V prvním díle článku o vládě Přemysla I. byl kladen důraz na zahraniční (řískou) politiku v prvních necelých 20 letech jeho panování. Nyní budeme pokračovat v dalím líčení událostí ve střední Evropě, zjistíme, jak se český král vypořádal s nastolením svého syna Václava a zruením seniorátu. Nesmíme také zapomenout na základy Přemyslovy moci a jeho pozici v samotných Čechách, témata, která byla v prvním díle opomenuta.
Přemysl se během své vlády nedostal do ádného významnějího konfliktu z českou lechtou, kdy pomineme vyhnání komorníka Černína (zřejmě podpořil Vratislava, který byl hluboce v nemilosti) a předpoklady o staení několika poraených do ústraní (např. vstup blahoslaveného Hroznaty do klátera v Teplé). Otakar byl povolán na trůn ve shodě větiny velmoů (na radu nejmocnějích předáků Vladislavovy strany). Přemyslova říská politika, ač několikrát ve slepých uličkách, mohla nabídnout určité zisky z plenění v německých krajích.
V roce 1222 byla potvrzena tzv. Statuta Konráda Oty na Znojemsku (záhy po smrti markraběte Vladislava Jindřicha, tedy ovládnutí tohoto kraje Přemyslem), v roce 1229 pro Brněnsko a konečně roku 1237 pro Břeclavsko pro jiné oblasti se listiny nezachovaly. Statuta, vyhláená ústně na sněmu v Sadské roku 1189, patří k naím nejstarím zákoníkům, vyjasňují práva vznikající pozemkové lechty, umoňují mimo jiné v případě smrti bezdětného lechtice dědické právo jeho blízkých příbuzných vládce se zde vzdává svého absolutního vlastnictví půdy, ačkoliv Statuta nekodifikují dědičnost majetků lechty (v praxi se tak zřejmě dělo). Co je důleité v momentu vydání listin se zněním Statut, drba lechty v jejích rukách za vlády Konráda Oty má zůstat v těch samých rukách i nadále. Po abdikaci krále Vladislava v roce (a zřejmě i před ní), vypukly vnitrodynastické boje o moc, v zemi vládl chaos. Vznikající pozemková lechta toho dokázala vyuít ve svůj prospěch zábory kníecích majetků a svévolnou
kolonizací. Statuta z roku 1222 (1229,1237) legalizovala zcizení kníecího majetku do vlády Konráda Oty (zemřel na mor v Itálii v roce 1191). Pokud Přemysl v počátcích své vlády potvrdil Statuta (co je spekulace nepodloená ádným přímým důkazem), třeba opět ústně pro své země Čechy a Olomoucko (otázkou by bylo Děpoltické dominium ve východních Čechách), dosáhl by tak shody a podpory od pozemkové lechty. A vlastně by tak do budoucna odepsal úřednickou lechtu, opíraje se o podporu pozemkových magnátů, pro které by sluba v úřadech kníete nebyla nutným zdrojem příjmů, spíe moností vlivu na kníete(krále). Nyní není důleité, e neznáme znění původních Statut a nevíme, zda je Přemysl nějak upravil; největí nejasnost ohledně pozdějích potvrzení Statut (a hypotetických na počátku nebo během vlády Přemysla, která musely být obdobné) je, proč i v pozdějích potvrzeních je klíčová pasá dovedena k panování Konráda Oty (do. r. 1191), nikoliv k počátku druhé vlády Přemysla (konec roku 1197), kdy Přemysl Otakar mohl lépe spravovat kníecí majetek a čelit tak lépe případné lechtické usurpaci.
Od spekulací se ovem vrame k tomu, co skutečně o lechtě doby Přemysla I. víme. Česká lechtická obec (pokud ji tak můeme v této době ji nazývat) se pomalu stávala spoluvladařem, společně s králem Přemyslem se účastnila (větinou jako garant) zahraničních jednání, na české upany nebo magnáty se obraceli papeové Inocent a Honorius III. V království tehdy ilo okolo 25 velmoských rodů, stále jetě to nebyla skupina uzavřená příchozím zvenčí jak schopným neurozeným jedincům, tak i cizím rodům (zvlátě na jiní Moravě zdomácnělo několik rakouských rodů, u některých dalích rodů z dřívějí doby se spekuluje o německých kořenech). Mezi nejvýznamnějí rody patřili severočetí Hrabiici (jejich předák Slavek byl po větinu Přemyslovy vlády komorníkem), Ronovci (Častolov 1222 marálek, 1226 nejvyí lovčí), Markvartici (Bene - dlouholetý kastelán v Budyíně). V jiních Čechách se spíe budování svého dominia věnovali Vítkovci, avak Jindřich z Hradce je mezi lety 12171222 českým marálkem, později (1224) se mihne jako královský stolník. Jako kastelán v Práchni a dvorský sudí se objevuje Závi, jeden z předků pánů z Cimburka. Kariéru u dvora dělal také Divi z Diviova, předek pánů z ternberka (1207 moná právě on byl stolníkem, v roce 1224 je určitě marálkem. O svůj vliv vyhnáním komorníka Černína (byl jím určitě mezi lety 12071211) přiel západočeský rod Drslaviců. Významného vlivu nedosáhli ani jejich sousedi, příbuzní bl. Hroznaty, Hroznatovci.
