Středověk
Dnes je: 23. 09. 2017  | Hlavni strana | Seznam rubrik | Odkazy | RSS | Forum |  
Hlavní menu
Novinky
05.02.2017: Rodokmen
Po dlouhé době rodokmen: Páni z Pardubic

17.04.2016: Jakub Kon(e)ček z Prus
Nižší moravský šlechtic, v závěru života majitel zdouneckého panství

28.02.2016: Maršík z Radovesic
Poslední komentáře
  • Možná by bylo vhodné přidat na stránky (přesněji do dokumentů ke stažení) článek s citacemi (jelikož . . . (Vilém Zajíc z Hazmburka. Katolický pán v husitské době)
  • Pokud nejsou citace pramenů přímo u konkrétních dat a souvislostí, tak jejich výpis v bibliografii, . . . (Vilém Zajíc z Hazmburka. Katolický pán v husitské době)
  • Po prvním přečtení jsem poněkud rozpačitý. Zabývám se tímto rodem dlouhou dobu a mnohé vidím jinak.. . . . (Vilém Zajíc z Hazmburka. Katolický pán v husitské době)
  • Po prvním přečtení jsem poněkud rozpačitý. Zabývám se tímto rodem dlouhou dobu a mnohé vidím jinak.. . . . (Vilém Zajíc z Hazmburka. Katolický pán v husitské době)
  • Myslím, že částečně určitě ano, i když přímý důkaz o tom se nedochoval, většina jeho zachovalých pís . . . (Kašpar Šlik († 1449). Kancléř tří císařů )
  • Sociální sítě a ostatní






    Šlechta

    * Vilém Zajíc z Hazmburka. Katolický pán v husitské době

    Autor: Martin Juřička . Vydáno dne 27. 08. 2017 (334 přečtení)

    Páni z Házmburka byli jednou z mnoha větví starobylého rodu Buziců, kteří měli ve znaku kančí hlavu. Jejich příbuznými byli ve vrcholném a pozdním středověku také rody Lvů z Rožmitálu, pánů ze Šelmberka, Zajíců z Valdeka apod. Asi od poloviny 14. století pak budoucí Zajícové z Házmburka začínají užívat dělený štít s kančí hlavou a znakem jejich rodového příjmí – zajícem.

    Není nutné se zde zabývat nejstaršími dějinami rodu, a proto se přesuňme k osobě Zbyňka Zajíce ze Žebráka, který byl významnou osobností dvora Karla IV. Důležité však je, že právě Zbyněk ke zděděnému Žebráku v roce 1335 od Jana Lucemburského přikoupil ještě hrad Klapý s přilehlou stejnojmennou vesnicí, tvrz a městečko Libochovice a vsi Radovesice, Lhotu a Poplze. O rok později s králem vyměnil i zděděný Žebrák za mnohem bližší hrad Budyni (nad Ohří). Hrad Klapý byl později přejmenován podle rodového příjmí „zajíc“ (něměcky „der Hase“) na Házmburk a oba hrady se staly základem rodové moci pánů z Házmburka. Na závěr je třeba zmínit ještě hrad Pihel, který vybudoval nejspíše Zbyňkův syn Vilém (st.), jenž byl s největší pravděpodobností otcem „našeho“ Viléma (ml.) Zajíce z Házmburka. Po smrti Zbyňka Zajíce z Házmburka v roce 1368 zdědil jeho rozsáhlé majetky jeho syn Vilém (st.), který je vlastnil společně se svým synovcem Mikulášem, který byl potomkem nám neznámého Vilémova bratra. V roce 1379 si majetky rozdělili tak, že Vilém od Mikuláše odkoupil jeho část hradu Házmburka s tvrzí a městečkem v Libochovicích a ve Slavětíně, městem Budyní nad Ohří a s vesnicemi Lkáň, Sedlec, Kystra, Poplze, Lhota, Kostelec nad Ohří, Roudníček, Vrbka nebo Vrbice, Veselí, Nížebohy, Písty, Břežany nad Ohří, Žabovřesky nad Ohří a Radovesice se vším příslušenstvím. K tomu mu prodal i své části nejspíše vzdálenějších vesnic Hlína, Babín, Mihořice, Čihoštice a Piestnie. Po tomto roce tedy vlastnil Vilém (minimálně) hrad Házmburk, dvě tvrze, dvě městečka, jedno město a 19 vesnic a Mikulášovi zůstal hrad Budyně a nejspíše nějaké skromnější panství. S ním začíná i vedlejší budyňská větev Zajíců z Házmburka. Kdy Vilém st. zemřel přesně nevíme, avšak muselo to být nejspíše nejpozději někdy v poslední čtvrtině 14. století, kdy si mezi sebe rozsáhlé házmburské dědictví rozdělilo jeho šest synů.

