Středověk
Dnes je: 22. 10. 2017  | Hlavni strana | Seznam rubrik | Odkazy | RSS | Forum |  
Hlavní menu
Novinky
05.02.2017: Rodokmen
Po dlouhé době rodokmen: Páni z Pardubic

17.04.2016: Jakub Kon(e)ček z Prus
Nižší moravský šlechtic, v závěru života majitel zdouneckého panství

28.02.2016: Maršík z Radovesic
Poslední komentáře
  • Možná by bylo vhodné přidat na stránky (přesněji do dokumentů ke stažení) článek s citacemi (jelikož . . . (Vilém Zajíc z Hazmburka. Katolický pán v husitské době)
  • Pokud nejsou citace pramenů přímo u konkrétních dat a souvislostí, tak jejich výpis v bibliografii, . . . (Vilém Zajíc z Hazmburka. Katolický pán v husitské době)
  • Po prvním přečtení jsem poněkud rozpačitý. Zabývám se tímto rodem dlouhou dobu a mnohé vidím jinak.. . . . (Vilém Zajíc z Hazmburka. Katolický pán v husitské době)
  • Po prvním přečtení jsem poněkud rozpačitý. Zabývám se tímto rodem dlouhou dobu a mnohé vidím jinak.. . . . (Vilém Zajíc z Hazmburka. Katolický pán v husitské době)
  • Myslím, že částečně určitě ano, i když přímý důkaz o tom se nedochoval, většina jeho zachovalých pís . . . (Kašpar Šlik († 1449). Kancléř tří císařů )
  • Sociální sítě a ostatní






    Přemyslovci

    * Šastná léta zlatého krále Přemysla, část druhá (1265 - 1269)

    Autor: Hana Skřeková . Vydáno dne 16. 02. 2014 (3747 přečtení)

    Tažení proti Bavorsku
    Zdá se mi logické, že ani princ Konradin ani Wittelsbachové se se ztrátou Chebska nesmířili, zvláště bylo-li tak velmi poznat, na čí straně jsou sympatie papežovy. Ten totiž nařídil listinou z 9. února 1266 bavorskému vévodovi Jindřichovi vydat území arcibiskupu Vladislavovi uchvácená, přičemž uvedenou skutečnost sděluje téhož dne listem Přemyslu Otakarovi II. a salcburskému arcibiskupu Vladislavovi. Válka zatím sice probíhala jen diplomaticky , ale uskutečňovaly se rozsáhlé přípravy i k té skutečné.

    24. července 1266 v Domažlicích uzavírá Přemysl dohodu s představiteli města Řezna, namířenou proti oběma bavorským vévodům. Město se zřejmě rozhodlo osamostatnit a nebýt závislé na biskupovi ani bavorských vévodech. Ve výčtu přátel Přemyslových nechybí Wetinové. Novotný, Vaníček, Žemlička i Šusta hovoří o kandidatuře druhého z žijících vnuků císaře Fridricha II., rovněž Fridricha, po otci Míšeňského, na římský trůn, v jehož pozadí stál Přemysl Otakar II. Vaníček připomíná souvislost s domažlickými listinami a výčtem přátel v nich a dodává, že „ve vší tajnosti připravoval český dvůr zasnoubení dědičky trůnu Kunhuty s wettinským vévodou Fridrichem, vnukem Jindřicha Jasného a synem durynského lantkraběte Albrechta.“ Šusta podotýká, že toho o Fridrichově kandidatuře víme „jen velmi málo určitého, přes množství literatury odborné otázce věnované“ a doplňuje, že se tím Přemysl odklonil od někdejší podpory Richarda Cornwallského. Oba shodně uvádějí jako důvod tohoto spojení snahu nalézt protiváhu k princi Konradinovi. Podle Vaníčka mohl být Fridrich Wettinský akceptován i v Rakousku jako vnuk Konstancie Babenberské, jež byla sestrou vévodkyně Markéty, Šusta zase hovoří o jeho pokrevním spojení po přeslici se slavnými císaři. Pozornost věnují historikové i věnu. Nejprve Josef Šusta: „Na českou princeznu a jejího chotě měla padnout česká koruna i jiné země s ní spojené“, poté Josef Žemlička: „Podle vzájemné dohody obou panovnických domů tvořila nevěstino věno celá rozsáhlá přemyslovská država.“ A Vaníček dodává, že český král „v důsledku marného čekání na narození dědice trůnu“ tak nalezl „nejen provizorního dědice vlády v česko-rakouském soustátí, ale také možného brzkého kandidáta na římskoněmecký stolec.“ Bylo to poprvé a naposled, co český král byl ochoten podpořit jiného kandidáta na římský trůn z řad říšských knížat.

