Důsledky bitvy u Kressenbrunu pro střední Evropu
Spojenecké vojska českého krále Přemysla Otakara II., čítající i jeho elezné rytíře porazilo ve druhé česko-uherské válce vojenskou koalici krále Bély IV. Tím se výrazně pozměnila politická situaci ve střední Evropě. Zhodnotit situaci, v ní se Přemyslovy země nacházely po bitvě u Kressenbrunu nám pomůe Vratislav Vaníček. Nastalo období let edesátých, doba největího kulturního a mírového rozvoje Přemyslovy říe. Přemyslovo panství vystoupilo ze stínu mocného uherského rivala. Česká moc v regionu vzrostla i díky příznivému vývoji dynastických poměrů v Čechách, kde u dříve dolo k vymření bočních větví vládnoucího rodu, a tak u nedocházelo k bojům o trůn v předchozích dobách zcela běným. Připojením týrska se otevřel vnitřní prostor pro sjednocení zemí přemyslovských a babenberských, tedy pro vzájemné sbliování těch, kteří později v novověku spolu vytvořili rakouskou monarchii. Vítězstvím česko-německých zbraní u Kressenbrunnu se pozvedávala presti Říe, v jejím guelfském pojetí společenství zemí a kníat s oligarchickým postavením kurfiřtů. Naopak model spojený s vysokým hodnocením role císaře byl prozatím minulostí. Německy mluvící země byly zajitěny před útoky z východu, týrské vévodství vyrváno z rukou uherského krále a Ptuj přestala být sídlem kumánské princezny.
Česká politika i přes dosaení významných úspěchů nepozbyla svou realistickou soudnost a církevní diplomaté se rozhodli získat pro politiku vítězného krále Přemysla i poraeného krále uherského. Jejich snaha odpovídala rytířským zásadám a český král s tímto pozitivně orientovaným stylem souhlasil. Smluvně proto zajistil sňatkové spříznění braniborských Askánců a Arpádovců (viz dále v textu). Přemysl sám se rozhodl zruit své manelství s
Markétou Babenberskou a znovu se oenit s princeznou z Bélovy krve buď s dcerou Margaretou, nebo vnučkou
Kunhutou. Markéta Babenberská vzhledem ke svému ji pokročilému věku nemohla dát Přemyslovi dědice, proto se král nejprve pokusil o legitimizaci svých dětí, je měl s neznámou paní, snad z některého předního rakouského rodu (podle kroniky Frantika Praského s
Anekou z Kuenringu). Pape Alexander IV. nejdříve v bule vydané 6. a 7. října přiznal legitimnost královu nemanelskému synu
Mikuláovi i dvěma
Přemyslovým dcerám, jejich jméno se v listu neuvádí, aby
nabýti a poívati mohli vech statků, cti a důstojenství, které by cestou práva jim se dostaly. Avak také ustanovil, e se nemohou stát pány a dědici království českého a dne 21. října vypravil svého sekretáře mistra Bernarda de Furconio do Čech, aby za přítomnosti krále i českých pánů veřejně prohlásil, e stolice apotolská chtěla tomu, aby
syn nemanelský v Čechách nikdy dědičně na trůn dosednouti nemohl. Tímto jeho rozhodnutím byl český král přinucen k rozvodu, se kterým jeho manelka
Markéta Babenberská, ač tím zřejmě trpěla, souhlasila. Podle Palackého přiznala před několika biskupy, e po smrti svého prvního manela sloila slib čistoty v provinciálním sboru trevírských dominikánů a strávila pak přes rok v kláteře. Pape Alexander IV. v květnu 1261 zemřel, a tak se s Přemyslovými manelskými problémy vyrovnal jeho nástupce na papeském stolci, Urban IV. Přemysl pojal za manelku
Kunhutu, protoe Margareta pobývala v dominikánském kláteře sv. Marie na Zaječím ostrově v Budapeti, a sňatek s českým králem odmítla. Pape udělil Přemyslovi dispens ke sňatku, jen se konal 25. října 1261 v Prepurku a papeem byl schválen bulou z 20. dubna 1262. 23. prosince 1261 Přemysl i s
Kunhutou slavnostně přijeli do Prahy a o dva dny později, v den narození Krista, byli spolu korunováni od arcibiskupa Mohučského Wernera v hlavním kostele sv. Víta.