    Majetkové zázemí
    Jak jsem se již zmínil, Vilém st. Zemřel nejspíše někdy v poslední čtvrtině 14. století a rozsáhlé házmburské panství bylo rozděleno na šestiny, které si mezi sebe rozdělili jeho synové Oldřich, Vilém (ml.), Zbyněk, Jan, Mikulᚠa Jaroslav. Oldřich v roce 1400 od svých bratrů Zbyňka, Mikuláše, Jaroslava a Jana odkoupil jejich díly a společně s Vilémem ml. se tak stali jedinými vlastníky Házmburka. Zbylí bratři pak sídlili nejspíše na zděděném Pihelu a nejspíše i na získané Kosti. Lze předpokládat, že i Pihel si bratři nějak rozdělili mezi sebe, avšak pro Viléma byl mnohem významnější jeho podíl na Házmburku. V roce 1404 se sice po Pihli ještě psal, avšak poté, nepochybně i díky zisku celého Házmburka, dával už vždy přednost pouze predikátu z Házmburka. Snad někdy do tohoto období rozděleného vlastnictví spadají i spory mezi Oldřichem a Vilémem, když Vilém oponoval Oldřichovu část hradu. Král Václav pak žádal své věrné, aby podpořili Oldřicha proti útočníkovi.
    Spory se nakonec nějak vyřešily bez větších dopadů na vztah obou bratrů, protože už v roce 1413 se Vilém i Oldřich spolčili na všechny své majetky. Oldřich pak vedl spor ještě s Přechem z Třebenic o prezentační právo k farnímu kostelu v Dlažkovicích, avšak protože do roku 1415 zemřel, zdědil celou jeho pozůstalost, tedy 5/6 házmburského panství včetně sporu o prezentační právo v Dlažkovicích, Vilém. Celý spor se nakonec vyřešil tak, že se Vilém s Přechem dohodli, že se budou v prezentacích svých kandidátů na místo uvolněných farářů střídat.
    Vilém tedy někdy mezi roky 1413 a 1415 získal celé házmburské pantví, které se snad rozlohou příliš nelišilo od stavu v roce 1379, kdy ho tvořil hrad Házmburk, tvrze a městečka Libochovice a Slavětín, město Budyně nad Ohří a 19 vsí. K tomu v roce 1415 přikoupil i nedalekou tvrz Šebín s vesnicemi Křesín, Levousy a Horka. Snad vlastnil i nějakou část pihelského panství, avšak k tomu nemáme žádné doklady. Na závěr je třeba zmínit i držbu hradu Blatno s městem Chomutovem a s přilehlým panstvím, na kterém měl mezi roky 1420–1424 od krále Zikmunda zastavených 3000 kop grošů. Zatímco Blatno při severozápadní hranici se Saskem bylo jen krátkou epizodou a Pihel ležící mezi Děčínem a Libercem nebyl příliš významnou Vilémovou doménou (pokud zde svůj díl vůbec vlastnil), centrum jeho majetků tvořil jednoznačně hrad Házmburk s obrovským panstvím.
    Severní Čechy byly v tomto období poměrně neklidnou oblastí a tento rozsáhlý, ve své době prakticky nedobytný hrad byl významnou oporou katolické moci v této oblasti – jednak ležel mezi významnými husitskými městy jako byly Louny, Žatec, Slaný a Litoměřice a dále také ovládal cestu z Prahy do Saska. O jeho významu svědčí i fakt, že v roce 1421 se uvažovalo i tom, že budou královské poklady převezeny z Pražského hradu právě sem. Hrad založili nejspíše někdy ve druhé polovině 13. století páni z Lichtenburka. Nejprve vzniklo obdélníkové jádro se silnými zdmi a s hranolovou, tzv. Bílou věží na nejvyšším místě v západní části dnešního hradu. Věž byla v tomto období kamenná nejspíše pouze ve své spodní části a její vrchní část byla dřevěná. Jednalo se o přísně účelovou stavbu, která byla podřízena především svému vojenskému významu. Hrad pak výrazně rozšířil nejspíše až Zbyněk Zajíc Házmburka někdy kolem poloviny 14. století. Jádro hradu bylo obestavěno další hradbou a přibyly části na západě, a především na východě, kde byla vystavena druhá válcová, tzv. Černá věž a přilehlé budovy. Část se vstupní bránou se pak nacházela na severu. V jižní části se nejspíše nacházela ještě další hranolová věž, která snad nějak navazovala na hradby podhradského městečka. Přestavěny byly nejspíše i paláce v západním jádru hradu. Do Bílé věže, v tomto období již nepochybně celé vystavené z kamene, se vstupovalo z pavlače v prvním patře, spojující věž s palácem.
    Nejpozději od roku 1424 působil na Házmburku jako purkrabí Vilémův klient Beneš z Vrbna, nejspíše nepříliš vzdáleného Vrbna nad Lesy. V tomto roce totiž jménem Viléma Beneš vystavil cridu Mikulášovi z Benešova k oltáři sv. Blažeje v kostele sv. Petra a Pavla v Mělníku, který Vilém společně se svým bratrem Zbyňkem založil v roce 1402. Beneš jako purkrabí působil i za Vilémových synů, a ještě v roce 1453 se společně s Vilémem (nejml.) Zajícem z Házmburka objevuje na donaci Běty z Prač. Z této listiny známe zároveň i nějakého Jíru, který působil jako purkrabí na tvrzi v Libochovicích. Správa rozsáhlého dominia byla tedy vykonávána i z libochovické a možná i ze slavětínské a šebínské tvrze.

