomíry. Hlavním důvodem, proč musela být Ludmila odstraněna, byl bezesporu zápas o moc v zemi, ačkoliv jeho podrobnosti jsou dodnes jen předmětem dohadů a spekulací.
Babička Drahomíra
Ani o Drahomíře (Dragomiře) toho příli známo není. Pocházela nejspíe z významného polabského slovanského kmene Havolanů (či Stodoranů), jednoho z členů kmenového svazu Luticů (či Veletů). Havolané ili u řeky Havoly a Drahomíra tak patrně vyrůstala na jejich hlavním hradě Braniboru (Brennaburg). Později byla svým otcem (či bratrem) provdána do Čech za kníete Vratislava I., s ním Lutici udrovali přátelské vztahy. Kdy se tak stalo, je vak opět tématem, o kterém by se dalo dlouze diskutovat. Mohlo to být u kolem roku 900 či dříve (pokud byla Drahomíra skutečně matkou i Václava), ale mohlo to být i později kolem roku 915, kdy se Vratislav po smrti Spytihněva ujal v Čechách samostatné vlády (pak by byla matkou pouze Boleslava).

Drahomíra po smrti Ludmily v roce 921 dokonce nějakou dobu samostatně vládla, ne byla Václavem odstavena a vyhnána ze země (nebo pouze internována na Budči). Později jí byl její prohřeek (pravděpodobně lo o násilné odstranění Ludmily) Václavem prominut a Drahomíra se směla vrátit ke kníecímu dvoru. Tehdy moná nechala na Tetíně na místě, kde byla Ludmila pohřbena na znamení svého pokání vybudovat kostel zasvěcený sv. Michalovi. Na vládě se vak ji podílet nesměla.
Je pravděpodobné, e ila v blízkosti svého syna Boleslava na jeho nově zbudovaném hradě (v dnení staré Boleslavi), jak o tom svědčí zápisy středověkých legendistů. Zajímavé je, e po tragické události, která se odehrála patrně 28. září roku 935 na Boleslavově hradě, patřila Drahomíra mezi Václavovy věrné. Nejen, e se postarala o to, aby tělo zavraděného kníete bylo přeneseno do místního kostela, ale dokonce jí bylo usilováno o ivot.
Drahomíra si byla tohoto nebezpečí vědoma a proto uprchla kamsi do Charvát. Tyto okolnosti nasvědčují tomu, e Drahomíra zřejmě působila na Boleslavově dvoře jako Václavův informátor a mohla to být dokonce ona, kdo praského kníete varoval před nebezpečím, hrozícím mu ze strany mladího bratra.
O důvodech, které k tomu Drahomíru vedly, jaké názory zastávala, vak můeme opět jen spekulovat. Někteří moderní historici (například Duan Třetík) doli k závěru, e Drahomíra odmítala uznání Jindřicha I. Ptáčníka, co prý naopak prosazovala Ludmila.
V tomto ohledu si dovolím, (ze svého soukromého laického pohledu), s naím uznávaným odborníkem na raný středověk nesouhlasit. Mnohem logičtějí by toti bylo, kdyby zmíněné dámy stály přesně na opačných názorových pólech, ne uvádí Třetík. Kdyby toti Ludmila byla přívrenkyní bavorského Arnulfa, s ním byl v přátelských vztazích její syn Vratislav, dalo by se lépe vysvětlit, proč tento bavorský vévoda (pravděpodobně v roce 922) dopomohl k trůnu i Ludmilinu vnukovi Václavovi, na něj měla jeho babička silný vliv.
A má domněnka o Drahomířině ochotě k podřízení se saskému Jindřichu Ptáčníkovi by měla oporu v pozdějím Václavově chování, kdy (zřejmě poté, co byl Jindřichem i Arnulfem donucen uznat svrchovanost saského krále) této eně odpustil a usmířil se s ní. Tento postoj vak zřejmě nesdílel Boleslav, take krátce poté, co váná nemoc upoutala Jindřicha Ptáčníka na lůko, rozhodl se odstranit jak svého bratra Václava, tak matku Drahomíru a poté vedl čtrnáctiletý boj o samostatnost s nově zvoleným saským králem Otou I.
