Oproti svému otci, Václav I. nastupoval na český trůn v úplně změněné politické situaci. Přemysl I. si musel svoji vládu vybojovat proti řadě svých přemyslovských příbuzných a obratnou politikou (a na druhý pokus) si vládu udrel. Naproti tomu Václav neměl ádné váné konkurenty (
Děpoltici ve slezském vyhnanství nebyli problémem). V moravském markrabství sice vládl jeho bratr
Přemysl, ale ten zachovával věrnost svému starímu bratru. Břeclavsko drela královna-matka Konstancie Uherská.
Mladý Přemyslovec byl zvolen i korunován jetě za ivota svého otce, lechta ho zcela uznávala. Dá se říci, e Václav jako první z českých vládců zdědil centralisovanou středoevropskou monarchii.
Přesto vláda Václava I. rozhodně nebyla klidná. Musel řeit mnoho problémů. Sférou, která byla z pohledu panovníka klidná, byla církev (s její nároky zosobněnými biskupem Ondřejem se utkal Přemysl I.). Vztah Václava k církvi mohl komplikovat obnovený spor mezi císařem Fridrichem II. a papei, ke kterému se Václav, jako jeden z nejvýznamnějích muů Říe, musel určitým způsobem postavit. Dalí potíe měl tento český panovník se svým bratrem Přemyslem a také s rakouským vévodou Fridrichem I. (v tomto případě hrála významnou roli lákavá kořist v podobě rakouského vévodství, které mělo po smrti posledního Babenberka osiřet). Václav se dostal do sporů i s českou lechtou ty byly o to vánějí, e četí magnáti sesadili svého krále a namísto něj vybrali jeho mladího syna. V neposlední řadě za kralování čtvrtého českého krále se středovýchodní Evropou (i českými zeměmi Moravou) prohnaly mongolské hordy. Mladého Václava (nastupoval zhruba v 25 letech) čekala řada výzev, z nich některé mohl předpokládat, byly zřejmé a mohl se na ně připravit, některé nečekal zřejmě ani on, ani nikdo z jeho současníků (hlavně nevyzpytatelné Mongoly).
Konfliktní Rakousy:
Václav na počátku své vlády zdědil válku s rakouským (a týrským) vévodstvím, v jeho čele stál
Fridrich II. Babenberský, zvaný Bojovný. Právě první nám známý Václavův státnický čin se týká tohoto sporu. V létě roku 1231 vtrhl do Rakous a vyplenil je od Kreme a po uherské hranice, ani by svedl bitvu.
Dva roky poté převzal iniciativu rakouský vévoda, kdy v létě 1233 vpadl na Moravu, kde se k němu připojil Václavův bratr a moravský markrabě Přemysl, a obsadil hrad Bítov. S příchodem Václava se ovem Fridrich se svými mui vyhnul bitvě a uprchl. Od Přemysla odpadla větina lechty, která se poddala českému králi. Kapitulovat musel i Přemysl, který se s bratrem usmířil a do budoucna u se s bojovným vévodou nespojoval.
V dubnu 1234 Babenberk i Přemyslovec uzavřeli mírovou smlouvu, která neměla valného významu. Rok poté u se znovu válčilo. Do vévodství opět vpadl český král, ale s ním také uherský Ondřej II. I toho si dokázal pohraničními střety Fridrich Babenberský znepřátelit.
V roce 1236 si rakouský vévoda znepřátelil římského císaře (také Fridrich II. ovem taufský), ten na něj uvalil řískou klatbu (acht) a zbavil ho vech hodností a majetků. Pacifikací vévodství císař, který prodléval za Alpami, pověřil českého krále. Vpád Václava, společně s bavorským vévodou, pasovským a bamberským biskupem a také aquilejským patriarchou na podzim 1236 byl úspěný. Vévoda byl vyhnán.
Morava a její konfliktní markrabí
Jak ji bylo napsáno výe, Přemysl se vzbouřil vůči svému bratru a spojil se s jeho rakouským nepřítelem. Nevíme bohuel, jaké měli vzájmené vztahy oba bratři, ani to, jak reagovali na rozdělení království (Morava mladímu a Čechy s vrchní vládou a královským titulem starímu), které bylo dílem jejich otce Přemysla I. na sklonku jeho vlády. Povstání Přemysla se obelo bez následků, Václav mu potvrdil jeho titul a majetky, které drel. Jako výraz rodové solidarity se můe jevit zaloení klátera v Tinově, který iniciovala matka Konstancie, ale pozemky zajistili jeho fungování bratři Přemysl a Václav.
