Svatoplukova dvojnásobná zrada - 1. část – konec Rostislavův

První část příběhu o největším panovníkovi Velké Moravy, jenž proslul svou proradností a krutostí, ale i chytrostí a válečným uměním.

První zmínka o Svatoplukovi

Východofranská říše, srpen roku 869.
Vojsko složené z Durynků a Sasů, vedené Ludvíkem III. Mladším se dává na pochod směrem k území Srbů. Jeho otec, král Ludvík Němec se chce postavit do čela armády složené z Franků a Alamanů, avšak na poslední chvíli vážně onemocní, takže musí velením této části vojska pověřit svého nejmladšího syna Karla Tlustého. Ten vyráží s Franky na Moravu, proti knížeti Rostislavovi. A do třetice „(Král Ludvík) Bavorům přikázal, aby šli na pomoc Karlomanovi proti Svatoplukovi, synovci Rostislavovu, který zamýšlel válčit.“ (Fuldské anály k roku 869)
Na chvilku teď nechme vojska pochodovat a my se zastavme u poslední informace. Je totiž zajímavá hned z několika důvodů. Úplně poprvé se totiž díky tomuto zápisu objevuje v historických pramenech Svatopluk, navíc zde vystupuje už jako samostatný vládce nějakého území, jež mu pravděpodobně svěřil Rostislav do správy. Kde však toto jeho „království“ bylo, není tak zcela jasné. Žádné písemné prameny to totiž neupřesňují. Historici nicméně předpokládají, že Rostislavův synovec samostatně vládl na Nitransku. Mohlo to však být i v nějaké jiné části Moravské říše. Z formulace zprávy analisty navíc vyplývá, že to byl Svatopluk, kdo na Karlomana jako první zaútočil. Zajímavé také je, že se v oficiálním zápisu o cílech výpravy neuvádějí Čechy. Znamená to snad, že Frankové na Čechy neútočili? Nebo byly Čechy v té době pod nadvládou jiné země? Které? Srbska, Moravy nebo snad Svatoplukova „regna“? Opusťme raději rovinu úvah a vraťme se do roku 869.

Tři armády Franků útočí na Slovany

Spolu s kronikářem Meginhardem teď provázejme vojsko vedené Karlem Tlustým. „Když ten přišel s vojskem sobě svěřeným k nepředstavitelné Rostislavově pevnosti, nepodobné i těm nejstarším, spoléhaje na pomoc Boží, spálil požáry všechna opevnění v onom území a uchvátil vše, co nalezl ukryté v lesích nebo zakopané v polích; všechny, kteří se s ním střetli, obrátil na útěk nebo pobil.“ (Fuldské anály k roku 869)
Rovněž Karloman – nejstarší syn Ludvíka Němce a vládce Východní marky - drancuje území, jemuž vládne Svatopluk. „Když bylo celé území zpustošeno, sešli se bratři Karel a Karloman, blahopřejíce si k vítězství, danému jim nebem.“ (Fuldské anály k roku 869)
Frankové se tedy opět omezili na loupení zásob, ničení vesnic a masakrování civilního obyvatelstva. Avšak kýženého úspěchu – tedy podmanění Moravy - Ludvíkovi synové znovu nedosáhli.
„Meginhard z Fuldy se sice pokusil vylíčit tažení Ludvíkových synů jako vítězství, k němuž si vzájemně blahopřáli, pravdu však prozradil Hinkmar, arcibiskup města Remeše, v letopisech kláštera sv. Bertina, když vyznal, že franská vojska v království Moravanů nedosáhla vůbec ničeho, či jen málo, ale nadto utrpěla největší porážku, a to takovou, že král byl přinucen žádat Rostislava o obnovení míru.“ (L. E. Havlík, Legenda o životě Rostislava)
Rostislavovi, ukrytém v oné „nepředstavitelné pevnosti“, se podařilo včas z obleženého hradiště uprchnout. Nechtěl riskovat, že by se mohl dostat do rukou nepřátel. Těžko mohl tušit, že nebude dlouho trvat a bude jim vydán „na milost i nemilost“.

Svatopluk kolaboruje s Karlomanem

Říši nebezpečný Rostislav tak zůstal na politické scéně střední Evropy a bylo třeba hledat jiné cesty, jak se ho jednou pro vždy zbavit. Na řadu tak opět přišly intriky.
„Bratr krále (Karla Holého) Ludvík se postaral, aby za jakési podmínky dosáhl u Vinidů mír. K jeho potvrzení určil své syny s markrabími jejich země a sám nemocen zůstal v Řezně.“ (Bertiniánské letopisy k roku 869)