Kde leelo Charvátsko, kam se Drahomíra v roce 935 uchýlila, zda ve východních Čechách nebo jetě dále na severovýchod ve Slezsku, se u nedozvíme. Jasné není ani to, zda si kněna skutečně zachránila útěkem ivot, pravděpodobně vak doila ve vyhnanství (snad na dvoře některé ze svých dcer, provdaných do okolních kníectví).
V této souvislosti bychom měli také zmínit skutečnost, e nedlouho po osudných událostech v Čechách dolo k zásadní změně poměrů i v Drahomířině roditi. V roce 940 toti na kníecí stolec v Braniboru usedl Drahomířin příbuzný Tugumír (pravděpodobně synovec).
Tugumír byl spolu se svou sestrou (neznámého jména) v roce 929 zajat Jindřichem Ptáčníkem a a do roku 940 trávil svůj ivot v Sasku. Jeho sestra se dokonce stala milenkou sedmnáctiletého Jindřichova syna Oty I.. Společně přivedli na svět syna (asi u v roce 929 nebo 930) Viléma, pozdějího mohučského arcibiskupa.
Teoreticky se tedy Drahomíra, která byla od svého sňatku s Vratislavem křesankou, mohla přesunout i zpět do Braniboru, ačkoliv o tom v pramenech nejsou ádné zmínky. Tugumír toti po svém neslavném comebacku (zachoval se při něm jako zrádce pouil lsti, nechal popravit svého konkurenta Strojmíra a uzavřel mír s Němci) začal na území, které ovládal podle Widukinda sahalo od Labe a k Odře prosazovat křesanství. Později, v roce 948 bylo dokonce v Braniboru zaloeno biskupství.
Drahomířiny ivotní peripetie (či spíe to, co o nich víme nebo o čem se dohadujeme) nám tuto kněnu představují jako silnou a sebevědomou osobnost, která politickému dění kolem sebe pouze nepřihlíí, ale aktivně se do něj zapojuje. Její vnučky (z nich tu starí pravděpodobně měla monost ovlivnit v jejím nejútlejím věku) rozhodně také nebyly zakřiknuté dívenky posedávající v koutě kníecího paláce a oddávající se pouze potěení z ručních prací. Obě jak uvidíme vyrostly ve vzdělané, sebevědomé a ctiádostivé eny, které byly svému otci oporou při prosazování jeho politických cílů.
Maminka Biagota
K jejich dobré výchově jistě přispěla i jejich matka, o ní není známo prakticky nic, ne její jméno
Biagota, které zůstalo zachováno na Boleslavem raených mincích, povaovaných za nejstarí typ přemyslovských denárů. Na jejich rubové straně můeme číst opis BIAGOTACOIIIIX nebo BIAGOTACOVIIX, co je numismatiky čteno jako Biagota coniunx, čili manelka. Uvauje se i o monosti, e tyto denáry byly raeny jako svatební, avak pro tuto hypotézu neexistují v dané době doma ani v zahraničí ádné analogie.
Není tedy jasné, zda byla matkou vech čtyř dětí Boleslava I., které se doily dospělého věku (Dobravy, Boleslava, Strachkvase a Mlady), nebo pouze některých (mladích) z nich. Neví se ani, odkud pocházela. Podle odborníků můe být její jméno jak starohohornoněmeckého původu, tak dokonce i slovanského (Blahota, popřípadě Bjegota, co bylo jméno starobulharské).
Dobrava a christianizace Polska
Nejstarím z Boleslavových dětí byla patrně
Dobrava (Dobravka). U jejího jména se na chvilku zastavme. Někdy je nesprávně uváděna jako Doubravka, ačkoli původní význam jména, které dostala do vínku, nemá s dubovým hájkem nic společného. Je odvozeno od slova dobro a odpovídá jménu Bona nebo Guta.