Vdalích letech bylo souití obou bratrů korektní, Přemysl se účastnil taení proti svému bývalému spojenci. K dalímu povstání Přemysla dolo v roce 1237 a zřejmě mělo souvislost se změnou vládce Břeclavska, místo stárnoucí Konstancie (odkodnil ji, ale jak, to ji prameny neříkají) sem dosadil svého synovce Oldřicha Korutanského (syn Václavovy sestry Jitky a Bernarda Korutanského). Zda Přemysl doufal v připojení jihovýchodního cípu Moravy ke svému markrabství, se můeme dohadovat. Známe ale dalí vývoj událostí. Václav se silným vojskem přitáhl na Moravu, Přemysla opět nepodpořila valná část moravské lechty (na jeho straně stanuli páni z Deblína a Bludovici), musel proto uprchnout do ciziny. Zakotvil v Uhrách, jich vládce Béla IV. vyjednal smír mezi přemyslovskými bratry. Stalo se tak na konci roku a na začátku nového, tedy roku 1238, se Přemysl vrací zpět na Moravu, tentokrát je území jemu podléhající tenčí: Václav ponechává pod svou přímou správou jih Moravy, Přemyslovi zůstává markrabský titul a kontrola Olomoucka s Opavskem. Přemysl umírá v říjnu 1239, a tímto okamikem Václav přebírá kontrolu nad celou Moravou (vyjma Břeclavska), jeho nejstarí syn Vladislav je zatím jetě příli mladý k tomu, aby mohl spravovat část království.
První kolo válek o babenberské dědictví a evropská politika
Mezitím začíná být jasné, e babenberský rod vymře po meči, e se Fridrichovi nenarodí syn a dědic a obě vévodství zdědí manel jedné z jeho neteří Gertrudy nebo Markéty. Začíná doslova boj vech rakouských sousedů proti vem o tuto tučnou kořist. Poté, co se Václavovi a jeho spojencům podařilo obsadit Rakousy a týrsko, doufal, e mu tyto země císař udělí. Nestalo se tak, Fridrich taufský sem dosadil své správce, evidentně byl dalím z hráčů o dědictví. To muselo vést a vedlo k ochladnutí vztahu českého krále k císaři a uvaování nad moností připojit se k papei (Řehoř IX.), který byl taufovým oponentem.
Václav se připojil na stranu papee, zvlá kdy Fridrich byl poraen severoitalskými městy u Brescie a v březnu 1239 exkomunikován. Jetě předtím se ale prostřednictvím papee a bavorského vévody usmířil s Fridrichem Babenberským. V únorovém Pasovu Václav slíbil pomoc Fridrichovi při obsazení jeho zemí (odkud ho dříve vyhnal), na oplátku měl Fridrich Václavovi přenechat část Rakous severně od Vídně a zasnoubit Fridrichovu neteř Gertrudu s Václavovým prvorozencem Vladislavem. Václav se sice otevřeně postavil císaři, ale rozíření své moci na jih se zdálo samozřejmé. V tom se ale krutě přepočítal. Poté, co česká vojska dosadila na vévodský stolec dřívejího vévodu, lstivý Fridrich rychle uzavřel mír s císařem a přiklonil se na jeho stranu.
Václav pobyl jetě několik měsíců v papeově táboře (v této době z českého království agituje energický Albert (Behaim)), ale posléze se smíří s císařem i on. Je čas vyřídit si účty s Fridrichem a mocí mu připomenout jeho sliby ohledně budoucnosti obou vévodství. Na konci roku 1240 vpadl do Rakous, o míru bylo jednáno a na jaře. Václav se zřekl severních Rakous, Fridrich potvrdil svůj slib ohledně sňatku dědiců. Mezitím se do střední Evropy blíilo mongolské nebezpečí.
