Na přelomu 60. a 70. let 13. století se Král elezný a zlatý ocitl na vrcholu své moci.
Proměna evropských velmocí
Ve větině vyspělých evropských zemí se v 70. letech 13. století
utvářejí zemské právní řády a posiluje pozice měst. Podle Vaníčka
dochází jak ke změnám v jednotlivých zemích, tak i ke změnám sféry
mocenských zájmů v celém evropském regionu. Jsou patrné zejména ve
Francii a v Anglii, ale k odpoutání centrální vlády dochází i v
Kastilii během vlády Alfonsa X., kdy vzniká
Tribunal de la
corte. Institucionální vývoj zde vychází z vyí členitosti a
náročnosti společnosti.
V Paříi si upevňuje postavení ministerská rada pravidelně působící ve
spojení s paříským soudním parlamentem. Královskou a veřejnou správu
venkova řídí úřad mimořádných zmocněnců, takzvaných
bailivů,
jim nebylo povoleno vlastnit v jimi spravovaných oblastech ádné
statky. Tvořili politickou oporu korunní svrchovanosti v oblasti
vojenství, soudnictví i správy důchodů, a ač byli předevím rytířského
původu, byli nadřazeni feudálním lenním pánům i městským prevotům. V
Čechách se tento úřad ujal pod názvem vilikus, usta jej česky nazývá
vladař, píe o něm, e byl výkonným orgánem vůle královy a označuje
ho
advocatus, procurator nebo
iudex
provincialis. Připisuje jim vládu nad skupinou zboí a
královských práv různého rozsahu a podřizuje je přímo královskému
podkomořímu, působili podle něj tedy jako výkonný orgán královy vůle.
Josef emlička jim přiznává kompetence v trestním i hrdelním právu a
vedení zeměpanského hospodaření v místech, kam nesahal vliv
podkomořího. Problematice viliků a vilikací se podrobně věnuje také
Libor Jan.
Po malé vsuvce o českém ekvivalentu se vrame zpět do Francie. Zde král
(opět ve shodě s českým) dosud vládl s pomocí své druiny, v ní vysoce
postavení dvortí hodnostáři poívali zvlátní pravomoci, podobné
pravomocem českých beneficiářů. Ani poradní sbor francouzského krále
jetě neměl stálý počet členů a panovník pověřoval své pány závanými
úkoly podle momentální potřeby. Nově ji skupině svých rádců přidělil
trvalou funkci, pověřoval ji vyřizováním některých korunních
záleitostí a dal jí i pevné sídlo. Vyčleňují se tak podruné sbory
kuriálů, které jsou jmenované panovníkem a zatím na něm naprosto
závislé, ale mohou rozhodovat i v jeho nepřítomnosti, ač zpočátku pouze
podle jeho instrukcí. Tak vzniká parlament (
parlamentum)
a o něco později i účetní dvůr (
camera compotorum).
Nejednalo se jetě o byrokratický parlament (tím se stal a za vlády
Filipa IV.), ale pouze o urozené královy leníky, a tento parlament
scházel se třikrát nebo čtyřikrát v roce k několikadennímu zasedání, a
to někdy i za osobní přítomnosti královy (to znamená i v případě
královy neúčasti). V mezidobích bylo v Paříi jen několik členů soudu
přijímajících aloby a registra zápisná opatrujících.
Četí historikové uvaují, proč nedolo k těmto změnám i u nás a
pozdějí rozvrat Přemyslova impéria postihl také jeho dědičné země.
Např. Vaníček pokládá dalí otázku, zda se tak stalo v důsledku zrady
a rozkladného působení lechty proti státní moci nebo zda byl nástup
Habsburků projevem národně monarchických německých tendencí, k nim se
připojily některé snad původně české rody, pro ně se stala Přemyslova
vláda pevné ruky překákou. Kdy se podíváme, které české rody byly
zapleteny v těchto protipřemyslovských aktivitách, zjistíme, e to byli
Vítkovci a Rýzmburkové, tedy rody s velmi pevnými vazbami na německou
Říi, (co jim přiznává i Vaníček), z nich zejména Vítkovce počítají
mnozí němečtí a rakoutí historikové mezi svou lechtu. Z Vaníčkovy
úvahy dále vyplývá, e dozrávání sociálních struktur se nevyhnulo
konfliktnímu vymezování, kdy sehrály významnou roli i hlediska
vlastnická, prestiní či jazyková.
Od 70. let začala Přemyslova politika nabírat imperiální ráz, a to i
bez prestie římské koruny. Vaníček to přisuzuje jeho taufské krvi po
matce. Královy pečetě skutečně mají po opanování Korutan a Pordenone
císařský vzhled, na jeho dvůr přicházejí italtí notáři a nad Brnem byl
dokončen hrad, jen se vyrovnal taufskému Lagopesole. Císařskou
orientaci navozoval také v minulé části článku zmiňovaný sňatkový
projekt mezi dědičkou českého trůnu Kunhutou a Fridrichem Wettinským.
Italtí ghibellini, zcela zdrceni Konradinovou smrtí, se upnuli k
představě Fridricha Wettinského jako budoucího císaře, který s pomocí
mocného ochránce, českého krále Přemysla Otakara II., změní tvář světa
a zničí rozpínavé Francouze. Sami Wettinové tuto náladu v Itálii jetě
podněcovali. Fridrich se začal nazývat Fridrichem III., králem
jeruzalémským, vévodou vábským, lantkrabětem durynským a falckrabím
saským. V guelfském táboře to způsobovalo značnou míru podrádění,
Fridrichovo taení do Říma vak oddalovaly sváry mezi řískými kníaty,
a nakonec z něj zcela selo. Podle Vaníčka byly chlapecké císařské
kandidatury pouze politickými manévry nejmocnějích vládců v Říi,
kteří si tím sami udrovali presti a rozvíjeli zájmy svého vlivu. V
případě Konradina to byli jeho bavortí strýcové, Wittelsbachové, u
Fridricha Wettinského pro změnu jejich rival, Přemysl Otakar II. Jetě
před popravou prince Konradina se český král dotázal na monost nové
volby římského krále (Fridricha Wettinského). Rozzlobený Kliment IV. mu
v bule ze 7. listopadu 1268 odpověděl, e dva římské krále ji volil, a
nemá se tedy starat jetě o třetího. Tak dolo k ochlazení vztahů mezi
dlouholetými spojenci, papeem a českým králem, krátce poté Kliment IV.
(29. listopadu 1268) zemřel. Začíná období sedisvakance. Dřívějí role
se v Evropě obrátily. Opoziční Wittelsbachové, kteří smrtí prince
Konradina ztratili svého kandidáta na císařský trůn, se sblíili s
Richardem Cornwallským. Anglický princ v dubnu 1269 zavítal na jednu ze
svých krátkých a nepříli častých návtěv Říe, aby uspořádal jediný
říský sněm během své několikaleté vlády. Přemysl Otakar II.,
dlouholetá největí opora jeho i papeské kurie, se zabýval nedávno
zamítnutým projektem císařské kandidatury pro svého náhradního dědice.
Fridrichova kandidatura byla také hlavním bodem jednání konaných koncem
ledna 1270 ve Vídni; mimo ní i spor s Filipem Sponheimským o Korutany a
Kraňsko. Na jednáních byli za přítomnosti biskupů z Bamberka, Pasova,
Gurku, Olomouce i vysoké lechty Čech, Moravy, Rakouska i týrska
rovně určeni noví vysocí úředníci týrska a Korutan. Do týrska byl
jako hejtman vyslán Purkart z Janovic, zvíkovský purkrabí s druinou, v
ní měli zastoupení i němečtí pánové. Zemským písařem se stal rakouský
měan Konrád z Tulenu a soudcem Oldřich z Lichtentejna. Hejtmanem
Korutan se stal charismatický hrabě Oldřich z Heunburka, kterého
Přemysl pro zvýení prestie oenil s vévodkyní vdovou Agnes. Hrabě se
měl stát protiváhou Filipovi, ani by ohrooval Přemyslovy vladařské
nároky. Mohl počítat i s tím, e by se v případě vhodného vývoje sám
stal korutanským vévodou.
