MEDAILONEK
Jediný přeiví syn slavného otce, elezného a zlatého krále, neměl snadný ivot. Jeho dílo bývá mnohdy nedoceněno a on sám povaován za slabého, dokonce snad neschopného, zbabělého a labilního následovníka svého velkého otce. Takový pohled by vak byl velice nepřesný a zkreslený.
Václav se narodil jako touebně očekávaný následník českého trůnu v
předvečer svátku svého svatého jmenovce přiblině čtyřicetiletému
českému králi a jeho manelce. Jeho rodiče byli v době jeho narození
svoji ji téměř deset let, přesto jediný ijící Přemyslovec z hlavní
linie stále čekal na svého dědice. (Zbraslavská kronika se sice zmiňuje
o dvou synech, ti vak měli zemřít v dětském věku.) Na křtinách mohly
Václava uvítat ji dvě starí sestry Kunhuta a Aneka. Český král byl
tehdy na vrcholu své moci, leč to se mělo záhy změnit. Ji v roce 1273
se stal římským králem Rudolf Habsburský, z něho se vzápětí vyklubal
Přemyslův velký soupeř ve středoevropském prostoru. Dlouhodobé spory
vyvrcholily Přemyslovým poddáním se Rudolfovi na podzim roku 1276,
jeho součástí bylo i sňatkové spojení Václava s Rudolfovou dcerou.
Jeho manelkou se na základě následujících dohod měla stát Guta
Habsburská.
Střet Přemysla a Rudolfa vyvrcholil v srpnu 1278 na Moravském poli. Ani
ne sedmiletý Václav se stal novým českým králem. Země se ovem ocitla v
ohromných zmatcích, nebylo také zcela jasné, kdo má za Václava, který
podle tehdejího práva nebyl dosud dospělý, vládnout. Zřejmě v říjnu
1278 dolo k dohodě mezi králem Rudolfem, Václavovým bratrancem Otou
Braniborským a jeho dalím příbuzným, Jindřichem Vratislavským, přičem
správa Čech byla svěřena právě Otovi. Snad na konci tohoto roku nebo na
počátku následujícího dolo k dvojitému dětskému sňatku Václava a Guty
a také jejich sourozenců Aneky Přemyslovny a Rudolfova
stejnojmenného syna. Přes zřejmě očekávané uklidnění byla situace v
zemi stále poměrně vyhrocená, vládl zde chaos zapříčiněný absencí silné
královské moci, jemu nebyl schopen, a pravděpodobně ani ochoten, Ota
Braniborský zabránit. Ve se jetě zhorilo snad na konci ledna nebo
počátku února roku 1279, kdy byl z Otova rozkazu malý Václav odvezen na
nedávno dostavěný hrad Bezděz, zřejmě aby si pojistil své setrvání ve
funkci správce Čech. Přestoe se veobecně tradují nesnesitelné
podmínky, které musel Václav na Bezdězu snáet, a to jak strádání
duevní, tak i fyzické, situace pravděpodobně nebyla zdaleka tak zlá.
Hrad Bezděz nabízel na tu dobu velmi komfortní ubytování, byla tam s
ním zcela jistě matka Kunhuta, moná i sestra Aneka a snad i chůva a
dalí sluebnictvo, nelze také předpokládat nedostatek jídla nebo
oacení. Sám Václav byl zřejmě pouze omezován v pohybu mimo hrad.
Zřejmě v létě roku 1279 jeho matka utíká nejprve do Prahy a pak na
Opavsko, Václav zůstal na Bezdězu sám, zřejmě s chůvou.
Zatímco se Kunhuta snaila synovu situaci řeit zpovzdálí, malý král
byl, snad z obavy před jeho osvobozením ze strany českých předáků, z
rozkazu Oty Braniborského odvezen v listopadu 1279 nejprve do itavy a
poté do pandavy u Berlína. Pravděpodobně v této době mohlo dojít k
jeho strádání, jeho důsledkem byla dlouho trvající avitaminóza D,
kterou vyvodil prof. Vlček ze stop po křivici při zkoumání Václavovy
lebky. Přestoe jsou dnení historici vesměs skeptičtí k poměrně
sugestivnímu líčení Václavových útrap v mládí, které nám předkládá
Zbraslavská kronika, tento výzkum svědčí do určité míry o opaku.
