Jaroslav Polách: Páni z Krumlova, Veduta 2014
Kniha Jaroslava Polácha Páni z Krumlova je mnoha ohledech osvěující, autor na koci úvodu explicitně uvádí, e jeho závěry budou dalím bádáním zpřesněny nebo přímo změněny, bude rád za připomínky a kritiku.
Přitom pracuje zajímavým způsobem s archeologickým materiálem. Nekonstatuje pouze prostý nález denáru uherského Gejzy II. v Prčici, ale dává ho do souvislosti s mezinárodní politikou. Tenký plíek kovu se podle pana Polácha dostal na místo sídla prvních Vítkovců po taení Vladislava II. do Uher, kterého pokud se Vítkovci neúčastnili, tak dostali alespoň od svého panovníka odměnu v uherských denárech. Pro autora to je ale nepřímý doklad vítkovské drby Prčice ji v této době.
Zeiroka pojatý popis lechty v 12. století jako sebevědomé elity s vlastními majetky v této knize nepůsobí samoúčelně, jako popis situace, který sice vyplní několik stran, ale je zakončen parafrásí věty, e vlastně není známo, zda se rod se zmíněných událostí zúčastnil. Autor se naopak pokusil zasadit Vítkovce do sítě známých rodových vazeb 12. století.
Na jiných případech ukazuje, e průběhu celého století je moné sledovat kontinuitu lechtických rodů v beneficiích a v okolí kníete. To samé by mělo platit i u Vítkovců, jako jejich předka vidí Sezemu, doloeného v roce 1109. Podobně jako v celé prehistorii české lechty pro to má argumenty přesvědčivé, pouze nepřímé (stejné jméno, příbuznost s předkem Hroznatovců, zmínka u tak řečeného Dalimila). Proto nemá být ničím překvapivým, e prvně, kdy je Vítek v roce 1169 uveden jako stolík českého kníete, kterým zůstal i před dynastické boje mezi Přemyslovci. To není připisováno jenom jeho výluvnosti (kterou zmiňuje Jarloch), ale také sňatkovou politikou Závi z Nechanic podle jména byl z matčiny strany markvartic. Vítek ale nebyl příznivcem Soběslava II navdy, sna d svoji roli přehodotil po výměně dvorského úřadu za kastelánství v Kladsku, které bylo zcela mimo jeho drbu. Za vlády Bedřicha byl Vítek kstelánem v Práchni a této době měl zahájit expansi a kolonisaci směrem na jih. Zde opět pomohl sňatek, území nad Duajem se sídlem v Plankenberku bylo také věno.
Vítek II. se v listinách nevyskytuje tolik jako jeho otec, víme, e byl straníkem Jindřicha Břetislava a je uváděn jako podkomoří. Proto se také alespoň na čas dostal do nelibosti Přemysla I. Z této situaci Vítkovcům pomohly jejich protaufské kontakty v Říi (pasovský biskup) a příklon panovníka k mladému Fridrichovi II.
V souvislosti s vletickou listinou je podrobněji rozebráno majetkové dělení Vítkovců, jejich kolonisační činnost, zajímavým postřehem zůstává, e nikdo z nich není kastelánem na jihu Čech, na rozdíl od Hradce nad Moravicí.
Při příleitosti výskytu tří generací rodu na královském dvoře v druhé čtvrtině 13. století (Vítek, jeho syn Závi a vnuci Vítek s Budivojem) autor zkoumá jejich sídla. Vítek sídlil na Sepekově, Závi v Nechanicích, a dalí pokolení rodu se píe podle Krumlova (rok 1253), nelze tak předpkládat výstavbu zdejího sídla kvalitě kamenného hradu před 40. lety 13. století. Sem je lokalisován turnaj na který se chystal slavný Ulrich von Lichtenstein.
Vláda Václava I. a nástup jeho syna, kromě počátku 30. let, kdy je Závi podkomořím, je dobou, kdy tuto větev začínají zastiňovat příbuzní z Hradce a také z Romberka.Páni z Krumlova se tak predevím věnují kolonizaci a budování vlastní domény. S tím by měl souviset i domnívaný sňatek Závie s dcerou Budivoje (rod, který se psal podle eleznice, Budějovic a Veleína).
Vítek i Budivoj, bratři z Krumlova se píí také podle Sepekova a Načeradce, zřejmě dolo ke konci 50. let k rozdělení panství, kdy Vítek získal Krumlov a během kolonizace zaloil zprvu dřevěný Vítkův Kámen, Budivoj si podrel Sepekovsko, kde sídlil také na Skalici. Budivoj zřejmě také po jistý čas sídlil na věnným majetcích své manelky.
Ji při letmém nahládnutí do vítkovské historie, je zřejmé, e vrcholným okamikem je éra Závie z Falkentejna, jak během povstání rozrodu růe proti panovníkovi, tak předevím po smrti Otakara II. I zde je kniha kvalitně napsána, bez toho, aby ke kodě dolo vědecké bádání.
Jako epilog dějin rodu slouí osud Záviových bratrů, dětí a synovců a po vymření rodu v roce 1302. Okolnosti přechodu panství na Romberky mohlo zasluhovat více prostoru, více místa mohlo být věnováno politice Václava II. vůči své lechtě, nebo ten neuznal (podobně jako v případě Sirotků) závě, krumlovské panství Romberkům předal jako udúmr (ze svého úhlu pohledu).
Kvalitně je zpracován seznam moných klientů pánů z Krumlova, větinou kvůli slabému pramenému materiálu restrospektivně na základě pozdějí romberské klientely v oblasti kolem krumlovských drav. Jaroslav Polách tu stanovuje tvrzení, e větina klientů byla českého původu a i přes erbovní znamení růe s Vítkovci nemuseli být příbuzní (příklad ze ve, rod z Kosovy Hory).
Připomínek je jen několik a vechny jsou v zásadě hypotézy nemyslím si, e Vícek ze Zálí musel být nutně Záviovým vagrem svoje sídlo mohl získat ve slubách pána z Růe nebo i třeba koupí. Za Vilémem z ichlic bych viděl spíe odděleného nejstarího syna Hroznaty z Úic, který se (prozřetelně) nedrel rodové linie a později podle zásad zemského práva zdědil Talmberk po svém bratru.
Podle mne autor přeceňuje odvozování jmen vesnic od staročeských vlastních jmen, sympatické je, e podle jména vesnice naopak neusuzuje jejich obyvatelstvo (to by lo ve vnitrozemí, nikoliv v pohraničí), naopak u jmen drobnějí lechty to větinou činí. Známe ale případy rodů, kde se v jedné generaci objevovala, jak slovanská, tak i germánská jména (jihomoravtí Ranoírovci).
Historii lze přirovnat k cestě bainou, existují zde prověřené a prolapené cestičky (které se mohou měnit), existují zde místa, kde je jistota utonutí. Mezi tím je pásmo, o kterém se neví, zda je bezpečné a nebo ne. Jaroslav Polách se do těchto míst nebál vstoupit a vyplatilo se. Výsledkem je kniha Páni z Krumlova, vydaná v nakladatelství Veduta.