Sedisvakance na papeském stolci dávala naději, e je (i přes
nejednotnou německou lechtu) moné připravit rozsáhlou expedici do
Itálie a postavit se proti Karlovi I. z Anjou. Za těchto úvah udělili
Přemyslovi svá léna v Korutanech a Kraňsku biskupové frisinský a
brixenský, čím jej uznali legitimním vládcem. Hold mu sloili také
lechtici z obou zemí v čele s číníkem Albertem ze Zeiselberka, chyběl
ale Siegfried z Mahrenberka, zemský správce za vlády zesnulého vévody
Oldřicha.

Přemysl Otakar II. Jeho vyobrazení v Knize nadací klátera v Zwettlu
Příprava na boj s Filipem. Smrt salcburského arcibiskupa
Vladislava a uherského krále Bély IV.
Přemysl se připravoval na vojenskou akci proti Filipovi. Zatím zasáhl
pouze diplomaticky, kdy 1. května 1270 uzavřel spojenectví s
aquilejskou kapitulou, friaulskými urozenci i ministeriály a obcemi. 3.
května 1270 pak zemřel uherský král Béla IV. Přestoe byla jeho smrt
očekávaná, stabilita v regionu jí byla ohroena. Jeho syn těpán vdy
stavěl svou politiku na odporu proti Přemyslovi a usiloval o obnovu
uherské nadvlády nad alpskými zeměmi. Podle jistého formuláře prosil
Béla ve své poslední vůli českého krále, aby se po jeho smrti ujal celé
královské rodiny a vzal ji pod svou ochranu. Po Bélově smrti dolo k
emigraci části uherské lechty k Přemyslovi. Mezi nimi byla překvapivě
i Kunhutina matka, kněna Anna, vdova po Rostislavu Mačevském, je s
sebou vzala také uherské korunovační klenoty a část pokladu Bély IV.
Tato okolnost naznačovala, e by Přemysl mohl ovlivnit volbu budoucího
uherského krále. Přechod uherského magnáta Jindřicha Kyseckého, pána
hradů v pohraničních komitátech, na Přemyslovu stranu byl prvním
projevem reálné moci vysoké lechty, který jistě král těpán pokládal
za zradu. Panstvo evropských zemí se hájilo starobylým právem a tím, e
bojuje za svou zemi proti nebezpečné zvůli cizími rádci patně
zpraveného krále, jen ohrouje zemské svobody. Po celé Evropě probíhá
zápas o stát mezi monarchistickým a oligarchickým pojetím vlády.
Vítězství se přiklání jednou na tu, a pak na druhou stranu, a často
otřásá samotnými základy států.
Kysečtí se spříznili s rodem Lichtemburků a obdreli Lavu. Přemysl jako
protikandidáta na uherský trůn navrhl Bélu Mačevského, bratra české
královny, ten vak zachovával těpánovi věrnost. V Uhrách postavili
alternativní dynastický koncept. Spříznili se s rodem Anjou, co
poskytlo Karlu I. monost realizovat své expanzivní plány na Balkáně a
také satisfakci za Přemyslovo (jak se později ukázalo nepříli astné)
odmítnutí sňatku své dcery a dědičky Kunhuty s Karlovým synem. Byly
uzavřeny dva sňatky těpánova syna Ladislava s Karlovou dcerou
Isabelou a sicilského prince Karla se těpánovou dcerou Marií. Podle J.
usty není nikterak jisto, e by sňatky ty, ve chvíli, kdy se jetě za
ivota Bély IV. smlouvaly, byly měly hrot proti dvoru praskému.
Bélova smrt nezůstala jediným destabilizujícím úmrtím významné
osobnosti v regionu střední Evropy. 27. května zemřel salcburský
arcibiskup, Piastovec Vladislav, který kvůli svým příbuzenským vztahům
s Přemyslem udroval Salcbursko téměř klientskou zemí českého krále. Za
nového arcibiskupa byl zvolen Fridrich z Walchen, dosud kapitulní
probot a Vladislavův zástupce, pocházející z ministeriálního rodu. Ač
v minulosti podporoval Oldřicha Sekovského, který byl přičiněním
českého krále ze salcburského arcibiskupského stolce vypuzen, Přemysl
se domníval, e bude spolupráce Salcburka a Prahy i nadále pokračovat.
Fridrich z Walchen ale usiloval o zbudování nezávislé kníecí moci
arcibiskupů. Od Přemysla poadoval revindikaci salcburských majetků a
vydání některých měst, která mu slíbil vévoda Oldřich. Tak skončila
politika klientské nadřazenosti Čech vůči Salcbursku. Arcibiskup sice
na jednání ve týrském Judenburku v prosinci 1270 uznal Přemysla za
korutanského vévodu, ale ponechal si volné ruce k dalímu jednání o
svých restitučních nárocích.
Vzhledem k uvedeným událostem Přemysl jistě rád přijal závazek dědice
vratislavského vévodství Jindřicha, který kdysi vyrůstal na dvoře české
královny Kunhuty, e se oení se souhlasem a podle rady českého krále.
Při pobytu ve Vratislavi 24. listopadu 1271 Přemysla provázeli
nejmocnějí četí a moravtí lechtici, nebo vévodové z rodu Piastovců
byli povaováni za potřebné spojence a politické klienty.
Boj o alpské země
Za nastíněné situace se schylovalo k novému boji o alpské země. Uherský
král si neoprávněně nárokoval týrsko a podpořil Filipa Sponheimského v
jeho úsilí o zisk stolce v Korutanech. Dolo k obnovení nebezpečné
protičeské koalice Uher, Bavorska a Krakovska. Josef usta píe, e si
těpán pro přízeň Piastovců přijel osobně, kdy vykonal pou ke hrobu
sv. Stanislava. Na svou stranu získal Boleslava Krakovského a Boleslava
Velkopolského. Přemysl se pro řízení obrany přesunul 19. května 1270 do
Znojma, kde listinou obnovoval a potvrzoval práva a výhody
kremsmünsterskému kláteru, a připravoval se k válce. Dolo pouze k
dílčím střetům, bylo domluveno příměří, podle Vaníčka v Brně, a také
setkání králů u Prepurku. Přemysl musel uznat svého bratrance a
konkurenta na vévodství korutanské Filipa za člena uherské strany. 21.
srpna 1270 byl ji Přemysl zase v Praze, kde potvrzoval práva kláteru
Hradisko. V Praze zůstal a do 1. října. Ke smluvenému jednání dolo na
ostrůvku na Dunaji mezi Prepurkem a Potendorfem; podle Vaníčka 16.
října 1270. Palacký od tohoto data počítá dohodnuté příměří: Pro
urovnání a odklizení velikých sporů mezi oběma říemi přili oba
králové mocně na čtvero rozsudí z kadé strany
a mezitím prodloueno
příměří od sv. Havla 16. října 1270 a do sv. Martina čili 11.
listopadu 1272, Viděve Čechové krále svého stoupati na loďku cele
bezbranného a v oděvu krátkém, nemohli zdreti se nářku hlasitého.
Obávali se netěstí velikého, tenkráte vak bez příčiny. Z úmluv byl
vyloučen Filip Sponheimský, nebo příměří mnohonásobně poruil.
