Vláda Václava I. (1230 - 1253)

Oproti svému otci, Václav I. nastupoval na český trůn v úplně změněné politické situaci. Přemysl I. si musel svoji vládu vybojovat proti řadě svých přemyslovských příbuzných a obratnou politikou (a na druhý pokus) si vládu udržel. Naproti tomu Václav neměl žádné vážné konkurenty (Děpoltici ve slezském vyhnanství nebyli problémem). V moravském markrabství sice vládl jeho bratr Přemysl, ale ten zachovával věrnost svému staršímu bratru. Břeclavsko držela královna-matka Konstancie Uherská.
Mladý Přemyslovec byl zvolen i korunován ještě za života svého otce, šlechta ho zcela uznávala. Dá se říci, že Václav jako první z českých vládců zdědil centralisovanou středoevropskou monarchii.

Přesto vláda Václava I. rozhodně nebyla klidná. Musel řešit mnoho problémů. Sférou, která byla z pohledu panovníka klidná, byla církev (s jejíž nároky zosobněnými biskupem Ondřejem se utkal Přemysl I.). Vztah Václava k církvi mohl komplikovat obnovený spor mezi císařem Fridrichem II. a papeži, ke kterému se Václav, jako jeden z nejvýznamnějších mužů Říše, musel určitým způsobem postavit. Další potíže měl tento český panovník se svým bratrem Přemyslem a také s rakouským vévodou Fridrichem I. (v tomto případě hrála významnou roli lákavá kořist v podobě rakouského vévodství, které mělo po smrti posledního Babenberka osiřet). Václav se dostal do sporů i s českou šlechtou – ty byly o to vážnější, že čeští magnáti sesadili svého krále a namísto něj vybrali jeho mladšího syna. V neposlední řadě za kralování čtvrtého českého krále se středovýchodní Evropou (i českými zeměmi – Moravou) prohnaly mongolské hordy. Mladého Václava (nastupoval zhruba v 25 letech) čekala řada „výzev“, z nichž některé mohl předpokládat, byly zřejmé a mohl se na ně připravit, některé nečekal zřejmě ani on, ani nikdo z jeho současníků (hlavně nevyzpytatelné Mongoly).

Konfliktní Rakousy:
Václav na počátku své vlády „zdědil“ válku s rakouským (a štýrským) vévodstvím, v jehož čele stál Fridrich II. Babenberský, zvaný Bojovný. Právě první nám známý Václavův státnický čin se týká tohoto sporu. V létě roku 1231 vtrhl do Rakous a vyplenil je od Kremže až po uherské hranice, aniž by svedl bitvu.
Dva roky poté převzal iniciativu rakouský vévoda, když v létě 1233 vpadl na Moravu, kde se k němu připojil Václavův bratr a moravský markrabě Přemysl, a obsadil hrad Bítov. S příchodem Václava se ovšem Fridrich se svými muži vyhnul bitvě a uprchl. Od Přemysla odpadla většina šlechty, která se poddala českému králi. Kapitulovat musel i Přemysl, který se s bratrem usmířil a do budoucna už se s bojovným vévodou nespojoval.
V dubnu 1234 Babenberk i Přemyslovec uzavřeli mírovou smlouvu, která neměla valného významu. Rok poté už se znovu válčilo. Do vévodství opět vpadl český král, ale s ním také uherský Ondřej II. I toho si dokázal pohraničními střety Fridrich Babenberský znepřátelit.
V roce 1236 si rakouský vévoda znepřátelil římského císaře (také Fridrich II. ovšem Štaufský), ten na něj uvalil říšskou klatbu (acht) a zbavil ho všech hodností a majetků. Pacifikací vévodství císař, který prodléval za Alpami, pověřil českého krále. Vpád Václava, společně s bavorským vévodou, pasovským a bamberským biskupem a také aquilejským patriarchou na podzim 1236 byl úspěšný. Vévoda byl vyhnán.