Ziskem týrska ve vítězné bitvě u Kressenbrunu se do Přemyslovy moci dostala druhá z babenberských dědiček, Gertruda, která zde i s dětmi pobývala. Podle Vaníčka byl Gertrudin poměr k Přemyslově vládě veskrze nepřátelský a uvádí, e její syn Fridrich Bádenský před druhou česko-uherskou válkou raději odeel na dvůr prince Kondradina pod ochranu jeho strýců, bavorských vévodů (Wittelsbachů). Povězme si nyní něco o (i podle kronik) krásném taufském princi. (Podrobnějí informace naleznete v
samostatném článku o něm.) Jeho matka Alběta byla sestrou zmiňovaných bavorských vévodů (Ludvíka a Jindřicha), jeho otec Konrád IV. kdysi římským králem a jeho dědeček Fridrich II. posledním římským císařem, Konradin byl tedy svým původem přímo předurčen k tomu, aby se stal kandidátem ghibellinské (taufské) strany na přítího římského krále. Mezi oběma mladými mui Fridrichem a
Konradinem vzniklo přátelství, které přetrvalo a do jejich společné smrti, přesto se Fridrich vrátil zpět k českému králi, nebo ho po jeho boku nacházíme 23. května 1261 v Písku. Podle Vaníčka Přemysl jako panovník vychovaný v zásadách rytířské a církevní kultury svůj vztah k Fridrichovi i jeho rodině zvládl. Z uvedeného pak Vaníček dále vyvozuje, e český král úspěně prosazoval svou politiku vůči ostatním mocným tohoto světa, bez ohledu na to, zda byli ghibelliny či guelfy - tedy k papeské kurii, princi Konradinovi i jeho strýcům a ochráncům, bavorským vévodům Ludvíkovi a Jindřichovi, k oběma stávajícím římským králům Richardovi Cornwallskému a Alfonsovi Kastilskému, salcburskému stolci, stejně jako k severoněmeckým i polským kníatům a k litevským územím. Na tyto vztahy posléze historicky navazoval jeho syn Václav II. ve svém konceptu vztahů vůči Polsku a Uhrám, ale i k Braniborsku a Řádu.
Skutečnost, e se soustátí tvořené z přemyslovských a babenberských zemí stalo velmocí, musela nutně změnit i profil Přemyslovy vnitřní politiky. Pro posílení dynamicky se rozvíjející zemské správy bylo nutné doplnit, kvůli vzájemné provázanosti původních i nově nabytých území, pásmo mezi Prahou, Olomoucí, Brnem, Vídní, týrským Hradcem, Kremí a Pískem o dalí hradní rezidence a městské fundace, jako například České Budějovice nebo Myenec.
Přemysl sice cíleně vytvářel centrální panovnickou moc, občas i proti zájmům zemské lechty. Základem Přemyslovy pozice ale byla zemská svrchovanost, v ní byla síla i slabost jeho politiky, protoe bylo nezbytné uplatňovat operativní moc jeho dvora, jeho hlavní oporou byly Čechy a Morava.
Pouijme pro srovnání vztah mezi vládcem a královstvím v sociálně pokročilejí Anglii. Zde se dodrování
Magny charty libertatum, posilující zájmy země, stalo klíčovým politickým problémem. Tato
Velká listina svobod byla v podstatě souhrnem zásad, které svazovaly panovníkovi ruce. Nechtěl-li být král nazýván tyranem, nesměl sáhnout na statek svých pánů, nesměl ádného z těchto pánů prohlásit psancem a nesměl se ani odumřelého léna zmocnit bez rozhodnutí soudu. Prostě nemohl rozhodovat sám a pouze podle svého, by nejlepího vědomí a svědomí, jako to dělal dosud. Moc Jindřicha III. byla poté lechtou omezena jetě více. Na základě Oxfordských provizí byl dokonce podřízen kontrole lechtického výboru, který měl spolurozhodovat o jmenování úředníků a o finančních záleitostech. Ačkoliv Oxfordské provize později francouzský panovník Ludvík IX. svým rozhodčím výrokem zruil, protoe podle něj odporovaly důstojnosti královské moci, i on pokládal za správné dodrovat Magnu chartu.
