Středověk
Dnes je: 29. 05. 2017  | Hlavni strana | Seznam rubrik | Odkazy | RSS | Forum |  
Hlavní menu
Novinky
05.02.2017: Rodokmen
Po dlouhé době rodokmen: Páni z Pardubic

17.04.2016: Jakub Kon(e)ček z Prus
Nižší moravský šlechtic, v závěru života majitel zdouneckého panství

28.02.2016: Maršík z Radovesic
Poslední komentáře
  • chanyuan2017.05.19 coach outlet store online adidas outlet snapbacks wholesale mich ael kors out . . . (Jak se v devátém století jmenovaly země Slovensko a země Morava? )
  • chanyuan2017.05.19 coach outlet store online adidas outlet snapbacks wholesale mich ael kors out . . . (Svatá Zdislava)
  • chanyuan2017.05.19 coach outlet store online adidas outlet snapbacks wholesale mich ael kors out . . . (Erzsébet Báthory - krvavá legenda o víle z Čachtic (1. část))
  • chanyuan2017.05.19 coach outlet store online adidas outlet snapbacks wholesale mich ael kors out . . . (Svatý Valentin – patron zamilovaných. Pravda, nebo sentimentální výplod středověkého anglického básníka?)
  • chanyuan2017.05.19 coach outlet store online adidas outlet snapbacks wholesale mich ael kors out . . . (Královna Viola Těšínská a dnešní historiografie)
  • Sociální sítě a ostatní






    Přemyslovci

    * Přemysl Otakar I. a války v Říši

    Autor: Jan Škvrňák . Vydáno dne 10. 08. 2008 (10329 přečtení)

    Když Vladislav Jindřich, jako český kníže, uvedl do úřadu biskupa Milíka a obešel přitom právo pražské kapituly na svobodnou volbu, nemusel se ohlížet na císařovo okolí. Stejně tak Přemysl, když vpadl do Čech, aby svého bratra o trůn připravil, nemusel si dělat mnoho starostí. Na konci září 1197 císař Jindřich VI. ve slunné Messině zemřel a bylo jasné, že v Říši začne boj o moc. Přemyslovci počítali s tím, že případný vítěz (na jehož stranu se přikloní) jim rád promine prohřešky vůči jeho císařskému majestátu.

    Přemysl se nakonec stal českým knížetem, ale úplně jinak, než sám předpokládal. Když se setkal s knížetem Vladislavem někde mezi Prahou a Plzní, bylo jeho vojsko (zřejmě podpořené spřízněnými Wettiny z Míšně) početně slabší a v případné bitvě nemusel vyhrát. Ještě menší šance by měl při obléhání Pražského hradu. Nicméně jeho bratr Vladislav, po dohodě s předáky, přistoupil na jednání. Přemyslovi přenechal Čechy, Olomoucko a samotný knížecí titul, sám si ponechal jižní díl Moravy a stal se moravským markrabětem. Nebylo nikoho, kdo by tento řád porušil – císař nežil, pražský biskup byl loajální, o postojích vedlejší linie Děpolticů, vládnoucích ve východních Čechách, nevíme, moravské větve vymřely nebo vymíraly, a bez tak už nevlastnily skoro žádnou moc. Jediný Spytihněv Brněnský byl za dřívější svůj postoj oslepen.

    Předpokládá se Přemyslův slib, že se nebude mstít na šlechtě, která ho nepodpořila v nástupu na trůn nebo již předtím zradila. Tím mohl zklamat řadu svých věrných, kteří ho podporovali během jeho exilu. Půl roku nemáme informace, co se dělo v Čechách, jak Přemysl panoval, zřejmě tehdy upevňoval svoji moc, získával podporu šlechty, seznamoval se s prostředím, kde několik let nebyl, nebo jen vyčkával – kdo ví? Nápadné je, že v této době (rozmezí let 1198 – 1200) vymírají poslední údělníci. Napjatá byla ovšem situace v Říši.

