Ženy ve stínu Přemyslovců – díl 2.
Zbožné sestry Dobrava a Mlada

Životní osudy Dobravy – apoštolky křesťanství v Polsku a blahoslavená Mlady, abatyše prvního českého kláštera.

Dcery českého knížete Boleslava I. , Dobrava a Mlada, nám na svých životních osudech (o nichž toho, bohužel, víme mnohem méně, než bychom chtěli) ukazují, jak významnou úlohu hrály ženy působící v blízkosti vládců raného středověku, a to nejen v západní Evropě (jako například císařovny Adelheid či Theofanu), ale i v polopohanských Čechách.

Prababička Ludmila

Z předchozího dílu vyprávění o Přemyslovnách víme, jak vlivnou pozici zastávala už Boleslavova babička Ludmila. Její moc byla tak velká, že ji to nakonec stálo život. Příznačné je i to, že se tak patrně stalo z rozkazu další vysoce postavené ženy – Ludmiliny snachy Drahomíry. Hlavním důvodem, proč musela být Ludmila odstraněna, byl bezesporu zápas o moc v zemi, ačkoliv jeho podrobnosti jsou dodnes jen předmětem dohadů a spekulací.

Babička Drahomíra

Ani o Drahomíře (Dragomiře) toho příliš známo není. Pocházela nejspíše z významného polabského slovanského kmene Havolanů (či Stodoranů), jednoho z členů kmenového svazu Luticů (či Veletů). Havolané žili u řeky Havoly a Drahomíra tak patrně vyrůstala na jejich hlavním hradě Braniboru (Brennaburg). Později byla svým otcem (či bratrem) provdána do Čech za knížete Vratislava I., s nímž Lutici udržovali přátelské vztahy. Kdy se tak stalo, je však opět tématem, o kterém by se dalo dlouze diskutovat. Mohlo to být už kolem roku 900 či dříve (pokud byla Drahomíra skutečně matkou i Václava), ale mohlo to být i později – kolem roku 915, kdy se Vratislav po smrti Spytihněva ujal v Čechách samostatné vlády (pak by byla matkou pouze Boleslava).

Drahomíra po smrti Ludmily v roce 921 dokonce nějakou dobu samostatně vládla, než byla Václavem odstavena a vyhnána ze země (nebo pouze internována na Budči). Později jí byl její prohřešek (pravděpodobně šlo o násilné odstranění Ludmily) Václavem prominut a Drahomíra se směla vrátit ke knížecímu dvoru. Tehdy možná nechala na Tetíně – na místě, kde byla Ludmila pohřbena – na znamení svého pokání vybudovat kostel zasvěcený sv. Michalovi. Na vládě se však již podílet nesměla.

Je pravděpodobné, že žila v blízkosti svého syna Boleslava na jeho nově zbudovaném hradě (v dnešní staré Boleslavi), jak o tom svědčí zápisy středověkých legendistů. Zajímavé je, že po tragické události, která se odehrála patrně 28. září roku 935 na Boleslavově hradě, patřila Drahomíra mezi Václavovy „věrné“. Nejen, že se postarala o to, aby tělo zavražděného knížete bylo přeneseno do místního kostela, ale dokonce jí bylo usilováno o život.

Drahomíra si byla tohoto nebezpečí vědoma a proto uprchla kamsi do Charvát. Tyto okolnosti nasvědčují tomu, že Drahomíra zřejmě působila na Boleslavově dvoře jako Václavův informátor a mohla to být dokonce ona, kdo pražského knížete varoval před nebezpečím, hrozícím mu ze strany mladšího bratra.

O důvodech, které k tomu Drahomíru vedly, jaké názory zastávala, však můžeme opět jen spekulovat. Někteří moderní historici (například Dušan Třeštík) došli k závěru, že Drahomíra odmítala uznání Jindřicha I. Ptáčníka, což prý naopak prosazovala Ludmila.

V tomto ohledu si dovolím, (ze svého soukromého laického pohledu), s naším uznávaným odborníkem na raný středověk nesouhlasit. Mnohem logičtější by totiž bylo, kdyby zmíněné dámy stály přesně na opačných názorových pólech, než uvádí Třeštík. Kdyby totiž Ludmila byla přívrženkyní bavorského Arnulfa, s nímž byl v přátelských vztazích její syn Vratislav, dalo by se lépe vysvětlit, proč tento bavorský vévoda (pravděpodobně v roce 922) dopomohl k trůnu i Ludmilinu vnukovi Václavovi, na nějž měla jeho babička silný vliv.