Morava a její konfliktní markrabí
Jak již bylo napsáno výše, Přemysl se vzbouřil vůči svému bratru a spojil se s jeho rakouským nepřítelem. Nevíme bohužel, jaké měli vzájmené vztahy oba bratři, ani to, jak reagovali na rozdělení království (Morava mladšímu a Čechy s vrchní vládou a královským titulem staršímu), které bylo dílem jejich otce Přemysla I. na sklonku jeho vlády. Povstání Přemysla se obešlo bez následků, Václav mu potvrdil jeho titul a majetky, které držel. Jako výraz rodové solidarity se může jevit založení kláštera v Tišnově, který iniciovala matka Konstancie, ale pozemky zajistili jeho fungování bratři Přemysl a Václav.
Vdalších letech bylo soužití obou bratrů korektní, Přemysl se účastnil tažení proti svému bývalému spojenci. K dalšímu povstání Přemysla došlo v roce 1237 a zřejmě mělo souvislost se změnou vládce Břeclavska, místo stárnoucí Konstancie (odškodnil ji, ale jak, to již prameny neříkají) sem dosadil svého synovce Oldřicha Korutanského (syn Václavovy sestry Jitky a Bernarda Korutanského). Zda Přemysl doufal v připojení jihovýchodního cípu Moravy ke svému markrabství, se můžeme dohadovat. Známe ale další vývoj událostí. Václav se silným vojskem přitáhl na Moravu, Přemysla opět nepodpořila valná část moravské šlechty (na jeho straně stanuli páni z Deblína a Bludovici), musel proto uprchnout do ciziny. Zakotvil v Uhrách, jichž vládce Béla IV. vyjednal smír mezi přemyslovskými bratry. Stalo se tak na konci roku a na začátku nového, tedy roku 1238, se Přemysl vrací zpět na Moravu, tentokrát je území jemu podléhající tenčí: Václav ponechává pod svou přímou správou jih Moravy, Přemyslovi zůstává markrabský titul a kontrola Olomoucka s Opavskem. Přemysl umírá v říjnu 1239, a tímto okamžikem Václav přebírá kontrolu nad celou Moravou (vyjma Břeclavska), jeho nejstarší syn Vladislav je zatím ještě příliš mladý k tomu, aby mohl spravovat část království.

První kolo válek o babenberské dědictví a evropská politika
Mezitím začíná být jasné, že babenberský rod vymře po meči, že se Fridrichovi nenarodí syn a dědic a obě vévodství zdědí manžel jedné z jeho neteří – Gertrudy nebo Markéty. Začíná doslova boj všech rakouských sousedů proti všem o tuto tučnou kořist. Poté, co se Václavovi a jeho spojencům podařilo obsadit Rakousy a Štýrsko, doufal, že mu tyto země císař udělí. Nestalo se tak, Fridrich Štaufský sem dosadil své správce, evidentně byl dalším z hráčů o dědictví. To muselo vést a vedlo k ochladnutí vztahu českého krále k císaři a uvažování nad možností připojit se k papeži (Řehoř IX.), který byl Štaufovým oponentem.
Václav se připojil na stranu papeže, zvlášť když Fridrich byl poražen severoitalskými městy u Brescie a v březnu 1239 exkomunikován. Ještě předtím se ale prostřednictvím papeže a bavorského vévody usmířil s Fridrichem Babenberským. V únorovém Pasovu Václav slíbil pomoc Fridrichovi při obsazení jeho zemí (odkud ho dříve vyhnal), na oplátku měl Fridrich Václavovi přenechat část Rakous severně od Vídně a zasnoubit Fridrichovu neteř Gertrudu s Václavovým prvorozencem Vladislavem. Václav se sice otevřeně postavil císaři, ale rozšíření své moci na jih se zdálo samozřejmé. V tom se ale krutě přepočítal. Poté, co česká vojska dosadila na vévodský stolec dřívejšího vévodu, lstivý Fridrich rychle uzavřel mír s císařem a přiklonil se na jeho stranu.
Václav pobyl ještě několik měsíců v papežově táboře (v této době z českého království agituje energický Albert (Behaim)), ale posléze se smíří s císařem i on. Je čas vyřídit si účty s Fridrichem a mocí mu připomenout jeho sliby ohledně budoucnosti obou vévodství. Na konci roku 1240 vpadl do Rakous, o míru bylo jednáno až na jaře. Václav se zřekl severních Rakous, Fridrich potvrdil svůj slib ohledně sňatku dědiců. Mezitím se do střední Evropy blížilo mongolské nebezpečí.

