Přemysl Otakar I. a situace v Čechách

V prvním díle článku o vládě Přemysla I. byl kladen důraz na zahraniční (říšskou) politiku v prvních necelých 20 letech jeho panování. Nyní budeme pokračovat v dalším líčení událostí ve střední Evropě, zjistíme, jak se český král vypořádal s nastolením svého syna Václava a zrušením seniorátu. Nesmíme také zapomenout na základy Přemyslovy moci a jeho pozici v samotných Čechách, témata, která byla v prvním díle opomenuta.

Přemysl se během své vlády nedostal do žádného významnějšího konfliktu z českou šlechtou, když pomineme vyhnání komorníka Černína (zřejmě podpořil Vratislava, který byl hluboce v nemilosti) a předpoklady o stažení několika „poražených“ do ústraní (např. vstup blahoslaveného Hroznaty do kláštera v Teplé). Otakar byl povolán na trůn ve shodě většiny velmožů (na radu nejmocnějších předáků Vladislavovy strany). Přemyslova říšská politika, ač několikrát ve slepých uličkách, mohla nabídnout určité zisky z plenění v německých krajích. V roce 1222 byla potvrzena tzv. Statuta Konráda Oty na Znojemsku (záhy po smrti markraběte Vladislava Jindřicha, tedy ovládnutí tohoto kraje Přemyslem), v roce 1229 pro Brněnsko a konečně roku 1237 pro Břeclavsko – pro jiné oblasti se listiny nezachovaly. Statuta, vyhlášená ústně na sněmu v Sadské roku 1189, patří k naším nejstarším zákoníkům, vyjasňují práva vznikající pozemkové šlechty, umožňují mimo jiné v případě smrti bezdětného šlechtice dědické právo jeho blízkých příbuzných – vládce se zde vzdává svého absolutního vlastnictví půdy, ačkoliv Statuta nekodifikují dědičnost majetků šlechty (v praxi se tak zřejmě dělo). Co je důležité v momentu vydání listin se zněním Statut, držba šlechty v jejích rukách za vlády Konráda Oty má zůstat v těch samých rukách i nadále. Po abdikaci krále Vladislava v roce (a zřejmě i před ní), vypukly vnitrodynastické boje o moc, v zemi vládl chaos. Vznikající pozemková šlechta toho dokázala využít ve svůj prospěch – zábory knížecích majetků a svévolnou kolonizací. Statuta z roku 1222 (1229,1237) legalizovala zcizení knížecího majetku do vlády Konráda Oty (zemřel na mor v Itálii v roce 1191). Pokud Přemysl v počátcích své vlády potvrdil Statuta (což je spekulace nepodložená žádným přímým důkazem), třeba opět ústně pro své země – Čechy a Olomoucko (otázkou by bylo Děpoltické dominium ve východních Čechách), dosáhl by tak shody a podpory od pozemkové šlechty. A vlastně by tak do budoucna odepsal úřednickou šlechtu, opíraje se o podporu pozemkových magnátů, pro které by služba v úřadech knížete nebyla nutným zdrojem příjmů, spíše možností vlivu na knížete(krále). Nyní není důležité, že neznáme znění původních Statut a nevíme, zda je Přemysl nějak upravil; největší nejasnost ohledně pozdějších potvrzení Statut (a hypotetických na počátku nebo během vlády Přemysla, která musely být obdobné) je, proč i v pozdějších potvrzeních je klíčová pasáž dovedena k panování Konráda Oty (do. r. 1191), nikoliv k počátku druhé vlády Přemysla (konec roku 1197), kdy Přemysl Otakar mohl lépe spravovat knížecí majetek a čelit tak lépe případné šlechtické usurpaci.