A má domněnka o Drahomířině ochotě k podřízení se saskému Jindřichu Ptáčníkovi by měla oporu v pozdějším Václavově chování, kdy (zřejmě poté, co byl Jindřichem i Arnulfem donucen uznat svrchovanost saského krále) této ženě odpustil a usmířil se s ní. Tento postoj však zřejmě nesdílel Boleslav, takže krátce poté, co vážná nemoc upoutala Jindřicha Ptáčníka na lůžko, rozhodl se odstranit jak svého bratra Václava, tak matku Drahomíru a poté vedl čtrnáctiletý boj o samostatnost s nově zvoleným saským králem Otou I.

Kde leželo Charvátsko, kam se Drahomíra v roce 935 uchýlila, zda ve východních Čechách nebo ještě dále na severovýchod ve Slezsku, se už nedozvíme. Jasné není ani to, zda si kněžna skutečně zachránila útěkem život, pravděpodobně však dožila ve vyhnanství (snad na dvoře některé ze svých dcer, provdaných do okolních knížectví).

V této souvislosti bychom měli také zmínit skutečnost, že nedlouho po osudných událostech v Čechách došlo k zásadní změně poměrů i v Drahomířině rodišti. V roce 940 totiž na knížecí stolec v Braniboru usedl Drahomířin příbuzný Tugumír (pravděpodobně synovec).

Tugumír byl spolu se svou sestrou (neznámého jména) v roce 929 zajat Jindřichem Ptáčníkem a až do roku 940 trávil svůj život v Sasku. Jeho sestra se dokonce stala milenkou sedmnáctiletého Jindřichova syna Oty I.. Společně přivedli na svět syna (asi už v roce 929 nebo 930) Viléma, pozdějšího mohučského arcibiskupa.

Teoreticky se tedy Drahomíra, která byla od svého sňatku s Vratislavem křesťankou, mohla přesunout i zpět do Braniboru, ačkoliv o tom v pramenech nejsou žádné zmínky. Tugumír totiž po svém neslavném „comebacku“ (zachoval se při něm jako zrádce – použil lsti, nechal popravit svého konkurenta Strojmíra a uzavřel mír s Němci) začal na území, které ovládal – podle Widukinda sahalo od Labe až k Odře – prosazovat křesťanství. Později, v roce 948 bylo dokonce v Braniboru založeno biskupství.

Drahomířiny životní peripetie (či spíše to, co o nich víme nebo o čem se dohadujeme) nám tuto kněžnu představují jako silnou a sebevědomou osobnost, která politickému dění kolem sebe pouze nepřihlíží, ale aktivně se do něj zapojuje. Její vnučky (z nichž tu starší pravděpodobně měla možnost ovlivnit v jejím nejútlejším věku) rozhodně také nebyly zakřiknuté dívenky posedávající v koutě knížecího paláce a oddávající se pouze potěšení z ručních prací. Obě – jak uvidíme – vyrostly ve vzdělané, sebevědomé a ctižádostivé ženy, které byly svému otci oporou při prosazování jeho politických cílů.

Maminka Biagota

K jejich dobré výchově jistě přispěla i jejich matka, o níž není známo prakticky nic, než její jméno – Biagota, které zůstalo zachováno na Boleslavem ražených mincích, považovaných za nejstarší typ přemyslovských denárů. Na jejich rubové straně můžeme číst opis BIAGOTACOIIIIX nebo BIAGOTACOVIIX, což je numismatiky čteno jako Biagota coniunx, čili manželka. Uvažuje se i o možnosti, že tyto denáry byly raženy jako svatební, avšak pro tuto hypotézu neexistují v dané době doma ani v zahraničí žádné analogie.

Není tedy jasné, zda byla matkou všech čtyř dětí Boleslava I., které se dožily dospělého věku (Dobravy, Boleslava, Strachkvase a Mlady), nebo pouze některých (mladších) z nich. Neví se ani, odkud pocházela. Podle odborníků může být její jméno jak starohohornoněmeckého původu, tak dokonce i slovanského (Blahota, popřípadě Bjegota, což bylo jméno starobulharské).