Mongolské intermezzo
Mongolské nebezpečí nebylo tak úplně nečekané; v druhé polovině 30. let rychle obsadila mongolská vojska evropské Rusko, v roce 1240 padl Kyjev. Záminkou k dalším útokům na západ byli Polovci, Kumáni, kočovníci, kteří před Mongoly uprchli pod ochranu uherského krále Bély. Za nimi směřoval hlavní mongolský proud, který svedl víteznou bitvu na řece Slané. Druhé mongolské vojsko, který mělo oslabit polská knížata, mířilo přes Sandoměř, Krakov a Vratislav (všechna tato místa dobylo) dál na západ. Vratislavský kníže Jindřich II. Pobožný sebral vojsko, nečekal ovšem na posily – jeho švagr, český král Václav I. byl zhruba dva dny pochodu daleko, a svedl bitvu u Lehnice. I ta skončila pro křesťanstvo porážkou a pro Jindřicha smrtí. Mongolové se poté stočili k jihu, směrem na Uhry, kde se spojili s druhým proudem. Projeli Moravou, kterou velmi zpustošili, aniž by narazili na výrazný odpor. V bezpečí byla jen opevněná města. Král zatím u Žitavy rozprášil menší, snad zbloudilý, mongolský oddíl. Jak rychle se mongolské nebezpečí objevilo, tak i rychle zmizelo.

Císař, rakouský vévoda a papež
V roce 1242 vévoda porušil dřívější dohody a vpadl na Znojemsko. Není znám nějaký Václavův protiútok, zřejmě pozorně sledoval dění mezi hlavami křesťanstva – císařem a papežem. Řehoř umírá v roce 1241, krátce poté je zvolen jeho nástupce Celestin IV. Ten záhy umírá a papežský stolec čeká nejdelší sedisvakance, téměř dvouletá. Císař si ale nedopřál rozhodujícího vítězství. V Německu od něj odpadl jeho dosavadní spojenec, mocný mohučský arcibiskup Sigfried III; který se ihned stal hlavou a organisátorem oposice. V roce 1243 byl zvolen papežem Inocenc IV. Nakrátko je uzavřen mír, ale záhy propuká opět spor mezi císařem a papežem. A papež začal do svého tábora lákat i Václava I. V listopadu 1244 získal český král privilegium, díky němuž ho žádný papežský legát nemohl uvrhnout do klatby. Na jaře 1245 prostřednictvím mohučského Siegfrieda se Václav smířil s papežským agitátorem Albertem.
Císař zahájil protiútok v slabém místě Václavových tužeb – v Rakousích. Do Vídně putovala velkorysá nabídka povýšit vévodství na království a žádost o ruku Gertudy samotným císařem. Tomu k Václavově libosti zabránil papež, prostřednictvím rad papežových legátů císaře odmítla sama Gertruda.
V lednu 1246 se pokusil Václav po císařově neúspěšném plánu vévodovi připomenout jeho sliby ohledně Gertrudy a nástupnictví. Bitva u Stožce skončila pro české vojsko porážkou, zajat byl Oldřich Břeclavský a z moravských pánů Boček z Jaroslavic, jeho bratr Kuno a Crh z Čeblovic.
V květnu mohl slavit určitý úspěch papež, na špatně obsazeném sněmu ve Veitshöchheimu u Würzburku byl zvolen protikrálem durynský lantkrabě Jindřich Raspe. Václav se volby neúčastnil, vzdorokrále ani neuznal.
V této době ale Fridrich konečně svolil se sňatkem své nejstarší neteře a v květnu se konala svatba. Václav si mohl mnout ruce, vévodství bylo Přemyslovcům na dosah. A skutečně, měsíc poté Fridrich umírá v bitvě s Uhry na Lávě a Vladislav nastupuje na vévodský stolec. Ne však na dlouho, v lednu 1247 umírá. Pro Václava je to veliká ztráta a trvá několik let, než se znovu zapojí do boje o pozbytý zisk. Předtím ho čekají potíže doma.

Příliš mnoho biskupů
V olomouckém biskupství panovaly spory mezi adepty o biskupské důstojenství – olomoucká kapitula (která ovšem byla z části v klatbě mohučského arcibiskupa) zde totiž zvolila v roce 1240 nového biskupa, kterým byl její děkan (rovněž v klatbě) Vilém. Mohučský arcibiskup Siegfried však tuto volbu neuznal a po dohodě s králem dosadil do tohoto úřadu Konráda, do té doby kanovníka v Hildesheimu. Král donutil Viléma se svého úřadu vzdát. Papež na lyonském koncilu (1245) Konráda sesadil a nahradil Brunem z Schauenburku, svým osobním kaplanem.
Do Olomouce Bruno dorazil až v létě 1246, a to po dlouhých vyjednáváních mezi několika stranami, kdy Konrád získal doživotní příjem z některých biskupských majetků a v platnosti zůstala také některá jeho rozhodnutí.