V Čechách u panovnická moc (se svou veřejnou rolí a vedením soudní a správní sféry) dávno neměla rysy patriarchálního despotismu doby kníecí, ale nebyla jetě ani omezována hrozbou legitimního odboje. Tedy i velké panské rody dozrávaly postupně a aktivní, ctiádostivá Přemyslova politika si vynucovala nové systémové korekce. Na sklonku Přemyslovy vlády se pak králi jeho politika silné ruky stala osudnou.
Příli mnoho římských králů

V první polovině edesátých let mnozí v Říi začali kritizovat vládu dvou římských králů Richarda Cornwallského a Alfonsa X. Kastilského, kteří se více zabývali problémy zemí, z nich pocházeli, ne problémy Říe. Josef usta se domnívá, e ji, kdy byl Přemysl i s
Kunhutou korunován Wernerem Mohučským v prosinci 1261, myslel i na císařský vínek, ale mohučský arcibiskup předloil kandidaturu prince
Konradina, kterému bylo tehdy sotva deset let. Pape Urban IV. princovu kandidaturu zavrhl s odkazem na regest svého předchůdce Alexandra IV. Josef usta dále soudí, e k tomuto papeovu zákazu dolo z Přemyslova popudu. Podle Vaníčka bylo u samotné předloení návrhu pouhou prestiní demonstrací pozice Wittelsbachů, by jejich vztahy s Přemyslem byly tou dobou normalizovány. Také on uvádí, e Přemysl před postupem Wittelsbachů (tedy Konradinovou kandidaturou) varoval papee. usta i Vaníček zřejmě přitom vycházejí z listu papee Urbana IV. českému králi, který je datován k 3. červnu 1262.
Kritiku stavu Říe povauje Vaníček sice za oprávněnou, ale uvádí, e volba mladičkého prince římským králem pro ni nebyla tím správným mírovým řeením, pravděpodobně se tak domnívá kvůli dlouholetému nepřátelství čelních představitelů regionu
Konradinových bavorských strýců a českého krále. Za těchto okolností odeel z Přemyslova dvora na Konradinův dvůr vévoda Fridrich, podle informací Vídeňských análů měl být českým králem vypovězen. Fridrich si od roku 1259 nárokoval Rakousko a týrsko a nyní začal uívat titulu vévoda rakouský a týrský. Vaníček dále uvádí, e Přemysl a arcibiskup mohučský vystoupili na podporu Richarda Cornwalského spolu s trevírským arcibiskupem, jeho si získal na svou stranu samotný Richard, který zavítal do Porýní. Jene právě Werner z Eppsteinu, arcibiskup mohučský, který byl na svůj stolec zvolen a roku 1259, a tedy se poslední volby římského krále neúčastnil, byl tím, kdo měl stanovit den a místo k nové volbě krále, při ní měl být zvolen římským králem princ
Konradin. O tomto návrhu jsme si ji výe řekli a tato skutečnost také plyne z Regest imperii přiblině z dubna 1262, i kdy o ní víme jen z ji vzpomínaného listu papee Urbana IV. králi Přemyslovi, a také z výe uváděné papeovy zamítavé odpovědi arcibiskupu mohučskému a listu biskupu z Constanzy. Josef emlička píe pouze o tom, e Přemysl se v létě otevřeně vyslovil pro krále Richarda. Obrátil se na něj s ádostí o formální poskytnutí svých drav v léno, čím si zajistil drbu nejen týrska, ale i Rakouska vůči monému zpochybnění své vlády v těchto zemích. Král Richard Přemyslovi listinou vydanou 9. srpna 1262 v Cáchách zdůraznil význam Českého království pro Říi a pojistil mu nejen vlastnictví dědičných zemí (Čech a Moravy) spolu se vemi jejich lény, ale také císaři a Říi římské právem lenním odumřelá kníectví rakouské a týrské, se vemi lény k nim přísluejícími, uprázdněná smrtí posledního Babenberka. Richard obě vévodství postoupil Přemyslovi a jeho dědicům ku pravému manství na časy budoucí a věčné. Těmito dokumenty se Říe vrátila ke striktnímu výkladu rakousko-týrského Privilegia minus. Dědické nároky nabyté s rukou Markéty se v dokumentu pochopitelně nezdůrazňovaly. Je moné, e později oba tito aktéři (Přemysl Otakar II. a Richard Cornwallský) paradoxně stáli u zrodu dalího
privilegia minus tentokrát pro české země a Přemyslovu dceru Kunhutu, kdy český král stále jetě neměl muského potomka a dědice. Přemysl a Richard by pak jednali v této otázce zcela podle momentálních potřeb. Podle Vaníčka udělení lén upevnilo Přemyslovo postavení vůči lechtě, biskupům i ve vztahu k oběma Babenberkovnám Markétě i Gertrudě.