Setkání zachycuje týrská rýmovaná kronika, která poukazuje na
nepřipravenost těpánovy diplomacie i na jeho lstivost při mírovém
jednání, je mělo pouze poskytnout Uhrám příleitost k nečekanému
útoku. Vaníček podle střídmých informací Pokračovatelů Kosmových
popisuje odtaitost Přemyslovy imperiální politiky od kadodenních
zájmů prosperujících Čech, je podle jeho názoru naznačuje blíící se
válečné časy. Je úsměvné si potom u Frantika Palackého i Josefa usty
přečíst, jak se Přemysl snail, aby ustoupila drsná zaostalost české
země jemnějímu dvořanství pronikajícímu k nám od západu přes německé
země. Vycházejí při tom pravděpodobně z líčení lechtě nepříli
nakloněného zbraslavského kronikáře:
Ten toti, toue moudře
spravovati království sobě svěřené, jsa horlivým obnovovatelem státu,
dal sepsati zákony a zjemnil některými pravidly uhlazenosti hrubost
českého lidu, ivořícího dotud v hovadských mravech, dávaje ostatním
sám sebe za příklad a vzor ivota. Král pečoval i o výchovu dětí svých
pánů, jen zřídka kdy promluvil slova drsná, je hanebně znějí
v
turnajích, rytířských hrách se začala rozrůstat tehdy sláva národa toho
a tehdy začali se lidé také vichni navzájem ctíti, co tehdy zapleteni
do pout hrubosti, bezpochyby dříve neznali.
Domnívám se, e se realitě blíí spíe Josef usta svým konstatováním,
e v Čechách byla v kurzu kolonizace dlouho opomíjených oblastí, jako
bylo například Opavsko, kdy se jednalo o lesní újezdy vyproené na
panovníkovi. Nevíme, zda se jednalo o darování bez podmínky (to znamená
jen v dědictví), nebo zda se jednalo o zvlátní závazek (jím vlastník
půdy vstupoval ve vztahu ke svému králi v uí poměr manský). Zmínka o
takovém závazku padla při králově střetu s Vítkovci v roce 1277, kdy
je chtěl římský král Rudolf ve smlouvách s českým králem ochránit
právem beztrestnosti. Bylo-li tomu tak, ji dnes, vzhledem k nedostatku
hodnověrných informací, nelze říci, nicméně na závazky pramenící z
výprosů se v českých zemích rádo zapomínalo a dědické svobodné
vlastnictví vytlačovalo lenní statky.
27. a 28. října nacházíme Přemysla opět ve Vídni. Během příměří s
uherským králem převzal vládu v nově získaných zemích. V Korutanech
potvrdil lechtě privilegium zemské svobody, za co jej uznala za
právoplatného vévodu, a byl po slovanském rituálu dosazen na kamenný
stolec v Gospa Sveta. Přesto český král hraběte z Heunburka, jen mu
nedávno pomohl převzít vládu ve vévodství, v hejtmanské funkci dlouho
neponechal. Obával se jeho příbuzenských vztahů s rodinou slavonského
bána, a tudí se domníval, e by hrabě brzy začal prosazovat svoji
vlastní politiku. Novým hejtmanem Korutan se stal Přemyslův ze Oldřich
z Drnholce; jeho hodnost je doloena 1. října 1270. V Kraňsku a
Vindické marce byl pověřen vedením správy tyrolský lechtic Oldřich z
Taufersu, příbuzensky spjatý s drobnými alpskými hraběcími rody. Jeho
jmenování podle historiků potvrzuje, e Přemyslovi lo o profesionální
zastoupení vládce, nikoliv o zemskou reprezentaci. Ačkoli se tato doba
v německé literatuře nazývá érou interregna, četí historikové s tím
nesouhlasí. Pozice rodu Přemyslovců tam podle nich měla svou tradici,
pocházela z něj Jitka, matka obou korutanských bratrů, Oldřicha i
Filipa. Snahu o posílení této tradice dokládá Přemyslova návtěva
cisterciáckého klátera Fons Sanctae Mariae v Konstanjevici, kde český
král 22. listopadu 1270 vzdal hold právě památce vévodkyně Jitky, zde
pohřbené, i jejího manela vévody Bernarda. Z rodinného principu
mírového uspořádání mohl těit i Filip, jen obdrel titul vikáře.
Českému králi stále chybí dědic. Třetí česko-uherské válka
Uplynuly téměř dvě desetiletí Přemyslovy vlády. Na listinách se 4.
června roku 1269 začíná objevovat
Nicolaus, dominus Opaviae.
Bylo to v Brně v létě roku 1269 a objevil se v čele svědečné listiny.
Nalezneme tam také dva mue, kteří bývají uváděni jako Přemyslovi
zeové Oldřicha z Drnholce a Bavora ze Strakonic. Ale muský dědic
Přemyslovy říe stále chyběl. Právě skutečnosti, e se českému králi ze
dvou poměrně dlouhých manelství stále nenarodil následník, lze připsat
zahájení třetí česko-uherské války.
Uherský král okolo
svátku sv. Tomáe apotola vyslav vojsko do Rakous z jihu Dunaje,
zpustoil onen kraj, přičem zabil a odvedl do zajetí více ne 17 000
lidí. Uherský král těpán, poté co uzavřel s českým králem
příměří a potvrdil listinami na dobu dvou let, ho náhle poruil a
podnikl prostřednictvím Kumánů a Uhrů útok na Rakousy, přičem zabil a
zajal mnoho tisíc křesanů obou pohlaví. A kdy se český král vracel ze
svých severních zemí jedinou cestou ze týrska do Rakouska, vedoucí
přes Semering, postavil uherský král
silné houfy branného
lidu, aby Přemysla napadly ze zálohy. Přemyslovi, který byl
varován, aby táhl jinou cestou, se astně podařilo projít vedle
Mariazell a Lilienfeldu, a těpánovi se tak jeho lest nezdařila. Tento
způsob vedení války můeme pokládat za nekonvenční (a nepříli
rytířský), ale stal se velkou zbraní uherského krále. Český král,
uniknuv nebezpečí, podle formuláře podal na zrádné jednání uherského
krále alobu u kardinálské koleje v Římě (nový pape toti stále jetě
nebyl zvolen).
Válka s Uhry byla nesmírně nákladná a rozsáhlá. Někteří vzneení pánové
mysleli i na smrt a uzavírali testamenty. Rakouská lechta nečekala na
rozhodnutí svého vládce a vytvořila si společenství, jeho hejtmanem
byl Siegfried Wahingen z rodu Sirotků. I kdy jejich vojenské akce
nebyly před Přemyslovým příchodem příli úspěné (například při jízdě
do Uher přes zamrzlé Neziderské jezero se potopilo 30 rytířů a 330
bojovníků, kdy svou tíí prolomili led jezera), ukazují na samostatný
postup rakouské lechty. Historikové vyzdvihují významnou roli Moravanů
v Přemyslově vojsku, nebo jsou doloeni jako svědci na listinách z 22.
března, 5. dubna 1271 z Brna i 28. dubna 1271 v Břeclavi. Na brněnské
listině ale registrujeme přítomnost vech lechticů bez ohledu na
národnost či zemskou příslunost. V čele svědečné řady se nachází
olomoucký biskup Bruno a dalí, jako vyehradský probot Petr, ho
následují; na břeclavské listině, vydané Vilémem z Hustopeče, stojí v
čele svědků rakouský stolník Albero z Feldsberka, za ním následuje
několik moravských rytířů a po nich zase rytíři rakoutí.
Česko-rakouský stát byl po letech systematické přípravy vojensky
natolik vybaven, e ho bylo moné porazit pouze zevnitř. Vojenské
zásahy bavorského vévody Jindřicha se omezovaly jen na území Horních
Rakous, kronika Continuatio Lambacensis upřesňuje, e se dostal a k
Voecklabruku a Welsu. Přemysla obklopili minnesängři, německá lechta
se tlačila pod jeho prapory, jako jeho spojenci vystupovali braniborský
markrabě, brunvický vévoda, vévodové slezský a opolský a hrabata ze
středního Německa z oblasti vlivu Wettinů.
