Šťastná léta zlatého krále Přemysla, část třetí (1269-1273)

Na přelomu 60. a 70. let 13. století se Král železný a zlatý ocitl na vrcholu své moci.

Proměna evropských velmocí
Ve většině vyspělých evropských zemí se v 70. letech 13. století utvářejí zemské právní řády a posiluje pozice měst. Podle Vaníčka dochází jak ke změnám v jednotlivých zemích, tak i ke změnám sféry mocenských zájmů v celém evropském regionu. Jsou patrné zejména ve Francii a v Anglii, ale k odpoutání centrální vlády dochází i v Kastilii během vlády Alfonsa X., kdy vzniká Tribunal de la corte. Institucionální vývoj zde vychází z vyšší členitosti a náročnosti společnosti.

V Paříži si upevňuje postavení ministerská rada pravidelně působící ve spojení s pařížským soudním parlamentem. Královskou a veřejnou správu venkova řídí úřad mimořádných zmocněnců, takzvaných bailivů, jimž nebylo povoleno vlastnit v jimi spravovaných oblastech žádné statky. Tvořili politickou oporu korunní svrchovanosti v oblasti vojenství, soudnictví i správy důchodů, a ač byli především rytířského původu, byli nadřazeni feudálním lenním pánům i městským prevotům. V Čechách se tento úřad ujal pod názvem vilikus, Šusta jej česky nazývá „vladař“, píše o něm, že „byl výkonným orgánem vůle královy“ a označuje ho advocatus, procurator nebo iudex provincialis. Připisuje jim vládu nad skupinou zboží a královských práv různého rozsahu a podřizuje je přímo královskému podkomořímu, působili podle něj tedy jako výkonný orgán královy vůle. Josef Žemlička jim přiznává kompetence v trestním i hrdelním právu a vedení zeměpanského hospodaření v místech, kam nesahal vliv podkomořího. Problematice viliků a vilikací se podrobně věnuje také Libor Jan.

Po malé vsuvce o českém ekvivalentu se vraťme zpět do Francie. Zde král (opět ve shodě s českým) dosud vládl s pomocí své družiny, v níž vysoce postavení dvorští hodnostáři požívali zvláštní pravomoci, podobné pravomocem českých beneficiářů. Ani poradní sbor francouzského krále ještě neměl stálý počet členů a panovník pověřoval své pány závažnými úkoly podle momentální potřeby. Nově již skupině svých rádců přidělil trvalou funkci, pověřoval ji vyřizováním některých korunních záležitostí a dal jí i pevné sídlo. Vyčleňují se tak podružné sbory kuriálů, které jsou jmenované panovníkem a zatím na něm naprosto závislé, ale mohou rozhodovat i v jeho nepřítomnosti, ač zpočátku pouze podle jeho instrukcí. Tak vzniká parlament (parlamentum) a o něco později i účetní dvůr (camera compotorum). Nejednalo se ještě o „byrokratický parlament“ (tím se stal až za vlády Filipa IV.), ale pouze o urozené královy leníky, a tento parlament „scházel se třikrát nebo čtyřikrát v roce k několikadennímu zasedání, a to někdy i za osobní přítomnosti královy“ (to znamená i v případě královy neúčasti). V mezidobích bylo v Paříži jen několik členů soudu přijímajících žaloby a „registra zápisná opatrujících“.

Čeští historikové uvažují, proč nedošlo k těmto změnám i u nás a pozdější rozvrat „Přemyslova impéria“ postihl také jeho dědičné země. Např. Vaníček pokládá další otázku, zda se tak stalo „v důsledku zrady a rozkladného působení šlechty proti státní moci nebo zda byl nástup Habsburků projevem národně monarchických německých tendencí, k nimž se připojily některé snad původně české rody, pro něž se stala Přemyslova vláda pevné ruky překážkou“. Když se podíváme, které české rody byly zapleteny v těchto protipřemyslovských aktivitách, zjistíme, že to byli Vítkovci a Rýzmburkové, tedy rody s velmi pevnými vazbami na německou Říši, (což jim přiznává i Vaníček), z nichž zejména Vítkovce počítají mnozí němečtí a rakouští historikové mezi „svou“ šlechtu. Z Vaníčkovy úvahy dále vyplývá, že „dozrávání sociálních struktur se nevyhnulo konfliktnímu vymezování“, kdy sehrály významnou roli i hlediska vlastnická, prestižní či jazyková. Od 70. let začala Přemyslova politika nabírat imperiální ráz, a to i bez prestiže římské koruny. Vaníček to přisuzuje jeho štaufské krvi po matce. Královy pečetě skutečně mají po opanování Korutan a Pordenone císařský vzhled, na jeho dvůr přicházejí italští notáři a nad Brnem byl dokončen hrad, jenž se vyrovnal štaufskému Lagopesole. Císařskou orientaci navozoval také v minulé části článku zmiňovaný sňatkový projekt mezi dědičkou českého trůnu Kunhutou a Fridrichem Wettinským. Italští ghibellini, zcela zdrceni Konradinovou smrtí, se upnuli k představě Fridricha Wettinského jako budoucího císaře, který s pomocí mocného ochránce, českého krále Přemysla Otakara II., změní tvář světa a zničí rozpínavé Francouze. Sami Wettinové tuto náladu v Itálii ještě podněcovali. Fridrich se začal nazývat Fridrichem III., králem jeruzalémským, vévodou švábským, lantkrabětem durynským a falckrabím saským. V guelfském táboře to způsobovalo značnou míru podráždění, Fridrichovo tažení do Říma však oddalovaly sváry mezi říšskými knížaty, a nakonec z něj zcela sešlo. Podle Vaníčka byly chlapecké císařské kandidatury pouze politickými manévry nejmocnějších vládců v Říši, kteří si tím sami udržovali prestiž a rozvíjeli zájmy svého vlivu. V případě Konradina to byli jeho bavorští strýcové, Wittelsbachové, u Fridricha Wettinského pro změnu jejich rival, Přemysl Otakar II. Ještě před popravou prince Konradina se český král dotázal na možnost nové volby římského krále (Fridricha Wettinského). Rozzlobený Kliment IV. mu v bule ze 7. listopadu 1268 odpověděl, že dva římské krále již volil, a nemá se tedy starat ještě o třetího. Tak došlo k ochlazení vztahů mezi dlouholetými spojenci, papežem a českým králem, krátce poté Kliment IV. (29. listopadu 1268) zemřel. Začíná období sedisvakance. Dřívější role se v Evropě obrátily. Opoziční Wittelsbachové, kteří smrtí prince Konradina ztratili svého kandidáta na císařský trůn, se sblížili s Richardem Cornwallským. Anglický princ v dubnu 1269 zavítal na jednu ze svých krátkých a nepříliš častých návštěv Říše, aby uspořádal jediný říšský sněm během své několikaleté vlády. Přemysl Otakar II., dlouholetá největší opora jeho i papežské kurie, se zabýval nedávno zamítnutým projektem císařské kandidatury pro svého náhradního dědice. Fridrichova kandidatura byla také hlavním bodem jednání konaných koncem ledna 1270 ve Vídni; mimo ní i spor s Filipem Sponheimským o Korutany a Kraňsko. Na jednáních byli za přítomnosti biskupů z Bamberka, Pasova, Gurku, Olomouce i vysoké šlechty Čech, Moravy, Rakouska i Štýrska rovněž určeni noví vysocí úředníci Štýrska a Korutan. Do Štýrska byl jako hejtman vyslán Purkart z Janovic, zvíkovský purkrabí s družinou, v níž měli zastoupení i němečtí pánové. Zemským písařem se stal rakouský měšťan Konrád z Tulenu a soudcem Oldřich z Lichtenštejna. Hejtmanem Korutan se stal charismatický hrabě Oldřich z Heunburka, kterého Přemysl pro zvýšení prestiže oženil s vévodkyní vdovou Agnes. Hrabě se měl stát protiváhou Filipovi, aniž by ohrožoval Přemyslovy vladařské nároky. Mohl počítat i s tím, že by se v případě vhodného vývoje sám stal korutanským vévodou.