Od spekulací se ovšem vraťme k tomu, co skutečně o šlechtě doby Přemysla I. víme. Česká šlechtická obec (pokud ji tak můžeme v této době již nazývat) se pomalu stávala spoluvladařem, společně s králem Přemyslem se účastnila (většinou jako garant) zahraničních jednání, na české župany nebo magnáty se obraceli papežové Inocent a Honorius III. V království tehdy žilo okolo 25 velmožských rodů, stále ještě to nebyla skupina uzavřená „příchozím zvenčí“ – jak schopným neurozeným jedincům, tak i cizím rodům (zvláště na jižní Moravě zdomácnělo několik rakouských rodů, u některých dalších rodů z dřívější doby se spekuluje o německých kořenech). Mezi nejvýznamnější rody patřili severočeští Hrabišici (jejich předák Slavek byl po většinu Přemyslovy vlády komorníkem), Ronovci (Častolov – 1222 maršálek, 1226 nejvyšší lovčí), Markvartici (Beneš - dlouholetý kastelán v Budyšíně). V jižních Čechách se spíše budování svého dominia věnovali Vítkovci, avšak Jindřich z Hradce je mezi lety 1217–1222 českým maršálkem, později (1224) se mihne jako královský stolník. Jako kastelán v Práchni a dvorský sudí se objevuje Záviš, jeden z předků pánů z Cimburka. Kariéru u dvora dělal také Diviš z Divišova, předek pánů z Šternberka (1207 možná právě on byl stolníkem, v roce 1224 je určitě maršálkem. O svůj vliv vyhnáním komorníka Černína (byl jím určitě mezi lety 1207–1211) přišel západočeský rod Drslaviců. Významného vlivu nedosáhli ani jejich sousedi, příbuzní bl. Hroznaty, Hroznatovci. Žádný z východočeských rodů tj. oblasti, kterou spravoval (zřejmě na úrovni mezičlánku mezi hradskou správou a panovníkem) přemyslovský rozrod Děpolticů, se nedostal mezi šlechtickou elitu, obklopující krále Přemysla, ani nezískal rozsáhlé pozemky jako například Hrabišici, Vítkovci.
Dynamický vývoj probíhá na Moravě, kde na troskách údělů a počátcích markrabství vznikají celomoravské a proti nim provinční protějšky českých dvorských funkcí – komoří olomoucký, brněnský (Lev z Klobouk) x moravský, moravský číšník, stolník. Kromě toho na Moravě existují úřady sudích, které jsou organisovány podle „provincií“ – olomoucké, brněnské, znojemské, přerovské, bítovské, břeclavské a holasické. Kromě toho se v listinách tito překrývají s královským prokurátorem (1228 Kuno)
Na Moravě působila řada rodů, nebo jejich větví z Čech - Bavoři ze Strakonicka, jejichž člen byl olomouckým komorníkem, Benešovici; z říšského prostředí – páni z Trnavy, Sirotkové (Orphanes), bratří Hartleb (kastelán znojemský) a Ekhart. Nejasný je původ dalších rodů, objevujících se v okruhu markraběte (sám pocházel z pražské větve Přemyslovců), jako například Pernštejnů (Štěpán z Medlova, purkrabího na Veveří a Děvíčkách), pánů ze Sovince, z Drahotuš, z Kunštátů (Gerhard z Obřan) – někteří jejich předci se na Moravu mohli dostat již v 12. (nebo 11.) století, působit v družinách předešlých zde vládnoucích Přemyslovců a za tu dobu se stát vyloženě „moravskými“.

Byla zde zmíněna již kolonizace. Ta venkovská probíhala nerušeně dál, za účasti jak panovníka a jeho bratra, tak šlechty i církve. Z listinných pramenů ovšem těžko postihnout její intenzitu oproti předchozím i následujícím desetiletím. Za vlády Přemysla vznikají první městské obce na našem území, teprve od této doby začíná vznikat městský stav. První města založil Přemyslův bratr markrabě Vladislav záhy potom, co získal zbytek Moravy (Olomoucko). Byla to Uničov a Bruntál, obě založená s předpokladem, že v jejich okolí pokvete těžba kovů. Dalším městem se stala Opava (asi v 20. letech), Hradec Králové získal městská práva v roce 1225, ve stejné době Litoměřice a Znojmo. Do konce vlády Přemysla ještě Hlubčice (Glubczyce v Polsku) a možná také Jemnice.

V souvislosti s těmito změnami, přechodu na peněžní odvody daní a nahrazením nevyhovujících denárů (pro malý obsah stříbra nepřitažlivá měna pro dálkové kupce) Přemysl provedl měnovou reformu. Mělo se tak stát kolem roku 1210. Rozměrná mince nazývaná brakteát (průměr kolem 40 mm) byla ražena jen z jedné strany (postava krále). Brakteát vážil kolem gramu a měl zpočátku vysoký podíl stříbra (více než 95%), mince byla inspirována míšeňskou ražbou. Díky tomu se objevila hypotéza, že obě měny byly raženy společně ve Freiberku - a to kolem roku 1225. Brakteát však nikdy zcela nevytlačil starší denáry ani cizí měny u nás používané.
Na Moravě Vladislav záhy po svém nástupu začal razit denáry fenikového typu (inspiroval se podunajskými ražbami) o průměru 18 mm a váze 0,75 posléze 0,67 gramu.

Přemysl, ověnčen vavříny z říšských bojišť, stál v čele rychle se vyvíjejícího království, třímaje vládu pevně v rukou. Nyní se mohl opět pokusit získat pro Čechy vlastní arcibiskupství a pro svého syna Václava královský trůn.