Válečné operace byly stejně jako u války s bavorskými vévody velmi
komplikované z hlediska zásobování i dalího zabezpečení. Na rozdíl od
těchto taení vak nyní Přemysl projevil strategický přehled a měl
porozumění i pro technické inovace. Vyprávění historiků o této válce se
opírá předevím o jistý formulář, který Přemysl adresoval královně
Kunhutě (nebo
komusi jinému alteri cuidam),
snad z května 1271, a o vyprávění
Continuatio
Claustroneoburgensis sexta nebo
Continuatio
Vindobonensis. Třikrát nechal během uherského taení zbudovat
pevný dřevěný most přes Moravu, Váh i Dunaj.
Prvním útokem
dobyl a obsadil Prepurk, ponechávaje obyvatele tého města volné a bez
úhony. Prepurk (dnení Bratislava),
město
královské i zámek velice opevněný, padl při prvním útoku a bylo dobyto
mnoho znamenitých pokladů; pokojných občanů kázal král uetřit,
posádku rozsadil na moravské a rakouské hrady a ochranu města svěřil
vídeňským měanům. Poloil sice most přes Dunaj, ale místo útoku na
místa za ním se zmocnil Trnavy a hrazených měst blízko ní a po přechodu
Váhu i staroslavné Nitry.
To vidouce nitranský biskup a
posádka, společně s měany trnavskými získali u krále Otakara smírné
narovnání a ochranu pro jeho zbonost a milosrdenství, slibujíce mu
věrně být oddáni a posluni. Přísahy byly neobvyklé a např.
Vaníčka překvapil směr válečného taení svou sloitostí a povauje za
rozumnějí, aby král soustředil vojska u Vídně a zaútočil na Uhry
přímo. Předpokládá proto, e král se svou druinou plánoval částečné
rozdělení arpádovské monarchie s trvalým obsazením tehdejích Horních
Uher (dneního Slovenska).

těpán V. Uherský, jeho korunovace
Rozhodující bitva a následující mírová ujednání
Uherský král sbíral svou hotovost na pravém břehu Dunaje a zanechal
kraje na severu bez ochrany. Přemysl, vraceje se s vojskem do
Bratislavy, přeel 2. května (podle jiných pramenů 9. května) po
dřevěném mostě přes Dunaj, přičem se nedaleko něj strhla bitva s
nepřítelem, který se snail přechodu vojska zabránit. Bitva skončila
útěkem Kumánů a Uhrů. K dalímu vítěznému boji dolo 8. května u Litavy
(datace bitvy je opět nejednoznačná), posléze byly dobyty a znovu
opevněny Staré Hrady a poté Mooň
z kořene vyvrácena.
Na jednáních probíhajících v Přemyslově leení s vesprémským biskupem a
bánem Rolandem (uherským palatinem) bylo dohodnuto třídenní příměří,
které bylo jetě o dva dny prodloueno. Český král ádal o předání
části uherského území (nechtěl se vzdát veho, čeho se na uherském
území dosud zmocnil), ale těpán jeho poadavek odmítl. K rozhodující
bitvě, kterou si Přemysl vynutil předstíraným ústupem, a v ní poraziv
nepřátele úplně, hnal je tři míle od bojitě k Rabnici, v ní utonulo
mnoství utíkajících, dolo 21. května 1271 na rovinách mezi řekami
Litavou a Rabnicí, u Mooně. Český král se svou rytířskou jízdou
zvítězil, přičem těpán musel strhnout most, který dal zbudovat přes
řeku Ráb. Po této (pro Čechy úspěné) bitvě chtěla kněna Anna i
uhertí pánové a biskupové smluvit mír mezi znepřátelenými stranami (a
podle formuláře o to ádali písemně). Podle jiných zdrojů ale byla v
Rakousku předchozí rok neúroda, a proto začalo znovu váznout
zásobování. Podle Hermana Altaského
Otakar okolo
svatoduních svátků byl nucen kvůli spotřebování potravin vrátit se do
Čech, podle Vídeňských análů zase
český král
přiel do Rábu s mocným vojskem. Ale okolo svatoduních svátků, kdy
nedocházelo zásob, navrátiv se do Rakous. Také Uhry ji
dlouhé válčení vyčerpalo. Ač si tedy české vojsko podrelo některé
dobyté pevnosti, Přemysl se vrátil do Vídně a uhertí Kumáni znovu
vpadli na Moravu. Válka se pro českou stranu ji nevyvíjela tak
příznivě, uherský král převzal iniciativu a znovu oblehl Prepurk. Zde
bylo zahájeno jednání o míru, který se podle nynějího názvu města
nazývá bratislavský. Za českou stranu jednali biskup Bruno, provinciál
rakouských minoritů Hartpern a trojice moravských pánů: podkomoří
Hartleb, marálek Bohu a číník Nezamysl. Za stranu uherskou to byli
veszprémský biskup Pavel, nejvyí komorník Jiljí, bán Roland a
vicekancléř Benedikt, probot oradejský. K uzavření mírové dohody dolo
na přelomu června a července 1271, jak dokládají listiny arcibiskupa
kalocského, krále těpána i Přemysla Otakara II. Přemysl se zavázal
vrátit uherské klenoty a těpán respektovat postavení uherských
emigrantů jako poddaných českého krále. Současně oba slíbili, e od
tohoto data ádný z nich nebude přijímat a u sebe přechovávat ádného
přeběhlíka. Uherský král se rovně vzdal nároků na týrsko i dalí
alpské země. Přemysl proto odmítl spolupráci s Arpádovcem z italské
linie, těpánem. Garanty mírového prohláení byli za stranu českou:
míeňský a braniborský markrabě, a za stranu uherskou: Karel I. z Anjou
a bavorský vévoda Jindřich. V případě poruení míru neměli ručitelé
svému spojenci poskytnout pomoc. Toto ustanovení stvrdili svými
přísahami pod hrozbou uvrení do klatby také biskupové obou stran.
Podrobnosti o jednotlivých bodech smlouvy nalezneme u Frantika
Palackého. Vaníček oceňuje, e těpán obětoval míru své prestiní
ambice a Přemysl své expanzivní pokuení. Pro celé dlouhé úseky hranic
ustanovili oba králové smírčí úředníky. Těmi se stali pro moravský úsek
ze strany uherského krále prepurský hrabě, nitranský hrabě; a za
krále Přemysla moravský podkomoří s purkrabím broumovským. Na
korutansko-uherské hranici za česko-korutanskou stranu Oldřich z
Drnholce a za uherskou slavonský bán. Pro část hranice rakouské potom
byli určeni hrabě oproňský a mooňský (za stranu uherskou), kastelán z
Haslova a kastelán z Nového Města nad Váhom (za stranu
česko-rakouskou), a konečně pro úsek týrský hrabě elezné upy
(comitatus
Castriferrei) Zaly (za stranu uherskou) a Purkart z Janovic
(za českého krále). Přátelé citovaní v obírných výčtech obou králů,
spíe vymezovali prestiním způsobem sféru spojeneckých zájmů obou
panovníků, ne odpovídali pevným koaličním svazkům. Josef usta
podotýká, e česko-uherská válka vlastně rozdělila Evropu. Take
pohybovali-li se kolem Přemysla Richard Corwalský, Alfons Kastilský a
strana anglicko-panělská, měl těpán na své straně sicilského krále
Karla, Francii a řeckého císaře Michaela. Dalí zajímavostí je slovní
řeení říského dvoukráloví Přemyslovými diplomaty. Richarda
Cornwallského uvádějí jako
zvoleného rozmnoitele Říe
(electus Romanorum in imperatorem), zatímco Alfonsi
Kastilskému, jeho král mezi své přátele rovně zahrnuje, se tohoto
podmíněného nároku na císařskou korunu nedává. Přestoe se zachovávání
hranic bralo jako posvátné, k jejich úpravám dolo, např. k Moravě se
přičlenila stránická a bánovská oblast. Přemysl se nehrnul do
navrácení klenotů a ponechal si i některé hrady. Uzavření míru s
uherskou stranou upevnilo jeho velmocenské postavení. Zpět v Praze
nacházíme Přemysla na počátku září 1271.