Po určitých peripetiích se zaplacením odkodnění za vrácení krále zpět
do Čech (fakticky spíe výkupného) se Václav II. vrací definitivně 23.
května 1283 do Prahy. Jeho úloha vak nebyla lehká. Ani ne dvanáctiletý
chlapec měl dát do pořádku zemi pět let suovanou boji a hladomorem,
jeho pozici jetě zhoroval souboj dvou mocenských lechtických klik,
usilujících o rozhodující vliv na mladého krále. Při uvítání vak
chyběla Václavova matka Kunhuta. Na ní toti lpěla pohana nemanelského
morganatického vztahu se lechticem z rodu Vítkovců, Záviem z
Falkentejna, z něho vzeel dokonce syn Jan Jeek, narozený zřejmě v
roce 1281 nebo 1282. Václav vak nedbal napovídání rádců, a přes její
společenskou diskreditaci, svou matku do Prahy pozval, jejího druha
Závie brzy přijal za svého otčíma a rádce v oblasti osobní i
politické. Tento poměrně atypický vztah nenaruila ani smrt královny
vdovy Kunhuty v září 1285, kterou čtrnáctiletý Václav zřejmě nesl
těce. Jetě předtím, v lednu 1285, proběhla v Chebu Václavova svatba
či snad pouze svatební noc s jeho chotí Gutou, dcerou římského krále
Rudolfa. Přes slavnostní akt a očekávanou přítomnost této české
královny Rudolf svou dceru do Prahy nepustil a odvezl si ji s sebou
zpět do Říe.
V průběhu několika let po svém návratu do Čech stálo před Václavem
několik zásadních úkolů, zejména stabilizace vnitřních poměrů
rozvrácených během Zlých let a také obnovení zahraniční politiky; v
obou případech mu byl vydatným pomocníkem právě Závi. Situace se vak
začala vyostřovat; římský král Rudolf se patrně obával příliného
Záviova vlivu na mladého krále, a tudí konečně svolil k příchodu své
dcery do Čech, k němu dolo v červenci roku 1287. Sám Závi se, zřejmě
s Václavovým souhlasem, tého roku vypravil do Uher pro novou manelku,
sestřenici zesnulé královny Kunhuty, uherskou princeznu Albětu. Po
různých peripetiích a nám ne zcela jasných dalích okolnostech se
novomanelé snad v létě roku 1288 usadili na Záviově hradě Svojanově.
Mezitím se vak v Praze poměrně významně změnila situace v Záviův
neprospěch, opozice získala navrch, a předevím mladý král zřejmě pojal
vůči svému otčímovi určité podezření nebo alespoň nad ním přestal dret
ochrannou ruku. Ve vyvrcholilo Záviovým zatčením přímo na Praském
hradě na konci roku 1288 nebo počátku roku následujícího. Je samozřejmě
otázkou, co se tou dobou honilo hlavou mladému králi, rozhodně vak
nelo o situaci jednoduchou osobně, ani jak ukázal čas, politicky.
Záviovým zajetím se Václav ve svých sedmnácti letech de facto ujal
samostatné vlády. Souběně s řeením situace v Českém království, kdy
na protest proti Záviovu zatčení povstali Vítkovci a země se tak
rozdělila do dvou znepřátelených táborů, začal král rozehrávat také
mezinárodní partii nejprve vůči slezským kníectvím, a snad v koutku
due i vůči polským státům. Prvotním impulsem k této nové
zahraničněpolitické orientaci byl lenní hold Kazimíra Bytomského
českému králi v lednu roku 1289, jím se stal jeho novým poddaným;
první kamínek mostu do Polska byl tedy vytvořen. Bylo vak třeba
vyřeit rozkol v zemi, v čem mu byl nápomocen radou i materiální
pomocí jeho tchán Rudolf. Od Závie postupně odpadla větina jeho
spojenců, nakonec byl voen po posledních batách odporu s výzvou ke
vzdání se, aby byl pod jihočeskou Hlubokou popraven. V této poměrně
těké době hrál Václav vabank a vyel z této hry jako vítěz,
politicky zkuený harcovník, jen se směle mohl vrhnout do dalích
plánů. Je vak třeba připomenout, e pro citlivého Václava nebylo
pravděpodobně rozhodnutí o Záviově konečném osudu snadné, o čem můe
svědčit jak relativně dlouhá doba mezi zatčením a popravou (přes jeden
a půl roku), tak i zaloení Zbraslavského klátera.
Smrtí Závie jako by skončila jedna etapa Václavova ivota. Situace v
zemi se po Záviově popravě relativně uklidnila někteří jeho
podporovatelé byli vypovězeni ze země, odpůrci získali za odměnu určité
majetky. Zajímavá vak můe být skutečnost, e v době, kdy byl popraven
Závi, zemřeli také dva Václavovi soupeři na poli mezinárodním: uherský
král Ladislav a vratislavský vévoda Jindřich Probus. Předevím druhý
jmenovaný stál dosud v cestě Václavovým plánům na expanzi do Polska.
