Středověk
Dnes je: 23. 03. 2017  | Hlavni strana | Seznam rubrik | Odkazy | RSS | Forum |  
Hlavní menu
Novinky
05.02.2017: Rodokmen
Po dlouhé době rodokmen: Páni z Pardubic

17.04.2016: Jakub Kon(e)ček z Prus
Nižší moravský šlechtic, v závěru života majitel zdouneckého panství

28.02.2016: Maršík z Radovesic
Poslední komentáře
  • Na tento dotaz Vám nejsem schopen odpovědět :/ (Očistec - středověký vynález)
  • Vyvstává zvláštní otázka, kde teda Lazar byl, když ne v Nebi? V očistci jsou muka, ale on netrpěl... . . . (Očistec - středověký vynález)
  • Samozřejmě, že tam nebyl žádný polský původ, tvrze, že oni byli pocházející z Alani (Úvahy o majetkovém postavení Vršovců a původu jejich moci)
  • Originální a zajímavé.. První vraždění Vršovců provedl kníže Boleslav III., kterého pak oslepil a uv . . . (Úvahy o majetkovém postavení Vršovců a původu jejich moci)
  • Varsany (hun.), Vršovci (cz.), Wierszowcy (pl.).... varsa, vrš i wiersz to ten sam kosz na ryby. Pro . . . (Úvahy o majetkovém postavení Vršovců a původu jejich moci)
  • Sociální sítě a ostatní






    Duchovní život středověku

    * Řád mečových bratří

    Autor: Jan Škvrňák . Vydáno dne 11. 11. 2007 (12709 přečtení)

    Počátky christianisace Pobaltí, které se nejdéle v Evropě drželo staré pohanské víry předků, spadají do konce X. století, do období působení sv. Vojtěcha. Tyto kraje „dráždily“ misionáře dlouho, ale prakticky celé XII. století bez úspěchu. První úspěchy konverse jednotlivců zaznamenávali kněží, kteří sem přicházeli po německých kupcích až ke sklonku věku.

    V roce 1184 byl založen první kostelík v Ikškile na Daugavě mnichem z Holšýnska Meinhardem, který se záhy stává biskupem zdejšího kraje. Jelikož na misionářskou činnost se zdejší kmeny začínají dívat s nevolí, v roce 1193 je proti nim zorganizována křížová výprava, podpořená Švédy, Dány a Brémany, ta je ovšem kmenem Kurů poražena. Další tažení následující o pět let později, vedené novým biskupem Bertoldem, poráží Livy u Rigy, ale biskup je během bitvy zabit.

    Jeho nástupce Albert z Buxhoevden christianizuje oblast systematičtěji. Zajistil si podporu dánského krále Knuta i římského Filipa Švábského. Především vymohl na papeži zasvěcení oblasti Panně Marii, čímž ji z křižáckého hlediska zrovnoprávnil s Palestinou. Získal tak příliv horlivých bojovníků proti pohanům z Německa a Skandinávie.

    V roce 1200 se Albert s 500 bojovníky vylodil na řece Daugavě. Krátce po příjezdu zve na hostinu 30 předáků kmene Livů, nechá je zajmout a propouští je až po jejich slibu poslušnosti. Tím si ale znepřátelil polockého knížete Vladimíra, na němž jsou Livové tributárně závislí. V budoucnu s ním svede několik bitev. Rok poté na místě livské osady zakladá město Rigu.


    Pobaltské kmeny na mapě dnešního Lotyšska

    Konečně, v roce 1202, zakládá k zajištění územních zisků Řád mečových rytířů (Fratres militiae Christi, Milites Christi de Livonia). Regule řádu jsou odvozeny z regulí Templářů. Rytíři nosili bílý pl᚝, který měl na levé straně našitý červený tlapatý kříž, pod nímž byl červený meč. Ovšem řád podléhal biskupovi (nyní již rižskému). Prvním sídlem řádu byla část biskupského paláce v Rize, zvaná Jurienhof. Prvním velmistrem se stal Vino von Rohrbach.

    Záhy se řád dostal do prvních bojů. V roce 1203 a znovu roku 1206 podnikl válečnou výpravu proti biskupovi v Rize polocký kníže Vladimír. Obě akce však byly z jeho pohledu neúspěšné a christianisace mohla dále pokračovat. V důsledku porážky Vladimíra v roce 1207 Livové definitivně uznali Alberta za svého pána. Stejného roku biskup slibuje řádu přenechat třetinu dobyté země.