Mongolské intermezzo
Mongolské nebezpečí nebylo tak úplně nečekané; v druhé polovině 30. let rychle obsadila mongolská vojska evropské Rusko, v roce 1240 padl Kyjev. Záminkou k dalím útokům na západ byli Polovci, Kumáni, kočovníci, kteří před Mongoly uprchli pod ochranu uherského krále Bély. Za nimi směřoval hlavní mongolský proud, který svedl víteznou
bitvu na řece Slané. Druhé mongolské vojsko, který mělo oslabit polská kníata, mířilo přes Sandoměř, Krakov a Vratislav (vechna tato místa dobylo) dál na západ. Vratislavský kníe Jindřich II. Poboný sebral vojsko, nečekal ovem na posily jeho vagr, český král Václav I. byl zhruba dva dny pochodu daleko, a svedl
bitvu u Lehnice. I ta skončila pro křesanstvo porákou a pro Jindřicha smrtí. Mongolové se poté stočili k jihu, směrem na Uhry, kde se spojili s druhým proudem. Projeli Moravou, kterou velmi zpustoili, ani by narazili na výrazný odpor. V bezpečí byla jen opevněná města. Král zatím u itavy rozpráil mení, snad zbloudilý, mongolský oddíl. Jak rychle se mongolské nebezpečí objevilo, tak i rychle zmizelo.
Císař, rakouský vévoda a pape
V roce 1242 vévoda poruil dřívějí dohody a vpadl na Znojemsko. Není znám nějaký Václavův protiútok, zřejmě pozorně sledoval dění mezi hlavami křesanstva císařem a papeem. Řehoř umírá v roce 1241, krátce poté je zvolen jeho nástupce Celestin IV. Ten záhy umírá a papeský stolec čeká nejdelí sedisvakance, téměř dvouletá. Císař si ale nedopřál rozhodujícího vítězství. V Německu od něj odpadl jeho dosavadní spojenec, mocný mohučský arcibiskup Sigfried III; který se ihned stal hlavou a organisátorem oposice. V roce 1243 byl zvolen papeem Inocenc IV. Nakrátko je uzavřen mír, ale záhy propuká opět spor mezi císařem a papeem. A pape začal do svého tábora lákat i Václava I. V listopadu 1244 získal český král privilegium, díky němu ho ádný papeský legát nemohl uvrhnout do klatby. Na jaře 1245 prostřednictvím mohučského Siegfrieda se Václav smířil s papeským agitátorem Albertem.
Císař zahájil protiútok v slabém místě Václavových tueb v Rakousích. Do Vídně putovala velkorysá nabídka povýit vévodství na království a ádost o ruku Gertudy samotným císařem. Tomu k Václavově libosti zabránil pape, prostřednictvím rad papeových legátů císaře odmítla sama Gertruda.
V lednu 1246 se pokusil Václav po císařově neúspěném plánu vévodovi připomenout jeho sliby ohledně Gertrudy a nástupnictví. Bitva u Stoce skončila pro české vojsko porákou, zajat byl Oldřich Břeclavský a z moravských pánů
Boček z Jaroslavic, jeho bratr Kuno a Crh z Čeblovic.
V květnu mohl slavit určitý úspěch pape, na patně obsazeném sněmu ve Veitshöchheimu u Würzburku byl zvolen protikrálem durynský lantkrabě Jindřich Raspe. Václav se volby neúčastnil, vzdorokrále ani neuznal.
V této době ale Fridrich konečně svolil se sňatkem své nejstarí neteře a v květnu se konala svatba. Václav si mohl mnout ruce, vévodství bylo Přemyslovcům na dosah. A skutečně, měsíc poté Fridrich umírá v bitvě s Uhry na Lávě a Vladislav nastupuje na vévodský stolec. Ne vak na dlouho, v lednu 1247 umírá. Pro Václava je to veliká ztráta a trvá několik let, ne se znovu zapojí do boje o pozbytý zisk. Předtím ho čekají potíe doma.
Příli mnoho biskupů
V olomouckém biskupství panovaly spory mezi adepty o biskupské důstojenství olomoucká kapitula (která ovem byla z části v klatbě mohučského arcibiskupa) zde toti zvolila v roce 1240 nového biskupa, kterým byl její děkan (rovně v klatbě) Vilém. Mohučský arcibiskup Siegfried vak tuto volbu neuznal a po dohodě s králem dosadil do tohoto úřadu Konráda, do té doby kanovníka v Hildesheimu. Král donutil Viléma se svého úřadu vzdát. Pape na lyonském koncilu (1245) Konráda sesadil a nahradil Brunem z Schauenburku, svým osobním kaplanem.
Do Olomouce Bruno dorazil a v létě 1246, a to po dlouhých vyjednáváních mezi několika stranami, kdy Konrád získal doivotní příjem z některých biskupských majetků a v platnosti zůstala také některá jeho rozhodnutí.