Sedisvakance na papežském stolci dávala naději, že je (i přes nejednotnou německou šlechtu) možné připravit rozsáhlou expedici do Itálie a postavit se proti Karlovi I. z Anjou. Za těchto úvah udělili Přemyslovi svá léna v Korutanech a Kraňsku biskupové frisinský a brixenský, čímž jej uznali legitimním vládcem. Hold mu složili také šlechtici z obou zemí v čele s číšníkem Albertem ze Zeiselberka, chyběl ale Siegfried z Mahrenberka, zemský správce za vlády zesnulého vévody Oldřicha.

Příprava na boj s Filipem. Smrt salcburského arcibiskupa Vladislava a uherského krále Bély IV.
Přemysl se připravoval na vojenskou akci proti Filipovi. Zatím zasáhl pouze diplomaticky, když 1. května 1270 uzavřel spojenectví s aquilejskou kapitulou, friaulskými urozenci i ministeriály a obcemi. 3. května 1270 pak zemřel uherský král Béla IV. Přestože byla jeho smrt očekávaná, stabilita v regionu jí byla ohrožena. Jeho syn Štěpán vždy stavěl svou politiku na odporu proti Přemyslovi a usiloval o obnovu uherské nadvlády nad alpskými zeměmi. Podle jistého formuláře prosil Béla ve své poslední vůli českého krále, aby se po jeho smrti ujal celé královské rodiny a vzal ji pod svou ochranu. Po Bélově smrti došlo k emigraci části uherské šlechty k Přemyslovi. Mezi nimi byla překvapivě i Kunhutina matka, kněžna Anna, vdova po Rostislavu Mačevském, jež s sebou vzala také uherské korunovační klenoty a část pokladu Bély IV. Tato okolnost naznačovala, že by Přemysl mohl ovlivnit volbu budoucího uherského krále. Přechod uherského magnáta Jindřicha Kyseckého, pána hradů v pohraničních komitátech, na Přemyslovu stranu byl prvním projevem reálné moci vysoké šlechty, který jistě král Štěpán pokládal za zradu. Panstvo evropských zemí se hájilo starobylým právem a tím, že bojuje za svou zemi proti nebezpečné zvůli cizími rádci špatně zpraveného krále, jenž ohrožuje zemské svobody. Po celé Evropě probíhá zápas o stát mezi monarchistickým a oligarchickým pojetím vlády. Vítězství se přiklání jednou na tu, a pak na druhou stranu, a často otřásá samotnými základy států.

Kysečtí se spříznili s rodem Lichtemburků a obdrželi Lavu. Přemysl jako protikandidáta na uherský trůn navrhl Bélu Mačevského, bratra české královny, ten však zachovával Štěpánovi věrnost. V Uhrách postavili alternativní dynastický koncept. Spříznili se s rodem Anjou, což poskytlo Karlu I. možnost realizovat své expanzivní plány na Balkáně a také satisfakci za Přemyslovo (jak se později ukázalo nepříliš šťastné) odmítnutí sňatku své dcery a dědičky Kunhuty s Karlovým synem. Byly uzavřeny dva sňatky – Štěpánova syna Ladislava s Karlovou dcerou Isabelou a sicilského prince Karla se Štěpánovou dcerou Marií. Podle J. Šusty není „nikterak jisto, že by sňatky ty, ve chvíli, kdy se ještě za života Bély IV. smlouvaly, byly měly hrot proti dvoru pražskému.“

Bélova smrt nezůstala jediným destabilizujícím úmrtím významné osobnosti v regionu střední Evropy. 27. května zemřel salcburský arcibiskup, Piastovec Vladislav, který kvůli svým příbuzenským vztahům s Přemyslem udržoval Salcbursko téměř klientskou zemí českého krále. Za nového arcibiskupa byl zvolen Fridrich z Walchen, dosud kapitulní probošt a Vladislavův zástupce, pocházející z ministeriálního rodu. Ač v minulosti podporoval Oldřicha Sekovského, který byl přičiněním českého krále ze salcburského arcibiskupského stolce vypuzen, Přemysl se domníval, že bude spolupráce Salcburka a Prahy i nadále pokračovat. Fridrich z Walchen ale usiloval o zbudování nezávislé knížecí moci arcibiskupů. Od Přemysla požadoval revindikaci salcburských majetků a vydání některých měst, která mu slíbil vévoda Oldřich. Tak skončila politika klientské nadřazenosti Čech vůči Salcbursku. Arcibiskup sice na jednání ve Štýrském Judenburku v prosinci 1270 uznal Přemysla za korutanského vévodu, ale ponechal si volné ruce k dalšímu jednání o svých restitučních nárocích.

Vzhledem k uvedeným událostem Přemysl jistě rád přijal závazek dědice vratislavského vévodství Jindřicha, který kdysi vyrůstal na dvoře české královny Kunhuty, že se ožení se souhlasem a podle rady českého krále. Při pobytu ve Vratislavi 24. listopadu 1271 Přemysla provázeli nejmocnější čeští a moravští šlechtici, neboť vévodové z rodu Piastovců byli považováni za potřebné spojence a politické klienty.

Boj o alpské země
Za nastíněné situace se schylovalo k novému boji o alpské země. Uherský král si neoprávněně nárokoval Štýrsko a podpořil Filipa Sponheimského v jeho úsilí o zisk stolce v Korutanech. Došlo k obnovení nebezpečné protičeské koalice Uher, Bavorska a Krakovska. Josef Šusta píše, že si Štěpán pro přízeň Piastovců přijel osobně, když vykonal pouť ke hrobu sv. Stanislava. Na svou stranu získal Boleslava Krakovského a Boleslava Velkopolského. Přemysl se pro řízení obrany přesunul 19. května 1270 do Znojma, kde listinou obnovoval a potvrzoval práva a výhody kremsmünsterskému klášteru, a připravoval se k válce. Došlo pouze k dílčím střetům, bylo domluveno příměří, podle Vaníčka v Brně, a také setkání králů u Prešpurku. Přemysl musel uznat svého bratrance a konkurenta na vévodství korutanské Filipa za člena uherské strany. 21. srpna 1270 byl již Přemysl zase v Praze, kde potvrzoval práva klášteru Hradisko. V Praze zůstal až do 1. října. Ke smluvenému jednání došlo na ostrůvku na Dunaji mezi Prešpurkem a Potendorfem; podle Vaníčka 16. října 1270. Palacký od tohoto data počítá dohodnuté příměří: „Pro urovnání a odklizení všelikých sporů mezi oběma říšemi přišli oba králové mocně na čtvero rozsudí z každé strany… a mezitím prodlouženo příměří od sv. Havla 16. října 1270 až do sv. Martina čili 11. listopadu 1272“, „Viděvše Čechové krále svého stoupati na loďku cele bezbranného a v oděvu krátkém, nemohli zdržeti se nářku hlasitého. Obávali se neštěstí velikého, tenkráte však bez příčiny.“ Z úmluv byl vyloučen Filip Sponheimský, neboť „příměří mnohonásobně porušil“. Setkání zachycuje Štýrská rýmovaná kronika, která poukazuje na nepřipravenost Štěpánovy diplomacie i na jeho lstivost při mírovém jednání, jež mělo pouze poskytnout Uhrám příležitost k nečekanému útoku. Vaníček podle střídmých informací Pokračovatelů Kosmových popisuje odtažitost Přemyslovy imperiální politiky od každodenních zájmů prosperujících Čech, jež podle jeho názoru naznačuje blížící se válečné časy. Je úsměvné si potom u Františka Palackého i Josefa Šusty přečíst, jak se Přemysl snažil, aby ustoupila drsná zaostalost české země jemnějšímu dvořanství pronikajícímu k nám od západu přes německé země. Vycházejí při tom pravděpodobně z líčení šlechtě nepříliš nakloněného zbraslavského kronikáře: „Ten totiž, touže moudře spravovati království sobě svěřené, jsa horlivým obnovovatelem státu, dal sepsati zákony a zjemnil některými pravidly uhlazenosti hrubost českého lidu, živořícího dotud v hovadských mravech, dávaje ostatním sám sebe za příklad a vzor života.“ Král pečoval i o výchovu dětí svých pánů, „jen zřídka kdy promluvil slova drsná, jež hanebně znějí… v turnajích, rytířských hrách se začala rozrůstat tehdy sláva národa toho a tehdy začali se lidé také všichni navzájem ctíti, což tehdy zapleteni do pout hrubosti, bezpochyby dříve neznali.“

