Kdy na svém dvoře v Počáplech 22. září 1253 zemřel
Václav I., jeho nejstarímu synu nic nebránilo k nástupu na trůn. Mladý Přemyslovec měl u za sebou první vladařské krůčky, několik let byl markrabětem na Moravě a také vévodou rakouským a týrským. Právě Rakousy a týrsko byly jablkem sváru mezi středoevropskými panovníky.
Přemysl měl na co navazovat, zdědil bohaté království, které vzkvétalo, vznikala nová města i vesnice, zlepovalo se (velmi zvolna) zemědělství. Četí panovníci vedou předevím války zahraničí, tatarský vpád v roce 1241 se dotkl Moravy jen letmo, nejkrvavějí tak byly vzpoury Přemyslova stejnojmenného strýce proti jeho bratrovi, králi Václavu I., a dalí povstání proti tomuto panovníkovi, tentokrát ze strany jeho syna, kralevice Přemysla.
Rakouské dědictví zavedlo dědice Českého království, jak se Přemysl před svojí královskou korunovací v roce 1261 tituloval, do svízelné situace na mezinárodním kolbiti. Jetě v létě 1253, tedy před nástupem Přemysla na český trůn, se zformovala iroká koalice Jindřicha Dolnobavorského, Bély IV., krále Uher, Daniela Haličského (jeho syn byl Roman Haličský, manel Gertrudy Babenberské, vdovy po Přemyslově bratru Vladislavovi, a tím i dalí z adeptů na rakouské dědictví) a polských kníat Boleslava Stydlivého (Bélův ze) a Vladislava Opolského. Přemyslovci se ocitli v sevření, ze severovýchodu zaútočila polská kníata společně s Danielem, Rakousy se staly cílem Uhrů a Bavorů. Česká vojska se střetu spíe vyhýbala, a tak útočníci spíe plenili. Humorná situace nastala na Opavsku, kde biskupův marálek Herbort z Fultejna poslal haličskému vládci svůj meč jako symbol vyzvání k souboji, Daniel, jak píí Haličsko-volyňské letopisy, to pochopil jako poddání se Herborta. Vojska, která nakonec nesvedla větí bitvu, nakonec odtáhla. Za pomoci místní lechty Béla IV. obsadil větinu týrska.
O koho se mohl nový český král naopak opírat, byla sí příbuzných mezi evropskými panovnickými rody. Ve Slezsku vládli jeho synovci, synové tety Anny a Jindřicha II. Poboného, kdy zvlátě Jindřich III. Bílý, a poté jeho syn Jindřich IV. Probus, patřili mezi nejvýznamnějí polské spojence krále elezného a zlatého. Mezi blízké spojence patřili oba korutantí bratři Oldřich a Filip, z hlediska příbuzenství Přemyslovi bratranci. Nejstarí Přemyslova sestra Boena byla provdána za braniborského markraběte Otu III., nejvýznamnějího straníka českého krále, navíc říského kurfiřta. Druhá Přemyslova sestra Aneka byla provdána od roku 1244 za míeňského markraběte Jindřicha Jasného. Toto dynastické spojení nicméně pouze zlepilo konfliktní vztahy mezi Wettiny a Přemyslovci, které byly napjaté u od anulování sňatku Přemysla I. s Adlétu Míeňskou na začátku století, očekávané spojenectví vak nepřineslo. Vztahy mezi královstvím a markrabstvím se vylepily a v průběhu vlády Otakara II. Samotný Otakar II. byl po matce Kunhutě tauf, tento fakt mu kodil zejména u papee, zejména kvůli předchozím bojům Svaté stolice proti Fridrichovi II. taufskému.
Poté, co nastoupil Přemysl na trůn, obklopil se svými spojenci z doby povstání proti otci.
Bavor ze Strakonic se stal nejdříve pukrabím na Zvíkově a na začátku roku 1254 komorníkem, na úkor
Boree z Rýzmburka. Stolníkem se stává
Ondřej z Vechrom. Marálek (velitel ozbrojeného doprovodu panovníka) není doloen a do roku 1255, kdy je jím Vok z Romberka, příbuzný dalího z Přemyslových důvěrníků, Vítka z Hradce.