Český král se pokusil ovládnout samotnou Vratislav, na ni si mohl
dělat nároky k titulu vzdáleného příbuzenství, současně se odvolával na
dalí skutečnosti, z hlediska tehdejího práva ovem nepříli významné.
Po počátečních úspěích v získávání dalích slezských území vak
Václavovi vyvstali noví soupeři velkopolský vévoda Přemysl (jeho
dcera Richenza se jetě zapíe do českých dějin, viz dále) a Vladislav
Lokýtek, kníe břeský a sieradzský. Roku 1291 se Václavovi podařilo
stát krakovským vévodou, k podpoře svých plánů také neváhal roku 1291
provdat svou sestru Kunhutu, která ila od roku 1277 v kláteře svaté
Aneky, za Lokýtkova rivala, Boleslava Mazovského. Slibně rozehranou
partii poměrně nečekaně zruila korunovace Přemysla II. polským králem,
uskutečněná s papeovým souhlasem roku 1295 v Hnězdně. Přemysl se vak
ze svého královského titulu neradoval dlouho. Ji začátkem roku 1296
byl ve svém dvorci v Rogoné zavraděn. Oficiálně byli jeho vrahy
lechtici z rodu Zarembů, důvodem měla být osobní msta. Avak ji
doboví kronikáři tomuto výkladu nevěřili a hledali v pozadí skutečné
viníky. Vliv Václava II. na tuto smrt nikdy nebyl vyvrácen, tím spí,
e v boji o vládu nad Polskem mu odpadl dalí protivník. Lokýtkovo
postavení se ale zhorovalo a zisk polské koruny se stával nereálným.
Část polské lechty i měst se přikláněla k Václavovi. Nakonec se i on
českému králi podrobil. Konečně byl roku 1300 Václav II. v Hnězdně
slavnostně korunován polským králem.

Expanzivní zahraniční politiku si Václav mohl dovolit
předevím díky nálezu obrovských zásob stříbra nedaleko Čáslavi, na
jejich místě spontánně vzniklo město Kutná Hora. Český král se tak
rázem stal největím boháčem ve Střední Evropě, jeho země vak současně
lákavým soustem pro mnoho okolních panovníků, co se mělo záhy projevit
hned několikrát, ale nepředbíhejme. Kutnohorské stříbro do velké míry
pomohlo dostat České království rychleji z krize Zlých let, uspíit
korunovaci královského páru i podpořit Václavovu sebevědomou zahraniční
politiku. Roku 1291 umírá římský král Rudolf, v posledních letech rádce
a moná tak trochu chybějící otec českého krále. Václav rozehrál velkou
partii ve směřovalo ke zvolení Rudolfova syna Albrechta, jen vak
Václavovi, jako jednomu z kurfiřtů, osobně zřejmě neseděl. Proto se
jetě na konci osmdesátých let domluvil s římským králem na podpoře
jiného ze synů, manela Václavovy sestry Aneky, také Rudolfa, kterého
si Václav váil a snad jej povaoval i za svého přítele. Náhlá smrt
Rudolfa mladího v Praze roku 1290 vak znovu otevřela otázku, kdo by
se měl stát římským králem. Skutečnost, e český král bude hrát ve
volbě významnou roli, mohla vyplývat ji z jeho schůzky s dalími dvěma
kurfiřty Otou Dlouhým, braniborským markrabětem, Václavovým někdejím
poručníkem, a saským vévodou Albrechtem, kteří slíbili podporovat
stejného kandidáta jako český král. e jím neměl být rakouský vévoda
Albrecht, nýbr poměrně bezvýznamný říský hrabě Adolf Nasavský,
nakonec vyplynulo z několikaměsíčních jednání. Je vak moné, e
Albrecht svou pozici přecenil, zřejmě se příli nesnail domluvit s
mocnějím kurfiřtem Václavem, kterému ani blízké příbuzenství nakonec
nezabránilo podpořit jiného kandidáta, jen se nakonec římským králem
opravdu stal. Přestoe se nakonec Václav s Adolfem rozeel ve zlém (ve
vyvrcholilo roku 1298 Adolfovým sesazením a následující bitvou u
Göllheimu, v ní Adolf padl), jeho sebevědomá politika týkající se
volby nového římského krále předznamenala úlohu, kterou měl český král
hrát v následujících letech.
Mezitím, dne 2. června 1297, se se zpoděním konala slavná
korunovace Václava a Guty na českého krále, respektive královnu, během
ní dolo k poloení základního kamene k novému kostelu cisterciáckého
klátera na Zbraslavi. Radost vak záhy vystřídal smutek, ji 18.