První týrská krize
Zastavme se na chvíli ve týrsku, kde hájil Přemyslovy zájmy zemský hejtman a marálek českého království Vok z Romberka. Přemysl Otakar II. mu udělil v léno hrabství Raabs s výslovným odůvodněním jeho urozenosti, nebo
pochází od předků urozených a svobodných a je schopen dosahovat hodností hraběcích i vyích.
Musel řeit sloitou situaci kolem vznikajícího odboje. Důvodem byly revindikační nároky uplatněné králem Přemyslem na hrad Wildon, jen byl tradičním střediskem velkého vévodského panství v blízkosti týrského Hradce (Gratzu). Vedle původního sídla vévody, Wildonu, vznikl hrad Nový Wildon. Tento hrad drený dříve Litoldem z Wildonu, postoupil jeho bratr Oldřich i s důchody Otovi z Lichtentejna, co potvrdil 25. dubna 1260 první Přemyslův týrský hejtman (capitaneus) Jindřich z Lichtentejna. Hrady sehrávaly v politickém vývoji hornatého týrska mimořádnou roli. Tato sídla spolu se svými posádkami výrazněji ne jinde kontrolovala celá údolí a bezpečnost cest. Před hrozbou revindikace, kdy předmětem sporu byl asi vztah mezi původním a novým hradem, chtěli velmoové Herant z Wildonu a Oldřich z Lichtentejna vyhledat pomoc u Fridricha Bádenského. Proti nim vak vystoupila skupina v čele s hrabětem Fridrichem Ptujským a Godfriedem z Mariboru, kteří stáli v popředí za vlády Arpádovců, ale nyní podpořili zemského hejtmana Voka z Romberka. Vok samozřejmě hájil ve týrsku postoje zeměpanské, nikoliv lechtické, přesto se snail nijak situaci nevyhrocovat. Podle Vaníčka páni z Lichtentejna a Wildonu očekávali, e budou za svůj podíl na Přemyslově vítězství nad uherským králem i předchozí týrskou lechtickou reprezentací patřičně respektováni. Vok obratně vyuil starích rozporů mezi lechtickými rody a prosadil svou vůli. Snail se vak o soulad s místní lechtou, jak to vyplývá i z jeho vztahu k vévodkyni Gertudě, která mu potvrdila drbu hrabství Raabs. Gertruda vystupovala jako seniorka vůči mnohým předákům země, předávala v léno hrady, udělovala i dalí výhody, kromě Voka i významnému týrsko-korutanskému velmoi Siegfriedu z Mahrenbergu, jen byl nyní ve slubách korutanského vévody, nebo zemskému písaři Wittigovi, ani k tomu, s přihlédnutím ke smlouvám uzavřeným po bitvě u Kressenbrunnu, byla oprávněná.
Překonání krize ve týrsku bylo spojeno se závazkem Gertrudy provdat svou dceru Agnes za korutanského vévodu Oldřicha, ovdovělého po smrti Agnes Meránské. Ujednání tohoto sňatku bývá spojeno právě s návtěvou Siegfrieda z Mahrenbergu ve Voitsberku. Vaníček uvádí, e sňatek bývá označován za projev Přemyslova nátlaku, ale myslí si, e mnohem spíe pro českého krále znamenal jisté riziko. Případný syn, který by vzeel z tohoto svazku, by si mohl nárokovat vládu ve vech východoalpských vévodstvích.