    Stoupenec katolické strany
    Počátek 15. století byl obdobím formující se husitské reformy, která postupně zasahovala i českou šlechtu. Významným mezníkem byl rok 1415, kdy byl na koncilu v Kostnici upálen Jan Hus a posléze i Jeroným Pražský, na což cca 450 představitelů z řad české i moravské šlechty pod vedením Čeňka z Vartemberka a Lacka z Kravař reagovalo sepsáním stížného listu. Viléma Zajíce z Házmburka však můžeme už od počátku reformního hnutí považovat za jednoznačně protireformního šlechtice, a tak nepřekvapí, že v těchto stížných listech přirozeně chyběl. Počátky jeho politické kariéry jsou dost nejasné, což způsobuje jednak fakt, že nevíme, kdy přesně zemřel jeho stejnojmenný otec a dále fakt, že se zde kromě těchto dvou Vilémů pohyboval nejspíše ještě třetí Vilém Zajíc z Házmburka, který byl mezi roky 1395 a 1398 staroboleslavským a poté mezi roky 1398 a 1406, kdy zemřel, litoměřickým proboštem. V roce 1383 se nějaký z těchto Vilémů stal na úkor Mikuláše z Házmburka nejvyšším královským stolníkem. Vilémův stejnojmenný příbuzný, staroboleslavský probošt byl pak prokazatelně stoupencem Václava IV. – v roce 1395 ho podporoval proti panské jednotě a v roce 1398 tvořil součást mohutného Václavova doprovodu do Frankfurtu nad Mohanem a nejspíše i do Remeše, na schůzku s francouzským králem.
    Snad to byly nějaké vnitřní důvody, ale možná také právě tradičně dobré vztahy Vilémových příbuzných ke katolické církvi, které způsobily, že na počátku 15. století zůstal i Vilém ml. z Házmburka věrný katolické straně. Zde je třeba zmínit také osudy Vilémova bratra Zbyňka Zajíce z Házmburka, původně probošta v Mělníku a od roku 1403 pátého pražského arcibiskupa, který se i přes své počáteční sympatie k reformnímu hnutí nakonec proti tomuto sílícímu a radikalizujícímu se hnutí postavil, což se mu nakonec stalo osudným. Zbyněk v roce 1410 uvrhl Jana Husa do klatby a nechal spálit viklefské spisy, což nakonec vedlo k úplnému rozchodu s Václavem IV., který ho připravil o jeho příjmy. Zbyněk nakonec z Prahy raději uprchl do Uher ke dvoru Zikmunda Lucemburského, avšak krátce po svém úprku onemocněl a v roce 1411 zemřel v Prešpurku. Snad tedy mohly i tyto pohnuté životní osudy vlastního bratra na Viléma v jeho rozhodném protihusitském postoji nějak zapůsobit.
    O jeho protihusitském postoji svědčí v první řadě to, že se jméno už prokazatelně „našeho“ Viléma ml. z Házmburka objevilo společně s dalšími třinácti pány na listině z 1. října 1415, kterou byla založena katolická liga na obranu jediné pravé víry. Později se k tomuto spolku přidali i další pánové, včetně Vilémových příbuzných Jaroslava a Mikuláše. Toto uskupení vzniklo pod patronátem arcibiskupa Konráda z Vechty nejspíše na podmět krále Václava IV., který si všemi možnými způsoby snažil udobřit katolickou církev, která na jeho nečinnost v souvislosti s rostoucím reformním hnutím pohlížela stále kritičtěji. František Šmahel předpokládá, že se tímto krokem Václav snažil také posílit konfesní rozkol mezi českou šlechtou, což mělo oslabit mocenské aspirace českého panstva. Tento nepříliš početný spolek byl sice ryze formálním uskupením, avšak o postoji Viléma nám poskytuje cenné svědectví, obzvl᚝ pokud si uvědomíme také jeho stále rostoucí vazby na Václavova bratra Zikmunda Lucemburského. Už v roce 1414 byl Vilém společně s několika dalšími českými pány přítomen na Zikmundově korunovaci římským králem v Cáchách. Přestože se nepochybně pohyboval v okolí Václavova dvora až do roku 1419, jeho vztahy k Zikmundovi se se sílícím vlivem reformního hnutí nejspíše stále prohlubovaly. V lednu roku 1419 pak Zikmund sám určil Viléma Zajíce z Házmburka jako jednoho z Václavových poslů, se kterými chtěl přednostně jednat na sjezdu ve Skalici, kde se měla řešit otázka husitství, a po Václavově smrti již Vilém stál pevně na Zikmundově straně.