    Již dříve byl vybrán králem Jindřichův syn Fridrich, žijící v sicilském království, jenže ten byl v této době 3letý a nezpůsobilý k vládě, navíc v prvních chvílích se zdálo, že je mrtev. Záhy začal jednat zapřísáhlý nepřítel Štaufů, kolínský arcibiskup Adolf. Nejdříve oslovil s nabídkou trůnu saského vévodu Bernharda, po jeho odmítnutí Bertholda ze Zähringen, ten byl ale všeobecně neoblíben. Následkem toho se k činům odhodlal bratr zemřelého krále Filip Švábský. Na počátku března 1198 ohlásil svoji kandidaturu a v Mühlhausenu se nechal zvolit říšskými knížaty králem.

    Volby se zúčastnil Přemyslův nevlastní bratr Vojtěch, salcburský arcibiskup, ale nevíme, zda zastupoval stanovisko celého Oráčova rodu. Přemysl možná jen vyčkával a Filipa uznal králem až v létě. Měl nad čím přemýšlet – když se naposledy připojil k opozici vůči Štaufům, přišel o knížecí trůn a musel strávit 4 roky v exilu.

    Na jaře se objevil na scéně nový hráč, byl jím Welf Ota z Poitou, syn Jindřicha Lva, který byl vyslán (společně s tučnou finanční částkou na svoji kampaň) svým strýcem, anglickým králem Richardem. V červnu byl zvolen protištaufskou opozicí (početně slabší), vedenou Adolfem, za krále a 12. července byl v Cáchách korunován – ovšem nesprávnou korunou.

    Správnou korunu vlastnil Filip, který se nyní marně snažil zamezit snahám arcibiskupa a jeho chráněnce Oty. Nyní už mu bylo jasné, že i on se musí nechat korunovat. Nemohl tak ale učinit v korunovačním městě Cáchách, které bylo v rukou jeho nepřátel, ale v Mohuči. Stalo se tak 8. 9. 1198. Svatá říše římská měla dva krále. Jednoho korunovaného špatnou korunou ve správném městě, druhého správnou korunou ve špatném městě.

    V tuto chvíli měl jasně navrch Filip, jeho porýnské kampaně se účastnil i český kníže Přemysl (v cizině označovaný kronikáři Otakar). A rozdával svým spojencům majetky a výsady. Přemysl získal královský titul (zřejmě bez poplatků a dědičně, jako žádný ze dvou českých králů před ním), korunovace proběhla koncem září, a to buď v přímo v Mohuči nebo v Boppardu. Úkon provedl arcibiskup Aimo z Tarentaise, který předtím korunoval Filipa.

    V atmosféře slábnoucí pozice Oty, který se marně snažil prorazit v Porýní, se do věci vkládá důrazně římská kurie v čele s jedním z nejvýznamnějších papežů středověku – Inocentem III. Bude vhodné si tohoto papeže, jeho ambice a politiku, v krátkosti představit. Lothar ze Segni byl papežem zvolen v roce 1198 a snažil se z Říma vytvořit centrum Evropy, a to jak duchovně, tak i politicky. Moc duchovní nadřazoval nad moc světskou, jako papež se cítil nadřazen císaři. Papež se od té doby označuje jako vicarius Christi - náměstek Kristův. První místo v křesanstvu Inocentovi potvrdí IV. lateránský koncil v roce 1215. Cítil se také jako arbiter mundi - rozhodčí světa, chtěl rozsuzovat spory znesvářených panovníků. Fakticky vytvořil nezávislý papežský stát – Patrimonium sancti Petri (za tímto latinským pojmem se skrývá „Dědictví“ svatého Petra) a snažil se zabránit spojení Říše a Sicilského království (tím by se jeho doména ocitla v sevření) v rukou Štaufů.

    Na konci roku 1200 papež odmítl Filipa králem (i díky tomu, že byl stále exkomunikován – vyloučen z rodiny křesanů) a svoje sympatie vyjádřil Otovi Brunšvickému. Když Ota potvrdil papežské země, byl Inocentem prohlášen za jediného právoplatného krále. Kromě obsazení mohučského arcibiskupství Siegfriedem z Eppsteinu, welfský tábor do roku 1202 nic nezmohl. Většina říšských knížat stála za Filipem a papeži poslala již dva stížné listy, ve kterých ho nabádala, a se nevměšuje do říšských záležitostí.