června zemřela, pravděpodobně v důsledku desátého porodu, královna
Guta. Ani její smrt vak zprvu nezkalila korektní vztahy mezi Václavem
a Albrechtem, které se ale vzápětí měly kvůli jejich ambicím zkazit.
Kromě zisku polské královské koruny roku 1300 a počátku raby stříbrné
mince praského groe v téme roce, byla českému králi po smrti
posledního uherského krále Ondřeje v lednu roku 1301 nabídnuta částí
předáků i uherská koruna. Těko můeme předpokládat, e si zkuený
politik Václav nebyl vědom rizik, která kumulace tří královských titulů
v jedné panovnické rodině přináela, nicméně tato skutečnost byla pro
něj zřejmě výzvou, kterou nelo odmítnout. Podpořil svého
dvanáctiletého syna Václava, jeho snoubenkou byla dcera posledního
uherského krále Ondřeje, v kandidatuře, ten byl v srpnu 1301 ve
Stoličném Bělehradě (Szekeszfeherváru) korunován uherským králem. Po
počátečních úspěích vak začali získávat navrch jeho soupeři, současně
se zhorovala situace v Polsku, kde se z neúspěchu vzpamatovával
Vladislav Lokýtek. Na jaře roku 1304 podnikl Václav II. velkou
vojenskou výpravu do Uher, která sice byla na první pohled úspěná, de
facto vak znamenala ztrátu pozic a vysvobození syna z problematické
situace. Tím vak problémy nekončily; nejene pro Václava-otce lo o
náročnou operaci, která nikterak neprospěla jeho křehkému zdraví
(pravděpodobně trpěl tuberkulózou), ale oslabení Českého království
navíc vyuil zadluený římský král Albrecht, který se svými spojenci ve
dvou vlnách vtrhl do Čech a na Moravu. Důslednou obranou celé země, a
předevím bohaté Kutné Hory, skončilo taení pro Albrechta neúspěně,
zdravotní stav českého krále se vak zhoroval. Česká diplomacie
podnikla na jaře roku 1305 několik zásadních kroků k udrení panství v
Polsku a také k získání spojenců pro vytvoření protihabsburské koalice.
Václav II. se jetě z lůka snail usnadnit svému synovi vstup do
panovnického ivota, aby definitivně, v pouhých 33 letech, dne 21.
června 1305 skonal, jen několik dnů poté, co jeho mladá manelka Elika
Rejčka porodila dceru.
Navzdory jeho přání být pohřben skromně v řeholním roue se v Praze
konal velký pohřeb, aby předposlední přemyslovský král spočinul v novém
pohřebiti ve Zbraslavském kláteře. Sláva tohoto krále bývá často
zastíněna udatnými činy jeho otce Přemysla i velkými evropskými skutky
vnuka Karla, podle mého názoru neprávem. Tolik politických i
ekonomických úspěchů (získání dvou královských korun, zlepení prestie
Českého království i jeho mocenského postavení v Evropě, raba
praského groe, vydání horního zákoníku) si jistě nezaslouí odloení
mezi nae slabí panovníky a současně ponouká k otázce, kam by ve
dolo, kdyby se tento král doil věku o deset, dvacet let vyího...
Prameny:
Kroniky doby Karla IV. Úvod a studii napsala, vysvětlivkami, soupisem
literatury a seznamem zkratek opatřila Marie Bláhová. Svoboda, Praha,
1987.
Pokračovatelé Kosmovi. Úvod napsali Marie Bláhová a Zdeněk Fiala, z
latinského originálu přeloili Karel Hrdina, Václav Vladivoj Tomek a
Marie Bláhová. Svoboda, Praha, 1974.
Zbraslavská kronika (Chronicon aulae regiae). Text kroniky přeloil
Frantiek Heřmanský, vere Rudolf Mertlík, předmluvu napsal a odbornou
revizi překladu provedl Zdeněk Fiala. Praha, Svoboda, 1976.
Literatura:
CHARVÁTOVÁ, Kateřina: Václav II.: král český a polský. Vyehrad, Praha,
2007.
SOUKUPOVÁ, Helena: Aneský kláter v Praze. Odeon, Praha, 1989.
USTA, Josef: České dějiny. Dílu II. část 1. Laichter, Praha, 1935.
VANÍČEK, Vratislav: Velké dějiny zemí Koruny české III. 1250-1310.
Paseka, Praha-Litomyl, 2002.
Zdroje obrázků:
Wikimedia Commons