Aquilejská kapitula ponechala rozhodnutí o novém patriarchovi na
budoucím papei a jmenovala Přemysla
nejvyím zemským
hejtmanem. Po obsazení hlavního města Friaulska Cividale
Oldřichem z Drnholce v květnu 1272 dosáhlo území bezprostředně ovládané
Přemyslem maximálního rozsahu a získal tak i symbolicky přístup k
Jaderskému moři. Tvrzení Zbraslavské kroniky, e Verona, Treviso a jiná
města hornoitalská tehdy českého krále provolala za svého podestu:
Kromě
toho Verontí, Trevistí a Cividaltí s některými jinými městy leícími
na mořském pobřeí, vidouce znamenitost tohoto krále, po úradě zvolili
ho za ochránce a poslouchajíce jeho rozhodnutí, dobrovolně mu slouili
jako svému pánu, zamítá Josef usta (vzhledem k poměrům
vládnoucím v těchto městech) jako u Verony nemoné a u Trevisa velmi
málo pravděpodobné.
Smrt Siegfrieda z Mahrenberka
Dozvuky krvavé uherské války se projevily v zajetí a uvěznění
významného týrsko-korutanského velmoe Siegfrieda z Mahrenberka,
stoupence uherského nepřítele a důvěrníka několika kníat, jeho
poslední doloení můeme datovat ke 12. červenci 1271, kdy činil donaci
svému kláteru. Jeho osud se velmi negativním způsobem promítá do
hodnocení české vlády v alpských zemích. Podle týrské rýmované kroniky
bylo se starým a nemocným velmoem naloeno nesmírně krutě, byl mučen,
vláčen praskými ulicemi přivázaný ke koňskému ohonu, dva dny visel
svázán do kozelce na ibenici, a jej nakonec dorazil ranou bojové
palice český upan. Toto vylíčení chybně zařadil Otokar týrský do doby
před příchodem Rudolfa I. Habsburského, aby mohl zdůvodnit nerytířské
zabití těce zraněného Přemysla Otakara II. v bitvě na Moravském poli
(jako mstu Siegfriedova příbuzného Bertholda z Emmerberka). Informaci o
tom, e český král nechával vláčet své lechtice přivázané ke koňským
ohonům, vak obsahuje i
Continuatio Vindobonensis k
roku 1278:
Toho dne ustoupilo české jho Rakuanů, tyřanů a
Korutanců, kteří byli po dlouhou dobu nezasloueně utlačováni. Tento
král dokonce i několik lechticů na ocasech koní městem svým vláčel,
nakonec se eleznými pouty na ibenice pro obyčejný lid zamýlené
pověsil; některé upálil také ve svých věích ve Vídni, jiným zase sal
hlavu; a takových a mnoho podobných činů on sám a jeho lidé spáchali
víc. Tento druh trestu zkrátka náleel do středověkého práva
a tvrdého ivota, by nás to dnes můe okovat a zaráet. U bohatého a
vysoce postaveného velmoe, jakým nepochybně Siegfried z Mahrenberka
byl, se vak nezdá být pravděpodobným, stejně jako vykonání popravy bez
soudu. Nejspí velmo zemřel na následky krutého zacházení, podobně
jako před ním v 60. letech pánové Otta z Maissova a Bene ze Cvilína, a
později český pán Bore z Rýzmburka. Tak se domnívá i Frantiek
Palacký, uváděje jeho věk a zdravotní stav, a dodává, e ádný český
upan mu ivot brát nemusel, zvlátě kdy mahrenberské jeptiky u
pouhé velmoovo povolání do Prahy povaovaly za utrpení, jeho si
nezaslouil. Za jeho dui 26. února 1272 jeho vdova Richardis učinila
kláteru nové darování. I kdy se Siegfried podílel na přípravě
válečných akcí proti Přemyslovi a byl jeho dlouholetým odpůrcem,
nezbavovalo to českého krále odpovědnosti za jeho smrt. Nepříznivý
dojem, který zanechala, si král velmi dobře uvědomoval, nebo jeho
rodový kláter vzal pod ochranu.
Nový pape Řehoř X. Smrt Richarda Corwallského. Volba nového
římského krále
1. září 1271 skončilo období několikaleté sedisvakance a dva roky poté
byla v Říi překonána i doba takzvaného interregna. Novým papeem byl
zvolen rodák z Piacenzy z patricijské krve, papeský diplomat Tebaldo
(či Tedaldo) Visconti, kterého zpráva o zvolení zastihla v Akkonu, kde
se při více jak ročním pobytu snail poznat Svatou zemi. Podle J. usty
byl postavou vzbuzující mocným kouzlem ryze osobního rázu obecnou
známost vech, kdo ho znali, ale Vaníček ho povauje za idealistu.
Objevil se 10. února 1272 ve Viterbu, přijal jméno Řehoř X. a odebral
se do Itálie s přesvědčením, e je třeba zachovat Palestinu pro vládu
křesanů. K tomu potřeboval získat podporu významných evropských králů
měl výjimečně dobré vztahy s Anglií ale poněkud zdrenlivějí s
francouzským králem Filipem III., nebo se obával dravosti,
vypočítavosti a bezohlednosti jeho příbuzného Karla z Anjou, někdejího
papeského chráněnce, jemu se během sedisvakance podařilo vymanit z
poručnictví kurie.
2. dubna 1272 zemřel jeden z římských králů, Richard Cornwallský.
Formálně tak mohl být jediným králem Říe římské uznán druhý z
nominálních králů, Alfons X. Kastilský, vynikající vzdělanec a státník.
Oblastí Alfonsova zájmu bylo vak Středomoří a německé jádro Říe za
celou dobu svého formálního spolupanování vůbec nenavtívil, ani
nejevil zájem o novou volbu. Pouze v létě (asi v červenci, nejpozději v
srpnu) 1272 poslal ke kurii do Orvieta své poselstvo v čele s
dominikánem Aldemarem a zamorským kanovníkem Ferandem, aby pape, kdy
osud promluvil smrtí Richardovou, vyhlásil Alfonsa za krále římského a
někdejím voličům Richardovým novou volbu zásadně zakázal. Pape 16.
září poselstvo po okázalé poradě s kardinály obratným způsobem odmítl.
Německá lechta, města i duchovenstvo volaly po změně a touili obnovit
své království a jeho mírotvornou a právní roli. Také pape Řehoř měl
svou vizi o panovníkovi Říe římské. I kdy hodlal oslabit pozici Karla
z Anjou, nemohl uznat práva kastilského krále, jeho nepřítele, nebo by
to vedlo k přímému konfliktu. Alfonsu X. u kurie ukodila rovně jeho
jednání s italskými ghibellinskými městy. Pape se u neobával ohroení
své pozice z Německa jako jeho předchůdci, ale měl zájem o zkueného
bojovníka, jen by vedl kříovou výpravu do Palestiny a tam obnovil
Království jeruzalémské. Právě takového mue touil ustanovit římským
králem.
Musel se vypořádat s dědictvím svých předchůdců, kteří ve snaze
zabránit více domnělé ne skutečné hrozbě ze strany taufů zapříčinili
rychlý vzestup francouzské moci v Itálii. Tu se italský pape pokouel
zmírnit, nebo po pontifikátu Klimenta IV. a následné sedisvakanci
vládl rod Anjou nyní Provenci, jiní Itálii i Sicílii. Konradinovou
smrtí se soupeření guelfů s ghibelliny stalo minulostí, zvlátě kdy i
český král po narození dědice upustil od podpory sňatku své dcery
Kunhuty s Fridrichem Wettinským. Říe byla nyní jakýmsi společenstvím
kníat, větích či meních, světských či duchovních, pro ně byla vláda
římských králů od smrti Fridricha II. spíe formální, a za formalitu se
povaovala také jeho volba.