Po bitvě u Bouvines se situace v Říši definitivně uklidňuje, Fridrich II. zde upevňuje svoji pozici - svému synu Jindřichovi uděluje titul vévody švábskéhoa Burgundsko, v dubnu 1220 je zvolen římským králem a v prosinci papežem Honoriem III. korunován na císaře, zatímco jeho císařský otec Fridrich II. se zdržuje spíše v Itálii (sicilském království), Jindřich spravuje Německo.

Zahraniční politika českého krále po nástupu Fridricha se omezuje víceméně na účast na říšských sněmech a připoutávání okolních vládců přátelskými vztahy k českým zemím pomocí sňatků. Ještě v roce 1205 nechal oženit svoji dceru Markétu za dánského krále Valdemara II; straníka Oty Brunšvického. Roku 1213 další jeho dcera Jitka si vzala korutanského vévodu Bernharda, nakonec o tři roky později Anna pojala za muže budoucího slezského knížete Jindřicha II. Pobožného (zřejmě tím Přemysl chtěl vyvážit vliv Děpolticů v Slezsku - Adéla, teta Pobožného, byla manželkou Děpolta III). Největší diplomatický úspěch této epochy se Přemyslovi podařil v roce 1219, kdy zasnoubil svoji dceru Anežku za výše zmíněného Štaufa Jindřicha.

V této situaci stárnoucí král (v zhruba v šedesáti letech byl podle tehdejších měřítek pomalu stařec nad hrobem) se pokusil zajistit nástupnictví svému synu Václavovi, výrazně tak porušit „vyhaslý “seniorát. Po Přemyslovi nejstarším Přemyslovcem byl jeho bratr Vladislav, ten neměl námitek proti nástupu synovce na český trůn, neboť sám doufal, že založí vlastní linii vládnoucí na Moravě. Dalším v pořadí starších Přemyslovců byl Děpolt III; vládce ve východních Čechách a na Plzeňsku (od začátku 2. desetiletí), který nakonec nejvíce hájil seniorát, který mu zajišťoval možnost nástupu na nyní už královský trůn v Praze. Moravské větve Přemyslovců vymřely na počátku století, poslední Sifrid se stal olomouckým kanovníkem, když jako Přemyslovec projevil ctižádost, ovšem v církevní, nikoli světské kariéře. A nakonec tu byl Přemyslův nejstarší syn z manželství s Adlétou, který byl jako vyhnanec přijat na wettinském dvoře (zemřel v roce 1225).

Na počátku června roku 1216 byl do Prahy svolán sněm české šlechty, účastnili se oba biskupové i markrabě Vladislav Jindřich, nevíme, zda také Děpolt a Sifrid. Z řad věrné šlechty vyšel návrh na zvolení Václava nástupcem svého otce, svého práva se vzdal markrabě a předáci jej přijali. „Překvapený“ král s rozhodnutím pánů souhlasil. Do Ulmu okamžitě mířil za císařem Fridrichem Přemyslův posel. Fridrich II. volbu potvrdil Zlatou bulou Ulmskou ze dne 26. 7. 1216, později Václav přijal zemi v léno

Proti tomuto vývoji událostí se postavil Děpolt, pokud se dá jeho čin tak vyložit. Ve stejném roce pod ochranou kříže (slíbil tažení do Svaté země) obsadil nějaký královský hrad a napadal okolní královské a biskupské majetky. Přemysl nemohl zakročit proti „křižákovi“, až papežem byl Děpolt donucen ke křížové výpravě. V roce 1218 se společně s vratislavským biskupem Vavřincem vydal do Prus.

I církev v čele s reformními papeži reagovala na hospodářské a sociální proměny tehdejší Evropy. Římský biskup (čili papež) upevňoval svoji pozici v církvi a v celém křesťanství, jak už bylo naznačeno v předchozím díle. Jednotlivé národní církve usilovaly o nezávislost na panovníkovi – tak se střetl anglický král Jindřich II. s Thomasem Becketem, jeho syn Jan Bezzemek s Stephenem Langdonem, hnězdenský arcibiskup Jindřich Kietlicz (příbuzný bl. Hroznaty) s knížetem Vladislavem.