Domnívám se, že se realitě blíží spíše Josef Šusta svým konstatováním, že v Čechách byla v kurzu kolonizace dlouho opomíjených oblastí, jako bylo například Opavsko, kdy se jednalo o lesní újezdy vyprošené na panovníkovi. Nevíme, zda se jednalo o darování bez podmínky (to znamená jen v dědictví), nebo zda se jednalo o zvláštní závazek (jímž vlastník půdy vstupoval ve vztahu ke svému králi v užší poměr manský). Zmínka o takovém závazku padla při králově střetu s Vítkovci v roce 1277, když je chtěl římský král Rudolf ve smlouvách s českým králem ochránit právem beztrestnosti. Bylo-li tomu tak, již dnes, vzhledem k nedostatku hodnověrných informací, nelze říci, nicméně na závazky pramenící z výprosů se v českých zemích rádo zapomínalo a dědické svobodné vlastnictví vytlačovalo lenní statky.

27. a 28. října nacházíme Přemysla opět ve Vídni. Během příměří s uherským králem převzal vládu v nově získaných zemích. V Korutanech potvrdil šlechtě privilegium zemské svobody, za což jej uznala za právoplatného vévodu, a byl po slovanském rituálu dosazen na kamenný stolec v Gospa Sveta. Přesto český král hraběte z Heunburka, jenž mu nedávno pomohl převzít vládu ve vévodství, v hejtmanské funkci dlouho neponechal. Obával se jeho příbuzenských vztahů s rodinou slavonského bána, a tudíž se domníval, že by hrabě brzy začal prosazovat svoji vlastní politiku. Novým hejtmanem Korutan se stal Přemyslův zeť Oldřich z Drnholce; jeho hodnost je doložena 1. října 1270. V Kraňsku a Vindické marce byl pověřen vedením správy tyrolský šlechtic Oldřich z Taufersu, příbuzensky spjatý s drobnými alpskými hraběcími rody. Jeho jmenování podle historiků potvrzuje, že Přemyslovi šlo o profesionální zastoupení vládce, nikoliv o zemskou reprezentaci. Ačkoli se tato doba v německé literatuře nazývá érou interregna, čeští historikové s tím nesouhlasí. Pozice rodu Přemyslovců tam podle nich měla svou tradici, pocházela z něj Jitka, matka obou korutanských bratrů, Oldřicha i Filipa. Snahu o posílení této tradice dokládá Přemyslova návštěva cisterciáckého kláštera Fons Sanctae Mariae v Konstanjevici, kde český král 22. listopadu 1270 vzdal hold právě památce vévodkyně Jitky, zde pohřbené, i jejího manžela – vévody Bernarda. Z rodinného principu mírového uspořádání mohl těžit i Filip, jenž obdržel titul vikáře.

Českému králi stále chybí dědic. Třetí česko-uherské válka
Uplynuly téměř dvě desetiletí Přemyslovy vlády. Na listinách se 4. června roku 1269 začíná objevovat Nicolaus, dominus Opaviae. Bylo to v Brně v létě roku 1269 a objevil se v čele svědečné listiny. Nalezneme tam také dva muže, kteří bývají uváděni jako Přemyslovi zeťové – Oldřicha z Drnholce a Bavora ze Strakonic. Ale mužský dědic Přemyslovy říše stále chyběl. Právě skutečnosti, že se českému králi ze dvou poměrně dlouhých manželství stále nenarodil následník, lze připsat zahájení třetí česko-uherské války. „Uherský král okolo svátku sv. Tomáše apoštola vyslav vojsko do Rakous z jihu Dunaje, zpustošil onen kraj, přičemž zabil a odvedl do zajetí více než 17 000 lidí.“ Uherský král Štěpán, poté co uzavřel s českým králem příměří a potvrdil listinami na dobu dvou let, ho náhle porušil a podnikl prostřednictvím Kumánů a Uhrů útok na Rakousy, přičemž zabil a zajal mnoho tisíc křesťanů obou pohlaví. A když se český král vracel ze svých severních zemí jedinou cestou ze Štýrska do Rakouska, vedoucí přes Semering, postavil uherský král „silné houfy branného lidu“, aby Přemysla napadly ze zálohy. Přemyslovi, který byl varován, aby táhl jinou cestou, se šťastně podařilo projít vedle Mariazell a Lilienfeldu, a Štěpánovi se tak jeho lest nezdařila. Tento způsob vedení války můžeme pokládat za nekonvenční (a nepříliš rytířský), ale stal se velkou zbraní uherského krále. Český král, uniknuv nebezpečí, podle formuláře podal na zrádné jednání uherského krále žalobu u kardinálské koleje v Římě (nový papež totiž stále ještě nebyl zvolen).

Válka s Uhry byla nesmírně nákladná a rozsáhlá. Někteří vznešení pánové mysleli i na smrt a uzavírali testamenty. Rakouská šlechta nečekala na rozhodnutí svého vládce a vytvořila si společenství, jehož hejtmanem byl Siegfried Wahingen z rodu Sirotků. I když jejich vojenské akce nebyly před Přemyslovým příchodem příliš úspěšné (například při jízdě do Uher přes zamrzlé Neziderské jezero se potopilo 30 rytířů a 330 bojovníků, když svou tíží prolomili led jezera), ukazují na samostatný postup rakouské šlechty. Historikové vyzdvihují významnou roli Moravanů v Přemyslově vojsku, neboť jsou doloženi jako svědci na listinách z 22. března, 5. dubna 1271 z Brna i 28. dubna 1271 v Břeclavi. Na brněnské listině ale registrujeme přítomnost všech šlechticů bez ohledu na národnost či zemskou příslušnost. V čele svědečné řady se nachází olomoucký biskup Bruno a další, jako vyšehradský probošt Petr, ho následují; na břeclavské listině, vydané Vilémem z Hustopeče, stojí v čele svědků rakouský stolník Albero z Feldsberka, za ním následuje několik moravských rytířů a po nich zase rytíři rakouští. Česko-rakouský stát byl po letech systematické přípravy vojensky natolik vybaven, že ho bylo možné porazit pouze zevnitř. Vojenské zásahy bavorského vévody Jindřicha se omezovaly jen na území Horních Rakous, kronika Continuatio Lambacensis upřesňuje, že se dostal až k Voecklabruku a Welsu. Přemysla obklopili minnesängři, německá šlechta se tlačila pod jeho prapory, jako jeho spojenci vystupovali braniborský markrabě, brunšvický vévoda, vévodové slezský a opolský a hrabata ze středního Německa z oblasti vlivu Wettinů.