    Jako rozhodčí světa a nejvyšší autorita v křesanstvu vedl Inocent čilou korespondenci s králem, kterého neznal – Přemyslem I. Otakarem. Byly k tomu pádné důvody. Zřejmě velmi záhy po svém nástupu na trůn se Přemysl rozvedl se svojí ženou Adlétou Míšeňskou a vzal si Konstancii Uherskou, sestru krále Emericha. Manželství prohlásil neplatným věrný biskup Daniel. Na jeho protiprávní dosazení do úřadu (Vladislavem v listopadu 1197) si stěžoval pražský kanovník Arnold, který sám měl ambice stát se pražským biskupem. Po prvotním neúspěchu odešel žalobce do Říma, kde ještě na adresu Daniela přihodil další závažná obvinění – že je synem kněze, sám má děti, je opilec a mrhá církevními majetky). Biskup se odjel hájit ke svatému stolci, kde nakonec uspěl. V létě 1201 papež nařídil Arnoldovi věčné mlčení. Tím vlastně prokázal Přemyslovi službu. Pokud by byl biskup Daniel nucen odstoupit, Přemyslova rozluka by se ukázala neplatnou a byl by stále ženat s Adlétou, nikoli Konstancií. Navíc tímto papež přimhouřil oči nad protiprávností dosazení a upřel právo investitury pražského biskupa římskému králi. Zde lze hledat počátky Přemyslova obratu k papežově straníku Otovi IV.

    Sjezdu v Halle (léto 1202) se nezúčastnil a na podzim vyslechl v Praze papežova legáta. Společně se svým souputníkem Heřmanem Durynským přešel na stranu Welfa Oty na konci roku 1202 nebo v první polovině roku 1203. Filip na Přemyslovu „zradu“ reagoval jednoznačně – koncem dubna udělil Čechy v léno Děpoltovi, zřejmě na radu Wettina Dětřicha, jednoho z Přemyslových úhlavních nepřátel. Nemáme ovšem žádných zpráv o tom, že by se Děpolt snažil Čechy vojensky obsadit, neměl podporu šlechty, která ho podle platného (a často porušovaného) seniorátu měla knížetem (rozhodně nebyl korunovaný, aby se stal králem) zvolit. Přemysl měl situaci pevně v rukou, Děpolt byl v té době snad v exilu (podle pozdního svědectví Přibíka Pulkavy byl Děpolt vyhnán někdy v době, kdy Přemysl přestoupil na stranu Oty IV. Brunšvického). Rozhodně je logičtější, že Filip jmenuje českým knížetem Přemyslovce, který je momentálně v jeho blízkosti, a ne Přemyslovce, který může být kdykoli zajat svým konkurentem v Čechách.

    Každopádně to Přemysla neodradilo od podpory Welfů, nyní se mu otvírala možnost nechat si svůj titul uznat papežem. Záhy podpořil Otu vojensky. V květnu Filip Švábský zahájil útok na Durynsko, ale byl zahnán na útěk a vytlačen do Erfurtu. Početnou silou welfské armády byl český sbor, vedený samotným králem Přemyslem. Záhy poté Češi pomáhají obsadit Merseburk, stejné výpravy se účastní i uherský král. Ota Welfský triumfuje, ještě před několika lety neměl téměř žádnou šanci, nyní má převahu. A jeho vděk pocítí i Přemysl.