Po Vokově smrti roku 1262 nastoupil do funkce týrského zemského hejtmana Bruno ze Schauenburgu, biskup olomoucký. Pocházel z hraběcího rodu Schauenburg-Holtýnského, jeho počátky byly úzce spojeny s Řádem německých rytířů. Jeliko ten byl ve týrsku velmi oblíben, měla tato skutečnost posílit Brunovu presti zde. Brunovy úkoly v této neklidné zemi vypočítává Vaníček, měl vyřeit otázku kolem salcburského arcibiskupství a harmonizovat politické vztahy s vévodou Oldřichem, s ním se znal jetě z dob, kdy byl Oldřich moravským udělníkem (kníetem znojemským). Salcburským arcibiskupem byl toti Oldřichův bratr Filip Sponheimský, který nepřijal vyí svěcení a arcibiskupství, které mu pape Inocenc IV. potvrdil ji roku 1247, zvolna měnil ve svůj vazalský stát. Filipův odpůrce (rovně) Oldřich, dříve biskup Sekovský, podporovaný Uhry, ztratil důvěru papeské kurie, nebo byl nyní podporován bavorským vévodou Jindřichem, jen se nacházel v klatbě. Frantiek Palacký uvádí, e arcibiskup Oldřich uznal konečně nedostatečnost svou k vysokému tomu důstojenství. Církev očekávala od Bruna pozitivní vyřeení tohoto vleklého problému, které se ale protáhlo a do podzimu 1265, kdy byl salcburským arcibiskupem zvolen Piastovec Vladislav.
Současně s řeením problému na salcburském arcibiskupském stolci pape Urban IV. usiloval o novou kříovou výpravu českého krále do Prus. Přemysl roku 1263 obdrel od patriarchy aquilejského Řehoře dědičné čínictví patriarchálního chrámu se vemi k němu náleejícími statky a právy a 17. července roku 1264 od papee Urbana IV. právo ochraňovat salcburské arcibiskupství. Odstranění problémů v alpských zemích mělo Přemyslovi uvolnit ruce ke kříové výpravě.
Přemyslova politika souladu a souznění se soustředila na upevnění pozic získaných v bitvě u Kressenbrunnu. Vyvrcholila slavnou svatbou v roce 1264, kdy se pod českou patronací spojovali do sňatkové aliance branibortí Askánci a uhertí Arpádovci. enich Béla Mladí byl synem Bély IV. a jeho kráse se obdivovali vichni (i Frantiek Palacký), jeho nevěsta Kunhuta byla dcerou Oty III. a české princezny Boeny. Soulad mezi českým a uherským králem byla vyjádřen i sňatkem sestry české královny Gryfiny, s kníetem lenčickým, Lekem Černým z kujavské linie Piastovců, budoucím vévodou krakovským. Vaníček píe, e pouze český král nyní realizoval svoji velkorysou politiku a nikde jinde na říském území podobná hierarchie vztahů nevznikala. Podle Frantika Palackého pověst o honosné svatbě se roznesla a do dalekých krajin a nebylo panovníka v Evropě, který by o českém králi pochyboval, e je nejbohatím, nejtědřejím a nejokázalejím pánem věku svého. Česká královna Kunhuta svatbám přítomna nebyla, protoe očekávala narození dítěte. V lednu 1265 se jí narodila dcera, je byla prvním legitimním dítětem Přemysla Otakara II.
Král Přemysl slavil přenádhernou hostinu na oslavu křtu své prvorozené dcery po dva dny s biskupy a lechtici na královském dvoře na praském hradě. Královským jménem Kunhuta po matce i babičce ji 2. února 1265 pokřtili tři biskupové praský, olomoucký a bamberský.
Změna na papeském stolci. Neastná smrt Benee ze Cvilína a Oty z Maissova
V únoru 1265 se stal novým papeem Kliment IV. Původně se jmenoval Guy Foucois a byl arcibiskupem narbonnským a rádcem francouzského krále Ludvíka IX. Svatého. Kliment IV. se stal politickým partnerem Přemyslovým v době, kdy byla pozice českého krále nejpevnějí. Byl ochoten podporovat Přemysla při překonávání otázky salcburského arcibiskupství a chtěl jej přitom získat pro svoji politiku, k jejím prioritám patřilo obsazení sicilského království rodem Anjou, boční větví francouzských Kapetovců. Podle usty se němečtí historikové z jeho kroků dokonce domnívali, e měl plány vlastní dějinnou základnu císařství prostě rozbíti přetvořením Německa, Burgundska i Itálie na několik dědičných království, a tím přivésti hodnost, kdysi v křesanstvu nejmocnějí, na slepou kolej úplné bezmocnosti.
Právě v této době dochází u Přemysla k určité změně, která úplně mění pohled na dosud sympatického panovníka. Vaníček píe, e podobný obrat přijít musel, nebo se měnily nejen dobové podmínky ale i potenciální cíle českého panovníka. Zatímco v padesátých letech vystupoval Přemysl skromně jako oblíbený chráněnec lechty a biskupů, nyní začíná ztělesňovat ambice královského majestátu.