Morava, rok 869.
Karel Tlustý a Karloman jednají s moravským knížetem a dalšími šlechtici o míru. Karloman se s Rostislavem už dobře zná. Teď má příležitost osobně poznat i jeho synovce Svatopluka. Je zhruba ve věku Karlomanova syna Arnulfa. Narodil se Karlomanově konkubíně Luitswindě někdy před rokem 850. Arnulf se v milostných záležitostech „potatil“, také on se brzy stane poprvé otcem. S matkou svého očekávaného syna samozřejmě oddán není a ani nebude. Arnulfovou právoplatnou manželkou se stane až mnohem později Oda z rodu Konrádovců, blízká příbuzná (snad sestra) odbojných hrabat Uda a Berengara z Lahngau.
Jednání jsou komplikovaná a je nutné se sejít několikrát. Oba mladí muži, Svatopluk i Arnulf, mají proto dostatek příležitostí se osobně poznat a dokonce navázat přátelství. A to tak „důvěrné“, že se Svatopluk stane Arnulfovu čerstvě narozenému synu kmotrem při křtu. Ten je po něm dokonce pojmenován - Zwentibold. Nakolik však bylo toto přátelství upřímné, zejména ze strany Franků, se můžeme jen dohadovat. Spíše to vypadá, že jim Svatopluk, kterého zřejmě podceňovali, měl posloužit jako „trojský kůň“ v jejich plánu na odstranění Rostislava.
Pozici jim usnadňovala i obrovská Svatoplukova ctižádost. Neví se, zda měl Rostislav nějakého syna, ale je to docela dobře možné. Ovšem ani v opačném případě nemusel mít Rostislavův synovec nástupnictví po svém strýci jisté. Spojenectví s Franky tak mohlo být pro tohoto ambiciózního mladíka vhodným způsobem, jak si je pojistit.

Král Rostislav zajat a vydán Frankům

Morava, rok 870.
„Svatopluk, synovec Rostislavův, dbal vlastních zájmů a svěřil se v ochranu Karlomana spolu s celým královstvím, které držel.“ (Fuldské anály k roku 870)
Máme-li věřit Meginhardovi z Fuldy, seběhly se následující události asi takto: když se Rostislav dozví o zradě svého synovce, nepříčetně se rozzuří a rozhodne se s ním jednou pro vždy skoncovat. Má se tak stát na hostině, na kterou ho při té příležitosti pozve.
Svatopluk toto pozvání přijímá a spolu se svými věrnými se účastní slavnosti. Náhle je však varován, že mu jde o život. Je mu jasné, že je potřeba hostinu co nejrychleji opustit a domluví se proto se svými muži, že budou předstírat, jako by se chtěli pochlubit svým sokolnickým uměním. Vzdálí se na koních od knížecího sídla. Rostislav tuší, že jeho plán je vyzrazen a sám, jen s několika muži, se vydá Svatopluka hledat. Ten však mezitím nastraží na strýce léčku. Rostislav je lapen a zajat.
Tady by mohl příběh „moravského krále“ docela dobře skončit. Svatopluk jej mohl jednoduše odstranit z cesty k vytouženému trůnu ve středověku běžnými prostředky – zavřít jej do žaláře, nechat oslepit, popřípadě rovnou popravit – důvod by se určitě našel. Jenže Svatopluk to neudělá. Je si vědom, že v rukou drží příliš cennou kořist. Rostislavova pozice na Moravě je nepochybně velice silná a Svatopluk se může obávat reakce ze strany strýcových přívrženců. K tomu, aby svou moc prosadil a upevnil, potřebuje oporu zvenčí. A tou mu má být Karloman.
Rozhodne se proto vydat Rostislava do rukou jeho největšího nepřítele. Je to řešení velice kruté a nelítostné. Pravděpodobně ale odpovídá nepříliš pevné pozici Svatopluka v politickém prostředí tehdejší Moravy.

Rostislav odsouzen bavorským tribunálem

Regensburg, Bavorsko, listopad roku 870.
V královském paláci zasedá soudní tribunál řízený Ludvíkem Němcem. Zločincem, jenž má být souzen za velezradu východofranského krále, je moravský vládce.
„Nebohý svržený král byl potom v řetězech a vojáky, kteří ho střežili, vláčen do města Řezna, kde v okovech trpěl až do listopadu. Proti veškerému Božímu zákonu a světskému právu byl vystaven svévolnému soudu bavorských velmožů, kteří požadovali jeho smrt. Křesťanský král východních franků Ludvík však přikázal neméně křesťanského krále Rostislava oslepit a uzavřít v klášteře.“ (L.E. Havlík, Legenda o životě Rostislava) Další osudy slavného moravského panovníka, jenž tak podstatně ovlivnil historii Východofranské říše a jejích představitelů, bohužel neznáme. Ve kterém klášteře byl vězněn a kdy a kde nakonec zemřel, se už ani nedozvíme. Je dokonce možné, že dožil někde na Moravě, protože říšští analisté se o konci moravského krále ani slovem nezmiňují.
Snad ještě dovětek – skutečnost, že Ludvík Němec nenechal Rostislava popravit, ale „pouze“ oslepit, svědčí o úctě a možná i důvěrnějšímu vztahu, jenž k němu choval. Byl to přeci on, kdo v roce 846 mladému Rostislavovi poskytl šanci nesmazatelně se zapsat do evropských dějin.

LITERATURA:
Dušan Třeštík: Vznik Velké Moravy. Moravané, Čechové a střední Evropa v letech 791-871. Vydalo nakladatelství Lidové noviny. Praha 2001
Miloš Šolle: Od úsvitu křesťanství k sv. Vojtěchu, Praha 1996
Čapka, F.: Dějiny zemí Koruny české v datech. Praha 1998
Dümmler Ernst: Geschichte des Ostfränkischen Reiches. Verlag von Duncker und Humblot Berlin 1865
Mühlbacher Engelbert: Deutsche Geschichte unter den Karolingern. Phaidon Akademische Verlagsgesellschaft Athenaion
Lubomír E. Havlík: Kronika o Velké Moravě. Jota, Brno 1992
Luděk Galuška: Slované doteky předků. MZM, Brno 2004