V době, kdy Přemysl dosazoval své věrné do prestiních dvorských úřadů, trvala alespoň formálně válka mezi ním a uherským králem, by o ádných vojenských střetech nemáme zprávy. Český král mezitím navazoval kontakty s novým papeem Inocentem IV., v listopadu slíbil poslunost kurii a jejímukráli na římském trůně Vilému Holandskému.
S pomocí papee se podařilo vyjednat mír mezi českými a uherskými zeměmi, stalo se tak na počátku dubna 1254. Za českou stranu se zavazovali za krále olomoucký biskup Bruno, Vítek z Hradce, Ota z Meissau, Kadolt Sirotek a Vikart z Trnavy. Mír ze strany českého panovníka nemusel být povaován za výhodný. Přemyslovi zůstaly Rakousy, z týrska pouze severně poloené Travensko a Pittensko. Větinu týrska neovládl Roman Haličský (který si jej nárokoval), ale uherský král Béla IV. Z jiných dokumentů je známo, e Gertruda Babenberská získala panství Judenburg v týrsku.
Tehdy ale u český král plánoval dalí výpravu, tentokrát kříovou výpravu proti pohanským Prusům. Přemysl se tak stavěl do posice obránce křesanství, co mohlo zlepit jeho image v očích ostatních křesanských panovníků, zejména v Říi, a předevím papee s
řádem německých rytířů. Přemysl se po celou dobu snail stavět k rozdrobenému Polsku protektorsky (na počátku své vlády pomohl prosadit svatořečení krakovského biskupa Stanislava), výpravu do Pruska je moné chápat jako posílení obrany Polska útokem na jejího nepřítele. Zároveň během taení Přemysl mohl vést diplomacii s polskými vládci osobně. Zde Přemysl mohl zklidnit vztahy s těmi Piastovci, kteří se připojili ke kampani uherského vládce roku 1253.
Podle Příběhů krále Přemysla Otakara II. král vyrazil ji 14. prosince 1254, Vánoce strávil ve slezské Vratislavi, zpátky do Opavy se měl vrátit 6. února. Svědectví listin je ovem poněkud jiné. Pokud je datování přesné, výprava do Prus byla velmi krátký. Dne 2. ledna Přemysl vydá listinu v Brně, 17. ledna v Elblšgu potvrzuje svobody a výsady řádu německých rytířů ve svých zemích, 18. února je opět v moravské metropoli.
Ve Vratislavi se k němu připojily oddíly braniborského markraběte v čele s Otou III. Český letopisec píe, e Přemyslovo vojsko v Sambii mnoho bralo, pálilo, loupilo a pobilo mnoho lidí obojího pohlaví a různého věku. Křiákům se podařilo pokřtít několik náčelníků, zaloen byl také Královec (dnes Kaliningrad, dříve Königsberg), pojmenovaný na počest českého krále.
Záhy po návratu král vzal Přemysl do ochrany rakouské idy, kdy jim vydal v březnu v rakouské Kremi velké privilegium, v roce 1262 vydal obdobné privilegium pro Čechy a Moravu.
V roce 1255 byla aktuální volba nového římského krále; snad záhy po svém návratu ze severu byl český král v této souvislosti osloven kolínským arcibiskupem. Přemysl odpověděl diplomaticky: monou volbu by přijal, kdyby odstoupil Vilém Holandský a Přemysla by akceptoval pape Alexandr IV. Nicméně Vilém byl zabit Frísy v lednu 1256 a celé vyjednávání vypuklo nanovo.