    Když počátkem srpna Přemysl vpadl do Bavorska, podporovali ho Salzburg, Pasov a Řezno . Útočné akce byly pečlivě plánovány, podle kronik, jejichž autoři vždy měli tendence v počtech čehokoliv poněkud přehánět, mělo vojsko čítající „deset tisíc vojáků“ (decem milibus militum) s sebou také „200 tisíc vozů s potravinami, které vojsko nejvíce potřebuje…“(200 milia curruum cum expensis quibus exercitus plurimum indigebat…)“

    Do Bavorska směřovala dvě útočná vojska – severní z Čech s Přemyslem a jižní štýrsko-korutanské pod vedením Bruna Olomouckého. Česká strana se tentokrát vyhnula útoku rytířského jezdectva. Ojediněle technicky zajištěné tažení se však nevyvedlo, Vaníček vidí důvod nezdaru právě v početnosti Přemyslových bojovníků. Přes veškerou přípravu podle něj selhalo zásobování, zejména proto, že vojsko procházelo řídce osídlenými oblastmi. Ke spojení obou armád vůbec nedošlo, nebo Bruno byl Jindřichem Bavorským zatlačen zpět do Salcburska. Tolik očekávaná velká porážka Wittelsbachů se nekonala a Přemysl byl nucen ustoupit s vojskem do Chebska, zřejmě s cílem zabránit princi Konradinovi a falckrabímu Ludvíkovi, aby se nedávno zcizené země znovu zmocnili, nebo zde krajina snadno poskytovala zásoby, a díky tomu se Přemysl mohl bezpečně vrátit domů.



    V těchto bojích není příliš slyšet o rakouské šlechtě. Proto se uvažuje, zda mohla svou pasivitou dávat najevo odpor vůči Přemyslově politice a potrestání Oty z Maissova. Lze však pochybovat, že by Rakušané neměli zájem bránit své vlastní země, zvláště když o obraně země mluví jejich kroniky. Přemyslova neúspěchu využil bavorský vévoda a vpadl do Pasova městskou branou, kterou mu otevřeli vnitřní spojenci. Stalo se tak 30. října 1266. Vyplenili bohaté a bezbranné kanovnické domy, zapálili celou čtvr. Po tvrdém odporu byli, zejména díky ministeriálům hájícím městské brány, bavorští útočníci vyhnáni zpět za městské hradby. Jiný bavorský oddíl přešel Dunaj, vpadl do Muelviertlu, kde bylo vypáleno městečko Felden a napadeny vítkovské državy. V listopadu vedl Přemysl protiútok z rakouského území a dobyl, opět za přispění vnitřních stoupenců, město Ried, síly se tak vyrovnaly. V prosinci pak Přemysl pobýval ve Freistadtu a v Linci, kde jednal s Jindřichem z Hardeku.

    14. ledna 1267 ve Štýrském Hradci věnoval svou přízeň Oldřichovi z Lichtenštejna, poté se přesunul do Vídně a do Čech. Mezi Čechami a Bavorskem byl ujednán za nejasných okolností mír. Byl obnoven předválečný stav, takže Čechami důkladně připravovanou válku lze chápat jako Přemyslův neúspěch. Příměří zprostředkovával papežský legát Guido, zřejmě ve snaze zabránit dalším ztrátám na církevních statcích. Přesto papežská kurie neměla zájem na trvalém míru v oblasti, nebo ghibellinskému společenství uvolnil ruce k větší podpoře prince Konradina při jeho tažení do Itálie (viz níže a podrobněji článek o švábském princi).

    Počátkem roku 1267 došlo v české politice vůči Bavorsku k radikální změně. Podle mě spíše tato změna souvisela s Konradinovou cestou do Itálie. Ale Vaníček se domnívá, že boje byly ukončeny, nebo salcburská otázka byla vyřešená a česká diplomacie začala „stavět na rozporech mezi bavorskými bratry Jindřichem a Ludvíkem Přísným.“