    Ve víru revoluce
    Po smrti krále Václava IV. v srpnu roku 1419 se měl novým českým králem automaticky stát Zikmund Lucemburský. Prozatím se regentkou království stala královna-vdova Žofie, která se nijak netajila svými sympatiemi k reformnímu hnutí, a po Zikmundově prosincovém příjezdu do Brna ji v této funkci nahradil rovněž utrakvista a nejvyšší purkrabí Čeněk z Vartemberka. V tomto období se alespoň v těchto umírněných vrstvách reformního proudu však ještě počítalo s nějakým kompromisním řešením, takže po boku pražského purkrabího Čeňka z Vartemberka mohli jako velitelé vojenské posádky Pražského hradu stále působit i rozhodní katolíci Jan Chudoba z Vartemberka na Ralsku, Zikmund Děčínský z Vartemberka a Vilém Zajíc z Házmburka. O tom, že konfesní hledisko v této době ještě nevytvářelo mezi jednotlivými pány nepřekonatelné překážky svědčí i to, že když se v srpnu roku 1420 Vilém vzdálil na své rodové statky, přikázal svým ozbrojencům poslouchat Čeňkovy rozkazy. Vrame se však zpět do října roku 1419. V této době v Praze propukly první konflikty mezi radikálními husity a konzervativní stranou, na které byli jak katolíci, tak umírnění husité. Vilém z Házmburka se jako velitel posádky Pražského hradu těchto bojů samozřejmě aktivně účastnil. Pražané se ocitli v izolaci, což mj. dokládají i soupisy šlechticů vypovídajících Pražanům nepřátelství, mezi nimiž byli jak katolíci (včetně Viléma z Házmburka), tak husité. Jak velkou pomoc však tito opovědníci královské posádce ve skutečnosti poskytli, je otázkou. František Kavka předpokládá, že ve městě stálo proti menšímu počtu profesionálních královských vojáků větší množství nevalně vyzbrojených m욝anů, zatímco páni, kteří vypověděli Pražanům nepřátelství, blokovali přístup do Prahy a snažili se zamezit příchodu posil. Vzhledem k tomu, že ani jedna strana však nemohla získat převahu, nakonec vše 13. listopadu dospělo k uzavření příměří mezi staroměstskou i novoměstskou radou na jedné a pražským arcibiskupem Konrádem, olomouckým biskupem Janem a nejvýznamnějšími pány prokrálovské strany, mezi nimiž opět nechyběl ani Vilém Zajíc z Házmburka, na druhé straně.
    Po uzavření příměří s Turky se Zikmund konečně mohl vydat do Čech. Nejprve dorazil v prosinci roku 1419 do Brna, kde mu přítomní šlechtici slíbili věrnost a prohlásili ho za budoucího moravského markraběte a českého krále. Zikmund po podzimních zkušenostech z Brna raději vyměnil posádky některých hradů i některé úředníky za jemu loajální šlechtice. Vilém ve své funkci pochopitelně zůstal. Po prvních krůčcích společného postupu katolíků a umírněných husitských pánů se však situace obrátila v dubnu následujícího roku, když Čeněk z Vartemberka využil nepřítomnosti Viléma, lstí zajmul zbylé dva velitele Jana Chudobu z Vartemberka na Ralsku a Zikmunda Děčínského z Vartemberka, zabavil poklady v sakristii a věži katedrály i v jiných budovách Pražského hradu, kam si je schovali někteří m욝ané, a Pražský hrad vydal Pražanům. Na začátku května 1420 tedy Zikmund vyslal do Prahy své posly Viléma Zajíce z Házmburka, Arnošta Flašku z Pardubic seděním na Rychmburku (a nejspíše i Albrechta z Koldic), kteří měli s Pražany dojednat příměří. Ti se však na společném postupu nedohodli, a tak se poslové potají obrátili přímo na Čeňka z Vartemberka s tím, že pokud jim vydá Pražský hrad, král mu bude ochoten odpustit. Čeňkovi, který si musel být vědom nepřátelství většiny šlechty vůči Pražanům a který také stále více přicházel do styku s husitskými radikály, kteří v okolí Prahy vypalovali kláštery a vsi, nakonec přišla tato nabídka vhod a k překvapení Pražanů ji přijal a 7. května vydal Pražský hrad do rukou Zikmundových poslů. Poté co Čeněk spolu se vším, co zde nakradl, z hradu odjel, získali hrad královi poslové Vilém Zajíce z Házmburka, Arnošt Flaška z Pardubic a Albrecht z Koldic a následně posádku Pražského hradu posílili ještě podkomoří Václav z Dubé a Leštna a lužický hejtman Hynek Hlaváč z Dubé se svými ozbrojenci. Pražský hrad se tak nyní se silnou a králi věrnou posádkou opět stal oporou královské moci.