Dobrava přila na svět pravděpodobně někdy mezi léty 933 936. Dospělosti nebo spíe věku, kdy bylo v časném středověku moné dívku provdat (minimálně 14 let), dosáhla kolem roku 950. Tedy právě v době, kdy její otec po čtrnáctiletém nepřátelství uzavřel mír s německým králem Otou I. Dobrava vak v té době svatební roucho neoblékla. Jako mladá dívka byla svěřena do výchovy řádových sester patrně v kláteře v bavorském Řezně (Regensburg). Zde se rozhodla sloit slib panenství a plně se oddat slubě Bohu a církvi. Mohla za tím stát její snaha vykoupit otcův těký hřích (byl přeci jen bratrovrahem) nebo mohl být důvodem částečně i politický kalkul. Boleslav mohl o své nejstarí dceři uvaovat jako o abatyi enského klátera, který měl v plánu v Praze zřídit. Později v Řezně studoval i Strachkvas-Kristián, kandidát na funkci praského biskupa a také nejmladí Boleslavova dcera Mlada.
V 60. létech 10. století navázal Boleslav styky s polským kníetem Měkem. Oba mui uzavřeli spojenectví, které jim mělo zaručit silnějí pozici nejen vůči pohanských kmenů ijícím v Poodří (které bylo ve sféře Měkova zájmu), ale také vůči mocné Říi. Jejich dohodu měl potvrdit i sňatek Měka s některou z Boleslavových dcer. Měek se navíc rozhodl pro přijetí křesanství, co byla koneckonců nutná podmínka pro to, aby se mohl oenit s křesanskou.
Boleslav mohl kníeti Polanů nabídnout hned dvě potenciální nevěsty. Asi třicetiletou Dobravu (která se vak zaslíbila Bohu) a zhruba o deset let mladí Mladu, která byla ve věku mnohem vhodnějím pro uzavření manelství. Těko proto říci, zda to byl Boleslav či sám Měek, kdo nakonec rozhodl, e to byla právě Dobrava, je se stala v roce 965 polskou kněnou. Vzhledem ke svému (podle středověkých měřítek poměrně vysokému) věku si Dobrava vyslouila tvrdou kritiku ze strany kronikáře Kosmy:
protoe byla velmi nelechetná a ji enou pokročilého věku, kdy se provdávala za kníete polského, sňala závoj ze své hlavy a panenský vínek sobě vstavila, co bylo veliké bláznovství od té eny. Kosmas, který se netajil svou nechutí vůči Polákům, byl vůči Dobravě evidentně nespravedlivě zaujatý.
Zajímavá je i otázka, proč se Měkovou manelkou stala právě postarí Dobrava. Moných důvodů najdeme více, ale asi nebudeme daleko od pravdy, budeme-li předpokládat, e to bylo právě vzdělání, zkuenosti a moná i kontakty ve vysokých církevních kruzích, kterými česká kněna disponovala, a díky kterým mohla být svému mui skutečně velmi nápomocná při christianizaci Polska.
Saský letopisec Thietmar o ní píe:
Měek vzal si za enu urozenu sestru starího Boleslava, která tak, jak zněla ve jméně svém, jevila se i ve skutečnosti. Dobrava toti se jmenuje po slovansky ta, která německým jazykem se překládá Bona. Nebo tato Kristu věrná paní, kdy poznala, e manel její je naplněn různými bludy pohanskými, horlivým důmyslem své vzneené mysli stále a stále přemítala, jak by ho k sobě přidruila i ve víře, a namáhala se s umírněností a vemi prostředky se snaila jemu zalíbiti, nikoliv pro mnohotvárné poitky tohoto světa, ale spíe pro budoucí odměnu, chvályhodný a vem věřícím touebný plod.
Thietmar dále líčí, jak Dobrava, ádána svým manelem, se vzdala půstu, který byla jako vzorná křesanka v předepsaném období zvyklá dodrovat. Nutno doplnit, e tento půst se týkal nejen omezení jídelníčku, ale také pohlavní zdrenlivosti. Je pochopitelné, e Měkovým prvotním zájmem bylo splození potomka a proto Dobravino zřeknutí se postních tradicí bylo nejspíe motivováno snahou o dodrení v té chvíli důleitějí povinnosti manelky.