    Tragické italské tažení prince Konradina
    Když se na podzim 1267 princ Konradin rozhodl vyhovět prosbám italských ghibellinů, aby vypudil francouzské vetřelce ze Sicílie, stal se jeho vstup na italskou půdu událostí roku. Ač byl Konradin vychováván v Německu, byl mladíkem sotva odrostlým dětským střevíčkům a ani jeho pozice v Itálii nebyla zrovna jistá, jen jeho pouhá příslušnost ke kdysi mocnému rodu Štaufů byla dle Vaníčka hrozbou a „vzbuzovala mrazení v papežském Římě.“ Podle mě spíše chtěl Kliment IV. udržet na sicilském trůně Karla z Anjou za každou cenu. A Konradin mohl vzbuzovat jeho nelibé pocity jedině proto, že vláda francouzského rodu Anjou nebyla ještě na Sicílii a v Neapoli upevněna. Po uzavření míru mezi bavorskými vévody a českým králem nic nebránilo princi Konradinovi uskutečnit jeho cestu do Itálie. Zahájil ji v září 1267, přibližně osmého, a vydal se, provázený svým přítelem Fridrichem Bádenským, obnovit štaufské panství svých předků. Princovo charisma, ale zejména jeho mládí, zajistilo počáteční úspěch tažení. Italská města i místní šlechta se (na rozdíl od papežské kurie) neobávala jeho předků a už vůbec ne samotného Konradina, a tak mu vyjádřila podporu. Italové vnímali jen zašlý lesk a slávu císařské hodnosti, přičemž naději na její obnovení pro ně symbolizoval právě Konradin. Jeho ř횚tí stoupenci (bavorští vévodové a švábská hrabata, včetně Rudolfa Habsburského) ale svého chráněnce do Itálie nedoprovázeli. Podle Vaníčka, proto, že se domnívali, že pozice Anjouovců na jihu Itálie nemůže být tak pevná, aby si s ní neporadil rytířský básník Konradin pouze za přispění svých italských stoupenců. Dle Josefa Žemličky princovy německé spojence obrátila na zpáteční cestu papežova klatba. Mně se nejvíce zamlouvá Novotného logické vysvětlení, podle něhož přinutil falckrabího Ludvíka k návratu z Verony sňatkový projekt české princezny Kunhuty s Fridrichem Wettinským. Na pražském dvoře předpokládali, že se Konradin ujme Sicilského království i proti vůli papeže, čímž by znovu stoupl význam Čech jako přední guelfské velmoci v rámci Říše a Přemyslem podporovaný Fridrich Wettinský by mohl být papežskou kurií povolán na trůn v Německu. Oporou říšské politiky by se pak staly Čechy, které by Fridrich získal sňatkem s Kunhutou Českou. Jiné plány pro Přemyslovu dceru však připravoval papež Kliment IV. Jeho cílem bylo, aby „vznikla jakási „slovansko-románskᓠosa guelfského pojetí Říše.“ Což měli zajišovat dva silní králové – Francouz „před Alpami“ a Čech „za Alpami“. Nabádal proto Karla I. z Anjou, aby zasnoubil svého syna Karla s Přemyslovou dcerou Kunhutou. Jak vyplývá z papežova listu Karlu z Anjou, Přemysl toto spojení kvůli sňatkovému projektu s Fridrichem Wettinským odmítl a Fridrichova kandidatura se ocitla, stejně jako kdysi Konradinova, u papežské kurie, a podle Josefa Šusty dokonce i „při učených disputacích státovědeckých v Bologni“.

    Přemyslovo druhé křížové tažení do Litvy
    Aby vyhověl papežovu přání, vydal se český král na sever pomoci Řádu německých rytířů a rovněž získat nová území, jež by přijala křesanství římského vyznání. Informace o přípravě k výpravě najdeme v listině vydané pro klášter Lilienfeld. Zbudování Nových Čech na pohanském Severu odpovídalo ideálu zakládání nových křesanských celků po vzoru Palestiny. Zamýšlel také povýšit olomoucké biskupství na církevní metropoli s tím, že role Olomouce na východě by byla chápána jako misijní. „Papežská kurie projevovala o tyto kraje nemalou „péči“ a často vyzývala k přijetí kříže“, jenž by tato území zbavil pohanství, tatarských nájezdů a také pravoslavného rozkolnictví. Už papež Alexandr IV. vystoupil proti haličskému knížeti Danielovi, který na Litvě zakládal pravoslavná biskupství. Na Litvě se totiž křesanství dostalo do krize po útoku řádových rytířů na litevskou Žmuď v roce 1260. Po sérii krvavých povstání a vražd se do čela Litvy dostal pohanský kunigas Trojden, v ruských letopisech označovaný pro svoji krutost jako druhý Herodes nebo Nero.