    Dne 13. května Zikmund dorazil do Kutné Hory, kam o dva dny později dorazilo i poselstvo pražských měst. Zikmund však nebyl ochoten Pražanům připustit žádné ústupky, a tak zde k žádné dohodě nedošlo a situace se začala ještě více vyhrocovat. Radikálním táboritům se i přes snahu katolíků podařilo dorazit na pomoc ohrožené Praze, a proto Zikmund reagoval stejným způsobem. Vyslal vojska svých severočeských stoupenců, mj. i Viléma Zajíce z Házmburka, na posílení posádky Pražského hradu, avšak ti byli před Prahou poraženi Janem Žižkou a jen část z nich se nakonec dostala do Hradu. Zatímco se situace v Praze nebezpečně vyhrocovala, využil Vilém oslabení nedalekého města Slaného, jehož vojska vyrazila na pomoc husitům v Praze, a nechráněné město si podmanil. Nejprve obsadil horu nad městem a poté postupně nechal rozšířit fámy o tom, že se husité v Praze vzdali. Vystrašení m욝ané ho nakonec vpustili do města, kde nechal vyhnat tamější husitské kněze a dosadil novou radu. Na konci května do Slaného dorazil i král Zikmund, který se odsud pokoušel zajistit severní a severozápadní přístupovou cestu k Praze. František Šmahel předpokládá, že vzhledem k tomu, že při neúspěšném dobývání Hradce Králové téhož roku bylo použito podobné taktiky, účastnil se této akce možná i Vilém Zajíc z Házmburka. Vilémovu účast na tomto tažení nelze prokázat, ani vyvrátit, avšak a už tomu bylo jakkoliv, za všechny jeho služby mu Zikmund v červnu roku 1420 zastavil 3000 kop grošů na královský hrad Blatno s městem Chomutovem a přilehlým panstvím.
    Již v březnu, při Zikmundově pobytu ve Vratislavi, byla vyhlášena křížová výprava proti husitům, která se před Prahou konečně shromáždila na přelomu června a července roku 1420. Není nutné se podrobně zabývat líčením tohoto známého tažení, a tak pouze připomeňme, že se jí nepochybně účastnil i Zikmundův velitel vojenské posádky na Pražském hradě Vilém z Házmburka. Na počátku následujícího roku se během neustálých bojů podařilo husitským vojskům zmocnit Vilémova Chomutova, kde zmasakrovali místní m욝any. Ze strachu před podobným osudem se jim poddali i m욝ané Slaného a Vilémovi majetky se tak postupně začínaly dostávat do sevření důležitých husitských center (Žatec, Louny, Slaný, …). Snad v dojmu těchto neúspěchů katolické strany i Vilém ve své věrnosti Zikmundovi na čas nějak zakolísal, avšak v prosinci roku 1421 on a někteří další páni přijeli pod glejtem na jednání do Jihlavy, kde se se Zikmundem opět usmířili a slíbili mu věrnost a vojenskou pomoc. Další zprávy o Vilémových aktivitách v bojích mezi katolíky a utrakvisty máme až z podzimu roku 1422. V srpnu tohoto roku společně s dalšími říšskými pány přispěl 100 feniků na výpravu na záchranu Karlštejna, obleženého vojsky husitů a Zikmunda Korybutoviče. Poté do země vtrhlo říšské vojsko pod velením míšeňského markraběte Viléma a jeho bratra braniborského kurfiřta Fridricha IV., avšak této výpravy už se Vilém, stejně jako většina českých pánů, neúčastnil. K žádné větší bitvě však nakonec nedošlo a obě dvě strany se pokoušely uzavřít příměří – Zikmund Korybutovič prostřednicvím svých vyslanců Konráda z Vechty, Haška z Valdštejna, Ješka Pušky z Kunštátu, Viléma z Chlumu na Košumberce a dvou dalších šlechticů a Fridrich Braniborský prostřednictvím Viléma z Házmburka. Jednání však nepřinášelo žádné výsledky, až karlštejnský purkrabí Tluksa z Buřenic sám uzavřel 8. listopadu s Korybutem roční příměří. V dalších letech se už Vilém v pramenech příliš neobjevuje. Po neúspěších Zikmundovy strany se nejspíše stáhl na své rodové majetky a soustředil se nadále hlavně na jejich obranu před sílícími utrakvisty. Ostatně už jeho (ne)aktivita při tažení na podzim roku 1422 a účast na jednání v Jihlavě z prosince roku 1421, kde pomoc Zikmundovi podmiňoval tím, že nedovolí svým vojskům pustošit zemi, vypovídá o tom, že Vilémovi, stejně jako dalším šlechticům, šlo už především o uklidnění situace.