ádný z východočeských rodů tj. oblasti, kterou spravoval (zřejmě na úrovni mezičlánku mezi hradskou správou a panovníkem) přemyslovský rozrod Děpolticů, se nedostal mezi lechtickou elitu, obklopující krále Přemysla, ani nezískal rozsáhlé pozemky jako například Hrabiici, Vítkovci.
Dynamický vývoj probíhá na Moravě, kde na troskách údělů a počátcích markrabství vznikají celomoravské a proti nim provinční protějky českých dvorských funkcí komoří olomoucký, brněnský (Lev z Klobouk) x moravský, moravský číník, stolník.
Kromě toho na Moravě existují úřady sudích, které jsou organisovány podle provincií olomoucké, brněnské, znojemské, přerovské, bítovské, břeclavské a holasické. Kromě toho se v listinách tito překrývají s královským prokurátorem (1228 Kuno)
Na Moravě působila řada rodů, nebo jejich větví z Čech - Bavoři ze Strakonicka, jejich člen byl olomouckým komorníkem, Beneovici; z říského prostředí páni z Trnavy, Sirotkové (Orphanes), bratří Hartleb (kastelán znojemský) a Ekhart. Nejasný je původ dalích rodů, objevujících se v okruhu markraběte (sám pocházel z praské větve Přemyslovců), jako například Perntejnů (
těpán z Medlova, purkrabího na Veveří a Děvíčkách), pánů ze Sovince, z Drahotu, z Kuntátů (Gerhard z Obřan) někteří jejich předci se na Moravu mohli dostat ji v 12. (nebo 11.) století, působit v druinách předelých zde vládnoucích Přemyslovců a za tu dobu se stát vyloeně moravskými.
Byla zde zmíněna ji kolonizace. Ta venkovská probíhala nerueně dál, za účasti jak panovníka a jeho bratra, tak lechty i církve. Z listinných pramenů ovem těko postihnout její intenzitu oproti předchozím i následujícím desetiletím. Za vlády Přemysla vznikají první městské obce na naem území, teprve od této doby začíná vznikat městský stav. První města zaloil Přemyslův bratr markrabě Vladislav záhy potom, co získal zbytek Moravy (Olomoucko). Byla to Uničov a Bruntál, obě zaloená s předpokladem, e v jejich okolí pokvete těba kovů. Dalím městem se stala Opava (asi v 20. letech), Hradec Králové získal městská práva v roce 1225, ve stejné době Litoměřice a Znojmo. Do konce vlády Přemysla jetě Hlubčice (Glubczyce v Polsku) a moná také Jemnice.
V souvislosti s těmito změnami, přechodu na penění odvody daní a nahrazením nevyhovujících denárů (pro malý obsah stříbra nepřitalivá měna pro dálkové kupce) Přemysl provedl měnovou reformu. Mělo se tak stát kolem roku 1210. Rozměrná mince nazývaná brakteát (průměr kolem 40 mm) byla raena jen z jedné strany (postava krále). Brakteát váil kolem gramu a měl zpočátku vysoký podíl stříbra (více ne 95%), mince byla inspirována míeňskou rabou. Díky tomu se objevila hypotéza, e obě měny byly raeny společně ve Freiberku - a to kolem roku 1225. Brakteát vak nikdy zcela nevytlačil starí denáry ani cizí měny u nás pouívané.
Na Moravě Vladislav záhy po svém nástupu začal razit denáry fenikového typu (inspiroval se podunajskými rabami) o průměru 18 mm a váze 0,75 posléze 0,67 gramu.
Přemysl, ověnčen vavříny z říských boji, stál v čele rychle se vyvíjejícího království, třímaje vládu pevně v rukou. Nyní se mohl opět pokusit získat pro Čechy vlastní arcibiskupství a pro svého syna Václava královský trůn.