Český král se do ničeho nehnal, celou situaci sledoval z povzdálí, jeho dvůr přesto překypoval diplomatickou aktivitou. Je známo, e v létě 1256 Prahu navtívil kolínský arcibiskup Konrád. Nakonec římský trůn přijali dva uchazeči král Alfons X. Kastilský a bratr anglického krále Jindřicha III. Richard. Výběr kandidátů naznačuje, e říským kníatům vyhovoval slabý panovník, který by v Říi nevládl nebo, jetě lépe, ani se v ní neukázal. Podobně zřejmě smýlel i českých král, kterému slabá vláda vyhovovala; jeho případná kandidatura na říský trůn zřejmě nebyla přijatelná pro ostatní vládce v Impériu kvůli jeho silné pozici.
V tém roce vyplývaly na povrch starí neshody s dynastií Wittelsbachů, vládnoucí v Bavorsku. Těko mohlo být zapomenuto vzájemné nepřátelství v boji o rakouské dědictví. Tentokrát byl jablkem sváru vliv v podunajských arcibiskupstvích a biskupstvích, která povětinou inklinovala k českému králi; tito preláti vak měli majetky i v Bavorsku, co místní vládce značně drádilo.
Přemysl zahájil taení do Bavorska v polovině srpna 1256. Taení zpočátku probíhalo zcela podle plánu českého krále, podařilo se proniknout za neustálého plenění do hloubi Bavorska, a za Landshut. V této chvíli se podařilo wittelsbaským bratrům shromádit své voje a český král, který nechtěl svést polní bitvu, zahájil ústup. Celý podnik nakonec skončil fiaskem: u Mühldorfu se pod vojskem zřítil most přes Inn, dalí bojovníci zemřeli v zapálené věi. Značná část vojska (včetně významných lechticů jako je Vok z Romberka nebo Smil z Lichtenburka) byla obklíčena a vzdala se na počátku září. I český letopisec píe, e se Přemysl Otakar II. vrátil domů s velikou hanbou. Následný mír přinesl bavorským vládcům drobné územní zisky, výrazně situaci ve střední Evropě ovem nezměnil.
Českou událostí roku byla smrt praského biskupa Mikuláe a nástup Jana III. z Draic. Ten byl po celý svůj episkopát věrným pomocníkem českého krále, nebyl ovem tak výraznou osobností jako jeho olomoucký protějek
Bruno.
Mnohem závanějí události se děly na jiním okraji Přemyslova impéria. Na konci padesátých let vypuklo povstání týrské lechty proti uherské vládě, zosobněné těpánem, synem Bély IV., který se stal zdejím hejtmanem a poté vévodou. Kdy uherská vojska, potlačující povstání, napadla Korutany a Kraňsko, poruila mírové ujednání z Budy z roku 1254. týrská lechta nabídla vévodský stolec Přemyslovi a ten ihned do této země vyslal silné oddíl pod vedením Konráda z Hardekku. Větina země byla v roce 1259 ovládnuta oddíly českého krále tvořenými předevím Rakuany.
Rozpoutaná válka nicméně čekala necelý rok na rozhodující střetnutí dvou silných mocenských bloků, své spojence povolali oba králové. Na straně Bély IV. stál haličský král Daniel, poltí vládci Leek Černý a Boleslav Stydlivý, jako i Kumáni, Vlai, Bulhaři a Bosňáci. Na české straně to byli Ota Braniborský, oba korutantí bratři, z polských Piastovců Jindřich III. Vratislavský a Vladislav Opolský, který tak od minulého střetnutí změnil stranu, spekulovat lze i o pomoci
Boleslava Rogatky a Konráda Hlohovského.
Taení se tentokrát vůbec nepodobalo tomu do Bavorska, obě strany vyhledávaly bojový střet. 26. června 1260 překvapivý úder Uhrů pod vedením Bélova syna těpána zničil oddíly rakouských pánu u Stoce. Mezi padlými byla hrabata z Hardekku a Kadolt Sirotek, významní Otakarovi straníci. Obě znepřátelené strany se setkaly na začátku července u obce Kressenbrunn (Groisenbrunn) na protilehlých březích řeky Moravy. Bylo ujednáno, e české vojsko ustoupí, nechá přejít uherské na svoji stranu řeky a poté bude 13. července svedena bitva. K bitvě dolo nicméně u den předtím, nebo uhertí vojáci ihned po překročení řeky napadly české vojsko, které tehdy zřejmě vyklízelo svůj tábor. Pod vedení
Jaroe z Poděhús byl zformován těkooděný oddíl, který dokázal ihned zaútočit a odrazit lehké uherské a kumánské jezdce. Mezitím se zformoval i zbytek vojska krále elezného a zlatého, jeho útok znamenal pro krále Bélu IV. drtivou poráku.