Tehdy král dbát přestal o své obce, stěuje si Dalimilova kronika a podobné aloby podle Vaníčka zaznívají i v alpských zemích. Doplňuje, e panovník musel ovlivňovat vývoj své politiky ve prospěch královské moci, neměl vak přesné vzory, podle nich by mohl postupovat. Chtěl dostavět jednotlivé země v podmínkách velkého státu, při kterém se jako organizátoři uplatňují klerici a měané, ale bylo nutné přihlédnout k narůstajícímu významu lechtických dominií, na co zapomněl.
Zároveň dochází k rozchodu Přemysla s některými jeho dlouholetými stoupenci, se svědky jeho počátků. Ve svědečné řadě listiny z 21. dubna 1265 ze týrského Hradce chybí Bene ze Cvilína a Ota z Maissova. Oba velmoi byli zatčeni a uvězněni. Své vězení na hradě Veveří u Brna ji neopustili iví. Jejich zatčení a smrt bylo největí aférou poloviny 60. let
13. století. Tito pánové byli obviněni ze zrady, přičem podle Dalimila král Benee upálil v temné věi. Zatčen byl také Beneův bratr Milota z Dědic, který byl vak později proputěn. Zjistit motivaci tohoto útoku je obtíné. Oba pánové stáli věrně po Přemyslově boku od počátku budování jeho říe. Bene byl jmenován znojemským komorníkem, v některých listinách je uváděn jako purkrabí. Vaníček si jen stěí dovede představit monost zrady, která by spojovala moravského a rakouského velmoe v době Přemyslova vzestupu. Navíc, pokud by se jednalo o zradu, byl by rod Beneoviců postihnut mnohem výrazněji. Místo toho se proputěný Milota z Dědic stal poručníkem Beneových dětí a byl pověřován funkcemi, kde na věrnosti velmi záleelo, patrně v rámci kompenzace za bratrův ivot. Co tedy vedlo Přemysla k Beneově popravě? Vaníček uvádí, e Bene ze Cvilína v roce 1261 přiel o úřad podkomořího. Tato funkce byla spojena s městy a s komorními důchody, take nejspí dolo ke sporu o příjmy. Také podle Frant. Palackého byly důvodem peníze, ale podle něj se Bene dal koupit uherským králem Bélou IV. Tato hypotéza se mi vak jeví nepravděpodobnou, nebo vztahy mezi českým a uherským králem byly v té době stabilní. Pokud český král podle Vaníčka připustil smrt obou velmoů, vybočil tím sice z konvencí rytířské kultury, ale nejednalo se o nastolení despotického reimu jako spíe o průvodní úkaz rostoucí monarchické moci: Na Přemyslově dvoře nenastala hrůzovláda jako v některých Shakespearových historiích, princip rytířské ctnosti a spravedlnosti zůstal i nadále pěstovaným vzorem, ale dvorské prostředí se stávalo čím dal tím závislejím na osobě krále a jeho úřednících.
Vyřeení salcburské otázky. Zajetí Richarda Conwallského. Zisk Chebska.
V květnu 1265 dochází k likvidaci Gertrudina týrského panství. V jejím bývalém sídelním městě v Judenburgu pobýval tou dobou zemský hejtman, biskup Bruno. Vévodkyně byla nucena vzdát se územní moci a spokojit se s rentou. Tím ale Přemysl se svými protivníky v alpských zemích jetě neskončil. S podporou papee dosáhl rezignace salcburského arcibiskupa Oldřicha v srpnu 1265. Správu salcburské arcidiecéze svěřil pape do rukou biskupa Bruna. Smrtí Oty z Lonsdorfu se uprázdnilo pasovské biskupství, v jeho diecézi leelo Rakousko. Na toto místo byl delegován Piastovec Vladislav, probot vyehradský a kancléř český, který byl vzdělán na italských univerzitách. V Pasově dlouho nepobyl, kdy na základě volby kapituly a následného papeského rozhodnutí byl na podzim roku 1265 jmenován arcibiskupem salcburským. Na uvolněný biskupský stolec po něm přiel vratislavský kanovník mistr Petr.