Vzhledem k tomu, e byl Přemysl Otakar II. pravnukem císaře Fridricha
I. Barbarossy a nejmocnějím vládcem z okruhu římských kníat, povauje
Vaníček jeho nárok usednout na uvolněný trůn za legitimní. Zmiňuje jeho
autoritu vyhlaovat zemské míry i schopnost být vůdcem papeem
očekávané říské rytířské výpravy do Palestiny. Za překáku ale
povauje, e Přemyslovo jednotně fungující podunajské soustátí mělo
vak jiné mechanismy, orientaci i zájmy. Upozorňuje na jeho zaměření
zejména na severovýchodní část střední Evropy (Prusko, Polsko, Litva) a
jeho rivalitu s Uhry a Anjouovci (nevím, proč hovoří právě o nich,
protoe v této oblasti jetě tou dobou nebyli zakořeněni, stalo se
tak a od nástupu na trůn Karla Roberta z Anjou, a jejich jedinou
devízou zde byl zatím sňatek s dětmi uherského krále a důvodem k
rivalitě spojenectví s ním). Připojuje, e Přemysl by sice byl schopen
na říská území dosadit své zástupce (fojty, purkrabí a prokurátory),
kteří by hájili jeho zájmy a zároveň znali místní prostředí, ale stěí
by upřednostnil spory o jednotlivé hrady či celnice v Porýní před svou
strategickou politikou na východě. Úvahu končí tím, e kdyby získal
řískou korunu ji v 50. letech, mohl by vyváeněji profilovat svou
politiku ve vztahu k Německu. Centralisticky řízený Přemyslův aparát
nelo změnit v konsensuální fórum říské elity, které by bylo
zaloeno na vzájemném souladu vech zúčastněných subjektů. Kdyby se
Říe cítila ohroená, třeba mongolským vpádem, bylo by povolání
Přemysla na římský trůn daleko pravděpodobnějím.
Přesto se o Přemyslově kandidatuře v české královské radě uvaovalo.
Píe o tom Druhé pokračování Kosmovo, které zachycuje návtěvu
kolínského arcibiskupa, jeho prostřednictvím měla být kandidatura
nabídnuta. Král sezval členy rady, kteří se proti povýení postavili,
konkrétně se hovoří o komorníku Ondřejovi z Říčan.
Bůh
kraluje na nebesích, ty z jeho doputění panuje na zemi i nad vévody i
kníaty zemí
Seď na stolci svých otců
I sám císař, bude-li toho
potřeba, bude poslouchati tvých příkazů. Podle týrské
rýmované kroniky s tou nabídkou přili dalí poslové (norimberský
purkrabí), ale Přemysl o ni neprojevil zájem. Podle Josefa usty naopak
o řískou korunu velmi usiloval a vedl o tom i úspěná jednání s
papeem. Německá kníata vak proti příli mocnému českému králi
postupovala jednotně. Podle Vaníčka touili zachránit Římské království
pro Německo a vymanit alpské země z českých rukou. Nechtěli dopustit,
aby se Přemyslova státní moc dále stabilizovala a prosadil se model
Říe vedený silnou podunajskou monarchií. Ve vztahu k Říi a papeské
kurii pak porovnává České království s Francií a nachází mnohé shody.
Podle něj Čechy s Moravou byly vdy silným státním útvarem s vlivem na
okolní německé země, přičem jeho vztah měl z hlediska lenního systému
asymetrický ráz. Královská moc obou vládnoucích rodů (Přemyslovců i
Kapetovců) vyrostla po boku Říe středověkého impéria, ale ani jedno
z těchto dvou království nepovauje za říské léno. Kapetovci se
opírali o karolinskou tradici, a jak je zaznamenáno v jisté listině,
ani
Boemia non continetur sub regno Alemanie, cum sit regnum
per se Čechy nejsou zahrnuty pod království Německé, protoe jsou
královstvím samy o sobě. Josef emlička dodává, e
jednotlivé země Přemyslova panství se sice formálně nepřestávaly
hlásit k Říi, ve skutečnosti z nich vyrůstal útvar svébytný. Podle
Vaníčka dlouhodobým vyústěním česko-německého souití mohlo být buď
spojení, nebo úplné odpojení obou korun. Oba tyto modely se později
uskutečnily první z nich
regnum Bohemie ad Theotonicos
translatum České království se přeneslo na Němce za
Habsburků, druhý pak za Karla IV. jako
traslatio imperii ad
Sclavos přenesení Říe na Slovany, jak bývá někdy
vzhledem k jeho původu zcela chybně vnímána jeho vláda. Karlovi IV.
toti kolovala v ilách jen velmi nepatrná část slovanské krve (jetě
méně ne Přemyslovi, u něj jí také mnoho nenalezneme). A francouztí
papeové, počínaje Klimentem IV. se zase, natěstí neúspěně, pokusili
o
translatio imperii ad Gallicos.
V době vrcholného středověku se vak nemohl český stát od Římské říe
odpoutat, ačkoli se za svého vzestupu dostával s jejími představiteli
do konfliktů, protoe by to odporovalo integračním trendům ve střední
Evropě.
Vaníčkovi se současný postup Přemyslova dvora zdál těkopádný,
defenzivní a konzervativní oproti minulosti i ve srovnání s dynamicky
se rozvíjející německou Říí. Přemysl ji nebyl ochoten podpořit
nějakého jiného kandidáta a dělit se s někým o moc, jak učinil dříve v
případě Fridricha Wettinského. Tehdy také podle J. usty začal usilovat
i o rozloučení jeho zásnub s Kunhutou v souvislosti s novými jednáními
s Karlem Sicilským. 27. září 1271 se toti Přemyslovi narodil dědic a
následník Václav, a tak, ačkoli disponoval třemi kurfiřtskými hlasy
(Čechy, Braniborsko, Sasko) a mohl získat na svou stranu některého z
porýnských arcibiskupů, koalice vedená českým králem nakonec nevznikla.
Vaníček se domnívá, e zprvu Přemysl spíe chtěl prodlouit období
říského interregna, aby o impérium usiloval později. Své tvrzení
opírá o diktamina Jindřicha z Isernie, která prohlaují Přemyslovu vůli
podporovat stávajícího římského krále Alfonse v jeho cestě za císařskou
korunou.