Válečné operace byly stejně jako u války s bavorskými vévody velmi komplikované z hlediska zásobování i dalšího zabezpečení. Na rozdíl od těchto tažení však nyní Přemysl projevil strategický přehled a měl porozumění i pro technické inovace. Vyprávění historiků o této válce se opírá především o jistý formulář, který Přemysl adresoval královně Kunhutě (nebo „komusi jinému“ – „alteri cuidam“), snad z května 1271, a o vyprávění Continuatio Claustroneoburgensis sexta nebo Continuatio Vindobonensis. Třikrát nechal během uherského tažení zbudovat pevný dřevěný most – přes Moravu, Váh i Dunaj. „Prvním útokem dobyl a obsadil Prešpurk, ponechávaje obyvatele téhož města volné a bez úhony.“ Prešpurk (dnešní Bratislava), „město královské i zámek velice opevněný, padl při prvním útoku a bylo dobyto mnoho znamenitých pokladů; pokojných občanů kázal král ušetřit“, posádku rozsadil na moravské a rakouské hrady a ochranu města svěřil vídeňským měšťanům. Položil sice most přes Dunaj, ale místo útoku na místa za ním se zmocnil Trnavy a hrazených měst blízko ní a po přechodu Váhu i staroslavné Nitry. „To vidouce nitranský biskup a posádka, společně s měšťany trnavskými získali u krále Otakara smírné narovnání a ochranu pro jeho zbožnost a milosrdenství, slibujíce mu věrně být oddáni a poslušni.“ Přísahy byly neobvyklé a např. Vaníčka překvapil směr válečného tažení svou složitostí a považuje za rozumnější, aby král soustředil vojska u Vídně a zaútočil na Uhry přímo. Předpokládá proto, že král se svou družinou plánoval částečné rozdělení arpádovské monarchie s trvalým obsazením tehdejších Horních Uher (dnešního Slovenska).

Rozhodující bitva a následující mírová ujednání
Uherský král sbíral svou hotovost na pravém břehu Dunaje a zanechal kraje na severu bez ochrany. Přemysl, vraceje se s vojskem do Bratislavy, přešel 2. května (podle jiných pramenů 9. května) po dřevěném mostě přes Dunaj, přičemž se nedaleko něj strhla bitva s nepřítelem, který se snažil přechodu vojska zabránit. Bitva skončila útěkem Kumánů a Uhrů. K dalšímu vítěznému boji došlo 8. května u Litavy (datace bitvy je opět nejednoznačná), posléze byly dobyty a znovu opevněny Staré Hrady a poté Mošoň „z kořene vyvrácena“. Na jednáních probíhajících v Přemyslově ležení s vesprémským biskupem a bánem Rolandem (uherským palatinem) bylo dohodnuto třídenní příměří, které bylo ještě o dva dny prodlouženo. Český král žádal o předání části uherského území (nechtěl se vzdát všeho, čeho se na uherském území dosud zmocnil), ale Štěpán jeho požadavek odmítl. K rozhodující bitvě, kterou si Přemysl vynutil předstíraným ústupem, a v níž „poraziv nepřátele úplně, hnal je tři míle od bojiště k Rabnici, v níž utonulo množství utíkajících“, došlo 21. května 1271 na rovinách mezi řekami Litavou a Rabnicí, u Mošoně. Český král se svou rytířskou jízdou zvítězil, přičemž Štěpán musel strhnout most, který dal zbudovat přes řeku Ráb. Po této (pro Čechy úspěšné) bitvě chtěla kněžna Anna i uherští pánové a biskupové smluvit mír mezi znepřátelenými stranami (a podle formuláře o to žádali písemně). Podle jiných zdrojů ale byla v Rakousku předchozí rok neúroda, a proto začalo znovu váznout zásobování. Podle Hermana Altašského „Otakar okolo svatodušních svátků byl nucen kvůli spotřebování potravin vrátit se do Čech“, podle Vídeňských análů zase „český král přišel do Rábu s mocným vojskem. Ale okolo svatodušních svátků, když nedocházelo zásob, navrátiv se do Rakous“. Také Uhry již dlouhé válčení vyčerpalo. Ač si tedy české vojsko podrželo některé dobyté pevnosti, Přemysl se vrátil do Vídně a uherští Kumáni znovu vpadli na Moravu. Válka se pro českou stranu již nevyvíjela tak příznivě, uherský král převzal iniciativu a znovu oblehl Prešpurk. Zde bylo zahájeno jednání o míru, který se podle nynějšího názvu města nazývá bratislavský. Za českou stranu jednali biskup Bruno, provinciál rakouských minoritů Hartpern a trojice moravských pánů: podkomoří Hartleb, maršálek Bohuš a číšník Nezamysl. Za stranu uherskou to byli veszprémský biskup Pavel, nejvyšší komorník Jiljí, bán Roland a vicekancléř Benedikt, probošt oradejský. K uzavření mírové dohody došlo na přelomu června a července 1271, jak dokládají listiny arcibiskupa kalocského, krále Štěpána i Přemysla Otakara II. Přemysl se zavázal vrátit uherské klenoty a Štěpán respektovat postavení uherských emigrantů jako poddaných českého krále. Současně oba slíbili, že od tohoto data žádný z nich nebude přijímat a u sebe přechovávat žádného „přeběhlíka“. Uherský král se rovněž vzdal nároků na Štýrsko i další alpské země. Přemysl proto odmítl spolupráci s Arpádovcem z italské linie, Štěpánem. Garanty mírového prohlášení byli za stranu českou: míšeňský a braniborský markrabě, a za stranu uherskou: Karel I. z Anjou a bavorský vévoda Jindřich. V případě porušení míru neměli ručitelé svému spojenci poskytnout pomoc. Toto ustanovení stvrdili svými přísahami pod hrozbou uvržení do klatby také biskupové obou stran. Podrobnosti o jednotlivých bodech smlouvy nalezneme u Františka Palackého. Vaníček oceňuje, že Štěpán obětoval míru své prestižní ambice a Přemysl své expanzivní pokušení. Pro celé dlouhé úseky hranic ustanovili oba králové smírčí úředníky. Těmi se stali pro moravský úsek – ze strany uherského krále prešpurský hrabě, nitranský hrabě; a za krále Přemysla moravský podkomoří s purkrabím broumovským. Na korutansko-uherské hranici za česko-korutanskou stranu Oldřich z Drnholce a za uherskou slavonský bán. Pro část hranice rakouské potom byli určeni hrabě šoproňský a mošoňský (za stranu uherskou), kastelán z Haslova a kastelán z Nového Města nad Váhom (za stranu česko-rakouskou), a konečně pro úsek štýrský – hrabě Železné župy (comitatus Castriferrei) Zaly (za stranu uherskou) a Purkart z Janovic (za českého krále). Přátelé citovaní v obšírných výčtech obou králů, spíše vymezovali prestižním způsobem sféru spojeneckých zájmů obou panovníků, než odpovídali pevným koaličním svazkům. Josef Šusta podotýká, že česko-uherská válka vlastně rozdělila Evropu. Takže „pohybovali-li“ se kolem Přemysla Richard Corwalský, Alfons Kastilský a strana anglicko-španělská, měl Štěpán na své straně sicilského krále Karla, Francii a řeckého císaře Michaela. Další zajímavostí je slovní řešení říšského dvoukráloví Přemyslovými diplomaty. Richarda Cornwallského uvádějí jako „zvoleného rozmnožitele Říše“ (electus Romanorum in imperatorem), zatímco Alfonsi Kastilskému, jehož král mezi své přátele rovněž zahrnuje, se „tohoto podmíněného nároku na císařskou korunu nedává“. Přestože se zachovávání hranic bralo jako posvátné, k jejich úpravám došlo, např. k Moravě se přičlenila strážnická a bánovská oblast. Přemysl se nehrnul do navrácení klenotů a ponechal si i některé hrady. Uzavření míru s uherskou stranou upevnilo jeho velmocenské postavení. Zpět v Praze nacházíme Přemysla na počátku září 1271.