Asi rok po svatbě (po nezbytném období katechumenátu) byl Měek připraven přijmout křest z rukou biskupa Jordana. Je pravděpodobné, e mu kmotrem při křtu byl právě český kníe Boleslav. Oba mui pak společně učinili dalí velmi významný krok na cestě k získání církevní nezávislosti svých zemí. Vyslali toti poselstva do Říma s cílem získat od papee Jana XIII. svolení ke zřízení vlastních biskupství.
Mlada a její zásluha na zaloení praského biskupství a klátera u sv. Jiří
V čele české delegace mířila ke svatopetrskému stolci Dobravina sestra
Mlada, polské vyslance vedl biskup Jordan. Boleslav měl tehdy v úmyslu zřídit biskupství hned dvě Pro Čechy se sídlem v Praze a pro Moravu se sídlem v Olomouci. Zatímco plánované praské biskupství bylo záleitostí zcela novou, na Moravě se jednalo vpodstatě o obnovení samostatné církevní správy, která zde od dob působení arcibiskupa Metoděje fungovala a do 20. let 10. století, tedy jetě v Boleslavově dětství. Je dokonce moné, e Boleslav, který tehdy kromě Čech a Moravy ovládal i Slezsko, Malopolsko, Krakovsko a oblast kolem Přemylu a k Červeňským Hradům, uvaoval i o obnovení Metodějova arcibiskupství.

Zatímco polská mise skončila úspěně (pape dal Měkovi svolení a Jordan byl v roce 968 uveden do funkce biskupa nově zřízené poznaňské diecéze), české delegaci se tak dobře nevedlo. Nebylo to vak dáno tím, e by vzdělaná Mlada vedla jednání patně. Hlavním důvodem neúspěchu byl odpor řezenského biskupa Michaela, který se nemínil vzdát tučných příjmů z českého území.
Teprve kdy Michael v roce 972 zemřel, daly se věci do pohybu. Jeho nástupce Wolfgang dal i přes nesouhlas řezenské kapituly souhlas ke zřízení nových biskupství na Boleslavem spravovaném území a Mlada přinesla do Prahy vytouené povolení nejen ke zřízení nezávislé české a moravské diecéze, ale také k vybudování prvního enského klátera v Čechách. Mlada toti v Římě nezahálela. Pobývala zde v benediktinském kláteře sv. Aneky, kde pilně studovala a byla zde vysvěcena na abatyi. Zde také přijala řeholní jméno Marie.
Pokud Mlada v Římě byla jetě na jaře roku 972 (jako e je to velice pravděpodobné), mohla být svědkyní velkolepé podívané 14. dubna se zde toti uskutečnila slavná svatba císaře Oty II. s krásnou Byzantinkou Theofanu a císařská korunovace tohoto nejvýe postaveného evropského manelského páru. Kulturní prostředí tehdejího Říma, záitky z jednání s papeem, zkuenosti ze setkání s dalími vysoce vzdělanými představiteli církve a v neposlední řadě lesk a sláva provázející obřady doprovázející sňatek císařského páru, musely na ctiádostivou Mladu silně zapůsobit. Můeme tedy předpokládat, e se ze slunné Itálie vracela do Prahy plna odhodlání, elánu a konkrétních představ o svém dalím posláni a práci.

Do Prahy se Mlada vrátila patrně v zimě roku 972. Dozvěděla se o smrti svého otce Boleslava I. (zemřel ji 15. 7. 972) a o zvolení svého bratra Boleslava II. kníetem. I přes zármutek nad smrtí otce se Mlada brzy pustila do práce. Bylo potřeba přestavět ji nevyhovující kostel sv. Jiří zaloený jejím dědem Vratislavem, postavit a zařídit nové kláterní budovy, zajistit provoz klátera finančně a personálně.
Na říském sněmu v Quedlinburgu v březnu roku 973 bylo také rozhodnuto o zřízení biskupství pro Čechy a Moravu. Protoe se vak celá záleitost jetě poněkud protáhla, byl a roku 976 vysvěcen první praský biskup. Stal se jím (prý na doporučení Dobravy) Sas Dětmar (Thietmar), který předtím působil mezi polabskými Slovany (a patrně i Poláky) a byl proto dobře znalý slovanského jazyka. Jméno moravského biskupa není bezpečně známo.