Nečekaná smrt uherského krále těpána i Bély Mačevského,
bratra české královny
Úvahy o vhodném římském králi přeruila 6. srpna 1272 nečekaná smrt
uherského krále během jeho střetu se slavonským bánem Joachimem. Podle
Frantika Palackého byl důvodem jejich střetnutí únos králevice. Oba
královi synové byli jetě v dětském věku, králem se stal dvanáctiletý
Ladislav a jejich matka, Alběta Kumánská, se za podpory slavonského
bána stala uherskou regentkou. Podle Vaníčka český dvůr předpokládal,
e regentka bude v Uhrách udrovat pořádek jen velmi obtíně a zvaoval
dosazení Bély Mačevského, bratra české královny, ke správě koruny za
nezletilé příbuzné. Prepurský upan Jiljí (Egid) přeel na stranu
Přemysla Otakara II. Český král tím poruil jeden z článků smlouvy
uzavřené mezi ním a králem těpánem o nepřijímání přeběhlíků a dal
Jiljímu Prepurk v léno. Celkem oprávněně se domníval, e to celé
povede k naruení celistvosti Uher, a tak vyslal k zajitění moravských
hranic své bojovníky. Jindřich starí z Kyseku, jen nael za
předchozího česko-uherského konfliktu azyl na praském dvoře, byl
nepřítelem Jiljího. Změnilo se tak postavení uherských emigrantů v
Čechách, nebo Jindřich opustil český azyl a přeel na stranu regentky
Alběty Kumánské. Záhy ale Přemysla zradil také upan Jiljí. Starí
literatura vůbec neuvaovala, proč ke změnám stran dolo, jeliko
prostě povauje velmoe za typické zrádce, novějí u o nich hovoří
jako o prestiních politických subjektech. Třeba Kysečtí byli pány
důleitých pevností v dnením Burgenlandu a přinesli významné informace
o Přemyslově politice. Na uherském dvoře byli přijati s uznáním a
jejich návrat stál ivot Bélu Mačevského, kterého Kysečtí označili za
zrádce, jen se chce zmocnit trůnu. Béla byl pak jejich druinou,
pro
nenávist k českému králi zabit, podle Palackého prý doslova
rozsekán na kusy, které potom od kněen uherských s velikým pláčem a
naříkáním sbírány byly. Nelze pominout značný podíl českého krále na
činu, za něj byl Jindřich z Kyseka oceněn hodností slavonského bána a
jím posílil své územní postavení.
Čtvrtá česko-uherská válka. Volba nového římského krále.
Jednání českého krále
Bélova smrt vyvolala v Čechách velké rozhořčení a měla být pomstěna
válkou. Čtvrtá česko-uherská válka ale přila značně nevhod, ohrozila
toti jednání s Anjouovci a znemonila praskému dvoru účastnit se
říské politiky v důleité době přípravy na volbu nového římského
krále.
Kumáni, na koních vdy pohyblivějí ne Čei a Němci, vpadli do
Rakouska, na Moravu, do týrska a prý i do Korutan. Na to lechta
napadených zemí vstoupila v branný spolek a podnikla útok do Uher, kde
se zmocnila Rábu i s biskupem z Fünfkirchenu (Pětikostelí). V květnu
moravská a rakouská lechta zase prola a k Nitře, která byla
dána
v plen i poeh. Zatím co se český král plně věnoval
záleitostem v Uhrách, vybírali falckrabí Ludvík a mohučský arcibiskup
Werner vhodného kandidáta na říský trůn. Při předchozích návrzích
(kandidatury taufského prince), jakkoli to u obou kníat není příli
pravděpodobné, mohlo svou roli hrát i srdce, nyní se jednalo pouze o
promylený tah. Volba padla na Rudolfa Habsburského, hraběte ze starého
rodu, jen měl své dravy na horním Rýně a pomezí jiního vábska. Při
soutoku Aary a Reussy, mezi Basilejí a Curychem postavil jeden z jeho
předků hrad Habichtsburg, od něho hrabě odvozoval své rodové jméno.
Pokud si snad falckrabě Ludvík z počátku sám přál dosednout na německý
trůn, moudře se této mylenky vzdal ve prospěch vábského hraběte, jako
kdysi pro prince Konradina. Podporu jejich iniciativě vyjádřil rýnský
městský spolek, připojil se kolínský arcibiskup i dalí stoupenci
orientovaní zájmově proti Přemyslu Otakarovi II. jako Fridrich
Hohenzollernský nebo Gebhart z Hirberka.
Přemysl odpověděl diplomatickým vyjednáváním s papeskou kurií,
Anjouovci a Francií. Ve shodě s kurií oba králové francouzský i český
rozířili svou vládu i do krajů vzdálenějích od centra jejich moci.
Podle relace janovských diplomatů ze 7. února, poslaných k římské kurii
do Orvieta, aby tam prostřednictvím papee smluvili mír s Benátčany, a
kteří potkali české poselstvo, jim jeden z jeho členů, Jakobo di Roppa
(nebo Robba, ghibellinský vyhnanec z Cremony) sdělil, e pape by
Přemysla římským králem uznal, bude-li německými kníaty zvolen, ale
nedá korunu kníeti, který je v klatbě, co byla naráka na kandidaturu
Fridricha Wettinského ale mohla se také vztahovat na Konradinova
strýce, falckrabího Ludvíka. Nově zvolený pape nebyl v ádném případě
Přemyslovým dluníkem, jak si často myslí česká literatura. Ač
doceňoval jeho dlouhodobou podporu tábora guelfů v Říi a katolictví v
Prusích, reagoval předevím na Přemyslovu výbojnou politiku z počátku
70. let a respektoval i postoj porýnských kurfiřtů.
Česká diplomacie při sledování uherské a říské politiky zvaovala
podporu Francie, Přemysl podle jistého formuláře poádal brabantského
vévodu Jana (byl vagrem Filipa III. Francouzského) o zprostředkování
sňatkového spojení mezi českým a francouzským královským rodem. Zároveň
uvaoval o obnovení vazeb s rodem Anjouvců a nabídl jim ruku své dcery
Kunhuty. V březnu 1273 Federico Spigri, Vlach v Přemyslových slubách,
vyjednával v Neapoli s Karlem z Anjou. Josef emlička uvádí, e na
Říi by tak ze západu tlačila Francie a naruovala její hranici, na
protilehlé straně vyrůstalo přemyslovské soustátí. Jene Karel z Anjou
slíbil 8. června z Orvieta podporu uherským velmoům a králi
Ladislavovi, a tak Přemyslovu nabídku zavrhl, ba dokonce zdůraznil, e
mu bude překákou v jeho zvolení římským králem.
V obou zemích se probudila touha po zisku císařské koruny, ač Přemysl
prozatím podporoval stávajícího krále Alfonsa X. Francouzského krále
Filipa III. navrhl jeho strýc Karel I. z Anjou. Pokud je k tomu
motivovala minulá volba, kdy byli v roce 1257 římským králem zvoleni
anglický princ Richard Cornwallský a kastilský král Alfons IX., a
vyvolala dojem, e římský král nemusí vzejít vdy z německy mluvícího
území, tak po potíích, které Říi způsobila zaneprázdněnost obou
předchozích králů při soustředění se na problémy zcela mimo ni, ukázalo
se přinejmením naivním počítat s tím, e kurfiřti zvolí Přemysla nebo
Filipa římským králem, i kdyby některý z nich mohl počítat s podporou
kurie. Z kruhu německých kníat se zdvihl odpor proti tomu, aby se Čech
nebo Francouz stali hlavou Říe. Obava z nich také sjednotila větinu z
říských kníat a postavila je na Rudolfovu stranu. Přemyslovi u
příli mnoho spojenců v Říi nezůstalo a nově zvolený římský král
Rudolf si hned po svém zvolení vytkl úkol čelit postupu kapetovských
uzurpací i zlomit příli vzrostlou moc Čech.
I přes odklon mnoha spojenců uzavřel Přemysl jetě před uherskou válkou
v lednu 1273 mírovou smlouvu se svým dlouholetým nepřítelem, bavorským
vévodou Jindřichem (druhým Konradinovým strýcem).
V květnu 1273 Přemysl pobýval na Zbraslavi, kde se účastnil jednání
konaných za přítomnosti mistra johanitů pro Německo, Jindřicha z
Bockberka, kdy řád odkoupil hrad v Lavě, jeho majitelem byl vídeňský
měan Paltram. Na tomto i na dalích jednáních v dubnu a v květnu
tého roku se účastní pracovních porad s králem a při podpisech smluv
se vyskytují lechtici přímo činní ve správě zemí, ale nejsou zde
zastoupeny nejvýznamnějí české rody Lichtemburkové, Rýzmburkové,
Vítkovci a Bavorovicové. Velmoové z těchto rodů svědčí naposled
společně na jaře a v létě 1272, co zachycuje odklon od českého krále
nejen ze strany říských spojenců, ale také nejmocnějí české lechty.