Aquilejská kapitula ponechala rozhodnutí o novém patriarchovi na budoucím papeži a jmenovala Přemysla „nejvyšším zemským hejtmanem“. Po obsazení hlavního města Friaulska Cividale Oldřichem z Drnholce v květnu 1272 dosáhlo území bezprostředně ovládané Přemyslem maximálního rozsahu a získal tak i symbolicky přístup k Jaderskému moři. Tvrzení Zbraslavské kroniky, že Verona, Treviso a jiná města hornoitalská tehdy českého krále provolala za svého podestu: „Kromě toho Veronští, Trevisští a Cividalští s některými jinými městy ležícími na mořském pobřeží, vidouce znamenitost tohoto krále, po úradě zvolili ho za ochránce a poslouchajíce jeho rozhodnutí, dobrovolně mu sloužili jako svému pánu,“ zamítá Josef Šusta (vzhledem k poměrům vládnoucím v těchto městech) jako u Verony nemožné a u Trevisa velmi málo pravděpodobné.

Smrt Siegfrieda z Mahrenberka
Dozvuky krvavé uherské války se projevily v zajetí a uvěznění významného štýrsko-korutanského velmože Siegfrieda z Mahrenberka, stoupence uherského nepřítele a důvěrníka několika knížat, jehož poslední doložení můžeme datovat ke 12. červenci 1271, kdy činil donaci svému klášteru. Jeho osud se velmi negativním způsobem promítá do hodnocení české vlády v alpských zemích. Podle Štýrské rýmované kroniky bylo se starým a nemocným velmožem naloženo nesmírně krutě, byl mučen, vláčen pražskými ulicemi přivázaný ke koňskému ohonu, dva dny visel svázán do kozelce na šibenici, až jej nakonec dorazil ranou bojové palice český župan. Toto vylíčení chybně zařadil Otokar Štýrský do doby před příchodem Rudolfa I. Habsburského, aby mohl zdůvodnit nerytířské zabití těžce zraněného Přemysla Otakara II. v bitvě na Moravském poli (jako mstu Siegfriedova příbuzného Bertholda z Emmerberka). Informaci o tom, že český král nechával vláčet své šlechtice přivázané ke koňským ohonům, však obsahuje i Continuatio Vindobonensis k roku 1278: „Toho dne ustoupilo české jho Rakušanů, Štyřanů a Korutanců, kteří byli po dlouhou dobu nezaslouženě utlačováni. Tento král dokonce i několik šlechticů na ocasech koní městem svým vláčel, nakonec se železnými pouty na šibenice pro obyčejný lid zamýšlené pověsil; některé upálil také ve svých věžích ve Vídni, jiným zase sťal hlavu; a takových a mnoho podobných činů on sám a jeho lidé spáchali víc“. Tento druh trestu zkrátka náležel do středověkého práva a tvrdého života, byť nás to dnes může šokovat a zarážet. U bohatého a vysoce postaveného velmože, jakým nepochybně Siegfried z Mahrenberka byl, se však nezdá být pravděpodobným, stejně jako vykonání popravy bez soudu. Nejspíš velmož zemřel na následky krutého zacházení, podobně jako před ním v 60. letech pánové Otta z Maissova a Beneš ze Cvilína, a později český pán Boreš z Rýzmburka. Tak se domnívá i František Palacký, uváděje jeho věk a zdravotní stav, a dodává, že žádný český župan mu život brát nemusel, zvláště když mahrenberské jeptišky už pouhé velmožovo povolání do Prahy považovaly za utrpení, jehož si nezasloužil. Za jeho duši 26. února 1272 jeho vdova Richardis učinila klášteru nové darování. I když se Siegfried podílel na přípravě válečných akcí proti Přemyslovi a byl jeho dlouholetým odpůrcem, nezbavovalo to českého krále odpovědnosti za jeho smrt. Nepříznivý dojem, který zanechala, si král velmi dobře uvědomoval, neboť jeho rodový klášter vzal pod ochranu.

Nový papež Řehoř X. Smrt Richarda Corwallského. Volba nového římského krále
1. září 1271 skončilo období několikaleté sedisvakance a dva roky poté byla v Říši překonána i doba takzvaného interregna. Novým papežem byl zvolen rodák z Piacenzy z patricijské krve, papežský diplomat Tebaldo (či Tedaldo) Visconti, kterého zpráva o zvolení zastihla v Akkonu, kde se při více jak ročním pobytu snažil poznat Svatou zemi. Podle J. Šusty byl „postavou vzbuzující mocným kouzlem ryze osobního rázu obecnou známost všech, kdož ho znali“, ale Vaníček ho považuje za idealistu. Objevil se 10. února 1272 ve Viterbu, přijal jméno Řehoř X. a „odebral se do Itálie s přesvědčením, že je třeba zachovat Palestinu pro vládu křesťanů.“ K tomu potřeboval získat podporu významných evropských králů – měl výjimečně dobré vztahy s Anglií ale poněkud zdrženlivější s francouzským králem Filipem III., neboť se obával dravosti, vypočítavosti a bezohlednosti jeho příbuzného Karla z Anjou, někdejšího papežského chráněnce, jemuž se během sedisvakance podařilo vymanit z poručnictví kurie.

2. dubna 1272 zemřel jeden z římských králů, Richard Cornwallský. Formálně tak mohl být jediným králem Říše římské uznán druhý z nominálních králů, Alfons X. Kastilský, vynikající vzdělanec a státník. Oblastí Alfonsova zájmu bylo však Středomoří a německé jádro Říše za celou dobu svého formálního spolupanování vůbec nenavštívil, ani nejevil zájem o novou volbu. Pouze v létě (asi v červenci, nejpozději v srpnu) 1272 poslal ke kurii do Orvieta své poselstvo v čele s dominikánem Aldemarem a zamorským kanovníkem Ferandem, aby papež, když osud promluvil smrtí Richardovou, vyhlásil Alfonsa za krále římského a někdejším voličům Richardovým novou volbu zásadně zakázal. Papež 16. září poselstvo po okázalé poradě s kardinály obratným způsobem odmítl. Německá šlechta, města i duchovenstvo volaly po změně a toužili obnovit své království a jeho mírotvornou a právní roli. Také papež Řehoř měl svou vizi o panovníkovi Říše římské. I když hodlal oslabit pozici Karla z Anjou, nemohl uznat práva kastilského krále, jeho nepřítele, neboť by to vedlo k přímému konfliktu. Alfonsu X. u kurie uškodila rovněž jeho jednání s italskými ghibellinskými městy. Papež se už neobával ohrožení své pozice z Německa jako jeho předchůdci, ale měl zájem o zkušeného bojovníka, jenž by vedl křížovou výpravu do Palestiny a tam obnovil Království jeruzalémské. Právě takového muže toužil ustanovit římským králem.

Musel se vypořádat s dědictvím svých předchůdců, kteří ve snaze zabránit více domnělé než skutečné hrozbě ze strany Štaufů zapříčinili rychlý vzestup francouzské moci v Itálii. Tu se italský papež pokoušel zmírnit, neboť po pontifikátu Klimenta IV. a následné sedisvakanci vládl rod Anjou nyní Provenci, jižní Itálii i Sicílii. Konradinovou smrtí se soupeření guelfů s ghibelliny stalo minulostí, zvláště když i český král po narození dědice upustil od podpory sňatku své dcery Kunhuty s Fridrichem Wettinským. Říše byla nyní jakýmsi společenstvím knížat, větších či menších, světských či duchovních, pro něž byla vláda římských králů od smrti Fridricha II. spíše formální, a za formalitu se považovala také jeho volba.