Přemysl, šlechta a povstání
Po smrti syna se zdá, že Václav resignuje na kralování, nepokračuje jeho snaha opět získat Rakousy a Štýrsko, není ani nijak aktivní ve střetu papeže s císařem. Snad se dá i věřit pokračovatelům Kosmovým, že král se obklopil několika málo oblíbenci a trávil v jejich společnosti nebo sám čas na loveckých hrádcích. Neúčastní se volby nového protikrále Viléma Holandského v říjnu 1247 (Jindřich Raspe zemřel v únoru téhož roku).
Nejpozději na konci března 1247 je jmenován nový markrabě, Přemysl (Otakar II.), v polovině roku 1248 je již označován jako mladší český král. Oba Přemyslovci se dohodli na určité formě spoluvlády, o jejímž přesném znění se dá pouze a jen spekulovat. Stejně jako o tom, zda a nakolik se starší král stáhl z politické scény.
Ať již existovala dohoda nebo ne, v červenci 1248 došlo k převratu. Přemysl se od části české šlechty (lze za tím vidět různé nespokojence z Čech, Přemyslovy věrné z Moravy a pražského biskupa Mikuláše) nechal zvolit již ne mladším, ale jediným českým králem. Václav byl z trůnu sesazen. Kromě osobních ambicí v tomto převratu mohla svoji roli hrát i zahraniční orientace českého krále (vzbouřenci se přikloní k císařské straně).
Václav, ač uvězní biskupa Mikuláše, který mu novinu o jeho sesazení přijel oznámit na Zvíkov, naoko stav přijme a uzavře se svým synem příměří. To netrvá dlouho.
Přemysl v polovině listopadu míří do severních Čech poplenit statky Boreše z Rýzmburka, Václavova maršálka (velitele ozbrojeného doprovodu). Boreš společně s Havlem z Lemberka a míšeňskými spojenci krále Václava v noci napadá Přemyslův tábor a rozpráší jej v bitvě u Mostu.
V lednu sbírá Václav vojsko v Brně (kromě české šlechty se zde objevuje řada spojenců z Říše), v únoru se neúspěšně pokouší obsadit Prahu (podaří se mu získat jen Vyšehrad), později táhne na Žatec a poté k Budyšínu, kde válčí se silami svého syna.
Na začátku léta je domluveno příměří, Václav v Litoměřicích pořádá sněm a hrozí všemu duchovenstvu, které se na něj nedostaví. Zde také vyhlašuje, že v zemi má skončit násilí. Na začátku srpna začínají další válečné operace, na Moravě se válčí o Znojmo. Václav 5. srpna překvapivým manévrem obsazuje Staré Město Pražské, překvapený Přemysl zanechává posádku na Pražském hradě (která se statečně brání) a utíká. 15. srpna je dojednáno příměří, dalšího dne se Václav I. nechává znovu korunovat a Přemysl se vzdává.
Vláda se v království vrátila k poměrům z roku 1247 – Václav I. zůstal jediným králem, jeho synovi bylo navráceno moravské markrabství, kromě poloviny výtěžku z ražby mince v Jihlavě. Vzbouřené šlechtě byla zřejmě Václavem I. slíbena milost.
Tentokrát se ale Václav projevil jako lstivý panovník. Přemysl je na Týřově zajat a po určitý čas je vězněn (snad na Přimdě). Po propuštění odjíždí na Moravu s dohledem starších šlechticů, věrných Václavovi. Čistka mezi úřady proběhne i v Čechách. V roce 1250 jsou polapeni a popraveni dva původci povstání – bývalý sudí Ctibor a jeho syn Jaroš.
Při zamyšlení nad povstáním a jeho hodnocením se tento konflikt jeví jako zbytečný – mohlo jen o několik let urychlit vývoj, čímž se myslí nástup mladého krále a generační výměna předních zemských úřadů a panovníkova okolí. Ač si své posty udrželi Václavovi věrní, změna personálního obsazení těchto úřadů stejně přišla s nástupem Přemysla, který, snad veden záští, staré protivníky potrestal a staré spojence odměnil.
Letopisci se nezmiňují o strašlivých následcích povstání, plenění, zabíjení a mohutném výbuchu nenávisti, tak jako v letech 1278–1283, není ale důvod tyto projevy domácí války odmítat.