    Jednání Přemysla s představitelem řádu, zemským komturem Ludvíkem, vedlo ke shodě. Přemyslova listina z Prahy 19. září 1267 dokladuje Přemyslův slib, že touží zachovat bratřím řádu jejich majetky. Řád zase dal souhlas „k dobytí a obsazení“ (ad aquirendum et occupandum) Galindie, Jatvěžska a Litvy a „dalších nepřátel Kříže Kristova“ aby se tato území připojila „ke ctění víry Kristovy“. Přitom Přemysl požádal o zřízení misijních biskupství v těchto zemích. Metropolitní úlohu pro tato biskupství měla zastávat právě Olomouc. Biskup Bruno uspořádal své záležitosti a vytáhl s Přemyslem na sever v čele štýrské a zřejmě i moravské šlechty. 3. ledna 1268 Přemysl zprostředkoval mír mezi pomořanským vévodou Mestvínem a komturem Ludvíkem. Řád byl tímto zbaven nebezpečné koalice Gdaňského Pomoří s pruskými náčelníky. Druhá křížová výprava českého krále však nebyla dlouhá a již v únoru 1268 se vrátil do Prahy (viz dále).

    Jako hlavní překážku pokračování výpravy sice Přemysl označil oblevu, ale důvodem byla i papežova lednová intervence do úmluv ze září 1267. Kliment IV. rozhodl, že království na Litvě má sice Přemysl obnovit, ale pak ho obsadit katolickým Litvínem. Brunovým úkolem sice bylo zbudovat misijní diecézi, ale měl ji předat církvi. Myšlenku povýšení olomouckého biskupství na arcibiskupství papež zamítl, protože Olomouc je sufragánem mohučského arcibiskupství. V tomto příkrém odmítnutí se zračí rozčarování papežské kurie nad českou politikou té doby. Ačkoliv papež svého času Přemysla ke křížové výpravě na sever tlačil (byl to zejména Klimentův předchůdce Urban IV.) nyní jej kurie potřebovala ve středu Evropy, ne na jejím okraji, a Kliment byl zjevně zklamán tím, že Přemysl ještě před odchodem na tuto výpravu uzavřel mír s Wittelsbachy. Přemysl byl v Praze doložen listinou pro olomouckého m욝ana Štěpána 16. února 1268 a spolu s ním i komorník Ondřej z Všechrom, purkrabí chebský a loketský Jaroš ze Slivna, moravský komorník Hartleb a jeho bratři, Milota z Dědic a Všebor, syn Idíka ze Švábenic.

    Bitva u Togliacozza. Smrt prince Konradina a Fridricha Bádenského
    Konradin si dlouhou dobu vedl v Itálii stále úspěšně, ale 23. srpna 1268, byl ale u Togliacozza Karlem I. z Anjou poražen. I když vše zprvu nasvědčovalo princovu dalšímu úspěchu, zvítězila nakonec díky lepší taktice francouzská strana. V době, kdy už část Konradinova vojska pronásledovala prchající první dva šiky armády Karla z Anjou a zbytek z princových štaufských oddílů začínal plenit okolí, objevila se na bojišti skupina francouzských rytířů, které Karel ponechal v záloze, ukryté za mírným návrším asi jeden a půl kilometru od bojiště. Ač se nám může zdát, že byl tento způsob boje nerytířský, byl rozhodně často používaný a Konradinovi zkušení vojevůdci měli podobnou situaci předvídat. Považuji za trestuhodné, že prince na tento způsob boje neupozornili a že se lépe proti Karlovi nepřipravili. Bohužel Konradin nedostal příležitost ukázat světu, zda by se ze své chyby poučil. Sice se i s Fridrichem Bádenským po prohrané bitvě zachránil útěkem a několik dní se jim dařilo skrývat (nejprve v Římě a pak na jihu v Asturii, odkud chtěli uprchnout po moři), byli ale poznáni, zajati a předáni Karlu I. z Anjou. Ani teď se Karel nezachoval rytířsky, a nechal 29. října 1268 oba mladíky bez jakéhokoliv náznaku shovívavosti a pravděpodobně i bez jediného mrknutí oka veřejně popravit. Smutnou smrtí mladinkého Konradina tak skončila i vláda Němců ve středověké Itálii. I přes její tragický konec lze právě na italské pouti rytířského prince, který možná i tady skládal své lyrické verše, ukázat, že soužití Němců a Italů mohlo probíhat daleko kultivovaněji, než tomu mnohdy bylo v minulosti a leckdy i v dobách následujících. Poprava Fridricha Bádenského se nám jeví nejen jako krutá, ale především jako zbytečná. Vaníček proto uvažuje o snaze Anjouovce odstranit jednou provždy uchazeče rakouského trůnu z cesty guelfskému českému králi, „s nímž se chtěl spříznit.“ Představy Štýrské rýmované kroniky, že Přemysl pobízel svými kurýry sicilského krále k oběma popravám a jejich smrt tak padá na jeho hlavu, jsou podle Palackého pouhé fabulace démonizující Přemysla. Styky mezi českým a sicilským králem totiž nebyly nikdy navázány a podle Palackého rovněž vypravit poselství z Neapole do Prahy a zase zpět, nebylo možné za tak krátkou dobu , jaká mezi bitvou a popravou obou mladíků uplynula. Papež Kliment IV., který byl prostředníkem mezi oběma králi, sice Přemysla dráždil upozorňováním na to, že Fridrich vystupuje jako vévoda rakouský, ale Přemysl, ač tento jeho nárok odmítal, nikdy nezasahoval do dobrých vztahů svého příbuzného, korutanského vévody Oldřicha, s oběma tak zbytečně popravenými mládenci – princem Konradinem i vévodou Fridrichem Bádenským. Ačkoliv v Rakousku a Štýrsku řešili Přemyslovi místodržitelé a zemští soudci důležité problémy, král zde přítomen nebyl a dění v Itálii nijak podrobně nesledoval. Podle Vaníčka jednání s neapolským dvorem navázal až „později, ale nikdy nemělo ráz systematické spolupráce“ (protože nabídku k sňatku podanou Přemyslem později zase odmítl Karel, viz druhá část tohoto článku).