Do vývoje v Říi pak nečekaně zasáhly důsledky první parlamentní revoluce v Anglii. Richard Cornwalský byl společně se svým bratrem, anglickým králem Jindřichem III., po poráce v bitvě u Lewes 14. května 1264 zajat vzbouřenými barony. Uběhlo mnoho dní (více jak rok), ne Richard znovu nabyl svobodu. Vznikl dojem, e se římský trůn uprázdnil, a tak ghibellinská strana, která podporovala prince
Konradina, opětovně navrhla novému papei jeho zvolení jediným římským králem, podle usty byl návrh podán falckrabětem roku 1265. To vak pape Kliment IV. zamítl. Vaníček poukazuje na rivalitu, je panovala mezi Wittelsbachy a Přemyslem Otakarem II. v rámci říe. Přemyslova ctiádostivá politika směřovala k dalí válce mezi nimi, zatím ale probíhaly na obou stranách jen přípravy. V červenci 1265 pobýval Přemysl Otakar II. u Českých Budějovic, kde dolo k zaloení města. Na podzim král i biskup Bruno vedli diplomatická jednání jako pověřenci apotolského stolce pro pasovské biskupství a salcburské arcibiskupství ve Freistadtu. Král při tomto jednání uzavřel 5. listopadu spojeneckou smlouvu s pasovským biskupem Petrem, kapitulou, ministeriály a měany. Na jejím základě mu biskupské město otevřelo vechny své hrady i podřízená města.
V Anglii byl 9. září 1265 proputěn Richard Cornwallský z rukou odbojníků. Přemysl mu nabídl dalí spolupráci. Upozornil ho na rozchvacování korunních majetků v Říi pod záminkou ochrany Konradinových práv a ačkoliv nikoho přímo nejmenoval, myslil tím Wittelsbachy. Do této doby můeme datovat i privilegium zajiující dědické nároky Přemyslových dcer, o něm se jako první zmiňuje Josef usta. Nezachovalo se vak a není jisté, zda vůbec existovalo. Pokud ano, bylo namířeno proti Konradinovi. List z formulářové sbírky vikářství českého krále naznačuje, e král Richard dal Přemyslovi volnou ruku k ovládnutí statků dosud právoplatně drených taufským princem. Četí historikové jeho anexi nepovaují za protiprávní, mělo podle jejich názoru s Čechami přirozenou ekonomickou vazbu. Např. podle Vaníčka nebylo Chebsko pouhou kořistí, ale stalo se organizovanou součástí struktury českého státu. Na Přemyslovu obranu je třeba říci, e mu poslouil jako příklad (podle mě vak nikoli hodný následování) způsob dobytí Království sicilského Karlem I. z Anjou, za mohutné podpory papee Klimenta IV. Ten Karlovi nabídl sicilskou korunu, Sicílie toti byla lénem papeského stolce. Karel z Anjou byl králem sicilským korunován v Římě a zavázal se papei k válce proti dalímu taufovi, stávajícímu sicilskému králi Manfredovi, nemanelskému synovi císaře Fridricha II., který se nechal roku 1258 korunovat sicilským králem poté, co ohlásil Konradinovu smrt. Porazil jeho vojsko sloené ze saracénských oddílů, německých oldnéřů a italských spojenců svými rytířskými sbory v únoru 1266 v bitvě u Beneventa. Po Karlově vítězství kurii velmi záleelo na Přemyslově vítězství nad Wittelsbachy, čím by klesly Konradinovy ance na jeho zvolení římským králem na minimum, a poráka taufů by tím byla dovrena.