Vzhledem k tomu, že byl Přemysl Otakar II. pravnukem císaře Fridricha I. Barbarossy a nejmocnějším vládcem z okruhu římských knížat, považuje Vaníček jeho nárok usednout na uvolněný trůn za legitimní. Zmiňuje jeho autoritu vyhlašovat zemské míry i schopnost být vůdcem papežem očekávané říšské rytířské výpravy do Palestiny. Za překážku ale považuje, že Přemyslovo jednotně fungující „podunajské soustátí mělo však jiné mechanismy, orientaci i zájmy.“ Upozorňuje na jeho zaměření zejména na severovýchodní část střední Evropy (Prusko, Polsko, Litva) a jeho rivalitu s Uhry a Anjouovci (nevím, proč hovoří právě o nich, protože v této oblasti ještě tou dobou nebyli „zakořeněni“, stalo se tak až od nástupu na trůn Karla Roberta z Anjou, a jejich jedinou devízou zde byl zatím sňatek s dětmi uherského krále a důvodem k rivalitě spojenectví s ním). Připojuje, že Přemysl by sice byl schopen na říšská území dosadit své zástupce (fojty, purkrabí a prokurátory), kteří by hájili jeho zájmy a zároveň znali místní prostředí, ale stěží by upřednostnil spory o jednotlivé hrady či celnice v Porýní před svou strategickou politikou na východě. Úvahu končí tím, že kdyby získal říšskou korunu již v 50. letech, mohl by vyváženěji profilovat svou politiku ve vztahu k Německu. Centralisticky řízený Přemyslův aparát nešlo změnit v „konsensuální fórum říšské elity“, které by bylo založeno na vzájemném souladu všech zúčastněných subjektů. Kdyby se Říše cítila ohrožená, třeba mongolským vpádem, bylo by povolání Přemysla na římský trůn daleko pravděpodobnějším.

Přesto se o Přemyslově kandidatuře v české královské radě uvažovalo. Píše o tom Druhé pokračování Kosmovo, které zachycuje návštěvu kolínského arcibiskupa, jehož prostřednictvím měla být kandidatura nabídnuta. Král sezval členy rady, kteří se proti povýšení postavili, konkrétně se hovoří o komorníku Ondřejovi z Říčan. „Bůh kraluje na nebesích, ty z jeho dopuštění panuješ na zemi i nad vévody i knížaty zemí… Seď na stolci svých otců… I sám císař, bude-li toho potřeba, bude poslouchati tvých příkazů.“ Podle Štýrské rýmované kroniky s touž nabídkou přišli další poslové (norimberský purkrabí), ale Přemysl o ni neprojevil zájem. Podle Josefa Šusty naopak o říšskou korunu velmi usiloval a vedl o tom i úspěšná jednání s papežem. Německá knížata však proti příliš mocnému českému králi postupovala jednotně. Podle Vaníčka toužili zachránit Římské království pro Německo a vymanit alpské země z českých rukou. Nechtěli dopustit, aby se Přemyslova státní moc dále stabilizovala a prosadil se „model Říše vedený silnou podunajskou monarchií.“ Ve vztahu k Říši a papežské kurii pak porovnává České království s Francií a nachází mnohé shody. Podle něj „Čechy s Moravou byly vždy silným státním útvarem s vlivem na okolní německé země, přičemž jeho vztah měl z hlediska lenního systému asymetrický ráz.“ Královská moc obou vládnoucích rodů (Přemyslovců i Kapetovců) vyrostla po boku Říše – středověkého impéria, ale ani jedno z těchto dvou království nepovažuje za říšské léno. Kapetovci se opírali o karolinskou tradici, a jak je zaznamenáno v jisté listině, ani „Boemia non continetur sub regno Alemanie, cum sit regnum per se“ – „Čechy nejsou zahrnuty pod království Německé, protože jsou královstvím samy o sobě.“ Josef Žemlička dodává, že „jednotlivé země Přemyslova panství se sice formálně nepřestávaly hlásit k Říši, ve skutečnosti z nich vyrůstal útvar svébytný.“ Podle Vaníčka dlouhodobým vyústěním česko-německého soužití „mohlo být buď spojení, nebo úplné odpojení obou korun.“ Oba tyto modely se později uskutečnily – první z nich – „regnum Bohemie ad Theotonicos translatum“ – „České království se přeneslo na Němce“ – za Habsburků, druhý pak za Karla IV. jako „traslatio imperii ad Sclavos“ – „přenesení Říše na Slovany“, jak bývá někdy vzhledem k jeho původu zcela chybně vnímána jeho vláda. Karlovi IV. totiž kolovala v žilách jen velmi nepatrná část slovanské krve (ještě méně než Přemyslovi, u nějž jí také mnoho nenalezneme). A francouzští papežové, počínaje Klimentem IV. se zase, naštěstí neúspěšně, pokusili o „translatio imperii ad Gallicos“.

V době vrcholného středověku se však nemohl český stát od Římské říše odpoutat, ačkoli se za svého vzestupu dostával s jejími představiteli do konfliktů, protože by to odporovalo integračním trendům ve střední Evropě.

Vaníčkovi se současný postup Přemyslova dvora zdál těžkopádný, defenzivní a konzervativní oproti minulosti i ve srovnání s dynamicky se rozvíjející německou Říší. Přemysl již nebyl ochoten podpořit nějakého jiného kandidáta a dělit se s někým o moc, jak učinil dříve v případě Fridricha Wettinského. Tehdy také podle J. Šusty začal usilovat i o rozloučení jeho zásnub s Kunhutou v souvislosti s novými jednáními s Karlem Sicilským. 27. září 1271 se totiž Přemyslovi narodil dědic a následník Václav, a tak, ačkoli disponoval třemi kurfiřtskými hlasy (Čechy, Braniborsko, Sasko) a mohl získat na svou stranu některého z porýnských arcibiskupů, koalice vedená českým králem nakonec nevznikla. Vaníček se domnívá, že „zprvu Přemysl spíše chtěl prodloužit období říšského interregna“, aby „o impérium usiloval později“. Své tvrzení opírá o diktamina Jindřicha z Isernie, která prohlašují Přemyslovu vůli podporovat stávajícího římského krále Alfonse v jeho cestě za císařskou korunou.