    24. srpna 1203 byl Přemysl v Merseburku korunován papežským legátem, kardinálem Guidem, kandidát na císařský trůn Ota mu potvrdil předchozí privilegia a snad přidal i nějaká nová. Přestože Přemysla korunoval papežův vyslanec, sám Inocenc s potvrzením této korunovace příliš nespěchal, takticky vyčkával a Přemysla uznal králem a uznal také jeho právo investovat své biskupy (pražského a olomouckého), které dříve patřilo říšskoněmeckým králům. Na počátku toho roku české poselstvo jedná s papežem v Římě. Úmysl Přemysla byl jasný – povýšení pražského biskupství na arcibiskupství. Korunovace (královský titul byl v této chvíli již zřejmě dědičný) by již neprováděl arcibiskup ve vzdálené Mohuči, ale přímo pražský arcibiskup (v dané chvíli Přemyslovi věrný Daniel).

    Jenže roku 1204 se začala pozice Oty Brunšvického hroutit. Papež se nemohl příliš angažovat v jeho prospěch, měl potíže s kořistnou IV. křížovou výpravou, která místo Jeruzaléma, ovládaného muslimy, obsadila byzantské hlavní město Konstantinopol. Zemřel také uherský král Emmerich, který ho do té doby podporoval, od jeho bratra Ondřeje II. se podpora již čekat nedala. Ke konci léta Filip provedl další ofenzívu v Durynsku, které lantkrabě Heřman nemohl dlouho vzdorovat a 17. září kapituloval. Přemysl překročil předtím hranice, když ovšem viděl, že síly nepřítele jsou příliš silné, stáhl se zpět do Čech. Své naděje na obranu království neviděl nijak dobře a věděl, že případný neúspěch by ho mohl připravit o trůn ve prospěch Děpolta. Proto začal s Filipem Švábským vyjednávat.

    Podmínky, za kterých byl Přemysl přijat zpět do tábora Filipa Švábského, byly tvrdé. Musel zaplatit 7000 hřiven stříbra a také slíbit, že uzná svůj sňatek s Adlétou Míšeňskou (tento slib se ukázal planým), zřejmě na nátlak Filipových spojenců Wettinů. Filip uznal českým vládcem Přemysla, navzdory dřívějšímu předání Čech v léno Děpoltovi. Dá se předpokládat, že si vymínil návrat Děpolta a hlavně navrácení jeho majetků ve východních Čechách.

    Od Welfa Oty odpadali stále jeho příznivci, nejhorší překvapení mu připravil jeho bývalý ochránce, kolínský arcibiskup Adolf, který složil v listopadu 1204 lenní přísahu Štaufovi. Ota, nyní opět obklopený několika málo říšskými knížaty, se stáhl do Brunšviku. Filip triumfoval, v lednu se vzdal královského titulu a diadému, aby se po velkorysém gestu vzápětí nechal zvolit říšskými knížaty znovu. Následovala korunovace v správném městě (Cáchy), správným arcibiskupem (Adolfem kolínským) správnými klenoty. A začal odměňovat své věrné stoupence i ty, kteří se včas na jeho stranu postavili – na úkor císařských práv a majetků. Heřman Durynský, ani Přemysl Český mezi odměněnými nebyli, jako zrádci (resp. ti, kteří otočili pozdě) museli být spíše potrestáni než odměněni.

    Filip nyní zahájil boje v Porýní – vzpíralo se hlavně město Kolín, tam také směřoval Filipův úder na podzim roku 1205, který nedosáhl úspěchu. Připravoval tedy další výpravu, více než půl roku. Zároveň začal jednat s papežem o zrušení své exkomunikace (došel k ní správou Itálie za života a vlády svého bratra Jindřicha VI.) a uznání římským králem. Zatím marně.
    V červnu 1206 začal Filip pustošit okolí Kolína, o měsíc později svedl bitvu se silami Kolínských a Oty Brunšvického. U Wassenbergu zvítězil. I když o tom není zpráv, těchto vojenských operací se zřejmě účastnili i Češi, možná pod vedením svého krále Otakara. Kolínští začali vyjednávat, jenže až za necelý rok – v dubnu 1207 Filipovi otevřeli své brány.

    Tehdy konečně začal jednat také Inocent III., který viděl porážku Welfa Oty, kterého podporoval. Otu začal tlačit k rezignaci na římského krále, k smíru s Filipem. Ze Štaufa sňal (prostřednictvím svých legátů v Německu) exkomunikaci.