Přemysl, lechta a povstání
Po smrti syna se zdá, e Václav resignuje na kralování, nepokračuje jeho snaha opět získat Rakousy a týrsko, není ani nijak aktivní ve střetu papee s císařem. Snad se dá i věřit pokračovatelům Kosmovým, e král se obklopil několika málo oblíbenci a trávil v jejich společnosti nebo sám čas na loveckých hrádcích. Neúčastní se volby nového protikrále Viléma Holandského v říjnu 1247 (Jindřich Raspe zemřel v únoru tého roku).
Nejpozději na konci března 1247 je jmenován nový markrabě, Přemysl (Otakar II.), v polovině roku 1248 je ji označován jako mladí český král. Oba Přemyslovci se dohodli na určité formě spoluvlády, o jejím přesném znění se dá pouze a jen spekulovat. Stejně jako o tom, zda a nakolik se starí král stáhl z politické scény.
A ji existovala dohoda nebo ne, v červenci 1248 dolo k převratu. Přemysl se od části české lechty (lze za tím vidět různé nespokojence z Čech, Přemyslovy věrné z Moravy a praského biskupa Mikuláe) nechal zvolit ji ne mladím, ale jediným českým králem. Václav byl z trůnu sesazen. Kromě osobních ambicí v tomto převratu mohla svoji roli hrát i zahraniční orientace českého krále (vzbouřenci se přikloní k císařské straně).
Václav, ač uvězní biskupa Mikuláe, který mu novinu o jeho sesazení přijel oznámit na Zvíkov, naoko stav přijme a uzavře se svým synem příměří. To netrvá dlouho.
Přemysl v polovině listopadu míří do severních Čech poplenit statky
Boree z Rýzmburka, Václavova marálka (velitele ozbrojeného doprovodu). Bore společně s
Havlem z Lemberka a míeňskými spojenci krále Václava v noci napadá Přemyslův tábor a rozpráí jej v bitvě u Mostu.
V lednu sbírá Václav vojsko v Brně (kromě české lechty se zde objevuje řada spojenců z Říe), v únoru se neúspěně pokouí obsadit Prahu (podaří se mu získat jen Vyehrad), později táhne na atec a poté k Budyínu, kde válčí se silami svého syna.
Na začátku léta je domluveno příměří, Václav v Litoměřicích pořádá sněm a hrozí vemu duchovenstvu, které se na něj nedostaví. Zde také vyhlauje, e v zemi má skončit násilí.
Na začátku srpna začínají dalí válečné operace, na Moravě se válčí o Znojmo. Václav 5. srpna překvapivým manévrem obsazuje Staré Město Praské, překvapený Přemysl zanechává posádku na Praském hradě (která se statečně brání) a utíká. 15. srpna je dojednáno příměří, dalího dne se Václav I. nechává znovu korunovat a Přemysl se vzdává.
Vláda se v království vrátila k poměrům z roku 1247 Václav I. zůstal jediným králem, jeho synovi bylo navráceno moravské markrabství, kromě poloviny výtěku z raby mince v Jihlavě. Vzbouřené lechtě byla zřejmě Václavem I. slíbena milost.
Tentokrát se ale Václav projevil jako lstivý panovník. Přemysl je na Týřově zajat a po určitý čas je vězněn (snad na Přimdě). Po proputění odjídí na Moravu s dohledem starích lechticů, věrných Václavovi. Čistka mezi úřady proběhne i v Čechách. V roce 1250 jsou polapeni a popraveni dva původci povstání bývalý sudí Ctibor a jeho syn Jaro.
Při zamylení nad povstáním a jeho hodnocením se tento konflikt jeví jako zbytečný mohlo jen o několik let urychlit vývoj, čím se myslí nástup mladého krále a generační výměna předních zemských úřadů a panovníkova okolí. Ač si své posty udreli Václavovi věrní, změna personálního obsazení těchto úřadů stejně přila s nástupem Přemysla, který, snad veden zátí, staré protivníky potrestal a staré spojence odměnil.
Letopisci se nezmiňují o stralivých následcích povstání, plenění, zabíjení a mohutném výbuchu nenávisti, tak jako v letech 12781283, není ale důvod tyto projevy domácí války odmítat.
Znovu vstříc jiním vévodstvím
Oba Přemyslovci se usmířili a mohli znovu, i kdy v obměněné sestavě, plánovat cesty k zisku babenberského dědictví. Situace se mezitím částečně změnila. Obě vévodství ovládal opět císař Fridrich prostřednictvím svých zástupců, Gertruda se vdala za Heřmana Bádenského. Ten na podzim 1250 umírá (zanechal syna Fridricha a dceru Aneku, ale jejich nároky nebral nikdo váně) a krátce po něm umírá i Fridrich II. taufský. Jeho syn a nástupce Konrád IV. má tolik problémů jinde, e se do boje o vévodství nazapojuje. Snaha kurie o provdání Gertrudy za bratra Viléma Holandského selhala na odmítnutí plánované nevěsty, tím pádem ztratila podporu jak kurie, tak i větiny domácích příznivců.