    Druhá štýrská krize. Zatčení štýrských pánů a jejich internace. Osazení a poboření hradů
    Po tragickém císařském tažení prince Konradina Přemysl usoudil, že spojení některých pánů s Fridrichem Bádenským mu postačí k obvinění ze zrady a intrik, a tím prosadí své zájmy vůči štýrské šlechtě. Jak nás informuje Štýrská rýmovaná kronika, pozval zemské předáky do kláštera poblíž Vratislavi, Vaníček upřesňuje, že šlo o Třebnici, kde pobýval. Obvinil pány ze zrady a požadoval vydání či zboření některých hradů. Štýřané obvinění odmítli a král dal šlechtice uvěznit. Vnucenými sídly zatčených pánů – hraběte Bernarda a Jindřicha z Pfannberka, hraběte Fridricha z Ptuje, pana Oldřicha z Lichtenštejna (zemského maršálka), Heranta z Wildonu a Wulfinga ze Stubenberka – se staly hradní věže a hrady na Křivoklátě, Zvíkově, Veveří i Vranově. Vyhoštěna byla tentokrát i Gertruda, která odešla do Míšeňska a pobývala v klášteře založeném její tetou Konstancií. Vypuzení realizoval brněnský probošt Konrád, člen královy kanceláře. Palacký se ale domnívá, že v době, kdy mělo dojít ke Gertrudině vyhoštění, byl již probošt Konrád v Přemyslově nemilosti, jelikož vévodkyně byla doložena ve Štýrsku minimálně do roku 1270. Přemysl se sice na rozdíl od Karla I. z Anjou poprav vyvaroval, ale vězně propustil až po dlouhých 26 týdnech, když uvěznění pánové dali souhlas k tomu, aby některé jejich hrady byly obsazeny a jiné zbořeny. Nelehký úkol plnil biskup Bruno. Přemyslovo rozhodnutí bylo tvrdé a nekonvenční, ačkoli část české literatury ho oceňovala v rámci politiky vytvoření silné panovnické moci.

    Například podle V. Novotného konečně došla rozřešení sporná otázka ze štýrských dějin. Přemyslova prestiž tím ale dost utrpěla, a Otakar Štýrský nám královy nectnosti zachycuje ve své kronice:

    Když poznal, že mu štěstí přeje, Rozpoutal mnohé zlobné děje Proti všem, kteří v dané chvíli též vládčí práva uplatnili v Rakousku, ve Štýrsku, a tak z nejinakého popudu ctnou vévodkyni Gertrudu dal sehnat ze zděděných statků.