    Pozadu nezůstal ani Přemysl Otakar I., svého dvouletého syna Václava (jeho matkou byla tedy Konstancie Uherská) zasnoubil s dcerou Filipa – Kunhutou. Filip tím zároveň de facto uznal právoplatnost Přemyslova sňatku s jeho druhou ženou. Popudil tím Míšeňské Wettiny, kteří se během jara nebo na počátku léta roku 1207 připojili k Otovi Brunšvickému.

    Filip měl v tomto okamžiku drtivou převahu, na jeho straně byla většina říšských knížat, v podstatě i papež, jeho spojencem byl francouzský král Filip II. August. Na léto 1208 svolal do Quedlinburku říšskou výpravu, záměr byl jasný – podrobit si protikrále Otu a ukončit tak, alespoň na čas, „věčné“ soupeření Štaufů a Welfů.

    V Bamberku, kde se krátce zastavil, do jeho komnaty vtrhl bavorský falckrabě Ota z Wittelsbachu a mečem Filipa zabil. Z místa činu i se svými druhy beztrestně uprchl, později byl v Podunají zabit, ale to Štaufovi život již nevrátilo. Štaufská strana se rozložila jako domeček z karet, záhy všichni začali přebíhat k jedinému kandidátovi, který měl být jasně poražen. Podporu z východních zemí, čím jsou zřejmě myšleny Čechy s Moravou, získal v září, král Přemysl a markrabě Vladislav se objevují až v květnu 1209 na sněmu ve Würzburku.

    Ota záhy uznal své závazky vůči papeži, uznal hranice papežského státu a dokonce se vzdal i investitury biskupů. Teprve poté papež svolil k jeho korunovaci v Římě na císaře. Welfova římská jízda začala na konci července, ještě předtím se snad na znamení míru v Říši zasnoubil s dcerou svého zavražděného konkurenta – Beatrix Štaufskou. Korunován na císaře byl 4. října 1209, nevíme, zda i za účasti českého krále.

    Co ještě před nedávnem pro Otu mohl být nesplnitelný sen, stalo se nyní skutečností. Prakticky bez soupeře, podporován širokými zástupy říšských knížat, nyní začal dbát na starobylá říšská práva v Itálii (a vůbec kontrolu Itálie), jeho záruky papeži se až tak věčnými neukázaly. Paradoxně – Welf, odvěký nepřítel Štaufů, pokračoval v jejich imperiální politice, plánoval dobytí Sicílie, tím by s výjimkou papežského státu sjednotil celou Itálii. Inocent byl samozřejmě ostře proti, díky obavám ze spojení Říše a sicilského království, vedl celý svůj dosavadní pontifikát protištaufskou politiku. A začal hledat spojence v boji proti Otovi. Francouzský král Filip August, nepřítel anglických Plantagenetů a jejich spojenců Welfů, nemohl papeži pomoci výrazněji než radou.

    Inocent III. musel začít hledat nového kandidáta na císaře. Nejvhodnějším kandidátem byl 14letý sicilský král Fridrich Roger, syn Jindřicha VI. Sám Štauf a ve dvou letech zvolený římský král, dříve papeži slíbil, že nebude držet najednou jak sicilské království, tak římskou říši.

    Na počátku podzimu roku 1210 již Ota IV. Brunšvický bez odporu obsadil téměř celé sicilské království, papež nebyl s to mu v tom zabránit. V listopadu Otu exkomunikoval a naléhal na říšská knížata, aby zvolili jiného krále, nabízel jim svého chráněnce Fridricha. A nalezli se tací, kteří by viděli raději králem a později císařem někoho jiného, kromě arcibiskupů Siegfrieda z Mohuče a Alberta z Magdeburku, také dva „věčně vlažní“ vládci Heřman Durynský a Otakar Český stanuli v čele odbojné skupiny, která se „ustavila“ v dubnu 1211 v Naumburku. V září stejného roku proběhl v Norimberku sněm, kde byl zvolen císař (nikoli král, jak bylo zvykem) Fridrich II. Štaufský. Kromě výše zmíněných, volili ještě Leopold Rakouský a Ludvík Bavorský.