Abatye Mlada Marie úspěně vedla kláter benediktinek u sv. Jiří na Praském hradě a do konce svého ivota. Stala se tak zakladatelkou kulturního a výchovně-vzdělávacího centra země, které plnilo i nezanedbatelné funkce sociální. Mladin kláter fungoval přes 800 let, a do roku 1782, kdy se stal obětí osvíceneckých reforem Josefa II.
Na abatyi Mladu vak řádové sestry od sv. Jiří nikdy nezapomněly. Tuto inteligentní, vzdělanou a odvánou enu, úspěnou diplomatku a schopnou manaerku, uctívaly u za jejího ivota jako světici. Mlada zemřela 9. dubna roku 994 a byla pohřbena ve svém kláteře.
Dobrava nepříznivé následky její smrti
Vrame se vak jetě k osudu její sestry Dobravy. Ta působila svým nezanedbatelným vlivem ve svém novém domově v Polsku, kde stála věrně po boku svého manela Měka, ale jak se zdá, měla monost úspěně ovlivňovat i dění ve své rodné zemi, v Čechách.
Přivedla na svět tři (moná čtyři) děti. Syn, kterého pojmenovala po svém otci Boleslav (narodil se roku 968), získal později přízvisko Chrabrý a stal se mocným panovníkem, který na čas ovládl i české kníectví. Dcera Sigrida (slovanským jménem pravděpodobně Svatoslava nebo Ctirada) se stala manelkou védského krále Ericha a později dánského krále Swena. Druhá dcera neznámého jména byla pravděpodobně provdána za některého ze slovanských pomořanských kníat.

Více ne sporná je otázka týkající se moné existence jejího čtvrtého potomka podle některých badatelů by jejím synem toti mohl být i tajemný a nechvalně proslulý Vladivoj, o něm víme jen to, e jej na český trůn roku 1002 dosadil právě Boleslav Chrabrý a e údajně pocházel z přemyslovského rodu. Ačkoliv na českém trůně strávil jen několik měsíců, stačil tu napáchat více kody ne uitku. Jetě ne se v lednu 1003 upil k smrti, slíbil věrnost králi Jindřichovi II. a nechal si Čechy udělit v léno. Tím způsobil, e bylo do budoucna české kníectví povaováno za součást Říe a jeho nástupci z řad českých Přemyslovců měli velké problémy s prosazováním své nezávislosti.
Dobrava vak v roce 977, ve věku asi 45 let, umírá. Je pochována pod hlavním oltářem hnězdenského kostela. Její smrt jistě těce zasáhla její nejblií rodinu (nejstarímu z dětí Boleslavovi bylo teprve devět let) i příbuzné na praském kníecím dvoře. Horí vak bylo, e nepříznivě ovlivnila i česko-polské vztahy.
Měek se toti v roce 980 znovu oenil. Tentokrát si vak vybral dceru říského správce dobytých slovanských území, Dietricha z Haldenslebenu, Odu. Spory mezi českým kníetem Boleslavem a druhým biskupem Vojtěchem pak přispěly k tomu, e se Měek v roce 990 s podporou Říe zmocnil Slezska a odtrhl je od českého kníectví. Mezi dosavadními spojenci tak vypuklo kruté nepřátelství, které ovlivnilo vzájemné vztahy obou těchto zemí na dlouhá desetiletí dopředu.
LITERATURA:
Zdeněk Petráň: První české mince, Set out, Praha, 1998
Milo olle: Od úsvitu křesanství k sv. Vojtěchu, Praha 1996
Čapka, F.: Dějiny zemí Koruny české v datech. Praha 1998
B. Krzemienska: Břetislav I. Čechy a střední Evropa v prvé polovině XI. Století, Garamond 1999
Kosmova kronika česká, nakladatelství Svoboda, Praha1972
Josef emlička: Přemyslovci. Jak ili, vládli, umírali. NLN, Praha 2005
Třetík, Duan: Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (531-935). NLN, Praha 1997
Z. Kareová, J. Praák: Královny a kněny české, nakladatelství X-Egem, Praha 1996