    Poslední léta života
    Jak jsem se již zmínil, po porážkách na počátku 20. let se Vilém nejspíše soustředil na obranu svých rodových majetků. Prakticky nedobytný hrad Házmburk mu umožňoval ubránit se jistě četným nájezdům husitských vojsk, nicméně v roce 1424 se husitským vojskům podařilo dobýt Vilémovi Libochovice a Třeběnice a v roce 1429 se zde opět prokazatelně pohybovali. Snad ještě Vilém ml. se v roce 1430 poměrně překvapivě účastnil i sněmu moravských pánů v Prostějově, kde bylo z iniciativy krále Zikmunda a markraběte Albrechta sjednáno rozsáhlé příměří mezi moravskými katolickými i husitskými pány, podle Petra Elbela sjednaného nejspíše z důvodu chystaného říšského sněmu v Norimberku. Otázkou samozřejmě zůstává proč se tento severočeský pán účastnil sněmu v Prostějově, kde s moravskými pány jednal o uzavření příměří. Petr Elbel uvádí i možnost, že by se mohlo jednat o jiného Viléma Zajíce, snad o Viléma Zajíce z Valdeka a Hostěnic (na Brněnsku), který byl nějak blížeji příbuzný s Budyňskou větví Zajíců z Házmburka, avšak osobně bych se přikláněl spíše k možnosti, že se zde jednalo skutečně o Viléma Zajíce z Házmburka. V první řadě je třeba připomenout, že v listě, který informoval znojemského hejtmana Jörga Launa je přímo zmíněn “Wilhelm Haz de Hasenburg”, zatímco Vilém Zajíc z Valdeka a Hostěnic se i přes svou příbuznost se Zajíci z Házmburka na Budyni nikdy po Házmburku nepsal. Přestože se v případě Viléma Zajíce z Házmburka o moravského pána nejednalo, s Moravou ho pojila jeho manželka Anna z Boskovic. Svědčí o tom zápis v olomouckých zemských deskách z roku 1408, podle kterého jí její současný manžel Vilém Zajíc z Házmburka převedl její věno v Miloticích a Dubňanech po zemřelém Čeňkovi z Ronova na jeho majetky Wranye v Čechách. Zde sice lze zmínit ještě moravské pány Viléma Zajíce z Valdeka a Židlochovic a Viléma Zajíce z Valdeka a Hostěnic, avšak první zmiňovaný měl v tomto období za manželku Dorotu z Královic a druhý z nich nejspíše ještě ani nebyl na světě. Mimo to se ani jeden z nich nejspíše vůbec po Házmburku nepsal, a to i přesto, že Vilém Zajíc z Valdeka a Hostěnic byl nejspíše nějak blíže příbuzensky spřízněn se Zajíci z Házmburka na Budyni. S největší pravděpodobností se tedy skutečně jednalo o „našeho“ Viléma ml. z Házmburka. Kromě toho by bylo možné jeho přítomnost na prostějovském sněmu vysvětlit také dobrými vztahy, které k Zikmundovi choval. Ostatně, jedním z ubrmanů zmíněné dohody byl i český husitský pán Menhart z Hradce, což dokládá, že zemská ani stranická příslušnost nemusely být vždy jediným kritériem výběru. Dále je otázkou, jestli by se nepříliš významný Vilém Zajíc z Valdeka a Hostěnic skutečně objevil v listě znojemskému hejtmanu Jörgu Launovi jako sjednavatel takto rozsáhlého příměří hned na druhém místě za zemským hejtmanem Janem z Lomnice a před Haškem z Valdštejna a Joštem Hechtem z Rosic. Na závěr lze připomenout, že nepochybně Vilém Zajíc z Házmburka se zmíněného říšského sněmu v Norimberku prokazatelně účastnil. Pokud tedy vyvstávají nějaké pochybnosti o osobě Viléma Zajíce z Házmburka na prostějovském sněmu, domnívám se, že relevantnější pochybnosti může budit spíše otázka, jestli se jednalo ještě o Viléma ml., nebo už o jeho syna Viléma nejml. z Házmburka. Vilém ml. z Házmburka totiž nejspíše někdy kolem roku 1432 zemřel, o čemž svědčí listina jeho syna Zbyňka z tohoto roku, podle které jeho otec prezentoval kněze Řehoře z Hořelice k uvolněnému kostelu v Dubanech. Lze předpokládat, že pokud by Vilém byl ještě na živu, vydal by tuto prezentační listinu sám. Dále už se v politickém dění aktivně angažovali už hlavně jeho syn Zbyněk a Vilém nejml., což jen potvrzuje předpoklad o jeho skonu někdy v této době.