    V té době je již expanze křesanského konglomerátu v plné síle. Již roku 1205 byl založen hrad v Césis (německy Wenden), který se zanedlouho stane novým sídlem řádu. Velká ofenzíva začala roku 1207, kdy rytíři obsadili povodí řeky Daugavy, její střední tok jihovýchodně od Rigy a posléze i Latgalsko východně od Rigy.

    Jejich strategie se řídila známým heslem „divide et impera“ – rozděl a panuj. Využívali roztříštěnosti jednotlivých kmenových náčelníků a knížat pro svoji věc, stávali se třetí stranou v jejich konfliktech, přiklánějíce se na jednu stranu kvůli vlastnímu prospěchu. Řadě z nich vnutili stát se vazaly, ti získali dvě třetiny své země.

    Na podzim 1208 zahájil řád výboje proti kmenům na území dnešního Estonska. Estonci proti kvalitativní a mnohdy i kvantitativní přesile urputně bojovali a drželi se. Zpočátku mečoví rytíři podnikali pouze nájezdy, vyvraceli hradiště, podmanit si zemi se jim nedařilo i přes úspěchy (až na výjimky). Estonci měli ještě dostatek sil k podnikání nájezdů do řádového Lotyšska.

    Vír velkých válečných událostí se roztočil v roce 1215. Estonci se pokusili třemi proudy zaútočit proti Rize, Livům a Lotyšům. Výprava však zkrachovala na neúspěchu útočníků před Rigou. Díky tomu získal řád prostor k obsazení jižního Estonska – kraje Ugandi. Na to reagoval ruský kníže, který ugandské hradiště Otepää oblehl, leč zle pochodil. V odvetném nájezdu řád vyplenil Pskov (leden 1217). Severní, nepodrobení Estonci tak vycítili možnost aliance, s Rusy se spojili a hradiště oblehli znovu. Za slib volného odchodu řádový mistr kapituloval a Estoncům hradiště předal. Estonský kníže Lembitu po tomto úspěchu shromáždil silnou armádu, která měla za pomoci Novgorodských rytíře porazit.

    Zhruba 6 000 Estonců (novgorodský kníže nestačil dorazit) se střetlo se zhruba poloviční silou Mečových bratří, Livů a Latgalů (Lotyšů) na řece Pale (Ymera, Ümera) 21. září 1217.
    Klíčové pro průběh bitvy bylo zabití estonského knížete Lembita, sami Estonci ztratili zhruba šestinu svých mužů. Největší ztráty z řad jižních spojenců nesli Livové. Zemřel i jejich kníže (quasi rex dle kroniky Jindřicha z Lotyšska) Kaupu, spojenec řádu a dobrý křesan, který byl v roce 1203 v Římě u papeže. V důsledku bitvy mečoví rytíři pronikli do středního Estonska. Pohané na severu však stále ještě odolávali.



    Proti nim si biskup Albert, jehož diecéze se v posledních letech zvětšovala, přizval na pomoc dánského krále Valdemara II. Král se vylodil v severním Estonsku v létě 1219 s 1500 bojovníky a dva dny poté Estonce porazil. Záhy zabral celé severní Estonsko, založil hrad Tallinn, a začal bojoval proti řádu a biskupovi, ovšem neúspěšně.

    Na počátku roku 1220 tedy severní Estonsko, nikoliv však celé a s početnými rebely, vlastní Dánové. V létě Švédové obsadili hradiště Lihula, ovšem po odplutí hlavních sil byla posádka povražděna Estonci. Záhy začalo povstání porobených Estonců, jak proti Dánům, tak i Řádu a biskupovi v Rize. Vedeno bylo z ostrova Saaremaa, západně od kontinentu. V roce 1220 se nepodařilo dobýt Tallinn. Povstání v roce 1222 již začalo lépe, pevnost Tallinn byla srovnána se zemí a Dánové vyhnáni z celé země i za pomoci novgorodského a pskovského knížete. Začalo povstání i proti biskupovi. Ovšem v roce 1223 se již karta začínala obracet a řád začal obnovovat svoji moc ve ztraceném jižním a středním Estonsku, v létě roku následujícího padlo i Tartu, čímž ofensiva skončila. Následně, v roce 1227, byl obsazen bývalý dánský zábor a poslední estonské svobodné území – ostrov Saaremaa.

    Bývalé dánské území řádu zůstalo, přes dlouhé jednání s Dány a nátlak papeže bylo předáno zpět až roku 1238. Řada otazníků zůstává kolem christianizace Finska právě pomocí řádu a rižského biskupství, zde pomocí misionářů, nikoli mečem. Zdá se to však jako příliš odvážná hypotéza.