    Narušil se tím soulad panující mezi králem a zemskou obcí Štýrska. Zemská šlechta podpořila Přemysla v boji proti uherské nadvládě v domnění, že bude její práva respektovat. Na pozdější jmenování Miloty z Dědic, moravského pána z rodu Benešoviců a muže tvrdé ruky zemským hejtmanem ve Štýrsku, odpověděla šlechta sesazením Přemysla a její požadavek na vrácení zabraných a zbořených hradů se stal jedním z hlavních hesel v roce 1276. Samotný rozsah konfiskačního zásahu není dostatečně rekonstruován. Je sice tradován soupis zabraných hradů, ale jejich výčet nemusí být přesný. I když některá z těchto sídel měla ráz léna uděleného Babenberky nebo ve 30. letech císařem Fridrichem II., velmožové se domnívali, že sídla drží oprávněně. „Pokud by tento soupis znamenal zákaz stavby hradů, potom by se výše uvedení pánové museli odstěhovat do dvorců ke svým šafářům.“ Přitom trend vývoje ve střední Evropě byl úplně opačný. Výstavba země souvisela se stavbou sídel a dominií regionální aristokracie – nejen šlechty, ale i církevních institucí a předních m욝anů.

    Hrady, o něž se v této souvislosti ve Štýrsku jednalo, ležely v nárazníkové zóně vůči Uhrám a země se nemohla obejít bez hradních sídel a strategických tvrzí. Přemyslův kdysi dobrý vztah ke šlechtě původně babenberských zemí tak dostal další trhlinu, kterou bylo velmi obtížné zacelit.

    Německými autory bývá většinou pozitivně hodnocen biskup a zemský hejtman Bruno ze Schauenburka. Jistě ne proto, že s příchodem jeho i Čechů se v zemích rakouských a štýrských kromě užívání pozdravu „Dobro utro“, „Vítej, pane“, „Bohpomozi“ naučili také ošklivým nadávkám. Právě za Brunova působení došlo k největšímu plošnému potlačení šlechtických práv. Přemyslovo tvrdé prosazování zeměpanské moci proklestilo cestu taktickému i státnickému úspěchu Rudolfa Habsburského i jeho potomků. V případě českého krále se v jeho vztahu ke šlechtě střídá afekt a přízeň. Podle Vaníčka zřejmě z Brunovy iniciativy dochází i ke změně na postu zemského hejtmana, kdy Bruna ze Schauenburka nahrazuje – jako dočasný hejtman – rakouský sudí a rada Ota z Haslova. Odchod Bruna bývá sice spojován s Přemyslovými přípravami na dobytí Korutan, ale Vaníček míní, že právě biskup Bruno by „ovládnutí sousední země dokázal vojensky i státnicky mnohem lépe zvládnout, než to nakonec proběhlo.“ Domnívá se, že za Brunovou výměnou stála „nechu štýrské šlechty s Brunem dál spolupracovat.“ Situaci ve Štýrsku pak podle něj uklidnilo až dosazení Oldřicha z Lichtenštejna do pozice štýrského zemského sudího.

    Korutanské dědictví
    Poté, co se vypořádal se štýrskou šlechtou musel Přemysl vyřešit také otázku Korutan, které byly pro jeho další politiku strategicky důležité a kde dosud vládl Přemyslův bezdětný bratranec Oldřich. Ten 4. prosince 1268, za přítomnosti Alberta II. z Gorice a Oldřicha z Heunburka, v Poděbradech uzavřel s Přemyslem dědickou smlouvu. Na jejím základě se Přemysl stal dědicem majetku svého bratrance, ačkoliv Korutany jako říšské vévodství nebyly přímo zmíněny. Tak mohl Přemysl získat pod přímou kontrolu Korutany i s nimi sousedící Kraňsko, přestože obsazení tohoto vévodského léna náleželo do pravomoci římského krále. Problém představoval zejména Oldřichův bratr a bývalý arcibiskup salcburský Filip, který samozřejmě na stolec vévodský po svém bratru pomýšlel. Nečekané vyřešení problému s Filipem se naskytlo, když zemřel v Cividale patriarcha aquilejský Řehoř de Montelongo. O jeho smrti se dovídáme z listu, jímž Oldřich Korutanský napomíná svého bratra Filipa, aby se vynasnažil získat u krále českého doporučení k volbě na tento stolec. Z dalšího Oldřichova listu pak vyplývá, že Filip byl již patriarchou aquilejským zvolen a vděčí za to rovněž českému králi, jemuž vše oznamoval Oldřich Korutanský listem ze září 1269. Tímto dosazením na prestižní a finančně výhodné místo chtěl zřejmě svého bratra odškodnit za poděbradskou smlouvu. Ač Filipovi stále chybělo kněžské svěcení, na toto řešení přistoupil, a přijala ho i Aquilea, a Filip se 24. září 1269 stal patriarchou aquilejským.