Nečekaná smrt uherského krále Štěpána i Bély Mačevského, bratra české královny
Úvahy o vhodném římském králi přerušila 6. srpna 1272 nečekaná smrt uherského krále během jeho střetu se slavonským bánem Joachimem. Podle Františka Palackého byl důvodem jejich střetnutí únos králevice. Oba královi synové byli ještě v dětském věku, králem se stal dvanáctiletý Ladislav a jejich matka, Alžběta Kumánská, se za podpory slavonského bána stala uherskou regentkou. Podle Vaníčka český dvůr předpokládal, že regentka bude v Uhrách udržovat pořádek jen velmi obtížně a zvažoval dosazení Bély Mačevského, bratra české královny, ke správě koruny za nezletilé příbuzné. Prešpurský župan Jiljí (Egid) přešel na stranu Přemysla Otakara II. Český král tím porušil jeden z článků smlouvy uzavřené mezi ním a králem Štěpánem o nepřijímání „přeběhlíků“ a dal Jiljímu Prešpurk v léno. Celkem oprávněně se domníval, že to celé povede k narušení celistvosti Uher, a tak vyslal k zajištění moravských hranic své bojovníky. Jindřich starší z Kyseku, jenž našel za předchozího česko-uherského konfliktu azyl na pražském dvoře, byl nepřítelem Jiljího. Změnilo se tak postavení uherských emigrantů v Čechách, neboť Jindřich opustil český azyl a přešel na stranu regentky Alžběty Kumánské. Záhy ale Přemysla zradil také župan Jiljí. Starší literatura vůbec neuvažovala, proč ke změnám stran došlo, jelikož prostě považuje velmože za typické zrádce, novější už o nich hovoří jako o prestižních politických subjektech. Třeba Kysečtí byli pány důležitých pevností v dnešním Burgenlandu a přinesli významné informace o Přemyslově politice. Na uherském dvoře byli přijati s uznáním a jejich návrat stál život Bélu Mačevského, kterého Kysečtí označili za zrádce, jenž se chce zmocnit trůnu. Béla byl pak jejich družinou, „pro nenávist k českému králi zabit“, podle Palackého prý doslova rozsekán na kusy, které potom „od kněžen uherských s velikým pláčem a naříkáním sbírány byly“. Nelze pominout značný podíl českého krále na činu, za nějž byl Jindřich z Kyseka oceněn hodností slavonského bána a jímž posílil své územní postavení.

Čtvrtá česko-uherská válka. Volba nového římského krále. Jednání českého krále
Bélova smrt vyvolala v Čechách velké rozhořčení a měla být pomstěna válkou. Čtvrtá česko-uherská válka ale přišla značně nevhod, ohrozila totiž jednání s Anjouovci a znemožnila pražskému dvoru účastnit se říšské politiky v důležité době přípravy na volbu nového římského krále.

Kumáni, na koních vždy pohyblivější než Češi a Němci, vpadli do Rakouska, na Moravu, do Štýrska a prý i do Korutan. Na to šlechta napadených zemí vstoupila v branný spolek a podnikla útok do Uher, kde se zmocnila Rábu i s biskupem z Fünfkirchenu (Pětikostelí). V květnu moravská a rakouská šlechta zase prošla až k Nitře, která byla „dána v plen i požeh“. Zatím co se český král plně věnoval záležitostem v Uhrách, vybírali falckrabí Ludvík a mohučský arcibiskup Werner vhodného kandidáta na říšský trůn. Při předchozích návrzích (kandidatury štaufského prince), jakkoli to u obou knížat není příliš pravděpodobné, mohlo svou roli hrát i srdce, nyní se jednalo pouze o promyšlený tah. Volba padla na Rudolfa Habsburského, hraběte ze starého rodu, jenž měl své državy na horním Rýně a pomezí jižního Švábska. Při soutoku Aary a Reussy, mezi Basilejí a Curychem postavil jeden z jeho předků hrad Habichtsburg, od něhož hrabě odvozoval své rodové jméno. Pokud si snad falckrabě Ludvík z počátku sám přál dosednout na německý trůn, moudře se této myšlenky vzdal ve prospěch švábského hraběte, jako kdysi pro prince Konradina. Podporu jejich iniciativě vyjádřil rýnský městský spolek, připojil se kolínský arcibiskup i další stoupenci orientovaní zájmově proti Přemyslu Otakarovi II. jako Fridrich Hohenzollernský nebo Gebhart z Hiršberka.

Přemysl odpověděl diplomatickým vyjednáváním s papežskou kurií, Anjouovci a Francií. Ve shodě s kurií oba králové – francouzský i český – rozšířili svou vládu i do krajů vzdálenějších od centra jejich moci.

Podle relace janovských diplomatů ze 7. února, poslaných k římské kurii do Orvieta, aby tam prostřednictvím papeže smluvili mír s Benátčany, a kteří potkali české poselstvo, jim jeden z jeho členů, Jakobo di Roppa (nebo Robba, ghibellinský vyhnanec z Cremony) sdělil, že papež by Přemysla římským králem uznal, bude-li německými knížaty zvolen, ale nedá korunu knížeti, který je v klatbě, což byla narážka na kandidaturu Fridricha Wettinského ale mohla se také vztahovat na Konradinova strýce, falckrabího Ludvíka. Nově zvolený papež nebyl v žádném případě Přemyslovým dlužníkem, jak si často myslí česká literatura. Ač doceňoval jeho dlouhodobou podporu tábora guelfů v Říši a katolictví v Prusích, reagoval především na Přemyslovu výbojnou politiku z počátku 70. let a respektoval i postoj porýnských kurfiřtů.

Česká diplomacie při sledování uherské a říšské politiky zvažovala podporu Francie, Přemysl podle jistého formuláře požádal brabantského vévodu Jana (byl švagrem Filipa III. Francouzského) o zprostředkování sňatkového spojení mezi českým a francouzským královským rodem. Zároveň uvažoval o obnovení vazeb s rodem Anjouvců a nabídl jim ruku své dcery Kunhuty. V březnu 1273 Federico Spigri, Vlach v Přemyslových službách, vyjednával v Neapoli s Karlem z Anjou. Josef Žemlička uvádí, že „na Říši by tak ze západu tlačila Francie a narušovala její hranici, na protilehlé straně vyrůstalo přemyslovské soustátí.“ Jenže Karel z Anjou slíbil 8. června z Orvieta podporu uherským velmožům a králi Ladislavovi, a tak Přemyslovu nabídku zavrhl, ba dokonce zdůraznil, že mu bude překážkou v jeho zvolení římským králem.

V obou zemích se probudila touha po zisku císařské koruny, ač Přemysl prozatím podporoval stávajícího krále Alfonsa X. Francouzského krále Filipa III. navrhl jeho strýc Karel I. z Anjou. Pokud je k tomu motivovala minulá volba, kdy byli v roce 1257 římským králem zvoleni anglický princ Richard Cornwallský a kastilský král Alfons IX., a vyvolala dojem, že římský král nemusí vzejít vždy z německy mluvícího území, tak po potížích, které Říši způsobila zaneprázdněnost obou předchozích králů při soustředění se na problémy zcela mimo ni, ukázalo se přinejmenším naivním počítat s tím, že kurfiřti zvolí Přemysla nebo Filipa římským králem, i kdyby některý z nich mohl počítat s podporou kurie. Z kruhu německých knížat se zdvihl odpor proti tomu, aby se Čech nebo Francouz stali hlavou Říše. Obava z nich také sjednotila většinu z říšských knížat a postavila je na Rudolfovu stranu. Přemyslovi už příliš mnoho spojenců v Říši nezůstalo a nově zvolený římský král Rudolf si hned po svém zvolení vytkl úkol čelit postupu kapetovských uzurpací i zlomit příliš vzrostlou moc Čech.

I přes odklon mnoha spojenců uzavřel Přemysl ještě před uherskou válkou v lednu 1273 mírovou smlouvu se svým dlouholetým nepřítelem, bavorským vévodou Jindřichem (druhým Konradinovým strýcem).

V květnu 1273 Přemysl pobýval na Zbraslavi, kde se účastnil jednání konaných za přítomnosti mistra johanitů pro Německo, Jindřicha z Bockberka, kdy řád odkoupil hrad v Lavě, jehož majitelem byl vídeňský měšťan Paltram. Na tomto i na dalších jednáních v dubnu a v květnu téhož roku se účastní pracovních porad s králem a při podpisech smluv se vyskytují šlechtici přímo činní ve správě zemí, ale nejsou zde zastoupeny nejvýznamnější české rody – Lichtemburkové, Rýzmburkové, Vítkovci a Bavorovicové. Velmožové z těchto rodů svědčí naposled společně na jaře a v létě 1272, což zachycuje odklon od českého krále nejen ze strany říšských spojenců, ale také nejmocnější české šlechty.