Znovu vstříc jižním vévodstvím
Oba Přemyslovci se usmířili a mohli znovu, i když v obměněné sestavě, plánovat cesty k zisku babenberského dědictví. Situace se mezitím částečně změnila. Obě vévodství ovládal opět císař Fridrich prostřednictvím svých zástupců, Gertruda se vdala za Heřmana Bádenského. Ten na podzim 1250 umírá (zanechal syna Fridricha a dceru Anežku, ale jejich nároky nebral nikdo vážně) a krátce po něm umírá i Fridrich II. Štaufský. Jeho syn a nástupce Konrád IV. má tolik problémů jinde, že se do boje o vévodství nazapojuje. Snaha kurie o provdání Gertrudy za bratra Viléma Holandského selhala na odmítnutí plánované nevěsty, tím pádem ztratila podporu jak kurie, tak i většiny domácích příznivců.
Boje o Rakousy, kde se stále více prosazují nároky druhé dědičky – Markéty, nyní vedou hlavně bavorští Wittelsbachové a čeští Přemyslovci. Nakonec byli Přemyslovci úspěšnější. Rakouští předáci na podzim 1251 požádali českého krále, aby se ujal těchto území. Ten obratem vyslal svého syna Přemysla, kterému bez větších obtíží holdovala celá země. Tak, aby získal i jiný nárok na Rakousy, než jen volbu šlechty, pojal v únoru 1252 za svou ženu Markétu Babenberskou. Osobu značně starší (bylo jí snad již kolem 50 let).
Přemyslovcům vyvstal další konkurent v zájmu o obě země – král Béla IV. Svůj nárok zakládal na tom, že ovdovělá Gertruda se opět vdala, a to za jeho blízkého příbuzného, haličského knížete Romana. V červnu vpadli do Rakous a Štýrska Uhři a na Moravu Kumáni (Polovci). Po uklidnění situace do Štýrska přijel Přemysl, kterého po určitém váhání přijala za vévodu tamější šlechta.
Béla mezitím sestavil silnou protičeskou koalici – místo Romana jeho otec Daniel a bratr Lev, dále Jindřich Dolnobavorský, krakovský Boleslav Stydlivý a opolský Vladislav. Tito (bez Jindřicha) zaútočili v létě 1253 na Opavsko a poplenili ho. Béla vpadl na Moravu, bitva s Moravany byla svedena u Olomouce. Moravani utrpěli těžké ztráty a byli poraženi. Spojenci odtáhli, až když se z Čech přiblížil Václav a z Rakous Přemysl. Smír zařídil papež Inocent IV; jemuž (a protikráli Vilémovi) záhy slíbil věrnost rakouský a štýrský vévoda a nástupce českého krále. K nástupu Přemysla došlo již záhy. Václav umírá 22. září 1253 na svém loveckém dvoře v Počaplech u Berouna. Až 17. října dorazil do Prahy Přemysl, Václav byl pohřben v kostele sv. Františka.

Výstavba země
Václav podporoval řadu církevních institucí. Jeho štědrosti se těšily Kladruby, Plasy, nově založený Tišnov i jiné kláštery. Významně podporuje svoji sestru Anežku.Za jeho vlády se z laického špitálního bratrstva, založeného v roce 1233 svatou (od roku 1989) Anežkou, stává řád. V roce 1237 dostává pravidla v podobě řehole sv. Augustina a vzniká tak první a jediný český řád – křížovníků s červenou hvězdou.
Za Václava pokračuje zakládání nových měst (nebo převod dřívějších sídlišť na městské právo), žďáření hustých lesů a zakládání nových vesnic. Po mongolském vpádu dochází k zvýšené výstavbě nových hradů (jak králem, tak i šlechtou).
V této době začíná těžba stříbra v Jihlavě, Václav má velkou zásluhu na právním zakotvení této činnosti.
I v oblasti kultury si může Václav připisovat kladné body. Podporoval gotické umění a za něj se do Čech šíří ideály rytířství, turnaje a minnesang.
Václav byl komplikovanou osobností. Těžce nesl odchod svých nejbližších – syna Vladislava, manželky Kunhuty – to ho strhávalo do apatie a nezájmu o státnické povinnosti. K dalším jeho negativům lze přičíst lstivost, s jakou se zachoval vůči svému synovi a jeho spojencům, ale i bezelstnost, jakou projevoval vůči Fridrichovi Babenberskému. V českých dějinách je zastíněn jak svým otcem, který stvořil české království, tak i svým synem, který se stal středoevropským hegemonem. Václav ovšem dokázal navázat na dílo svého otce, co se týče zvelebování a rozšiřování dědičných zemí, a jeho houževnatá politika dokázala zajistit rozšíření rodové moci svému synu. Pokud hodnotíme Václava I. jako nejslabšího českého panovníka 13. století, tak jen díky velikosti všech ostatních vládnoucích Přemyslovců. Václav I. nebyl špatným panovníkem, už jen díky tomu, že dokázal držet krok s napjatou dobou.

Diskuse: Václav I.