Po bitvě u Bouvines se situace v Říi definitivně uklidňuje, Fridrich II. zde upevňuje svoji pozici - svému synu Jindřichovi uděluje titul vévody vábskéhoa Burgundsko, v dubnu 1220 je zvolen římským králem a v prosinci papeem Honoriem III. korunován na císaře, zatímco jeho císařský otec Fridrich II. se zdruje spíe v Itálii (sicilském království), Jindřich spravuje Německo.
Zahraniční politika českého krále po nástupu Fridricha se omezuje víceméně na účast na říských sněmech a připoutávání okolních vládců přátelskými vztahy k českým zemím pomocí sňatků. Jetě v roce 1205 nechal oenit svoji dceru
Markétu za dánského krále Valdemara II; straníka Oty Brunvického. Roku 1213 dalí jeho dcera Jitka si vzala korutanského vévodu Bernharda, nakonec o tři roky později Anna pojala za mue budoucího slezského kníete Jindřicha II. Poboného (zřejmě tím Přemysl chtěl vyváit vliv Děpolticů v Slezsku - Adéla, teta Poboného, byla manelkou Děpolta III). Největí diplomatický úspěch této epochy se Přemyslovi podařil v roce 1219, kdy zasnoubil svoji dceru Aneku za výe zmíněného taufa Jindřicha.
V této situaci stárnoucí král (v zhruba v edesáti letech byl podle tehdejích měřítek pomalu stařec nad hrobem) se pokusil zajistit nástupnictví svému synu Václavovi, výrazně tak poruit vyhaslý seniorát. Po Přemyslovi nejstarím Přemyslovcem byl jeho bratr Vladislav, ten neměl námitek proti nástupu synovce na český trůn, nebo sám doufal, e zaloí vlastní linii vládnoucí na Moravě. Dalím v pořadí starích Přemyslovců byl Děpolt III; vládce ve východních Čechách a na Plzeňsku (od začátku 2. desetiletí), který nakonec nejvíce hájil seniorát, který mu zajioval monost nástupu na nyní u královský trůn v Praze. Moravské větve Přemyslovců vymřely na počátku století, poslední Sifrid se stal olomouckým kanovníkem, kdy jako Přemyslovec projevil ctiádost, ovem v církevní, nikoli světské kariéře. A nakonec tu byl Přemyslův nejstarí syn z manelství s Adlétou, který byl jako vyhnanec přijat na wettinském dvoře (zemřel v roce 1225).
Na počátku června roku 1216 byl do Prahy svolán sněm české lechty, účastnili se oba biskupové i markrabě Vladislav Jindřich, nevíme, zda také Děpolt a Sifrid. Z řad věrné lechty vyel návrh na zvolení Václava nástupcem svého otce, svého práva se vzdal markrabě a předáci jej přijali. Překvapený král s rozhodnutím pánů souhlasil. Do Ulmu okamitě mířil za císařem Fridrichem Přemyslův posel. Fridrich II. volbu potvrdil Zlatou bulou Ulmskou ze dne 26. 7. 1216, později Václav přijal zemi v léno
Proti tomuto vývoji událostí se postavil Děpolt, pokud se dá jeho čin tak vyloit. Ve stejném roce pod ochranou kříe (slíbil taení do Svaté země) obsadil nějaký královský hrad a napadal okolní královské a biskupské majetky. Přemysl nemohl zakročit proti křiákovi, a papeem byl Děpolt donucen ke kříové výpravě. V roce 1218 se společně s vratislavským biskupem Vavřincem vydal do Prus.
I církev v čele s reformními papei reagovala na hospodářské a sociální proměny tehdejí Evropy. Římský biskup (čili pape) upevňoval svoji pozici v církvi a v celém křesanství, jak u bylo naznačeno v předchozím díle. Jednotlivé národní církve usilovaly o nezávislost na panovníkovi tak se střetl anglický král Jindřich II. s Thomasem Becketem, jeho syn Jan Bezzemek s Stephenem Langdonem, hnězdenský arcibiskup Jindřich Kietlicz (příbuzný bl. Hroznaty) s kníetem Vladislavem.