Dobrava a christianizace Polska

Nejstarším z Boleslavových dětí byla patrně Dobrava (Dobravka). U jejího jména se na chvilku zastavme. Někdy je nesprávně uváděna jako Doubravka, ačkoli původní význam jména, které dostala do vínku, nemá s dubovým hájkem nic společného. Je odvozeno od slova „dobro“ a odpovídá jménu Bona nebo Guta.

Dobrava přišla na svět pravděpodobně někdy mezi léty 933 – 936. Dospělosti nebo spíše věku, kdy bylo v časném středověku možné dívku provdat (minimálně 14 let), dosáhla kolem roku 950. Tedy právě v době, kdy její otec po čtrnáctiletém nepřátelství uzavřel mír s německým králem Otou I. Dobrava však v té době svatební roucho neoblékla. Jako mladá dívka byla svěřena do výchovy řádových sester patrně v klášteře v bavorském Řezně (Regensburg). Zde se rozhodla složit slib panenství a plně se oddat službě Bohu a církvi. Mohla za tím stát její snaha vykoupit otcův těžký hřích (byl přeci jen bratrovrahem) nebo mohl být důvodem částečně i politický kalkul. Boleslav mohl o své nejstarší dceři uvažovat jako o abatyši ženského kláštera, který měl v plánu v Praze zřídit. Později v Řezně studoval i Strachkvas-Kristián, kandidát na funkci pražského biskupa a také nejmladší Boleslavova dcera Mlada.

V 60. létech 10. století navázal Boleslav styky s polským knížetem Měškem. Oba muži uzavřeli spojenectví, které jim mělo zaručit silnější pozici nejen vůči pohanských kmenů žijícím v Poodří (které bylo ve sféře Měškova zájmu), ale také vůči mocné Říši. Jejich dohodu měl potvrdit i sňatek Měška s některou z Boleslavových dcer. Měšek se navíc rozhodl pro přijetí křesťanství, což byla koneckonců nutná podmínka pro to, aby se mohl oženit s křesťanskou.

Boleslav mohl knížeti Polanů nabídnout hned dvě potenciální nevěsty. Asi třicetiletou Dobravu (která se však zaslíbila Bohu) a zhruba o deset let mladší Mladu, která byla ve věku mnohem vhodnějším pro uzavření manželství. Těžko proto říci, zda to byl Boleslav či sám Měšek, kdo nakonec rozhodl, že to byla právě Dobrava, jež se stala v roce 965 polskou kněžnou. Vzhledem ke svému (podle středověkých měřítek poměrně vysokému) věku si Dobrava vysloužila tvrdou kritiku ze strany kronikáře Kosmy: „… protože byla velmi nešlechetná a již ženou pokročilého věku, když se provdávala za knížete polského, sňala závoj ze své hlavy a panenský vínek sobě vstavila, což bylo veliké bláznovství od té ženy.“ Kosmas, který se netajil svou nechutí vůči Polákům, byl vůči Dobravě evidentně nespravedlivě zaujatý.

Zajímavá je i otázka, proč se Měškovou manželkou stala právě „postarší“ Dobrava. Možných důvodů najdeme více, ale asi nebudeme daleko od pravdy, budeme-li předpokládat, že to bylo právě vzdělání, zkušenosti a možná i kontakty ve vysokých církevních kruzích, kterými česká kněžna disponovala, a díky kterým mohla být svému muži skutečně velmi nápomocná při christianizaci Polska.

Saský letopisec Thietmar o ní píše: „Měšek vzal si za ženu urozenu sestru staršího Boleslava, která tak, jak zněla ve jméně svém, jevila se i ve skutečnosti. Dobrava totiž se jmenuje po slovansky ta, která německým jazykem se překládá Bona. Neboť tato Kristu věrná paní, když poznala, že manžel její je naplněn různými bludy pohanskými, horlivým důmyslem své vznešené mysli stále a stále přemítala, jak by ho k sobě přidružila i ve víře, a namáhala se s umírněností a všemi prostředky se snažila jemu zalíbiti, nikoliv pro mnohotvárné požitky tohoto světa, ale spíše pro budoucí odměnu, chvályhodný a všem věřícím toužebný plod.“

Thietmar dále líčí, jak Dobrava, žádána svým manželem, se vzdala půstu, který byla jako vzorná křesťanka v předepsaném období zvyklá dodržovat. Nutno doplnit, že tento půst se týkal nejen omezení jídelníčku, ale také pohlavní zdrženlivosti. Je pochopitelné, že Měškovým prvotním zájmem bylo splození potomka a proto Dobravino zřeknutí se postních tradicí bylo nejspíše motivováno snahou o dodržení v té chvíli důležitější „povinnosti“ manželky.