    Welf, zvolený král a korunovaný císař se rázně vypravil do Německa, v březnu 1212 byl již ve Frankfurtu a řada knížat začala otáčet, mezi nimi i dva, kteří se účastnili volby „proticísaře“ – vévodové bavorský a rakouský. V květnu v Norimberku Ota sesadil Přemysla z českého stolce a záhy na to udělil lenní praporce za Čechy Přemyslovu vyhnanému prvorozenci, Vratislavovi, jehož matka byla Adléta Míšeňská.

    Někdy v této době, mohlo to být již roku 1211, Přemysl upevňoval svoji moc v Čechách, zajišoval si spojence. Jeho bratr Jindřich Vladislav dostal Olomoucko, čímž ovládl celou Moravu (záhy začala vznikat první města v dnešním právním pojetí), Děpolt III. získal do správy plzeňskou kastelánii. Vyhnán z Čech byl králův komorník Černín ze západočeského rodu Drslaviců, který se možná zúčastnil oblénění zavrženého Vratislava v Norimberku, možná se králi znelíbil díky něčemu jinému – rukopisy Pokračovatelů Kosmových kladou jeho vyhnání jak k roku 1211, tak i k tomu následujícímu.

    Začala opravdová válka, propukly záhy boje mezi straníky a odpůrci Oty Welfského, který začal v létě 1212 obléhat hrady Heřmana v Durynsku. Jakmile se Ota dozvěděl o cestě mladého Fridricha do Německa (v březnu vyrazil z Messiny), od této kampaně upustil a zamířil na jih, zkřížit mu cestu. Otovým oddílům se podařilo zablokovat většinu alpských přechodů, Fridrich tedy uhnul přes Švýcarsko, kde se k jeho původně skromné družině začali přidávat místní šlechtici, do Porýní.

    Fridrich rozdával – a hodně. Z říšských práv a především statků, čímž oslaboval v Říši pozici krále (císaře), to ale už před ním učinili povážlivě Filip i Ota, když soupeřili o přízeň říšských knížat. Sám Přemysl (potažmo jeho království) 26. září v Basileji získal trojici listin, privilegií, z nich nejvýznamnější byla Zlatá bula Sicilská (článek), v níž byl mimo jiné Přemyslovi potvrzen královský titul (již 3. „králem“).

    Štaufovo tažení úspěšně pokračovalo, Otovi spojenci začali přecházet na stranu Fridricha. Nyní triumfoval Fridrich, v prosinci 1212 se nechal zvolit králem v Frankfurtu a v Mohuči se nechal korunovat. Snad se toho účastnil i Přemysl, který je doložen na říšských sněmech v Řezně a Chebu (do časů Jana Lucemburského nebyl trvale součástí českého státu), kde se probíraly vojenské záležitosti. V říjnu se české vojsko objevuje při durynském tažení (nebylo namířeno proti Heřmanovi). Vedou ho Přemyslovští bratři Přemysl (v cizině nazývaný Otakar) a Vladislav (v cizině nazývaný Jindřich) Ota zde byl poražen, nekapituloval ovšem definitivně. Na Fridrichovu stranu se ovšem definitivně přidal nepřítel českého krále Dětřich Míšeňský.

    Pro Přemysla byla tato vojenská kampaň poslední na německém území, v budoucnu se bude účastnit sněmů, ale bitvy u Bouvignes v červenci 1214 a obsazení porýnských měst 1215 se neúčastní ani on, ani jeho muži. Prvně jmenované bitvy ani dobře nemohl, šlo o bitvu, v níž francouzský Filip II. porazil spojené vojsko Jana Bezzemka, anglického krále, Oty a jejich spojenců. Fridrich, přestože mu výrazně pomohla, v ní nebojoval. Poražený Ota nakonec zemřel v roce 1218.