A stejně tak se dostal do konfliktu biskup Ondřej s králem Přemyslem, poté, co se vrátil z přelomového III. lateránského koncilu v roce 1215. Oba četí biskupové byli vybíráni podle vůle českého panovníka a často byli pouhými kníecími kaplany. Jene česká církev byla daleko více závislá na panovníkovi a světské moci vůbec. Klerici často byli souzeni světskými soudy, nikoli podle církevního práva. Vekerý církevní majetek pocházel z darů, odkazů panovníka a později také vznikající pozemkové lechty a dárci i po darování se snaili s ním nadále disponovat. Podle jejich chápání jimi zaloený kostel nepatřil předevím církvi, ale jim a často v jejich kapsách končily desátky a faráři byli vystaveni jejich zvůli. Navíc různé hmotné dary byly později příbuznými zpochybňovány. Není náhoda, e větina listin z nejstarího období se věnuje darům církevním organizacím a je vyhotovena ne panovníkem nebo velmoi, nicméně církví, která chtěla mít u sebe důkaz o nabytí pozemských statků.
Na konci roku 1216 nový praský biskup Ondřej (stal se jím po smrti Daniela v roce 1214) uvalil na diecézi interdikt (zákaz církevních úkonů) a odeel do Říma. Nadcházející konflikt měl hlubí kořeny a zdaleka nebyl osobním problémem mezi panovníkem a biskupem, který měl být v Přemyslových očích Přemyslovi věrný a posluný.
Svůj boj nezahájil biskup Ondřej dobře, ji na počátku neměl plnou podporu duchovních ve své diecézi, vedl ji dříve spory s klátery v Teplé a Milevsku. Jeho příli radikální změnu i v morálce své diecése (v tehdejích Čechách byla na nízké úrovni v otázkách celibátu, půstu, znalosti liturgických předpisů aj.) odradilo i část niího duchovenstva. Přemysl se snail situaci vyřeit pomocí papeského legáta, který by celý spor rozsoudit, na to byla ovem biskupovat kritika a zanícenost příli vysoká. Odradil si tím i řadu piček církve v Čechách, za Přemysla se postavil olomoucký Bruno, který slouil v Praze me za uprchlého Ondřeje a díky němu se nedostala olomoucká diecéze do boje proti světské moci. Za krále se postavili i jiní a biskupův interdikt byl namnoze ignorován. Biskup se záhy ocitl v boji proti téměř vem, proti králi a církvi na ně útočil předevím, ale i proti značné části české církve, které se zdál příli egoistický a radikální.
Do vyjednávání s papeem se jetě tého roku zapojili nejmocnějí předáci Čechů, kteří tak vyjádřili svůj postoj. Určitá dohoda mezi papeovými zástupci a zástupci krále vzela v lednu 1219 v Kladrubech. Přemysl zde slíbil ústy svých prostředníků (6 předních velmoů, pozemkových vlastníků) určité ústupky, určitě ne ale takové, jak si přál sám biskup. Ten se domů na čas vrátil, vyhlásil opět interdikt (starý zruil mohučský arcibiskup) a opět Čechy opustil.
Nakonec se Přemysl dohodl s papeem Honoriem III. (stačily mu mení ústupky) namísto s vlastním biskupem. Na počátku ledna 1221 přichází českému kléru papeská listina, kde pape informuje o předběných dohodách mezi biskupem Ondřejem a královým zástupcem Janem de Scacario. Česká církev chtěla získat vekerá práva nad kleriky (dosazování a sesazování farářů, soudnictví), řádně měly být placeny desátky od lechty. Naopak celý spor měl dořeil papeský legát (Přemyslův záměr) a z biskupova vlivu měla být vyjmuta probotství v Boleslavi, Mělníku a Litoměřicích (vichni se postavili proti biskupovi).
Mnoství prelátů, velmoů, král Přemysl i s papeským legátem Řehořem de Crescencio a biskupem Ondřejem se selo v létě 1221 na acké hoře (někde na moravsko-rakouském pomezí) a zde dolo k dohodě, ze které biskup nemohl být naden. Získán byl hrad Podivín na jiní Moravě, nikoliv vak vechna práva naznačená výe (desátky). Zatímco Přemysl zcela jistě odvrhl mylenku povýení praského biskupství na arcibiskupství (mohučský metropolita ho podpořil), zřejmě tehdy o tom začal uvaovat poraený Ondřej. Raději odeel zpátky do Itálie, kde umírá (1223 nebo 1224).