Asi rok po svatbě (po nezbytném období katechumenátu) byl Měšek připraven přijmout křest z rukou biskupa Jordana. Je pravděpodobné, že mu kmotrem při křtu byl právě český kníže Boleslav. Oba muži pak společně učinili další velmi významný krok na cestě k získání církevní nezávislosti svých zemí. Vyslali totiž poselstva do Říma s cílem získat od papeže Jana XIII. svolení ke zřízení vlastních biskupství.

Mlada a její zásluha na založení pražského biskupství a kláštera u sv. Jiří V čele české delegace mířila ke svatopetrskému stolci Dobravina sestra Mlada, polské vyslance vedl biskup Jordan. Boleslav měl tehdy v úmyslu zřídit biskupství hned dvě – Pro Čechy – se sídlem v Praze a pro Moravu – se sídlem v Olomouci. Zatímco plánované pražské biskupství bylo záležitostí zcela novou, na Moravě se jednalo vpodstatě o obnovení samostatné církevní správy, která zde od dob působení arcibiskupa Metoděje fungovala až do 20. let 10. století, tedy ještě v Boleslavově dětství. Je dokonce možné, že Boleslav, který tehdy kromě Čech a Moravy ovládal i Slezsko, Malopolsko, Krakovsko a oblast kolem Přemyšlu až k Červeňským Hradům, uvažoval i o obnovení Metodějova arcibiskupství.

Zatímco polská mise skončila úspěšně (papež dal Měškovi svolení a Jordan byl v roce 968 uveden do funkce biskupa nově zřízené poznaňské diecéze), české delegaci se tak dobře nevedlo. Nebylo to však dáno tím, že by vzdělaná Mlada vedla jednání špatně. Hlavním důvodem neúspěchu byl odpor řezenského biskupa Michaela, který se nemínil vzdát tučných příjmů z českého území.

Teprve když Michael v roce 972 zemřel, daly se věci do pohybu. Jeho nástupce Wolfgang dal i přes nesouhlas řezenské kapituly souhlas ke zřízení nových biskupství na Boleslavem spravovaném území a Mlada přinesla do Prahy vytoužené povolení nejen ke zřízení nezávislé české a moravské diecéze, ale také k vybudování prvního ženského kláštera v Čechách. Mlada totiž v Římě nezahálela. Pobývala zde v benediktinském klášteře sv. Anežky, kde pilně studovala a byla zde vysvěcena na abatyši. Zde také přijala řeholní jméno Marie.

Pokud Mlada v Římě byla ještě na jaře roku 972 (jako že je to velice pravděpodobné), mohla být svědkyní velkolepé podívané – 14. dubna se zde totiž uskutečnila slavná svatba císaře Oty II. s krásnou Byzantinkou Theofanu a císařská korunovace tohoto nejvýše postaveného evropského manželského páru. Kulturní prostředí tehdejšího Říma, zážitky z jednání s papežem, zkušenosti ze setkání s dalšími vysoce vzdělanými představiteli církve a v neposlední řadě lesk a sláva provázející obřady doprovázející sňatek císařského páru, musely na ctižádostivou Mladu silně zapůsobit. Můžeme tedy předpokládat, že se ze slunné Itálie vracela do Prahy plna odhodlání, elánu a konkrétních představ o svém dalším posláni a práci.

Do Prahy se Mlada vrátila patrně v zimě roku 972. Dozvěděla se o smrti svého otce Boleslava I. (zemřel již 15. 7. 972) a o zvolení svého bratra Boleslava II. knížetem. I přes zármutek nad smrtí otce se Mlada brzy pustila do práce. Bylo potřeba přestavět již nevyhovující kostel sv. Jiří založený jejím dědem Vratislavem, postavit a zařídit nové klášterní budovy, zajistit provoz kláštera finančně a personálně.

Na říšském sněmu v Quedlinburgu v březnu roku 973 bylo také rozhodnuto o zřízení biskupství pro Čechy a Moravu. Protože se však celá záležitost ještě poněkud protáhla, byl až roku 976 vysvěcen první pražský biskup. Stal se jím (prý na doporučení Dobravy) Sas Dětmar (Thietmar), který předtím působil mezi polabskými Slovany (a patrně i Poláky) a byl proto dobře znalý slovanského jazyka. Jméno moravského biskupa není bezpečně známo.