    Tím se uzavřela i jedna dílčí kapitola českých dějin – zhruba šedesátiletý Přemysl, který se snažil o posílení mezinárodního postavení své země i své vlastní osoby, se nyní začal více věnovat domácím problémům ve věku revolučních změn, jako byla kolonizace venkova, zakládání měst atd. Neuškodí ovšem krátké zamyšlení nad jeho dosavadním působením.

    Základní otázka zní: Proč se Přemysl nezapojil do vnitřních konfliktů států jako Uhersko a Polsko, ale zasahoval do událostí v Říši? Uhersko byl v této době stabilní stát, zde by neobstál. Polsko bylo hluboce rozděleno a roztříštěno, zde mohl po celou dobu své vlády zasahovat, ale nezískal by nikdy tolik, jako v rozhárané Říši. Ano, mohl ztratit opět trůn, ale získat mohl mnoho – tradiční Přemyslovské cíle – dědičný královský titul, vlastní arcibiskupství, mohl si pomoci z definitivnímu pohřbení seniorátu. Proto si musel zajistit hranice vůči neříšským sousedům. Polská knížata byla zaujata bojem mezi sebou a v cizině hledala spíš podporu, než aby ji napadala. S uherským Emerichem (zemřel v roce 1204) byl sešvagřen přes Konstancii. Rozvodem s Adlétou si znepřátelil Wettiny, rozpory mezi svými spojenci jistě neuvítal král Filip Švábský. Výhodnější pro českého krále byl slabší nepřítel (vlastně další) v Říši, kde Přemysl válčil, než silnější na druhé straně hranic. Případná válka s uherským králem, obrana Čech, by Přemysla odvedla od angažování se v říšských záležitostech. V té době už Filip mnohé nabídnout nemohl, pokud byl nepřítelem papeže a Přemysl pomalu mohl začít přemýšlet o změně (společně s širší koalicí knížat).

    Předpokládal, že podporou Oty potvrdí jeho královský titul i papež. Mějme na paměti, že dosavadní (regulérní) královské tituly Vratislava a Vladislava byly udělené císařem, ale papež je nikdy neuznal. Jeho předpoklad byl správný. Zklamal se ovšem v tom, že na papežovi získá vlastní arcibiskupství. Od této chvíle Přemysl již mnohé získat nemohl, naopak. Nyní musel udržet získané, být na straně vítězného kandidáta na říšský trůn a s jeho podporou prosadit svého syna Václava českým králem (proto zásnuby se Štaufovnou), možná i s konečnou platností zrušit seniorát. Ztratit mohl celé království, nepřátelé po něm bažící se našli – Děpolt III., Vratislav Míšeňský.

    Zajímavé je zjištění, že od přestupu k Otovi až k podpoře Fridricha byl Přemysl na straně papeže, nebo se mu alespoň neprotivil. Zda-li se bál ztráty koruny nebo doufal v povýšení Prahy na arcibiskupství, těžko soudit. Konec svého života věnoval zajištění koruny pro svého prvního syna z manželství s Konstancií Uherskou – Václava.

    A více o Přemyslových problémech a starostech v Čechách a na Moravě bude v druhé a poslední části cyklu o jeho vládě.

    Použitá literatura:
    Josef Žemlička: Počátky Čech královských
    Martin Wihoda: Zlatá bula sicilská
    František Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech
    Pokračovatelé Kosmovi

    Celý článek | Komentáře: 10 | Přidat komentář | Záložky:
    Informační e-mailVytisknout článek

    Naše knihy
    Přemysl Otakar II.


    Záviš z Falkenštejna
    Kalendář šermířských akcí
    Kalendář
    <<  Květen  >>
    PoÚtStČtSoNe
    1 2 3 4 5 6 7
    8 9 10 11 12 13 14
    15 16 17 18 19 20 21
    22 23 24 25 26 27 28
    29 30 31     

    Hus 2015 VOJSKO.net - �eskoslovensk� i sv�tov� zbran� a vojensk� technika Husit� - Kto� js� bo�� bojovn�ci via historia Putov�n� Hrocha