Vítězný panovník vpadl do západních Uher, záhy ale začal vyjednávat o konci války. Jetě před uzavřením míru Přemysl určil hejtmana ve týrsku, stal se jím Vok z Romberka, doloený ji v lednu 1260; k uzavření míru dolo v březnu 1261 ve Vídni, Béla IV. se vzdal týrska a slíbil zaplatit 11 tisíc hřiven stříbra jako odkodné. K tomuto datu se také ustálila moravsko-uherská hranice.
Přemysl nechtěl své uherské protivníky zcela pokořit (snad i uvědomoval, e to není moné), v tomto okamiku proto začal usilovat o přátelské, nebo dokonce o spojenecké vazby mezi praským a budínským dvorem. K tomu vyuíval sňatkovou politiku, během mírového jednání byl dojednán sňatek mezi Bélou, synem Bély IV. a dcerou Oty III. (tedy Přemyslovou neteří) Kunhutou.
Po několika válečných kampaních a několika letech vlády byl stále Otakar II. posledním ijícím Přemyslovcem z manelského loe. Jetě v roce 1260 poádal papee, zda by mohl legitimisovat jeho nemanelského syna Mikuláe, syna Aneky z Kuenringu. V říjnu 1260 dorazilo do Prahy několik listin od Alexandra IV., římského pontifika. Nejprve byl hoík, narozený někdy v první polovině 50. let, papeem prohláen za legitimního a schopného převzít otcovy tituly. Listina, která přila o několik dní později, ji tak příznivě nevyzněla. Mikulá mohl zdědit ve, kromě královského titulu, nebyl tak plnoprávným dědicem.
Přemysl tak musel hledat jiné východisko. Následovalo dalí vyjednávání s papeskou kurií a paralelně s uherským dvorem. Pape svolil rozluce Přemysla s Markétou Babenberskou, záminkou se stal její slib čistoty, který dala v roce 1243 po smrti svého prvního manela Jindřicha taufského. Nejpozději v říjnu 1261 opustila Čechy, zemřela v říjnu 1266. Ji na konci října 1261 byl Přemysl znovu enatý. Jeho manelkou se v Bratislavě stala vnučka Bély IV., dcera Rostislava Haličského Kunhuta. S novou a mladou manelkou ji Přemysl neodkládal královskou korunovaci (do té doby byl vlastně českým kníetem), která proběhla v Praze za účasti esti biskupů ve významný křesanský svátek, Narození Páně 25. prosince 1261.
První roky Přemyslova panování tak byla víceméně úspěná, získal významné zisky v Podunají, stal se respektovanou postavou v Říi i u papeské kurie. Podařilo se mu na svoji stranu získat nejen některé polské vládce, ale předevím uherského krále Bélu IV., který byl dříve jeho úhlavním nepřítelem. Nová manelka mu nabízela monost dočkat se muského potomka a dědice království.
Pouité prameny a literatura:
Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae V/1
Fontes rerum Bohemicarum II
Haličsko-volyňský letopis
JAN, Libor; KACETL, Jiří. Pocta králi. Brno : Matice moravská, 2010
KUTHAN, Jiří. Přemysl Otakar II. Král elezný a zlatý, král zakladatel a mecená. Vimperk : Tina, 1993
MIKA, Norbert. Walka o spadek po Babenbergach 1246-1278. Racibórz : WAW, 2008
VANÍČEK, Vratislav. Velké dějiny zemí Koruny české III. 1250-1310. Praha : Paseka, 2002
EMLIČKA, Josef. Přemysl Otakar II. : král na rozhraní věků. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2011