    Oldřich Korutanský zemřel 27. října 1269 a český král tím ztratil cenného spojence. Vyslal do Korutan svého zmocněnce, brněnského probošta Konráda, aby převzal pod českou moc zeměpanské hrady a vévodský majetek. Za korutanského vévodu – „verus heres et princes terre“ – „pravého dědice a knížete zemského“ se ale v kraňské Lublani označil také Filip Sponheimský , jenž nebyl spokojen s aquilejským patriarchátem. Zprvu toto jeho prohlášení mělo malý ohlas. Krále ale nečekaně zradil probošt Konrád, který byl ochoten podpořit Filipův vzestup falešným svědectvím o poděbradské schůzce. Filipovy nároky měla upevnit listina Viléma Holandského, která písemně udílela Korutany v léno společně bratrům Oldřichovi a Filipovi. Vaníček však uvádí, že byla s největší pravděpodobností účelově zfalšována. Přemysl přijal někdy po 12. lednu 1270 titul vévoda korutanský a pán kraňský a 1. dubna svému bratranci Filipovi z Budyně píše: „Stěžujete sobě, že křivdu Vám činíme, ježto sám zavinil jste, co nyní mezi námi a Vámi nesnáze jest; nebo po smrti bratra Vašeho, jenž dobrovolně ustanovil nás dědicem zemí svých, Vás za příčinou nešlechetností a provinění Vašich naprosto vydědiv, zmocnil jste se hradů a tvrzí, jež Vám nenáležely. Kdybyste křivdou byli nepočali, byli bychom učinili vše, co slušného bylo by a šlechetného; ale chcete-li se přidružiti k nepřátelům našim, užívejte vůle své, my však práv svých nepřestaneme hájiti, spojíce se také s přáteli na odpor křivdám, které proti nám ukládáte.“

    Na prahu sedmdesátých let třináctého století, kde jsme se právě ocitli, dochází v řadě zemí (téměř celé Evropě) k různým systémovým změnám, jak v právních řádech, tak v postoji měst, kléru a šlechty vůči panovníkovi. Těmto transformacím je potřeba se věnovat podrobněji, proto bych ukončila první část článku Konradinovou smrtí, s ní spojenou štýrskou krizí a Přemyslovým ziskem Korutan, zkaleným jeho sporem s Filipem ze Sponheimu. V další části článku bychom se potom věnovali létům, která stále ještě je možné řadit mezi Přemyslova šastná, v nichž už ale sám svým jednáním velmi často připravuje ta méně šastná, která přijdou po nich (a která lze charakterizovat jako diplomatický boj s římským králem Rudolfem o moc ve střední Evropě) a z nichž také jednoznačně vyplynul Přemyslův pád, který přišel o něco později, roku 1278 v bitvě na Moravském poli.

    Listiny, prameny:
    -Jindřich Šebánek, Sáša Dušková, Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae, condidit Gustavus Friedrich, Tomi V, Fasciculus primus Pragae MCMLXXIIII (1974), secundus Pragae, MVMLXXXI (1981) tertius Pragae MCMLXXXII (1982)
    -Monumenta Germaniae Historica, (http://bsbdmgh.bsb.lrz-muenchen.de/dmgh_new/)
    -Johannn Friedrich Bohmer, Regesta imperii VI 1,Die Regesten des Kaiserreich, Verlag der Vagner, Insbruck 1897, (Regesta imperii VI 1 v internetové podobě : http://regesta-imperii.adwmainz.de/index.php?id=234)
    -Josef Emler, Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae II., Praha 1929
    -Kronika tak řečeného Dalimila, Paseka 2005, přeložila Marie Krčmová, přebásnila Hana Vrbová
    -FRB II. a III. V internetové podobě: http://147.231.53.91/src/index.php?s=v&cat=11
    -Zbraslavské kronika, Chronicon Aulae Regiae, přeložil, František Heřmanský, verše Rudolf Mertlík, Nakladatelství Svoboda, Praha 1976
    - Urkunden buch des Herzogstumes Steiermark
    - Monumenta Historica Ducatus Carinthiae, 5. Band: Die Kärntner Geschichtsquellen 1269-1286, Klagenfurt
    -Pokračovatelé Kosmovi, překlad Karel Hrdina, Svoboda 1974
    -Kroniky doby Karla IV., Svododa 1980
    -Lambacher, Oesterreichische interregnum oder Staatsgeschichte der Lander Oesterreich, Wien 1773
    - Fontes Rerum Austriacarum, Ostereichische geschichts, Quellen,Zweite Abteilung (II),1, (1849)
    - Kodex dyplomatyczny katedry krakowskiej œw. Waclava
    - Regesten zur schlesischen Geschichte
    - Codex diplomaticus Silesiae, siebenter band, Breslau