Abatyše Mlada – Marie úspěšně vedla klášter benediktinek u sv. Jiří na Pražském hradě až do konce svého života. Stala se tak zakladatelkou kulturního a výchovně-vzdělávacího centra země, které plnilo i nezanedbatelné funkce sociální. Mladin klášter fungoval přes 800 let, až do roku 1782, kdy se stal obětí osvíceneckých reforem Josefa II.

Na abatyši Mladu však řádové sestry od sv. Jiří nikdy nezapomněly. Tuto inteligentní, vzdělanou a odvážnou ženu, úspěšnou diplomatku a schopnou manažerku, uctívaly už za jejího života jako světici. Mlada zemřela 9. dubna roku 994 a byla pohřbena ve „svém“ klášteře.

Dobrava – nepříznivé následky její smrti

Vraťme se však ještě k osudu její sestry Dobravy. Ta působila svým nezanedbatelným vlivem ve svém novém domově v Polsku, kde stála věrně po boku svého manžela Měška, ale jak se zdá, měla možnost úspěšně ovlivňovat i dění ve své rodné zemi, v Čechách.

Přivedla na svět tři (možná čtyři) děti. Syn, kterého pojmenovala po svém otci Boleslav (narodil se roku 968), získal později přízvisko Chrabrý a stal se mocným panovníkem, který na čas ovládl i české knížectví. Dcera Sigrida (slovanským jménem pravděpodobně Svatoslava nebo Ctirada) se stala manželkou švédského krále Ericha a později dánského krále Swena. Druhá dcera neznámého jména byla pravděpodobně provdána za některého ze slovanských pomořanských knížat.

Více než sporná je otázka týkající se možné existence jejího čtvrtého potomka – podle některých badatelů by jejím synem totiž mohl být i tajemný a nechvalně proslulý Vladivoj, o němž víme jen to, že jej na český trůn roku 1002 dosadil právě Boleslav Chrabrý a že údajně pocházel z přemyslovského rodu. Ačkoliv na českém trůně strávil jen několik měsíců, stačil tu napáchat více škody než užitku. Ještě než se v lednu 1003 upil k smrti, slíbil věrnost králi Jindřichovi II. a nechal si Čechy udělit v léno. Tím způsobil, že bylo do budoucna české knížectví považováno za součást Říše a jeho nástupci z řad českých Přemyslovců měli velké problémy s prosazováním své nezávislosti.

Dobrava však v roce 977, ve věku asi 45 let, umírá. Je pochována pod hlavním oltářem hnězdenského kostela. Její smrt jistě těžce zasáhla její nejbližší rodinu (nejstaršímu z dětí Boleslavovi bylo teprve devět let) i příbuzné na pražském knížecím dvoře. Horší však bylo, že nepříznivě ovlivnila i česko-polské vztahy.

Měšek se totiž v roce 980 znovu oženil. Tentokrát si však vybral dceru říšského správce dobytých slovanských území, Dietricha z Haldenslebenu, Odu. Spory mezi českým knížetem Boleslavem a druhým biskupem Vojtěchem pak přispěly k tomu, že se Měšek v roce 990 s podporou Říše zmocnil Slezska a odtrhl je od českého knížectví. Mezi dosavadními spojenci tak vypuklo kruté nepřátelství, které ovlivnilo vzájemné vztahy obou těchto zemí na dlouhá desetiletí dopředu.

LITERATURA:

Zdeněk Petráň: První české mince, Set out, Praha, 1998

Miloš Šolle: Od úsvitu křesťanství k sv. Vojtěchu, Praha 1996

Čapka, F.: Dějiny zemí Koruny české v datech. Praha 1998

B. Krzemienska: Břetislav I. Čechy a střední Evropa v prvé polovině XI. Století, Garamond 1999

Kosmova kronika česká, nakladatelství Svoboda, Praha1972

Josef Žemlička: Přemyslovci. Jak žili, vládli, umírali. NLN, Praha 2005

Třeštík, Dušan: Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (531-935). NLN, Praha 1997

Z. Karešová, J. Pražák: Královny a kněžny české, nakladatelství X-Egem, Praha 1996