    Použité prameny a literatura
    Archiv český II. Ed. František Palacký. Praha 1840.
    Archiv český III. Ed. František Palacký. Praha 1842.
    Archiv český IV. Ed. František Palacký. Praha 1846.
    Archiv český VI. Ed. František Palacký. Praha 1872.
    Archiv Koruny české V. Katalog listin z let 1378–1437. Ed. Antonín Haas. Praha 1947.
    Codex diplomaticus Lusitiae superioris II. 1419–1428. Ed. Richard Hecht. Görlitz 1896–1899.
    Codex iuris municipalis regni Bohemiae III. Privilegia regalium civitatum provincialium annorum 1420–1526.
    Ed. Jaromír Čelakovský – Gustav Friedrich. Praha 1948.
    Die Landtafel des Markgrafthumes Mähren I (1348–1466). Olmützer Cuda. Edd. Josef Chytil – Václav Chlumecký – Carl Demuth – Adolf Wolksron. Brno 1856.
    Deutsche reichstagsakten VII. 1410–1420. Ed. Dietrich Kerler. Mnichov 1878.
    Deutsche reichstagsakten VIII. 1421–1426. Ed. Dietrich Kerler. Gotha 1883.
    Deutsche reichstagsakten IX. 1427–1431. Ed. Dietrich Kerler. Gotha 1887.
    ERŠIL, Jaroslav (ed.): Acta summorum pontificum res gestas Bohemicas aevi praehussitici et hussitici illustrantia II. Praha 1980.
    GOLL, Jaroslav (ed): Tak zvaná Kronika univerzity pražské. FRB V. Praha 1893
    GOLL, Jaroslav (ed.): Vavřince z Březové Kronika husitská. FRB V. Praha 1893
    Libri confirmationum ad beneficia ecclesiastica Pragensem per archidioecesim VII. Ed. Josef Emler. Praha 1886.
    Libri confirmationum ad beneficia ecclesiastica Pragensem per archidioecesim VIII – X. Ed. Josef Emler. Praha 1889.
    Libri erectionum Libri erectionum archidioecesis Pragensis saeculo XIV. Et XV. VI. Ed. Antonín Podlaha. Praha 1927.
    PALACKÝ, František (ed.): Documenta magistri Joannis Hus: vitam, doctrinam, causam in constantiensi concilio actam et controversias de religione in Bohemia annis 1403-1418 motas. Praha 1869
    PALACKÝ, František (ed.): Ueber Formelbücher zunächst in Bezug auf böhmische Geschichte I. Praha 1847
    PALACKÝ, František (ed.): Urkundliche Beaitraege des Hussitenkrieges I. 1419–1428. Praha 1873
    Pozůstatky desk zemských Království českého r. 1541 pohořelých I. Ed. Josef Emler. Praha 1870.
    Pozůstatky desk zemských Království českého r. 1541 pohořelých II. Ed. Josef Emler. Praha 1872.
    Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae IV. Ed. Josef Emler. Praha 1892.
    Regesta imperii XI. Regesten Kaiser Sigismunds (1410–1437). Bd. 1. Ed. Wilhelm Altmann. Innsbruck 1896–1897.