Přemysl, domnívaje se, že si svými výše nastíněnými diplomatickými jednáními dostatečně zajišťuje své postavení v Říši, se soustředil na vítězství nad Uhry. Shromažďování bojových oddílů v Lavě se neobešlo bez útoků uherských nájezdníků. Tlupa třiceti tisíc Uhrů vedená Jindřichem Kyseckým vpadla do českého ležení, kde se jí postavil na odpor chrabrý korutanský hejtman a králův zeť Oldřich z Drnholce, jenže při jedné z potyček zahynul. Po smrti salcburského arcibiskupa Vladislava to znamenalo druhou výraznou a nenahraditelnou ztrátu pro Přemyslovu politiku v alpských zemích. Ačkoliv uherská strana nazývala Přemyslovy pomocné sbory výkvětem rytířstva celého Německa, z předchozích odstavců plyne, že se postoj německé veřejnosti vůči českému králi ochlazoval.



Vyprávěním o čtvrté uherské válce i jednáních o novém římském králi jsme se přiblížili ke konci Přemyslových zlatých let, a tím i ke konci série článků, která je jakýmsi přehledem událostí těchto let, jak je nacházíme v soudobých kronikách i listinách a jak nám je převedli do dnešních časů editoři Regest a dalších edic listin. K událostem pak jsou doplněny komentáře z úst (nebo spíše knih) našich historiků.

V poslední části jsme se již velmi často zabývali událostmi, které předznamenávají jeho pád – ať už šlo o postupný odklon vysoké šlechty od jeho politiky, který nastal ve všech jeho zemích a který vyústil až do jejího povstání v roce 1276, kdy proti králi pozdvihla zbraně šlechta rakouská, štýrská i ta část velmožů českých, kteří měli svá panství v zemích výše jmenovaných. Sledujeme také úbytek stoupenců v řadách říšských knížat i podpory evropských panovníků. Katalyzátorem Přemyslova pádu se samozřejmě stala Rudolfova volba a poslední kapkou, jíž pohár přetekl, byl potom odboj proříšsky orientovaných Vítkovců, přesto však základ těchto událostí je třeba hledat již v průběhu Přemyslových nejšťastnějších let. Velmi často šlechetný panovník si svůj konec zčásti způsobil sám svou přezíravostí i přesvědčením o vlastní dokonalosti a předurčení k velikým věcem. Jenže byl vůbec ve své době mezi mocnými toho světa výjimkou?

Listiny, prameny:
-Jindřich Šebánek, Sáša Dušková, Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae, condidit Gustavus Friedrich, Tomi V, Fasciculus primus Pragae MCMLXXIIII (1974), secundus Pragae, MVMLXXXI (1981) tertius Pragae MCMLXXXII (1982)
-Monumenta Germaniae Historica, (http://bsbdmgh.bsb.lrz-muenchen.de/dmgh_new/)
-Johannn Friedrich Bohmer, Regesta imperii VI 1,Die Regesten des Kaiserreich, Verlag der Vagner, Insbruck 1897, (Regesta imperii VI 1 v internetové podobě : http://regesta-imperii.adwmainz.de/index.php?id=234)
-Josef Emler, Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae II., Praha, 1929
-Kronika tak řečeného Dalimila, Paseka 2005, přeložila Marie Krčmová, přebásnila Hana Vrbová
-FRB II. a III. V internetové podobě: http://147.231.53.91/src/index.php?s=v&cat=11
-Zbraslavské kronika, Chronicon Aulae Regiae, přeložil, František Heřmanský, verše Rudolf Mertlík, Nakladatelství Svoboda, Praha 1976
- Urkunden buch des Herzogstumes Steiermark
- Monumenta Historica Ducatus Carinthiae, 5. Band: Die Kärntner Geschichtsquellen 1269-1286, Klagenfurt
-Pokračovatelé Kosmovi, překlad Karel Hrdina, Svoboda 1974
-Kroniky doby Karla IV., Svododa 1980
-Lambacher, Oesterreichische interregnum oder Staatsgeschichte der Lander Oesterreich, Wien 1773
- Fontes Rerum Austriacarum, Ostereichische geschichts, Quellen,Zweite Abteilung (II),1, (1849)
- Kodex dyplomatyczny katedry krakowskiej św. Waclava
- Regesten zur schlesischen Geschichte
- Codex diplomaticus Silesiae, siebenter band, Breslau

Literatura:
-Vratislav Vaníček, Velké Dějiny zemí Koruny České, svazek III., Paseka, 2002
-Josef Šusta, České dějiny II/1 (Soumrak Přemyslovců a jejich dědictví), Praha, Jan Laichter, 1938
-Josef Šusta, Dvě knihy českých dějin, Kniha první, Poslední Přemyslovci a jejich dědictví, Praha, 1926
-Josef Žemlička, Století posledních Přemyslovců, Panorama, Praha, 1986
-Josef Žemlička, Přemyslovci. Jak žili, vládli, umírali, Nakladatelství LN, 2005
-Josef Žemlička, Počátky Čech královských, Proměna státu a společnosti, Nakladatelství LN, 2002
-Josef Žemlička, Čechy doby knížecí, Nakladatelství LN 2002
-Jan Klápště, Proměna českých zemí ve středověku, Nakladatelství LN 2005
-František Palacký, Dějiny národa českého v Čechách i v Moravě, díl druhý, nakladatelství Adonai s.r.o.
- František Palacký, Dějiny národu českého VI., Živá díla minulosti svazek 66, Odeon, 1973
- Václav Novotný, České dějiny dílu I. část 4. Rozmach české moci za Přemysla II. Otakara (1253-1271). Praha, Laichter, 1937
- Thomas Winkelbauer Fürst und Fürstendiener: Gundaker von Liechtenstein, ein österreichischer, Oldenbourg, 1999
-Karlmann Tangl, Die Grafen von Heunburg: II Abtheilung. Von 1249 – 1322, Aus dem XXV Bande des von der kais. Akademie der Wisseschaften herausgegeben Archiv für Kunde österreichischer Geschichtsquellen besonders abgedruckt), Wien aus de K. K. Hof-und staatsdruckerei, 1860
- Archiv für Österreichische Geschichte, Volumes 31-32 Od autorů: Kaiserlichen akademie der wissenschaften, Vienna 1864,Archiv für kunde österreichischer geschichts
- Franz Viktor Spechtler, Barbara Maier, Ich, Ulrich von Liechtenstein, In:Literatur und Politik im Mittelalter: Akten der Akademie Friesach "Stadt und Kultur im Mittelalter", Friesach (Kärnten), 2.-6. September 1996, Wieser, 1999
-Christopher Gravett, German Medieval Armies 1000-1300, Men-At-Arms Series 310, Osprey Military;
-Peter Herde, Die Schlacht bei Tagliacozzo. Eine historisch-topographische Studie, in ZBLG 25 (1962)
-Winfried Irgang, Norbert Kersken, Jürgen Warmbrunn, Herder-Institut, 2007 Schlesien im Mittelalter: Siedlung, Kirche, Urkunden; ausgewählte Aufsätze
- Jahrbuch für Landeskunde von Niederösterreich, Volumes 44-45, Verein für Landeskunde von Niederösterreich und Wien, 1979
-Elenchus fontium historiae urbanae: ‚ Jan Frederik Niermeyer G. Van Herwijnen P. H. D. Leupen C. van de Kieft W. Rausch, Osterreich quem ed. curaverunt G. van Herwijnen... Quam ed. Willibald Katzinger, Band 1; Band 3, Brill, 1992

Zdroj obrázků: Wikimedia Commons