    Literatura:
    -Vratislav Vaníček, Velké Dějiny zemí Koruny České, svazek III., Paseka 2002
    -Josef Šusta, České dějiny II/1 (Soumrak Přemyslovců a jejich dědictví), Praha, Jan Laichter 1938
    -Josef Šusta, Dvě knihy českých dějin, Kniha první, Poslední Přemyslovci a jejich dědictví, Praha 1926
    -Josef Žemlička, Století posledních Přemyslovců, Panorama, Praha 1986
    -Josef Žemlička, Přemyslovci. Jak žili, vládli, umírali, Nakladatelství LN 2005
    -Josef Žemlička, Počátky Čech královských, Proměna státu a společnosti, Nakladatelství LN 2002
    -Josef Žemlička, Čechy doby knížecí, Nakladatelství LN 2002
    -Jan Klápště, Proměna českých zemí ve středověku, Nakladatelství LN 2005
    -František Palacký, Dějiny národa českého v Čechách i v Moravě, díl druhý, nakladatelství Adonai s.r.o.
    - František Palacký, Dějiny národu českého VI., Živá díla minulosti svazek 66, Odeon 1973
    - Václav Novotný, České dějiny dílu I. část 4. Rozmach české moci za Přemysla II. Otakara (1253-1271). Praha, Laichter, 1937
    - Thomas Winkelbauer Fürst und Fürstendiener: Gundaker von Liechtenstein, ein österreichischer, Oldenbourg,1999
    -Karlmann Tangl, Die Grafen von Heunburg: II Abtheilung. Von 1249 – 1322, Aus dem XXV Bande des von der kais. Akademie der Wisseschaften herausgegeben Archiv für Kunde österreichischer Geschichtsquellen besonders abgedruckt), Wien aus de K. K. Hof-und staatsdruckerei, 1860
    - Archiv für Österreichische Geschichte, Volumes 31-32 Od autorů: Kaiserlichen akademie der wissenschaften, Vienna 1864,Archiv für kunde österreichischer geschichts
    - Franz Viktor Spechtler, Barbara Maier, Ich, Ulrich von Liechtenstein, In:Literatur und Politik im Mittelalter: Akten der Akademie Friesach "Stadt und Kultur im Mittelalter", Friesach (Kärnten), 2.-6. September 1996, Wieser, 1999
    -Christopher Gravett, German Medieval Armies 1000-1300, Men-At-Arms Series 310, Osprey Military;
    -Peter Herde, Die Schlacht bei Tagliacozzo. Eine historisch-topographische Studie, in ZBLG 25 (1962)
    -Winfried Irgang, Norbert Kersken, Jürgen Warmbrunn, Herder-Institut, 2007 Schlesien im Mittelalter: Siedlung, Kirche, Urkunden; ausgewählte Aufsätze
    - Jahrbuch für Landeskunde von Niederösterreich, Volumes 44-45, Verein für Landeskunde von Niederösterreich und Wien, 1979
    -Elenchus fontium historiae urbanae: ‚ Jan Frederik Niermeyer G. Van Herwijnen P. H. D. Leupen C. van de Kieft W. Rausch, Osterreich quem ed. curaverunt G. van Herwijnen... Quam ed. Willibald Katzinger, Band 1;Band 3, Brill 1992

    Konradin – malý švábský princ
    Bitva u Tagliacozza (23. srpen 1268)

    Celý článek | Komentáře: 10 | Přidat komentář | Záložky:
    Informační e-mailVytisknout článek

    Naše knihy
    Přemysl Otakar II.


    Záviš z Falkenštejna
    Kalendář šermířských akcí
    Kalendář
    <<  Říjen  >>
    PoÚtStČtSoNe
           1
    2 3 4 5 6 7 8
    9 10 11 12 13 14 15
    16 17 18 19 20 21 22
    23 24 25 26 27 28 29
    30 31      

    Hus 2015 VOJSKO.net - �eskoslovensk� i sv�tov� zbran� a vojensk� technika Husit� - Kto� js� bo�� bojovn�ci via historia Putov�n� Hrocha