    ANDĚL, Rudolf: Hrady zámky a tvrze v Čechách na Moravě a ve Slezsku. 3. díl. Severní Čechy. Praha 1984.
    DURDÍK, Tomáš: Ilustrovaná encyklopedie českých hradů. Praha 1999.
    ELBEL, Petr: Pravé, věrné a křesanské příměřie... Dohody o příměří mezi husity a stranou markraběte Albrechta na jižní Moravě. Brno 2016.
    KAVKA, František: Poslední Lucemburk na českém trůně. Králem uprostřed revoluce. Praha 1998.
    MACEK, Jaroslav: 950 let litoměřické kapituly. Kostelní Vydří 2007.
    PLAČEK, Miroslav – FUTÁK, Peter: Páni z Kunštátu. Rod erbu vrchních pruhů na cestě k trůnu. Praha 2006.
    SEDLÁČEK, August: Českomoravská heraldika II. Část zvláštní. Praha 1925.
    SEDLÁČEK, August: Hrady zámky a tvrze království Českého X. Boleslavsko. Praha 1895.
    SEDLÁČEK, August: Hrady zámky a tvrze království Českého XIV. Litoměřicko a Žatecko. Praha 1923.
    ŠMAHEL, František: Husitská revoluce II. Praha 1996.
    ŠMAHEL, František: Husitská revoluce III. Praha 1996.
    SPĚVÁČEK, Jiří: Václav IV. K předpokladům husitské revoluce. Praha 1986.
    ZAJÍC, Petr: Zajícové z Valdeka na Moravě. Bakalářská práce FF MUNI. Valašské Meziříčí 2007.

    Celý článek | Komentáře: 4 | Přidat komentář | Záložky:
    Informační e-mailVytisknout článek

    Naše knihy
    Přemysl Otakar II.


    Záviš z Falkenštejna
    Kalendář šermířských akcí
    Kalendář
    <<  Září  >>
    PoÚtStČtSoNe
        1 2 3
    4 5 6 7 8 9 10
    11 12 13 14 15 16 17
    18 19 20 21 22 23 24
    25 26 27 28 29 30  

    Hus 2015 VOJSKO.net - �eskoslovensk� i sv�tov� zbran� a vojensk� technika Husit� - Kto� js� bo�� bojovn�ci via historia Putov�n� Hrocha