A stejně tak se dostal do konfliktu biskup Ondřej s králem Přemyslem, poté, co se vrátil z přelomového III. lateránského koncilu v roce 1215. Oba čeští biskupové byli vybíráni podle vůle českého panovníka a často byli pouhými knížecími kaplany. Jenže česká církev byla daleko více závislá na panovníkovi a světské moci vůbec. Klerici často byli souzeni světskými soudy, nikoli podle církevního práva. Veškerý církevní majetek pocházel z darů, odkazů panovníka a později také vznikající pozemkové šlechty a dárci i po darování se snažili s ním nadále disponovat. Podle jejich chápání jimi založený kostel nepatřil především církvi, ale jim a často v jejich kapsách končily desátky a faráři byli vystaveni jejich zvůli. Navíc různé hmotné dary byly později příbuznými zpochybňovány. Není náhoda, že většina listin z nejstaršího období se věnuje darům církevním organizacím a je vyhotovena ne panovníkem nebo velmoži, nicméně církví, která chtěla mít u sebe důkaz o nabytí pozemských statků.

Na konci roku 1216 nový pražský biskup Ondřej (stal se jím po smrti Daniela v roce 1214) uvalil na diecézi interdikt (zákaz církevních úkonů) a odešel do Říma. Nadcházející konflikt měl hlubší kořeny a zdaleka nebyl osobním problémem mezi panovníkem a biskupem, který měl být v Přemyslových očích Přemyslovi věrný a poslušný.

Svůj boj nezahájil biskup Ondřej dobře, již na počátku neměl plnou podporu duchovních ve své diecézi, vedl již dříve spory s kláštery v Teplé a Milevsku. Jeho příliš radikální změnu i v morálce své diecése (v tehdejších Čechách byla na nízké úrovni v otázkách celibátu, půstu, znalosti liturgických předpisů aj.) odradilo i část nižšího duchovenstva. Přemysl se snažil situaci vyřešit pomocí papežského legáta, který by celý spor rozsoudit, na to byla ovšem biskupovat kritika a zanícenost příliš vysoká. Odradil si tím i řadu špiček církve v Čechách, za Přemysla se postavil olomoucký Bruno, který sloužil v Praze mše za uprchlého Ondřeje a díky němu se nedostala olomoucká diecéze do boje proti světské moci. Za krále se postavili i jiní a biskupův interdikt byl namnoze ignorován. Biskup se záhy ocitl v boji proti téměř všem, proti králi a církvi na něž útočil především, ale i proti značné části české církve, které se zdál příliš egoistický a radikální.

Do vyjednávání s papežem se ještě téhož roku zapojili nejmocnější předáci Čechů, kteří tak vyjádřili svůj postoj. Určitá dohoda mezi papežovými zástupci a zástupci krále vzešla v lednu 1219 v Kladrubech. Přemysl zde slíbil ústy svých prostředníků (6 předních velmožů, pozemkových vlastníků) určité ústupky, určitě ne ale takové, jak si přál sám biskup. Ten se domů na čas vrátil, vyhlásil opět interdikt (starý zrušil mohučský arcibiskup) a opět Čechy opustil.

Nakonec se Přemysl dohodl s papežem Honoriem III. (stačily mu menší ústupky) namísto s vlastním biskupem. Na počátku ledna 1221 přichází českému kléru papežská listina, kde papež informuje o předběžných dohodách mezi biskupem Ondřejem a královým zástupcem Janem de Scacario. Česká církev chtěla získat veškerá práva nad kleriky (dosazování a sesazování farářů, soudnictví), řádně měly být placeny desátky od šlechty. Naopak celý spor měl dořešil papežský legát (Přemyslův záměr) a z biskupova vlivu měla být vyjmuta proboštství v Boleslavi, Mělníku a Litoměřicích (všichni se postavili proti biskupovi).

Množství prelátů, velmožů, král Přemysl i s papežským legátem Řehořem de Crescencio a biskupem Ondřejem se sešlo v létě 1221 na Šacké hoře (někde na moravsko-rakouském pomezí) a zde došlo k dohodě, ze které biskup nemohl být nadšen. Získán byl hrad Podivín na jižní Moravě, nikoliv však všechna práva naznačená výše (desátky). Zatímco Přemysl zcela jistě odvrhl myšlenku povýšení pražského biskupství na arcibiskupství (mohučský metropolita ho podpořil), zřejmě tehdy o tom začal uvažovat poražený Ondřej. Raději odešel zpátky do Itálie, kde umírá (1223 nebo 1224).