Listiny, prameny:
-Jindřich ebánek, Sáa Duková, Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae, condidit Gustavus Friedrich, Tomi V, Fasciculus primus Pragae MCMLXXIIII (1974), secundus Pragae, MVMLXXXI (1981) tertius Pragae MCMLXXXII (1982)
-Monumenta Germaniae Historica, (http://bsbdmgh.bsb.lrz-muenchen.de/dmgh_new/)
-Johannn Friedrich Bohmer, Regesta imperii VI 1,Die Regesten des Kaiserreich, Verlag der Vagner, Insbruck 1897, (Regesta imperii VI 1 v internetové podobě :
http://regesta-imperii.adwmainz.de/index.php?id=234)
-Josef Emler, Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae II., Praha 1929
-Kronika tak řečeného Dalimila, Paseka 2005, přeloila Marie Krčmová, přebásnila Hana Vrbová
-FRB II. a III. V internetové podobě: http://147.231.53.91/src/index.php?s=v&cat=11
-Zbraslavské kronika, Chronicon Aulae Regiae, přeloil, Frantiek Heřmanský, vere Rudolf Mertlík, Nakladatelství Svoboda, Praha 1976
- Urkunden buch des Herzogstumes Steiermark
- Monumenta Historica Ducatus Carinthiae, 5. Band: Die Kärntner Geschichtsquellen 1269-1286, Klagenfurt
-Pokračovatelé Kosmovi, překlad Karel Hrdina, Svoboda 1974
-Kroniky doby Karla IV., Svododa 1980,
-Lambacher, Oesterreichische interregnum oder Staatsgeschichte der Lander Oesterreich, Wien 1773
- Fontes Rerum Austriacarum, Ostereichische geschichts, Quellen,Zweite Abteilung (II),1, (1849)
- Kodex dyplomatyczny katedry krakowskiej w. Waclava
- Regesten zur schlesischen Geschichte
- Codex diplomaticus Silesiae, siebenter band, Breslau
Literatura:
-Vratislav Vaníček, Velké Dějiny zemí Koruny České, svazek III., Paseka 2002
-Josef usta, České dějiny II/1 (Soumrak Přemyslovců a jejich dědictví), Praha, Jan Laichter 1938
-Josef usta, Dvě knihy českých dějin, Kniha první, Poslední Přemyslovci a jejich dědictví, Praha 1926
-Josef emlička, Století posledních Přemyslovců, Panorama, Praha 1986
-Josef emlička, Přemyslovci. Jak ili, vládli, umírali, Nakladatelství LN 2005
-Josef emlička, Počátky Čech královských, Proměna státu a společnosti, Nakladatelství LN 2002
-Josef emlička, Čechy doby kníecí, Nakladatelství LN 2002
-Jan Kláptě, Proměna českých zemí ve středověku, Nakladatelství LN 2005
-Frantiek Palacký, Dějiny národa českého v Čechách i v Moravě, díl druhý, nakladatelství Adonai s.r.o.
- Frantiek Palacký, Dějiny národu českého VI., ivá díla minulosti svazek 66, Odeon 1973
- Václav Novotný, České dějiny dílu I. část 4. Rozmach české moci za Přemysla II. Otakara (1253-1271). Praha, Laichter, 1937
- Thomas Winkelbauer Fürst und Fürstendiener: Gundaker von Liechtenstein, ein österreichischer, Oldenbourg,1999
-Karlmann Tangl, Die Grafen von Heunburg: II Abtheilung. Von 1249 1322, Aus dem XXV Bande des von der kais. Akademie der Wisseschaften herausgegeben Archiv für Kunde österreichischer Geschichtsquellen besonders abgedruckt), Wien aus de K. K. Hof-und staatsdruckerei, 1860
- Archiv für Österreichische Geschichte, Volumes 31-32 Od autorů: Kaiserlichen akademie der wissenschaften, Vienna 1864,Archiv für kunde österreichischer geschichts
- Franz Viktor Spechtler, Barbara Maier, Ich, Ulrich von Liechtenstein, In:Literatur und Politik im Mittelalter: Akten der Akademie Friesach "Stadt und Kultur im Mittelalter", Friesach (Kärnten), 2.-6. September 1996, Wieser, 1999
-Christopher Gravett, German Medieval Armies 1000-1300, Men-At-Arms Series 310, Osprey Military;
-Peter Herde, Die Schlacht bei Tagliacozzo. Eine historisch-topographische Studie, in ZBLG 25 (1962)
-Winfried Irgang, Norbert Kersken, Jürgen Warmbrunn, Herder-Institut, 2007 Schlesien im Mittelalter: Siedlung, Kirche, Urkunden; ausgewählte Aufsätze
- Jahrbuch für Landeskunde von Niederösterreich, Volumes 44-45, Verein für Landeskunde von Niederösterreich und Wien, 1979
-Elenchus fontium historiae urbanae: Jan Frederik Niermeyer G. Van Herwijnen P. H. D. Leupen C. van de Kieft W. Rausch, Osterreich quem ed. curaverunt G. van Herwijnen... Quam ed. Willibald Katzinger, Band 1;Band 3, Brill 1992
Podobné články:
Konradin