Po odchodu biskupa byl český král více ne kdy jindy ochráncem vlastní církve - chtěl ukázat, e předevím biskup neschopný dohody brzdí rozvoj vlastní organizace. Přemysl dával bohaté dary. 10. 3. 1222 Přemysl vydal takzvané Velké privilegium české církve. Církevní poddaní podle tohoto privilegia neměli podléhat soudnictví zástupců hradské správy, ale přímo králi nebo dvorskému sudímu Tito poddaní se také neměli účastnit dřívějích břemen (mýcení lesa, stavba hradů). Klátery neměly odvádět zásoby v případě vojenského taení krále, také nemusely poskytnout pohostinství lechtě, na jejich loukách se také neměly pást koně lechty. Představitelé duchovenstva měli mít slovo při zemských sněmech, klerici také neměli platit mýto při oputění země. Zaručeno bylo tedy vlastnictví církve, jak proti pozemkové lechtě, tak předevím proti doívajícímu systému správy země hradskými úředníky. Nepřímou kontrolu celé země král nahrazoval přímou kontrolou výnosných center (města, dvorce, nalezitě drahých kovů). S tím se zároveň dotvářela pozemková lechta. Dodrování ujednaných privilegií nebylo později nijak valné, nicméně přispělo k částečné emancipaci církve vůči panovníkovi.
12.8. 1222 zemřel bezdětný markrabě Vladislav Jindřich, pohřben byl v cisterciáckém kláteřě ve Velehradě, který sám nechal vybudovat. Otevřela se otázka nástupnictví na Moravě. Nejdříve správu převzal sám král, který se netituluje markrabskou hodností, ale jako moravský kníe.. Zdá se, e díky tomu se dostal do konfliktu s Děpoltem, kdy jeho rod je později uváděn v polských pramenech uváděn jako markrabský. Podle pozdějích pramenů je Děpolt III. v roce 1223 zabit při obsazení Kouřimi (nevíme jistě, zda Kouřim vlastnil) královským vojskem. Jisté je, e jeho rodina byla nejpozději následujícího roku vyhnána z Čech. Uchýlila se na dvůr slezského kníete Boleslava Bradatého, kde Děpoltici vymírají.
Východočeský děpoltický úděl zanikl, proměnil se zpátky v kastelánie. Plzeňsko a také Budyínsko bylo někdy v letech 1223 a 1224 uděleno do správy zvolenému králi českému Václavu. Moravu v roce 1224 (jako markrabě) získává dalí Přemyslův syn Vladislav, který umírá v únoru 1227.
Rostoucí český vliv v oblasti znepokojoval mocného rakouského vévodu Leopolda VI., který svojí diplomacií dosáhl toho, aby císař Jindřich odmítl Přemyslovu dceru Aneku a aby si namísto ní vzal vévodovu dceru Markétu (rok 1225). Poníená Aneka se vrátila zpátky do Čech a brzy začala válka. V létě roku 1226 české vojsko napadlo Rakousy, následně bylo pleněna rakouskou armádou jiní Morava.
Pape Řehoř IX. během Fridrichovy kříové výpravy do Svaté země v roce 1228 napadl sicilské království za pomoci svých straníků (po návratu Fridricha II. byli jeho mui odtud vytlačeni začal tak opět boj mezi papeem a císařem. V Německu se Jindřich prohlásil za zletilého a odvrhl svého poručníka Ludvíka Bavorského (manel Přemyslovy neteře Boeny) s tím, e ve spojení s papeem hledá protikandidáta taufské císařské vládě. Stalo se tak o Vánocích roku 1228. Stařičký Přemysl se v této vhodné chvíli nepřipojil k papeské straně definitivně zajistil synům vládu.
6.2.1228 byl ve svatém Vítě na Praském hradě korunován českým králem Václav, od teď ji první. Korunovaci učinil mohučský arcibiskup Siegfried, za účasti obou českých biskupů (Jan II. a Robert). Ve stejném roce se moravským markrabětem stal nejmladí syn starího krále Přemysla Přemysl.
Konflikt s Babenberky pokračoval. Po smrti vévody Leopolda (léto 1230) nastoupil jeho syn Fridrich (II.) a změny na rakouském stolci vyuili Přemyslovci. Mladí král Václav napadl zemi svého nepřítele a pět neděl české vojsko pustoilo Rakousy - pomohlo mu v tom povstání rakouské lechty, vedené Kuenringy. Povstání bylo potlačeno po odchodu českých bojovníků.
Ná příběh dějin jedné středoevropské země končí smrtí prvního dědičného českého krále dne 15. prosince roku 1230. Zatímco první polovinu své vlády Přemysl věnoval zvýení prestie své osoby a své země, v té druhé se snail o udrení získaného a předání do těch správných rukou. Skončila první etapa dlouhého 13. století.
Pouitá literatura:
Josef emlička: Počátky Čech královských
Vratislav Vaníček: Velké dějiny zemí Koruny české II.
Martin Wihoda: Vladislav Jindřich
Milo olle: Děpoltici
Frantiek Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech
Pokračovatelé Kosmovi
CDB II.