Po odchodu biskupa byl český král více než kdy jindy ochráncem vlastní církve - chtěl ukázat, že především biskup neschopný dohody brzdí rozvoj vlastní organizace. Přemysl dával bohaté dary. 10. 3. 1222 Přemysl vydal takzvané Velké privilegium české církve. Církevní poddaní podle tohoto privilegia neměli podléhat soudnictví zástupců hradské správy, ale přímo králi nebo dvorskému sudímu Tito poddaní se také neměli účastnit dřívějších břemen (mýcení lesa, stavba hradů). Kláštery neměly odvádět zásoby v případě vojenského tažení krále, také nemusely poskytnout pohostinství šlechtě, na jejich loukách se také neměly pást koně šlechty. Představitelé duchovenstva měli mít slovo při zemských sněmech, klerici také neměli platit mýto při opuštění země. Zaručeno bylo tedy vlastnictví církve, jak proti pozemkové šlechtě, tak především proti dožívajícímu systému správy země hradskými úředníky. Nepřímou kontrolu celé země král nahrazoval přímou kontrolou výnosných center (města, dvorce, naleziště drahých kovů). S tím se zároveň dotvářela pozemková šlechta. Dodržování ujednaných privilegií nebylo později nijak valné, nicméně přispělo k částečné emancipaci církve vůči panovníkovi.

12.8. 1222 zemřel bezdětný markrabě Vladislav Jindřich, pohřben byl v cisterciáckém klášteřě ve Velehradě, který sám nechal vybudovat. Otevřela se otázka nástupnictví na Moravě. Nejdříve správu převzal sám král, který se netituluje markrabskou hodností, ale jako moravský kníže.. Zdá se, že díky tomu se dostal do konfliktu s Děpoltem, když jeho rod je později uváděn v polských pramenech uváděn jako markrabský. Podle pozdějších pramenů je Děpolt III. v roce 1223 zabit při obsazení Kouřimi (nevíme jistě, zda Kouřim vlastnil) královským vojskem. Jisté je, že jeho rodina byla nejpozději následujícího roku vyhnána z Čech. Uchýlila se na dvůr slezského knížete Boleslava Bradatého, kde Děpoltici vymírají.

Východočeský děpoltický úděl zanikl, proměnil se zpátky v kastelánie. Plzeňsko a také Budyšínsko bylo někdy v letech 1223 a 1224 uděleno do správy zvolenému králi českému Václavu. Moravu v roce 1224 (jako markrabě) získává další Přemyslův syn – Vladislav, který umírá v únoru 1227.

Rostoucí český vliv v oblasti znepokojoval mocného rakouského vévodu Leopolda VI., který svojí diplomacií dosáhl toho, aby císař Jindřich odmítl Přemyslovu dceru Anežku a aby si namísto ní vzal vévodovu dceru Markétu (rok 1225). Ponížená Anežka se vrátila zpátky do Čech a brzy začala válka. V létě roku 1226 české vojsko napadlo Rakousy, následně bylo pleněna rakouskou armádou jižní Morava.

Papež Řehoř IX. během Fridrichovy křížové výpravy do Svaté země v roce 1228 napadl sicilské království za pomoci svých straníků (po návratu Fridricha II. byli jeho muži odtud vytlačeni – začal tak opět boj mezi papežem a císařem. V Německu se Jindřich prohlásil za zletilého a odvrhl svého poručníka Ludvíka Bavorského (manžel Přemyslovy neteře Boženy) s tím, že ve spojení s papežem hledá protikandidáta štaufské císařské vládě. Stalo se tak o Vánocích roku 1228. Stařičký Přemysl se v této vhodné chvíli nepřipojil k papežské straně – definitivně zajistil synům vládu.

6.2.1228 byl ve svatém Vítě na Pražském hradě korunován českým králem Václav, od teď již první. Korunovaci učinil mohučský arcibiskup Siegfried, za účasti obou českých biskupů (Jan II. a Robert). Ve stejném roce se moravským markrabětem stal nejmladší syn staršího krále Přemysla Přemysl.

Konflikt s Babenberky pokračoval. Po smrti vévody Leopolda (léto 1230) nastoupil jeho syn Fridrich (II.) a změny na rakouském stolci využili Přemyslovci. Mladší král Václav napadl zemi svého nepřítele a pět neděl české vojsko pustošilo Rakousy - pomohlo mu v tom povstání rakouské šlechty, vedené Kuenringy. Povstání bylo potlačeno po odchodu českých bojovníků.

Náš příběh dějin jedné středoevropské země končí smrtí prvního dědičného českého krále dne 15. prosince roku 1230. Zatímco první polovinu své vlády Přemysl věnoval zvýšení prestiže své osoby a své země, v té druhé se snažil o udržení získaného a předání do těch správných rukou. Skončila první etapa dlouhého 13. století.

Použitá literatura:
Josef Žemlička: Počátky Čech královských
Vratislav Vaníček: Velké dějiny zemí Koruny české II.
Martin Wihoda: Vladislav Jindřich
Miloš Šolle: Děpoltici
František Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech
Pokračovatelé Kosmovi
CDB II.