Boje o Rakousy, kde se stále více prosazují nároky druhé dědičky Markéty, nyní vedou hlavně bavortí Wittelsbachové a četí Přemyslovci. Nakonec byli Přemyslovci úspěnějí. Rakoutí předáci na podzim 1251 poádali českého krále, aby se ujal těchto území. Ten obratem vyslal svého syna Přemysla, kterému bez větích obtíí holdovala celá země. Tak, aby získal i jiný nárok na Rakousy, ne jen volbu lechty, pojal v únoru 1252 za svou enu Markétu Babenberskou. Osobu značně starí (bylo jí snad ji kolem 50 let).
Přemyslovcům vyvstal dalí konkurent v zájmu o obě země král Béla IV. Svůj nárok zakládal na tom, e ovdovělá Gertruda se opět vdala, a to za jeho blízkého příbuzného, haličského kníete Romana. V červnu vpadli do Rakous a týrska Uhři a na Moravu Kumáni (Polovci). Po uklidnění situace do týrska přijel Přemysl, kterého po určitém váhání přijala za vévodu tamějí lechta.
Béla mezitím sestavil silnou protičeskou koalici místo Romana jeho otec Daniel a bratr Lev, dále Jindřich Dolnobavorský, krakovský Boleslav Stydlivý a opolský Vladislav. Tito (bez Jindřicha) zaútočili v létě 1253 na Opavsko a poplenili ho. Béla vpadl na Moravu, bitva s Moravany byla svedena u Olomouce. Moravani utrpěli těké ztráty a byli poraeni. Spojenci odtáhli, a kdy se z Čech přiblíil Václav a z Rakous Přemysl. Smír zařídil pape Inocent IV; jemu (a protikráli Vilémovi) záhy slíbil věrnost rakouský a týrský vévoda a nástupce českého krále. K nástupu Přemysla dolo ji záhy. Václav umírá 22. září 1253 na svém loveckém dvoře v Počaplech u Berouna. A 17. října dorazil do Prahy Přemysl, Václav byl pohřben v kostele sv. Frantika.
Výstavba země
Václav podporoval řadu církevních institucí. Jeho tědrosti se těily Kladruby, Plasy, nově zaloený Tinov i jiné klátery. Významně podporuje svoji sestru Aneku.Za jeho vlády se z laického pitálního bratrstva, zaloeného v roce 1233 svatou (od roku 1989) Anekou, stává řád. V roce 1237 dostává pravidla v podobě řehole sv. Augustina a vzniká tak první a jediný český řád kříovníků s červenou hvězdou.
Za Václava pokračuje zakládání nových měst (nebo převod dřívějích sídli na městské právo), ďáření hustých lesů a zakládání nových vesnic. Po mongolském vpádu dochází k zvýené výstavbě nových hradů (jak králem, tak i lechtou).
V této době začíná těba stříbra v Jihlavě, Václav má velkou zásluhu na právním zakotvení této činnosti.
I v oblasti kultury si můe Václav připisovat kladné body. Podporoval gotické umění a za něj se do Čech íří ideály rytířství, turnaje a minnesang.
Václav byl komplikovanou osobností. Těce nesl odchod svých nejbliích syna Vladislava, manelky Kunhuty to ho strhávalo do apatie a nezájmu o státnické povinnosti. K dalím jeho negativům lze přičíst lstivost, s jakou se zachoval vůči svému synovi a jeho spojencům, ale i bezelstnost, jakou projevoval vůči Fridrichovi Babenberskému. V českých dějinách je zastíněn jak svým otcem, který stvořil české království, tak i svým synem, který se stal středoevropským hegemonem. Václav ovem dokázal navázat na dílo svého otce, co se týče zvelebování a roziřování dědičných zemí, a jeho houevnatá politika dokázala zajistit rozíření rodové moci svému synu. Pokud hodnotíme Václava I. jako nejslabího českého panovníka 13. století, tak jen díky velikosti vech ostatních vládnoucích Přemyslovců. Václav I. nebyl patným panovníkem, u jen díky tomu, e dokázal dret krok s napjatou dobou.
Diskuse: Václav I.