Přemysl, domnívaje se, e si svými výe nastíněnými diplomatickými
jednáními dostatečně zajiuje své postavení v Říi, se soustředil na
vítězství nad Uhry. Shromaďování bojových oddílů v Lavě se neobelo
bez útoků uherských nájezdníků. Tlupa třiceti tisíc Uhrů vedená
Jindřichem Kyseckým vpadla do českého leení, kde se jí postavil na
odpor chrabrý korutanský hejtman a králův ze Oldřich z Drnholce, jene
při jedné z potyček zahynul. Po smrti salcburského arcibiskupa
Vladislava to znamenalo druhou výraznou a nenahraditelnou ztrátu pro
Přemyslovu politiku v alpských zemích. Ačkoliv uherská strana nazývala
Přemyslovy pomocné sbory výkvětem rytířstva celého Německa, z
předchozích odstavců plyne, e se postoj německé veřejnosti vůči
českému králi ochlazoval.

Rudolf Habsburský
Vyprávěním o čtvrté uherské válce i jednáních o novém římském králi
jsme se přiblíili ke konci Přemyslových zlatých let, a tím i ke konci
série článků, která je jakýmsi přehledem událostí těchto let, jak je
nacházíme v soudobých kronikách i listinách a jak nám je převedli do
dneních časů editoři Regest a dalích edic listin. K událostem pak
jsou doplněny komentáře z úst (nebo spíe knih) naich historiků.
V poslední části jsme se ji velmi často zabývali událostmi, které
předznamenávají jeho pád a u lo o postupný odklon vysoké lechty
od jeho politiky, který nastal ve vech jeho zemích a který vyústil a
do jejího povstání v roce 1276, kdy proti králi pozdvihla zbraně
lechta rakouská, týrská i ta část velmoů českých, kteří měli svá
panství v zemích výe jmenovaných. Sledujeme také úbytek stoupenců v
řadách říských kníat i podpory evropských panovníků. Katalyzátorem
Přemyslova pádu se samozřejmě stala Rudolfova volba a poslední kapkou,
jí pohár přetekl, byl potom odboj prořísky orientovaných Vítkovců,
přesto vak základ těchto událostí je třeba hledat ji v průběhu
Přemyslových nejastnějích let. Velmi často lechetný panovník si
svůj konec zčásti způsobil sám svou přezíravostí i přesvědčením o
vlastní dokonalosti a předurčení k velikým věcem. Jene byl vůbec ve
své době mezi mocnými toho světa výjimkou?
Listiny, prameny:
-Jindřich ebánek, Sáa Duková, Codex diplomaticus et epistolaris
regni Bohemiae, condidit Gustavus Friedrich, Tomi V, Fasciculus primus
Pragae MCMLXXIIII (1974), secundus Pragae, MVMLXXXI (1981) tertius
Pragae MCMLXXXII (1982)
-Monumenta Germaniae Historica,
(http://bsbdmgh.bsb.lrz-muenchen.de/dmgh_new/)
-Johannn Friedrich Bohmer, Regesta imperii VI 1,Die Regesten des
Kaiserreich, Verlag der Vagner, Insbruck 1897, (Regesta imperii VI 1 v
internetové podobě :
http://regesta-imperii.adwmainz.de/index.php?id=234)
-Josef Emler, Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et
Moraviae II., Praha, 1929
-Kronika tak řečeného Dalimila, Paseka 2005, přeloila Marie Krčmová,
přebásnila Hana Vrbová
-FRB II. a III. V internetové podobě:
http://147.231.53.91/src/index.php?s=v&cat=11
-Zbraslavské kronika, Chronicon Aulae Regiae, přeloil, Frantiek
Heřmanský, vere Rudolf Mertlík, Nakladatelství Svoboda, Praha 1976
- Urkunden buch des Herzogstumes Steiermark
- Monumenta Historica Ducatus Carinthiae, 5. Band: Die Kärntner
Geschichtsquellen 1269-1286, Klagenfurt
-Pokračovatelé Kosmovi, překlad Karel Hrdina, Svoboda 1974
-Kroniky doby Karla IV., Svododa 1980
-Lambacher, Oesterreichische interregnum oder Staatsgeschichte der
Lander Oesterreich, Wien 1773
- Fontes Rerum Austriacarum, Ostereichische geschichts, Quellen,Zweite
Abteilung (II),1, (1849)
- Kodex dyplomatyczny katedry krakowskiej w. Waclava
- Regesten zur schlesischen Geschichte
- Codex diplomaticus Silesiae, siebenter band, Breslau
Literatura:
-Vratislav Vaníček, Velké Dějiny zemí Koruny České, svazek III.,
Paseka, 2002
-Josef usta, České dějiny II/1 (Soumrak Přemyslovců a jejich
dědictví), Praha, Jan Laichter, 1938
-Josef usta, Dvě knihy českých dějin, Kniha první, Poslední
Přemyslovci a jejich dědictví, Praha, 1926
-Josef emlička, Století posledních Přemyslovců, Panorama, Praha, 1986
-Josef emlička, Přemyslovci. Jak ili, vládli, umírali, Nakladatelství
LN, 2005
-Josef emlička, Počátky Čech královských, Proměna státu a společnosti,
Nakladatelství LN, 2002
-Josef emlička, Čechy doby kníecí, Nakladatelství LN 2002
-Jan Kláptě, Proměna českých zemí ve středověku, Nakladatelství LN
2005
-Frantiek Palacký, Dějiny národa českého v Čechách i v Moravě, díl
druhý, nakladatelství Adonai s.r.o.
- Frantiek Palacký, Dějiny národu českého VI., ivá díla minulosti
svazek 66, Odeon, 1973
- Václav Novotný, České dějiny dílu I. část 4. Rozmach české moci za
Přemysla II. Otakara (1253-1271). Praha, Laichter, 1937
- Thomas Winkelbauer Fürst und Fürstendiener: Gundaker von
Liechtenstein, ein österreichischer, Oldenbourg, 1999
-Karlmann Tangl, Die Grafen von Heunburg: II Abtheilung. Von 1249
1322, Aus dem XXV Bande des von der kais. Akademie der Wisseschaften
herausgegeben Archiv für Kunde österreichischer Geschichtsquellen
besonders abgedruckt), Wien aus de K. K. Hof-und staatsdruckerei, 1860
- Archiv für Österreichische Geschichte, Volumes 31-32 Od autorů:
Kaiserlichen akademie der wissenschaften, Vienna 1864,Archiv für kunde
österreichischer geschichts
- Franz Viktor Spechtler, Barbara Maier, Ich, Ulrich von Liechtenstein,
In:Literatur und Politik im Mittelalter: Akten der Akademie Friesach
"Stadt und Kultur im Mittelalter", Friesach (Kärnten), 2.-6. September
1996, Wieser, 1999
-Christopher Gravett, German Medieval Armies 1000-1300, Men-At-Arms
Series 310, Osprey Military;
-Peter Herde, Die Schlacht bei Tagliacozzo. Eine
historisch-topographische Studie, in ZBLG 25 (1962)
-Winfried Irgang, Norbert Kersken, Jürgen Warmbrunn, Herder-Institut,
2007 Schlesien im Mittelalter: Siedlung, Kirche, Urkunden; ausgewählte
Aufsätze
- Jahrbuch für Landeskunde von Niederösterreich, Volumes 44-45, Verein
für Landeskunde von Niederösterreich und Wien, 1979
-Elenchus fontium historiae urbanae: Jan Frederik Niermeyer G. Van
Herwijnen P. H. D. Leupen C. van de Kieft W. Rausch, Osterreich quem
ed. curaverunt G. van Herwijnen... Quam ed. Willibald Katzinger, Band
1; Band 3, Brill, 1992
Zdroj obrázků: Wikimedia Commons