    Cesis - Řádové centrum. Fotku dodal Zany (www.hrady.cz)

    V této době se biskup se svým řádem obrátil na jih, kde stále vzdorovali Kurové (v r. 1210 oblehli marně Rigu) a Zemgalové. Obsazení těchto krajů by znamenalo pro řád spojení se (sousedství) s řádem německých rytířů, kteří podobnou činnost prováděli v Prusku. Řád na počátku 30. let vpadl do Kuronska, kde se kníže Lamikis snažil o dohodu s legátem Baldwinem, podle níž by se stal papežovým vazalem a založil by kuronské biskupství – zachránil by se tak před mocenskými ambicemi mečových bratří. Angažováním řádu z toho sešlo, kurské území bylo zabráno, legát Baldwin byl nahrazen Vilémem Modebnským, který se s řádem dohodl na kompromisu: Biskupství bude založeno, získá třetinu území, řád zbylé dvě.

    Řád se střídavými úspěchy vede i ofenzívu proti Zemgalcům, kteří často čelili řádu ve spojení s Litevci.
    Přes všechny výše zmíněné úspěchy moc řádu stála na hliněných nohách. Šlechta nebo jen kolonisté, kteří chtěli přispět ke slávě slova Božího se od konce 20. let mohli usazovat v Prusku, kde působil Řád rytířů německých. Příliv dobrovolníků a čerstvých posil se tak záhy zastavil. Řád nemohl kolonizovat nové oblasti po německém vzoru, asimilovat tak původní kmeny a musel se spoléhat jen na jejich kontrolu z pevných opěrných bodů – hradů. Ovšem i díky tomu si dnešní národy zachovaly částečně svůj etnický ráz.

    Velmistr Wolkvin v polovině 30. let začal jednat o sloučení řádů se svým kolegou v Prusku Hermannem von Salza. Von Salza vyslal do Livonska své vyslance, kteří měli jednat o převzetí pravomocí rižského biskupa (lenní pán) řádem. Zřejmě uspěli, protože ještě roku 1236 byl v Malborku (Marienburgu) sněm, který měl o přepojení livonských rozhodnout. Konečné slovo měl mít velmistr von Salza, ten ho ale podmínil rozhodnutím papeže. Tím se jednání protáhla a mezitím došlo k zajímavému zvratu.

    Právě Zemgalci a Litevci napadli řád a jeho spojence z Pskova v Žemaitsku (Žmuďsku – jižní Litva) 22. 9. 1236 u řeky Saule. Řád nemohl v bažinatém terénu využít výhod své těžké jízdy, utrpěl proto katastrofální porážku. Padl velmistr Volkwin (Folkuin) von Winterstädt a s ním 48 řádových rytířů. Řád se z toho nevzpamatoval, povstali Kurové, Zemgalci a Estonci na ostrově Saaremaa. Uspíšilo to inkorporaci řádu pod křídla německého řádu.

    Velmistr německých rytířů nemohl váhat a čekat na zánik panství livonského řádu z rukou pohanů a jejich ruských spojenců. Naléhal na papeže Řehoře IX., a ten svolil. 13. 5. 1237 byl Řád mečových (livonských) rytířů jako autonomní subjekt sloučen s Řádem německých rytířů s vlastním vrchním představeným. Další jeho děje patří již jinému příběhu.

    Použitá literatura:
    Luboš Švec: Dějiny pobaltských zemí; Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1996
    Petr Adam: Řád německých rytířů a jeho působení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku; LIBRI, Praha 2005

    Související články:
    Rytířství (11.05.2014)
    Rytířská kultura (18.02.2012)
    Středověká bitva (30.10.2011)
    Feudalismus - lenní systém (17.10.2010)
    Celý článek | Komentáře: 1 | Přidat komentář | Záložky:
    Informační e-mailVytisknout článek

    Naše knihy
    Přemysl Otakar II.


    Záviš z Falkenštejna
    Kalendář šermířských akcí
    Právě probíhá:

    VýstavaKdyž císař umírá
    České muzeum hudby, Karmelitská 2/4, Praha 1
    30.11.2016 - 26.03.2017

    Kalendář
    <<  Březen  >>
    PoÚtStČtSoNe
      1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 31   

    Hus 2015 VOJSKO.net - �eskoslovensk� i sv�tov� zbran� a vojensk� technika Husit� - Kto� js� bo�� bojovn�ci via historia Putov�n� Hrocha