Vévodové Slovanů nosili honosné pláště z kuních kožešin

Když prof. Vilém Hrubý nalezl ve Starém městě plaketu t. zv. sokolníka, jeho zvláštní pruhovaný plášť vyvolal polemiku o oděvní módě velkomoravské šlechty. Někteří archeologové soudí, že používali oděv podobný teplým vaťákům, „prošívákům“. Možnost, že ve skutečnosti to byl velmi representační oděv, který však nebylo snadné zobrazit, naznačila konfrontace výsledků archeologického průzkumu Staroboleslavského hradu se zakládací listinou Staroboleslavské kapituly. Tato práce Národního Muzea Praha upozornila na zvláštní nesrovnalost. V seznamu přidělených profesí jsou Sutores mardurinarum pellium. Autor, Jiří Mlíkovský to komentuje: Tito sutores byli kapitule přiděleni čtyři, tedy poměrně velké množství. Bláhová (1996) název této profese přeložila „kožešníci na zpracování kuních kožešin“, což odpovídá latinskému originálu. Archeologické nálezy jsou však s touto interpretací v rozporu. Kosti divokých savců se na raně středověkém staroboleslavském hradu nalezly jen ve velmi malém množství, přičemž kosti šelem, včetně kun, se nenalezly žádné (Kyselý 2003a). Z kožešnicky využitelných zvířat se nalezla pouze jediná kost veverky, a to na předhradí ve výplni objektu 6706 v sondě XIX/1995. Převážně bezlesá krajina v okolí tehdejší Staré Boleslavi nesvědčí pro to, že by se v dané oblasti kožešinová zvířata vyskytovala tak početně, aby dokázala zásobovat hned čtyři specializované kožešníky. Archeozoologické nálezy tedy rozhodně neopodstatňují přítomnost kožešníků ve Staré Boleslavi, natož pak v množství uvedeném v diskutované zakládací listině.

Navrhuje možné vysvětlení: (1) Uvedený výraz měl v raně středověkých Čechách jiný význam než „kožešníci na zpracování kuních kožešin“. (2) Při kapitule existovala specializovaná dílna na zpracování kožešin, do níž však byly dodávány již vydělané a na šití připravené kůže. Tím by bylo možné vysvětlit absenci kostí kožešinových zvířat na dané lokalitě. (3) Kožešníci byli kapitule skutečně přiděleni, ale k jejich činnosti nakonec nedošlo, nebo byla tak krátkodobá, že se v archeozoologickém záznamu neprojevila. (4) Kožešníci na hradě skutečně pracovali, ale sídlili na dosud nenalezeném místě.

Domnívám se, že ve skutečnosti nemusí být mezi údaji zakládací listiny a archeologickým nálezem rozpor. Vysvětlení může poskytnout zmíněná plaketa sokolníka. Pokud je oděn v kožešinovém plášti, který je zpracován tak zvaným „vypouštěním“ z kuních kožešin. Výroba takového pláště byla totiž velmi pracná a množství kuních kožešin na trhu tak velké, že sloužily dokonce jako platidlo. Tradice kožešin v obchodě se zachovala dodnes. Např. lidové rčení pro bezcenné zboží „stojí to za starou belu“ (bělka byla kožešina šedé mutace veverky), texty na březové kůře od Novgorodského obchodníka, která dluh uvádí počtem veverčích kůží, ba i nostalgický návrat k penězům Slovanů, vyjádřený chorvatskou měnou „kuny“. Je také nutné zdůraznit, že pracnost výroby zvyšovalo to, že kožešníci si „vyčiňovali“ své zboží sami až do 14 století. Dokládají to cechovní artikule, v nichž jsou kožešníci nazýváni jircháři. Proto, že pomocí „jíchy“, mokré směsi šrotu, soli a kamence, natírali rozmočené kožky. Pak je „piklovali“ v kádích s kvasícím šrotem, mazali, sušili, měkčili a tříbili vlas (lajtrovali) pomocí pilin. Velká pracnost kuních plášťů však byla způsobena také jejich zvláštním zpracováním. Kožky byla totiž rozřezány na proužky jen několik mm široké a pracně sešívány. Byl to pozoruhodný objev neznámého kožešníka. Kuní kožešiny jsou lehké a měkké, zejména mají-li zimní srst. Vynikají krásou lesklé a hebké srsti. Také tmavý barevný hřbet, který přechází do světlejších bříšek vytváří přechod, který je zdůrazněn i rozdílnou délkou vlasu na hřbetu a bříšku. Problémem je však skutečnost, že kožky jsou dlouhé jen asi 30 až 40 cm a jsou velmi různorodé. Jejich vzájemné sešití nepůsobí dobře. Nějaký neznámý kožešník vymyslel velmi krásný a ceněný způsob zpracování. Nazývá se „vypouštění“. Kožešina se rozpůlí podél hřbetu a symetricky rozřeže pod stejným úhlem na několikamilimetrové proužky. Ty se opět sešijí, ale tak, že se vzájemně posunou „povypustí“ o takovou vzdálenost, která odpovídá délce pláště (obvykle asi 120 cm) dělené počtem proužků. Dojde tak tomu, že kožešina kuny se prodlouží na celou délku pláště (asi trojnásobek původní délky)a zároveň zúží (asi na třetinu původní šířky). Kožešiny se přitom setřídí podle tmavosti na dvojice, které se pak sešívají symetricky od středu zad. Potlačí se tak rozdílnost jednotlivých kožešin. Nakreslit, nebo jinak zachytit takový plášť je velmi obtížné. Výsledkem je nějaký pruhovaný plášť. Dokládá to i freska Jagelonců Svatovítského chrámu, Znojemské rotundy i zvláštní socha pravděpodobně pohanské bohyně (Živa – Gaya ) z Kyjovska, jejíž plášť má podobnou pruhovanou strukturu i nálezy prstenu z okolí Milotického ložiska uhlovodíků Sedmirohé.



Mladoboleslavská kapitula zřejmě dobře zajistila representační kožešinové pláště pro své členy. Název kuna je zřejmě označení dravce, souvisí se zuby (kún, cún, zahn), jak nasvědčuje i sobol, pes (sabaka) i kůň. Etymologové (Machek) upozorňují na to, že výraz kuna znamená na Kavkazu lišku. Ve dvacátém století nahradily kuny farmářské chovy norků, kteří jsou jejich příbuznými. Došlo přitom k renesanci luxusních vypouštěných plášťů. Ruční šití nahradily obnitkovací stroje a zařízení pro strojní vypouštění. Tradice takových luxusních plášťů však pod tlakem ekologických aktivit postupně zaniká.